Říjen 2010

Čas trnkových keřů

30. října 2010 v 19:46 | Pavel Kverek


Trnky. Znovu k nim vzhlížím. Mezi prvními kvetly i odložily listí. Nejsou na všech hnízdištích, ale tam kde rostou, chodím nejradši. Námi jsou přehlížené, nenapadá mne, kdo z literátů by jim kdy věnoval pozornost.




Já jsem si ty keře ale oblíbil, ukázali mi je právě slavíci. Kdybych to měl vzít po pořádku - čas, kdy v nich zasvítí kuličky budoucích květů, je časem vítání prvních slavíků. Pak rozkvetou, zavoní a rychle opadají. Pak v nich rostou čirůvky májovky do skvělé májové polívky, zrají do vína natrpklé kuličky a pak opadají. A znovu vyčkávají.
V mnichovohradišťských Dolcích jsem byl přinucen na jaře vysekat trním uličku pro síť. Jak jsem tak v těch tvrdých větvích šlapal, boty byly brzy plné obuvnických "floků". Do podrážek se mi totiž pozaráželo množství trnů, větších i menších. Slavíka jsem tam tehdy stejně nechytil, oni totiž temným roštím nelétají. Stejně jako modráčci ve vzrostlé rákosině - ne že by tam nebyli, ale k síti přiskáčí a včas ji zblízka okouknou. Proletují spíše uličkami či polehlými partiemi, nejčastěji podél hrany porostu. A slavíci právě tak. Ulici jsem však tehdy nadarmo nesekal, naučila se tudy procházet zvěř, liška tudy tahala k norám pro mladé kořist a také slavíci v ní později rádi sbírali potravu.
Trnkové keře jsou příznačným obrazem slavičího jara. Jsou vitální, o místo na slunci se dokáží pěkně porvat. Co baboček (a v noci můr) k těm keřům přilétá! Mám je v hlavě z dob, kdy jsme hrávali karty - kvarteta. V prvním štoku s číslem jedna s oběma jasoni byli i dva otakárci, běžnější fenyklový a vysnívaný ovocný. Ten byl nakreslen právě na trnce i proto ji mám rád. A motýla jsem letos konečně taky objevil! Zalistujte zpět tématy tady na stránce a najdete ho. Nebyl sice na trnce, ale byl první! První z této krajiny! Trnky - ty já mám zvláštně rád!

Čas vzdělávání

24. října 2010 v 11:26 | Pavel Kverek




Je neděle 24. října. Konference skončila a jsme zas o něco chytřejší.
Překvapilo mne velké množství účastníků, dokonalé zázemí a kolegové, kteří představili studijní oblasti v Bělorusku, Slovensku i Polsku. Jedním slovem - nádherné. Nejkvalitnější referáty (které jsme mohli v prolínání témat stihnout) spatřuji ve studii o zimujících střízlících ve městech a sledování populace ťuhýka menšího v oblasti Poľany.
Na škodu bylo, že přednáškové sály pro prezentaci pěvců nedisponovaly kvalitním zázemím pro fotky, mohl vadit i malý časový výměr. Některé práce byly tak autory pružně pokráceny, no a pro mne je to problém tradiční. Ale vypořádali jsme se s tím a na konferenci v Litomyšli se chyb vyvaruji. Fotky budou pouze po jedné (v maximálním zvětšení) a referát o rozlišování věku u slavíků v bodech tak, abych mohl "méně důležité" v případě nouze vynechat. Přidělených dvacet minut totiž vždy neuvěřitelně rychle uteče...
Rád bych stihl vyslechnout témat víc, ale možné to není, "seděli" jsme od rána do večera!
Akce jsou ale také o setkávání a tam stínu nebylo.
Aby ohlédnutí nevyznělo jako že si stěžuji. To rozhodně ne. Stálo to za to - a týmu, který vše připravil, patří obdiv a poděkování. Se synem Tomem jsme z východu odjížděli spokojeni.

