Zvitalizováno

27. listopadu 2012 v 18:18 | Pavel Kverek
(S ohledem na následující příspěvek byl název článku upraven)

Někde byste to tady našli. Příběh "Půlnočního slavíka" od turnovské Jizery. To byl panečku kout! To bylo prostředíčko! Kdo by snad chtěl vědět, jak má vypadat český biotop pro slavíka tmavého, ať se tam zdejším archivem prokliká. Já, protože jsem měl tuchy nekalé, jsem se tam dnes vydal fakticky. Mlhou a mrholením, cestou z roku deset.

Je vždycky úžasné, vidět místa vzácných setkání i v čase, kdy jsou bez slavíků, všechno je před zimou přehlednější. Tam se specialista ohledně nároků na biotop naučí mnohému.
Sotva jsem zastavil při řece na konci cesty, místo jsem poznal (měl jsem strach, že cestu nenajdu, byl jsem tu teprve podruhé). Přes řepku jsem v rozmáchaných botách dorazil k rozlivné tůni, která tvořila s pralesovitým výběžkem biotop, jaký jsem viděl snad kdysi u Kladrub nad Labem - ráj pro vzácného slavíka tmavého uherského. Není takových míst v Česku mnoho, dokonale je poznám. Vím, co druh nárokuje, naučil jsem se tomu v Polsku. Tohle prostředí bylo jak přes kopírák. Bylo, už není. Tedy, jistě že je...
Pralesovitý výběžek zůstal, je od tůně čtyřicetiletou smrčinou oddělen. Nebyl zřejmě součástí ozdravení.


Tůň vypadá takhle. Může už do ní slunce i měsíc.


Slavík tmavý se tu ale nezastaví. Nepokusí se hnízdit, neprozpívá pozdní noci stejně pozdního května. Poletí dál.

Vím, je to složité. Neumíme už moc přírodě rozumět a pár posledních bláznů mnoho nezmění. Chybí lidi. Nikoho nezajímají divoká či zdivočelá prostředí, bezzásahová. Takových je podílem v krajině též třeba! Jen taková mají šanci udržet unikátní druhovou skladbu.
Než lidi úplně oslepnou, chodím do médií a líčím, kde jaká vzácnost zůstává. Aby to věděli. A beru je tam i s dětma. Zatím nikdo z nich kytky nikde nevyrval, mláďata nevykrad, motýly nevychytal. To, že si nacpali kartu ve foťáku, je nadějné. Chtějí si setkání připomínat a jistě budou stát o nová. A ikdyby ne, dávno hrajeme o všechno!
Třeba jsem naivní blázen, už mi to ale vydrží, dožiju s tím. Snad pár míst uhlídám. I proto chystáme to muzeum. Lidi tam přijdou, nevěřím že ne. Na slavíky a na mě přijdou.

Jedu domů. V botách mám déšť a v hlavě šero. Srnčí zvěř se cpe řepkou, bude ji taky blbě. Jedu z loučení. Bylo to tady tenkrát opravdu hezký! Měl jsem štěstí. Zažil jsem v poledním slunci temný lužní prales s křídlatkou, chmelem, kopřivami, plaménkem, svízelem přítulou a tmavým jezerem. I slavíkem - stylově tmavým! Když jsem jej okroužkoval a vyfotil, vletěl mezi poválená těla javorů jasanolistých, z kterých sloupovitě k mezerám v klenboví mířily za novou příležitostí odnožující mohutné větve zmnožených kmenů. Jak tam to muselo vypadat kolem půlnoci, když si mladý nezkušený slavík pod knutou bouřících hormonů začal stýskat?! Jistě ohromě! I tak jsem dostal dost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama