Vzpomínky na r. 1988

Včera v 15:00 | Pavel Kverek
Ano, už je to třicet let.

Tento osmičkový rok zažil změnu.
Odněkud se znovu vyhrabalo váhání, jestli třeba nejít dál spíše s modráčky...


A podle toho to vypadalo. Modráčci totiž u nás od předešlého roku hnízdili, bylo to tuším třetí prokázané hnízdění v republice. A i když hnízdili na rybníku Novém při Kněžmostu (u kolegy), chytal jsem poctivě na tom svém už po půlce března.

První sameček se chytil až 30. a druhý na Apríla.


Tím vše ale končilo, i když jsem to netušil a chytal dál.
I proto v síti mohl viset čtyřiadvacátého dubna rákosník ostřicový, obrovská vzácnost.

Přílet slavíků mne zastihl stále ještě v rákosí a to se ukázalo zlým. Sítě "šestky" už jsem měl dvě, i když byla jedna silnější druhé, nachytat šlo. Bavili mne najednou jarní ptáci rákosí, fascinován třeba cvrčilkami slavíkovými.

A jak se slavíci v krajině usadili, už mne netáhli. Říkal jsem si, že stejně už jsem o mnohé přišel, že je vynechám. Až těsně před prázdninami jsem chytil mladého a okroužkoval, byl toho roku jediný a pocit ze zklamání narůstal. Jakoby si mne rákosí chtělo přivlastnit a odvést od slavičích křoví, mlsalo mne dál zážitky údivnými. Jedna z cvrčilek, označená až 29. května(!) byla k neuvěření kontrolována kolegou Machem 30. června na pražském Jižním Městě. Ve stanici z toho bylo překvapení, že sám kolega mi volal a zapřísahal se, že pod večerní lampou kroužek přečetl správně, i když hůř vidí. Jistě, přečetl. Jsou pohyby, kterým dosud nerozumíme.

A já jsem si navíc pořídil kontroly ze známé horské akce Krkonoš, z Horních Míseček. Sýkoru modřinku a pěnici černohlavou. Ale i z ptačích cest Moravou. Rákosníka proužkovaného z Nesytu u Břeclavi a rákosníka velkého od Tovačova. Bylo to chytání výsledků, což slavíci předtím neuměli. A to mi chutnalo.
Čírka přišla ohlášená z Brabantska ze zimoviště na pobřeží, kde ji překroužkovali kolegové ze stanice Vogeltrekstation Arnhem. Začínaly mi chutnat jména centrál, kleštěmi oslovené. Strnad rákosní s kroužkem MUSEUM PARIS například.

Ptáci rákosin nás propojovali a to slavíci neuměli. Stal jsem se posedlým hlášeními.
A aby lanaření bylo dokonalé, v polní rákosině Kněžmostska jsem v samém konci října odchytil mladého modráčka! Zůstal i týden v listopadu a vyhnal ho od mokrých kanálků teprve sníh.

Takto jsem popsal první zápisník.


Se slavíky začalo být v tu dobu opravdu zle. Za vším byly proklaté sítě. Dovedly nachytat početněji než sklopky, více se při nich kroužkovalo. Víc šancí na odečty!

Sklopky zůstaly už jenom modráčkům.


A mělo být ještě hůř…
 

Vzpomínky na r. 1987

Sobota v 19:27 | Pavel Kverek
Tento rok byl ve znamení pokračování specializace, a to i přesto, že modráčci se na jaře chytali zas. Dokázal jsem ovšem včas odejít z rákosí a pozoroval na sobě, že slavíci mne táhnou pořád dost. To bylo dobré.
Své místo si začínal hledat příletový kalendář, jen si dnes myslím, že bez možnosti monitorovat ptáky přehrávkou zpěvu, byla první data "zbytečně" vysoká.
Z tohoto roku první zástih je (až) z 26. 4., kdy se již jednalo o ptáka dvouletého (přilétají později). Ale fungovala spolupráce s bývalými členy rybářského kroužku a tento slavík byl ohlášen od kosmonoského Borku právě jedním z nich. Tak jsme si tam pro něho společně dojeli.

Vsuvka:
Dnes se kroužkovatelům nedaří označit ani jediná mláďata slavíků v hnízdě, ale já vidím v zápise z diskutované sezóny 12 označených (úspěšných) hnízd! A mnoho dalších párů, kde se buď hnízdit nepodařilo či hnízdo nenašlo.

Bylo to krásné období, kdy člověk už uměl rozumět chování samiček a hnízdo v krátkém čase prostě tipnul. A počítání "Kdy" jít kroužkovat bylo též zvláštní. A vycházelo.
Poctivě jsem kroužky barvil do černé, pro větší komfort mláďat (rodiče se je nesnaží odstranit ve vidině potřísnění trusem) a hnízda vycházela. Začal jsem zjišťovat, jak slavíci jsou rodiči poctivými i odvážnými.

