Prosinec 2013

Proměny hnízdišť

31. prosince 2013 v 16:27 | Pavel Kverek
Už tu byla řeč o hnízdištích zničených, zaniklých. Ta přežívající ale vývojem též procházejí.
Některé zákroky slavíky z místa na krátký čas vyženou, jiné prospívají.
Na obrázku je hnízdiště v březnu a to samé nyní v konci roku. Protože jde o hnízdní lokalitu sledovanou výzkumem, nabízí se zajímavý námět k zamyšlení.



Vpravo, kam není vidět, je ještě nově vzniklé hnízdiště v trnkách. Mohly zde tedy hnízdit 2 páry. Je ale pravděpodobnější, že v místě, jež zachycují momentky, pobýval mladší slavík, z nějakého důvodu neúspěšný. A ten pro nás bude následně zajímavý. Chycen byl totiž později jinde pelichající.

Zmlazování části prostředí periodickým průklestem pod elektrovody je pro budoucnost hnízdišť vítané. Zde ovšem mohlo letní kácení způsobit ptačí reakci v podobě opuštění místa pro důležitý životní cyklus. Současně nutno vidět, že právě zarůstání svahů umožnilo usazení zpívajících samců dvou. Pokud se přechodně jedno z míst "oslabilo", musel slabší (v tomto případě zjara nově přisídlený dvouletý) prostor vyklidit. Na druhou stranu - otázka volných nespárovaných samců, pohybujících se v blízkosti usazených slavičích párů, není dodnes výrazněji osvětlena.

Hnízdiště na obrázku se zákrokem vbrzku zkvalitní. Namísto temného křoví se objeví hustá - spíše neprostupná - svěží pařezovina, umožňující bezpečnou stavbu hnízd.

Na podobné mýtiny s postranním stromovým patrem, které je dávno vyčerpané a bez podrostu, reaguje druh pohotově. Není šťastnější věkové kombinace dřevin v regionu!

Stejnou krajinou

31. prosince 2013 v 13:56 | Pavel Kverek
Je poslední den v roce.
Vzduch je plný doporučení jak prožít tento den. Rádio se snaží o "poslechovost", v televizi si to změří dodatečně taky a podle toho budou šťastni.

I já vytáhnu v tento den nějaký "archív". Před tím ale vyrážím do Slavičího háje.

Kraj je prošedivělý a kolem Horního Bousova se soustředí hejna kvíčal. Jsou tady pravidelně.
Červenský rybník je pod čerstvým ledem, ptáci se stáhli k přítoku.
Jedu centrem města, u hospody je živo. Já už tam nemusím. A výsledky s tím špatné nemám.
Otáčím k čtvrti Zahrádky a u rybníku Pískováku se to málem stalo! Silnice vede po hrázi. Z Kotelské strouhy vyletěl od zábradlí ledňáček, mířil nad led Pískováku. I proti jelo auto, naše rychlosti však byly plíživé při tom míjení se na hrbaté silnici a tak rybařík prolétl šikmo mezi nárazníky. Vydechl jsem si. Proč se jen nedrží dole na Klenici? Možná že míří až pod les k rybníku Podlesnímu. Bude to asi ta parta od splavu, kde i letos vyhnízdili ve vývratu vrby. "Vo slavíkách" jsem tam chytil v dlouhé chvíli rybaříka se synem. To mu ještě v revíru nevadil, to jej učil řemeslu. Teď už jsou jistě rozlítnutí po vodě, kam to jen šlo. Kdo ví, třeba měl kroužek ten klikař nad silnicí.

V Slavičím háji jsou teď jen straky. Je jich deset. Ani strnad, ani vrabci. Od rybníka odlétá volavka a ze sadů pár kvíčal. To je všechno. Dívám do keřů - nových i starých, vše se zdá v pořádku.


V linii přibyla v létě hromada větví i s vytrhanými pařezy, to byl dobrý tah!


To je pro slavíky naprosto skvělé. Tam se mohou skrýt kdykoliv. Vsadím se, že odtud na jaře bude zpívat. Přesně tohle by mělo být součástí areálu a též okomentováno pro lidi na tabuli u cesty.
Křovitá linie, která byla z poloviny zachována, je významným koridorem. Mám odtud dva příběhy, tak je nabízím:

Táhly tudy jednou babočky bodlákové, ale jak! V životě jsem nic podobného neviděl. Byla toho tenkrát plná republika, dost se o tom psalo. V konci odpoledne jsem stál tehdy na sluneční straně cesty a díval se jak mnohé usedají na listy, přerušují svižný tah a chystají nocleh. Bylo to tiché, ale plné síly. Ani se motýli příliš neplašili, když jsem je v měkkém večerním světle fotil.

Jindy jsem zase líčil na zpívajícího slavíka v úbočí cesty pod temným příkrovem. V místě, kde někdo vysypal valník hlíny. Hodně to tam provokovalo, jinde byla přirozená hrabanka a tady takové zrcadlo! Nalíčil jsem tam pastičku a za chvíli tam byl pohyb. Šlo ovšem o průtažného slavíka tmavého - samičku. Absolutně jsem ji v prostředí netušil a pod síťku koukal vyjeveně.
Kolem ještě probíhal tah posledních pěvců, bylo po půlce května.
Vzpomínám si při tom, když jsem v 80.letech zkusil natáhnout za hřištěm do pásu pámelníků, jak šli na nástrahu rehci zahradní, které tam člověk normálně okem neviděl. Bylo tam šero jak tady v roce devět, se zmíněným slavíkem tmavým. Nebyly tehdy sítě, jako jsou dnes. A i kdyby. Tihle ptáci by je stejně zblízka viděli, nebo podskákali. Na sklopky je spoleh.

Očekávám, že pás křovin se stabilizuje, zapojí se do něj časem výsadba stromů a keřů, která kolem areálu sběrného dvora proběhla a koridor zas bude fungovat.

Odtékají odtud dvě stružky loukou, mnohde je lemuje rákosí. Z rákosníků je nejpočetnější Acrocephalus palustris, musíme si na něj ale vždycky počkat. Z jižní Afriky to má daleko. Jeho hnízda jsou pak magnetem pro kukačky. I ty Slavičí háj nabízí.

Bylo poklidně v tom dopoledni, posledním roku 2013. Všude jsem tušil čekání.

A dobrá zpráva na konec - i tady se den už začíná natahovat!

Zvolna kotvíme!

30. prosince 2013 v 19:17 | Pavel Kverek
Vážení návštěvníci,
v posledním dni v roce máte možnost přibrat do své společnosti slavičí blog opakovaně. Připravím povícero příspěvků a slova doprovodím obrázky. Témata budou všeliká, aby si každý našel pár příjemných vět. Koho blog nebavil - odešel a zůstali jste vy, věrní.

A začneme hned, dnes večer.
První postřeh bude patřit produktům zmatených slavičích lásek - křížencům.

Míšenci


Každý jeden objevený z těchto vzácných slavíků, je trošku jiný. Přestože zatím platí, že naši čeští mají základní znaky stejné.

