Únor 2014

Slavičí roky Mladoboleslavska

28. února 2014 v 21:05 | Pavel Kverek
Jsou pořád plné záhad. A ten letošní nebude jiný. Vzhledem k tomu, že jaro začalo klíčit někdy na konci listopadu, kopřivy budou tentokrát tak vysoké, že je slavíci uvidí od Vltavského luhu i Dolních Věstonic. Dobré je to kvůli predátorům, hledání hnízd budou mít složitější. Potřebovali by i slavíci letos napravit fiasko z loňska. Budu doufat v příhodný čas.

V zahraničí proběhl výzkum, kolik zpívající slavík zhubne za noc. Nejsilnějším poznatkem je asi potvrzení, že během noci potravu nepřijímá. To se však dalo čekat. Kdyby tomu bylo jinak, každou chvíli by nějaký ten zpěvník na větvi osiřel. Způsob jejich nočního koncertování je ošetřen dokonale, přesto vás slavík pustí za tmy blízko a ještě o krůček blíž. Na rozdíl od zpěvů denních je v noci dobře kryt křovím, oni se většinou ani denní slavíci příliš nevystavují, ovšem někteří ano. Stačí prolézt záznamy na internetu - ale pozor, některé jsou pořízeny v klecích!
Musí to mít slavičí zpěváci dobře ošetřeno, jinak by nebyli mnozí dlouhověcí. U takových je zajímavé sledovat, jak pěvecké pódium drží z roku na rok. Pokud samozřejmě pozice vydrží. I podle toho lze hádat, vrátil-li se starý známý. Jednoho si obzvlášť pamatuji a posledně, když jsem procházel archiv, zavzpomínal jsem na něho. Sedával na babyce, která se kroutila nad zábradlím můstku u železničního přejezdu nad mlýnským náhonem. Rád se vystavoval a kroužek ho i po letech prozradil. V roce jedna tam byl naposled, v roce dva vyřízli od vody babyku, před dvěma lety zmizelo zábradlí. Někdo ho ukrad´.
Říkám si kolikrát, jaké by to bylo setkání, kdybych tyhle známé ještě potkal v sousedství. Ale nepotkám. Z místa nikdy daleko neodlétají a jak je vedle nenachytám v letech po zmizení, je to zlé. Prostě jim to už ve světě nedopadlo, jak chtěli. Některé si vážně pamatuji pořád, na většinu jsem však zapomněl. Ani to nemůže být jinak, jsou jich dva tisíce. Novinář by to zformuloval: "Je to o síle zážitku, jestli se příběh propíše do paměti, nebo ne". A měl by pravdu. Myslím si, že takovou padesátku a s nápovědou archivu stovku bych ze vzpomínek vylovil, a samozřejmě hodně těch loňských, to je čerstvá věc a ještě nic to "nepřejelo". Zvláště ty, co mě vypekli. Ale nepřetahuji se s nimi. Když to nejde, jedu jinam.

Pak jsou ještě slavíci známí přes svoje místa. Existují totiž lokality a LOKALITY. A přestože jsem teď do novin psal, že slavík svou přítomností rozzáří místo docela každé - jsou plácky natolik úhledné, že si k tomu mnohdy musím sednout. Jen mluvit nahlas už moc s místy nemohu, člověk tam nově nebývá sám. Z jednoho konce odchází "detektorář", od silnice pílí "keškař". Nevadí mi samozřejmě, baví je to stejně, jak to baví mne. A třeba mají taky blog - a kdo ví, třeba by rádi taky mluvili nahlas.
Doba se strašně mění - konopí, to dnes už nikdo v křovinách nemá. A za socialismu zážitky stavěli hlavně "příslušníci", na ty vzpomínám rád. Kolem města jsou dnes "zevláci".

Jeden den výzkumu se druhému nepodobá, ani nemůže, protože krom přímých prožitků i kulisy pan Čas postrkuje.
A už by mohl zatlačit i s tím březnem a pak už začneme nahlížet. Kalendář příletů má tužku od ledna ořezanou.

Vlny předjaří

22. února 2014 v 19:35 | Pavel Kverek
Nebo už snad jara, jak to letos je?