Známý je příběh z kopřiv od Býčiny, kde výplach z cisterny byliny spálil. Tam ovšem na podložce ze suché větve byla již okroužkovaná slavičí mláďata! A pokud jsem posledně zmínil první příběh, kdy motivem byla událost staré zahrady, tady se zrodilo první heslo: "O hnízda se začínáte bát tehdy, když víte, kde jsou".
Přišel jsem pak na kontrolu a zalomil ruce nad spouští. Slavičí rodiče slyšet nikde nebyli, mláďata ve "vypálených" kopřivách poleptaná, ale živá. Vybral jsem je tedy z hnízda do čepice a běžel k rybníku nadohled. Každé jedno opláchl s důrazem na oči. Nebránila se, šlo o všechno. Než jsem je vložil do hnízda, každé jsem zahřál v dlani a na hnízdo nanosil suché větve jako mohutnou střechu.
Když jsem prošel za hrází hnízda další bezpečnější (nebyla u cesty) a pak se vracel pro kolo, zaslechl jsem přeci jednoho z rodičů. Zavrčel zpod větví a letěl pod svah. Šel jsem k hnízdu a viděl, že mladí jsou urovnaní jinak, než jsem je tam neuměle vložil. Bylo to nadějné.
Po týdnu jsem se vrátil k uschlým polehlým kopřivám, hnízdo bylo rozkleslé v obrubě a to bylo znamení úspěchu. Však jsem také jedno kropenaté brzy v keřích uviděl. Byli zachráněni.

V sezóně 87 došlo i k řadě odchytů jiných, které nebyly dodnes překonány.
Ve vrších na Červenské kose, které jsem výjimečně kvůli jarním bahňákům ve svatebním šatě instaloval a nechal do května chytat, jsem 14. máje cestou rákosím slyšel hlasy nadobro neznámé. Když jsem vystoupil do výhledu, zjistil jsem, že všech deset boxů uzavřelo sklapnutím konipasy luční, kdy osm z nich patřilo severoevropské formě Thunbergi. Zážitek neskutečný! Nebýt chytání, nikdy bych o podobně vzácných průletech nevěděl.

Vrše však uměly chytit i v místě tehdy početné potkany. A od těch dob k těmto zvířatům chovám veliký respekt. Zatímco ondatra po otevření dvířek spokojeně vyběhla a uháněla dohnat skluz, potkani se otáčeli ve snaze si to se mnou vyřídit. Málokterý začal utíkat. Bylo to nebezpečné, ale jistý fortel jsem přeci nabral.

Z nejzajímavějších výsledků kroužkování bych rád zmínil Jespáky obecné (Calidris alpina).
Tito bahňáci přilétali vzácně na kosu až v podzimu jako úplně poslední. Těšil jsem se na ně, z těch nejvíc na mne vydechly severské dálky. Ti ptáci z domova člověka neznali a byli důvěřiví. Chodili kolem mne jak xaverovská kuřata se zvláštními hlásky. Byli na své první cestě, kdy si zkracují tah vnitrozemím, než by letěli podél pobřeží.
Drželi se na výspě dlouho a já chodil pak už jen za nimi.
Bylo to tak zvláštní. Všude už od křídel klid, jenom ti jespáci. Napsal jsem o nich i do novin, protože to, co mi ukázali nakonec, bylo neskutečné.
Občas si ta skupinka důvěřivců přeci jen protáhla křídla a vzlétla. Ale jen, coby obkroužili zátoku a zase posedali. Kroužky už od bahenních solí začínaly nabírat zajímavě okrovou a ptačí přátelé ne a ne odletět.
A přeci přišel den změny.
Bylo slunečno, běželo odpoledne. Sklopkařil jsem po rákosí vedle, když slyším hlasy jiné frekvence, nervózní. Pořád se ptáci svolávali, pobíhali, to už jsem stál v lemu rákosí..
Zvedli se nad zátoku a nesedali zpět. Při třetí obrátce dokonce nabrali výšku a ještě co tečky se nade mnou za rychlého volání otočili.
Proč chtějí odletět teď? Proč, když bahňáci cestují večer a v noci?
Ještě jedno zavolání od splavu, než obzor je z jižního rámoví definitivně vygumoval. Na smutek však času nezbylo. Brzy od západu dosud schována za oblouk rohatských Hor přilétla průtrž mračen, že jsem tak tak skočil pod most přivaděče. Omráčený poznáním. Ptáci to museli vědět už v čase, kdy já se v sluníčku hřál! Jak tupí stojíme před matičkou Přírodou!

Když jsem příběh přiřadil k výsledkům kroužkování, tušíte, že konec to ještě není.

Příští rok přišlo hlášení od švédské královské společnosti, že na ostrovním punktu v Öttenby na jihu země byl v množství jiných dospělých jespáků chycen a odečten i český s kódem patřícím do mého penálu. Bylo to neuvěřitelné. Někde vyhnízdil, někde ještě výš mapou a teď letěl už jako dospělý obloukem k Africe! S kroužkem z vnitrozemské výspy velkého rybníka mezi Bousovy. Úchvatné propojení dálek!

A kroužkování dál rozkrývalo tajemství za tajemstvím...


Dva snímky hlinitopísčité výspy v SV části Červenského rybníka.
Každý v jiném období.



Vzpomínky na r. 1986

Pátek v 20:22 | Pavel Kverek
Třetí rok specializace mohl klidně být také posledním. Stalo se to ještě před tím, než slavíci stačili přiletět.

Od samého začátku, co jsem se zajímal o ptactvo, jsem toužil uvidět modráčka. Přečetl o něm vše, co se dalo sehnat, hlavně zápisky starých ptáčníků. O tom, jak zjara táhnou hladoví podél větších řek na sever a setkat se s nimi jde na konci března v pobřeží pod vrbami.
Hledal jsem je kolem Jizery a nikdy žádného neviděl. Zoufalý nad neúspěchem jsem v šestaosmdesátém vyrazil do toho nejhloupějšího prostředí, o kterém nikdy nikdo nemluvil ani nepsal, do zledovatělého rákosí Červenského rybníka. Bylo 23. března...