Tento letošní sameček od Bakova je zajímavý naprosto výjimečným zabarvením obou řad loketních křídelních krovek. Jsou dvoubarevné, holubáři pro to mají specifický výraz.


Byl to slavík, který nesehnal partnerku a brzy to vzdal. Šlo o přímého potomka smíšeného páru (F1). Samečkové mohou hnízdit ještě dál v "zpětném křížení", důkaz už máme od Kolomut.

Přímí kříženci mají znaky definovatelné, ti další "zpětní" časem splynou v jeden z druhů, jak vyzkoumali němečtí kolegové poblíž Frankfurtu nad Odrou. Tací i u nás existují, jednoho budeme určovat/potvrzovat zanedlouho. Je z rohatských Hor. To byl sameček, který se do místa vrátil vícekrát, letos mi už došla trpělivost s jeho podivnými znaky a bude identifikován.

Mohli bychom donekonečna diskutovat třeba o prapodivných zpěvácích, zda ovšem tyto "tvrdě" zpívající slavíky lze považovat vždy za produkt slavičích "úletů" při volbě partnera, není úplně jisté. Dokonce jsem nechal otestovat slavíka tmavého z mnichovohradišťské bažantnice, právě kvůli zpěvu. Byl druhově čistý, přestože zpěv byl podivný. Byl dvouletý, jak většina tmavých, u nás se zabydlujících bývá.

Dnes vyobrazený od Bakova, byl v místě chytrým, přestože nebylo nijak velké. Nezapomenu též na jeho zpěv tehdy po bouřce, kdy už jsem podle určení věděl, že je vzácný. Báječné okamžiky!

Už jsem to zmínil mnohde, rok 2013 byl pro mne jedním z nejkrásnějších. I na lidi jsem měl v přírodě kliku, žádný blbec se neobjevil. Všichni lidé přátelští, mnozí příjemně zvědaví. Tak jsem popularizoval, měnili jsme kontakty, podávaly se ruce. A kdyby ze světa neodešlo pár přátel, dal bych tomu roku rád jedničku.

Kontrolní odchyty

29. prosince 2013 v 19:06 | Pavel Kverek
K čemu by mi bylo kroužkování slavíků, nebýt kontrolních odchytů. Myslím na ty vlastní, kde je na levé půlce karty stejné jméno, jak na té druhé. Žiji z těch momentů několikrát. Prvně v čase, kdy chycený slavík "má kroužek". Podruhé (nyní), když je přepisuji do závěrečného účtu před odesláním a pak ještě mnohdy, když v nich hledám souvislosti i věci odlišné.

Většinu těch setkání za uplynulý slavičí rok si pamatuji (letos jich je 46), přesto při každém nakládání s poznatkem všechno ožívá. Tak jsem před chvílí do karty napsal, co nikdo z předchozích kroužkovatelů druhu. V poznámce u vyznačení hnízdního páru pro F 2K jsem doplnil partnera M 10K. Není to síla? Podobný vhled do tématu nenabídne nic jiného než být specialistou. Kdybych měl víc času, sedl bych si tam s tím slavičím párem a pozoroval je v tom soužití. Nenapadá vás, že i v tomhle je to s lidmi podobné? Co na něm ta prvně hnízdící a tedy nezkušená slavičí slečna ocenila? Že je zkušenostmi pro život zajištěný? Bohatý tak, že zpěv má strof, že pro nadšení ze stále nového při sezení v kopřivách oka nezamhouří?
Nejlíp takový kmet už zrovna nevypadá, jakým je milovníkem - kdo ví. Anebo na ni prostě nějak "vyšel". My ale díky tomu můžeme přepsat historii sledování druhu kroužkováním, myslím tím dosažený věk slavíkův.

A jsou tam kontroly dalších.
Tak jsem letos nachytal hned dva při přesídlení pro pelichání. Tam se ukazuje význam kontrol v roce stejném s kroužkováním, které jsem dříve neskutečně zbabral a podcenil, a mnohé vyházel. I proto jsem k první půlce výzkumu kritický a mám na sebe vztek. Utekla mi tím léta, možnost (lepšího) čtení z peří - a pak ten hloupý úklid v sešitě.

Všemu vévodí setkání s kroužkovancem zahraničním koncem léta na Studénce, ale i jiné kontroly jsou cenné. Znovu potvrzená soudržnost páru, o tom bysme mohli taky pár slov ztratit.
Není dojemnějšího výsledku, než když člověk zjistí u páru kroužky z minula. Většinou z loňska, ale i to je hezké. Problém je v tom, že neschytávám důsledně všechny dospělce pro nedostatek času. Jen to, co se mi během jedné či dvou návštěv podaří. Proto též vím, že řadu kontrol jsem neprovedl. Některé očividně.
Víc času pak utratím při podezřeních, že je ve vzduchu nový poznatek. Taky u slavíků prvních zjara a posledních v létě, kvůli Kalendáři příletů a odletů. A letos jsem se zdržel i s oním vzácným slavičím křížencem u Bakova nad Jizerou. Tam jsme s ním měli plány velké - bohužel, pták se brzy vypařil bez možnosti opakované kontroly. Ale zas jsem tam kvůli tomu zažil bouřku jako hrom. Nádhernou!

Pak je mezi výsledky jedno přesídlení z roku předchozího, ale u staršího mistra slavíka, což je vždycky na pováženou a je třeba se podívat, co se s původním místem stalo.

Krásné jsou výsledky od kroužkovaných mlaďochů, když se dokáží do oblasti vrátit. Letos to ovšem bude zlé, otřesné jaro mnoho slavíků s hnízděním nakonec vzdalo.

Jak můžete číst, je to pobyt v přírodě velmi zábavný. Ověřujete si stále silněji, že tématu tak nějak zas víc rozumíte, že s objektem zájmu v mnohém již splýváte. Na krajinu umíte koukat podobně, nebezpečí svedete vyjmenovat bezchybně (i vlivy nepřímé), odhadnete čas, kdy přiletí. A to je zase síla! Sledujete vývoj počasí v konci první dubnové dekády nad Evropou, weby sousedních centrál, dobíjíte baterky přehrávače pro chladné dny, chodíte kolem známých míst. Jedno z nich bude první, ale které? Kam to slavík stihne nejdřív? Matematicky mají naději místa vícepárová, ale nebylo tak zatím nikdy. Záleží velmi, přežije-li starý slavík. Takový spěchá domů, přestože je kolem Alp třeba nasněženo. Duben jej nepřelstí a on stane králem.
Jezdíte a posloucháte odezvu, kdyby přišla. Jde o absolutně nejkrásnější chvíle v krajině plechového Mladoboleslavska. Vládne napětí, keře jen vystřelit, zem vydechuje. Večer oblékne vlhký opar s mrholením, chybí už jen ten ryšavec! To co vás mate, jsou červenky s pěvuškami. Životem podobny, letíce o poznání dřív. Jenom ze Středomoří. Ale slavík, když je doma, poznám ho v tom mumraji. A pak ho chci samozřejmě chytit. Kvůli tukovým zásobám, kvůli vzácně možným parazitům ze zimoviště, kvůli okroužkování. To už se mi jednou vyplatilo. Byl to časný slavík "rekordman", překvapivě tučný a dost "nervózní". Říkal jsem si, že mám konečně pro jaro i průtažného slavíka někde třeba z Polska nebo z DDR. Věřil jsem tomu až do příštího jara. Byl tam znovu, o týden později (ne už tedy rekordman), ale byl místním (podle další pozdější kontroly). A to jsou právě ony příležitosti dovzdělávání se způsobem "pokus-omyl", dostat se v tématu dál.

