Listopad 2010

Hnízdiště v zimě

27. listopadu 2010 v 19:39 | Pavel Kverek

Uvítal bych ještě chvíli podzim, abych mohl hledat hnízda. Přišla zima a už to nepůjde. Všechno schová sníh, který je prý už opravdu "za dveřmi".




Stejně tam budu chodit, zapisovat změny prostředí a předvídat vývoj. Teď jsou místa přehledná, teď se v nich dá číst. Poznávám "pódia", kde slavík zpíval. Prohlížím i nejtmavší partie, kde ptáci pelichali. U hnízd zjišťuji krom povahy stavebního materiálu i blízkost cesty, silnice či ochozu zvěře. Anebo stružek, odvádějících sezónní vodu. Tato místa jsou pro slavíka velmi důležitá.
Ikdyž chodím bez sklopek a bez motyčky, jsou to hezké výpravy. Psal jsem, že slavičí rok trvá čtyři měsíce, ale nebude to tak docela pravda. Teď o nich beseduji, přemýšlím, vzpomínám, posuzuji lokality a chystám závěrečný účet pro našeho "zřizovatele".
Dostal jsem také za úkol připravit silvestrovský příspěvek na web VČP, tak jako v roce 2008. Už to mám v hlavě. Kreslené ledňáčky vystřídají slavíci. Bude to romantické.

Dívám se do noci a obávám se, že zima tentokrát už opravdu začíná.

Nezapomenutelní II

25. listopadu 2010 v 21:11 | Pavel Kverek

Hnízdo k nenalezení
Ošťovice jsou malou osadou v sousedství rybníka Šlejferny. Na půl cesty mezi zmíněnými je rozcestí, odkud byste po chvíli cesty vstoupili do Plakánku. Hned za rozcestím, ale i před ním, bývalo po páru slavíků. Jedni měli v sousedství zahradu domku s ovcemi, ti druzí smetiště. A právě o těch od skládky si povíme.
Rodiče nebylo tehdy, v druhé půlce osmdesátých let, těžké chytit do sítě "drátěnky", kterou jsem na ně nosil. Sameček provázel partnerku po smetišti a v síti skončili společně. Rozdíl byl mezi nimi ten, že on měl již kroužek z předešlého roku, zatímco ona ne. Před půlkou května jsem přijel "na hnízdo" (hledat) a pěkně se pod těmi obřími topoly zapotil. Prošel jsem celý prostor, prohledal kopřivy a nic nenašel. Odešel jsem do sousedství vyzkoušet, zda mi zrak slouží a tady byl ve chvilce úspěšný. Hnízdo bylo vloženo do rozvětvení křovité vrby a samička snášela vajíčka. Zapsal jsem si umístění a vrátil se k smetišti. Vylučovacím způsobem už nebylo co vyloučit, až... až na příbřežní rákosinu pod stromy, zcela ignorovanou rákosinným ptactvem. Zašel jsem do řidšího okraje a po několika krocích nevěřil očím, hnízdo bylo přede mnou! Dokonale ukryto v patě suchého rákosí, vystavěno z jeho listů. Tak to jsem ještě nezažil. A ještě jednu zvláštnost to hnízdo mělo, kotlinka byla z většiny vystlána umělými žíněmi ze smetáku. V jaké jen oblibě měla samička onu skládku harampádí a jak se jim i k stavbě samotné hodila! A byla v té své první mateřské roli tehdy úspěšná, přestože jsem ji už nikdy poté nesetkal.

