Po cestě k dnešku

Úterý v 19:28 | Pavel Kverek
Přihodilo se mi to na střeše. Pracoval jsem pod hnízdy jiřiček, kde ještě nedávno ptáci dokrmovali mladé. Nepřilétli už odnikud, ale vzpomenul jsem si na začátky. Přes jiřičky. A jak to tak mívám, hlava odlétla do těch časů a na práci jsem zůstal sám. A jen co se večer vrátím z práce, sednu si v kabinetu na starou německou ohýbanou židli a pustím si ten film z obrázků po stěnách i ze šuplíků. Ze staré mapy, z očí vycpaného sýčka, od sklopek na věšácích. Celovečerní.

Jak je to možné? Kam mne to dovedlo a co s tím dál. Třicet pět nádherných let!
Ano, je po sezóně, už se toho moc nestane, mohl bych uzavírat a lovit ve vzpomínkách. Báječný čas. Začnu ale až v listopadu tak kolem pětadvacátého.

A na konci roku se vydám na některé z míst, kde slavíci hnízdí. Dělám to už řadu let. Přijedu do místa a úplně se ztiším. Zvláštní věci se se mnou dějí. Pročítám větve, dívám se po zemi. Plácky po sklopkách jsou svěže nazelenalé, jak se tam uchytly semenáčky trav. Ale vidět jsou. Je to přátelské rozmlouvání beze slov. Zvláštní, jak v těchto případech paměť slouží, najednou síťka sklopky zase už přede mnou poskakuje! Málem bych se rozeběhl. Obraz se rychle poroučí, aby neprovokoval. Hlava už má ale úkoly jiné. Využívá, že prostředí je přehledné a ukládá si do přihrádek tvář biotopu. Abych si pořád a pořád doplňoval seznam efektů, které slavík pro usídlení potřebuje. Vidím přitom, jak divoké skládky milosrdně zakrývá listí a místo je chviličku přírodní. Nenarušené.
Pozdravil jsem prve polohlasem a pozdravím zas, až budu odcházet. Nepřijde mi to nikterak divné. I dominanty co tam jsou, oslovuji, chválím či lituji. A podporuji, že se zas uvidíme. Až rok se překlopí.

Uteče to, jak uteklo jaro i léto dohromady.


Uteče a zase budu stát v krajině vůní. Slunečního pozvedání a veliké naděje z té jeho síly. Naděje, kterou musíme mít.
 

První ze stezek

Sobota v 19:38 | Pavel Kverek
Tak ještě jednou věnuji prostor dolnobousovským naučným stezkám, teď první z nich. Má jméno Okolo Klenice za hrou a poučením. A hned jedno zaradování - představte si, že dodnes nikdo mobiliář nepoškodil ani na jediné ze zastávek! To jsem nečekal. A vůbec neplatí, že by neměla návštěvníky. Poznám to podle otisků v blátě a taky ty lidi potkávám. Ono chvíli trvá, než zkontroluju stav místa, vyseču trávu a ostříhám větve, co místy vstupují do expozice. A ještě podle jedné věci to poznám, ta je mi nejmilejší - podle vyšlapaných míst vzadu za tabulí tam, kde děti řeší úkoly. Proč bych nenapsal, že záměr vyšel, okruhy mají komu vyprávět!

Tato stezka je dlouhá a oblíbili si ji hlavně cyklisté, je sjízdná. A další postřeh a radost současně - není tam nepořádek, i když jsem vychystaný, odpadků mnoho neposbírám. Pokud bych měl říct na sebe po pravdě, co mne při procházce napadá - témata bych s chutí doplnil. Pro toho, kdo jde prvně jsou jistě k zastavení, kdo chodí opakovaně, dívá se spíše už kolem, co se kde událo.