Koukám se do soupisu kontrol a vidím tam ještě doklady o návratech do místa okroužkování a to i u samiček, kterých se chytá míň z několika důvodů. Jeden z důležitých je ten, že jich pro výraznou mortalitu bude v populaci méně.

Zakončím vzpomínkou ještě na mistra od splavu.
Kdyby fakt ještě nějak přežil doma to náročné pelichání, zvládnul odlet, Afriku i návrat, poznal bych ho, ani by zpívat nemusel! Doufám, že správa silnic nechá křovinořezy ještě pár let v klidu, že před auty v zatáčce vždy uhnul a proklouzne zas, že si do toho neuvěřitelného příběhu potkávání dopíšeme díl další. Český zlatý slavík od bousovského moře na to ještě má!

Další z opuštěných

25. prosince 2013 v 20:17 | Pavel Kverek
Přepeře u Dolního Bousova.


K radosti místních se jednoho jara při drobném rybníčku objevil slavík. A vydržel. A hnízdil. A dokonce vyhnízdil.
Přiletěl i rok další. K radosti místních. Hnízdil a nevyhnízdil. Kočky si hnízdo vyhlédly.
I přiletěl jara dalšího. Nezdálo se mu to a přesídlil na sousední lokalitu k myslivně. Nevím, co tam se událo, ale když jsem prováděl kontrolní odchyty, byli slavíci vzájemně vyměněni.
I zahnízdil přisídlený u rybníčku, co z něj teče potok Pteč a nevyhnízdil. Příčinou byl plzák španělský. Neumožnil samičce inkubovat snůšku, peří na břiše se slepilo v krunýř a vajíčka jí vystydla. Dal jsem ji dohromady v květnu specielním oplachem, už ale nehnízdila. A zpěvák to taky vzdal.
Další rok už nikdo k rybníčku nepřiletěl a místo je pusté dodnes. Hnízdiště u myslivny žije, tam se ptáci vrací. A to je pro Přepeře dobře. Jinak by byly bez slavíků.

Věnování se slavíkům mne přivedlo k obavám. O jejich křoví, o ně samotné. Není to ale skličující, protože místa jiná - ta obsazená, jsou milou záplatou. A navíc - vzpomínky, to je další nehmotný zisk z setkávání.

Proč některá místa slavíky netáhnou pevně. Nejsou tak dobrá? Myslím si, že staří se prostě od jihu už pak k rybníčku nevrátili a pokračovatelé v mladých nemohli mít. Vysoký stav predace v místě, je rovněž zátěží.

Naštěstí v oblasti dorůstají protierozní linie u Dobšína a slavíci o ně začínají jevit zájem, alespoň pro pelichání. Byl tam chycen přesídlený z Kněžmostska právě pro ten účel.

Stýskání

23. prosince 2013 v 20:44 | Pavel Kverek
Zastavil jsem autem u nádraží a trefil se mezi vlaky. Víte jak to myslím - jako že byly peróny v čase příjezdu prázdné. Odcházím dolení cestou k nýtovanému mostu, na jehož konstrukci jsem viděl prvně tehdy nakreslené dívčí kosočtverce. To se ještě kolem nich kreslívaly paprsky. Napadl mne nedávno vtip s postavičkami pana Renčína - víte jak má ty moudré staříky v čepicích? - Prostě, jak sflákali kluka se sprejem, že odbyl právě onen symbol nedokonalým vyobrazením. Přijde mi to časoměrné i veselé. Že to ošidil nějak takto:


Zastavuji kousek před Klenicí a dívám se sportovním areálem podél hřiště. Tady to bylo. Tady stála vilka bez lidí, se zdivočelou zahradou. Tady se zrodil příběh "Obraz, který jsem hledal". A jak to tak bývá v nejkrásnějších příbězích, všechno brzy pohřbil čas. Aby vzpomínky ztěžkly a každá uchovaná vteřina byla i po letech dechberoucí. Abych nezapomněl.

Na moji přímluvu stojí dál dva stříbrní smrkové v místě vchodových dveří. A velkokvětá skvostná magnólie, odkud starý mistr tehdy zvečera zazpíval.
Stojí tu ti zdřevěněnci dál. Díváme se po sobě v nevysloveném pozdravení a je nám jinak. Nemají už tajemství, dům s zahradou i roztouženými slavíky vyšuměl.

Jsem v kraji svém dávno potulným, dobře jej znám a není mi těžké kdejaký obraz zpátky nahodit. Proto ani odtud neodcházím. Než přijedou vlaky a lidé, z nich vyhřezlí, tu chvíli přeruší. Ne, není v kraji druhého jako jsem já. Kvanta hodin se do mne pozasekaly a zůstaly pod kůží. Nohy přestože těžknou, nebolí.
O kus dál šumí Klenice, vím už o čem. Na lávce si počkám na ledňáčka, abych měl příští rok štěstí. A on přiletí. Pokaždé přiletěl.

Kostel svaté Kateřiny se od náměstí dívá. Není mu dvojka dole neznámá. Potok a já. V létě jsem tu fotil motýlice, jsou modré jak rybaříci. Měl jsem tehdy naspěch a trochu se za to styděl. Teď bych nespěchal rád.

Starý slavík ze zahrady pak přesídlil a já ho znovu našel. Neletěl daleko, jen za most k soutoku. Někde to je na blogu napsáno. Pak ještě druhého jara přiletěl a já nemohl promluvit. Co tam se dělo, když se rozezpíval! Střemcha se v rytmu vlnila a stejně i potok od Zvolínku, pod kamenným mostkem. Slunce za námi někudy vlezlo a slavíkovi se na hrudi perlově zaleskla pírka. Hrdlo se čepýřilo a tlukotem hlava klepala. Z kovařiny jsem již polohluchý, ale on pro mne zpíval na hranici přežití. Kroužek jsem na nožce viděl, i jsem ho tam čekal. Samozřejmě. Byl stříbřitě kalný, jak ražba v něj po čase zašla. Sedl jsem si na břeh, kde mocné olše rudými kořínky lokají vodu z kamení. Pod nimi jsou jistě úhoři, vím to z dětství. Sedím teďka a poslouchám. Dávno mám jasno, není lepších nálad. Slavíkům vděčím nejen za písně, ale i za to, že jejich svět mne naučili číst krajinou domova. Co víc se kde mohlo potkat?!

