Únor 2013

Začínáme

28. února 2013 v 10:11 | Pavel Kverek
Zítra přijde březen, já v něm budu mít narozeniny, ale hlavně - začnem tady žít. Odložíme hrabání v archivu a téma uchopíme živě. Pravda, měl jsem ještě připraven zajímavý výsledek kroužkování k analýze tady na webu, ale počkáme asi, jak to na té lokalitě dopadne letos a zhodnotím to najednou.

Březen je pro mne nádherný měsíc a ty, co jdou po něm - to se už vůbec nedá popsat. Prostě startuje ráj! Choďte si sem pro pohodu, přátelé. Vidíte, to zrovna může být problém - oslovení. Na osobním setkání to rád používám, tady ovšem nevím, abych nedopadl jak jeden, kterému bylo napsáno: "Nejsem žádný váš přítel!" Znáte to. Na VPZ jsem chtěl použít přivítání: "Vážení sešlí a sjetí" - mohl bych tím ale docela narazit, tak jsem to přehodnotil. Necháme to tedy i zde bez oslovení - jen dodám - vážím si každého, kdo má rád přírodu. V televizi byl včera dokument o Japonsku - jak si tam cení krajiny! Proč to nemůže být taky u nás. Podívejte se kolem, podívejte se na názory našich představitelů, podívejte se na ty přímo v zelených resortech! Bezbřehý smutek! A teď ještě veřejnoprávní rozhlas zruší Zeměžluč. Co už můžeme chtít?! Kecy, všude jen kecy a vytáčení. Komu to má sloužit, co za tím zase je?

Byl jsem včera ve škole pomoct dětem s projektem, ještě že se nějaký ten kantor najde.
Chtěl jsem vás ale pozvat nervy si uklidnit, otočme tedy list.

Nejdřív vždy jezdím do lesa na bledule. Tahat je očima ze země, která v tu dobu báječně voní.


... Ne po kytkách, po těch až později.
Dojdu vždycky v místo, kde se boty jakžtakž udrží suché a nechám kout utichnout. To je pak nádhera. Mám to znásobené tím, že jsem místo znal už v dětství. Máma v zámku pracovala a řádové sestry - lidem sloužící podobně jako ona - si malou kytičku každého jara do kaple dovolily. Jak tam bylo vše lidské i to odcházení životů! Jak byly vlídné. Kytky, ty v mokřadu zůstaly a mě se při nich mnohá ta filmová okénka samovolně aktualizují. I les přežívá a troufám si tvrdit, že široko daleko stane nejhodnotnějším. Tam rád začínám.

Pak už ale vyrazíme do slatí, za nejotužilejším slavíkem - modráčkem. A pak bude březen končit a začneme odhlížet k roštím. Považte, slavičí rekord se dopropadal až na 10. duben - což je síla!
Tohle zjišťování stojí strašných peněz, nasypaných do nádrže i nevydělaných pro vychladlou výheň. Ale Kalendář příletů bude mít cenu. Jsou legrační ta negativní zjištění v křovích, plná napětí a prohledávání temných slují. Mihne se někde, nebo tu ještě není? A vidíte - vůbec si nepřipouštím, že by místa mohla osiřet. A přesto se tak jednou může stát. Naprosto sobecky vzato - teď ještě jsou, mistři přilétli a já budu dýchat. A začnu sem chodit. Zapisovat, odečítat z jejich tajemna.

Ta první setkání si pamatuji řadu let zpátky, tak jsou kalorická. Je výhodou přibalená duše romantika. Hned za setkáními vidím ty ptačí cesty, vzdálenosti, problémy (alespoň mě známé) - a cíl tady doma.
Že si při koncertech dám na čas dohromady psychiku, prospívá. Takže i to je v ceně, výše uvedené.

Přetěžcí slavíci

24. února 2013 v 14:44 | Pavel Kverek
Řeč bude o těžkých slavících, ale na určování. Ne tedy o předodletově ztěžklých jedincích, vychystaných na cestu.

Čím víc toho dnes vím, tím více tuším, jak vím o slavících málo. Mám v archivu exemplář, který bez analýzy DNA už neurčím. Je pták produktem "zpětného křížení"? Ano, tak to by se nám hodilo! Nevíme-li si rady, lze řešení odbýt právě tak. Tam se vejde podivných slavíků! Zahraniční kolegové tvrdí, že vzhledově takové nelze již odhalit. Že potomek křížence a jednoho z rezavých slavičích druhů "splyne" zpětným křížením v jeden z druhů bez rozpoznání (vyjma samozřejmě již zmíněné analýzy).
Je to opravdu tak, že by se některý z rozdílných znaků "nezapomněl zařadit" a následně nás "nezatahal za rukáv" při určování v ruce?

