Březen 2014

Naslouchání pláckům

31. března 2014 v 20:04 | Pavel Kverek
Dnes dám něco jiného než rákosní slavíky modráčky, i když mi radost přivodili i o víkendu. Teď už je ale nechám ubytovat a půjdu je spočítat po půlce dubna. I když nevím, jestli to ještě nenapsat, co jsem zažil vedle Nového na rybníku Brodek. To je chytrý modráček - ten ptáček, zato zpěv mu moc nejde. Nebo to ještě fláká, nemá snad pro koho.

Ne, pojďme odtud kus dál, na hnízdiště slavičí, k Solečku.

Podívejte se na obrázek a já o něm hned pojednám.


Tohle je hnízdiště přenádherné.
Není to vidět, ale skrývá skalní bloky - tři se soutěskou. Když se povede některou sezónu a je tam dobrý zpěvák, pak to tam zní jak v kostele. Ptačí slova se třesou v tom kamení, hledají skulinky v květech třešní a míří k obloze. Jsou výzvou k už snad přeletujícím.
A teď ještě, co vidět je. Horem odbíhá k Pyrámu hřbet Hrádku a tady v těch místech se kreslí (pro někoho trestuhodně) akátovým lesem. Jak rozkvetou, jednoho jara nevynechám! A lelek tam vrčí, nad zemí, plné slunce.

...Tak jsem pojal úvod a teď pro ty, kteří se zajímají jinak.

Všimněte si průseku pod elektrovodem. Je požehnáním pro slavičí hnízdiště. V chystajícím se mlází každá moudrá slavice postaví hnízdo, většinou v obrůstajících pařezech. A do okolí s hrabankou pak odbíhá pro obživu. Takže letos už budou překvapeni příjemně.

Poznatek druhý?
Průklest byl proveden loni v čase, kdy se samec chystal pelichat. Natolik jej zákrok vykolejil, že tam nepelichal. Prokázal bych to nesnadno - říct, že v místě nezůstal. Při letním putování za pelichajícími dospělými slavíky navštívím kdeco a tak jsem přijel i nad Přepeře, do pásů křovin v kopcích, jestli tam nějaký není. Byl, a byl přesídleným ze skal. Podle kroužku.

Pro pelichání potřebují kvalitní biotop. Tady se skrývá odpověď na dávná podezření, že se po vyhnízdění "někam" ztrácejí. Ztrácejí - málo, ale přeci. Jsou to ti, jimž letní hnízdiště zesvětlala, že je nedokáží ukrýt, kdy nelétají. Převážně však zůstávají doma, jen jsme neznali je najít.
Tímto výzkumem byla před lety vypracována strategie kombinace technik, kroky i výsledky byly průlomové.

A ještě k pláckům:
Nezjistil jsem v neděli žádného ze slavíků a ani se nedivím. Možné to není. Unikátní březnová šance tím padá. Ale duben, co se chystá, ten jim tentokrát připraví takovou fascinaci, že napříště z Afriky vyrazí dřív. Kopřivy budou po kolena (po moje kolena), trnky opadané, slivoně vyvoněné. Snad květy třešní, ty možná vydrží.
Když jsem viděl u Klenice, jak orseje svítí v zelených březích, kde v lagunách tančí ropuchy každoročním štěstím, že se ještě vešly mezi noční kola aut, strhla mne nálada k radosti. A potkal jsem lidi v zahradách, kde jsme k sobě za léta přátelští. Dovolí mi tak parkovat mezi ploty a hodnotíme ušlý čas. Jen se divili uspíšení návštěv. Opáčil jsem, že oni mají brambory v zemi taky s předstihem a práce jiné též svižně rozběhnuté.
Slavík nebyl ani tam, ale i to je výsledek cenný.

Jsou v těch místech vývěry vody a sám jsem se byl podívat, mají-li ještě čím vířit. Mají, a vydrží. Pokaždé jejich trychtýře po zimě čistím a u té, kde jsem začal, mohu se nakonec napít. Jsou to chvíle, kdy žiji naplno. Všechno je tam se mnou - motýli na podbělech a včely vedle nich. Líná Klenice, co na mne ví, že jsem v prvních klukovských návštěvách neuměl plavat. Když jsme ji přehradili, pak brzy ano. Jen rákosí, co mne teď bujně odstrkuje, bývalo bojácnější! Co chvíli hořelo od parních lokomotiv. A jednou jej socialistické zemědělství rozoralo a vyselo po něm cosi. Prohráli, ale zelených cvrčilek, co do řídkých brček nalétalo! To jsem nikdy neviděl. A neuvidím. Dnes mi tu odporuje prales, vysoký a hustý. Sluší ale i on těm místům v kraji domova.