Prošel jsem úzkou cestičkou až do míst přítoku Spyšovského potoka, kde bláto tvořilo táhlou kosu. Abych přešel kanál po lávce od lovců ondater, podpíral jsem se bidlem. Ještě před tím jsem ovšem nalíčil sklopku přímo na vstup na lávku, kdyby se chytil strnad rákosní. První už byli doma a samičky bývají po příletu hladové.
Lávka lávkou nebyla, šlo o jakýsi "dvojklacek" spojený slaky z prkének. Z Fruty kanálem pode mnou právě "tekly" cibule, kvas bublal a já balancoval na žebříku. Když jsem se doplížil na druhý konec a bidlo zapichoval stranou k zpátečnímu použití, vidím, že sklopka za mnou je sklaplá. Bylo jasné, že kmitáním na lávce nevydržela v pohotovosti a scvakla. Myšlenka na zpáteční cestu byla příšerná, ale pokládat bezcenné pastičky nemělo smysl.
Nad ledovými tabulkami holínkou polámanými jsem cestoval zpět už s jistou rutinou. Metr před vystoupením se síťka "plácačky" pohnula. Nechtělo se mi věřit. Vyhlížím bílá krajní pera rýdováku, kterými chycený strnad "zabliká" a mám radost z úspěchu. Jaký byl ovšem šok pro mne, když zády otočený pěvec byl poměrně tmavý, jiný ovšem než červenka. Pak se ukázal ohnivý záblesk kořene rýdováku. Pochopil jsem vmžiku, která bije. A pak už se na mne otočil a já se poprvé během kroužkování rozmluvil nahlas. Nešlo uvěřit, taková nádhera! Kam se hrabal Svolinský se svým obrázkem!


Ta chvíle mne roztřásá dodnes. No a pak devětadvacátého se chytli dokonce dva samečkové. Chtěl jsem v ten moment kroužkovat už jen modráčky. Naštěstí pro slavíky zmizeli a jiní se už neobjevili. Považte, chyceni na rybníku! Dnes už to nikoho nepřekvapí.

V tomto roce se narodil i první příběh z chytání: Za slavíky s příslušníky. Možná jste ho četli.
Začal jsem chytat bahňáky - třeba 59 pisíků a do pastí pokračoval z loňska odchyt čírek obecných.
Tady se podívejte na dělící list zápisníku.


A ještě jednou věcí byl ten rok výrazný. Při chytání slavíků v bažantnici jsem najednou držel v ruce modrou pěvušku s odřeným kroužkem BOLOGNA B 82307. První zahraniční kroužkovanec v ruce! A už jsem se těšil na kartu ze stanice. Baj Steno se jmenoval kroužkovatel jihu, kterému jsem byl čerstvě kolegou. Přichytil jsem tedy ještě samičku té pěvušky do páru a jízdní kolo na dlouhé cestě domů navečer prvně táhlo lehce. Pěvuška s italským kroužkem byla opravdu letitá a to jsem netušil, že ji tam za rok načapu hnízdit znovu.
I ona tedy našla místo ve slavičí knížce, jinak to ani nebylo možné. To jsou momenty při chytání, které do vás vyryjí stopu opravdu hlubokou.

Kroužkování s možností chytat mne přitáhlo ohromnou silou. I když nebyly sítě, měl jsem jedinou, vymýšlel jsem pastě hlavně z pletiva na králíky a chytal do nich na bahnech. Chřástaly, vodouše, pisíky a hlavně čírky. Přitom jsem tam uviděl na vlastní oči mláďata Bukáčka malého ve vrbině, ale protože šlo o tak velkou vzácnost, nikomu jsem to do konce století neřekl.

A ještě jedno hlášení se objevilo. Zvonohlík zahradní, které jsem tou jedinou sítí šikovně chytal po desítkách v pelyňku Horního Bousova během pracovní doby roku předešlého, přišel ohlášený zabitý na kolonádě lázeňského města Most na Soči. Takže i zeměpis mne začal v ornitologii navštěvovat, člověk byl zvědavý, kde místa leží.

Budu to tady během ohlížení asi zmiňovat často - čím dál víc mne těšila místní krajina.
Začínal jsem chápat význam pro ptáky. Bodláčí prošlého léta pro stehlíky, úhory severním pěnkavám, peřeje na Klenici jako napajedla, javory hýlům, žárem oschlou prasečí kejdu kam se stáhli za hmyzem mladí slavíci z okolních hnízd a současně zjištění jak hřeje, když do ní chytač zahučí. Sněhové pláně dravců a sov, s vyrobenými sklopkami a první pohled z očí do očí sově pálené.
Těšil jsem se, až dolů s létem po Klenici půjdou žlutí konipasové. A chytil jednoho s kroužkem z Českého ráje, kde se ve skalní kapse toho roku narodil mezi čtyřmi sourozenci.
Začínal jsem si všímat stromů, květin a jejich vůní, a aniž bych tušil, nahrávalo se to ve mně už tehdy na disk, který se točí stejně i teď nad klávesnicí.
 


Loučení s jehličím

Středa v 19:08 | Pavel Kverek
Že slavičí blog mimo sezónu nebude jen slavičí, to už jste asi zjistili.

