Ochránci se loučili

Včera v 12:26 | Pavel Kverek
Když jsme tady ten příběh káně lesní, pověšené na stromě za silonový vlasec tenkrát ukazovali, zaznělo při tom, že se mladí přátelé přírody se svými vedoucími do zvířecí nemocnice za pacientem vypraví, aby zjistili, jak je na tom s životem. Vypravili se a zjistili.

Jen přijeli o chvilku dřív a zpráva o vypuštění uzdravené káně je zastihla až doma. To jim jistě radost nepokazilo, když viděli, že přežila. Des už možná - kdo ví, myši zase loví. Měla by si ovšem dát pozor na břehy rybníků a po výlovech často obnažená jejich dna, kde utrhané udice mohou číhat. Nemuselo by to pokaždé dopadnout takhle.

Člověk potká během pobytu v přírodě dost všelijakých utrpení zvířecích obyvatel, kolikrát ukončených smrtí. Nějak si zvykne, že to tak chodí, ale přihodí-li se událost podobná, jak bylo u Střehomi, kdy aktéry jsou děti - a pokud to ještě šťastně ve výsledku dopadne - je to úžasná věc!

Jistěže prospívá, mají-li děti možnost mít doma zvířátko, anebo pomáhat v hospodářství, ale setkání s přírodou divokou je přeci jen něco jiného! Dravec zděšený ohrožením se od nich poplácat nenechá a jasně to dává najevo. Zobákem, pařáty. Neslyší na jméno a nepřijde za nimi do postele, nevleze do kapsy. Je jiný. A právě v té jinakosti je ona příležitost k nezaplacení.

Nemám po ruce fotku z výpravy do Huslíku za kání, mám jinou. Ráno mi přišla. Je z cesty za přikrmováním ptáčků na křižovatce naučné stezky kolem Klenice.


Foto: M. Ječný

Člověk se neubrání porovnání, jak to bylo za nás tenkrát. Nic takového nebylo a člověk přeci cestu objevil a nastoupil. Složitou, tápavou, nejistou. Nepodporovanou. Když dneska někde cíle už asi nedaleko se zastavím a pohledem posvítím do dálky, nelituji toho rozhodnutí. Vybral jsem si dobře.
 

Pěvci v konzervách

Úterý v 19:29 | Pavel Kverek


K dispozici mám v archívu dost článků, pozastavujících se nad neustálým chytáním a zabíjením ptactva pro kulinářské účely na obou tahových cestách. Na jaře i na podzim.


...Starý muž hrál na harmoniku zadumanou píseň a pěnkava na okně v kleci mu přizvukovala. Na plotně se vařil sváteční oběd. Hlavním chodem bylo jídlo skládající se z uzené šunky, cibule, plátků rajčat, česneku, francouzské hořčice, trochy másla, vína, koření a dvanácti drobných zpěvných ptáků.

Ano, takhle končí svojí cestu ještě i v tomto století nejeden z miliónů tažných ptáků, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A naletěl.

Zdálo by se, že jestliže se zpěvné ptactvo loví již několik století, není vlastně důvod, proč by měly tyto zavedené způsoby najednou přestat. Důvodů je samozřejmě hned několik. Především je to neetické, vylepšují se chytací metody, takže úlovků (ano, tady lze to slovo odůvodněně použít, nikoli v ornitologii) přibývá. Dochází k oslabení mnohých hnízdních populací, táhnoucích v rámci scénáře kritickým místem, zabíjejí se druhy i velmi vzácné.

Mnoho ptáků je rovněž postříleno či jen zmrzačeno a dobito poté. Nejde vždy jen o "maso na talíř" či "jatérka do plechovky", mnohdy jde jen o jakýsi požitek z lovu, kdy terč poté končí v nezájmu.
A traduje se i zvrácenost opravdu veliká, kdy v titěrné plechovce nabízeny bývají slavičí jazýčky. Jak kdysi vylíčil kolega, který se na jihu poblíž nachomýtl, nešlo prý o jazyky slavíků, když patrny na cípech byly pigmentační skvrny mláďat. Ptáci tedy pocházeli z podzimní cesty a takové skvrny patří zejména rákosníkům. Může snad někoho potěšit, že běží o podvod?