Buďte zdrávi, milí návštěvníci blogu!
Začneme to už odpočítávat, nebo počkáme?
Špačkům jsme rychle vytáhli budku na tyč, vloni ji strhla vichřice a neměli jsme dosud čas. Nerozbila se, je okovaná, základ tvoří prkna dubového soudku. Zmenšili jsme je, stáhli obručemi, dali dýnko, zastřešili, díra byla po zátce. A špačci to tehdy přijali. Teď už zase létají nedaleko v mlýnské zahradě, všechny je asi broky nedohnaly. Jsme rádi. I na hřbitově už zpíval na vršku dubu, pracujeme na kapli a on tam je pár dnů už s námi.

Člověk zapne počítač, a už tam zase trčí zprávy o všemožných zlodějinách a slibech; celebrity jinde radí, jak jít v jejich stopách za štěstím. Když proti tomu postavím zážitek, jak pěvci sedají proti vycházejícímu slunci a večer jej z oblohy podobně vyprovodí - tohle je svět, s kterým chci těch pár svých roků dožít! Proč jsou ještě lidé, které příroda nezlákala? Neměli příležitost, nebo snad nejsou zvědaví? Nechtějí poznávat nejzákladnější zákony téhle planety? S ptactvem je nádherně!

Už jsi čet´ Ptačí svět? Půjčil jsem si ten obrat z dob socialismu, kdy vycházel Mladý svět. A upravil jej. Ten náš časopis má pěknou úroveň, i když si myslím, že Pták roku by měl být vždy jiný. V tom je to poslání. Dobře, půjdeme letos za čápy i o naší jarní vycházce.

Jezdím autem už pomalu, kochám se jízdou a krajinou. V této etapě probouzení zejména. A ještě že tak!
Jel jsem do Mnichova Hradiště, šeřilo se. Jel jsem k autobusu, posloužit odvozem. Měl jsem čas. Jel jsem ani ne 70kou. To není moc a před Dobrou Vodou, kde loni chřástal prý celé léto volal z kopce k městu, jsem viděl soví pohyb. Nešťastnice, přesně jak to dělají - nizoučko přes silnici, z pole na pole od hradu Valečovského, od skal. Jistě, byl to výr a ještě že jsem byl ve střehu. Řidič za mnou byl moudrým, stačil též přibrzdit, a když viděl tiché monstrum nad asfaltem plovoucí, bliknul pak na mne světly - jako že "dobrý". Hezká chvilka - pro královnu noci, i tak nějak lidsky. Ještě, že jsem nespěchal.
Takhle jsem už jednou neporazil slavíka, nekecám. Bylo to o stejný fous, ve dne. My ptáčkaři už víme odhadnout ty naše průjezdy mezi křovinami, lesem i po hrázi rybníků, jako nedávno s tím ledňáčkem. A nebraňme se následné spokojenosti a nastalé pohodě. Plaťme ohledy za divadlo, které můžeme žít za skly dalekohledů, u sklopek a sítí, u zpětných hlášení. Přemýšlel jsem pak o té sově - jasně, šmejdí po zajících, teď jich je všude dost. I rozjetých na silnicích. Ale to už bychom téma točili dokola.

Zpívají kosi a v lese byl slyšet brávník. Sýkory už také jaro slyší, strnadi vidí a skřivani ho žijí. Keře už asi nezmrznou, jdou do toho naplno. Míza hučí v každém jejich klacku.
Mít čas a chodit krajinou křížem krážem, tak to bych si přál. Zastavit se v lukách, koukat do polí. Navštívit rákosí a prohlédnout hladiny rybníků. Zajít do lesa, do pískovny, do slavičích roští.
Letěli jeřábi. Byli tři a jako vždycky u nás - přilétli Domousnickou branou v Chlumu a když se rozkoukali v naší kotlině, ladili chvatně směr. Než dál k Ještědu, musí k Bezdězu! Logicky. To taky bývá zážitek. Vždycky za nimi koukám úplně do zmizení a moc jim to přeji. Ten cíl za kopcem.

Největším jsem ale obdivovatelem drobných křídel pěvců. Ti mne lákají neskutečně. Tam je moje parketa. A především - mohu-li tedy - "malí drozdovití". To je dílek české ornitologie! To je téma. A pro mne k nim slavíci budou patřit, i kdyby je genetická stopa nově vedla třeba ke krutihlavům. Z drozdů, pro mne, mají všechno. Tak hezkou neděli.

