Odpočí(tá)vání s blogem - díl 6.

Dnes v 7:53 | Pavel Kverek
O naději ornitologické

Když chytám, naději držím do poslední sklopky a ono to vychází často. To téma se hodí. Ukážu na něm, že když člověk něčemu věří a věnuje tomu energii i očekávání, že i když se to v průběhu třeba nemusí zdát - povede se. Kdo za to může nevím, jestli jsou to náhody, kdo to za nás hlídá.


Až všechno stihnu po ránu nastartovat (i sebe), až zapálím v dílně, až se mi to v hlavě urovná, přidám to sem. Jako by to moje tehdejší pachtění u hranic za výsledkem nějakým přenosem na dálku připravilo doma v krajině radost finální. Neopakovatelnou, senzační. Lidsky tajemnou, vědecky zaslouženou.
Vrátíme se do těch dnů.

..No a vidíte. Ten přenos myšlenek, než jsem odešel dolů, rozevřel jsem nový rozhlasový týdeník co chodí do schránky na straně osm náhodou a v ohlédnutí tam Arnošt Lustig drží titulek "Poslední kapitola by končila slovem naděje".
Není to všechno zajímavé?
 

Odpočítávání s blogem - díl 5.

Včera v 18:42 | Pavel Kverek
Dnes zůstane nadpis jaký je. Poznáte sami, že pro verzi zkrácenou o slabiku není nálada. Současně jsem přehodil témata, připravené počká.

Nabízí se ukázat místo, kterému zítra ještě pojedu poděkovat. Hnízdiště v zatáčce Červenského rybníka - to, odkud pochází nejstarší slavík i to, kde jsem položil svou první sklopku. A taky to, kde jsem před chvílí svoje chytání málem definitivně ukončil.
A vám popřeji v závěru štěstí aspoň takové, jaké stojí nade mnou.

...


Jak se to před chvílí hodilo, že to tam znám a že to naštěstí přesně tam vyšlo.
Silnice mezi Bousovy je nová, hladká, krásná. Jen nechápu, proč teď tak úzká. Poukazují na to už mnozí a sám tam jezdím opatrně. A navíc bych se rád "kochal", když míjím svoje místa a ona mne zdraví. Teď to může vypadat tak, jak známo z Vesničky střediskové, tam to byla ale spíš legrace.

Než se setmělo, odjel jsem zazimovat dům po rodičích.
Oči po cestě pustit na procházku jsem mohl tady, jak ukazuje sněhová fotka z let jiných. Ne už v dálce vpravo, jak fotkou dohlédnete.


Tam je splav rybníku, ona nejstarší lokalita a taky zatáčka. Viděl jsem to auto s cisternou dobře i všimnout značky jsem si stačil, že je ruská nebo polská a taky jsem si všimnul, že ten vůl pak ani nezastavil, jen kus dál přibrzdil. Kdybych nevěděl, že vedle mne vpravo místo rozšiřuje výjezd ze starého lomu a trošku tam přeci jen neuhnul za hlubokou svodnicí, nechyběl by mi jen kus zrcátka, než se stačilo sklopit, ale asi i kus hlavy. Vůbec se ten blázen nevešel, kam měl, sotva se vešel na silnici celou.
Stmívalo se, když jsem seděl před domem na betonových schodech a zjistil, že vůbec nestudí. Víte, jak to myslím.

Chtěl jsem v originálnosti k "PF", co rozešleme letos popřát všem chytrou hlavu, jako že to stačí, ale vrátím se po dnešku k obvyklému - a budu přát štěstí.
Není to málo a je to opravdu nejdůležitější, co každý alespoň někdy potřebujeme.


Pojďme k těm slavíkům.

Takhle tam umí hnízdit, samičku zabilo auto, ale dvě mláďata ovdovělý sameček ukrmit dokázal.


Vyletěla, byl jsem to zkontrolovat a taky jsem přišel v zimě, vložil do hnízda píšťalku z trávy a mosazný klíček, pozdravem pro nás k Novému roku.