Listí opadává, pojedu vyfotit tu Studénku a pro Vás ji sem pověsím. Připomeneme si ty úžasné momenty, vztahující se k pobytu posledního slavíka v oblasti začátkem září!

Zúčtováno!

17. října 2010 v 16:48 | Pavel Kverek


Babí léto skončilo i v naší zahradě. Jak je patrné z fotografie, biologické hodiny dotikaly mnohým a ti se vrací, odkud nedávno vzešli. Sršeň působí opilecky, ale pravda je jiná - daleko tvrdší. My, co máme cesty své ještě rozběhnuté, půjdeme dál.




Z Žehrovských lesů vyletují sýkorky, jednu jsem v spěchu ledabyle vyfotil. Je to mladá parukářka. Má obavy, aby jí spolucestovatelé neutekli, zdržovat ji v zahradě nebudu.




Aby bylo fotek dneska víc, přidávám kroužek, který na Hrádku našli chalupáři z Drhlen. Prý tam byly pouze nohy a světlé peří. Elektorovod tam nikde není, půjde asi o výra. Jak se tam dostal, nevím. Mnoho lidí těmto královnám noci nepřeje - já ano. Protože jsem s nimi nad Bousovem v Rykách a Maštalích kus života taky prožil. Našli hnízdo tenkrát Děti lesa - družina ochránců přírody a řekli mi o něm. Bylo to velmi vzrušující a poučné. Pokora - té se nám nedostává!




Před odjezdem na konferenci ještě jednou na tyto stránky vstoupím, už bych rád na web vyfotil místo, kde na Studénce pobýval poslední letošní slavík. Ale i po mrazících tam je ještě listí a to není ono. Musíme počkat. Ale čtu-li o vzácném bahňákovi na moravských webech, který přerušil tah a nechává se obdivovat ornitology, kteří si jej "předávají" a dopisují do svých seznamů, připomíná mi to právě mého slavíka ze Studénky. Taky se v kraji "pověsil" a taky jsem za ním chodil, dokud .....   ...... dokud nezmizel.
Těšíme se z těch setkání a setkávání, žijeme ty krásné příběhy, jsou-li obyčejné, pomáháme si sněním a pak přeci jen znovu tajíme dech.
Přidám ale ještě jeden obrázek - a sice našeho "pana domácího". Myslím si, že je to on. Špačci to tak totiž dělají, přestože flákají v širokém okolí, domnívám se, že sameček po ránu až do odletu přiletuje na modřín prozpěvovat. Teď jej Tom (ač jsem v to absolutně nevěřil) chytil před kovárnou do sklopky! Na jaře si ho pohlídáme. Tak tedy - nejdřív fotka jarní, kdy našeho špačka vítáme - a po ní hned ta, kde je kropenatý (v čase podzimu).






Na konferenci jsme již téměř připraveni, vezeme "výživná" témata, ale také se mnoho zajímavého přiučíme. Potkáme i dost lidí, s kterými se i v této pitomé době stojí za to pozdravit, kteří nezávidí, jsou přátelští i na ten "druhý pohled"!

Modráček na sněhu

11. října 2010 v 20:36 | Pavel Kverek

Abychom udrželi "slavičí tón", vylovil jsem pro tuto chvíli vzpomínku na modráčka, který se jednoho léta s odletem výrazně opozdil. (Téma je věnováno kolegům - specialistům na modráčky).

