Prosinec 2012

Listování v blogu

30. prosince 2012 v 16:17 | Pavel Kverek
Vrátíte-li se do 13. srpna tohoto roku, k článku Barevné chvíle a pokud si jej připomenete, nabízím dodatek.

Navštívil jsem ony manžele s přáním k novému roku a o "jejich" slavíkovi zjistil víc. Slyšeli jej v místě zpívat ještě v červnu, nebo snad červenci. Není to podstatné, v červenci spíš ne. To pelichal. Pozdní zpěv však jasně mluví o tom, že pták byl osamělým. Buď ovdověl, nebo zjara neuspěl. Vysvětluje to, proč se v místě pelichání chytil sám. Žádná mláďata, žádný jiný. Zpěv však byl krásný a daleko slyšitelný. Příchozí prý rozložili přenosné stoličky a poslouchali. Jak blízké je jejich chování dávné zálibě lidí v slavíkovi! Kolik jen třeba na Moravě zní písní, právě tímto motivovaných! Inu, nejsem na slavíky sám.
Vrátí-li se, zjara tam půjdu. Zajdu k psímu hřbitůvku v rohu lesa, poplácám čtverý dub po kmeni, prohlédnu bezinčí. A budu přát štěstí.

Slavičí jámy

30. prosince 2012 v 13:02 | Pavel Kverek
Místa po těžbě písku postupně zarůstající, to jsou panečku zahrádky! Některá dřívější měla štěstí, že je nestihlo zpětné rekultivování. Zůstala druhově rozmanitá.

Pro mne jsou staré lomy doslova místem zázraků! Tím, že bývá přítomna v jezírkách voda, dosáhly takového zmnožení organismů, jakého jinde nevidět. Člověk by tu mohl chodit od rána do večera a pořád by nacházel! V obrubské pískovně - staré části, jsem takhle jednou viděl housenku otakárka ovocného. Motýla ne, housenku ano. Chodím tam inu ve špatnou chvíli. Ale číst v místech umím. V jiné u Domousnic, mě taky zajímají hlavně slavíci. V bousovské jakbysmet a na Rohatsku taky. Vidím ale opravdu i všechnu tu sezónní kvalitu kolem. Jasně se ukazuje, když nikdo do těch prostředí nezasahuje, co příroda pořád ještě umí. Bral bych tam mládež a líčil před důkazy postup osídlování prostředí, lovili by v kalužích obojživelníky, sčítali po stěnách břehule, v orobincích naslouchali velkým rákosníkům (když je voda vysoko), prohlíželi kytky. Sbírali šutry, fotili motýly. Žasli nad tím, co dokáže litý déšť i dnes ještě s pískem, jak kdysi stará řeka. Obdivovali lov ostříže i rojení mravenců. Pobíhání kulíků i paměť skřivanů. Brouky, vřetenušky, křemenáče v březoví, rybáře u jezera. Slunce, vmačkující cejch otrhané krajině.

Krásně zní z těch podzemí zpěv slavičí! Krásně se sólisté počítají, stojí-li člověk na hraně lomu. A vyhlížím šířící se vlhy. Jednou přiletí i k nám a nejdřív obsadí díru domousnickou. Je tam největší klid a dostatek hmyzu. Břehule odtud odletěly, nenašly strmé břehy. Břehule naopak lidi k životu potřebují. Je divadlem, prohlížet vodu, nezdegradovanou přepálenou kapří obsádkou, žijící podle svého. Sinice jsou nahrazeny polštáři vodních kytek, drobounce kvetoucích, voda je skleněná. V orobincích žijí mlžové, potrava kachen. - No, kachen. Naštěstí jen pár těch opravdu divokých a taky chocholaček. Slípka zelenonohá a dvě lysky. To stačí. Každému tvoru svědčí jiný díl té zahrádky. Jak v té staré učebnici přírodovědy z poválečných let! Znáte barevné tabule jednotlivých prostředí odtud? Stlačené trochu malířem dohromady, ale opsané z tamní krajiny. Tak tady v těch dírách to ještě platí! A vědci na to přišli. Hoří, fotí, sčítají, publikují, nabádají! Marně. Rekultivace současnosti jsou byznys. Návratem k čemu? K navážkám s neexistujícím vodním režimem, šachovnicovým výsadbám lesa? S ploty a všežravou třtinou? S jezery ztracenými i s jejich kytkami? S živnými rostlinami motýlů, vyprahlými stanovišti i těmi lokálními přesypy? S žábami a čolky? S těmi motýly? S vyhasínající nadějí?!