Probíhá tah ptáků a motýlů. Do toho k zemi sletuje listí, koruny topolů jsou už holé. Zaujmou rudé šípky růží, co ještě nedávno kvetly. Kde zůstal ten čas?
Zastavil jsem se u dráhy, po které vlaky jezdí už málo. Děje se tu malý přírodní zázrak. Galská růže z původního stanoviště se za pomoci ptáků či nějaké kuny rozšířila do míst vzdálených, v létě tam kvetla a voněla, co síly stačily. To je pro mne vždy neskutečnost, znovu a zas se potkávat s ohromnou vůlí po životě! Jak nakažlivé. Rozložila se v kamení, droboučké šípky se zase už nabízejí, chtěly by svézt.
Hned vedle je pole, kde jsme sbírali acháty a protože se nebojím pozdržet a umím ztišit, vidím ty otisky v hroudách od klukovských bot. A kapsy ublácené, plné nadějných kamínků, než voda vše dorozhodla. Kdybych chtěl, najdu si jeden i dnes. Nezapomněl jsem. Stačí mi ale dívat se přes vousoví mrňavé meze a vědět jen, že pořád tam jsou.
A hned o kus dál Klenice. Práce má nad hlavu! Červenský rybník se chystá k vylovení. A voda musí pryč. Valí se krajinou k Svobodínu, kde naučná stezka pod Formankou prudce otáčí. V místech, kde jsme letos pro rozhlas objevili prvního slavíka. A už před tou vrbinou stojím. Tajemná, jak byla, když jsem jezdil čekat a dočkal se. Proč slavík přiletěl první sem, k tomu klíč nenajdu. Nepotřebuji ale, zchudl bych o báječné vyhlížení. Kde bude příště nejčasnější? Nikdo to neví.

Projíždím podle zastávkového místa nahoře v lese a tady se vždycky opotím. Kotvit se muselo ve skále, když jsme chtěli místo exponované, byla to dřina.
A poslední v servisním okruhu je nad tůněmi. V rohatských Horách. To místo mne tolikrát překvapilo, že jsem mu neupřel účast na stránkách knížky o slavících. Se svojí studánkou, mateřídouškou, záblesky hořících svatojánků, tikáním netopýrů a s lesním paloukem uprostřed boroví, kde dávného jara sóloval slavík. Však je k tomu i příběh, jeden z archivovaných. Z jediného šípku, vyčáhlého tím šerem do vysoka. Tam seděl a nešlo uvěřit. Kdyby byl nezpíval, nikdy bych takové místo nenavštívil. Jsou věci, které i protřelého chytače za uši vytahají. A nevadí, že se mi stává dodnes. Připomínají, abych se nepnul nad znalostmi. Říkají: "Pavle, vyškolíme tě, kdy nás napadne!" Já tomu věřím.

Posekal jsem v pobřeží tužebník. Zavoněl během zapotácení, než padnul k zemi.
Kolik jiných podnětů k vnímání kolem tu je. Ta krajina je obyčejná. Obyčejná až neskutečně. A tak mne napadá, zda právě tím není výjimečná.

Slyším, jak usínají

Pátek v 19:33 | Pavel Kverek
Údržba naučných stezek mne přivádí do krajiny v čase, kdy už bych tam normálně nepobýval. Jak skončí prázdniny a slavíci zmizí, vlády se ujímají pracovní úkoly a diář začínám s omluvou už zase poslouchat.

Těším se na chvíli, kdy motorová kosa bude moci konečně zmlknout a já se budu věnovat úklidu větví a ometání lávek.
V průseku pod dráty na pobřeží v atraktivním mlází nacházím hned u cesty (jak jinak?) rozestavěné slavičí hnízdo z jara. Tak si ho aspoň rozeberu a prohlédnu materiál. Jednou jinde z blízké skládky využil slavík ke stavbě žíně ze smetáku. Tady nic takového není. Proč to opustili, už nezjistím. Ale tím, že jsme prokáceli prostup houštinami jsme sem slavíky navrátili. Roky tu nebyli.

Stromy jsou v barvách, olše to neumí. Obdivuji střemchy. To je koruna, která slavíkům sluší. Hnízdišť, kde střemchy jsou, mám několik. Anglický park v Březně je takovým ukázkovým. Tady jsou v pobřeží též, není jich ale moc.
Sotva jsem vymetl můstky, už jsou strakaté novým starým listím. Čerstvé tam ale nechám, jen spíše čistím spáry mezi prkny od hlíny a listí tlejícího.
Probíhá silný tah králíčků a jdou s nimi šoupálci, je to podobná jistota, jako když s čejkami na jaře vidíte špačky. Stojí o sebe. Mlazina pod dráty je tenkých hlasů poutníků zdaleka plná.
Sebral bych čirůvky fialové, ale nechám je na pobřeží. Vypadají v pásech překrásně a k místnímu podzimu patří.