Protože jsem ani zbylé od zkoušek nezapomněl a protože mi imponuje i svět křídel ostatních, budou tu pro zpestření občas texty jiné. Pokusím se ale psát jak jste zvyklí. Srozumitelně i zážitkově.

Přijměte tedy milí návštěvníci pozvání za obyvatelem jehličnatých lesů. Však v čase, kdy je musí opustit a odletět k jihu. Prostředím, které mu úplně nesedí, kde s daleko větší námahou musí vyhledávat potravní zdroje, kde číhají neviditelné tabulky oken a neošetřených čekáren, jež z domova nezná.
Pojďme podržet palce odvážným poutníkům na jejich cestě za přežitím.

Dovolte mi tedy, protože je nejvyšší čas, abych vás seznámil se sýkorkou parukářkou (Lophophanes cristatus):


Jak se v lesích ochladí, jak kolem jehličnanů opadá sousední listí, parukářky, které se ten rok narodily, vydávají se na cestu. Podobně, jak letěly kdysi rodiče, když sami byli mladí.

V oblasti Středomoří stráví zimu a jednoho dne se otočí nazpátek. Domů do Žehrovských lesů Českého ráje i do těch u Ještědu. A mnohé nejspíš ještě dál. Odtud odevšad může být cestovatel, jenž obdržel kroužek Národního muzea v Praze.
A kdo ví, kdyby se štěstí pochlapilo, přijde nám hlášení od hnízda třeba hned v roce devatenáct! Někde z vyklofaného pařezu v přetichém mechoví, od desíti až čtrnácti mláďat.

Tady máme jedno z nich, letos vyvedených...


Je pro mne neuvěřitelné, jak ladně působí ona kombinace tří barev. Ano, pouze tří!

Parukářky vládnou zvláštním cvrčivým hlasem, a když jsou nazlobené, uslyšíme jej. Však jsem za zdržení v zahradě také své dostal.

Když jsem byl mladý a uviděl tu sýkorku v knížce pana Jirsíka z obrázku mistra Svolinského, moc jsem si přál někdy ji uvidět. A nešlo to, dlouho to nešlo. Až přeci jen v lesích pod Vlčím Polem jsem na ni o houbařině přišel. Jen na chvilku, abych se krásou snad nepředávkoval.
A pak už jsem ji potkal až jako ornitolog.

Tady v zahradě za kovárnou však díky kšticím jehličí, které jsou vidět až z Hrádku - místa, kam lesní sýkory doputují od severu, kde musí konečně vstoupit do Polabí, je šance každého podzimu.
A vidíte. I letos jsem se dočkal. A protože slavičí blog - jak psáno výše - mírně přes zimu slevuje, poznat jste se s ní mohli i vy.

Tak ať s ní droboučký kroužek vydrží co nejdéle na přeletech, a ať ji i doprovodí domů! To až předjaří pod Alpami zavelí k neodkladným návratům. Kdy ty, které přežily, uposlechnou do jedné.

Z nejhoršího venku?

12. listopadu 2018 v 19:00 | Pavel Kverek
Datum v kalendáři našeptává, že snad by slavíci už mohli mít nejtěžší za sebou. Na nekonečný písek Sahary se už asi dívají z druhé strany.
Ano, největší poušť je prověří. Ale oni to musí zvládat, vždyť mi to kroužky na jaře vyprávějí. Hliník, postupně chladnoucí do zdejšího bláznivého dubna.

Doktor Peter Adamík v práci pro Scientific Reports uvádí, že přelet pouště drobným ptákům trvá zhruba 50 hodin, pokud to vezmou způsobem start - cíl. A mnozí tak opravdu činí, letí na jeden zátah! Považte, není to dech beroucí? Vždyť i Peter mluví o heroickém výkonu.

Pojďme dnes zavzpomínat na dávnou událost. Pojďme se vrátit před starý barák rozbitých okenic do stejně staré zahrady v čase jara.
Že tušíte, co chystám? Ano, odehrál se tam příběh z vlnění na Českém rozhlase: Obraz, který jsem hledal.
A podobně jako s dubovým lesem v knížce i tady prostředí nevydrželo. Muselo se posléze ukáznit. Dům zbourat, divokou zahradu vygumovat. Na přímluvu zůstaly zvončí stříbrňáky a vyčouhlá magnolie. Víc ale nic.

Ale já toho slavíka přeci jen našel!
Hledal jsem ho, protože opilec chodící kolem, na velmi časný zpěv tenkrát z té zahrady upozornil. Jestli ho najdu na okolí, uvěřím v rekordní návrat. Pokud ne, byla to jenom bláznivá fantazie.

Tam, kde do Klenice po levé straně přitéká potok od dnešního Slavičího háje, je plácek, kam chodil jsem jako kluk na okouny. Pod větve rozložitých olší s podivně boulovatými kmeny. Jejich červené kořeny se vpíjely pod hladinu, aby některé těsně nad ní tvořily nášlapy k přeskočení na druhý břeh. Dobře jsem místo znal.
A nohy mne tam v dubnovém oparu táhly. Za hlasem.

