Únor 2012

Slavičí osobnosti

26. února 2012 v 13:38 | Pavel Kverek
Specializace se mi častokrát vyplatila. Čas, který mám, mohu dnes všechen věnovat tématu a tam už výsledky přicházejí. Platí to samozřejmě pro všechny obory i jejich specialisty.

Krom poznatků vědeckých s sebou ta setkávání nesou zážitky a pocity. Čas od času se objeví jedinci natolik zapamatovatelní, že i po letech z archivu vyčnívají.
O jedné takové osobnosti vypráví probíhající dolnobousovská výstava, stejný příběh nabídnu 28. dubna k zažití nočním posluchačům Mikrofóra "Dvojky" Českého rozhlasu, kde bude součástí půldruhé hodiny (do půlnoci) trvajícího Svátku slavíků Mladoboleslavska.

Zapomenout nemohu určitě na modráčka prvního, hnízdícího kdysi na Kněžmostsku.
Kroužkoval jej kolega, jenž hnízdění zaznamenal. Dostal jsem se k tomu tak, že k slavnému páru přiletěl z Červenského rybníku od Bousova označený dvouletý zkrachovanec a pomáhal s krmením mláďat. Tam jsem se seznámil s modráčkem T 453249. Nevíme, jak byl stár, dvouletý nebyl.
V páru se vrátili v roce dalším (to už v Česku přibývalo zpráv o hnízdění této subspecie i mimo Postřekov). A sešli se ještě v roce následujícím.
Potomci se nikdy v místě neusadili, ale to by bylo docela pod jiný nadpis.

Čtvrtým rokem se udály věci nevídané a neslýchané. Vše zřejmě ovlivnila skutečnost, že samice se do místa hnízdění od jihu nevrátila. Zda se vrátil starý modrák do slati, kterou se díky němu podařilo zachránit před zničením, nemohu přesně říct. Odchyty jej zjara neprokázaly.

Specialista na krkonošské modráčky posléze nahlásil pro mne šokující poznatek z rybníku Kabát; vůbec ne na Kněžmostsku, ani v sousedním Dolnobousovsku ale v oblasti Domousnicka! Tam byl pták potvrzen jako hnízdící s novou partnerkou. Hnízdil tam i příští rok a ještě ten další.

To ale není zcela důvod, proč příběh zmiňuji.
Vrátit se musíme do května roku přesídlení na Kabát. K hrázi přehrávkou zpěvu jej Bob přilákal 2. května. Května 10. jsem jej (neznalý přesídlení) konečně při náhodné návštěvě zjistil zpívajícího u nás. Chytil a zkontroloval. Poté, v návštěvě další, jsem jej už nezjistil.
Musel si tedy, na Kabátě usazený modráček, udělat během hnízdění kontrolní výlet na staré hnízdiště (cca 12 km) za dávnou láskou. Místo však od té doby po řadu let už zůstalo pusté.

Slavičí velikán mne překvapil již před tím, v prvním roce setkávání.
V slati jsem tehdy pracovně nepůsobil, ale v podzimu ji navštívil. Bylo to 3. září, kdy se v místě chytil modráček velmi tmavý, s okrovou hvězdou a kroužkem na noze. Když jsme číslo porovnali, nemohl jsem uvěřit, že setkaným je modráček z páru.
Jak málo se tehdy o problematice vědělo! Jak malí i dnes zůstáváme před mnohými zákonitostmi života pěvců!

Dodatek
Vůbec nemusí odhalené schéma sloužit v hustých často až "přetékajících" populacích západočeských, jihočeských a v poslední době též velmi atraktivních severočeských.

Hlášení už asi chodit nebudou...

23. února 2012 v 22:05 | Pavel Kverek
Jak jsem změnil povahu kroužkování, už zahraniční hlášení asi chodit nebudou. Protože slavíci na to - zdá se - nemají. Kdo jiný to může lépe vědět, mým výzkumem jich je sledováno nejvíc.

A tak pomalu dochází výsledky z činnosti předešlé, hlavně z chytání CES, na Červenském rybníku. Dnes třeba dorazil výsledek rákosníka obecného.
Vždycky mi ti ptáci připadali při chytání obyčejní - jó, to rákosníci zpěvní, to byla jiná paráda! Když přišla vlna čerstvých migrantů do rákosí, zažívali jsme to na táboře u Řežabince kdysi, zažil jsem to též na rybníku doma. Na to jsou tyto akce skvělé. Přišel den - a byli najednou tam! Nádherní, mladí rákosníci kopřivoví! Ale zpět k těm "obyčejným". Mladí nejsou moc hezcí, ale staří na jaře určitě. A je to taková jistota v rákosině; je na ně prostě spoleh!