Protože je přeci jen do příletu ještě čas, zvu kolegy a kolegyně z oboru k dvěma snímkům téhož jedince, chyceného 22. května v prostředí zavodněné vrbiny (místo letošního ročníku VPZ).
Ač se jedná o samečka, choval se tiše bez hlasových projevů a z místa (v těsném sousedství hnízdiště SO) následně zmizel.

obr. 1


obr. 2


Je jasné, že i takovíto slavíci se prostředími Česka pohybují. Kroužkovatelé (už někteří) na takovýto rébus narazili a "vyřešili" to rychle. Tento by mohl skončit na seznamu jako slavík tmavý. Varuji však před ukvapeností!

Nesouhlasí na něj dvě maličkosti:
¨¨ 2.RL je až třetí nejdelší v křídle
¨¨ zobák není široký "lejskovitý"

Délka křídla, byť se na "90ku" dostává, může právě pro samce vypovídat stejně tak pro přímého F1 křížence, kdy matkou byl slavík tmavý! (A to jde o 2K jedince, kdy křídlo se po prvním kompletním pelichání pravděpodobně ještě mírě pozmění).

Tak co to je tedy za slavíka?

Od roku deset, kdy byl sklopkou na zemi chycen, mám jej zařazeného opravdu jako hybrida. Beru si ty úkoly takhle po čase znovu na stůl, hodně se tím učím a též si téma užívám. Nechám ho i po dnešku v kapitole beze změny. Ale bude opravdu ještě jednou namíchaný. A třeba i dvakrát (či kolikrát).

Co se děje mezi rezavými slavíky po Evropě příliš ještě netušíme. Dovoluji si to tvrdit jako jeden z aktivních hledačů možných odpovědí.

Co bychom v roštích dělali, kdyby nebylo nachystaných tajemství a možných překvapení? Zavírali jen kroužky na vysoké a obdivně silné nohy? Zapisovali vlastní kontroly, v návratech do známých míst. Věřili, že třeba ten který stařík konečně "trhne" rekord a přežije oněch bájných sedm let? Že se nám jejich život díky kroužkům přeci jen více odmaskoval? Ne. Je tu fenomén hybridizace! Kříženci, smíšená manželství (obousměrná), volba takových revírů, posazování hnízd, počet snůšek s převažujícími "čistými" vejci, zpěvy bastardů, agresivita mohutných samců vůči slavíku obecnému a já nevím co ještě.

Budu mít snad ještě čas potápět se do toho moderního tématu, kde se zdají být objevy zavěšeny přeci jen "tak nějak více na dosah".

Zajímavost

23. února 2013 v 21:04 | Pavel Kverek
K "otrhanému" slavíku ...


... se podařilo časem přichytit koňadru.


Velká pera jsou v ostnech též zpřelámaná, důvod neznámý. K slavíku už zde bylo dříve napsáno, že třetím rokem po okroužkování (a vyfocení) byl jeho šat v naprostém pořádku.

Zatím bez adresy

22. února 2013 v 19:03 | Pavel Kverek
Všechno jde pomaleji, než bych si pomyslel. Z opatrnosti teď ještě radši beze jmen - ale přeci jen - přiblížím stav jednoho z záměrů, nejstaršího v mém "slavičím" plánování.

Na tom už se pracovat začalo a jsem si jist, že poběží dobře. Posunu nahrál fakt, že slavíci z toho místa přišli přes zimu o hnízdiště. Fotím si tu zkázu pro časosběrný snímek, který by měl ale skončit pohádkově. Tak, že se všechno v dobré obrátí.

Mohou z míst slavíci zmizet - ano, to lze očekávat. Ale my je tam unikátní myšlenkou dostaneme zpátky! Postavíme jim Slavičí háj.

Oslovili jsme člověka, který mi je blízko myšlením i krví (dokonce i po jménu). Myslel jsem si, že nás pochopí, potřebujeme ho. V místě jako zahradník vlastní sad, který pro nápad poskytne. A my jej se synem do party za to vezmeme.