Rybník se vypouští a vlny jsou mocné. Fouká od severozápadu, klasika v tento čas.
Orel mořský se otáčí, když mne vidí pod sebou a polodomácí divoké kachny pro lov se uklidnily. Nechá je být.
Stezkou přijíždí dva cyklisté a pochvalují si nové nájezdy na můstky. Zrychlil jsem jim tím průjezd, ale doufám, že se místy zastaví. Nadýchat zdejšího podzimu. Je parádní a je k nám shovívavý. Nechal stromy vybarvit, nepoštval na ně mráz.
Stojím pod největší z olší v tom jejich mnohostupu, dotýkám se kůry ve výšce očí a poslouchám, jak se kolem snáší list za listem. Místy zašustí v nárazech. Tak takhle stromy usínají.

Na některých větvičkách v trnkové patině drží se ostružiny. Sladké už nejsou, slunce jim nezbylo. Jsou to však obrázky, které v podzimu potřebuji. K odcházení. Dívat se na statečnost pichlavých šlahounů a jazykem vzpomínat léta. Jak chutnaly ty veliké po slavičích stráních na Studénce! Jsem znovu tím klukem co venku utratil dětství. Všechny ty vůně a chutě po krajině moc dobře znám. Jsou pravé - přírodní a vůbec se nezměnily. To je mi jistotou ve zdejší prostinké poctivosti.
 


Třeba znát hlas!

12. října 2017 v 19:34 | Pavel Kverek
Tak to jsme tu ještě neměli!
Zaznělo to někde kolem budníčků pruhohlavých, letos se ukazují podobně jako křivky. Ano, u toho sibiřského budníčka i u křivek dobré znát hlas. Jinak je často přehlédnete.

Pro ornitologa je opravdu důležité učit se ptačí řeči, ten, kdo začíná, bát se ovšem nemusí. Půjde to do hlavy postupně a samo, věřte mi. Na Vítání ptačího zpěvu jsem to lidem dával návodem. Aby začali zjara. To je hlasů míň. Dá se i ze záznamů na nosičích či z internetu, ale není to ono. Do hlavy to tolik nejde, jako naživo.

Kdybych měl zavzpomínat, kdy mi hlas pomohl k senzaci, dlouho by to netrvalo. Mám před sebou hned tři!

Nejstarší je z roku 1988.
Ten rok byl na modráčky v močálech u Koprníku bídný. Nehnízdil jediný a přeci jsem v podzimu nostalgicky vyšlápl k polní rákosině, kdyby šlo chytat třeba strnady rákosní. Dokončoval jsem stavbu domu a nikde za ten rok nebyl, sítě visely v kabinetu.
Byl 30. říjen - ano, čtete dobře. Ptáci v tom přehledném plácku pod čapím stožárem už nebyli žádní. To rákosí bylo řídké, víc vysokých bylin a hlavně stružky sotva na šířku šlápoty, prostě zpřetrhané drény. Proto tam socialistická technika nejezdila a nechávala místo ladem. Jdu podél loukou když slyším "cvakání". Takové pohodové, hrdelní, tiché. Ten pták musí být přede mnou hned za hranou těch podvyživených brček! Někde v zemi. Takhle se neozývá ani ten nejzapomenutější rákosník, vždyť takhle se ozývá modrák! No, nakonec jsem ho chytil sítí naháňkou, byl to mladý sameček. Odnesl jsem ho k rybníku nadohled a okroužkovaného před nocí pustil. Že to tam bude mít lepší. Na kontrolu jsem se nedostal, až měl napadnout první sníh. Přes noc. Tak jsem tam pospíchal odpoledne před tím a všechno do puntíku se v té rákosince opakovalo! V ruce jsem ho měl po naháňce sice obtížněji, ale měl. Bylo 5. listopadu. Už jsem ho nikam nenosil, když se mu líbilo tady. Ráno ležel avizovaný sníh a pták byl pryč. Uletěl asi v noci. Kdybych neznal hlas, nic bych nedokázal.

Druhým případem byly sýkořice vousaté v zimě na Červenském rybníku. Nešlo uvěřit tehdy, byly ultravzácné! Zůstaly přes zimu, okroužkované a moje první.