Pojďme do archívu za obecným rákosníkem. Pojednal jsem o něm i na výstavě v Dolním Bousově, protože měl i v té oblasti pěkné výsledky z Červenského rybníku.
Při odchytech na rybníku s vodou, je nejběžnějším kroužkovancem. Líbí se mi na něm, že táhne jinam a jinudy, než jeho příbuzný - podobně, jak to činí oba hnědí slavíci. A právě JZ cesta k Gibraltaru se mi u obecného rákosníka podařila docela pěkně zdokumentovat.

Výsledky:

PRAHA T 592662
(F,+1K) 29.6.´89 Dolní Bousov
9.5.´91 Španělsko

Příslušník hnízdní populace byl kontrolován při návratu domů v severním Španělsku v Baskicku. Pyreneje se chystal přeletět po západním okraji. Zastižen byl v pohoří Navarra, v oblasti Pamplony. Zaujme poměrně pozdní datum průtahu starého rákosníka.

PARIS 4 034259
(1K) 5.9.´93 Francie
29.7.´94 Koprník

Samice, velmi pravděpodobně hnízdící na Kněžmostsku, byla označena v jižní Francii jako jednoletý pták. O Villetonu, při soutoku řeky Lot a Garonne, bude ještě zmíněno u jiného výsledku. Rákosníci z Mladoboleslavska - jak se zdá - se vyhýbají alpskému masivu a směřují podél něho, k Pyrenejskému poloostrovu. Táhnou tedy k jihozápadu. I. dekáda září je datem zžejmě již za vrcholem průtahu druhu.

PRAHA T 854303
(?,+1K) 2.8.´98 Lázně Bohdaneč (výpomoc při letní odchytové akci)
18.8.´98 Francie

Dospělý rákosník, který mohl být z Pardubicka, byl kontrolován na severu země, hned za hranicemi Německa, na Rýnu. Pták potvrzuje zmíněné oblétávání velehor zprava Německem do Francie. Konec II. dekády srpna dává tušit, že dospělí ptáci mohou být na cestě již poměrně hluboko.

PRAHA S 148869
(1K) 5.8.´99 Dolní Bousov
31.8.´99 Španělsko

Mladý pták, narozený zřejmě na Červenském rybníku, byl již koncem srpna na východním pobřeží poloostrova v oblasti Castellonu severně Valencie. Je možné, že Pyreneje překonal podél pobřeží. Zajímavé je srovnání dvou tohoročních rákosníků ve vztahu k místu a datu kontroly na podzimním tahu.

PRAHA S 505717
(M,+1K) 22.6.´10 Dolní Bousov
11.8.´11 Francie

Čerstvý výsledek kroužkování z Červenského rybníku je potvrzením cesty k soutoku krásných francouzských řek Lot a Garonne, v oblasti Villetonu. Od místa kroužkování byl v tom poměrně časném datu vzdálen již přes třináct set kilometrů.

Závěrem:

Velmi potěšitelným zjištěním je fakt, že všichni rákosníci obecní byli kontrolováni, nikoliv zabiti. Dále je z výsledků patrné poměrně časné opouštění hnízdišť rodiči a jednoznačně potvrzený odlet k jihozápadu. A zdá se spíše, že nejprve téměř k západu - do Porýní, odtud přes Pyreneje na příhodnější východní pobřeží Španělska k jihu. Ve finále pak k Gibraltarskému průlivu do cípu poloostrova.
Je také pravdou, že specializované týmy evropských ornitologů, sledující průtah pouštními oázami, druh z odchytů znají - je však otázkou, jaká je příslušnost rákosníků obecných, táhnoucích poloostrovem Apeninským přes Sicílii a Korsiku či místy ještě východnějšími.

Vteřina z výstavy

18. února 2012 v 15:13 | Pavel Kverek
Padesát lidí přišlo do bousovské fary za slavíky. Příležitost měli v čase vernisáže i sobotní prohlídky za účasti autora. Zajímavostí je zejména kovové ztvárnění světa Slavičí rok, ukazující chování bousovských slavíků v ročním čase.


Už to začíná!

17. února 2012 v 1:14 | Pavel Kverek
Jak příznačné! Cestou na vernisáž výstavy v městě na Klenici jsme vyplašili z probouzejících se brázd kněžmostských polí tři skřivany polní! Tak to tedy potěšilo! Jak to je dlouho, co jsme je s mládenci chytali v Červenohorském sedle, kdy táhli k jihu. A už se vrací. Skřivani jsou velcí frajeři. Ještě nám jich v krajině pár zbylo.
Vím, že hodně hnízdí na jihu Českodubska, namířil jsem tam kdysi putování Cesta na sever. Pak jsem se dočetl, kolik těchto názvů už všude bylo použito. Myslil jsem si, že jsem na to přišel první, vždyť Malá Mohelka od soutoku s Jizerou opravdu stoupá na sever k Lesnovku!