Jedu-li domů do Bousova, bývá to přesilné. V zimě, v létě i v aprílovém předjaří. Víte, proč jsem si teď vzpomněl na Jana Kačera z minulých adventních televizních setkání? Vracíval se domů a rád o tom mluvil. Pozdravuji Vás mistře, kdyby Vám to třeba někdo vyřídil.
Pavel Kverek

Otáčíme, konečně!

21. prosince 2013 v 20:03 | Pavel Kverek
O nejdelší noci toho bylo napsáno hodně. I na jedněch slunečních hodinách, které mám v obrázkové sbírce: Za noci nejtmavší, na slunce pamatuj!

V dnešním dni je hodně naděje. Kosové v zahradě to asi ještě nevěděli, ikdyž se chovali jarně. Já to ale vím za ně. Noci jiné už delší nebude! Otáčíme k jaru.

Pracoval jsem v zahradě a přemýšlel o ní, jak se mohlo stát, že do ní před lety přiletěl slavík. Než jsem ji dnes pohrabal (nestihl jsem dříve), viděl jsem ji v opadaném listí. Poslední v ní opadala akébie. A přesně takhle byla tehdy zapomenutá, neopečovaná. To asi rozhodlo. V starých knížkách se o tom dočteme, že chceme-li slavíka do zahrady pozvat, starého listí v ní třeba ponechat. Kdo si to z vás zahradníků může ale dovolit? Proto slavíkům zůstávají zákoutí jiná, nezušlechťovaná.

Nevěřili byste, kolik pod tím listím bylo ještě havěti a jak tráva pod kabátkem nepomrzla. Přesně tak to vypadá venku v místech slavičích plácků - tam, kde se v brzkých dnech objevím s poznámkovým sešitkem pro reportáž na blog.

Jinak, mám vytipováno místo před mnichovohradišťskou erdesítkou, kde už možná na jaře slavík prvně bude. To jsou pro mne velmi příjemná scházení, zkoušet si znalost nároků mistra slavíka. K tomu je třeba, aby místní populace neslábla, spíš naopak. Nebude to ale lehké jaro, dvouletých mnoho nebude. I v tom čase ještě budu moci dosoudit, jakže nedobrý byl letošní hnízdní rok pro slavíky. Může být problém. Ještě jeden-dva takové maléry v řadě a můžeme třeba valit oči! I proto si budu o Silvestru přát, aby jaro, které jako poslední uplynulo, se nikdy tak nespolehlivé už nevracelo. Aby přišlo v kondici, kterou znám, která mu sluší a k ptactvu je přátelská. Jak jen dopadli chudáci čápi! Jak vlaštovky a rorýsi, jak jindy houževnaté sýkory. Pro nás ornitology to byla samozřejmě situace, kdy poznatky extrémní lze hrabat hráběmi a zamýšlet se v nadšení nad tím unikátním "pokusem". Ale lidé k nám volají ještě dnes. Chybí jim totiž návštěvníci krmítek! Mají "nulu" a tak prý nebývalo. I tam se mohla situace v určitém tvaru promítnout, ovšem též platí, že ptáci v zahradách a lesích příliš necítí tlak opustit prostředí s dostatkem potravy, přirozené. Uvidíme, co bude.

Komu se určitě daří dobře jsou ledňáčci a skorci. Možná zůstali ještě v letních revírech. Putovali jsme takhle několikrát po Zábrdce a Malé Mohelce. Zábrdí a Lesnovek - to byla konečná těch výprav. Mám rád vodu čistou - lesní, co vrství písek po mělčinách. Drobné pstruhy na okrajích tůní a skorčí kameny. Co na nich jsou fleky po strávené potravě. Tak se tam těm potápěčům daří! Mám rád ty vlastence. Revíry znají dokonale, i ty sousední. A přijde-li zima zostra, musí pryč. Vědí to ale oni, i já - jenom na chvíli. Sotva síla poleví, jsou zpátky. A hned zpívají. Ty jejich zásnuby, když jaro o sobě ještě neví! A k tomu střízlíci! A puštíci z lesních svahů. A výři po skalinách. I stateční králíčci, co doma zkusili vydržet.

Ty potoky se kroutí k Ještědu. Terasami a hrázkami z naplavených větví poskakují výš - až do krajiny polních skřivanů. Totiž kolem Všelibic i Hrubého Lesnova se krajina na chvíli rozevírá, ukazují se podještědská pole a hlavně políčka. To je pro skřivany velebný kraj! Však taky jaro, hned co pod Čertovu zeď vystrká ten ruksak nádhery, zní zpěvem po celý den.
A tomu kraji nedaleko, jednoho pozdního jara zpíval slavík. Považte, jaký jen to byl úlet! V prostředí prapodivném. Co my víme, jak to ptáci z pod oblohy na svých cestách vnímají.

Nad soutokem Zábrdky s Jizerou jsem kdysi pro kostelní věž opravoval zvon. Jeho srdce. Byly to nádherné chvíle i nádherní lidé! Došel jsem si tak mým životem a všudypřítomnou mozaikou náhod k setkání s mistrem kytary Štěpánem Rakem. Stali jsme přáteli. A to se velmi hodí k zakončení dnešního vstupu. Jdu poslat obálku s přáním.
A vám přeji taky - přátelé slavíků. Přeji vám spokojenost z dětí, i jeden z druhého. Buďte blaženi a nikam už teď nespěchejte.

Tenkrát v Záhoří

18. prosince 2013 v 21:30 | Pavel Kverek
Událost z 30. července 2012 z Orlického Záhoří mi občas nedává spát.
Byl tam tehdy v rámci pravidelných odchytů zjištěn pelichající slavík tmavý.

Slavík byl dvouletý, tedy v prvním kompletním pelichání. Neměl s ním ještě zkušenost, to se zdá důležité.
Hodně jsme kolem toho nadiskutovali i dvě následné akce tam proběhly. S odstupem času a s většími zkušenostmi vidím dnes přeci jen dál a usmívám se pod vousy. Bez ohledu na to, co bylo publikováno či napsáno v mailech, názor současný je tento:

Pták v místě s největší pravděpodobností nehnízdil a zřejmě nehnízdil vůbec. Řekl bych dokonce, že jaro do půlky července promarnil po okolí, snad ve společnosti Orlice. Bloumání a panika bude častým osudem jemu podobných, v hnízdění se neuplatní a po ochladnutí aktivity se poflakují krajem. Až do potřeby pelichání. A jsme u toho. Pták do místa přiletěl prodělat proces, který neznal. A lze říct, že hned první CESová akce jej (logicky) v prostředí prokázala. Že jsme jej 8. srpna nechytili a tak nezjistili, je téměř logické a opakovaný pokus 15. srpna moje zoufalství podtrhl.
V čase kroužkování byl slavík ve fázi, kdy mu už chyběly 4 ruční letky, druhá a třetí ramenní a první dva páry per ocasních. Pelichalo drobné peří. Po tom, co vím dnes, je jisté, že slavík v čase pokusu o první jeho odchycení už nelétal. Byl "uklizen" na velmi malém prostoru a "neviditelný". Kdo zažil slavíky pelichat ví, jak to je. I v ruce při kroužkování, v změněné taktice se přikrčí a čekají co bude.