V některých oblastech řádění utichlo či bylo oslabeno aplikací zákonů na ochranu přírody, jinde vybujelo. Pro slavíky obecné, táhnoucí od jihozápadu či jihu do našich hnízdišť se situace vylepšila. A návraty na Mladoboleslavsko jsou každoročně podle kroužků opravdu radostné. Daleko horší je situace u slavíků tmavých, směřujících s podzimem k Bosporské úžině a dál k deltě Nilu. Tam na ně čeká opravdové peklo! Ostatně stačí si proběhnout internet či prohledat archiv ČSO.

Zdroj: Aktuálně.cz
Foto: BirdLife Kypr

Namítne někdo třeba, že svět má nyní starost více o lidi, kteří jsou v krizi a v pohybu a nějací ptáci, že jsou druhořadí. Nesouhlasím. Zejména starý kontinent je v tak výrazném růstu růstu a na takové úrovni, že zaobírat se odpovědně životním prostředím, přírodu z toho nevyjímaje, je naprostou samozřejmostí a odráží vyspělost společnosti.

Evropská unie ve své byrokratičnosti útočí na Pomazánkové máslo s Rumem, aby však nastavila pravidla pro drozdy a kosy, aby se na jihu nazastřelovali, na to se ukazuje chabou. O to víc vyniká snažení různých organizací přírodě opravdu pomáhat. Pomáhejme i my.

Zimo, děkuji

Úterý v 8:35 | Pavel Kverek
Kolem slavičí stránky se začínají soustředit příznivci, jako kdyby snad zítra mělo vypuknout předjaří! Děkuji.

Tak já vás všechny ochladím, pořídil jsem si díky letošní zimě tento obrázek. Předtím by to nešlo. Máme "naši" stezku i v sněhově bílém. Do kroniky.


Ale hned si dovolím náladu pokazit. Připravil bych temnější téma pod názvem Slavičí jazýčky. Někteří možná víte, kam mířím a mám ten šílený příběh od svého přítele. Zoologa ve výslužbě. Měli bychom i tuto hrůznost spolu absolvovat, abychom si ještě více vážili.

Četl jsem v návodech, že záleží u psaní blogů na názvu a první výstižné větě. Pokud tam pověsím zamýšlené, internet třeba spadne. No ano, bude to znít až podivně, ale to bych tématu přál. Zejména východní Středomoří je rok od roku čím dál víc překážkou na mnoha místech, kudy opeřenci podle zděděných map proletět měli a nevyšlo to. Pojďme si to tady alespoň říct.
 


Zázraky zanedbanosti

Pondělí v 18:52 | Pavel Kverek
Psal jsem tu o tom, jak by bylo dobré mít hodně příznivců pro slavičí blog. A jak na to koukám podle obnoveného měření, je to milé.

V návaznosti na to nabízím dvě fotky z okna a představím nového návštěvníka mlýnské zahrady.
Je až neuvěřitelné, jak zvířata jdou do nám nepotřebných prostor.

Odvykli jsme, ale leden by měl mrazit. Letos se konečně pochlapil! Podívejte se na zimní momentku.


Sníh v opuštěné zahradě, to tu dlouho nebylo! Utichla, je to milé. Někomu to třeba přijde ponuré. K zimě ticho patří. Škoda ovšem, že peřina pomačká traviny a bude z nich placka. Čtyřnozí obyvatelé radost mít nebudou. A kdyby jen čtyřnozí.. Přibyl sem parádník! Nikdy jsem tu podobného neviděl, beru ho s radostí do stavu.


Špatně se mi z jídelny fotí, všichni obyvatelé aktivují navečer a foťák naříká. Je to spíš jen jako důkaz, jak se to dělá v birdwatchingu.

Odkud sem přišel, jak to, že přežil podzim?

Přijel kdysi majitel, dlouho tu nebyl a říká: "Pane Kverku, vy jste jediný, komu se to tady líbí, že jo?" Asi četl zpravodajové texty. Aby se nelíbilo. Jasně, že líbí!
Víte, já v superútočnost plevelů příliš nevěřím. Potkávám je každou sezónu a mám ty kytičky rád. Zkusili jste někdy ochutnat mladou jarní kopřivu? Jen tak hned po nalezení? Tak to vyzkoušejte a vůbec, zkuste to dělat v přírodě, jak dělám já. Prostoupíte časem do zajímavých sfér. Zažijete propojení s geniem loci místa. Přistoupí. Neohlížejte se na to, jestli jsou lístky pod zátěží nějakého preparátu, víc toho do sebe napumpujete v regálech obchoďáku. Já tedy zelené spižírně věřím!