Samozřejmě, že bych věděl co s tím. Nejsem zvyklý "házet moudra" a nemít řešení. Dobývací prostor bych protěžil k průsakům (jak se děje), zmírnil okraje kráteru s ponecháním několika stěn uvnitř areálu a umožnil přirozené osídlování prostoru. Podpořil koupání, protože z rybníků to dávno nesplňuje žádný. Vytvořil bych naučnou stezku se studijními plochami. Vypověděl o vzniku ložisek štěrkopísku, o způsobech jeho dobývání i zhodnocení suroviny. O životě a výhledu biotopu stárnoucí pískovny.
Mladé ochránce či skauty bych pověřil servisem místům, s prostorem pro jejich aktivity včetně táboření. Školy pozval v rámci výuky či nadstavbových aktivit k poznávacím návštěvám. A pátral po přírodovědných kroužcích na těch školách. V části protilehlé by zbyl prostor třeba na cyklodráhu. To neodporuje. Čas od času vybraná místa a zazemněná jezera bych nechal zmladit těžkou technikou. Ve volné krajině okolní, se nebál držet zeleň kolem toků, nechal osázet nízkým křovím hranice všech těch příšerných slunečních elektráren a vrátil stromořadí k polním cestám.
Tvrdě bych začal potírat černé skládkování a vypráskal všechny ty "přenešťastné" kempovníky z volné krajiny. Namísto, povětšinou falešné lítosti, bych oprášil zákony o znečišťování veřejných prostranství a krajiny, o nakládání s nebezpečnými odpady, tábořením a ohněm, ničení dřevin, zlodějině a řadě dalších. To bych krajině přál!

Daleké cesty (nejen) tmavých slavíků

30. prosince 2012 v 9:49 | Pavel Kverek
Představte si to. Zatímco slavík obecný (Luscinia megarhynchos)


táhne do zimovišť na začátek subsaharské Afriky, příbuzný slavík tmavý - dříve uherský (Luscinia luscinia)


na konec opačný.

Budeme-li se bavit o příslušnících naší populace, pak lze uvést, že pro prvního platí odlet k jihu a jihozápadu; pro druhého k jihu a jihovýchodu. Jižní cestu Apeninským poloostrovem uvádím schválně takto, protože se ukazuje, že opravdu mohou i slavíci tmaví občas zamířit k africké deltě Nilu odtud přes moře. Pojďme se dnes v duchu zadání podívat (znovu, protože už jsme to jednou podnikli) na cesty slavíka tmavého, s přihlédnutím k fatálnímu suchu v oblasti Afrického rohu, v první půlce roku 2011.

V Anglii sledované kukačky, jako příhodní zástupci transsaharských dálkových migrantů, krásně ukázaly (letos opakovaně), jak je pro ně důležité včas se připojit k dešťům, přesouvajícím se postupně k jihu černé Afriky. Jejich etapy jsou báječně srozumitelné.
Slavíci jsou potravně také vyhranění a jde jim tedy na podzim o totéž. Stejně, jako načtené kukačky, i tmaví slavíci se dovedou napřáhnout k pořádnému letu a poté zarazit. Do cíle cesty opravdu nespěchají, dosahují jej před koncem roku. (Posledně jsem musel na cestovní rychlost slavíků odpovídat i v rádiu a tak jsem, o cestách známé, vysvětloval). U obou slavíků se zdá letní cesta Evropou poměrně rychlá (zejména u zkušených migrantů), k zpomalení tahu zastávkami dochází až v Africe. Ptáci dokáží zřejmě dokonale využít poměrně spolehlivého počasí končícího léta k přesunu do první "čerpací stanice". Tou je sever Afriky po přeletu moře. Na cestě si vystačili s zásobami (evropského) tuku. Zmiňuji to proto, že při jarním - zrychleném tahu dochází při dlouhých a mnohdy klimaticky nevyzpytatelných etapách i k úbytku svaloviny (včetně zmenšení srdce - obtížnější rekonvalescence). Po podzimním zotavení v zastávce (nadpočetně využívané i značným množstvím konkurentů) pokračují kontinentem dál, s řadou menších či větších zastávek. Pro slavíka tmavého je poslední zastávkou (nárazově velmi početnou) Keňa (odkud díky mnohaletým výzkumům existuje podrobný přehled o intenzitě průtahu). Slavíci, přestože jsou individualisté, přilétají do místa podle zjištění po tisících - a jsou nejpočetnějšími v čase. Potud jim vše vychází (až na ztráty ve východním středomoří) a ptáci ještě v prosinci dosáhnou cíle v Natalu.

