Slavičí háj překvapuje

Úterý v 15:59 | Pavel Kverek
Narodila se myšlenka zkusit chytat podzimní tah slavíků v nížině, v kotli Klenice, v Slavičím háji.

Hned první odchyty přinesly překvapení zjištěním, že to funguje. Slavičí tah přes Mladoboleslavsko v široké frontě probíhá a bude prospěšné zjistit, v jakém rozsahu a termínu.


V každém případě - sezónu tím lze mile o chvíli prodloužit, počty okroužkovaných jedinců výrazně navýšit, zkoumat i slavíka tmavého a mít všechno za humny.

Vše se pružně vyvíjí a v háji je i teď na konci prázdnin nádherně.



 

Chytání v horách

Úterý v 13:36 | Pavel Kverek
Kousek od Pradědu - tam, kde se jesenický hřbet výrazně prohýbá, táhnou ptáci na jih. Ti ze severu. Ale i ze západu a taky z východu. Jde o dávnou cestu, kde dnes na ptáky čekají sítě výzkumníků. Ne klícky a lepidlo chytačů - lovících ptáky pro obživu, jak tomu bylo kdysi.


Ramzová, Kouty nad Desnou, říčka Desná osobně. Když mi ta slova přijdou před oči, obě povyskočí. Pohledem k vzpomínkám na ten kraj.

Na nové bylo zaděláno před pár dny, kdy jsme zase byli při tom. Chytání na v noci rozsvícené světlo, podkreslené přehrávkami vybraných ptačích hlasů, to je obraz Červenohorského sedla podzimu.



Někdy se odchyty povedou, jindy ne. Naše tři noci byly bídné, ne tragické. Chytili se dva lelci.


A taky slavík. K tomu je krásný příběh, ale nechám ho v klávesnici.
Zas tam kvetly kytky, létali motýli, můry pak za tmy kolem reflektoru. Všechno to dění se zapisuje. Tým badatelů má práce docela dost. Jako tohle kvítko, našel ho jeden z pobývajících, senzačně. A díky chytání tam taky roste!


Když jsme jeli nazpátek, stanuli jsme návštěvou u Vřesové studánky a odtud se podívali nazpět k sedlu. Po cestě příletu ptáků potoční rýhou Bělé. Od polské Nisy. Abych to všechno v těch v horách pokud možno pořádně pochopil.
(Odchytové místo sedla je pod šipkou).


Tyto ptačí přechody jsou neskutečná věc. Šumí to v nich za tahu křídly a voní dálkami.
Báječný svět.

Objev konce sezóny

18. srpna 2016 v 12:57 | Pavel Kverek
Tak tohle opravdu stojí za to.
Podařilo se prokázat, že letní slavíci táhnou přes kotlinu Dolnobousovska! Přes Slavičí háj.

První odchyt, druhý a třetí za superjasných nocí a kroužky z návleku jen ubývaly. A jedno, jestli fotit slavíka obecného či tmavého. Prostě klíč k poznání zarachotil v zámku a dveře se otevřely.
Co s tím?
Až se z toho proberu, naplánuji podzim 2017 a za využití posbíraných zkušeností k tomu napřáhnu. Letos už nebude čas, zítra odjíždím do Jeseníků za přelety jinačími. Početnějšími, pestřejšími.

Včera jsem ještě na Studénce zjistil domácího slavíka, ale myslím, že dnes už letěl. Byla to klika. Pravda, okroužkoval jsem ho tam v prvních dnech května, ale pelichajícího si ho prohlédnout, to se neodmítá.
Pak jsem taky zjistil jedno přesídlení, ale podobné příběhy nechám na zimu.

Fotky sem dám později.
 


Tohle jsem si přál

11. srpna 2016 v 20:18 | Pavel Kverek
Z cesty za prací jsem uhnul v Hradišti za Jizeru. Chtěl jsem si něco vyzkoušet a vyšlo to zajímavě. Tohle jsem si přál jednou mít zažité.

Jdu kolem snad nejkrásnější městské vily dál do úvozu. Na jaře jsem tam několik z místních odchytil a teď jsem byl zvědav, pozdržel-li se z nich některý. Dlouho jsem čekal, ale pozdržel se a bylo jasné, že i já se zdržím. Byl jsem taktický a pro samou taktiku jsem si nevšiml, že slavík už je v síti.