Když jsem vstoupil a "šel si po letech přeskočit", bylo ticho. Když jsem ale zahrál, skončilo. A když jsem roznesl pastičky, začalo čekání. V takovém nebráním myšlenkám na ptačí životy. Hlava mi přehrává nádherný film o setkávání. A pak už slyším kovové klapnutí. Jdu na kontrolu. První sklopečka číhá, ale ta druhá poskakuje! Říkám si v předlouhých setinách - kroť se! Jsou tady červenky i mlsní norníkové. Může tam pobíhat cokoli..
A taky pobíhalo. Rezavé peří na nožičkách! Ale na jakých? Pravá nesla zašedlý, tenký kroužek, který když promluvil, prsty mi pod víčky klouzaly. Vždyť to byl on! Zpěvák ze zničené zahrady. Přesídlený.

Dodnes nevím a nemám úplně odvahu souhlasit s opilcem a jeho půlnočním odposlechem. Ale jiného v tom čase nezpívá, pokud opravdu slyšel. Přeci však stojím nohama na zemi a datum nadobro neuznávám.
Že by přec ale přiletěl dřív? Uvidět domov pár chvilek ještě pohromadě? Ví to jen on. Já ale nepopřu a ani nemohu, že přežít dokázal. Kroužek jsem si na soutoku v jistotě osahal.
Slavíci umí i věci méně k uvěření.

Zavedl jsem vás dnes pod Saharu, abychom si uvědomili nasazení ptáků na cestě za přežitím. No a slavíci? Ti jsou snad magnetičtí. A já jsem z těch, co rádi jdou naproti. Ale to už bych pijákem odpíjel z kalamáře Zdeňka Vermouzka z pobytu ve Slavičím háji. Z rozhovoru, který si přečtete v chystaném Ptačím světě.

Buďte radostni, můžete-li a zůstaňme slavíkům nablízku. Potřebují to, ať už o nás stojí, nebo ne.

Svátek kroužkovatelů

11. listopadu 2018 v 16:05 | Pavel Kverek
V Polabí skončila sešlost kroužkovatelů z Moravy, Slovenska, Čech. Víkendové diskusní fórum.
Počasí nebylo snad nikdy lepší, takové babí.

Cestou tam jsem podcenil ohlášenou objížďku a jen těsně před problémem se vydal na obchvat vedoucí okrajem konce světa. Pak už vše běželo jako roky předešlé, kdo z vás si odvezl slavičí knížku, tomu děkuji a přeji radost.

Nemluví se na zámku po ty dny o jiném, než o ptactvu.


Předělovací noc mi tradičně spát nešlo. V roli řečníka se držívám dlouho.
Ráno mířilo k městu a já mu šel naproti. Na listopad je překrásně.
Kokrhal kohout, vítal den a já fotil. Ten den.


Vedoucí naší instituce od roku 2000 svolává loudavé od přestávky zvonkem s rytinou slavíka. Slavíka z křoví Mladoboleslavska.


Šetřil jsem tenkrát na hvězdičkách, jak zjišťuji. Mělo jich tam být víc. A dnes pod nimi konečně kroužkuji, mezi Bousovy. O tom byl referát. Obyčejně jak známo nelze slavíka v noci chytit, za hlasem v máji zpívající prostě nepřiletí. Nejdou nachytat ani na tahu jarním, jenom v létě. Jde o záhadu, kterou teprve stopujeme.

Musel jsem před ránem ven, vedlo mne to tam. Chodil jsem v dláždění ulic, poslouchal ty kroky a cítil pochmurný stesk. Po lidech, kteří tu už se mnou nejsou a mnozí ještě nedávno byli! Jak se do jinak pěkné nálady všechny ty ztráty zakusují - Jarka Klápště, Pavel Žďárek, Jiří Janda, Kryštof Harant, Miloš Mareček a třeba Petr Miles. Jde za mou postavou stín, druhý mám uvnitř.
Domy původních figur si na mnohé z těch lidí pamatují, kdybych je požádal, řeknou mi to. A židle po hospodách právě tak...

Vrátný je milý chlap a to je dobře.
Kohout ráno přivolává už hodnou chvíli, probral se někde pod náměstím. Červenky ve valu podzámčí začínají též, kos složil své duté kosti na lavičku.
Podle stěny na rozhraní světla a stínu náměstí táhnou chlapi jak sluky u sítí na Rýchorách. Klikatě, sobě v dohledu.
Lipka při kostele svírá své listy jak umí. Ale neudrží. Podzim ji totiž podrazil.

Musím zpět, posnídat a program brzy začne. Poslední. Nedělní blok pro vytrvalé.

A pak se už vyhýbám rozebranému mostu a od Prahy vracím se domů. Pár metrů před značkou Buda nemůžu uvěřit očím. Letí nad polem havran, havran polní. Nebývají tu už hromadu let. Věnuji mu pár přátelských slov od volantu.

A už jsem doma a další společenská tečka vepsána. Šestatřicátá.

...

No vidíte. Teď přišla zpráva, že ze soboty na neděli zemřel František Štancl. Ach jo.

Vzpomínky na r.1985

8. listopadu 2018 v 20:46 | Pavel Kverek
Do tohoto roku už jsem vstoupil opravdu jako kroužkovatel vyhraněný.

Ohlédnutí dnes zúžím pouze do několika výňatků.
Vztaženy jsou k hnízdění a hnízdům.


Sledován je stavební materiál.


Další popisuje zajímavý příběh rodičovské péče v čase zranění.