Třetím případem je zástih pelichající samice slavíka tmavého tady na Dolnobousovsku o prázdninách. Kdybych neznal ten vzácný hlas, minul bych obyčejný bochník vrby u cesty, kde jsem nechal stát dokonce auto.
Utratil jsem tam sice dva dny, ale k výsledku došel. K senzačnímu.

Třeba znát hlasy!

Slavíci v časopise

12. října 2017 v 10:35 | Pavel Kverek

Napsal jsem panu redaktorovi, že od setkání po dnešní nákup v trafice v Bondy Centru jsem žil moc pěkné chvíle. a jak se tak pozoruji, trvají dál!

I když se mnohé nevešlo, vešlo se podstatné. Slavíci, můj Dolní Bousov a nakonec i to, co mne živí doopravdy - kovařina, mají pěknou reklamu.
Hned se mi ta přechodná známost s rýmou žije líp. Doufám, že ji to v mé společnosti brzy omrzí.

Dnešní večer na blogu

11. října 2017 v 17:31 | Pavel Kverek
Přijďte, mám zamyšlení nad nedávným úspěchem kolegů z výsypek a čerstvým hlášením z toho.
Taková věc se neurodí každý den, gratuloval jsem mezi prvními, vím, jaké to je.


Jak už jsem k výsledku napsal na sociální síti, jde v novém století o druhé hlášení u slavíka tmavého. Z minulosti tam je ještě jiný, ten diskutovat nyní nebudeme, je jiné povahy.

Nové dva se týkají jednoletých ptáků a na přímém tahu, oba jsou cenné a my si termíny vyložíme než postoupíme dál.

Jednoletý pták je ten, který se narodil v daném kalendářním roce, jde tedy o "mládě" na první své cestě do zimoviště. Přímý tah je právě ten, kdy oba výsledky na úsečce jsou z jedné a té samé cesty.

Slavík tmavý není tím naším slavíkem z máje, ten se jmenuje slavík obecný a jeho areál nedaleko naší severní hranice končí. Pak navazuje slavík tmavý, který u nás může občas zahnízdit (nejspíše ve smíšeném páru se slavíkem obecným), nebo právě se objevit během průtahu.

Pták z karty hlášení byl označen na jihu Švédska a je otázkou, zda šlo o místo narození, nebo k pobřeží přilétl z míst severněji. Rozdíl mezi kroužkováním a kontrolou je 16 dní, ten nemusí být dobou pro cestu, pokud slavík z místa kroužkování pochází a tah zahájil v mezičase. Co posoudit lze jasně, že příliš neztučněl, tedy vůbec! Mladí ptáci narozdíl od dospělých, kteří museli před odletem kompletně vyměnit peří a v poslední fázi procesu intenzivně přibírali na váze, to mají právě jinak. Mnoho mláďat musí tukové zásoby dohonit po cestě, nebo v nějaké zastávce.

Slavík z karty letěl k jihu, což není obvyklé. Druh táhne na jihovýchod takzvanou pohodlnou cestou, která je delší ale bez kopců. Míří k Bosporské úžině a dál proti proudu Nilu Velkou příkopovou propadlinou na samý jih kontinentu. Na cestě je několik zastávek, na jaře počtu nižšího, ptáci spěchají hnízdit. U mladých ptáků ovšem možno předpokládat "bloudění/zdržování", takže postup zmíněného slavíka Evropou zřejmě odpovídá jeho možnostem.

Pták předchozí, který byl zmíněn, pochází z roku 2005 a narozdíl od čerstvého případu byl vztažen ke kroužku českému. Byl totiž prvně chycen pro okroužkování u Náchoda tamním kroužkovatelem. Ovšem povedlo se, že byl 27. listopadu toho roku kontrolován v Africe v poslední zastávce před zimovištěm, v národním parku Tsavo v Keni, kde chytají angličtí kolegové. Šlo tehdy o senzační výsledek, ale nový se mu dle mého vyrovná.
Kdybychom byli domýšliví, můžeme se tipnout, že pták, chycený u Náchoda neznámého původu mohl být též klidně skandinávský. To už ale otevíráme věštírnu s křišťálovou koulí, v přírodě to může být docela jinak.