Zásah v pravou chvíli
Na bousovském koupališti byly roky, kdy bylo bez vody a okolí pustlo. Spolu se mnou si toho brzy všiml i slavík. Usedal v temných šeřících za dřevěným chudobincem u plotu a zpíval. Fialovým květům, černé noci, hedvábné borovici s usmolenými šiškami u špice, šumící Klenici v javorovém lemu za cestou - ale hlavně hromadě hlíny s betonovou plastikou soboteckého Humprechtu! Jen háj ušlechtilých soboteckých listnáčů tady u té makety nahrazovaly prosté kopřivy. Pět mladých slavíčků jsem okroužkoval na sedmém dni věku a po dvou dnech přišel z dálky na kontrolu. Nevěřil jsem očím! Kopřivy byly sklizeny chovatelem kachen ze sousedství a mláďata na vzniklém strništi velmi nápadná. Štěstím bylo, že sečec vedl kosu přeci jen kousek nad "svahy Humprechtu" a slavíčkům tak neuťal hlavy. Když jsem s nim přes plot mluvil, projevil lítost a nic samozřejmě netušil. Nanosil jsem k hnízdu "do podzámčí" suché větve, které mi přes plot tehdy daroval a rodiče nechal prolézat tímto labyrintem. Za několik dnů už byli mladí v bezpečí dokvétajících šeříků, bylo jich všech pět! Vzal jsem Zdeňka - tak se jmenoval ten hospodář - k tomu plotu a prskavé hlasy věčně hladových mláďat poslouchali spolu.
Dávno zmizela kýčovitá maketa loveckého zámečku, zmizela mulda s kopřivami, zmizel dřevěný a krásně malovaný chudobinec i stříbrně smolná borovice. Ploty už nemají díry v pletivu a u stolku se vybírá vstupné. Zmizeli slavíci. A tak to mám pokaždé! Sotva si slavičí plácky jejich příběhy uložím k srdci, už abych se s nimi loučil. Proto se raduji z každého jara, v kterém vznikne někde vhodné zákoutí. Ještě taková dozrávají, ještě je jimi krajina těhotná! Až tomu tak nebude, odletí pryč. Proto šířím osvětu městy i vesnicemi, chodím za mikrofon a před kameru, mluvím s lidmi u sítí a sklopek, píšu do novin. Vím, že je to správná cesta. Jsem dlužen za ta poznání a rád za ně zaplatím. Sláva, jež jde spolu s tím (a mnohým jiným tolik vadí), je příjemná, ale není z důležitých. Kdo mne zná - ví, že nekecám.   

Nezapomenutelní I

25. listopadu 2010 v 8:08 | Pavel Kverek

Mezi množstvím slavíků, které jsem na chvilku chytil, abych jim dal kroužek, vzal míry a zběžně je vyšetřil, existuje mnoho ptačích osobností, na které nezapomenu. Pojďme za jejich příběhy k hrázím, úvozům, cestám, do lomů i kopců. Nejprve však pojďme k bousovskému železničnímu přejezdu.

Předvádivý zpěvák
S proudem náhonu jen pár desítek metrů odtud stával mlýn s tůní, za jejímž okrajem jsem do první tvrdé "zetky" chytával senzační ledňáčky. A tady u závor se ještě o pár let dřív zrodil můj zájem o slavíky. Tady totiž zpíval ten "První", tady jsem v noci podle koncertu uvěřil, že nad strouhou opravdu zpívá slavík! Odtud jsem se vydal za ornitologií do Prahy, kde zájem podpořili a poslali první "slavičí" kroužky.
To hnízdiště fungovalo snad do konce století, dnes jsou břehy náhonu čisté, bez roští. Vracíval se tam však tehdy zpěvák, který byl v mnohém zajímavý. Znal dobře cestu domů, uměl zpívat - a hlavně - nebál se. Tím byl výjimečný. Rád sedal nad můstkem na babyce - křivolakém javoru, který prorostl kovovým zábradlím. Nevysoko na suché větvi tam zpíval všem, kteří se po desáté v noci vraceli z fabriky domů. Hodně lidí si jej tam oblíbilo. Nevěděli, že má na noze kroužek, že je to můj dobrý známý, že každého jara přicházím do míst s obavou, jestli návrat ještě dokázal. Roky to byly krásné! Natolik se sžil s prostředím, že jej nevyvedlo z míry, ani když řinčivě cinkaly závory, v čase jejich spouštění. Možná znal i jízdní řády a na rituál zastavování provozu se těšil. Možná. Je škoda, že jsem tehdy nefotil, byl by to snadný cíl, narozdíl od většiny ostatních slavíků. Už to nedohoním.