Návrat před čvrtstoletí

29. března 2014 v 7:33 | Pavel Kverek
Musím se posadit. Už mi to začlo. Míří ke mně od hráze Brodku všechny... ...vzpomínky.

Sedím na mezi, kam slunce svítí a lidé nechodí. Je odvrácená od cesty-panelky, jíž lze dojít do luk u Koprníku a kudy půjdeme v máji za ptačím zpěvem.

Přede mnou laguna, stál jsem tu v zimě a říkal - jestli tady ne, tak v mém kraji nikde!


Východní část jedné z lagun. Území se dřív táhlo od Solečku kol Žantova a Býčiny, až k Budám. Všude bahno a rákos. Tak nějak to zažil doktor Alfréd Hořice.

Teď tu štěstím plápolám. Náhradním velkým přehrávačem pouštím modráččí písničku a on ji slyší. Velmi nesměle, kdesi z hrany polehlého rákosí, odpovídá. Budu do večera, abych vrátil šťastné dny předčtrtstoletí. To jsme to jinak žili, dnes je rákosních slavíků po republice dost. Ne tolik na Mladoboleslavsku, tak mám radost. Pravda, nevěnuji se jim tolik, dokonalý přehled nemám, čas mi berou slavíci praví - rezaví.

Jen ještě chvátám (v mezích možného - zestárnul jsem) vyčinit vlčákovi. Žene od mlýna srnu jak idiot, tak mu hrozím. Kouká na mě a já ho odkazuji, odkud přišel. A slunce mne v tom (už zas) pohodovém čase nechce nechat samotného.
Do laguny jsem nalíčil a natáhnul. To je tedy svět. Z blízka, když to člověk čte, je jinší, než když jde jen kolem. Na okách se houpou kocábky blatouchů - po slunci zlaté. Jakýsi hmyz je našel a tak je nás víc.

Modrák už nezpívá a nevím, jestli nezmizel. Mohl být průtažný, i když jsem ho zjistil už včera. Musím myslet na to, že jsem v tahovém koridoru jižního Kněžmostska, pod hranou bloků Českého ráje a tudy všichni, kdo nechce do skal, letí. Uvidíme, jak vše dopadne.

Z oblohy slyším naříkavý hlas husáka a říkám si - o co jde? Nu, přilétá mořský orel, asi jim pátrá po hnízdech a sameček husy si s ním ví rady. Jsou to chytří ptáci. Orel mne vidí na mezi a jeho žlutý zoban už stoupá v termice do výšky. Vrací se do skal. Přeletují kormoráni, není jich moc. Dohromady sedm. Bílá volavka - taky tu nebývala.
Nacházím hnízdo - velké, loňské. Labutě není. Je tu naprostý ráj. Ptáci v bezpečí. Laguna se celý den houpe. Gumovky mi tak tak stačí, hlídám si to. A jdu si zase sednout. Raší tam svízel a listy mrkvousu a všechno voní.
Zemědělci zachytli o plynový označník v poli (pruhovaná tyč) a nikomu to nevadí. Pod ním pár metrů níž vytéká utemovaný drén a tvoří bažinku. Těch sasanek kolem! A všechny se dívají k slunci. I já. I cvrčaly. Chvátají na sever. Aby ne. Domov je volá. Přilétli jeřábi. Není hnízdo jejich?

Naklání se večer, modráček nikde, jen bukač se z třtiny ozval. To sedí. Tudy pokaždé táhne.
Slunce se ukládá a my budeme děkovat. Ptáci už začali.
Ze sítě vybírám budníčka, koukám na kondici a odhaduji, kam asi míří. Odsedá si na černý bez a lapá po muškách. Kroužek ho vůbec nezajímá. Za chvíli mu to začne, noční přesun.
Bekasiny vylétly z ostřic, ale rozmyslely si to. Tak ještě ne. Ještě zůstanou.

V přístroji roztáčím disk a jen lehce nechávám zpívat. V momentě, pod výš taženou sítí - ...a tak dál ...a tak dál..
Teď třeba spěchat. Jestli má z fotky něco být. Blýskat bleskem v krajině nechci.


Sameček je stár. Dost stár, a to je dobře. Už tu asi hnízdil, taky dobře. A my si ho, až půjdeme třetího máje o sobotě, s jinými představíme. Povím víc o tomhle světě "pitomejch komárů", abysme pochopili a tolerovali, poznávali.
Jako teď já. Modráček po zvážení a zapsání biometrik zpívá. Toť večer přímo parádní!
Špačci spěchají na rákosí, vlaštovka stejně tak. Byla už včera.