Líbí se mi na fotografii, jak sníh ukázal prastarou jabloň.
Louka se mění a to je divadlo nejen zajímavé, ale i důležité. Člověk má před očima stárnutí v přímém přenosu. Vítězství vitálních a prohru nepřipravených. Zaskočených. Příroda a její řád! Pro moje oči i rozum kniha knih.

Kdo by měl čas, protože srny už se po Silvestru vrátily (tedy bez jedné), mohl by se naučit jejich životní styl. Seděl by tady u nás u stolu a sledoval, jak v malém prostoru dokáží splynout (teď na sněhu malounko hůř). Kdy vycházejí, co upřednostňují. Jak jsou vychytralé.
Slyšel by ze střechy strakapouda. Ano, už bubnuje. A jak se ozve ten první projev zvířecího vzrušení, probouzí další! Vědí určitě do jednoho o zlatém terči, jak se vitálně nadzvedá. A že to "do hřiště zase už vhodí". A pak to začne! Další vzrušující zákonitosti, listy knihy se míhají a čtenář zraky protírá. Málem byl nestačil a zastavit nejde. Bude po roce se zkušenostmi pohotovější? Přečte si o něco víc? Přečte.

Chtěl bych se krajinu naučit zpaměti. Co nejvíc míst vměstnat si pod vlasy a pochopit vše. V proměnách, do kterých krajinu tlačíme a čím dál víc. Pochopit v nesmrtelnosti.

Je dobře, že zima přišla.
Slunéčka asijská mnohotečná kvalí blíž radiátorům a snad také zažijeme po letech jarní tání. Řeky se umyjí od pasu nahoru, mokřady dožízní. To už ten strakapoud bude mít od toho hromosvodu hlavu omlácenou. Od tyče co vyměnil za suchou větev pradědů.
Slunce nad Hrádkem znatelně poskočí a žáby z úpatí namíří k močálům na trdliště. Posloužit odkazu.

V nabídce dne

Sobota v 12:50 | Pavel Kverek
Dobrý den, milí návštěvníci slavičí stránky.

Taky přes inverzi vidíte chvilkami to sluníčko? Jo, jo. Už se vytahuje nad krajinu.

Červenka tady skáče po parapetu a mám pro ni na psím víně laty, kam špačci v podzimu pro svoji otylost nedosáhli.

Pozvu vás z večera do mokřadu. Je to teď aktuální a dostal jsem obrázky z povodně kdysi dole na Klenici. Zajímavý moment z předjaří, kdy říčka vodu neunesla zejména pro umrzlé nadloží. Pro co jiného.
A my půjdeme do slatě, protože takové království je nasákavé - a teď pozor na ten termín - TRVALE! To je pak věc, mít sjednanou pojistku u takové instituce! Spolehlivé.

Pochopili jsme my pobytem tady v novém století, jak krajinu oslovit pro spolupráci? Co myslíte, pochopili?
Na Kněžmostsku v případě močálů u Nového rybníka po posledním jednání snad ano.

Přijďte, vezmu vás tam na chvíli.

Teď už ale obrázky, kolem kterých se děj obtočí.

...

Tak, můžeme.. Budu se držet obrázků.

Na hraně hráze přetrvávají prastaré černé bezy. Jsou jedinými keři mocného močálu. Zde se také uskutečnilo v roce 86 první prokázané hnízdění slavíka modráčka středoevropského. Tehdy nikdo netušil, že právě tento druh bude klíčem k záchraně cenného biotopu a jeho obhajováním, že se nám podaří alespoň menší část bažin zachránit.

Rákosina tvoří nestejně široký pás, který lze přehradit třídílnou sestavou sítí. Pásmo ostřic, které navazuje, je dokonalým prostorem pro většinu ptáků k shánění potravy. Pohybují se v uličkách, které však místy přecházejí v hluboká slatinná oka, na nichž zejména v létě roste řada zajímavých květin.