"Krizové období" v mém výzkumu přišlo v čase, kdy se u nás objevili první modráčci, v roce 1986. Výsledek, o kterém mluví titulek, se ale přihodil o dva roky později, v roce 1988. To už jsem se v problematice odchytů těchto, dříve velevzácných slavíků, zdokonalil a na čihadla chodil i v létě. Přestože už v roce 1990 přišlo "poučení z krizového vývoje" a já se vrátil zpátky k "ryšavcům", zažil jsem toho za tu dobu s modráčky víc než dost.
V zmíněném roce "88" dopoledne 30. října jsem v terestrické rákosině poblíž Koprníku zaslechl "cvakání", které patří právě modráčkům. Jen těžko jsem však mohl uvěřit, že by se pták v tak pokročilém čase v prostředí vyskytoval. Bylo chladno a v nevelké rákosině krom strnadů rákosních a tohoto kontaktního hlasu nic nebylo. Místo je obklopeno loukou, neměl jsem tedy obavu, že pták - je-li tam opravdu - někam zmizí. Natáhl jsem mezi plevely a řídkým rákosím dvě sítě a opatrně od konce kout procházel. Asi v polovině postupu se opravdu - k mé radosti - nedaleko vyhoupl pěvec, který podle letu jen sotva mohl být strnadem. To, že zareagoval na proluku v biotopu zapadnutím do ní bylo razítkem pro mé podezření. Následující cestu k linii si každý chytač dovede představit. Těch pár vteřin zvědavosti a napětí se nezapomíná. No, byl tam - samozřejmě! Jednoletý sameček, s podzimně nevýrazným šatem, ale rýdovákem ohnivě přeťatým v půli, jak to mají jen "modří slavíci". Okroužkoval jsem jej a protože podzim se chystal v počasí přitvrdit, vzal jsem jej z louky k Novému rybníku (0,6 km /na dohled/). Tam modráčci zjara bývali. Tady bude mít v slatích prostor k zotavení, odtud se může odrazit k další cestě na jih, soudil jsem.
Vyprávěl jsem ten zážitek kolegovi a ten moc nevěřil. Nakonec jsem jej 5. listopadu do těch míst odvedl, abych mu ukázal alespoň linii, kde byly sítě. V lukách však již ležel sníh, který přes noc v centimetrové vrstvě napadl. V rákosí tmavly jen některé zmokvalé stružky a "lajna" pro síť. Jaké bylo naše překvapení, když od jedné takové povyletěl pták a zapadl o kus dál. Věděl jsem už, že modrák zůstal! Vrátil se od rybníku, kde se líbilo možná mě, ale ne asi jemu a zdržel se až do sněhu. Roztáhl jsem znovu sítě a po chvíli byl tam! Kroužek a číslo samozřejmě souhlasilo a kolega nevěřil očím. Byla to pro nás tehdy k sledování zajímavá "výzva", ale na druhý den tam už opravdu nebyl.

Jak lze po letech na výsledek nahlížet?

Lokalita nebyla před tím kontrolována, není tedy známo, jak tam modráček dlouho pobýval před odchytem. Narodit se tam velmi pravděpodobně nemohl. Jisté je tedy jen pozdní a velmi pozdní datum výskytu, dobrá kondice tohoročního mláděte a zajímavá vazba k prostředí.

::: Včera jsem v zahradě pozoroval červenku, je slavíkům v mnohém podobná, jen ještě o něco zvědavější. Sběr potravy a způsob pohybu v prostředí je totožný. I potrava bude stejná. Podobné bude dokonce i zimoviště v oblasti Středomoří. Proč - dokáží-li červenky nepospíchat k jihu či dokonce přezimovat - nezůstane u nás slavík modráček středoevropský? A nebo už to snad někteří zkouší?!





Mráz je už popožene

10. října 2010 v 9:32 | Pavel Kverek



Tak nám přituhlo! Za Hrádkem se sice formuje slunečný den, ale krajina dostala první ostré varování. A teď se to pohne, ptáci přispíší. Viděli jsme předevčírem, když jsme jeli kovat koně, u Dymokur tisíce jikavců. Konečně jsem to taky zažil na vlastní oči. V polích tam zůstala nesklizená slunečnice, někde zčernala a je už vyzobaná, ale jedno pole bylo asi nějak ve vývoji zpožděné a tam se to tedy "vařilo!" Byly s nimi i pěnkavky, ale jikavci tomu běsu veleli. Foto je odjinud z loňska, pro představu příchozím, kteří jikavce neznají. Časy, kdy bych pobral doma sítě a letěl k těm pastvinám za nimi, jsou dávno pryč.