Přemýšlím, jak to dnes napasuji na "slavičí web", takovéhle téma. Chtěl jsem to pověsit na "Birds", ale tam se mi nějak nedaří vkládat; ještě že mám blog. Už vím, jak to provázat s povahou stránky - výstava se ohlíží za výzkumem slavíků. A také tam byli přátelé, kteří sem na blog chodí. A skřivany jsme viděli s Tomem při cestě do toho Bousova, takže je to vlastně všechno OK.

V sobotu farou provedu lidi "živě" a mám překvapení. První část výstavy představuje ornitologii krajiny domova a já provedu to, co nikde nikdo přede mnou (tady si už jistý jsem). Zastanu se týhle obyčejný krajiny před nablýskaným a mediálně "spolehlivým" Českým rájem! Tak s takovouhle drzostí ještě nikdo nevystoupil! Učiním srovnání mezi hýčkaným a vyšším stupněm ochrany ošetřeným útvarem v sousedství, kde pozvaného klienta na každém desátém kroku přibrzdí nablýskaná tabulka s šipkou, kam se má právě otočit, aby užil - tu studánky (s dovětkem, že z ní četl básník); nahoře ve skále pak, že červeně kvete - po těle mimořádně hladká - knotovka a když ještě kousek na stezce postoupí, že hrad, kterým Žižka pohrdl, je přeci Kost!
Já jsem se ale narodil stranou od toho ráje a svoji krajinu bych za to nevyměnil. Pravda, osobnosti tu člověk musí štrachat hodně složitě, krajina je předzásobená socialistickým dusíkem, do daleka se rozlétají bezmezné lány a pro tabulky, brzdící kýsi náhodný krok, nebyl oficiální důvod. Je to tak ale doopravdy?! I o tom je naše výstava!
Celé mi to připomíná moji mámu. Nemohla nám nikdy dát tolik, kolik jiným většina jejich mám - a přeci jsem dostal víc! Ikdyž jsem si do špiček bot ve školce chvíli strkal papíry, ale před svým obrázkem je vždycky vyrovnal.
Není to pro start zas úplně nepotřebné! I proto jsem o týhle krajině napsal, že nestačí do ní vlézt jednou. Ani na druhý pohled člověk mnoho nenajde. Koho ale zjištění dokáže vytočit, přijde potřetí. Zahlédne - a "visí"! A příště už přijde. Potichu, s tušením, bez předchozích chyb. Začal se vracet!
A pak se přistihne v lomu mezi květy plazivé růže rejdit nosem za báječnou vůní, jiným ukrytou. Na vzácnějšího z otakárků, v cestě s navezeným bordelem, hodiny znovu čekat u bláta. Zatušil totiž, že se dočká. Dočkal - a vyhrál! No a teď už ale opravdu "bere vše"! Je vítěz! V ruce i v jeho hlavě se totiž úplně bezbolestně zasekl kontrast týhle krajiny. Drží s pnoucí hrdostí ten čerstvě přidělený klíč. Od podivného ráje před rájem...

(Věnováno skvělým návštěvníkům výstavy v Galerii na faře; i Jardovi z uzenářství, za reprezentativní raut. A taky podporovatelům - městu Dolní Bousov a Straně zelených)

Pár slov k zimujícím červenkám

10. února 2012 v 18:32 | Pavel Kverek
"Slávik červienka" se usadil tradičně na naší zimní zahradě. Slovenská ornitologie má pro červenku toto pěkné pojmenování. Takže tedy tímto prvním "slavíkem" začneme třicátou sezónu. Chtěli jsme jej chytit, byli jsme si jisti, že nám toho na zimující hmyzožravce v tomto drsném čase může prozradit víc, než prohlašují všelijaká média.
Se synem nevíme, zda je to červenka, která se kolem kovárny potuluje od prosince, anebo se tady s mrazy tak nějak mezi sebou povyměňovaly. To už se nedovíme, ale chytit se nám ji podařilo. Takhle vypadá a už ji budeme podle kroužku hlídat.


A výsledek? Červenka je naprosto v pohodě! Bříško tukem enormně vypouklé, prsní svalovina zakulacená, furkula s nádherně žlutým trojúhelníkem. Takhle jistě nevypadá zimou zdecimované ptáče!