Prostředí není jen hnízdištěm a zastávkovým místem, v zimě zde zastihneme chřástala vodního i strnady rákosní, pohybující se kolem promokvalých vývěrů (zanesené zpřetrhané drény).

Odbočíme-li k zimujícím strnadům rákosním (dnes už se ví) ten, kdo s nimi měl zkušenost z hnízdní doby nemohl se nepodivit jejich vzezření. Byli drobnější, menších zobáků i křídel, prostě jiní. A kroužkování posléze záhadu objasnilo. Jeden ze zimních hostů byl po třech letech jako hnízdící kontrolován finským kolegou v Laponsku. I tento drobný kamínek do poznávání zdejši ornitofauny ukazuje, jak pozoruhodné úkazy stranou našich očí v místě probíhají. Jak oblast dalším svým rozměrem odkrývá nespornou magnetičnost. Tu, kterou bez hlubšího zájmu bychom vůbec neznali.


Přemístili jsme se do druhé (novější) části, která se v současné době stává ještě cennější segmentu prvního.
Zde hloubka rozbředlé půdy dosahuje místy půldruhého metru a činí tak lagunu nebezpečnou a také nepřístupnou. Je to obrovskou výhodou z hlediska ochrany.
Díváme se na jedno z největších ok v sousedství obnoveného kanálu. Prostředí pochopitelně nabízí i podmínky k rozmnožování obojživelníků, žab i čolků. V posledních letech zde přibývá modráčků, což vzhledem k tomu, že v okolí schází, ukazuje znovu na značný potenciál mokřadů u Koprníku. Zastihneme zde i popelavé jeřáby, kterým ovšem hnízdění pravidelně maří divoká prasata.


A tady už máme možnost pohlédnout do tváře jednoho z modráčků, který se do míst pravidelně k hnízdění vrací.
Prostředí je z pohledu kroužkování v současné době frekventováno pouze na jaře když ptáci zpívají, v hnízdní době je odchyt zastaven. Ohledy nevyžaduje mokřadní druh slavíka, nýbrž jeřábi.

Kdo přijde od severovýchodu po panelové cestě k mokřadům, přehlédne odtud velkou část lokality a nemusí vstupovat blíž. I tady od samého jara, když nastoupí čas vegetace, našli bychom celou řadu opravdu vzácných květin, které buď přežívají, nebo do místa přisídlily.

Ovšem snad největší význam má prostředí pro svoji retenční úlohu a je jenom škoda, že většina podmáčených luk zmizela v konci socialismu pod navážkami hlušiny z testovacího okruhu Škoda. Dnes, když bychom už v jakémsi velmi pozdním záchvěvu osvícení o vodu v krajině stáli, možnosti schází.
A přesně v tuto chvíli by mělo zaznít, že podaří-li se obě ramena močálu ochránit, neprospějeme ve výhledu pouze modráčkům, přírodě, skvostnému kusu domoviny, ale i sobě.


Mrazům navzdory

12. ledna 2017 v 8:17 | Pavel Kverek
Kdo jiný než leden by měl krajinu prochladit.
Nemusí se to lidem jako já úplně líbit, sníh mne odklízet opravdu nebaví a taky už řadu let nesáňkuji. Mohu s tím lednem nesouhlasit, mohu mu vytýkat, že tak tlačit nemusel, ale toť vše, co s tím mohu dělat. A přeci mohu! Nasadím proti němu hřejivé jarní téma.


Vezmu vás pod zelenou klenbu větvoví do slavičích chrámů. Do míst, kde jste určitě nebyli. Alespoň jsem vás tam nikoho za roky nepotkal. Teď možnost přichází, mrazům navzdory.

Zapomeňte tedy na ruce vytahané od sněhového škrabáku a přenesme se na okraj máje.
Už v dubnu se příroda rozeběhla a s přípravami ještě daleko dřív. Ptáci už po večerech notují, den ode dne jich od jihu přibývá a lidé si lámou hlavy nad tím, jak se v nich vyznat. Jak všem těm zpěvníkům porozumět. Ponechám problém nadšencům v řadách ornitologů a jiným ochráncům, kteří zvou lidi do přírody právě na prahu května vycházkou za ptačím zpěvem a vezmu vás hned za tím nejlepším, za slavíkem.