K odletu v konci zimy nastupují všichni dobře připraveni a řadu podzimních zastávek míjí. Hromadí se až před písečnou překážkou na severu, v oblasti Afrického rohu. Musí se znovu utkat s obrovským množstvím potravních konkurentů (vnitrodruhově i mezidruhově). S zastávkou však ptáci po generace počítají. Do cestovních map ji vložili zděděním i následným vlastním ověřováním. Promění-li se oblast vlivem extrémního sucha jen v slabě úživnou, ptáci přilétající v ní, strádají. Situace může být pro mnohé až kritickou, v případě lepším se na tahu zdrží. A delší pobyt všech situaci eskaluje.
S oběma efekty proběhlo v Evropě ptačí jaro 2011. Nejen, že jsem v známých datech slavíka tmavého nikde nechytil a neobjevil. Ne vůbec samozřejmě já, ale vědci severně naší republiky, dali později odpověď vysledovanými problémy s návratem druhů (slavíci tmaví, ťuhýci obecní, rákosníci zpěvní) na jejich pravidelná hnízdiště.

Jiní odborníci v Evropě už hlasitě volají po větší míře poznávání právě zastávkových míst a jejich nutné ochraně před jevy, které ovlivnit můžeme (zabíjení z bídy či rozmaru). Do "kalkulačky" se nám tedy dostává v posledních desetiletích nejen fenomén hnízdišť, zimovišť, ale právě též větší bezpečnost strategických migračních koridorů a jejich etapových cílů!

Článek věnuji kolegům z Orlických hor - co poděkování za možnost zkoumat prostředí slavíka tmavého v romantickém Orlickém Záhoří. I jejich slavíka se téma dotýká!