Je to už hodně let, co mne to napadlo a děkuji za to, že ta stráň drží. Že už ji nikdo nemýtí. Že se tam slavíci vrací, i když jsou u silnice.

Nebudu hledat v archivu jiné, mám tady po ruce jednu letní a podzimní odtud.



I výhled od splavu přes hladinu.


Tam jsem stál před kamerou, která snímala Klenici. K pramenům. Tohle byla zastávka, která v střižně naštěstí obstála. A je to místo i v knížce, hned několikrát. A po dnešku ho mám ještě o něco radši, když už se člověk ocitne ve špatné chvíli tam, kde by být neměl.

A snad ještě jednu poznámku.
Tudy je zamýšlena k navázání druhá část naučné a zážitkové stezky Dolnobousovskem.

Buďte opatrní, ať se tu můžeme scházet a na jaře, ať si za zpěvem znovu vyšlápneme.

Technická informace

Včera v 12:23 | Pavel Kverek
Bojuji tady o přiměřenou vkusnost reklam a pohrozil jsem, že pokud se to nezmění, blog navzdory tradici smažu.
Nepotřebuji slavíky, sebe ani vás vystavovat podobnému. Lituji.
 


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 4.

Neděle v 11:09 | Pavel Kverek
Vybral jsem pro vás další odpočinkové téma, které je v podstatě novému Slavičímu roku nejblíž - a sice o nejrychlejších chcete-li nejnedočkavějších slavících.

Vedu jim knihu příletů, to už víte. Je plna zajímavých dat, určitě unikátních ve vztahu ke zkoumané oblasti, ale zajímavých jistě i ve vztahu k příletům do republiky.
Tradičně malé odbočení - víte, kam přilétají nejdřív? Odpovídám, že to není lehké stanovit. Není to vždy jižní Morava, jak by se mohlo zdát, někdy jsou pražští rychlejší. Z našich tady zatím žádný do té soutěže výrazně nepromluvil a tak se vraťme na rodnou hroudu.

Co byste řekli tomu, být se mnou přímo v čase vyčkávání na nejúspěšnějším místě - tedy na tom, kam přiletěl nejdřív.

Vracím čas nazpátek, připravte si oči a sluch. Nikde ještě nejsou a my zastavujeme u Husí Lhoty na obyčejném jednopárovém hnízdišti. Namítáte, že taková matematicky šanci příliš nemají, abychom popošli radši k jezeru u Sukorad, že tam z těch pěti se mohl některý vrátit spíš. Dobře tedy, jedeme tam.
Hladina je už lesklá, jaro tu nezaspalo. První, druhé třetí, pak ještě na náhodu další nepravidelná a poslední místo je taky prázdné. Čekáme deset minut, jestli se přeci v ohlasu něco neozve a pak mizíme. Je konečně po mém a už stojíme pod rozložitým dubem za zastávkou v Husí Lhotě.


A ani nemusím "hrát". Z trní se ozvalo na naši přítomnost lehoučké zavrčení a je jasné, že slavík je doma. A bude známým, vadíme mu. Asi má paměť dobrou. Je to takhle lepší bez přehrávky, protože je jistota, že po natažení sítě přiletí. … …A pak už čteme z kroužku a doma se dozvím víc. Nenosím chytrý telefon, abych se propojil s archivem doma, mobil mám jen takový hloupý. Nechci se ho zbavovat, když se tak dlouho známe. Je to podobně jak v písničce Jaroslava Uhlíře - Semiška.

Odvedl jsem šikovně pozornost od způsobu chytání, nechci zde podobné taktiky příliš demonstrovat a my se dovídáme s odstupem času, že slavík je podle kroužku opravdu místní. Že se do místa vrací a protože ho máme "pod dohledem", je jasné, že jenom tentokrát se mu to povedlo napálit na rekord. Vědecky se v tom asi moc vylovit nedá, ale příběhově myslím půvabné.

Pojďte si ho představit na několika záběrech a já je doprovodím.