Ten čas je zvolený správně. V prvních dnech máje totiž ti starší sólisté už bývají doma. A už i koncertují.
Pokud jsem v úvodu sliboval slavičí chrám, vybírám takový, který vyniká obyčejností. Chci totiž, aby k známému nepoměru mezi "zlatem v hrdle" a hnědavým kabátkem pěvce přibyl i kontrast tento. Mistrný zpěv z prostého roští.
Je to na vás ovšem tak trochu pastička, protože sám ani s jedním nesouhlasím. Nejsou ty slavičí barvy prosté a nejsou hnízdiště nuzná. Barvy jsme tady už řešili, pojďme k těm větvím.


Zastavujeme v konci cesty u osady Zájezdy a míříme ke zbytku lužního lesa. Při jeho okraji se stále ještě daří trnkovým keřům, tvořícím jakési dómy. Trnky odkvétají rychle, protože hmyz ve své nedočkavosti se vůněmi dlouho provokovat nedá. Z okvětních lístků je po zemi bílo a z jednoho bochníku trnkoví se právě ozývá zpěv! Pěkný a melodický, a vy mi dáváte za pravdu, že staří ptáčníci věděli kam s ním. Do klece! Pták v trní jakoby neměl dost, zpívá a zpívá. Chystáte foťáky, až se sólista ukáže, abyste si ho odnesli na kartě domů k dovychutnání. Když je hlas blízko, stane se to! Na suchou větev vystupující z keře zpěvák povyskočil. Štíhloučký sameček pěnice černohlavé svou píseň opakuje dokola, aby se nám v uších uložila. Kdo čekal slavíka, spokojen není.

Stačilo však na keramický džbánek naplněný vodou zapískat pár slavičích tónů a vedle u cesty se ozvala odpověď. A pak už slavík zpíval. Přišli jsme pod keř a měli zpěv docela před sebou. Pták si byl jistý, že není k nalezení a to mu dávalo odvahu. Když se však ani po čase neukázal, pozval jsem vás k němu za dveře. Protáhli jsme se uzoučkým vstupem od zvěře do středu trní, kde bylo místa, jak nikdo netušil. Jen paže větví se rozkládaly prostorem, ale mezi nimi přehledno. Posedali jsme si a čekali na slavíka. Bylo nezvyklé sedět pod tím kloboukem z kvítků a větví, dívat se po zemi. A najednou tam byl! Zvědavě přiskákal na vysokých nohách, prohlížel hrabanku a sháněl si obživu. Věděl jsem, že teď zpívat nebude, když skáče po zemi. Mohli jsme ale všichni uvidět alespoň několik obrazů z jeho života. Když za ním nepřijdete, nedozvíte se nic. To není špaček či zvonohlík, anebo skřivan, aby se v celé své parádě ukazoval.
A pak jsme si povšimli postavy podobné kousíček stranou. Byli už dva. Proto on nespěchal k dalšímu zpívání, byla už jeho a hlídal jí klid.
Bylo velikým divadlem pro všechny, sledovat tu slavičí intimitu. Projevy pozornosti, doprovázení, okukování a těšení se. Na noční koncert, na blízké hnízdění, na splnění odvěké slavičí povinnosti. Ptáci si tak zvykli, že nás už nebrali vážně. Suché listy po vzoru kosů poodhazovali a rychle, než se havěť rozprchne, polykali. Poznali jsme, jak jedno tu k druhému přináleží, jak spolu souvisí. Jak je vše poctivě nastaveno, jak všechno funguje. Proto si ptáci ta místa vybírají. Jemné a neviditelné pozvánky, kterým rozumí jen oni a jednou snad, budeme-li chodit pod klenbu častěji, možná i my.
Lidé tam pod křovím ani nedutali. Koho by napadlo, že ukryté zrakům, děje se v chrámoví takové divadlo. A hvězdy až vyskáčí na oblohu, potom to začne. Slavičí máj!

Každé místo je trochu jiné, některé strohé jiné bohatší. Někde jsou slavíci dokonce sousedy a jinde osamělí. Na všech však, kdybychom návštěvou přišli, všude by tryskaly emoce a vůle po životě. A k tomu několik slavičích zásad. Na ty si najdeme čas zase jindy.