I staří slavíci chybují
Když jsem přišel za slavíky ke Kosmonosům a objevil tamní zákoutí, rozšířil se mi počet sledovaných hnízdišť násobně. Brzy jsem si na ta místa zvyknul a získával oblíbené plácky pro líčení sklopek. Byla to první příležitost poznávat prostředí v těsném sousedství silničních tahů a sbírat nové zkušenosti, dosud netušené. Velkým překvapením bylo zjištění, že slavíci tady s nebezpečnou silnicí zvláštně "spolupracují". Byla pozorována kroužkovaná samička v keři za viaduktem, která zaletovala v prolukách mezi projíždějícími auty do vozovky pro sražený hmyz, kterým krmila za svodnicí čerstvě vyvedená mláďata.
Zajímavý je na druhou stranu nález kroužkovaného samečka, sraženého a rozježděného auty na horní "Stakorské" silnici, který se několik dnů po příletu buď nedokázal ještě "přeladit" na místní poměry, anebo čerstvě zmámen přítomností družky za ní bezhlavě vlétl do silnice. V takovém případě zřejmě i staří zkušení jedinci mohou chybovat.

Než obrátíme list

22. listopadu 2010 v 8:38 | Pavel Kverek

Na Studénce studeno až chladno. To je poznatek z dnešního dne. Proč ještě představuji Studénku? Jednak tam pracujeme s dílnou a taky tam je co vidět neustále.
Člověk tam chodí místy, kde pobývali poslední slavíci a říká si: " Jak se do těch pár větví všichni ti mistři v máji jen narovnají?" Teď tam zaujmou třeba kopřivy, jak překrývají všechen ten nepořádek podél cest. Jsou ještě v mladých listech zelené a dají se klidně ochutnat. Trnky, s tou správnou patinou, už jsou taky zralé - no a šípky, jak se po nich přešel mráz, to je chuť na jazyku, to je zážitek! Tak mi chutná Studénka! No a k tomu nepořádku? Je mi líto, že jsme takoví chlíváci. Na druhou stranu si říkám, dokud v těch kožených rukavicích, odhozených v křoví, netrčí uťaté ruce a v čerstvě odloženém kočárku nekřičí dítě, které už nikdo nechce, není to ještě tak strašné. Konec ale přijde, Studénka vezme za své i přesto, že mělo být rozšířeno ochranné pásmo pro rezervaci nad ní! Ne, ne, ne, bude se i tahle zem parcelovat! Buďme realisté, jinak to nejde (pokud je to tedy pravda).

Obraťme list. Pojďme za příběhy slavíků z mých hnízdišť. Tam to bude zábavné.

Návrat na Studénku

19. listopadu 2010 v 19:01 | Pavel Kverek


Končí pomalu druhá dekáda listopadu. Opadala většina listí a tak jsem vyrazil nafotit místo výskytu posledního slavíka v oblasti. Vzpomínáte, jak jsme ho tehdy sledovali tady na webu před odletem? Teď už tam nejsou ani ti špačci, jen červenky se střízlíky prolézají křovinami - a několik věrných úpolníků. To jsou panečku vlastenci!
Časnězářijové "počítání" starého slavičího samečka v jedné z teras pod Babou bylo mým novým pokusem, který měl výzkumu přinést poznatky z chování dospělých jedinců v poslední fázi pelichání a v čase odletu z hnízdišť či pelichanišť. Musím používat oba tyto názvy, protože se mi před lety opravdu podařilo díky neuvěřitelné náhodě prokázat změnu místa pro pelichání u dospělého samce SO. Přestože to budou momenty výjimečné, nutno i s touto verzí počítat a některé situace na hnízdištích tomu nepochybně napovídají.
Výsledky pokusu zde byly opsány dostatečně - snad ještě dodám, že snažení navíc ukázalo, že možnost být se slavíky do poslední chvíle pobytu v jistém ohledu existuje. Pojďme si však ukázat ono místo, kde slavík trávil naprostou většinu času před odletem. Je v konci cesty (nejblíže vesnici) a pták sbíral potravu na zemi, hlavně v jakémsi "divokém kompostovišti". Tam bylo hmyzu dostatek.