Nejčasnějšími jsou vždycky staří ptáci, nebo alespoň víceletí, ne loňská mláďata. Jsou elegantní, peří není odřené jako u těch mladších, má svěží barvy.
Všimněte si prosím té kulisy, trnky jak se vychystaly. Takže kdo to zná, už si na květy může přimalovat první babočky, včely a pestřenky, prostě tu jarní radost.


Když ho v sluníčku natočíme, ukáže se lesk peří v jakémsi žíhání. Dovede to i ta hnědá, ten perleťový nádech. Nepatří to nám, patří to jejich zásnubám.


Když nejsou problémy po cestě během návratu a zastávkové občerstvovací stanice fungují jak mají, přilétají samečkové v dobré kondici. Tu ale po prozpívaných nocích oslabí a hmotnost spadne na 22 gramů. Je zajímavé, že váhu navyšuje spíše svalovina, ne tuk. Skóre tučnosti bývá zpravidla nízké.


A protože bych nerad odehnal přes svátky od blogu kolegyně a kolegy z oboru, nabízím pohled do křídla po jednom kompletním pelichání, tedy pohnízdním.


A pro rýdovací úpera platí pochopitelně to samé. Definic vás ušetřím.


A teď už zase pro všechny.

Je vzrušující chodit od konce prvního dubnového týdne krajinou, dívat se na celé to probouzení krajiny a tipovat si, jak, kdy a kde to vyjde napoprvé. Je to časově náročné a kdybych neměl podporu, výzkum by nebyl, kde je.
Nedělám si při tom iluze, že mám podchyceno v oblasti všechno, to ani zdaleka ne, na druhou stranu díky otevřenosti k lidem se mi daří od mnohých získávat časná jarní hlášení, ale i potvrzující místa výskytu, pro mne často nová. Slavíka si lidé příliš nespletou a opravdu, kdo chce mít jistotu, zajděte si tam potmě.
V lesnatých oblastech a v sevřené krajině na něj však nečekejte. Kontakty máte tady, kdo budete chtít - ptejte se. Mnozí z vás začínají třeba i na telefonní lince tím, že nechtějí otravovat. Tak to není. Krom chovatelských problémů se mnou můžete řešit co chcete.

V odchytech zjara jsem už takový, že když časného slavíka zjistím, chci ho i chytit.
Až na jednu výjimku se mi to vždy povedlo, tehdy v Dolcích na okraji Mnichova Hradiště šlo o velmi zkušeného mistra a chytit se mi jej pro blížící se večer podařilo až na druhý den. Byl to ovšem slavík nesmírně cenný a teď si uvědomuji, že ten jeho příběh by se sem někdy taky hodil. Pták přesídlil odjinud a vůbec nebyl podle kroužku známým. Přesídlil proto, že mu jako čtyřletému (už za hranicí rozšíření, proto ta nestálost) vykáceli pobřeží rybníka.
Jsou to někdy zajímavé příběhy a člověk se z nich naučí. Tady tušíte výpověď pro ochranu druhu ve smylu stanovišť.

Dokázal bych dnes definovat nároky druhu a udat způsob nakládání s ním v oblasti i v republice. Než se o něj tak nějak v tichosti připravíme.

Že tomu, co slavíci potřebují rozumíme, předvádíme v Slavičím háji, umělém náhradním bydlení "na klíč". A jen si tak člověk říká po úspěšném vyhnízdění, aby i ty jejich cesty k Africe a po ní, a pak i návraty dopadly dobře.
Nikdo z nás netuší, co za ty dvě třetiny roku, co o nich nevíme, jejich životy tuží.
No ale když pak je v dlani a tak nějak odevzdaný, všechny ty tajemnosti se vás najednou dotýkají. Poznáváte taky, že dosud všechno skončilo dobře. Když kroužek "sedí".

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 3.

Sobota v 10:05 | Pavel Kverek
Slíbil jsem věc pohodovou a taková se nabídla hned, jak jsem otevřel jeden ze stovek souborů.