Ale bramborníčci - ti se ještě chytit do sklopky dají. Už taky ale pomažou! Ten jejich šat po přepelichání - to je krásná záležitost!






Ono se o tom moc nemluví (o pelichání celkově tak nějak málo), ale i u slavíků - takoví modráčci, jak ti jsou na podzim temní! Barvy jsou v zářivosti značně umírněny a u nich se to týká i oné (jindy zářící) hvězdy. No a ryšaví slavíci, ti jsou s koncem léta tmaví docela všichni! Tmaví - samozřejmě, že pocitově.

A k slavičímu peří ještě poznámku:
Rezavé vějíře rýdováků jsou trumfem pro námluvy. Je to vidět i na fotkách, jak ta barva zahoří v nasvícení. A ti víceletí, s kvalitními prapory v struktuře, odstínu i šíři, to s nimi v čase předvádění opravdu umí!

Z panských zahrad

7. října 2010 v 21:43 | Pavel Kverek





Hnízdiště ve Lhoticích patří do skupiny "moderních", kdy slavík obsazuje chátrající hospodářské objekty či továrny. Zde se jedná o rozlehlou zahradu, přináležející k zemědělské usedlosti. Komplex je z větší části opuštěný, sady povzbudivě tmavnou podrostem z náletových keřů. Nezakročí-li člověk, rýsuje se zde atraktivní "slavičí ráj".
Místo je známé "zátahem" proti distributorům kořalky v nedávné době. Slavičích párů zde sídlí od dvou do tří. Lokalita je na seznamu od začátku století, kdy na noční zpěv "ze dvora" upozornil místní řídící učitel, známější jako "Básník kraje".
Z výsledků kroužkování této lokality je třeba vyzvednout zajímavé přesídlení dvouletého samečka k Mnichovu Hradišti do oblasti Dolců. Výsledek je z letoška. Na problematiku nestálosti dvouletých ptáků se zaměříme někdy v zimě. Je velmi zajímavá. Přestože je na tomto hnízdišti všude značný nepořádek, v čase, kdy rozkvetou zástupy slivoní a torza třešní, stojí kout za návštěvu. Sad přechází v lesní komplex Horka, který navštěvoval již zemřelý Václav Sedliský z Mnichova Hradiště.
Při odchytech zpívajících slavíků v místě formou provokace hlasem vzniká problém, že do zpevněné plochy dvora a cest nelze zarazit tyče sítí. Mezi betonovými panely či v asfaltu se jen těžko hledá skulina právě v místě, kde slavík "operuje". Je to pak velmi hektické.

Mezi moderní slavičí hnízdiště patří i prostředí viaduktů - biotop, který prvně popsal pro slavíky právě můj výzkum z krajiny Mladoboleslavska. Do míst, kde jde prakticky pořád někomu o život, vyrazíme příště. Poslední moje návštěva byla za doprovodu policie a novinářů, při líčení sklopek jsem objevil čtyři vyklepané peněženky s doklady okradených žen. Na jednotlivé nálezy jsem zvyklý, čtyři na jednom místě však byly už příliš. Občas tam ty grázly v roští tuším, někdy musím dávat pozor na injekční jehly, ale to už bych si vykrádal příští vstup.

Dluh od posledně ...

4. října 2010 v 19:30 | Pavel Kverek

Dlužím Vám představit slavíka modráčka z jarních odchytů a řeč byla i o žluvě hajní, tak tady jsou. Fotky nejsou nic moc, ale pro představu postačí.