Byli jsme dnes na místě a diskutovali záměr. Dost mě to prověří, myslím si, že s tím ještě nikdo nikde nepřišel. Projektuji ten kout podle zkušeností posbíraných za třicet let scházení se slavíky. Umělé hnízdiště bude zahrnovat polní prašnou cestu s lemem bezu černého a podrostem kopřiv či divokého chmele. Cesta totiž patří k sadu. Přál by si keře lísek a pro mne není problém je do prostředí zakomponovat. Bude třeba i několika dubů (kvůli suchému listí) s podrostem pámelníku. Vysazen už z dřívějších časů je rakytník. Nasadíme trnkové keře, s těmi mám dobré zkušenosti. Rád bych využil i dřín. Hnízdiště bude obslužné prolukami aby příchozí mohli pohodlně naslouchat zblízka a přitom ptáky nerušili. Vzhledem k tomu, že kout už jakousi dispozici díky osvícenosti majitele má, do dvou let tam slavík bude! A se slávou. Do té doby budu fotit a psát, pozorovat i počítat, předpovídat a snít.

Vyjde-li záměr opravdu, budeme šťastni.
Bude to velmi profesionální, mediálně vděčné, za srdce beroucí, ochranářské. Nevím, lépe-li bych mohl kdy komu dokázat přínos mých výzkumů myšlence v udržení fenomenálního pěvce v krajině. Po jednání s partnery jsem nadšen, tady záleží opravdu jen na nás, jak naději v elánu uchopíme.

Až se vše dostane alespoň do jarní podoby, pověsím sem adresu místa i momentky z tohoto "roku jedna". Roku očekávané prohry i klíčící naděje nové.
Největší úkol je na mě, ale vím že to dokážu. Toho jara, až slavík přiletí, bude mi s výzkumem nejlíp jak kdy jen mohlo být.
Budeme mít slavíky pod soukromou ochranou. A podpoří-li v místě i místní naši myšlenku, svezeme je na té slávě též. Slavičí háj bude mít i věnování člověku, který předevčírem odešel ze života. Byl mužem vzdělaným, moudrým a já si jej za to vážil. Bydlel tady nedaleko, v Koprníku.

...

Přínosem se též jeví, že hnízdiště tří párů místních slavíků bylo dosud sledováno kroužkováním a nabízí se tedy šance na zajímavé "čtení" v populaci zbytkové či nové. Určitě by Slavičí háj zasloužil i informační tabuli a třeba s daty příletů a odletů, s výsledky hnízdění. Několik let jsem hledal pro nápad místo, nyní mne samo zatahalo za rukáv. Původně jsem měl úmysl získat prostor pro párů několik, tento začne ve skromnosti s jedním a dál se uvidí. Sad totiž loukou uspokojivě pokračuje dál, o tom jsem však zatím ještě nejednal :) až jak se podaří první etapa. Ale jak majitele znám, rozhodovat se dlouho nebude. Divokou přírodu má totiž v jejím nelehkém bytí opravdu rád. Nejen dneska to dokázal.

Ještě k VPZ

18. února 2013 v 21:05 | Pavel Kverek
Letošní VPZ už má svůj termín, místo - a nemá ještě pevný začátek. Pevný ani nebude. Od východu slunce (5:30 h), třeba do sedmi. Kdo dřív přijde, víc uslyší!

Od rozednění by měli nastupovat ptačí druhy několika prostředí. Z mostku je vidět na rybník, do rákosin, na bahnitopísčitou výspu, na luka i do podmáčené vrbiny. Později zajdeme i k lesu. Koncert by to tedy měl být monstrózní. Pro chvíle blížící se poledni mám připraveny příběhy z odchytů na Červenském rybníku. Je jich opravdu hodně, nudit se nebudeme. Určitě zmíním pozoruhodné výsledky kroužkování u vodních ptáků, bahňáků, rákosinových druhů, modráčků a samozřejmě slavíků. A taky od břehulí a vlaštovek, ty vás překvapí.
Na devětsilech už budou jarní motýli, bude-li ovšem hezky. Vezměte si foťáky a taky svačinu. Teď vám tady nabídnu fotku sýkořice vousaté, kdyby jsme ji tam náhodou neviděli, nebo nezaslechli. Není legrační?