Dlužím informaci, kam odlétají slavíci obecní do zimovišť.
Směřují k jihu, spíš k jihozápadu, kde překonají Gibraltarský průliv a vstoupí do Afriky. Přeletí poušť a končí v Sahelu. Běžně však přeletují moře v kterémkoli místě, někdy se zastávkami na ostrovech.
I oni na jaře tah zrychlují, nedělají tolik zastávek, letí přímočařeji. Ještě dobré doplnit, že starší ptáci - ti se zkušeností, jsou rychlejší a s menším počtem ztrát. To všechno lze nalézt i v knížce Slavík z Dubového lesa. Tak si to v zimě nalistujte, kdybyste chtěli vzpomínat.

Dorazilo poštou

10. října 2017 v 19:29 | Pavel Kverek

Františku Gazdo, když ti to někdo vyřídí, děkuji. Jdu olíznout známku, najít obálku a odepsat ti na dopis. Dík i za všechny, kteří si to tu mohou přečíst. Dnes už se ví, že (některé?) samice zazpívat dokáží, sám jsem jednou zažil na vlastní mizerný sluch.

Na vlně podzimu

9. října 2017 v 21:38 | Pavel Kverek
Snažím se vždycky o originální nadpis, ale tuším, že už někým použit byl. Co naplat. Hodí se dnes však tento.

Vítám vás, vážení.

Nepotřebuji zpravidla příliš k dobré náladě, jsem z těch, kdo to kolem moc vážně nebere. Proč? Život nám ubíhá, potřebuji, abychom byli zdraví a měl jsem práci. Máte k tomu co dodat? Co by ještě bylo potřeba?

Neskutečné nápady mne popichují i v čekárně u zubaře, kdybyste to dneska viděli. Sledovat lidi v akci, to je něco tak báječného. Třeba téma "návleky". A říkat si - tak jak by ses v tomhle případě zachoval ty? Pryč ale s těmi větami, pojďme do přírody! Zubař na Slavičím blogu je šílenost.

Když přijdou tyto dny a já mám strach o sluníčko, když listí o větve tolik nestojí, když vítr vane studený, klíčí ve mně hledání záchrany. Objevit něco nadějného, co potěší.

Šel jsem si zahradou přivonět k motýlímu keři, ještě pár květů nabízí. Je to pohodář, kašle na přízemní jíní, vysoko se vyšvihnul dost a uniká. A jak sluníčko na chvíli vyšlo, už tam byly babočky. Vydržím se koukat dlouho, je to jiné než zjara. Defilé houževnatých!
Pár mi jich vletělo do kovárny, ale zůstat nemohou. Tak je vynáším ven.
Na modřín přitáhli králíčci, jsou přesní jak hodinky. Každý rok se objeví. Kdybych měl čas, budu je chytat. Proto nechytám. Do jezírka se vrátila pěkná hladina. Už v něm je klid, vše zazimovalo. Leknín neví, jestli poslední květ ještě rozbalit nebo už nechat tak, lípa nad ním zezlátla.
Víte, co je zajímavé, když ptáci zmizí, často to ani nevíme. Je to jinak, než když přiletí. Zmizely poslední jiřičky a nikomu nechybí. Ale chybí! Mně tady scházejí. Kde teď asi mohou být?

Až budu mít v zimě čas, překreslím obraz na stěně. Hořící Kněžmost po nájezdu křižáků. Odvlekli, pobrali, zničili všechno. Majetek, vždycky šlo o majetek! Kapitál, chcete-li. Je to jako s těmi sojkami, co na ně koukám, mohou se přetrhnout. Proč to říkám? Protože mám pocit, že to v té zemi pořád je. Že když jste vnímaví, že to zachytíte. Otisky. Jako jinde jiné. Neříkejte, že když vyrazíte na Šibeniční vrch, že vám nahoře bude do zpěvu. Prostě já se dokážu vyladit. Jsem snivý. Četl jsem zajímavou věc o znamení Ryb. Mají hvězdy a roční období vliv s ohledem na chvíli narození? Co myslíte? Jsem dalek tomu, abych se pasoval do nějakých škatulek, ale tohle je zajímavé. Ať už fázím roku budeme říkat, jak chceme. No, už jsem zase ovšem poodběhl.