Ještě jedna zahrada

23. prosince 2012 v 15:27 | Pavel Kverek
Tu dát musím! Přišel jsem tam až v novém století. Je vlastně už součástí plechového města. Zalužany, tak to je tedy flek! Zalužanský potok tu s respektem obíhá plot fabriky a je takovým nárazníkem mezi krajinou a městem. Není vůbec špinavý, jsou v něm ryby, kapři i jelci "kleňata". Tady byly kdysi zahrady, dnes prostor čeká na dosídlení. Za "erdesítkou" pak město už zase pokračuje, ale tady zatím bují křoviny. Okusují ty zahrady a v květnu to tu je síla. Krom bezdomovců sem nikdo nechodí, schází cesta. Výsledkem toho je, že tu lesní káně hnízdí na torzu hrušně téměř nad hlavou! Že tu kvetou tulipány, barvínek, rudnou fantastický višně a v zemi mokvají zděné sklepy. Hlídám si vždycky v tašce mačetu, abych ji měl po ruce (až by se dalo říct, že sklopky líčím málem s "pepřákem"), ale zatím nikdy konflikt nenastal. Ty shrbené a pet-vínem sycené figury, se koukají vyhnout. Nestojí o obdiv ani publicitu. Ovocné stromy tu nesou stále plody - až si říkám - bez řezu a nezdrogované, jak panečku prosperují, jak jim to žití vykračuje! Slavík zde neosídluje plantáže šípků a topinambur, drží se v torzech těch zahrad. Potřebuje plácky s hrabankou. Hustota populace není vysoká, problémem je invaze třtiny, která místa ve vztahu k druhu degraduje. Na potok, zaklopený křovinami, za šera přilétají divoké kachny (opravdu divoké Anas platyrhynchos) a žijí zde i slípky zelenonohé. Slušná populace s vazbou na nedalekou příměstskou Klenici. Kousek dál už šumí obchoďáky jičínské výpadovky.
Slavíky pro kroužkování často třeba vylákat přes plot továrny přehrávkou hlasu. Dařívá se to. Nebezpečné je, chodit místem za šera. Mnohde totiž zůstaly mezi stromy vypnuty vodící dráty dávno rozpadlých plotů a struna má optimální výšku ve vztahu k uškrcení.
Tím, že slavíci nárokují místa stárnoucí, často opuštěná, jako je zmíněné, je udána ona specifická nálada. Nejen že jsem jí přivykl, o jinou bych už nestál. Tím jsou všechna místa propojena. Ikdyž usadíte slavíka v zahradě, musí tam najít staré listí a temné křoví, jak tomu bylo v roce devět i u nás doma. A ikdyž nezůstal, zážitek to bude na celý život. A i tady, v polomrtvých zalužanských zahradách, je společný prvek nepřetržitě přítomen. Je vždycky dojemné, vyčkávám-li s přehrávkou hlasu, odkud se slavík objeví a on předvede, jak s prostředím sounáleží. Jak ví místa, kde se hmyz ráno objeví nejdříve. Jak ví, kde se rychle schovat i odkud směrem k noční obloze (těhotné ptačí nadějí) začít notovat. Je fascinující vidět jej na dlouhých "drozdích" nohách skákat po ztrouchnivělých kmenech a příchozího všemožně obhlížet. Zjara si tipuji místa, kde by mohlo vyrůst hnízdo a veden letitou deformací, občas je odhad správný. Už rozumím jejich rájům a v rádiu jsem upozornil, že udržet slavíka v oblasti není vůbec nemožné. Bylo to krásné nedělní posezení s výborným moderátorem Lubošem a děkuji za tu možnost. Děkuji i za sváteční vysílací čas.

Vím, že o takováto "zalužanská" hnízdiště jednou zchudneme a s tím souvisí pravda, aplikovatelná pro nás: Žít třeba, dokud výměr běží - živelně, naplno! A ještě mám jednu pro začínající obdivovatele: Boleslavskem třeba chodit pomalu a jenom čekat. Krajina si nás už sama zastaví a vybídne zbohatnout.

::: Vážení, vzhledem k sváteční atmosféře jsem rozhodl upřednostnit témata pohodová, před zátěžovými. O slavičích klíšťatech a objevu u nich tedy nebude víc, než odkaz na médium. ((Tick and Ticks-Borne Diseases 2012 (vol.3, no. 4, p. 256-268) ; Jena, Germany: Tick-borne zoonotic pathogens in ticks feeding on the common nightingale including a novel strain of Riketsia sp.)). O autorském týmu a přeshraniční spolupráci se dovíte tam.

Příště se zamyslíme nad návratem slavíků v roce "11". Nad problémy, souvisejícími s vynuceným přerušením tahu v jednom z tradičních zastávkových míst východní cesty, s možnými následky pro slavičí rok 2012. Tak přijďte.

Na přání času dost

21. prosince 2012 v 17:34 | Pavel Kverek
Buďte vítáni na slavičím webu. Všimli jste si, že termín "slavičí" už nedávám ani do uvozovek. Tak se ta vaše přezdívka ujala.

Pojďme si napsat, co nás tu do konce roku čeká, abyste si sem mohli odskočit pro náladu.
Pojedeme dál poeticky o slavičích místech, mám sic připravit zase veselý příspěvek na web VČP ČSO, ale i sem mi nápady zbudou. Určitě vylovím příběh s bezdomovcem, ve kterém se budu snažit dokázat, že lítost není pokaždé na místě. Řada těchto tábořilů nedá na svůj porevoluční styl nakládání se životem dopustit. Projdeme ale i jiné slavičí plácky regionu a vylovím pár vzpomínek. Nechtěl bych ovšem zůstat dlužen ani odbornější tváři blogu a představím práci, kterou se nám společně podařilo opublikovat v Německu, pojednávající o unikátních objevech u slavičích klíšťat. V nabídce nebude chybět "tahové zamyšlení", ta předchozí se setkala s výborným ohlasem, tak se pro tentokrát podíváme do oblasti Afrického rohu, na problémy jara roku jedenáct. Pořád samozřejmě zůstáváme u slavíků. Před koncem roku přidám PFku (máme nafoceno a vytisknuto), jen mi připadá, že je nějak brzy, když ten avizovaný konec civilizace dnes nepřišel.