Byl kontrolovaným o prvním máji.

Co o něm víme?

Byl okroužkován 16. dubna 2015 (M,+2K) a v poznámce mám: "Bude dost starý".
Jeho dnešní (11.8.2016) stav pelichání napovídá, že musí s odletem počkat do konce prázdnin. Má potíže. Tahle náročná fáze pobytu doma mu dává zabrat, schéma výměny šatu již nemá řád, živí se ostružinami. To dospělí slavíci často nedělají.

V troše matematiky si můžeme naznačit, jak to s ním vypadá.
Přilétat mohl tedy už v půlce dubna, 1. května letos jsem ho kontroloval. Samců tam bylo víc, kdo ví, jak se s nimi dohodl. "Do stolu asi příliš netloukl!"

Pobyt se mu protahuje, snad to zvládnout dokáže. Teď by se mu hájilo místo, zůstal v něm sám!

Chtěl jsem mít nějakého, chyceného po příletu i v čase před odletem. Dnes jsem si takového pořídil. Až odletí on, nezbude za řekou nic. Jen ta vila, na kterou koveme pro studnu mříž, nádherné stromy a vodní proud, odměřující časy nám všem.

Slavičí rok tady u nás už pomalu končí. Ještě je zastihnu v horách horní Moravy, v Jeseníkách. Za několik dnů. Bude to s sezónou na rozloučenou.

Od žhnoucí Žehuně

10. srpna 2016 v 15:27 | Pavel Kverek
Tak si odškrtávám v kalendáři další minulou akci, návštěvu odchytové základny u Žehuňského rybníku.

První týden srpna tam má vždy známou tvář, ať to je v roce šestnáct, nebo bylo před tím.
Ti lidé, stejné rákosí, síťové linie, stejné nadšení, přetrvávající napětí. "Jak že to bude, až budem balit?" Nejspíš si už zase říkají. No, letos hned v prvních chvílích měli dva zahraniční kroužkovance a jeden lepší druhého.


Zas vylétli v louce nádherní motýli, slunce připalovalo, slavíci všichni ještě odletět nestihli. A tak jsem mohl pracovat i já. Za rezervací, směrem k nádraží.

Trnky a ostružiní, divoká prasata, nově položené koleje vlakům, které jezdí každou chviličku, prázdninový křik dětí za vodní hladinou u dávného přívozu.

Zalézám do křoví k vysychajícím stružkám a líčím. Moc se to nedaří, i tady už mě znají, ale těším se na večer. Vezu myšlenku provést noční odchyt táhnoucích slavíků.

A už se stmívá, už je tma docela. V kempu jde diskuse o peří i o životě, tábor pod letitými stromy si návštěvu pochvaluje: "Zase jsou tady, ti lidé s přebarvenými kroužky na šňůrách!"

Ve dvě jdu stromořadím, kudy se do kempu přijíždí, začít chytání. A pak už chodím s lampičkou na čele ke kontrolám síťové sestavy a zpět se vracím těžknoucí pocitem nevítězství. S představou, jaké by to bylo, kdyby vše fungovalo podle přání. V půl páté se nad krajinou začíná rozednívat, pomalu, ale jistě. A sítě prázdné. Už nevěřím, nefunguje to. Až půjdu za chvíli, bude to naposledy a všechno zabalím. Už ani z dálky nevykukuju k tyčím nedočkavě, jenom jdu a mám v hlavě zmatek. Sítě jsou ale slavíky zrezavělé, nikdy jsem nic takového neviděl!


Jdu k prvnímu a ujišťuji se, že nejde o hloupost a pak mažu pro foťák a pro náčiní.


Když jsme je povybírali, bylo jich jedenáct. Tak vzácný materiál, taková příležitost!

A jedna zajímavost. Bude zkoumána na DNA. Zřejmě potomek podivného páru v některé z předchozích generací, má tmavé lemy na krovkách jako slavík tmavý. I hlas měl přesně takový.


Zůstal jsem na noc další a pokus ověřil. Funguje.
O pěkný kus jsme postoupili a půjdeme dál.