Překreslím obraz, je v černé tuši a dosahuje na šířku přes celou kovářskou lavici a ta je délkou na ležícího člověka. Občas se při práci na něj dívám, mám dílnu tak, aby mne práce bavila. Okna kolem nadpočetně kvůli světlu ale taky abych viděl ven. A lidi asi dovnitř vidí stejně, což nevadí. Kovali jsme před nimi tolikrát, jsem zvyklý.
Rádio na podzim pouštím jen někdy, nějak se mi k náladě nehodí, nebo jestli se ten rozhlas kazí? Omladili a některé pořady jsou už úlet! Nevím, čemu se chtějí podobat. To je jako když Maroš v televizi organizuje Zázraky přírody. Jednou jsem to zahlédl, pak si na to počkal ještě jedenkrát, protože nešlo uvěřit a pak už si dal pozor, abych o tu hrůzu neovadil. Celé Kavčí hory bych jim nechal vygruntovat za zmařenou příležitost, taková tupost!

Psí víno je v barvách, ale zralé ještě není. Až bude, přiletí. Jednoho dne přivedeni nejspíš nějakým pamětníkem, přiletí špačci! Listí se najednou zavíří, kuličky zmizí, křiku bude všude a já si jen zas povím - Pavle, takhle to vypadá na jihu na vinicích a jak je roztřískají, takhle to dopadne na olivách. A teď to suď! Radši ani ne.

Sežeňte si, kdo rád čtete, knížečku Špaček Čipera (Vladlen Kuksov). Doporučuji.

Na podzimní stezce

8. října 2017 v 18:47 | Pavel Kverek
Lidé u bousovské stezky číslo dvě žasnou nad linií vrb podél náhonu. Hlavně v jarním hávu. Krásné jsou i nyní, ale krásy je víc. Celá trasa je milá a lidé jí chodí. Ověřil jsem to, a protože jsem člověk, kterému na slovu nesejde, za vzájemným pozdravem přidám i otázku. Dávám si pozor, abych tím nebyl otravný, ale zatím v té chvíli setkání takto bezprostředně se do řeči dávají. Tu pomohu kočárek na lávku, tu oslovím děti v doprovodu, třeba zda ví, kdo je jejich průvodcem po cestě.

Jsem pověřeným správcem obou tras a tak si myslím, že to mám jaksi i v popisu práce. Je to vysvědčení společné a musím říct, že stejně jako městu i mně velmi záleží na spokojenosti návštěvníků. Objeví-li se připomínka, hned nad ní přemýšlím. A samozřejmě, že jsou. Není v tom nic zlého, ať si každý řekne. Nosit nikoho po trase na zádech nebudu, ale řekne-li cyklista, zda by nešlo zařídit nájezdy a přijde-li s tím i pan starosta, už se na tom pracuje. Tady to vidíte. Bude pro zdatné, ostatní, nechť kolo převedou v ruce. Navíc, teď je dubový povrch kluzký, řidič musí vědět na co má.


Padá už listí některých stromů. Kdybych měl své děti malé, vzal bych je cestou za poznáním podzimních barev. Tolik je tam rozličných stromů! A hub co podél vyrůstá! Ne tedy zrovna na talíř, ale k rozpoznání jistě. A pak některé na ten talíř možná i přeci jen!

Ptáci všichni neodlétli ani to nemají v úmyslu. Brhlíci, strakapoudi, zelené žluny, kolem mlýna vrabci domácí, sýkorky koňadry, babky i modřinky, střízlíci i šoupálek. V rákosí se ozvaly sýkořice. Ano, Červenský rybník léta už splňuje vysoké nároky druhu. Zdrží se do zámrazu, někdy i přezimují. Sojky tu sbírají všemožné plody, co léto vychystalo a pak odtud zmizí.

Na jednu stálost bych málem zapomněl - na sebe samého! Udržovat schůdnost budu i v zimě. Ne snad, že bych solil cestu či odhrnoval sníh, ale lávky a můstek budou schůdné. Větve z průhledu odstraněny, odpadky průběžně sesbírány.
Mohl bych snad od zřizovatele nafasovat onu pověstnou kšiltovku, jen namísto označení "školník" tam mít odznak té které stezky. Na zimu do sněhové stopy běžky a ušanku. A hned jak jaro přijde, připravit se na tu velikou chvíli v kravatě. Od uzlu po špičku příjemně zelené, v hedvábí s vyšitým srdcem.