Kouzlo starých parků a zahrad

Znám takových míst přes deset. Ani bych tím neměl provokovat, ale jsem šťastný, že majitelé nejeví zájem. Bude hůř i tady na Mladoboleslavsku. Nejradši bych ty lidi přibral v květnu s sebou. Vyrazili bychom chvilku před setměním abychom chytli soumrak, kdy zem nádherně voní a proti sobě zarputile vyzpěvují drozdi. Zavírají se kvítky orseje a z Klenice se kouří. Dorazily první slavice a zpěváci se mohou pominout.
Mám jen trochu strach při těch vycházkách, abych ty lidi nesplašil, aby se snad nějak nezastyděli a v obavě z udání se nevrátili s křovinořezem. Proto je radši sám nevyhledávám a sobecky ten koktejl do sebe vpravuji "singl".

Prohrávají v tuto chvíli dvě slavičí hnízdiště, ani jednomu však nedovedu pomoci. O nich ale jindy, patří totiž do kategorie předměstských plácků i rybničních pobřeží. I tady jsme ale měli s jedním sadem namále, už jsem to kdysi na webu naklepl. Podařilo se však tu skvělou paní přesvědčit (a jestli sem chodí, děkuji ještě jednou a zvu uctivě v sobotu k poslechu rádia Jizera, hodinu před polednem). Jak tam poté voněly galské růže! Musely nás asi slyšet. I slavíků tam nikdy tolik nebylo! Dokonce tam přesídlil i pěvec od hřbitovní márnice, nešlo mi ho dlouho chytit, byl podezřelý tou zkušeností. Kdepak, jak se prostředí dostane do fáze stárnutí, dějí se věci nevídané. Všeho ale do času. Zestárne-li nadobro, začne křovité patro vyholovat a řídnout, průhledným biotopem je vidět naskrz a slavíci mizí. To je případ starého luhu pod Studénkou, ovšem lužní lesy probereme též jindy.

Dalším sadem je třešňovka, nedaleko toho jabloňového. Vrací se tam hnízdit krutihlavové i rehkové zahradní. Též slavíci. Ti ale teprve od nového století. Nebyl tam podrost, už se stalo. Co to je ale za obraz! Třešně tam voní neuvěřitelným způsobem a medáci v nich hučí do setmění. Vedle na nějakém pseudopolíčku roste jeden křen za druhým - a musím teď odbočit. Tenhle křen když se oloupe a nastrouhá, když skočím tady v Kněžmostě k Jardovi pro čerstvý párky a povede se mi zázrakem sehnat nějakej poctivej chleba - to je pak zhodnocení celodenního slavičího šmírování! Však je to políčko taky překopaný, ale dobře že tak! Křen není alespoň prkennej.
Kvetou tam plnokvětý narcisy, snad přilétly od hřbitova nebo vedle ze zahradnictví. Takový jsme mívali doma, když jsem měl rodiče. Taky jsem tam rozšlapal májovky v kopřivách a tak jsem ten zbytek vysbíral do polívky. To bylo něco. Mezi drobenkou tam plavaly spolu s petrželkou všechny ty vůně, co jsem před chvílí popsal. Slavík tam zpívá občas na kmeni povaleném ve strži a porostlém choroši. Svahy jsou jak reproduktor a nepamatuji, že by s tím zesilovačem někdy nesehnal milou. Však to tam letos byl mazec o místo; asi nějaký synek trefil domů. Tak jsem mu dal taky kroužek, abych ho v kraji příště nalezl.

Dalším místem je meruňkový sad kousek od Hradiště. A to je taková síla, že si "zahraje" v knížce, kterou jsem tu už zmiňoval. Tam se hrdina z dubového lesa potká z severským drozdem cvrčalou, která se v místě před pernou nocí zastavila.