Pak odchyty ustaly, pták přepelichal a v třetím týdnu srpna odletěl podruhé k jihu.
Důvodem mého neúspěchu zřejmě bude i nezájem druhu (v čase pelichání zejména) o moučné červy (vyzkoušeno). Sklopky jsou nápadně neúspěšné.

Jedné chyby jsem se v místě při odchytech dopustil a tak se připravil o možnost zaměření slavíka alespoň odezvou na provokaci. Rozvádět to nebudu.

Podtrženo a sečteno - nemohl výsledek být lepší, i přes vynaložené úsilí. Přes doufání do poslední vteřiny pobytu. Byly to smutné návraty domů, ikdyž velmi romantickou pohraniční horskou krajinou.
Ale po pár dnech doma jsem byl neuvěřitelně za obětavost odměněn. (Je to někde na blogu, opakoval bych se).

I pro tyhle chvíle mám zaměření na slavíky rád.

Ještě doplním, že slavík tmavý ze Záhoří byl prvním důkazem o pelichání druhu u nás. A myslím si, že byl slavíkem tuzemským. Jedním z těch "bludných", o kterých mnoho nevíme. Jsou to ti, kteří - vyjde-li to - vytváří na hnízdištích slavíka obecného smíšené páry.

Slavík tmavý nebyl v roce 2013 v Orlickém Záhoří už zjištěn. I to podporuje myšlenku, že v místě nehnízdil. Mimo to nebyla tehdy prokázána ani (jakákoliv) samice či případná mláďata. Podle znalců, v místech dlouhodobě působících, však zpěv místy v předchozích obdobích několikrát zněl.

Připočítáme-li zástih ornitologů slavíka tmavého na Vysočině (též předchozími odchyty nezjištěného), přinejmenším nadmořské výšky biotopů nutí k zamyšlení.
Vrbiny kol horských potoků a řek, s porosty devětsilu - co o nich vlastně víme? Že se líbí hýlům rudým? A jinak?!

PF

17. prosince 2013 v 20:11 | Pavel Kverek
Slavičí blog bude žít samozřejmě i přes Nový rok. PFku čerstvě máme. Tady pro Vás je. Pro zákazníky ji už tiskneme, tam žádáme o trpělivost.



Ať si dokážete znovu najít alespoň pár pěkných chvilek pro život.

Ať nám ornitologie pořád tak snadno dokazuje, že jsme na zálibu měli šťastnou ruku.

Ať se nám v dubnu slavíci vrátí.

....................................................................................................Pavel Kverek.

Setkání v Hradišti

14. prosince 2013 v 21:19 | Pavel Kverek
O Valdštejnských Vánocích jsme představili tradičně kovářské řemeslo v Mnichově Hradišti. Jinam na podobné akce nejezdíme, jen tam. Lidé chodí dost i za námi, máme to ověřeno. A letos jsme přivezli i betlém a kromě kování jsme tradičně lili olovo. Nejde nám ani tak o to, abychom si vydělali na režii, chceme předvést řemeslo.

Už jsem to zjistil před rokem, letos znovu. Hlásí se lidé z regionu, kteří krom železa zmiňují i slavíky. Nechtěl jsem to psát, aby to neznělo příliš troufale, ale dneska to řeknu. Je Vás hodně, koho slavící zaujali. Mluvíte o nich krásně i o kroužkování a to mi dělá radost. I psaní o nich Vás baví a vybízí mne k textům novým. Budu pokračovat.
Byl jsem až překvapen, kde všude slavíky posloucháte. Chodíte za nimi, dohadujete se v rámci rodiny nad správným určením a čekáte na noční zpěv, jak jsem si sám kdysi počkal. A potmě už jste si jisti a pak se těšíte na jaro další. A ono nic. Místo slavičího ráje stojí v místě čerpací stanice. Jste smutní. Najednou poznáváte, že stačilo málo a je po mladičké senzaci. Mistr s rodinou i domovem zabalil kufry a odletěl. Uklidňuji Vás, že jsem jej pružně podle kroužku za městem dohledal. Kde sice nekvetou granátovníky, na kterých působil tak "klasicky". Že ale přežila alespoň nabídka náhradní. Naštěstí!

Právě tohle pátrání v ptačím světě nabízím k naslouchání a baví Vás. A budete-li chtít - Vy místní - vyrazte na jaře s námi. Slavíky uvidíte, uslyšíte, zažijete. Ne už na granátovníku, takových míst víc není.

A není ani dost propagování české přírody! Parlamentní strany si tímto oborem tak sotva očistí boty, my bychom jejich aroganci sdílet neměli! Nás žádná lobby netlačí. Zůstaňme tedy při laskavých starostech o domovinu, naslouchejme všem těm tichým pozváním. Nenechme to pro ostudu jen na lidech, kteří životem odcházejí. Těm, k vztahu samozřejmě vychovaným. Věšme se na tu záchrannou brzdu pro krajinu, dokud ji neurveme! Kvůli svědomí. Kvůli lidem, které jsem v zámeckých prostorách dneska potkal.

Pozdravy do Hradiště i do Bakova. A taky do Spařenců. Pěknou sváteční neděli, přátelé.

Pozvolné ohlížení

12. prosince 2013 v 20:11 | Pavel Kverek
Slavičí blog bude v končícím roce už jen dobrým čtením. Nezařadím, co by nás vytáčelo, čím bychom si kazili chvíle očekávání. Hezké dny přijdou, přicházejí jako každý rok.

Pro ornitology vyšel časopis Ptačí svět a musím říct, že se mi stránky líbí. A vyšla i Sylvia, tam vím, že ji už někteří z přátel neberou. Vzdálila se jim. Sám si vyberu z obsahu asi tak polovic, doufám, že jiní zase třeba tu půlku druhou - a mnozí k tomu jistě i tu část moji. Hlavně zůstává Sylvie černobílá a to při dnešních potřebách přinášet i obraz, je prostě bída. Kdo se nevypořádáme s angličtinou - náš problém, zrovna však u článku o Acrocephalus paludicola hned zkraje, který se týká i Mladoboleslavska a sám jsem do obsahu přispěl, je mi to líto. A černobílý doprovod k tomu? V tom vidím díru.

Pojďme se ale opravdu vzdálit a kroužkovacím zápisníkem listovat krátícím se rokem třináct, jak nás zrovna napadne.

Třeba kontrolní odchyty. Ne, vyhnu se samozřejmě těm dvěma famózním, o kterých tu bylo napsáno hodně, mám i jiné. Jsou horší snad? V čem? Vždyť každé opakované setkání po čase s některým z kroužkovanců je milé. Jistěže i vědecky hutné, ale my nahlédneme efekt první.