"Při kontrole hnízda s třídenními mláďaty jsem zjistil, že samec je zraněn a pouze poskakuje v příkopu. Přesto, že nemohl létat, nepodařilo se mi jej chytit. Další dva dny (všiměte si, kolik jsem měl času pro mladou zálibu) se ukrýval v rouře mostku a mladé krmila pouze samice. Za dva dny jsem jej už u silnice nenašel, ale u hnízda jsem zjistil, že krmí už zase oba rodiče. To již sameček (ptáci byli kroužkováni, proto ta jistota) krátce přeletoval a po týdnu již létali za potravou oba (nepřipomíná vám událost děj slavičí knížky?) a při další kontrole krmili již mladé mimo hnízdo."
Tento samec se na lokalitu vrátil i za rok a po naraženém křídle již nebylo ani stopy.

Dále byla v podzimním referátu zmíněna poloha zjištěných hnízd, tady je:

Na zemi u paty stromu 2x (topol, osika); na pařezu s výmladky 2x (olše); na zemi v bylinách 6x (kopřivy); na okrajových větvích keře pod příkrovem rostlin 12x (trnka, šípek, vrba); na zemním výstupku 14x (!); v keři 1x (hloh); v rákosí 1x (v hustém rákosí 3m od jeho kraje!).

Archiv specializace je bohatý a na příští vstup v něm zase zalovíme. To ale až po víkendu, točícím se kolem raženého hliníku, v Kostelci.

Vzpomínky na r.1984

7. listopadu 2018 v 20:05 | Pavel Kverek
Popojedeme, ať to ubíhá.
Než se ale ohlédneme, připomenu pár novinek ze současné ornitologie.

První je ta, že minulé noci skončilo chytání v sedle Jeseníků. Nazelenalé světlo definitivně pro letošek vychladlo. Vzpomínám, jak jsem tam jezdil za prvními tahovými slavíky. Podívat se, kolik tuku mají na cestu.
K tomu bude i zmínka na setkání kroužkovatelů o víkendu v Kostelci.
V Červenohorském sedle jsem pochopil mnohé a ujistil se, že ptačí tah je nejhlavnějším, co mne v přírodě okouzluje.

Druhou zmínkou je, že na Karlovarsku u kolegy Vládi se už po sedmé objevil k přezimování jím přikrmovaný zedníček skalní! Zpráva je pár hodin stará.
Jde o něco naprosto neskutečného a jen se divím, že hrdina nezaujal doposud hledáček nějaké kamery. I se skvělým ubytovatelem.

Třetí zprávou, když už jsme u zástihů je údaj o modrušce tajgové z českých končin. Opět úžasná věc! Záznam dokonce z noci a protože jde o zkušeného pozorovatele, nemám pochyb.

Poslední informací mimo hlavní téma je zpětné hlášení, které mi přišlo do pošty.
Váže se k strakapoudu velkému, chycenému blíže neurčeným zvířetem v zahradě asi kilometr od místa kroužkování. V jiné vesnici. Pátým rokem od okroužkování.

...

Teď už ovšem listuji zápisníkem a vzpomínkami.

Jsme v roce 1984 a první velké překvapení v odchytech hnízdících slavíků je na světě. Oni se vrací!
Jezdím prstem po číslech asi osmého kroužku a nejde mi pořád uvěřit. Ti ptáci se vrátili hnízdit na stará místa! Prvně zažívám ten zvláštní pocit. Víc než o vědecký důkaz jde o dojetí. Začíná se u mne rozehrávat pokora, která potrvá šestatřicet sezón, i když musím přiznat, že dnes už mne v tomto slavíci nepřekvapují. Pouto k místu předchozího úspěšného hnízdění je u nich obrovské.

A taky se tohoto roku narodil Kalendář příletů. I ten běží dodnes.
Tyto události jsou základními pilíři výzkumu a v porovnání jinde jej činí nedostižným. Možná i proto jsem byl přizván ke spolupráci na studii, sledující slavíka obecného zahraničními kolegyněmi a kolegy od Španělska po Bulharsko.
To ovšem tenkrát nikdo nemohl tušit. Běžela mi první sezóna kompletního slavičího roku. Slavičí rok v Česku. Trvající drobně přes čtyři měsíce. Dny, kdy žiji násobně.

Ten rok pokračovalo vyhledávání hnízd a kroužkování mláďat. A když jsme u nich - i mladý slavík se na jaře objevil v oblasti s kroužkem, zvládl tedy návrat! A jestliže mne vykolejilo vracení dospělých, mladý tomu dal korunu. Vždyť cestu vůbec neznal. Nikdo mu ji neřekl. Odletěl do noci sám, s vrozenou informací a s odvahou. A v květnu ho pouštím z dlaně, prvně v je pořádném kabátě, tehdy byl kropenatý, zpola holý a kdybych jej pustil, natluče si. Velký kus cesty urazil. A já měl důkaz, že budu-li šetrný, ani zásah do hnízda tím, že je vyberu do čepice na chvíli, jim nevadí. Rostlo mi sebevědomí, sílil klid.

Prvně jsem se napřáhl "do daleka" a na kole vyjel k Bakovu do bažantnice. To bylo slavíků!. Nikdy jsem jich pět najednou zpívat neslyšel.
Ten rok jsem našel hnízdo vystlané žíněmi ze smetáku u Ošťovic. Šel jsem se podívat na divokou skládku a - ano, smeták tam byl! Úsměv mi držel toho dne opravdu dlouho.
Na Bechovi jsem okroužkoval hnízdo hned u mlýna a mlynáře k tomu vzal. Byl tím, kdo mi tajně nechával červy ve výsypce.