Houpavá zem

13. února 2014 v 19:41 | Pavel Kverek
V roce 2001 jsme se společně vydali prvně přivítat ptačí zpěv a navštívili mokřady jižně od Kněžmostu, s pracovním názvem Rybníky u Koprníku.
Letos se tam vrátíme. Kdo by chtěl vidět močály opravdu zblízka, musel by se navléci do gumovek a ty podkolenní by mu většinou nestačily. Pak by ale viděl věci! Po drobných lagunách pobíhají všelijací pavouci a kolem kvetou mimo pohledy lidí bahenní kytky. Ze sousedství do ok v ostřicích doléhá zpěv proužkovaných rákosníků, kteří mají slať propátranou do všech stran. Zaletují sem i rákosní strnadi. A na posledních stvolech rákosu, zkoušejícího osídlit hlubokou slať, zpíval časného jara převzácný rákosník ostřicový. Vidím to jako dnes. Tak se mu místo líbilo, že v noci neuletěl a zůstal den další. Taky z hustšího rákosí od kanálků volal bukač. No a samozřejmě modráčci! Jen zpěvných rákosníků tu moc není, jsou po rybnících v okolí.
Z vedlejší hladiny (rybník Nový) se ozývá každý rok křik několika rákosníků velkých, do mokřadu zaletují za potravou. Oblast hostí všechny tři druhy cvrčilek. Hnízdí tu moudivláček, budníčci - no a samozřejmě slavík. Jistěže ne ve slati, ale v místě přítokové strouhy, v orchidejovém háji. Žijí tu chřástali, místo obhlíželi jeřábi. Tančili v mlze. Nezapomenu, když se pára tehdy nadzvedla, na jejich kroky parketem. Opona sice hned spadla, viděl jsem ale dost.

V řadách bezinek hnízdí mnohé pěnice, pěnkavy a pěvuška. Od smrčinky vyzpěvuje střízlík a v téměř ležaté větvi jednoho smrčiště hnízdí mlynaříci. Tam jsou bezpeční. Na sluneční straně se větve povětřím nezmítají, sojky tam odnikud nevidí.

Kolem protéká Kněžmostka a patří ledňáčkům, jako rybník. Skřivani, čejky, od louky stranou černohlavý bramborníček. V rákosí. Jejich populace je na vzestupu. Nebývali tu. U cesty-panelky v jedné z mála šípkových růží sedá ťuhýk. Pěkně se tudy díky němu chodí.
Když se louky táhly kdysi dlouhým pásem od Solečku k Býčině, hnízdil tu vodouš rudonohý a ve svazích Hrádku ťuhýk rudohlavý. Poslední v republice. To odešlo s mnichovohradišťským panem doktorem. Stačil nám to ale napsat.
Na Hrádku v akátovém háji hnízdí lelci a včelojedi, o dva rybníky níže k Budám pak luňáci červení.

V mokřadech u Koprníku můžeme potkat kukačky a žluvy. Zaletují sem černí čápi a bílí - ti hnízdí hned vedle na sloupě s vykovaným letopočtem. Bývají úspěšní, až na rok loňský. To vzdali taky, jako jiní.
Na Novém rybníku to žije, hlavně po rozmrznutí. Hladinu si prohlédneme o vycházce též. Na bývalé skládce hnízdí strnadi obecní. A zase ťuhýci. Zpíval tam i strnad luční, ale zmizel.

Místo je součástí rybniční lajny, dokonalým biokoridorem. Ptáci, kteří nemají chuť letět skalními městy Českého ráje, letí k horám podél rybníků. Někteří pokračují k Bezdězu a nádherné krajině Českolipska a Středohoří, jiní uhýbají kolem vrchu Mužský do Jizerských hor. Někteří v Polsku končí, jiní se navazují k baltskému migračnímu koridoru a letí jím dál.

Kroužkování v oblasti Rybníků u Koprníku doložilo význam regionu zejména právě z pohledu migrace. Cenné výsledky se dostavily. Dnes je prochytávání mokřadů na ústupu z nedostatku času.