Radostný ohlas

10. ledna 2017 v 16:58 | Pavel Kverek
Letos vidím naději na to, že bychom mohli být na blogu pozitivní. O trochu víc.

A začíná to mile.

V městě na Klenici jsem před polednem odklízel sníh před svým domem, když oslovila bývalá paní učitelka chemie a přírodopisu svého bývalého žáka Pavla, aby mu poděkovala za jeho stezku. Že prý jí s přáteli o silvestrovském putování šli a byli nad míru spokojeni.

A tak jsem opáčil, že nejde o moji stezku, ale o stezku jejich. Pro ně, že byla vytvořena. A hned se poptal, zda ji šli celou. Šli. A šlo se jim dobře. Nebloudili. I to je důležité sdělení, protože jsou tací, kteří v létě bloudili pro "málo šipek". Já i spoluautorka paní Pavla jsme nastavili trasu tak, aby byla srozumitelná a přehledná. Nyní se mi to ohlasem potvrdilo. Ne, že by tento byl jediný, ale potěší. Navíc od dámy, které si vážím a vzpomínám. Možná i proto, že soustava prvků mi dodnes přijde (až na ty nové) snadnou a vzorce oxidů i sirníků stejně tak. O jejich koncovkách ani nemluvě. Bavilo mne to.
I proto před lety, kdy ještě nějaké hodiny suplovala jsem nabídnul, že půjdeme nad ránem kroužkovat ledňáčky na Klenici. Přišla i s dětmi. A ledňáček byl, dokonce dva! A děti žasly.

Rád se vracím do svého města, jsem na něj hrdý a mám to tam rád. Rýpu se ve sněhu rodného domu, odklopím promrzlou závěj a v splynulém záhonku víc spíš k nenalezení kudrnatá petrželka! Po mámě. Dvanáct roků pro tu kuchyňskou kytku nic neznamená, zdá se. Vždycky se vyplodí a restartuje.
Mám rád tyhle chvíle a myslím si, že život zhebčují. Alespoň můj. Nechci tu tesknit, ale vztah s touhle krajinou takový mám.

Pak jsem se navracel k vrchnímu Bousovu a kousek od plotu záhonky s lebedou! Není už podobných rumišť po krajině a tak jsem zastavil. Mám v ornitologii rád pěvce, nejvyvinutější řád. Hlavně kvůli slavíkům, co do něj patří. Ne že bych se velkých křídel bál, ale nebaví mne. Pěvci, to je panečku svět! A jak jsem uviděl to pleveliště plné semínek, už jsem se botou sháněl po brzdě. Dojdu tam závějí a první křídla odlétají. Vím z dávných odchytů, že ne nijak daleko, jen jako "pro divadlo". A vzlétají další. Kdybych je psal, měl bych tam úpolníky, rákosního strnada, pěvušku - a pozor - strakapouda stráčka! Asi víte, který to je, když tak se někde podívejte. Aspoň si budete pamatovat. Jdu tedy k pelyňku a už to vidím. Kmínky jsou prohledané v třískách, červi vytaháni. Zas do toho padám! Hlava mi pracuje nad těmi obrázky. Obrázky, co tak prostě musí být! Příroda je drží po rámech téhleté neskutečné obrazárny! Na první, někde i druhý a když ani tam ne - pak třeba na třetí pohled k objevení. Či při cestě nazpátek. Nutí vás to být ve střehu, mít domovinu naučenou za roky dotýkání. Očima, nosem, po bříškách prstů, myšlenkou, srdcem, botami, poslechem, člověkem celým..

Jdu ještě k lebedám, a slupek co po sněhu! Z pod hřívy třtin vybíhá bažant. Myslel, že vypadnu a nechám ho tak. Teď musí jinam. Je docela už v ohozu barev podmanivých, těšící na sezónu. Kolika slípkám tu hlavy poblázní, kreatůra!

Potom se ohlížím k zamrzlé hladině moře nad Bousovem a budu si myslet, než dojedu do kovárny, že kdybych tam po ledě zabrousil, vousaté sýkořice, že tam budou. Tak jako tenkrát, když mi uvěřit docela nešlo! Jako mnohému, co máme poprvé.