Ještě pár postřehů

3. srpna 2016 v 21:05 | Pavel Kverek
Když je už zas ten nový měsíc, něco přidám. Za další už budeme "vařit z vody". Bohužel.

Kdyby nám bylo míň, bylo dvacáté století někdy kolem roku pětaosmdesát, podobné fotky byste neviděli. Bylo mezi kroužkovateli pár lidí, kteří slavíky uměli nachytat, ale v máji. Když byli všude a prozradili se zpěvem. Věrně o tom vypovídají archivy v Kroužkovací stanici v Praze, jak to se slavíky bylo. Je to moje dílo, že dnes možno fotit je při pelichání a že se podařilo tajemnosti rozkrýt. Nebýt ovšem výdrže, přemýšlení, stovek a stovek hodin v terénu a hlavně zvukové techniky (kterou k dokonalosti přivedli zas jiní), dál bychom mysleli, že po vyhnízdění "slavíci mizí, neznámo kam". Až odešlu v konci roku kroužkovací seznam, už tam budou hlavně slavíci letní. Číslo bude tříciferné a fotky křídel uloženy v aktualizované kolekci.

Hlavně jsem si ale tím prodloužil "terén". Domů se vracím hladový a roztrhán, ruce zkrvavené. A špinavé. To je vidět i na dokumentaci, ale v rukavicích se chytat nedá. Ano, lidé od sítí mají prsty jak z alabastru, u sklopek s motykou to nejde. Taky užívám sítí při kombinovaném chytání a taky proto, že pocity tam jsou jiné. A síť nachytá i ptáky další, to sklopky tolik ne. Ať to je tak či onak, myslím, že jsem se dostal s taktikou i technikou na mistrovskou úroveň. Nechci se tím kasat, ale jak to jinak říct. Opravdu to bývá koncert. A líbí se to i za hranicemi, jiní by mohli vyprávět! Až do Ameriky odjely záběry mého sklopkaření.

Tady ale bývám při chytání sám, žádný tým kreativních badatelů, jsem sám. Přesto si hlídám, aby vše mělo řád. Od chvíle, kdy na cestě zastavím auto, až po moment, kdy slavíka pouštím křoví na dosah.
A dalším posunem v úrovni je dokumentace. Kdybych zapomněl foťák, vrátím se pro něj, chytat nezačnu. Dřív jsem to dělal hlavně pro vidinu zpětného hlášení. Když jsem na konci století zjistil, že žádná od slavíků nepřijdou, měl jsem dvě možnosti - buď s tím seknout a jít chytat kvůli kartičkám do třtiny rákosníky, nebo si na slavičím výzkumu najít zábavu jinou. Umím být vytrvalý a v rozhodnutích konzervativní, našel jsem si u slavíků víc a pak - jak to bývá - zakročila Štěstěna. Ano, píšu ji s velkým písmenem na začátku, v dokonalé uctivosti. Přišly totiž objevy a ne ledajaké. To jsem k předchozímu rozhodnutí potřeboval "přikousnout", podobnou pralinku slávy. A dnes v tom jsem po uši. V oblasti mne znají snad i zevláci na periferii, posledně mi udělali radost policajti. "Věděli", když jsem jim řekl, co dělám a že prostě nemám kde zastavit. Že tam ty zákazy třicet let nebyly, že ale důvodům rozumím, když vidím tady ledničku a jinde zas pneumatiky.

Zrají bezinky, všimli jste si toho?

Mladí slavíci je berou, staří ne. Zajímavé.
Z Afriky se uvádí, že sbírají jen hmyz, nevím. Nebyl jsem tam, zatím.

Vím, že už mizí

3. srpna 2016 v 20:06 | Pavel Kverek
Projíždím místa, kde by měli být, a hledám. Někde je klid a já vím, že už to tak do jara zůstane. Odletěli. Jsou to pro mne zvláštní chvíle, čas se s námi s nikým nemaže a běží. Nevím, jak to mají slavíci, jestli si ty změny uvědomují, spíš si jen žijí svůj život ze dne na den, z hodiny na hodinu. To já si to dělám zajímavé - tu je vyhlížím, tu zas chytám, tu se o ně strachuji, když vyvádějí a pak se bojím, že budou pryč. Ještě je ale dohoním, nejdřív na Žehuňském rybníku, kde budu chytat výkonnou aparaturou od půlnoci k ránu někde u trati, stranou rezervace. Ty táhnoucí. A pak v Jeseníkách, kde je doufám přiláká světlo za noci. Z výkonného reflektoru. Pak se vrátím domů a bude po všem. Jen ještě projdu hnízdiště, abych si poznamenal jejich opuštěnost. Po sezóně.