Vyplašit z křoví šel jen velmi obtížně nátlakem. Tak se jej podařilo i zkontrolovat do sítě tehdy, když jsem při prvním "čtení z peří" byl tak nedůsledný a hodnotil pouze levé křídlo. Musím říct, že jsem se v sobě zklamal, takhle determinaci flákat! Kdybych jej do té sítě později už nechytil, vůbec bych netušil, proč se pták oproti propočtu tak opozdil. Vůbec, rutina je bádání na škodu! Existují však v ornitologii výjimky, to je nepochybné a příroda má na to právo. Co si myslet například o kontrole čerstvě nejstaršího českého slavíka, vykázaného v časopise Kroužkovatel kolegou J.Svobodou? Datum 8.9. - a šlo o místního slavíka, jak jsem si dotazem ověřil. Chycen snad byl dokonce na zpěv! Inu, nikdy nebudeme dost chytří. 

Z Jeseníků nabídl seznam z denních i nočních odchytů Franta Zicha. Hledal jsem v něm hlavně slavíky. - Byli, ale zase jen tmaví! Je to zajímavé. Uvažovali jsme o větší pozornosti, věnované datům předpokládaného podzimního průtahu. Zkusíme chytat u Litomyšle, kde by se mělo dařit.

Putování podzimem

15. listopadu 2010 v 21:12 | Pavel Kverek

Pojďte se mnou kus cesty krajinou. Mám v plánu navštívit místo, kde jsem chodil v létě. Nic jsem tam tehdy "nevyhrál". Slavíci tam být ale musí, jde o svahy, sklánějící se k Polabí od Starých Hradů. To je panečku kout! Teď jsem tam viděl hlavně ochmety, svítily do daleka. A o něco dřív je našly kvíčaly (odlétají vlevo nahoře).






Od rybníků, kdesi u Bousova, někdo zvedl husy, muselo jich být tak tři sta. Vlnily se vzduchem a dolaďovaly formace k přeletu, zřejmě dálkovému. Směřoval jsem k Židněvsi, kde by mělo být hnízdiště slavíka. Slýchával jej tam prý jeden můj známý, který už nežije. Teď mám čas na takovéto dluhy a bývá to zábava. Samozřejmě, že prostředí dovedu uznat téměř spolehlivě i v mimohnízdním čase. No tak se na ten ráj podívejte! Po dlouhé době budu mít zase lokalitu v opuštěné zahradě, ty jsou nejkrásnější.








Dům je bez života (jen aby to tak pár let vydrželo) a hned zjara jej navštívím. Domluvím se na úřadě a zjistím situaci. Bude-li tam slavík, celé to na jaře nafotím. Potřebná kopřivová plantáž tam v určité světlince zarostlého dvora je, tam budou jistě hnízdit. Jen ta predace, to bude pro slavíky náročné, znám to od bousovského nádraží. Ale ten máj 2011 tam musím postát u zdi, takových lokalit je fakt málo. Mívají totiž "jepičí život".

Kdyby to věděli, nikam neletěli!