Nazývat sadem severovýchodní úbočí Baby je značně usnadňující charakteristika toho ráje. Šípky tam stoupají v mezích vysoko do korun hrušní a jsou majákem pro pěnici vlašskou i ťuhýky. V místech trojúhelníkovitých přípojů bočních lemů jsou místa pro slavíka. Tady bývá silné pro změnu spíše léto. Oba otakárci na jetelích, žluťásci čičorečkoví, okáči prosičkoví, strakapoudi prostřední na třešních a stará žena s dalekohledem, sedící na lavičce a poměřující východní obzor. Vzal jsem sem opakovaně pana primáře (jména neuvádím) - ornitologa a on, jak je z té medicíny vychován, ochutnával za chůze vše, co se po svazích urodilo.

Ze starých zahrad bych rád závěrem připomenul tu, která už není. Patří jí příběh, jímž mne kdysi jeden moderátor uvedl v rozhlase - Obraz, který jsem hledal. No tak to býval tedy plácek! Slavík tam zpíval nad modrou litinovou pumpou tonoucí v pámelníku, hned vedle pootvírané králíčárny. Do příběhu jsem nedal, že mezi vyčouhlými azalkami kluci pěstovali nějaké divně střapaté rostliny. Šlo jistě o konopí technické. Na provázky snad. Tam zpíval slavík před tím, než přežil smrt toho hnízdiště a posunul se proti proudu říčky na místo neméně krásné.

Poslední pohlednicí bude ta od jednoho statku, sežraného časem. Tam je v sousedství chléva (taky sežraného) pruh jabloní (časem teprve nahlodaných) a v jejich podrostu z šípků i kopřiv, dokonalé slavičí přítmí. Z buřeně tam vykukuje zdvojený sloup s vykuchaným elektrorozvaděčem a poklop jakési studně s ropuchami zelenými. Plocha - jeden betonový panel, takže tyče nelze zarazit nikam. Je to vždy takové hmatání pod mechem, podobně se v jižních Čechách hledají vltavíny. Kde železná špice do země vjede, tam bylo kopáno včera či před půl stoletím. Kde narazí, tam se může na lopatce za přispění štěstí zalesknout zelený šutr. Tady u panelky je štěstí v případě opačném.

Jsou krásná ta místa, jak jimi prochází rok Mladoboleslavska. S květy, vůněmi, vším tím ovocem, lezením po kolenou, i z kypření hrabanky oroseným čelem. S trávou, zválenou od milenců a s bylinkami, střiženými nestarou kořenářkou. S dálkovými rozhledy po kraji.
Ksakru, vánoční pečivo máme letos vynikající! Koštuji pokaždé polámané či troubou zhmožděné jedince. Ještě že jsme těm Mayům tak špatně rozuměli.

Tak zase příště. A dám i nějaké fotky.





Krajinou obchází mráz...

16. prosince 2012 v 10:58 | Pavel Kverek

Po diskusi s některými z vás jsem se rozhodl, obléknout téma do svátečnějšího. Už dlouho jsme tu neměli kreslenější texty, teď je příležitost.
Vypravme se spolu krajinou severovýchodního Mladoboleslavska za zimními slavičími domovy. Pro ně i pro slavíka platí společné - zjevem se staví obyčejnými. Jaká však blamáž! Tak, a tato tři slova jsou klíčová.
Když jsem pravdu odhalil, k šlápotám se přimkla euforie. A natrvalo. Někdy až provinile - říkal jsem si - jak jsem tohle mohl nevidět?! A zčerstva přemýšlel, co s tím. Jak objev rozpustit mezi lidi. Výsledkem snažení jsou obraty užité při setkáních, které si už dávno žijí vlastním životem. Třeba ten o statečné krajině. Nebo jiný - jak je u nás třeba chodit pomalu. Ten o výskytu v správnou chvíli na správném místě jsem jistě nevymyslel, ale platí i tady.

Vážení příchozí.
Dnešním večerem počínaje, si budete moci virtuálně přistoupit na exklusivní cestě po slavičích hájemstvích kraje Od Humprechtu k Jizeře. Podobného putování nenajdete, provedu vás zimními místy současnými i zmizelými. A nevadí příliš, že krajinu někteří nemůžete znát. Uhlídáte, že fekt je přenosný.