Nemám jistě všechny navrátivší se slavíky pod kontrolou, to si z časových důvodů ani nemohu dovolit. Vím tedy jistě, že počet zapsaných kontrol (retrapů) by mohl být jistě dvojnásobný. A kdybych se vydal za hranice oblasti, dost by ještě přibylo.
Zkusil jsem třeba chytat na druhém břehu Jizery, slavíci byli bez kroužků, ale tak malý vzorek nic nevypovídá. Spíše šlo o zážitek. Mladí lidé tam v hloučku popíjeli víno z krabic, pro které si v určitých intervalech odcházeli přes lávku do města. Jak jim ty falešné hrozny rozvazovaly jazyk víc a víc, v křoví u lávky mne chlapec s dívkou pojednou pozdravili a dotázali. Sám bych to směrem k skupince udělal, až bych chytáním došel podél jizerské louky k nim. Hlavně proto, abych u nich nevzbudil dojem "šmíráka". A pokusil se i o kapku osvěty. Mám vyzkoušeno, že jde o lepší z uplatnitelných variant, jak spolu vyjít. I s bezdomovci se to daří, neprchnou-li z místa. Není to pro mne nejpříjemnější, znám i jinou romantiku, ale výzkum je výzkum.

Dozvím-li se od zpravodajů o slavičím výskytu v oblasti anebo kousek za hranicí, snažím se místo alespoň "načíst" třeba i v zimě, když je čas. Chci znát slavičí biotopy. Jak je ochoten "slevit" z nároků, která místa pták preferuje. A někdy jsou pozvánky příjemné, zejména staří lidé jsou stále báječní. Znalí, s pěknou češtinou i uctivým chováním, přátelští. Není pak pro mne ztraceným časem naslouchat jejich vzpomínání a je-li možnost slavíka představit přímo, sám za nimi třeba i poté do chatky či zahrady nakročím. A spolupráce je navázána. Hlásí se ke mne poté třeba v městě, pamatují si na setkání. Jsou dnes i zastávky, kde musím s nimi sednout na kávu. A oplácí mi dalším - třeba nabídnou místo k zaparkování "u nich". A to je velmi příjemné. Uvědomuji si nyní, že i tenhle rozměr je součástí těšení se na sezónu. A pak mám, přátelé, místa, kde sluší být sám. V rohatských Horách - třeba. Pytle tamních vzpomínek na mládí. Proměny v čase; ubíhající naše životy a přetrvávající důvod k návratům - slavíci. Jen co v dubnu zjistím, že se ponavraceli, uklidním se a můžu začít užívat. Neměla by jistě takového kouzla rozložitá špinka na návětrné straně Hor, kdyby nebylo ptačích návratů! Janovce by kvetly "jen" žlutě, takhle je barva zlatá a metlice jejich nejbrčálovější. Tady jednou zpíval slavík v květech šípků, nekecám. Vylezly okrajem boru do výšky a on odtud rozséval sloky po mateřídouškových svazích. Nekvetoucích ještě, ale kdo kdy chodil jejich polštáři, pohladí znovu v úctě to jméno.
Koukal jsem odtud k Bezdězu a myslel na Karla Hynka Máchu. To tady ještě volají hrdličky z před borů! Že by ten drsný příběh znedaleka dobarvil tady? Skřivani, počkám-li do června, zpívají jak o život pod nebem, co je zemi blíž právě tady. A svatojánci? To je divadlo neskutečné. A lelkové těch borů? Cítili jste dýchat borový les? Víte o něčem lepším pro tu chvíli?

A nalíčené sklopky už klapají. Měřím ty poumlkané mistry, dívám se druhým směrem k Humprechtu za bousovským mořem, pak k Domousnické bráně, a k Boleslavi. To je můj kraj. Jednou jsem tady odtud, když lom byl v zarůstání mladý, čaroval ptačí druhy do seznamu na podporu zachování území. Hrozila zkáza. Tenkrát rozumnější vyhráli, pomoh´tomu slábnoucí dech režimu.
Mám opravdu pocit, třeba právě při tichém procházení kolem studánky, kolem květů třešní, trnkových keřů, když vylétnou černoproužky březové - třeba, že mi krajina podává ruku. A říká: "Buď zdráv, příteli! Tak si se vrátil. Pořád u nás místa máš". Chodíte pak nějak ještě víc opatrněji, nechce se vám od jív, když včely v nich hučí, jsou tolik drobné - divoké. Ve vymleté cestě, co autem nešla projet a rozhodla že půjdete pěšky, najdete najednou achát. Prabába Jizery ho přitáhla od Kozákova, když kopec na obzoru tenkrát rozdával. Smáčíte ho ve studánce a než se voda zakalí, rychle si srknete. Pak už jen koukáte na šutr a nechce se vám věřit. Rozsvítil se, protože jste mu svým zájmem pomohli. Jinak by dál čekal, třeba věčně, kdo ví.

Tak tady by všude stál velkokapacitní kravín s hnojišti a (ne)záchytnými jímkami na močůvku. Nestojí, to se nám fakt povedlo.
Les přerost´, nejsou v zavodněném březoví už zjara krásní jikavci a v nízkých výsadbách borů lesní skřivani. Ale ti slavíci po okrajích zůstali.
Sklopka třepe síťkou, slavík spod ní má kroužek. Je místní. Označili jsme ho tehdy s lidmi při vítání ptačího zpěvu. A víte že jistý úředník se pozastavoval následně nad tím, je-li v pořádku ukazovat pěvce před tolika lidmi? Úředník, který kdyby si měl zamést před svým prahem, odrbal by na tom nejedno erární koště? Posílali pak lidé ohlasy, byli rádi za chvíle i za děti, které do Hor tou pozvánkou vyvedli. A slavíka z těch chvil jsem letos v místě kontrolou potvrdil. Oba jsme trochu sešli. Co v mezidobí prožil on, co já. Vracíme se ale a to nám sluší! Do míst, kde jsou ještě zmije, i zlatohlávkové. Kam špačci létají drancovat ovoce a chvíle z mých začátků tady netěžko vyvolat.

Chodím krajinou a přiznávám - nebýt slavičího peří, čas bych nacházel hůř. Tisíce hodin jsem prochodil a bude-li osud nakloněn, pár krásných metrů ještě urazím.
Jedna myšlenka mi leží v hlavě. Teď ji připomněli kolegové v textech jiných, třeba právě i u rákosníka ostřicového. Už vím, že čeští slavíci mají zatím štěstí v zimovišti. Ne už tak jiní, třeba ostrovní. Děkuji za naše. Nemělo by to být štěstí, spíše jiní mají smůlu.
Mrzačíme náš svět bezohledně! Příroda téměř nikoho nezajímá. Buďme na sebe hrdí. Došli jsme v sebekultivaci dál, milí přátelé!

Tak jsem se rozhodl dát obrázek vzpomínkový na drsné letošní jaro. Je z 19. března a v tu dobu ještě asi nikdo z nás nevěděl, jak špatný rok jde ptákům v ústrety.