Uslyšíme chřástaly, možná bukače a uvidíme jak se po ránu z Červenské kosy (výspa) rozlétávají ptáci dál po hladině (má 45 ha). Můžeme zažít černého čápa i bílého, ale klidně i orla mořského, orlovce či volavky bílé. Rákosí by mělo být v tu dobu již plné zpěvu, velmi záleží na tom, jak zima porosty zdecimuje. Probíhala tam pět let odchytová akce CES a ukázala, jak zásadní vliv stav rákosí a postupné zarůstání výspy náletovými dřevinami na počty a skladbu avifauny má. Pohovořím o vysledovaném způsobu zazemňování rybníka, je to velmi zajímavé a nikdy předtím (kdybych tam s odchyty tolik nepobyl) bych tomu neuvěřil. Pohovořím i o socialistických otravách ptactva botulismem, dnes už snad nehrozí.

Ikdyž obrat, který použiji, je dnes hodně frekventovaným a degradovaným, to místo je pro mne opravdu srdeční záležitost. Tam jsem kdysi začínal, s ním jsem zestárnul, hádal se za něj v novinách, když páchlo jako žumpa. Aglomerace nad rybníkem už dnes výrazně neškodí.

Červenský rybník je hnízdištěm, shromaždištěm i zimovištěm četných ptačích druhů. Jen ptáci volné hladiny tam nějak nechtějí žít. Voda je zřejmě vyžraná a mnoho nenabízí. V létě vládnou sinice. Ovšem rákosiny - to je jiná! Nikdy nebyly tak rozlehlé, nikdy nebyly tak bujné. A letos sněhu nebylo, rozválené tedy nebudou.
Okolo míří (již vyschlý) mlýnský náhon, můžeme jej též zmínit. V čase mého mládí bývala ta místa romantická. Zmizely však sady, orchidejové i úpolínové louky, hlavaté vrby přerostly a rozlamují se. Hnízdívaly v nich divoké kachny. Chodilo se tudy do Plakánku a dál procházkou na Kost. Blíže Českému ráji jsou na Klenici rybníky další. Tam ale nepůjdeme.

Budou nějaké propagační materiály, dětem přivezeme acháty. Ještě vymýšlím, kde budeme parkovat, to bude upřesněno. S VPZ nashledanou v květnu, na dopolední vycházce.

Podjarní nahlížení

15. února 2013 v 19:40 | Pavel Kverek
Prvně bych chtěl poděkovat za odezvy, budu dál formovat blog tak , aby našli svých pár slov všichni.
Tentokrát se pokusím přiblížit signály, které ku mě vysílají místa, přes slavíky spřátelená. Ne že bych nejezdil jinam, vím co vy - sněženky už začínají mnohde vyčuhovat - a ptáci, ti začali s jarem už dávno. Já ale přeci jen o něco hlasitěji slyším ty moje slavičí plácky. Vůbec nespí a podezírám je, že s podzimem ani neulehly. Jel jsem nedávno k plechovému městu, co jeho noční zář je vidět na západě, jel jsem tam za dne. Vzal jsem foťák, abych cestou zvěčnil hnízdiště u Kolomut, vybral jsem si jej pro jeden úkol. Mám ho asi v pěti či šesti ročních obdobích, jen se sněhem ne. Znám tam prosince bez sněhu, všelijaká uspěchaná předjaří, bouřící květny - ty zejména, stejně tak podzimní odkládání. Teď jej mám konečně na sněhu.

Je to zvláštní místo a jako všude - i tady se prošlý čas poskládal do zážitků.
Když dva až třikrát stihnu v slavičím roce (slavičí rok Mladoboleslavska trvá 4 měsíce) plácky navštívit, vím o nich docela dost. Tady u Kolomut bývá občas uprostřed hájku laguna. Teď tu byla dva roky po sobě - a hluboká, že vyhnízdily i kachny, ty opravdu divoké. Tak si říkám, tady už schází jen ten nejvzácnější z slavíků, slavík uherský. To prostředí je výzvou! Nu, byla tu vzácného slavíka už celá polovička, v konci století. To v těch ostřicích bylo též jezírko, ikdyž menší. Jak to s tou "polovičkou" myslím? Usadil se tu urostlý slavičí bastard, potomek smíšeného páru, kde otcem musel být slavík obecný a matkou slavík tmavý (geny samice zde převyšují). To všechno vím až dnes, dříve? Nejbližší vrba po mě měla skočit, až by se z kraje plechovky rozlétly! Měla mne zadržet a říct, že nepřijdu-li zítra pokračovat na unikátním objevu, dalších mnoho let budu indicie shánět fakt pomalu. Tady to bylo pro mne nachystáno lopatou! Bylo to však příliš brzy, česká ornitologie byla k tématu němá, nerozsvítilo se mi ani v roce dalším, kdy se pták objevil znovu. Znovu rozháněl obecné slavíky z jejich manželství, znovu byl bijcem, jak jsem mohl vidět. Zpětné křížení se tomu v Německu říkalo, co se tu odvíjelo. Abych navázal na větu o pět řádků výš - žádné "příště" tehdy nebylo. Neměl jsem čas. Potřetí už to vzácný slavík ke Klenici u Kolomut nedokázal.