Kdybyste měli někdy čas, vydejte se cestami kolem Dolního Bousova. Jeho přírodou. Znám ji, věřte mi, má vám co nabídnout v každém čase.

Souznění v háji

7. října 2017 v 20:10 | Pavel Kverek
Na lavici už zebe. List, co nechtěl natlouct si o zem, sedí vedle mne a červená se že skočit se bál. Jsme tu spolu a je nás tu ještě víc. Společné vzpomínky, které má on a které mám já. Z časů, kdy to ve Slavičím háji zpívalo.
Byl mladým zelenáčem, ale pamatuje si. I já si pamatuji a déle než on! Pamatuji, když přilétali - včera jsem o tom mluvil k lidem. Jak jsme nevěděli, jestli se některý z dávných ještě vrátí. Vrátili se všichni do jednoho. Posledního přečetli přátelé, když byli tu pobytem v létě. Rozchytaní. Přelstili slavíka i mne. Teď už jsou pryč ti i ti.

Sedím na hrubém dřevě a hledám po stéblech trav zašlé otisky cvrčilek. Pryč jsou i ony jen tráva se drží dál. Nikdo ji neposeče, zůstane do jara, aby zajíci měli kde spát.
Přilétli úpolníci a bylo živo. Jiní být neumí, to jsou celí oni. Dívám se k nim radostně, protože ti odtud neodletí. Jenom se potoulají až bude jim hůř, prolezou rum i zásypy pro zvěř a se strnady povedou snění. O jaru. Že dočkají, jak dočkám se já.
List se pohnul jako by posbíral odvahu skočit. Jako by výhledů měl snad už dost. Neuletěl, jen prohnul tělo v závanu, který se provlékl oplůtkami.
On, vrabci a já, sedíme tu. A pocit, který mne drží od včera, když jsem před obrázky vzpomínal. To místo je naše - řekl jsem - a kdyby všude slavíci domovem zchudli, tady ho uhlídáme. Naši mohou odlétat po jistotě.

Záhon lebedy a pelyňku na jižní straně u sběrného dvora je v pohybu najednou celý. Konopky, budníček se střízlíkem, zvonohlík a dvě modřinky. Co tam je života! Rumiště bych chtěl zachovat, když už keře tehdy z té meze vymizely. Dorůstají, ale já bych rád plevely. Zakročím v místě na jejich prospěch. Krajní pár slavíků sem totiž vyvádí mladé a straka je nenajde. Nepustí se do džungle. Chtěl bych je udržet.
Od Zvolínku letí divoké husy, jsou místní a formaci pro mne vytvoří, až budou výš. Teď se jen domlouvají.
Vítr se naklonil nad vrbinou, která už háji moc sluší. Je mladičká a roste už rychle. Však taky ulice pro odchyt sítí má tady čerstvou linii. A zůstane napořád. Přibude v místě kaluž k napájení a ptačímu vykoupání. Už jsme ji promysleli. Těším se na práci a první návštěvníky. Voda nebude problémem v jílovém podloží, můj přítel Pavel místo vybral po zkušenosti. Je tu prý nejvlhčeji, uprostřed toho sadu.
Letí stehlíci. Ne nijak daleko a už bodláky vidí! Štětky je nalákaly. Ti, kteří přelétli, rychle se otáčejí a ocelovými hlásky domlouvají s ostatními plácek na přistání. I milí přátelé, místa je pro každého! A kdybyste chtěli, vezmu vás na lavičku na chvilku pobýt. Asi mne neslyšeli a možná jsem to vůbec k nim nevyslovil.
Teď, když jsem na plotně místo si trochu ohřál, neodejdu. Kreslí se stromům ty paže a budou tak do jara. Maličké, ale už vidím po listech pupeny ukryté naděje. Zas to sem vtrhne, i já se vrátím. Posedět, připojit k vyčkávání. Velikému. Až v čase dubna se budík po křovinách hlasitě rozezní. Že vstávat! Že je to zase už k doprovodu a srdce vypustit docela na volno!

Kam dál