Zamyšlení

9. prosince 2013 v 21:58 | Pavel Kverek
9. prosince 2013
Slavičí blog už snad funguje a články se zobrazují.

Pojďme tedy dnes s odborníky v posledním vážnějším vstupu letoška se zamyslet nad zimovišti slavíka obecného. Čapím krokem postoupilo hledání těch míst. A kroužkování by na to nestačilo tak, jak nestačilo uplynulých málem sto let. Teď by chtělo ještě vybavit technikou slavíky středoevropské a obraz se (v rozměru nezbytných odchylek) pomalu slije.

Ví se třeba, že druh zimuje soudržně ve vztahu k jednotlivým populacím. Pokud bychom doplnili do pásma subsaharských zimovišť všechny známé výsledky z přístrojů, nejzápadněji by trávili mimohnízdní pobyt slavíci angličtí. Odděleně, směrem k Guinejskému zálivu, pak francouzští, ještě dál italští a docela stranou, směrem do centra kontinentu, bulharští. Ti budou také těmi, kteří figurují nevelkým podílem ve vztahu ke slavíku tmavému v seznamech v oblasti Tsavo, v Keni. Bylo by zajímavé znát jejich biometrické údaje i vzhled.
Nad výsledky expertů lze vyvozovat úsudek za úsudkem, tolik je toho k přemýšlení. My si spíš zkusme tipnout, kde přezimují naši z Čech a Moravy. Je velmi pravděpodobné, že místem jejich pobytu bude Nigérie.
Proč kdysi badatelé, chytající podzimní slavíky v oáze Tenlaba v Mauritánii, nenachytali tolik, co souběžně na západním pobřeží Atlantiku? Kudy letí naši slavíci na zimoviště, když jednotlivé nálezy ukazují na pohoří Atlas? Co je to za ptáky, proč jich není víc a co ti ostatní? Západoevropské a ostrovní výsledky z Atlasu bych do toho nepřibíral. Ještě jednou tedy. Opravdu létají naši na podzim striktně k jihozápadu? Co si myslet nově o neustále v literatuře opakovaném "zkracování jarní cesty spěchajícími ptáky"? Zkracuje se cesta, nebo pobyt v hlavních zastávkových místech? Pobyt jistě. A cesta? Co slavíci tmaví - či ještě lépe - ťuhýci obecní (sledovaní též přístroji), když jejich jarní cesty vedou nápadnou oklikou?
Létají tedy slavíci obecní koncem léta většinou k Gibraltaru, nebo též výrazně kolem Apeninského pohoří, dolů na jih? Anebo je věc mnohem prostší a slavíci přeletují moře kde se jim zlíbí? Vrátíte-li se tématy níže v archívu, co slavík, kontrolovaný na Isla Grossa? Ten přes moře letěl jistě! A co nyní nově ti s přístroji od Černého moře? Letí daleko do Řecka a pak přímo přes vodu!
Kdyby opravdu slavíci obecní létali nad mořem, kde se jim hodí, vysvětlovalo by to absenci hlášení ptáků zabitých, nověji spíše už kontrolovaných, v Středomoří. Je na dohled odpověď na to, proč je kroužkovatelé nad kontinentem nechytí? Ano. V tomto ohledu - ač jsou oba slavíky - není modráček to co slavík obecný. Prvnímu kontrolních zástihů přibývá po desítkách, druhý zůstává tajemným. Chová se totiž jinak. Kdyby se ovšem kroužkovala mláďata, přeci jen by nějaký výsledek přibyl. Protože mladí slavíci se na první cestě chovají ještě jinak než jejich rodiče, kteří často kroužky nesou.

Z toho, co začíná být známo o zimovištích, lze velmi pravděpodobně dovodit oblastní výkyvy (i dlouhodobé, též definitivní?) v hnízdních populacích. Pravě, pro nahoře zmíněné.

Druhý konec úsečky slavičího cestování se daří pozvolna definovat. Současně však už postupující vývoj osídlování obou druhů rezavých slavíků chystá zapeklitosti jiné. Proměny hranic rozšíření i chování ptáků v místech překryvu. To budou témata velmi moderní.
Je dobře, že fenomén vzájemného křížení druhů jsme si nenechali v jeho nástupu utéct, že i naše ornitologie začíná téma nahlížet zblízka. Sám se na úkol těším a jaro by k tomu mělo přinést dostatečnou příležitost.
Nyní je čas chystání se, opravování náčiní a vzpomínání. K vzpomínání se nejlépe hodí závěr roku. Přichystám na blog PFku a vyhrabu pár příběhů. Kdo budete chtít, zajděte sem v tom čase. Klidné adventní rozjímání.

Předvánoční výšlap

6. prosince 2013 v 21:37 | Pavel Kverek
Kolem závory mířím k Slavičímu háji. Blíží se večer. Byli jsme vystavit betlém ve škole a já jsem ještě chtěl jít do místa, kde mi bývá milo. Šel jsem za vzpomínkami. Mé znamení Ryb je pro tento styl chování příhodné, nedělá mi problém upadnout do snění a nechat si hlavu unést tam, kde jí bývá příjemně. Vyvolat chvíle dávné i nedávné - takové, v kterých jsem si užíval úspěch. Úspěchem nechť je myšleno to, že jsem neměl žádné bolesti či trápení. Že se mi kraj v tichosti ukláněl a já to nepřehlédl. Že jsem pozornost opětoval. V souznění.
Jdu pod pruhem křoví, které bude brzy přináležet k parku. Vidím se, jak už nyní bych zde mohl provázet zájemce. Koukali bychom do spleti větví a kořenů, slavičích jídelen v listí, tipovali plácky pro hnízdo. Přesně je tam vidím. Líčil bych nároky pěvce, proč tu je plamének plotní a jinde ptačí zob, proč támhle bezinka, jak jsou skvělé doubky, co sojky dříve zasadily. Slavíky tu udržíme, to je jisté. Napřu k tomu síly, co mám. I napajedlo bude, zem je tu těžká, vodu udrží.
Teď v křoví zůstali jen úpolníci. I strnad se přemístil kamsi k zásypům pro zvěř. Tam přežije a pak se vrátí. Je to strašná síla, vidět místo takhle vysláblé. Téměř propadlé k nule. Aby to mohlo pak přijít, aby ta změna byla šokující. Únor v čase odcházení a první ptačí osídlenci. Březen a v křovích pohyb prvních migrantů. A duben? Vše nedočkavé se dere na světlo. Poupátka větví pukají a divoké včely slaví. Vidím znovu tu babočku s utrženým spodním křídlem. Mráz ji neporazil někde schovanou a ona teď neví kam dřív!
Západní vítr se opřel do té linie. Je předsváteční prosinec. Myslím na výsledky evropských kolegů, už znají zimoviště slavíků západoevropských, jihoevropských a východoevropských. Každé jinde, izolovaná fůrou afrických kilometrů. Soudržná, striktně vymezená. To je tedy síla! Přeji jim ty objevy. Lze to slavičí rozdělení Afriky vnímat "poledníkově"? Pak bychom si též mohli přisadit. Souhlasili by s tím středoevropští "nachtigalové"? Snad ano.