To se mi bude odjíždět! Nad sady přelétá snad tisícihlavé hejno severských kvíčal, jabka je zajímají. I ty jsem chytával po Panské zahradě. Byly však pokaždé natolik opatrné, že se jich chytilo opravdu pár. Dovedou si to rychle říct a i když jsou hejna obrovská - možná tím spíš je šance malá. Ale nachytal jsem.
Německými sítěmi z NDR, kterých moc nebylo a byly vidět zejména na sněhu. A přeci šlo nachytat! A jako poslední docela navečer se pod těmi jabloněmi pověsil krahujec. Tak jsem ho kleštěmi po noze obejmul taky. Kdo zažil krahujce na vlastní kůži ví, jak prohnaně tenké a ostré i dlouhé ty drápy má. Z prstu se tahají nepříjemně, ale za pohled z očí do očí to stojí. Pařáty má zkrvavené od lovu, takže jsme na tom ve výsledku podobně. A pak už odlétá slídivým letem a vy krom zkušenosti dopisujete vzpomínku.

Startuji. Odjíždím domů.

Z jednání o krajině

5. ledna 2017 v 18:17 | Pavel Kverek
Je čtvrteční večer, pár hodin po skončeném jednání se zdejší zemědělskou společností. K tématu je článek v Přání do nového roku - S kůží na trh.

Seděli jsme tam v pěti, tři představitelé firmy, já a dotčený časopis. Ovzduší bylo konstruktivní, přátelské, v některých tématech jsme našli shodu, jinde nikoli. Tak to i na závěr zaznělo v rekapitulaci a přidanou hodnotou je ochota dál jednat. Společnost se mi omluvila za určité věci a já zas ocenil otevřenost. Za text jsem omluvu připravenu neměl, není třeba, vysvětlil jsem rozhodnutí k napsání formou jaká byla zvolena a vyjádřil potěšení nad tím, jak tato pomohla. Můžeme jednat.

Protože jsem slíbil, že budete v obraze a vy mi za to občanskou podporou a protože jednání nebylo ani nemohlo být tajné, podstatu přiblížím.
Především jsem se ostře vyjádřil k zdejší radnici, která by měla na mém místě krajinu zastupovat odbornou i politickou způsobilostí, pověřením obyvatelstva. Já jsem musel sebe i krajinu hájit vlastní způsobilostí, o svém volném čase a z obyčejného přesvědčení. Musím však říct, že snaha tři témata diskutovat věcně a na úrovni byla přítomna. V otázce aplikace syrovátky jsme shodu nenašli, v případě kácení křovitého patra zasahujícího do zemědělských výměr ano, v případě záchrany mokřadních stanovišť jižně od Kněžmostu se rodí plán. Bude mne to stát další časovou investici, ale vždy se nechám zlákat velmi snadno brzy.
Společnost dodnes nezasahuje do cenného mokřadu a nechává jej fungovat po svém a nyní vyčká na moji představu a uchopení stanoviště. Už jsme sice jednou byli na podobné cestě, dnes už však nebrzdí postup omezení a v nové naději připravím plán.

Vážení, vím, že efektivní potřeba krajiny k hospodaření s využitím podpor není snadná věc a co nejlepší zhodnocení je nutností, nestačím však žasnout nad neschopností státu nastavit pravidla tak, aby vtřícnosti ke krajině nebyly firmám komplikací, ve výsledku pak nevýhodou, ale mohly fungovat. Proto se křoviny v místech, kde nemají oprávnění, neudrží. Ať si slavíci třeba upláčí oči! Kde to však jde, máme šanci. Unikátní mokřadní stanoviště u Koprníku budou aktuálně přečtena ve vztahu k druhové rozmanitosti a dle ujednání podprována. A to málo není.
Už jednou se mokřad podařilo zachránit, tehdy jsme na to byli tři, dnes přicházím znovu v daleko tvrdší době a v naději věřím.

Teď vám obrázky ukážu, proč jsem houpavé zemi uvěřil. Co to je za zahrádku i zookoutek.