A událost dodnes nepřekonaná?
Protože jsem byl v terénu takřka pořád, jak mne to bavilo, neuniklo mi pod hrází Červenského rybníka náhradní hnízdění slavíků, ale k mému šoku metr a čtvrt vysoko v keři hlohu. Nikdy nikde jsem už nic podobného neviděl. Ti slavíci tehdy vyhnízdili a 12. 7. (považte to datum) jsem kroužkoval čtyři mláďata. Docela bych chtěl vidět pak po desátém dnu jejich života ten vynucený "parašutismus".

Byl to nádherný rok, báječná sezóna. Byl jsem začínajícím specialistou. A když jsem přijel na aktiv kroužkovatelů a pohovořil o práci, ti, kteří měli k druhu blízko, se mnou navázali kontakt. Najednou jsem měl s kým měnit názory, konečně jsem se mohl začít obohacovat z vnějšku. A i když se mi oba kolegové později ztratili, ten čas za to stál.

Vzpomínky na r.1983

3. listopadu 2018 v 19:28 | Pavel Kverek
Přišly kroužky! Do večera stihnu dojet na kole k rybníku a natáhnout sklopku. Ne, to nemůže být pravda! Já mohu ode dneška chytat a kroužkovat!
Je den po půlce května, nejvyšší čas.

Ohnutá jabloň, kterou sesuv jako mladou povalil, kvete a voní při zemi. Slavík zpívá vedle na šípku, tak jsem zvědav. Hnízdo mají kousek odtud, dám to nedaleko. Mám sklopky "plácačky", takové s prostou síťkou. Červi se točí na nitkách pod kolíčkem, uzlíky jsem jim utáhl. Botou rozdrásal svah, abych zaujal a odcházím ke splavu. Vlaštovky tam vletují do betonové rybářské boudy, jdu se podívat.
Z přepadu odletěl pisík, toho jediného z bahňáků znám, protože se tu na jaře zastavují.

Co asi dělá sklopka ve svahu, nalíčil jsem ji vůbec správně? Může to slavík najít a bude mít chuť za to zatahat? Vždyť už je sklaplá! A síťka z čeřínku poskakuje. Je tam! Dospělý rezavý slavík je tam!
Dosud jsem je vídal jen zdálky kolem hnízd, teď se ho poprvé dotknu. Jak to ale udělat, aby neutekl. Skáču po svahu jako kamzík, bojím se ramínko nadzvednout. Nakonec slavíka přes síťku přimačkuji a rukou do sklopky zajíždím. Držím jej za nohy a pastičku rozevírám. Je nádherný. Tedy nádherná, má holé bříško od sezení.

Z provázku sundávám kroužek uzavřený a navlečený s číslem nejnižším - N.MUSEUM PRAHA T 303751. Těmito kleštěmi rozevírám..


Na nožku levou přivírám a kleštěmi znovu opracovávám.
Jsem spokojen, obroučka vypadá tak jako před chvílí na šňůrce. Číslice nasázeny křivolace, zejména číslo poslední, jak strojek při ražbě se postupně odvaluje.

Dřevěným pravítkem měřím křídlo, abych hodnotu zapsal, pak ještě slavíka prohlížím a upravuji. Už ruku rozvírám a musím se smát. Schoulený v dlani neodlétá. Vteřinku. Jak ale poznal, že jej nesvírám, už byl ten tam.
Snad v momentě vypuštění z nedočkavosti, ozval se kousíček ode mne zpěv. Uši mi zalehly a jabloň voněla snad ještě víc.

Sebral jsem pastičku svařenou z pérek myšopastí a vynesl ze křoví. Nikdy jsem sklopku líčit neviděl, jen na papíře v příručce ornitologa. A teď takový úspěch!

Bylo toho tolik a večer na mne klepal o hladinu už opakovaně. Zatáhl jsem rybářský ruksak, z kopřiv vyvlekl kolo a rozloučil se. Papírek popsaný třesavou tužkou byl doma vyložen jako první. A do sešitu předlinkovaného jsem vydaný kroužek převedl.
Byl prvním dotekem rezavé tužky, kterou beru do ruky rok co rok.

Zmohl jsem se pak i na síť. Drátěnku, báječných šest metrů dlouhou! To bude zátah, říkal jsem si, když tyče jsem z jasanů listem ze strojní pily podtínal.

Chytla se pěvuška modrá a první blamáž vypukla naplno! Co na ní je modré, že se tak jmenuje? V knížkách to nevadilo, ale tady naostro? Co jako - maková? Co to je za barvu? Modrá to není!
Kroužek má "M", už ho pro ni svlékám. Sameček, na břiše peří a další znak taky nápadný.

Pak ještě černohlávek a s ním i červenka. Ta hnízdní nažinu měla.
V keři přepeřské Pteče zpívala cvrčilka říční. Z neznalosti jsem tam odnesl sklopku a nevěděl, že způsob to dobrý není. Že se jím nedaří cvrčilky chytat. Ale ona tam za chvilku byla. Páni, takový výsledek!

A pak jsem se zaměřil na hnízda. To bylo druhů, kterým jsem mladé nakroužkoval.