Laguna honí v proudech vodu všemi směry, až je nepochopitelné, jak to tak může být. Vodní chřástal s kropenatým vítají mladičké šero, bramborníček s černou hlavou naopak upaluje někam se natáhnout.

To jsou luka u Koprníku - kraj, který jsme zachránili. Pro tuhle chvíli.
Vzpomínám na dokument, který nám tehdy ukazovali při zavážení mokřadů. Všechny složky a instituce daly souhlas, že jim kroky nevadí. Všechny! A jedna je dokonce pozvala. Vím která a jakou protislužbou. Strašný...
My jsme ale pěkný kus houpavé země zachránili. Myslete si co chcete, ale ten pocit je pro mne "pralinkou" k cestě domů.

Krásný večer jsem včera uviděl!

Odpoledne v bahně

27. března 2014 v 20:39 | Pavel Kverek
Těšil jsem se. Konečně jsem praštil s prací a jel nejdřív vyfotit čápa na kněžmostské nové hnízdo; za dvě hodiny znovu, to už měl "přítelkyni" - jak poznamenal jeden z řidičů a pak jsem vypad´ do močálu. Šťasten. Tam to tedy žilo.
Laguna je obrovská novým rozlivem a tak jsem si říkal, jestli tady se neusadí modráček, tak už nikde! Dlouho mi to nevydrželo hrát, ale nebylo třeba. Tak nádherný zpěv jsem ještě neslyšel. Ten v odpověď. Bez klasického úvodu - ale ty směsi, co kde naposlouchal. A ten přednes! Nechytal jsem ho, nebyl už čas. Je usazený, nic se neděje.

Sklopkou jsem v mokřadu za pobřežím - tradiční tahové místo (bývalo i hnízdištěm) - chytil jiného samečka. Staršího, ale potřeboval by ta pírka ještě trochu vyleštit. On to stihne za krátký čas. Pak se rozsvítí celý, i s bílou hvězdou.

Dal jsem schválně tuhle fotku, abyste viděli - vy, kteří ornitologii ještě nepraktikujete, co ten modráček nabízí. Když sevře ocásek, schovají se ohnivé barvy za břidlicovou šeď kostřece (shora). Podívejte se též, jak má pod krkem krásně modrá pírka v souborech, jako by měl uvázaného motýlka! Jsou krásní a my to máme, jako ten Jakub na rybách. Všechno hned zase pouštíme.


Tuku moc neměl, tak ho podezřívám, že daleko nepoletí.

Dvě stovky doupňáků na stromech - to byl zážitek. Tohle je vždycky velká síla! Létaly husy, už hnízdí. Je málo strnadů rákosních, co se děje, nevím. Viděl jsem v páru mlynaříky, ti už také nikde nejsou. Zato špačci a konipasi - ti nocují i letos. A taky přilétla vlaštovka. Na noc, odněkud. První.

Kvetou blatouchy a začínají slivoně. Ještě zítra si tam vyjdu a pak přehodím výhybku do slavičích roští - bohužel. Nebo bohudík? Jak se to vezme.

Ta zem, jak do ní zapršelo - to je radost. Je houpavá a snad ji uchráníme. Jako mokřadní stanoviště kytek a zvířat.

Nad Brodkem v obecním lese zpívá brávník. Pěkný moment. Jsou tam s ním i zpěvní drozdi, kvíčaly i kosové. Ti lesní.
Žluna zelená tam volá roztouženě, střízlík to zvučí odzdola. Pěvuška, červenka, budníček menší - tak to je čas, kdy táhnou modráčkové. Bahnem.

Náskok tří týdnů

23. března 2014 v 10:57 | Pavel Kverek
Souhlasíte s tím takhle? Oproti loňsku jednoznačně.

Co se stane u tažných ptáků? Zamýšlí se nad tím mnozí. Dnes v neděli jsem chtěl už vyrazit do roští, ale odvolal jsem to. Kvůli počasí. Ale jestli mají ptáci přibýt, přibydou právě v podobném čase. Kolem okna letí k Žehrovským lesům hejno brávníků. Budou to už asi "protějšky", protože samci dávno zpívají po lesích. V půli týdne jsme instalovali hnízdiště ledňáčkům, tak to vím odtud.
Drobné rybky už jsou pod hladinou, rybařící se mohou tužit! Takhle vypadá dovozový prefabrikát (+ víko, samozřejmě).


...

Místo do gumovek, vlezl jsem znovu do archivu kontrolních odchytů. Skvěle se v tom čte a vždycky se něco najde.
Zaujaly mne doklady soudržností párů. Nemám jich mnoho, ale některé jsou půvabné. Jak si (i roky po sobě) žijí oba ten svůj slavičí vztah. Nebýt kroužkování, nevěděl bych to.