Jde o dvouletého samečka neznámého původu, který paběrkuje zlomky slunečnicových jader kolem krmítek a jakmile v kůlně odebereme dřevo do kamen v kovárně, hned tam šmejdí. Taky jsme rozkryli kompost, aby měla nějaké obohacení k té mastné slunečnici. Je zajímavé, že trus se podobal tomu od zrnojedů, třikrát jsme měli možnost se přesvědčit. Je to tedy jasné, s krmítky by klidně vystačila!
Červenek u nás zimuje stále více; vyprávěl mi kdysi hajný, jak dělníci pálili zimní hromady klestí a téměř do ohně prý skákaly dvě červenky. Ano, červenky člověka sledují. Na houbách v lese, při těžbě dřeva i na zahradě při práci. Nebojí se a z odvahy po zásluze profitují.
Ještě by bylo dobré vysledovat střízlíky, tam bude situace složitější. Je pravda, že hodnotíme ty opeřence, kteří přežili a mnoho těch, kteří se prostě v onom drozdím hnízdě pod převislým břehem lesní pískovny jednoho rána neprobudili, většinou nevidíme. Ale jak jsem uvedl - kontrolovaná červenka se mrazivým nocím může postavit. Nevídaných 22 gramů hmotnosti ji padnout nenechá!
Nachytali jsme pro kontrolu i jiné pěvce v zahradě a zjištění byla podobná. U severských pěnkav je téměř tradicí problém běháků.


Stejný problém jako tehdy u slavíků?

1. února 2012 v 21:56 | Pavel Kverek
Necháme to posoudit znovu.

Střední tok Klenice znám jako svoje boty! Začínal jsem tam v třiaosmdesátém s půjčenou sítí "drátěnkou". Měl jsem ji občas k dispozici na pár hodin a já se s tou lesklou silonkou z NDR naučil na tý bousovský Klenici čarovat. No zas úplně taková kouzla to nebyla, žlutí konipasi horští třeba moc chytat nešli, včas ji viděli. Líčit jsem tedy musel do zákrutu u zimního stadionu. V prosinci jsem tam chytil i křivku, na koupaliště létaly na stříbrňáky a vejmutovky. To jsem tedy koukal! Dlask přišel za ty roky z Itálie zastřelený(!) a hýl z Estonska zabitý o okno. To bylo všechno. Jo ještě jsem tam po letech chytil u vody dvojici čížků, jednoho z belgickým kroužkem.

Lákalo mne to tam včera, posledního ledna 2012. Nebudu říkat, že ne. S Tomem (když si najde čas) to je vždycky veselé. Byl jsem tehdy asi tak v jeho věku (jen jsem neměl díru v uchu). Teď tu stojíme spolu a já se pro všechny ty nádherný vzpomínky nemůžu soustředit na kotvení sítí. Změnilo se to hodně, ale Klenice nezemřela - to jen tak po ránu vypadá! Vážím si ji, že je pořád pro zpěváčky tou dobrou bousovskou mámou! Jak jsou ty kameny od trusu kropenaté! Prostřela jim i letos, krize - nekrize. Přírodu mám radši, než lidi.

Viděl jsem tam den před tím "koníka" a to nás vylákalo. Říkali jsme si - co kdyby zmrznul? Takhle ho můžeme nafotit, okroužkovat a prohlídnout kondici. Jestli se ho tedy povede chytit.
No, to se tedy povedlo!


Nejdřív se ale chytil ledňáček, loňská samička s kroužkem. Narodila se pravděpodobně v Českém ráji (okroužkována byla u Sedmihorek).


Pak jsme chytli dva střízlíky...


...a díky jednomu z nich přišli o dalšího ledňáčka. Viděl nás u sítě a přehoupnul.
No ale to už se v síti zažlutil konipas. Fakt zažlutil, podívejte, jak se vybarvil!


Prohledali jsme ho a zdálo se, že je na tom fakt dobře; že tady i vzhledem k věku možná ani není prvně na zimu! Je to náš okroužkovaný jediný zimní konipas, ikdyž už jsem se o to jednou v 80. letech pokoušel.

Dneska je šest pod nulou, u sítí stojíme radši "nakrátko", hned za javory. A přiletěl druhý konipas, prvního jsme pustili před chvílí dolů proudem. Tenhle je mladý, ale může jít klidně o samičku. Zdálo se nám totiž, že před tím ten první pod mostem tak trochu (někomu?) zaprozpěvoval! Tento byl hubenější, ale ne úplně jako žebřiny. Prostě neměl tolik tuku.


A teď, proč ten nadpis?
Tento konipas má problém s běhákem - podobný, jako měl kdysi jeden slavík (obrázek níže).




To sice odborník už jednou posuzoval, ale věc to jasná není. Teď se třeba někam posuneme.

My jsme se posunuli domů, za tři a půl hodinky se monitoring povedl nad představy.
Bylo by dobré, kdyby se ten sibiřský dech už otočil jinam, kvůli všem těm hrdinům od Klenice.

Na závěr si neodpustím surovost některé z nedávných nocí. To musela být ale sakra smůla, takhle to trefit! Jestli se to dověděli slavíci v Africe, ti od Klenice jistě přidali na zpěvu! Mě to je ale přeci jen líto. Kdo z nás ví, kolik provozem hyne zvířat? Zatraceně dost!