Jel jsem tuhle na průzkum a vybral místa, kde jsem ještě letos nebyl. Třetím v pořadí chyceným byl slavík z Března, kde jsem byl podruhé v životě. U Klenice v malé vrbině. A byl to ten nejrychlejší odchyt, jaký pamatuji. Klaplo to dokonale a měl jsem slavíka, kterého jsem mít chtěl. Aby byl už přepelichaný - den, dva před odletem (kdy chybí půl centimetru na dvou letkách, druhé a patnácté). A takový on byl. Tak jsem mu rozfoukl peří a zjišťoval, kolik má tuku pod kůží (je krásně vidět). A měl. Bylo to 2. srpna a já vím, že zítra 4. srpna už tam nebude. Dneska odletí. Měl potřebnou hmotnost a my si ho tady ukážeme. A taky na něm vystavím modelový příběh, aby se vám informace lépe dařilo držet.



Za pár hodin, jak se začne stmívat, nejspíš vyrazí. Polabím poletí dolů k horám. Šumavu myslím přeletí a do Alp se nepustí. Má fůru času i zkušeností z loňska, poletí víc na západ, k pobřeží. Moře přeletí kdekoliv, nebo doletí k úžině. Tam na druhý břeh třeba i uvidí. Kilometry se ale nasčítaly v křídlech a tak sotva dorazí k pohoří Atlas - na týden, dva, třeba i tři tam zabrzdí. Znovu se vykrmí, v tomhle čase jim látková výměna funguje jinak, přecpávají se, mají sklon k tloustnutí, tuk v těle přibývá rychle. "Benzín do motoru". A potom přes poušť, to nebude jen tak. Sahara není žádná hromádka písku! Ale zvládnout se dá. Teď jsem si uvědomil, že kopíruju knížku, co jich ještě doma pár mám. Tam to všechno je. Tak kdo by chtěl vědět, jak to dopadne, nebo dopadnout může, najde to v ní. To jen, že čas se zase naklonil. Tahle věta se zdá být příhodným krokem k zakončení. Tak ho dělám.
Mějte se hezky.

Pro hezký pátek

29. července 2016 v 8:58 | Pavel Kverek
Dávám fotku z pelichání.

Slavíci jsou střapatí, neupravení.


A proč ty efekty kolem?
Jde mi samozřejmě o detaily křídel, ale někdy si udělám obrázek i takhle pro možnost, někde to ukázat.
Pořád to jsou technické fotografie, nejsem fotograf a nemám vybavení, ale kulisu dávám i proto, abych si pak udržel onu momentální náladu. Třeba, co kvetlo.

Tak tady slavík, kterého jsem chytil včera a okroužkoval. A pak propustil do křoví. Do jeho křoví, které si vybral pro chvíle výměny peří před odletem.

Tenhle je o něco opožděný, poletí později. Někde se o sezóně zdržel, ani mláďata jsem na okolí nezaznamenal, kdo ví, jak to vůbec měl. Teď už ale musí myslet na věci docela jiné. Vzpomenout loňské cesty a natrasovat to pro letošek podobně. To znamená tak, aby vše klaplo a vrátil se domů. Ano, tady jsou doma. Tenhle je doma na okraji osady Koprník, na jihu Kněžmostska.

Poznámka: Odletět stihne ještě o prázdninách, tedy v obvyklém odletovém čase.

Ještě mám kam jít

27. července 2016 v 23:35 | Pavel Kverek
V půlce prázdnin mám ještě místa, kam jít zachytat. Nenavštívená.
Některých se tak trochu bojím, nechce se mi tam, protože tuším, že pohořím. Obývají je zkušení slavíci, co chytat nejdou. Hned mne poznají. Náčiní je v ruce zbytečné, lepší neutrácet čas. Mám letos pár pěkných proher, poslední teď v lomu u Bakova. Neskutečně mne ten slavík vyškolil, ještě že přišla bouřka a mohl jsem domů. S nulou. Nemám ale nad sebou žádného vedoucího, takže si to prominu. Zas jsem tam ale vyfotil pro publikaci, kterou chystám, ukázkové slavičí pelichaniště. Neskutečný kout!