Nemůže se jeden divit při těchto skvělých objevech, že lokálně mohou populace vyslábnout. Jak tomu bylo v minulém století v čase ptáčníků (na které se to nesmyslně svádí). V Africe hledejme odpověď. V sahelských zimovištích těch dávných časů. Je dobře, že nám technika umožňuje sledovat slavíky dál, než jen naše čtyři měsíce na hnízdištích. Považme, drží-li opakovaně ti zkušení i zimoviště - a snad i některá z hlavních zastávkových míst - co to je za zázrak! Jsou schopnějšími, než jsme soudili. A mohl jsem to tušit. I sem se totiž starý mistr znovu vrátil. A třeba ještě vrátí. Teď je na druhém konci cestovní úsečky. Zatímco já se tu třepu v ledovém povětří, koukám do roští, kde snad ještě nedávno pobýval. Sepisuji postřehy, co všechno bude na tabulích. Všechno, od kopřiv přes hranostaje, až po ten Sahel. A pro lidi vychystám obrázkový sešit a všem ho budu rozdávat. Napadlo mne to včera. Bude se to jmenovat Přiletěl k Vám slavík! Dostanou je majitelé pozemků, co mi umožňují návštěvy. Dostanou je na radnicích obcí, v jejichž regionech působím. Nabídnu je školním dětem, které se do čekání na ty místní slavíky aktivně zapojí. Slavíci si náš zájem zaslouží.

A pak přijdete domů a takovýhle odkaz na pěknou reklamu.


Buďte tedy blaženi.
Pavel Kverek, kovář a ornitolog z Kněžmostu

Adventní čas

1. prosince 2013 v 21:41 | Pavel Kverek
Chtěl jsem začít nadávat nad některými událostmi, ale čas nastalý mne usmlouval.
Přátelé, po několika odbornějších titulcích sahám po jednom odpočinkovém a do konce roku zřejmě už nebude jinak. Vítám tedy příznivce překošatých vět, zabarvených někdy až přepodivně, odvedených občas i docela jinam.
Na svícnu čtyř prohnutých a výškově odstupňovaných kovaných prutů jsem s večerem zapálil první svíčku. Zlomyslný vítr přidržel Hrádek nad Kněžmostem a ona tak v klidu vousatila chladnoucím voskem místo pod svícnem. Kolikrát už před kovárnou svíčky takhle hořely!

Kováme teď dost pilně, na poslední chvíli vždy necháváme práci na betlému, který každého roku doplňujeme a vystavujeme v rodném městě na Klenici. Letos přidáváme kvartet muzikantů, postavu s džbery na rameni, hospodyni s vánočkou a hlavně volka s potahem a doprovodem. Až to vyfotíme, dám to k nahlédnutí. Šest hodin jsem dnes chystal basu, dala práci. Ale je si podobná, syn k ní vykove "obsluhu" a vdechne život. Žijeme nádherným spěchem. Vraťte se sem tedy někdy do pátku, kdo budete chtít. Takhle je to z dálky (velbloud vzadu není skoro vidět).


Slavičí hnízdiště jsou impozantní i teď před zimou a přestože málo, občas se někde stavím. Byly časy, kdy jsem hledal hnízda a rozebíral stavební materiál. A protože jsem výzkumem zdeformován již jaksepatří, dovedl jsem uvidět snadno tu květnovou slavičku s jednotlivými stavebními materiály v zobáku a žárlivého přítele s očima na stopkách. Krásný výjev je zachycen obrázkem z hybridní zóny německého Poodří, kde je tomu podobně jak uvedeno výše. Jen je tam zpěvák "luscinia" a jeho partnerka "megarhynchos". Ale tak to může být i u nás! A taky bývá, jen k tomu nejsme pozorní.
Pole, do kterých slavíci občas odletovali na prahu léta za potravou, jsou naruby. Bezinky už ale mají zase nachystané pupeny, jen "to" vyhlásit! Pak to pojede. Říkám si takhle - proč ti slavíci hnízdí právě tady, co je tu jiné než západní cestou k Jičínu? Na to jsem ještě nepřišel. Dobře však, že tu jsou. Teď tu šantí střízlíci, než je zima vypráská z volné krajiny. Odletěly pěvušky, mizí červenky. Sníh nejde a je to dobře. Teda "nejde" - na náměstí jsme měli slavnost a děti tím svým velebením zimy za mikrofonem, jej trošku přivolaly. To byla v Kněžmostě paráda, velmi vydařené! Když jsem přišel domů, na obrazovce zpíval o prvním adventním koncertu Hradišťan s Jurou Pavlicou! Nemohlo být patřičnější chvíle k této neděli!
Ještě jsem zapomněl na mlynaříky. Je jich už čím dál míň, ale potkal jsem je. I oni k tomuhle času přispívají svou převelikou přátelskostí, jako by krajina pro čas nechtěla jiného.

Silnicí běží ztracený pes. Tak přec má ta chvíle stín! Je zcuckovatělý a s bodláčím v šatu. Z jakousi smyčkou na krku, klidí se před koly aut. Působí provinile. Vykopnul ho někdo z auta, nebo snad vyrazil za neodolatelnou psí láskou? Anebo mu odešel pán. Kdo ví. Míří k městu, hledat uplatnění tam. S tímhle ohozem? Nevím, nevím. Zelená žluna mydlí do vrbové větve. Ne, tenhle kraj není bez života. Musí mít ale člověk chuť a čas se tady zastavit.
Přemýšlím nad tím, jak i mezi lidmi - přírodě blízkými, se to kastuje. Jak jedni zahlíží po druhých, závidí nevím co, pomlouvají se navzájem. Je to smutný. Imponovalo mi kdysi za komoušů, že právě v ornitologii se i přes nějaké ty pokusy angažovaných nohsledů "nesoudruhovalo", drželi jsme víc pospolu a žili ten koníček jaksi spontánně. S prvobytně pospolným náčiním i zázemím, ale takhle nahlas se tedy nezávidělo. Ksakru, co se to s námi děje? Zaječel kos. Tak pozor, přichází změna! Najednou tu kolem mě nebylo ničeho. Jen krahujčí zrak. Ale nerozkoukaný! Neviděl mne. Bavil jsem se náramně, zmatkařem. Byl to drobný sameček, na žlunu by si netroufl, přesto i ona na větvi nebyla. Pohnul jsem se, protože tolik času co on, jsem prostě neměl. Vypad´, a já taky. Opouštěl jsem místo s velikým křížem u přejezdu. Byly tam zase kytky. Myslel jsem na život a na tu naši příležitost, než nás přezují.
Buďte zdrávi, vážení návštěvníci blogu!

Upozornění

Blog je nefunkční, nelze převést článek z archivu na stránku. Poslední příspěvek najdete v archivu 2013.