Ale protože na něm tady mohl být nějaký příběh už vystavěn (a je), uchopím to docela jinak. Ani tady se ovšem počátečnímu smutku nevyhneme, to místo už bohužel není. Město expanduje šíleným způsobem, ostatně i jako tady ten Kněžmost, nikdo ho za chvíli nepozná. Jižní příjezd je tu hodně smutným obrázkem a prohrou úplně všeho.

Spolkněte hořkou slinu rychle se mnou, protože už vás vedu do míst, která před lety opravdu ještě BYLA.


Příhodu jsem chytře ukotvil i do knihy Slavík z dubového lesa - vzpomínáte, kdo ji máte. Rachotící železný most nad řekou? Tak tady už se sklízel nepotřebný.

Ale, ještě pár slov k fotce další. Skalní sruby Jizery pokračují po březích místy i tady tak jako v Mnichově Hradišti o několik kilometrů výš, kde jsou chráněným útvarem. Tady směřují k hlavnímu vlakovému nádraží. A Jizera při své síle přeci jen se nechala mírně přetlačit levobřežní Klenicí a uhýbá z jižního směru na západ. Jen co však za městem nahmatá měkčí podloží, prorazí jej a vrátí se v úmyslu zpět.


- Přesně, stojíme na soutoku vitální řeky s drobnou Klenicí. Nedá se do těch míst vstoupit dneska už možná vůbec, je všude "vydlážděno", ale fotky ty své nálady drží, udrží a nepustí nikdy.

A pojďte přímo na špičku, kde snad všechny soutoky formují klín, dívejte se se mnou pod hladinu a vyzvěte představivost k výletu! Vždyť v těchhle místech je takové energie, že vás tělo musí brnět! Ty méně vysoustředěné alespoň rozechvívat.

Proud řeky do klínu buší zprava a úbočí příkře stápí pod hladinu. To Klenice je šetrnější a jen laskavě hladí tu svoji polovinu.


Tady, právě tady přichází říčka zpod Nepřívěcké Hůry o jméno z Plakánku, ale takhle bych už vykrádal poezii pánům Ludvíkovi a Munzarovi z té jejich půvabné cesty Zpět k pramenům. Však taky píseň zněla Humprechtem při křtu slavičí knížky a mnozí věděli proč. Teď víte všichni.

Klenice tu bohužel prochází silně industriální částí města. Její voda není ale špinavá, to jen odkvetly jívy a kostivaly. A vrbovky a netýkavky! Voda tu jejich končící krásu odnáší do daleka, jak umí jen proud. Nejen rybami a ledňáčky - i v tomhle jsou řeky živé! Kdo se je naučí číst, vrací se napnutý, jaký že obraz pro jeho chvíle dneska se ve březích vykreslil. Kdo byste se smočil, Klenice je teplejší, Jizera chladná. Obě však tady za květnů pulsují slavičím zpěvem. Sem ptáci směřují z afrických dálek.

Stál jsem tam dlouho v tom začátku prázdnin a čekal, až se slavíci v okolí pochytají. Mám vždycky prostor plnit si hlavu zážitky. Nejde u mě o zmarněný čas, jak hořekovali rodiče. Naučil jsem se vnímat tuhle neskutečně obyčejnou krajinu v její často až dokonale utajené kráse. Rozumět jejim cyklům a k nim navázaným náladám. Umět očima dojít i pod všechno to harampádí, co jsme tam nakydali a i tam se dočíst o síle přežívání. To vám milí přátelé tak nakopne puls, že nad sebou stanete v údivu. A takhle to mám už pořád. Jsem šťastný? Jistě, že jsem. A kdyby se mne na to zeptala Světlana Lavičková, až budeme o Štědrém dni mezi devátou a desátou vysílat z Betlémské kaple, stačil bych to v té pro mne krátké příležitosti určitě říct. Pusťte si Dvojku rozhlasu z Prahy, kdo budete chtít. Je nám ctí mít místo v éteru vedle zvonařské dílny, ale zjišťuju, že už jsem psaním zas úplně jinde..