Čas hodnocení

2. října 2010 v 21:30 | Pavel Kverek

Blíží se konference na Vysočině a proklepávám zápisníky. První referát je o pelichání slavíků obecných. Raduji se, kolik mám nově fotomateriálu. U adultních jedinců jsem schopen celý průběh konečně doložit momentkami. A taky to udělám! Kolega "z dílny i z roští" - Tom, mi je tam postupně prosvítí a já zúčastněné tajuplným procesem v těch 20 minutách provedu. A doplním i zamyšlení nad odletem, což je taky téma! Tam jsem ale zatím tak nějak polozmaten a dost často ještě prohrávám. V těch fotkách je strašně času, ale vyplatilo se to, už mě tady doma upozorňují, abych je zazálohoval, že silně riskuji. Budu muset, jinak bych se mohl tam někde v trní na prahu máje akorát tak "zhoupnout". Je tam třeba slavík, kterého hledala ornitologická Evropa od doby, kdy ji téma začalo zajímat. Toho už jsem ale pojistil. A tímto můstkem se dostávám k druhému vystoupení na tom mezinárodním fóru, seznamující posluchače s fenoménem křížení. Tak to je tedy v současnosti hodně frekventované téma v zoologii. No, snad mi bude stačit časový výměr, před lety v Litomyšli na Aktivu kroužkovatelů jsem to značně přetáhl. A tímto můstkem se dostávám k tomu, že letos i do Litomyšle po pauze znovu pojedu a na referát jsem kývnul. Co bych tak asi vylovil? Pohrávat si s čísly mne nebaví, otevřu tam asi okno do moderních slavičích hnízdišť kolem dálničních viaduktů. Mám to docela zmáknuté a je co diskutovat. Bonusově vykreslím, jak jsem se tam málem otrávil po nějakých peckovinách podobných višním, chutnaly skvěle, "testnul" jsem jich v euforii sice jen pár, ale hlava mi pak mohla uletět! Tvrdím, že právě tam slavíci ani nezpoznají, že už nejsou v Africe. Jen několik dřevin je tam původních, kvetou a plodí od jara do zimy. Nad rovníkem však takhle neřvou motory, v noci tam nikde nesvítí městské lampy a početně reflektory aut. Byly časy, kdy přes noc i tady "na desítce" býval klid, to už se ale nikdy nevrátí. I slavíci směřují k člověku a jeho vymoženostem. To je ale smutný závěr tohoto večerního vstupu! Zneutralizuji jej tedy nápadem, že téma na setkání kroužkovatelů ještě asi po noční korespondenci a ukázce kolegových fotek slavíka tmavého změním. Teď si myslím, že budem diskutovat věkové odlišení tohoročních jedinců, je to prospěšné.
   

Slavíci od Střípku

2. října 2010 v 6:53 | Pavel Kverek



Střípek je jednou z drobných hladin Boseňské soustavy, na Kněžmostsku tvořené rybníkem Býčinským, dvěma Střípky a Stržákem. Odstín hladiny toho nejspodnějšího - Stržáku, přirovnává starý básník k barvě lesního medu a má pravdu. Rašelina jej opravdu barví velmi temně. Takovou barvu jsem viděl kdysi snad jen na horním toku Malé Mohelky, pod Lesnovkem (v oblasti Českodubska), kde voda lesního rybníka působila též velmi ponuře. Snad jen písně střízlíků tam rozháněly svým vysokým laděním podivnou opuštěnost místa. My ale zůstaneme u Kněžmostu, v pobřeží Horního Střípku, kde hnízdí dva až tři páry slavíků. Co tady předvádí jaro, když olítaným koridorem pod Studénkou táhnou ptáci k Bezdězu, to bývá síla!
Když je v květnu po dešti, síť chytne i žluvy, kolem vody volají moudivláčci, zelenonohé slípky tam ovládají většinu pobřeží. Rostou májovky, později i obří pýchavky, na polích se třpytí acháty. Slavíkům tu se mnou v "máchovsky" vyladěném večeru naslouchal před lety i mistr kytary - Štěpán Rak.
Tady se udál předchozí příběh, odtud jsem slíbil pokračování. Pojďme se tedy do míst vrátit.