No ale bouřka se vyřádila kousek vedle, tak jsem se ještě stavil u viaduktu, erdesítce na doslech. Tam v některých letech býval slavík a výsledek jsem tam pořídil teď fantastický. Dokázal jsem, že samice zpívají. Už jsem měl podezření předtím, teď jsem to doložil číslem kroužku a zážitkem. To se to utrácí čas, když výsledky jdou! Mám další z objevů...

Chyceným slavíkem byla samice, označená jinde v roce 2010. Slušný věk, pěkné přesídlení a hlavně ten důkaz o zpěvu. Zpěv to je samozřejmě jiný, než známe od samců a vynucený okolnostmi. Je ovšem hlučný, úsečný, redukovaný.
Tehdy jsem ji kroužkoval na začátku pelichání, teď kontroloval v konci procesu. I možnost nafotit pelichání opakovaně je cenná.

Koukal jsem do mapy hnízdišť, ještě mám kam jít. I když už slavíci z některých odlétají. Pobyt doma se jim završil. Poslední roky jsem už jen specialistou, čtyři měsíce a dost! Pak už chytat nechodím, jak bývalo dřív. Spoustu pestrého peří, jiných velikostí kroužků, jiných chytacích technik.
Poslední roky už od půlky září čekám na duben. Prohlížím fotky, držím samostudium, zachraňuji živnost, žiju ze vzpomínek. Když mám chuť, tak si před zimou vyrazím na některé z míst najít staré hnízdo, udělat rozbor a pokochat se barvami. A zas mne tam tahají za rukáv scénky z dob, kdy to žilo. Z překrátkého slavičího roku severovýchodu Mladoboleslavska.

Pak mám čas chodit na besedy, kam pozvou, letos na Českodubsko. Odpočívat od chytání za pomocí motyčky - ostatně teď jsem ji prvně přerazil. A zrovna v pískovně, kde zem je tvrdá jak šutr! I proto jsem pohořel. Asi.
Ale podvečerní zastávka u dálnice dala nejen onoho s kroužkem, i tři další o kus dál! Ve fofru a poslední křídlo už focené bleskem, což pro výpověď o výměně peří stačí.

Jel jsem pak do promáchaného Kněžmostu, jel jsem těch výletních 55 v hodině a bylo mi krásně. Díval jsem se po mojí krajině a mumlal pod vousy, že to je vztah pro zbytek života. Červení luňáci nad lesíkem, lužní motáci nad pšenicí, přes lesík do rákosí šel zkusit přepadovku na vlaštovky lesní ostříž. Šedí ťuhýci na drátech, poštolka o kus dál na jabloni. Na té obří vykotlané, kterou jsem nenechal pokácet, když jsem byl tady politikem. Komunálním. Brrr - radši nevzpomínat.

Tak dám jen fotky té pískovny a dvě starého slavíka. A vy se vážení přichystejte na srpen.


Strmé jižní slunné svahy bujně porostlé vegetací - místa, kam se sletují pelichat slavíci i odjinud.



26.6.2010; lokalita Bakov nad Jizerou "K Ostrovu" (jako pelichající F+2K)


26.7.2016; lokalita Bakov "Viadukt" (jako pelichající F+8K).
Tak hodně štěstí letitý slavíku!


...

Děkuji za věty podpory, které se tu a tam mezi reklamou zjeví.

Pořád mě to baví

24. července 2016 v 9:35 | Pavel Kverek
Jak ten čas běží, pořád chodím chytat.
Většina kroužkovatelů taky teď chytá a kroužkuje, nejsem výjimkou. Já ale chytám pořád to samé. A neobnosilo se mi to. Jednak hromadím materiál, taky poznatky, a zažívám chvíle v krajině. Ano, každý rok tam čas běží podobně, ale je to taková nádhera, že mne to drží i láká.