Vraťme se k té klíčící olši na špičce začátku konce jedné z těch vodotečí.
Semínko sem přinesla voda a rozhodla, že právě tady se bude růst.
Okouni se drží na rozhraní proudu a sbírají v bezmoci vlečený hmyz.
Prohlížím sklopky, vybírám slavíky, kroužkuji je, jednomu číslo opisuji - starý známý, však taky neprotestuje.
Loučím se a v plánu mám dnes ještě návštěvu Staré Studénky.

- A tady bych to rád stopnul -

Kdyby člověk věděl, co ho čeká za chvíli.. Jestli snad zakopne a zlomí si nohu, nebo ho potká chvíle neskutečná. - V klidu, možnost vyšla druhá.

Procházím přes hřbet svěží louky (ano, tady to ještě se zemí umí) k trnkoví v křížení cest. Nebyl jsem tu roky a dneska mám chuť měnit. A vida, slavíci místo drží i po tolika letech. Rutinně líčím a pak už jen drmolím nahlas. Ještě že tady pod lesnatým výstupkem kamenné Baby nikdo nebývá, ťukali by si nejspíš na čelo.
Slavík zhruba v půlce své výměny peří před odletem má na noze kroužek, který svou ražbou začíná nezvykle. A to jsem si při vytahování zpod síťky říkal - odkud sem asi některý z mých známých nakrátko přesídlil. Ne, ne - tohle bude zajímavé čtení!


Už jsem si nepomyslil, když jich člověk chytne tisíce, že něco takového přijde. Dávno to myšlenky vzdaly a teď se kvapem v tom převýznamném fragmentu léta stavějí na nohy.


To všechno krásné, co následovalo pak i v hledání po mapách, co lidé nad bakovským zpravodajem, plným dotazů a přání příběhu k pokračování - a které opravdu nakonec po roce mohlo pokračovat, to všechno už tady je napsáno. Anebo to připomenu, až budu v konci měsíce třeba "vařit z vody".

Chtěl jsem dnes nechat znít struny obyčejnosti a nechat vám poznat, co cítívám. Proč mne ankety směřují k oceněním za ochránce a milovníka krajiny domova. Abyste poznali, že to není vytahování, že to je čest, která už dávno zavázala.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 2.

Pátek v 18:50 | Pavel Kverek
Rád bych vám v tomto každodenním cyklu představil i pár hnízdišť.

Dneska bych mohl - a nevím, jestli to není předjímavě "černé" - "zabít dvě mouchy jednou ranou" a ukázat zajímavé hnízdiště a v něm slavičí ojedinělost.
Takže, pojďme oblastí na samý západ k Mnichovu Hradišti. Na sjezdu z pražské R 10 je hnízdní lokalita hned stranou mostu. Bývala i naproti v místě původního pasťáku, vše dávno ustoupilo čerpací stanici. Zbyla tato jediná.


Kamarádky a kamarádi mojí dcery vzpomínají, jak jsem je kdysi pozdní nocí vezl z hudební produkce a stáhl před vjezdem pod most okénko. A ve chvilce jsem si slavičí návrat mohl poznamenat.
Jindy jsem tam zažil poflaku, který si vystavěl pod liánou kivi příbytek a snášel tam všemožné zlodějiny. Dnes se jim říká lidé bez domova, chodí na svátky do stanu na polívku, vykoupat se a pak je město na soutoku Klenice s Jizerou zas pustí ke svým krabicákům, vozíkům z hypermarketů sloužících k opalování kabelů a do divokých příbytků.
Zažil jsem pozoruhodnost, kdy jeden takový somroval po parkovišti. Když mu starší paní z vrozené ohleduplnosti (nebo ze strachu) dala housku se salámem, kterou si vzala na cestu asi do zásoby, jen co pooděšla, mrsknul s ní do koše. Nevěděl, že ho pozoruju z auta, a když jsem na něj vyskočil a táhnul ho k tomu koši zpátky, protože to zapíral, řekl mi, že chtěl po paní dvacku. Hlad že nemá. Nadzvedlo mě to. Tak jsem na něj aspoň zavolal policajty, když si po chvilce ustlal v ležení vedle vyklepaných peněženek. Jestli to bylo dílo jeho nebo jen dekorum nevzhledného příbytku, nevím. Co ale vím, že když vy vyhodíte vajgla na autobusáku kdekterého města a budete na záznamu, máte smůlu. Tahle pakáž po sobě nechává plesnivá ležení, protože to už patří k jejich životnímu stylu.
Když si dám pozor na jehly při zahrabování slavičích sklopek do listí, moc mi ten bordel nevadí, spíš to, že vykáceli na ohýnky veškerý podrost a slavíci odtud mizí.