Co dokáže zkušenost

Kroužkování vděčím za většinu poznatků na poli specializace. Ukáže-li se kontrolním odchytem již dříve kroužkovaného slavíka jeho vysokověkost - je jisté, že máme před sebou zkušeného jedince. Dále pak, přežijí-li mláďata první pobyt v zimovišti - ještě to neznamená, že jsou automaticky předurčena k úspěchu v prvním svém hnízdění! A zejména to platí pro samice.
Měl jsem zde u rybníků možnost sledovat dvě samičky slavíků. Ta stará, která se s kroužkem vrátila počtvrté - jednak přilétla velmi brzy, ale hlavně věděla, kde na zemi založit stavbu tak, aby skýtala co největší záruku úspěchu. Později přiletěla ještě jiná - dvouletá, bez zkušeností. Hnízdo postavila na přehledném místě pod stromy, s absencí bylinného patra. Nechtěl jsem tomu záměru ani uvěřit a sotva se objevilo první vajíčko, hnízdo vzalo za své. Samice se ztratila, co se přesně stalo - nevím, peří jsem naštěstí nikde nenašel.
Zkušená sousední slavice byla i toho roku úspěšná a mladé vyvedla. Její chování při péči o potomstvo bylo úsměvně profesionální, o to víc mne mrzelo, že dalšího jara se z Afriky domů už vrátit nedokázala. I tak se ale tato "dáma v slavičích letech" postarala o rekord kroužkováním sledované samice slavíků mého výzkumu.


K čemu je dobré široké sečení protilehlých svodnic?!

Asfaltová silnice k Agropodniku, který je pár stovek metrů odtud a donedávna poskytoval poslední útočiště sýčkům, je po okrajích řádně udržována. Svodnice oboustranně vysečeny, v prostoru dělící hráze dokonce poctivě až pod keře. A právě tam jsem našel rozšvihané slavičí hnízdo se snůškou, umístěné na suché větvi okraje černého bezu. K čemu slouží taková péče uvážíme-li kolik jen strnadů v těch místech hnízdí? Kolik zvěře tam klade svá mláďata! K čemu je tato zbytečnost? Napsal jsem o tom alespoň v místních novinách...


Vzpomínka na "Pepu ze Sázavy"

Býčinský a Horní Střípek jsou rybníky, kde lze na jaře chytit slavíky modráčky (najdu pro Vás potom nějakou tu fotku). Kolega Pepa G. z města S. sem ke mně jezdil a pokoušel se o ně. Jednoho apríla zažil čas, na který pak dlouho vzpomínal. Zničehonic totiž přišla sněhová vánice, která stlačila k zemi táhnoucí modráčky. Ti, po černě vyasfaltovaných trasách polního letiště, přízemním letem směřovali k rákosinnému pobřeží a tam se ornitologovi tiskli ve vydutých sítích, drženi povětřím. Byl v té sibérii přímo u toho a tak viděl, jak "modří slavíci" po chviličce při výkyvech povětří, z sítí zase úspěšně odlétali. Byl však tím divadlem natolik fascinován, že to v něm už zůstalo.
Jsou v přírodě chvíle, kdy operujeme v tu správnou dobu opravdu v samém centru poznání a pak se přísun zkušeností fakticky dá vážit na kila! Jindy se zas pachtíme za střípky poznání, které tak nějak stále nepřichází.

Slavíkům zkušenosti - nám trpělivost! Toho je třeba! Díky za dnešní spoluúčast při virtuálním putování srdeční krajinou Kněžmostska - oblastí, ornitologicky známých mělkých polních rybníků poblíž Koprníku.

Užijme si, k návratu přemluvené babí léto, alespoň dnes a děkuji za ohlasy, přátelé.
Váš - slavičím rokem uklopýtaný a pokorný jeho moderátor - Pavel Kverek z Kněžmostu.