Co za místo k nadechnutí! A dech to přidrží pořádně, ač třeba nevládnete všeznalstvím o přírodě - ostatně o takovém dodneska nevím.
Trápím se však věcí ze všeho nejdůležitější pro přežití. Proč to skoro nikoho nezajímá? Copak té nádheře nevěří? Vždyť tady kytky ještě voní, každá po svém, jak má nadiktováno.
Voda je v očkách narezle čirá, v předjaří a dál k létu pak plna žabích nadějí, co se sem táhly zdaleka od Hrádku. Přelezly po dešti silnici a teď už nevyhynou.
Vrátí se možná i vachta a znovu rozloží listy řašelinou, semínka poschovává na časy i hodně vzdálené. Tak, jak se tu kdysi k úžasu objevila. Vykvetla z hloubi močálu, když jsem kolem ulic na sítě rákosinu otevřel a vytlačil pryč. Jednoho dne tu byla.
A slavík modráček? Tak to by byl příběh hodně dlouhý. Modráčci se vrací a jako ptačí park u Bousova, i oni si hýčkají příležitost.

Výsledky a diskuse

1. ledna 2017 v 16:23 | Pavel Kverek
Abych jednou také odpověděl přáním, kolik asi slavíků ročně okroužkuji, tady je čerstvý souhrn.

Na českých (převážně mladoboleslavských) odchytových stanovištích bylo v roce 2016 označeno kroužky N.M.PRAHA:

Luscinia megarhynchos 162 (+29 kontrolních odchytů)
Luscinia luscinia 12

U kontrolních odchytů nedosahuji počtu, jaký bych si přál a tedy "neumím sklidit ovoce výzkumu".
Je to ze dvou důvodů: Nezbývá už pro práci na hnízdištích kvůli jinému tolik času a taky - okroužkovaní ptáci si zkušenost dobře pamatují, jsou opatrnější.

Letošní 35. ročník bude přelomový v mnohém.
Bude uzavřen výzkum pelichání (posunut o rok). V dalším je uvažováno upřít pozornost v hnízdní době na vyhledávání hnízd a značení mláďat v nich podobně, jako kdysi.

Jedním z efektů pohybu po hnízdištích je zjištění, že hnízdní populace výspy Polabí slábne. Je to zejména dramatickým úbytkem nabídky k hnízdění. Nejvyšší stav osídlení je zasazen do přelomu století a prvních let v novém.


Opravy náčiní

Přání do nového roku

1. ledna 2017 v 9:16 | Pavel Kverek
Dobrý den roku 2017 přeji!

Slíbil jsem v tom starém, že vydám i nějaké poselství, podíval jsem se z okna a téma hned přistoupilo. Vylezlo po loubinci k parapetu, pozval jsem ho dál..

Pojďme se každý kolem sebe zastávat víc. Po včerejší, zatím největší uliční oslavě je tahle zahrada vymetená. Jen srst na drátech pletiva, srny jsou pryč. Já vím, nemají tady co pohledávat, ale kde už tedy, když krajinu jim půjčovat nemíníme?


Ale vzdávat to cenu nemá. Příroda má už ze zákona svoje instituce, jak pro ni pracují, ví nejlíp sama. Jak tady u nás, vím už i já.

Nepotřebuju nikomu zalézat nikam, i proto tento text v posledním čísle zpravodaje.


A světe div se! Ještě v konci roku se mi dostalo slyšení. Ne na radnici, ale přímo u dotčených. Najednou! Dřív se to nedařilo od jisté doby.
Připravil jsem se kvalitně a důvod i povahu textu dovysvětlil na jedničku (sebehodnocení). Přínosné setkání a já si uvědomil, že být zticha si už prostě dovolit nemohu.

Myslím si, že tenhle novoroční vstup tady dostane rozměrná křídla a vy tedy sledujte, zda sliby o tom, že budeme alespoň jednat dojdou reálné podoby.
Když jsem byl dotázán v závěru, zda bych tedy na setkání ještě přišel, odpověděl jsem, že navzdory tomu, že předchozí kdysi nenaplněné termíny mne urážely, že přijít prostě musím.

Napíšu vám, až se tak stane a napíšu v konci roku, když se tak nestane.

A prosím vy, co sem chodíte a baví vás to. Buďme přírodě zastáním každý podle sil.
Za to přijďte třeba v květnu, až půjdeme za slavíky společně ven.

Poklidný vstup do roku 2017 a co nejvíc radování v něm, všem!

Pavel Kverek

Kam dál