Vůbec ovšem netuším, kam jsem to v tématu odcestoval, proč jsem v plechovém městě a ne v Hradišti, kde sice nepořádek po něm taky zůstal, ten ale shnije a omší. Je nevýrazný.
Jinak tam je ale hezky, kvetou cizokrajně stromy i keře a hlavně se tam slavík každý rok vrací.

Pojďte za tou jedinečností.

To v květnu nula pět jsem tam přišel ve chvilce, kdy slavičí samička právě vyskočila ze země, kde upustila suchý list. Bylo mi to jasné a za deset dnů tam byla snůška. Ale jaká! Prvně v životě šestikusová. Ve městě začínal s ornitologií dnes již úspěšný student Kryštof CH., a tak mi hnízdo vyfotil. Ještě že tak.


Těšil jsem se na své unikátní záběry, protože slavíci vyhnízdit umí. Když jsem tam přišel na vypočítané kroužkování mláďat, nejhorší co může být, se stalo. Rodiče na mne odnikud nekřičeli a to je vždycky zlé. Mláďata musela tři dny před mojí návštěvou prochladnout polovylezlá z hnízda a uhynout do jednoho. Rodiče krmit nedovedli. Pět metrů od hnízda byla totiž v zemi čerstvě vylita z betonu hranolovitá patka pro dálniční poutač.

Vždycky říkám: "O hnízdo se začínáte bát tehdy, víte-li kde je". Jinak to člověka moc nezajímá, uvažuje variantu vždy tu lepší.

Zítra si dáme určitě něco veselejšího.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 1.

Pátek v 2:46 | Pavel Kverek
Komu z vás snad připadá, že je konec roku nedočkatelně v nedohlednu, a už by se rád viděl, jak lačně ohmatává drátěnou síťku bouchacího vína anebo zas pro ty, kdo už to tak nějak chtějí mít všechno za sebou, nabízím letos netradičně naši společnost. Moji a slavičího blogu.
Televizní programy jsou několik let už prý v klinické smrti (posoudit nemohu), sítě plny klišé, veselé návštěvy jednou od vás odejít přeci jen musí a co pak? Pojďte tu být s námi!
Je sice už druhého (pár hodin), ale to na radosti netratí (dohoníme to dneska dvojčíslem).

Začneme tématem, které nikde určitě nevyčtete. Pojďte za nádhernou barvou slavíků!

Tak jasně, nadržuji jim, vždyť možná víte, jak Stvořitel maloval ptáčky, nebo ne? Provádím-li přírodou lidi věřící, anebo s nimi beseduji pod střechou v jejich modlitebnách, chtějí to ode mne slyšet. A o celém tom chrámu Přírody, jak to sám vnímám. O víře, kterou mám já. O srozumitelnosti a uvěření. To ovšem teď nechme stranou, prostě slavík toho v barvách příliš nepobral. Tak se to píše v knihách, pojďte však za jejich peřím tentokrát se mnou.