Slavíci od nádraží

Vzhledem k tomu, že vlaková nádraží mívají stále ještě na okolí křoviny (nejčastěji s plaménkem plotním), slavíci se jich drží. A z květnových nocí je lidé odtud hlásí. Ať už je to boleslavský "hlavák" či zastávka "město". Takhle jsem přišel kdysi i do Kolomut, slavíci tam hnízdí nedaleko, v kruhovém polním lesíku. I z březenského nádraží jsou slyšet ti, co hnízdí v parku. Jsou to stará hnízdiště a třeba zmíněné boleslavské zaujme zpěvem přicházejícím shora, z kamenného akátového útesu nad kolejištěm. Přestože akáty žádný podrost nestrpí, při okraji přeci jen houstnou a to zdá se slavíkům k hnízdění stačí. Hnízdí i před nádražím v keřích kolem budov, ale ta na svahu jsou hlasitější.

Slavíci hnízdí též podél železničních tratí. Co tam přežívá pěkných míst! Třeba v Dolním Bousově. Trať se tam ohýbá za hřbitovní zdí, zarostlé pámelníkem, kdysi též šeříky. Zvláštní tam bylo líčit na slavíky vedle cypřišového háje s márnicí a s anděly nade zdí. Odtud ptáci zaletovali přes koleje do hluboké rokle zpustlé třešňovky a je zajímavé, že jsem u nich nikdy nezaznamenal srážku s vlakem. Snad je to tím, že vlaky v místě kvůli přejezdu nemají rychlost.
Dalším místem, kde koleje protínají hnízdiště, je mnichovohradišťská bažantnice. O tomto prostředí se nechci rozepisovat, odehrává se tu podstatná část chystané knížky Slavík z dubového lesa. Místo je i tím krásné.
Podobně atraktivními jsou lemy silničních tahů. Dnes to je už zcela normální, ale myslím si, že právě můj výzkum kdysi jako první na tuto událost v rámci republiky upozornil. Konkrétně tehdy - na mimoúrovňová křížení frekventovaných tahů. Tam jsou prostory ještě ideálnější. A ikdyž mi prvně připadlo úsměvné, jak se zpěváci musí vyrovnávat s intenzitou provozu na silnicích i přilehlých kruhových objezdech, dnes výzkum spíše ukazuje, jak pravdivě nastaveným zrcadlem pseudopřírodní stanoviště, ve vztahu k nám, vlastně jsou. To, že sem (podle kroužkování) přesídlují slavíci z "volné" krajiny, je alarmující. To, že v těsně vymezených obrazcích žijí zajíci a srnčí zvěř, obsahuje sdělení podobné. I tady - jako by se ona pověstná "deska" vkládala k přehrání na začátek - stav nejdříve přivodí úsměv. To když vidíme ušáky, jak zkušeně vyskočí z pelechu, ale neodpeláší do dálky, zastaví se před svodidly. I srna tak učiní. Jaké procento úspěšnosti však přidělit výsledku reprodukce? Kolik mladých slavíků se před svodidly, při nízkém přeletování do protilehlého a stejně atraktivního obrazce, zastaví? Pamatuje na tuto informaci genetické předávání? Asi těžko. Je zjištění o změnách prostředí a korekci chování zvířat, informací o "přetékání" původních populací či spíš o fatálním znehodnocení přirozených prostředí? Vyřešila zvířata změnou návyků relativní zbytečnost obav z rachotu míjejících aut v těsném sousedství, zatímco zbytková volná populace naráží stále tvrději na ploty rozpínavých sadů či ještě marněji, na široké lišty svižně automaticky sklízecích strojů? Zdá se, že ano. V kulturní krajině jsme - zdá se - svědky jednoho z posledních tichých soubojů o přežití.

Nechtěl bych skončit ponurým tónem proto připomenu, že právě tady, kolem silnic, můžeme zažít obrovské množství kontrastů. Na jednom konci slavík zpívá z třímetrového kultivaru pnoucí růže, na druhé z granátovníku. Že to připomíná jednoho slavného autora? Nechte být! Směrem od ležení bezdomovců hned naproti, je spodní patro protihlukového lesa sekerami "spaseno" do podoby afrických savan. A je po romantice!

Vyladíme se však na ni hned příště. Vyrazíme si do starých zahrad a stejně temných parků.