Z domova dokonale připraven (studoval jsem v noci podklady k pelichání, po kolikáté už?), mířím na první místo, které jsem určil pro návštěvu. Husí Lhota, lesíček v polích.
Loni jsem tu nebyl. Myslivecká smrčina v jedné z jeho částí dostala trefu kůrovcem, opatrně vysílám signál z krabičky - slavík tu je!
Pak ho fotím a kroužkuji, prohlížím a měřím. A vážím nakonec. Letí do svého území, schovat se pro zbytek pelichání. Přijíždí lovec na zeleném fichtlu - dvacítce, bavíme se o hospodaření v krajině. Odjíždím - směr Plazy.
Dívám se na Boleslav od východu, haly postoupily až k lesíku, kdypak zařve?
Ten obraz je ošklivý, docela bych se poptal, komu se tohle líbí? Vím, co by odpověděli. Dopadneme tady špatně, ale myslím, že to lidem povětšinou vadit nebude.
Zasahuje sem periferie, cestou se blíží figura mladého netahavce, když mne vidí, otáčí na křižovatce k městu. Po chvíli vidím pelech pod lípou, odkud vstal. Řeklo by se dnešní mluvou: "Bylo to tam o kartonech". Jeden měl pod hlavou ve zválené trávě, jiné balily dvakrát laciné víno. Zda na něj vysomroval, ukradl ho, nebo si snad vydělal, nevím.

Mně zatím přibyli slavíci, i opatrný s kroužkem z roku "14" a teď se sebe ptám: " Mám zkusit z legrace ty dva šípky tady u té lípy? Ne, to je blbost, vždyť to nenabízí kale nic, jedu dál". Ale jak mám tu dobrou náladu a koukám z okýnka při rychlosti dvacet, přeci zastavím, už abych viděl ten nádherný strom a poplácal si jej. A přece mne napadlo "zahrát", nevím o slavících přece všechno! A zpod šípku přišla odpověď. No a za chvíli fotím slavíka, vykrmeného téměř před odletem, čekajícího, až letky růst ukončí. Za pár dnů.



To je věc k neuvěření, další cenná zkušenost pro badatele! Tohle, že jim stačí. O tom nikdy nikdo nemluvil, nepsal. Musel sem přiletět pelichat a zůstat. Hrabu pod keři, abych zjistil úživnost místa, překvapivě dobrá i v tom žáru léta. Z čela mi kape pot, balím věci, ještě se k místu na křížení starých polních cest se zrající lípou otáčím, mluvím nahlas, jak vstřebávám objev a volám po odložení namyšlenosti. Kolik toho ještě nevím.

Hned o kus dál na známé lokalitě rostou na loučce kytky, převládá jehlice.
Už vidím modrásky, jak se třepotají nad květy. A pozor - píšu otakárka ovocného, letos prvního! Inu, blížím se do jejich oblasti. Odlétá ale nad stromy a foťák v ruce je marný.
Slavík tu je, ale nepůjde o dospělého ptáka "v procesu". Tak jsem si musel vypomoct jinak a už kroužkuji mladou samičku, v peří dospělých (časně tedy narozenou), možná, že ne zdejší. Takoví slavíci se už toulají. A nacházím staré hnízdo v kopřivách, podivně vyvrácené. To nevypadá, že by se jim sezóna povedla. Tipnul bych kunu.

Jedu na Čížovky. Rybníček v zatáčce plný kytek a ptactva na hladině, vody podklalené, jak se všichni potápí za potravou. Slavíka lokalizuji v zadním cípu a chystám akci. Moruše letos neplodila, z občerstvení nebude nic.
Slavíka nesu k autu, pak chytám jednoho mladého za silnicí. Za Holými Vrchy obloha ztmavla a já vím, že sotva tak stihnu lokalitu Nad březenským hřbitovem. Tam se mi to ovšem nepovedlo, vyšel jsem chytáním na prázdno, slavík bude asi zkušený, anebo bez pohybu kvůli peří. Na změnu stylu nemám čas, čeká přejet kotlinu šikmo napříč k domovu.
Za půl hodiny jsem doma.
Jdu se dát dohromady a sednout k zařazování sběru.

Déšť nakonec nepřišel, teď už by mohl.

Kam dál