Dobře, je v barvách uschlého dubového listí, ze kterých nejčastěji staví hnízdo a zasedne-li ona, nikdo ji nevidí. Ale co pírka v ocase? Tak to je barva, kterou bych za nic nedal! Mám na ni vycvičené oči, a jakmile se v dubnu mihne pod keři, přestávám dýchat. Ta slavíka prozradí, musí ji ukázat, když popolétne. A to mi stačívá, abych ho zapsal do Knihy slavičích příletů. Většina se jich totiž - těch prvních - na nahrávku neozve, jen se tiše přijde v ústraní podívat.
Tu barvu mají ptáci na jaře až do léta. Ano, je to ta tmavá podzimní z odlétání, ale africké slunce ji vyžíhalo do barev mědi. A to vám taky ukážu pro srovnání. Měl bych tu těch měděných v archívu celou řadu, vybral jsem tyto.



Tak, a teď toho slavíka.


Co tomu říkáte?
Ta barva na světle dovede pěkné kousky a v plném slunci doslova hoří. A připočtete-li nádherné oči, chválou u slavíka šetřit nebudete. Píše se mnohde sice o černých, je to hloupost, jsou čokoládově hnědé. Ale hlavně velké a oční kroužek kolem, v čase odlétání u mnohých téměř bílý, dojem nekonečnosti umocňuje.

Bavíme se o slavíku obecném, to je ten u nás nejznámější - ten, co ho známe z děl klasiků. Ale mnozí z vás třeba i z vycházek na prahu máje, kdy jdete svými krajinami, a ze tmy k vám vyletí tóny. Teď jsem o tom včera odpovídal do Rychnova nad Kněžnou, že slavičí zpěv v noci zaměnit nelze. Rákosník zpěvný je docela jiný a nastupuje v máji (poměrně) pozdě a cvrčilky nesplete nikdo. Za noci slavík je prostě slavík!

Ještě snad, kdo by se pozastavoval nad podivně noční hodinou mojí aktivity - téměř již pětatřicet let nočnímu zpěváku na blízku vás zhmoždí a výrazně přenastaví organismus. Zpěv odtud sice (ještě) neuslyšíte, ale že by se mi chtělo spát, to příliš nehrozí.

Na večer se poohlédnu po nabídce jiné, mohli bychom okomentovat onu sílící hysterii s ptačí chřipkou a ptát se, komu ten blázinec vyhovuje. Ptáci to určitě nebudou. Je to ale téma, které se nám do adventu příliš nehodí, zalovím v kabinetu v šuplíku jiném.
Přijďte, máte-li chuť.

Pro připomenutí

Středa v 13:46 | Pavel Kverek
Než fotku přeřadím jinam, tady si můžete ještě připomenout víkendovou akci mladých ochránců přírody. Dnes byli v novinách a tak se mi dostalo ještě pár fotek od pana učitele. O tuhle bych vás nechtěl ochudit, protože se Tomášovi podařilo zachytit věrně provázející atmosféru.

I pro tyto pocity tam člověk jede. Vážím si takových lidí a mám z nich radost.



Foto: Tomáš Grindl

Srdce

29. listopadu 2016 v 15:05 | Pavel Kverek
Mám pro vás dobrou zprávu.
Pokud vás město Hradiště míní ocenit, pak jsme dnes kovali i pro vás!


Vysypaná srdce hned po sesbírání odjela jako loni k sklářům, aby dílo dokončili.

Pořídili jsme ještě jinačí fotku, ale ta je do posledních chvil roku tajná. Asi víte proč.
Nebyli byste překvapeni.

Plní se diář pro 2017

28. listopadu 2016 v 19:15 | Pavel Kverek
Přestože je času ještě dost na plánování jubilejní sezóny, jaro už se pomalu formuje.

Jedna z akcí proběhne nedaleko, kdy v Sobotce připravíme výstavu. Druhou je beseda v Bakově-Trenčíně, kde už jsem kdysi byl. Dnes přišla nabídka na výlet delší, Jihomoravská pobočka by stála o představení výzkumu na jejich jarní schůzi v Brně a tak se tam vybereme rodinným výletem. Já budu v zajetí ptačího zpěvu, zbylí v zajetí metropole.