Pro účel květnové vycházky se však jedná o komfortní trasu se špičkovou druhovou nabídkou. A mozaikou prostředí. I o těch si řekneme, abychom dokázali pochopit, čeho třeba v krajině Mladoboleslavska hájit a jak v ní hledat. Shodneme-li se nakonec, že mokřady nejsou jen "líhništěm komárů", za vaši společnost poděkuji. Klidný čas všem.

Přilétnou slavíci dřív?

9. února 2014 v 10:28 | Pavel Kverek

Středočeská zima toho letos moc nepředvedla, nevadí. U mě dobrý! Slyším už volání divočiny. Keřů a křovin, slavičích plácků Mladoboleslavska. Slyším je, jak haraší v přípravách. Vědí nejlíp. Letos to půjde rychle!

Skřivani, čejky, špačci, sýkory, hrdličky, straky, kosové a někde dokonce i drozdi. Velká tání sněhu se letos konat nebudou. Skákali jsme tehdy do závějí v bousovské ulici Na hrázi a jezdili po brašně na skluzavce. Kdybych tenkrát věděl o slavících, nechal bych tašku taškou a šel bych se do roští těšit. Jak to tehdy asi vypadalo? Nikdo doby přede mnou nezmapoval. Bílá místa tu jsou. Už to nikde nezjistím. Alespoň po mě zůstanou výsledky, po mě už ano.

Přilétnou dřív slavíci Mladoboleslavska? Ne, nepřiletí. O tomhle nevědí. Projevit se to může snad v tom, že hlavní příletové vlny pak budou opravdu vlnami. Až uvidí po příletu do Evropy.

Ale mám to v sobě hezky zařízené. Biologické hodiny už předou. Den se prodlužuje, těsně před půlkou března mám narozeniny. Pak žiju nádherně. Už teď vidím změny u sýkor - obou běžných. Zpívají a pozorností nešetří. Kosové to samé. Straky na hřbitově, kde teď pracujeme, ty už mají hlavy poblázněné docela! A zahrada tady? To může být průšvih. Ta by podléhat neměla. Co nadělám. Tak jí aspoň chodím fandit.

Napsal jsem do jedněch novin, kde mne oslovili, poctu starým místům. Já nevím, jestli nejsou podobné obraty dnes nadužívány, ale já se cítím pořád milovníkem krajiny. A jako důkaz mám "zpětnou vazbu". Ne, nezbláznil jsem se. Nejsem věřícím člověkem v pravém slova smyslu, to bych nedokázal, ale mám to jinak. Modlu mi nahrazuje krajina. K ní vzhlížím, naslouchám jí, chválím a děkuji. A chodím s bolestmi, léčit si je. Naučil jsem se s ní scházet. Už mi opravdu stačí podívat se na římse kostela, jak ve škvíře po tři roky drží vlaštovičník. Jednou neprojdu, abych se nepodíval. Jak se mu daří, jestli tam je. Vedle, v děravé štuce - považte - hnízdí domácí vrabci. Tedy hnízdili, v loni to zabrali špačci. Život tady u nás funguje takhle obyčejně. A je to vůbec obyčejné?

Jedu z Kněžmostu k Boleslavi. Stoupám na Starou Studénku a už mi srdce skáče. Vidím na dálku v jedné z vln mezí vedle vysoké hrušně trní a tam toho slavíka, co ho dřív chytli na jihu. Co tady budu, už se mi to místo takhle vždycky vykreslí. Teď jsem vás k tomu přived´- zážitky! To je míza pro srůstání s krajinou. Všude po trase něco mám. Pozvali mne lidé k zastavení, to je hezké. Jen co pojedu okolo. Prý tam sovy nocují za dne. Hned jak pojedu kolem, zastavím se.

Někdo třeba řekne - když mám na bloumání čas, stát někde u "smetiště", kde nic ještě po zimě vidět není. Čas mám. A to, že tam k vidění nic není? K vidění? To je právě to "srůstání". A neplatí, že tam nic není. Slyším - teď fouklo do jilmů, co tu zdvojeně rostou. I když ten slabší poslední roky klopýtá. Ozvaly se ale oba. Vědí co já. Že kořenit třeba tady. I kdyby bylo někde líp, jsme vysemeněni tady. Tak se té hlíny držme.