Někdy mi připadá, že mě můj kraj s úsměvem pozoruje a vede cestami, jež pro mnohé nejsou. Neexistujícími a přesto k cílům vedoucími. Třeba však vědět, co cílem má být a ono to přijde. Poznání. Někde jsem nedávno řekl, že slavíci mne naučili v krajině hledat. Živit v sobě intuici a venku ji operativně aplikovat. A řeknu vám, že úžasem někdy v roští mluvívám nahlas. Ještěže dnes v zajetí techniky mnozí z nás venku už hovoří nahlas. Takže se v pohodě ztratím.

V přírodě se něco děje pořád. A to i v té naší krajině bez mála "suburbánní". Nevím kolik z ní meziročně vymizí taxonů, těším se z těch, co najdu. Nacházet umím a soudím i proměny těch míst. Tak tady třeba grafióza doslova před očima přetváří ráz lesíku. Vrbiska padají do močálu, k vytržené díře v oblacích spěchají mladí. Svěží, bez nemocí, ohební v povětří, rychlí a přílišným větvením při zemi se nezdržující. Teď třeba žít! A vedle padají další. Brhlíci se už zase z domova stěhují, ještěže tady mají kam. V přetaženém mýtním věku tu stromy nikomu nevadí. Není to ráj? Je to ráj! Tedy, ne ten Český, ten je o pár kilometrů výše k horám. Tenhle je boleslavský. Beze skal sice a naučných stezek, zas ale s králem pěvců! A hledat v něm třeba docela jinak. Řekl bych - tak nějak víc. Život je tady dravější a víc omlácený. Pulsuje však stejně, v totožné naději. A pokud každý z nás hledačů zdejších přibalí k nálezu i závazek, ležící tamtéž, mohou mít i této krajiny místa přeci jen jisté výhledy.

Nová literatura

9. února 2013 v 9:34 | Pavel Kverek
Tak se mi v poštovní schránce sešla radost i poučení.


Východočeský Panurus přináší krom jiného i práci o slavíku tmavém (pelichání), kterou jsem připravil s kolegou z východních Čech.
Sylvia mi přinesla zážitek, jaký dlouho nepamatuji. Naprosto přednostně jsem nalistoval stranu 58, na studii o určování rákosníka velkého a vracím se k ní dodnes. Nedá se z toho zbohatnout napoprvé, alespoň já to tak nemívám. Podobná data se musí do hlavy srozumitelně v nejširších souvislostech překopírovat a dál s nimi pak (i mimo knihu) pracovat. Odvozovat, vzpomínat, navracet se a tak dál. Takhle se vždy s odstupem času vnořuji do studií německých kolegů, zejména o křížení slavíků a bývá až legrační, s jakou jistotou vždy ještě najdu nějakou tu skrytě přidanou hodnotu. A hned pak běžím do slavičího registru a porovnávám, domýšlím, zavrhuji - abych znovu podezíral, listuji i mnohde jinde a zase přemýšlím.

Autoři výzkumu rákosníka velkého kolem Petra P. mají věc narozdíl ode mne těžší v tom, že jejich objekt zájmu kompletně přepelichá v zimovištích a to, co mé slavíky většinou (až na opravdu "tvrdé oříšky") umožní ještě na i jaře věkově od sebe odlišit, u jejich rákosníků chybí. Uvědomil jsem si tak, oč mám práci snazší.

Není však slavík jako slavík. Modráčci se jeví v určování stáří s přibývajícími poznatky stále těžší. Na severočeských výsypkách nám Martina H. začíná na fotografiích (zejména tohoročních jedinců) předkládat (alespoň pro mne) nečekaná zjištění ohledně "částečného" pelichání.
Zlatí ryšaví slavíci!