Pak přijde na řadu květnové Vítání ptačího zpěvu, výzkum v zahraničí a návrat do zdejších křoví.
Pak si sednu na lavičku do Slavičího háje a nikdo mne odtud jen tak hned nedostane. Chtěl bych totiž v tom sobě dnes nejbližším místě tak nějak v klidu pořádně zavzpomínat. Na začátky, které pro mne nebyly lehké (doma se to vůbec nepozdávalo). Na první báječná odhalení při slavičích hnízdech. Chtěli byste ve vteřině vysypat číslo prvního kroužku pro slavičí samičku chycenou u hnízda? N.Museum Praha T 303 501 a bylo to 16. května (jasně, ověřit si to nemůžete, ale ani nemusíte). Když si dám záležet, vidím ten moment před sebou. Sklopku a hnedka úspěch! Ruce se mi klepaly až kroužky na šňůrce chrastily, ale zavřel jsem kleštičkami správně. Bez chyby. A pak ji pustil. A pak začal přemýšlet, jestli to náhodou není málo. Ano, znal jsem k tomu vše o jejím hnízdě a za pár dnů pět mladých označil. Pak chytil i samečka, ale stejně to bylo málo. Brzy jsem začal měřit alespoň křídlo, i když se ukázalo po letech, že špatně. Výsledky jsem anuloval v čase, kdy už jsem údajů začínal shromažďovat víc. A tak se to rozeběhlo.

A ještě k tomu místu nad splavem Červenského rybníka. Až na malou přestávku žije dodnes a je to moje veliká radost. Když tam na jaře líčím, vzpomínky se vrací do nejzazších dálek těch časů. A říkám si, vytáhnout tak z pod síťky slavíka té série T 303! Co bych asi dělal. Ale pozor, nechoďme pro senzaci daleko, právě odtud totiž pochází onen nejstarší slavík československé ornitologie, kroužkování. Ten příběh neskutečně nádherný si v blogu vyhledejte až si o svátcích budete chtít udělat hezkou chvilku. Najdu si ho s vámi.
Mám ta slavičí místa rád a nestydím se za ten vztah, až se tam někdy už pomalu dojímám, když vidím stromy, co jsem u jejich pat začínal líčit, vidím keře prvních mnou těžce objevených slavičích hnízd. Cítím vůni máje, jak prolézá těmi místy pořád stejně, slyším zpěv mistrů, jejichž kapka krve může mít odraz v těch letech mých začátků. Je mi tam hezky.

Až tady dorachotí všechny ty bláznivé výbušniny v přelomu roku, napíšu do sešitu pětatřicítku. Je to vůbec možné? Polévá mne horkost, že nedávno bylo těch roků pětadvacet, to jsme slavili v Muzeu Mladoboleslavska. Budu muset začít už každou sezónu poctivě plánovat. Úkolů z výsledků vzešlo, že se jich až bojím. Čím vím víc, tím zjišťuji, jak málo to včera ještě bylo!

A teď vám vážení napíšu úkol nejdůležitější.
Potřebuji se postarat, aby se tady kolem slavičí hnízdiště nepropadala pod zem, jak je tomu v posledních letech. Kněžmostsko je na tom v rámci celé oblasti dvěstědvaceti čtverečných kilometrů bezkonkurenčně nejhůř! Tak se to tady má. Je to smutné, ode mne ne příliš vlastenecké, ale je to tak.
A přestože je konec roku po periodických tiskovinách sváteční, ve zpravodaji zdejším to ode mne zazní. Více už nezmohu.

Jeden obrázek z odchytů na Mladoboleslavsku.


A ještě jedna událost kolem slavíků.

Teď se i na Fejsbuku strhla mela kolem té vyčpělé hudební ankety. Napsal jsem tam: "Ze všeho nejvíc mi je líto těch slavíků. Mělo by se jim dát tak nějak už pokoj".

Ale zlatým je u mne pořád Aneta Langerová, tak nějak vzpomínkově. Však si pusťte ze stejného alba poslední písničku Na Radosti. Na páté poslechnutí, si myslím, že vás má. A když by opravdu ne, je dobře, že jsme každý jiný!

Kam dál