Když se pak jednou chytil rákosník, určil jsem ho podle zpěvu jako zpěvného. I dnes si myslím, že správně.
A v páru chytil jsem sedmihlásky. V létě jsem do sklopky chytával ťuhýky na vršku kupek sena. O prázdninách vyrazil na břehule. To byl panečku fofr!
Jindy se chytil střízlík a taky pěnkava. Obecný strnad a stehlíci. V lebedách zvonohlíci a budníček menší. A pak, když léto končilo, u splavu jsem nalíčil na toho pisíka. Maličké červíky a hodně dolů. A on tam za chvíli byl! Podivně měkké nožičky, křídla s páskou a zobák jak pinzeta. A kroužek "nahoru", tak jak má být...

Pak táhli horští konipasi a já přichytil dlaska. Brhlíka a pěnici hnědokřídlou. Černohlavého lejska a taky ledňáčka. Toho jsem chtěl. Už pro ten podivný kroužek.

Pak přilétli hýlové do javoří a zůstali do jara. Stihl jsem cvrčaly i mlynaříky, šoupálky a chvilku před vánoci jako ptáka posledního - vodního chřástala. Přezimoval na Klenici a já ho vyslídil podle stop na prašanu. Chytl jsem ho rukou, když vlezl do drenážní hlavice.
Sezóna se tím uzavřela.
Věděl jsem už pěkných pár dní, že vyměnit udici za kouzlení s peřím se vyplatí.

A takto vypadala nařízení šetřit s kroužky a nezatěžovat agendu stanice.
Věřil by tomu někdo dnes?


Pro vás

2. listopadu 2018 v 19:40 | Pavel Kverek
Napadlo mne, že vy, kdož nejste ornitology, byste možná také chtěli vědět, o čem budu referovat na setkání v Kostelci nad Černými lesy za pár dnů. Tak si to tady v nadpisu přečtěte a já si zatím rozmyslím, co k tomu nejlépe dodat.


Připravil jsem padesát snímků, které nenechají vypadnout z děje. Musím říct, že referát bude i oslavou nové techniky a tak se hodí připomenout, že vlastně i projekce jsou dnes skvělým doprovodem. Dá sice práci vyhledat fotky v galerii a pak je ukotvit do filmu, ale vyplatí se. I proto dnes každý kroužkovatel fotí při své práci, aby měl před veřejností spolehlivého společníka.

Referát je zaměřen na noční chytání a kroužkování slavíků, které proběhlo o prázdninách a tady na blogu z něho jsou mnohde záblesky.

Referuji pravidelně už desítky let a myslím, že by to tak mělo být. Každý specialista by měl po sezóně k odborníkům předložit výsledek a vystavit se případným dotazům. Nemám nouzi o materiál, nemám ani vítr v hlavě. Svých pár minut si užiji.

Co se mi stává - mám někdy problém uhlídat čas. Zhruba po třetině mne přemůže euforie, jsem najednou zpátky v křoví nad motyčkou, líčící překlopnou síťku - sklopku. Minuty z odchytů, ty nejvýživnější, najednou hned chtějí k lidem, najednou nejdou udržet! A pak když všechno skončí, stane se přesně, co Cimrmanologové vystihli v postavě Oty Plka. Zatímco ostatní referující ze svých rolí s předáním ovladače vystoupí, já zůstávám dál. Myslet na jiné se nedaří, chvěji se, mám zrychlený tep a z listopadu je máj.

Referát nabídne nové poznatky, úvahy i spekulace. A taky přiznání, že mnohé je jinak. Jinak, než jsem si dosud myslel a než bych si v tichosti přál. Nemám ale s kým konzultovat zkušenosti, první roky jsme byli na téma tři. Doktor Balát, Víťa Typner a já. Zhruba třicet let však cestu už šlapu sám. Proto mi chyby nemá kdo vytýkat. Pravda, je zde tým lidí, kteří se slavíkům věnují, ale jejich práce je jiná. Specifická. Však dobří v tom budou.

Referát znovu představí zdejší krajinu. Výsledky sběrem jsou především z ní. Jaké je štěstí, že u nás slavíci stále ještě jsou! To se to buduje Slavičí háj! Za humny v Českém ráji bych jej sice také dokázal vystavět, ale slavíky bych tam mohl plácat tak leda z písku! Po dešti.

Krásně se ukazují nároky druhu v tom našem rozhraní. Je to až kruté k nejstarší chráněné oblasti vedle. Ale aspoň něco krajina před rájem má k němu na pochlubení. A já se snažím, co to jen jde.

Nebylo těžké zamilovat si krajinu přes slavíky. I ty jejich kopřivy. Kdo by to dříve řekl, že jim vyskládám tolik pochval. Poznal jsem je totiž. Znám jejich vůni i chuť. Třeba mrňavých zjara pod sněhem. A znám jejich odvahu, když chránit se hotoví snůšku khaki vajíček. Pokud v nich ulici nesešlape zvěř či sekáč je nesklidí do míchanice drůbeži, slavíci se obávat nemusí.
Tak, vážení, takovou kopřivu stavím klidně i proti lyse červené knotovce z Plakánku, na kterou cedule zvou a zákony přiléhají natěsno.
V té mojí krajině je tomu jinak, i proto ji tak často nazývám statečnou.
Stal se ze mne advokát chudých. Ale výkonný, to mi věřte. S tolika drobnými vítězstvími, i v kapse druhé s prohrami na zip pečlivě zavřenými, aby netrápily.

Když ale o dubnech noci se zpotí a vůně ta v tichosti obejme kraj,
byť asi nejeden stanul by proti, však kam hrabe se celý ten sousední ráj!

Kam dál