Jsem rád, že článek v Sylvii je doložen i snímky klíčového významu a znovu - a dnes už naposled - smekám pomyslný klobouk nad časovým zápřahem i bystrostí zainteresovaných autorů.
Početl jsem si a ještě si počtu.

...

Nad Kněžmostem včera 8.2. prolétli první skřivani. Zastavil se tu kolega z Břeclavi diskutovat o slavících a než jsme vstoupili do kovárny, slyšeli jsme je společně. Někteří ptáci již začínají zpívat, sice byla do rána pěkná kosa, ale podjaří se chystá! Slunce za Hrádkem působí už daleko jistěji, ptáci mu už zase věří (já taky).
Svůj rok vždy začínám na bledulích v lese. Chodívám koukat, kdy se objeví. Jsou jich tam statisíce a rozkvetou-li, vzduch je po nich opojně těžký.
Je sice ještě čas, ale ten les už žije. Datli, střízlíci, brhlíci a sýkory, králíčci a strakapoudi. Nenakažený potok, jeho přejemné písčiny, pomístní zurčení vody pod hrázkami z větví - skvostný kraj černých čápů i martináčků bukových! Kraj brouků roháčů, tesaříků i nosorožíků, martináčků habrových! Kraj, v nějž mne vodil starý pan řídící, právě na ty batolce i martináčky. Kraj, kde Mirek B. - dnešní ředitel jedné zvířecí zahrady, kdysi prohlásil: "Tady by to bylo i pro lejska malého". Když jsem pak přišel s přehrávkou - "bylo"! Ani jsem mu to nepsal, aby nezpychl. Je to kout, posilující člověčí pohodu, lékárna skromné přírody. Kraj podivného ticha a chladu, stínů na konci dne, vzdálených lidí. Kraj, v roce tom každém, neopakovatelných nálad. Kraj, který prý nemohl být "vyhlášen" proto, že by vznikla dvě chráněná místa blízko sebe. Jak pitomé!
Kde že to je? Nedaleko od nás. V regionu Dolnobousovském. A pro reporáž tam brzy vyrazím.

Místy zataženo

2. února 2013 v 19:45 | Pavel Kverek
Sedíme ve vlaku, v němž se oběsil průvodčí. Vyhlížím pražce před sebou - osmnáctsetdvacetpět? To nedám! "První slečna" v Praze kolem trůnu? Svatá prostoto!!
Jestli dřív o fous méně, teď to má příroda v týhle přenešťastný zemi spočítaný. Nejdou dobré dny. Věru, nejdou.

A mnou sledovaná hnízdiště slavíků? Další dvě po smrti! To bude letos jaro.

Svátek slaví Hromnice, je druhého února. Slavíci v Sahelu už jsou nervózní. Za chvíli vyrazí do prvního zastávkového místa přes poušť. Poslouchám Hradišťan a zkouším se někam ode dna odrazit. Tuším tu zkázu a zas padám! Takový to byl krásný kout - zalužanské zahrady (psal jsem o nich). Sežere je silnice. Co naplat. Proč lezu do těch zákoutí, proč dovolím vztah v návratech přiživovat? Pak bývám smutný.

Dnes si přijela paní posluchačka z boleslavské University třetího věku pro literaturu k sestudování pro závěrečnou práci. Udělala mi radost, téma je: Ptáci a životní prostředí. Jaká náhoda!

Den je o hodinu delší, první ptáci zpívají. Kdo chce začít s ornitologií a s určováním, má už nejvyšší čas. Za chvíli začnou opeřenci přibývat a kdo nezvládne zimní druhy, nestačí tempu.

Přes Hrádek nad Kněžmostem létají krkavci. K severu dnes mířily kvíčaly, brhlík už jaro někde asi vidí. Prozpěvuje ostošest.
Je pozoruhodné, jak ptáci od krmítka zmizí v teplejších dnech a pátrají po hmyzu v širokém okolí. Všechny ty dvouleté koňadry, co jsme tu krmili, už taky prozpěvují a kouká jedna po druhé, jestli už náhodou ta chvíle nepřišla a netřeba vypadnout. Nazpět. Domů. Na sever i východ. Zas proletí povědomým sedlem Tvarožníku, ty druhé převedou Jeseníky sedlem Červenohorským. Odletí tam, kde se před pár měsíci narodily. A zkusí to samy, prvně. Jak milé!
A jak důležité.
Příležitost téma zakončit. Buďte k sobě pokud možno hodní.