15. listopadu 2010 v 16:33 | Pavel Kverek

Řeč je samozřejmě o slavících. Svatý Martin po "dušičkách" nepřijel na saních, dorazil málem v plavkách, s brýlemi proti sluníčku. Přes 21 stupňů naměřili včera v Praze a dějí se věci. Slavíci, kdyby to věděli, nikam nemuseli. Křoví za chvilku začnou znovu rašit a navzdory šíleným předpovědím, zima letos pěkně zaškobrtla. Květiny kvetou, hmyz vyrazil za potravou.








Co bude dál? Kosové se asi v městech brzy poohlédnou po zpěvnících, které sotva zapadaly listím. Bude to zajímavé. Já už se bavím nad tím, jak jsme ve své nadutosti na přírodu krátcí!
A je to dobře, nevypočítatelnost jí opravdu sluší. Že to může být v zakódovaném čase pro odpočinek pořádný průšvih, si uvědomuji. Ale změnit to nedokážu.
Konference skončily, desky jsme sklapli a tak mi začalo období besed s těmi, kteří do roští z mnoha důvodů nechodí.
V pátek jsem představil slavíky v Libošovicích, v místech, kam jsme kdysi putovali k pramenům Klenice s místním rádiem i s Českou televizí. Slavíky tam lidé normálně slyšet nemohou, nehnízdí tam. Setkání bylo opravdu milé.
Z Aktivu kroužkovatelů jsem si odnesl velmi zajímavé zjištění, že moučné červy (nástraha k chytání do sklopek) je dobré na jaře venku otužovat. Říkám si - kdyby tam mělo být v dubnu jako bylo dneska v neděli, chtěli by se zřejmě "otužovat" pořád! A taky jsem si vzpomněl na konferenci na Vysočině, jak přátelé nazvali velmi výstižně střízlíky, početně se vyskytujícími v značném množství v konkrétním čase "dušičkovými ptáky". Opravdu, ještě dnes jich je v kněžmostských zahradách nápadně mnoho. Těší mne takováto profesionalita a nemějme strach, čeština nám na to se svoji rozmanitostí dokonale stačí.    

„Hliník versus olovo“

7. listopadu 2010 v 19:40 | Pavel Kverek



Na podzim se střílí kachny divoké.

Litomyšl nejen „Smetanova“

7. listopadu 2010 v 19:38 | Pavel Kverek

V nedělním popoledni 7. listopadu jsem už zase doma. Setkání kroužkovatelů v Litomyšli skončilo. To město má v tomto ohledu už tradici, není tedy jen ve znamení hudby.
Dva dny plné referátů, plné výměny zkušeností. I boleslavští slavíci tam měli svůj čas. Vůbec nejradši poslouchám příspěvky o "malých drozdovitých", tam zněly krom slavíků třeba bramborníčci hnědí, z oblasti Ralska. A přestože výzkumníkem je mladý student, téma bylo široce rozpracované, srozumitelné a v několika ohledech i překvapivé. V kuloárech jsme poté diskutovali i zkušenosti z chytání rehků zahradních v prostředí vysokého lesa. Slavíci byli zmíněni i v studii kolegů, s kterými jsem navštívil nedávno hybridní zónu v Polsku. Není to dlouho, co poslední zpěváci od Jizery, Klenice a Kněžmostky odletěli a už bych měl chuť na ně znovu vyrazit!

Odborná veřejnost sleduje i tento blog, jak jsem zjistil a je to pro mne určité "postrčení" do
dalšího psaní. Přestože vstupy aktualit nebudou teď tak časté, jako v sezóně, "vařit z vody" nebudeme. Půjdeme dál cestou po hnízdištích, řešit budeme otázky odborné, připomeneme si slavíka - třeba v podání prostých lidí. Na konci pracovního týdne odvezu do nedalekých Libošovic mezi posluchače ohlédnutí nazvané Slavíci - láska na celý život.
Teď však ještě na konec vstupu přidám obrázek, který byl odprezentován v závěru mé přednášky v Litomyšli. Byl pod ním titulek oslavující v mnohém statečnou krajinu Mladoboleslavska a poděkování. - Jí a slavíkům!