Jen co spásné deště přejdou, vyrazím v týdnu ven. K prvnímu naslouchání a už teď vím, že zažiju sílu. Všechno pokvete, jen slavíci tam nebudou. Ale co kdyby. Včera jsme to řešili s návštěvou ze stanice.
Nemá ten první zápis v promítnutí do příletových vln velkou výpověď podle mého, ale bývá to romantické. A vzrušující. A nezapomenutelné! Všechny rekordmany si dodnes pamatuji a tady takhle od klávesnice bych je mohl okomentovat. Takové to jsou události. Jen jsem si však novou strategií naboural všechny staré přílety - ty byly totiž zjištěními samovolnými. Dnes lokality cíleně prohledávám akusticky. Jemně, opatrně. A dostávám se tak k slavíkům, kteří by byli dříve jistě přehlédnuti. Chovají se totiž svérázně. Ale tím jsem zdokonalením vlastního stylu prošel. Uvědomuji si však právě, že jsem tak znevěrohodnil průzkumy dávné i docela nedávné - totiž i ty, kdy jsem kolem křoví "vyhrával" z kazeťáku. Ty byly jen "mezikrokem" k cíli a dnes se jim trochu směju. Došel jsem dál a je otázkou, jde-li vůbec aktuální forma zjišťování ještě zlepšit. Snad jen násobným výměrem času, průzkumu věnovanému.

Když jsem zmínil pionýrské doby vyhrávání z magnetofonu - vzpomínám, jak se mi v tom stříbrném "jezevčíkovi z tržnice" zamotala kazeta (v prvním okénku ještě dřív) a vzteky jsem onu skříňku nakopl. Prvně a naposledy. Normálně se tak nechovám. Magnetofon s tím počítal a odpověděl skluzem do Kněžmostky. Otravnou spolupráci vyřešil sebevraždou.


Dnes má monitoring s využitím hlasových úryvků nezastupitelné místo ve výzkumu, vůbec si nedovedu představit práci bez techniky. Tím jsem výsledky konečně dostal do roviny uvěřitelného. Škoda, že mi není těch nádherných "-cet". Že čas tolik zdrhá a ošidit nejde. Jde ale ještě víc žít. A touhle výzvou je příhodné doprovodit mladé jaro. A hned jak v krajině oschne, pojďme jej vítat! Kulisa bude zase už o stupeň tmavší. To promluvil déšť.

Za slavíkem tmavým

21. března 2014 v 20:10 | Pavel Kverek
Kdo zažil, dá mi za pravdu. V naší republice - setkat se se slavíkem tmavým - je velký svátek. Lépe, než terénní ornitologové, jsou na tom kroužkovatelé, mají větší šanci. Zejména koncem léta, kdy táhnou do jihoafrických zimovišť i slavíci mladí. Ti jsou pak nejčastějším důvodem k zapsání druhu na seznam. O těch ale psát nechci.

Staří ptáci na jaře spěchají a platí to i pro oba rezavé slavíky. Proto těch tmavých u nás mnoho nevidíme. Z posledního zastávkového místa, kterým pro naprostou většinu z nich není naše republika, to natáhnou už přímo na hnízdiště. Spěchají samci, za nimi samice. Nám nejbližší pravidelná hnízdiště leží severněji ve středním Polsku a Německu. Čím výše - tím jich přibývá. Unikátním prostorem je zóna, kde obecný končí a tmavý začíná - místa společného výskytu. To jsem neobjevil já, přišli na to kolegové v Německu - ona atmosféra, kdy obecní (už usazení) koncertují z míst sušších a tmaví - se zpěvem začínající (pro zpoždění v příletech), se ozývají z vrbových mokřin. To je zážitkem.
Má-li člověk příležitost hodnotit i rozdíly v nárocích na prostředí obou rezavých, jde o zážitek nadosmrti. Prožil jsem takový kdysi v Polsku, byl jsem součástí pracovní skupiny a vědomostně vyspělejší si vše budu moci zopakovat v květnu. V čase, kdy tmaví budou přilétat (nezdrží-li je komplikace cestou). Krom hlavního úkolu bych chtěl najít čas právě k sledování přilétnuvších ptáků, ověřit si, zda v literatuře dokola zmiňované popříletové chování platí. Podívat se, s jakou energetickou rezervou přilétají hnízdit a stav ten porovnat s obecnými slavíky z Mladoboleslavska. Vyzkoumat, jakou potravu tmaví preferují - zda platí, že loví spíš ve větvích a ve vzduchu. Od nás mám tak málo materiálu, že ač chci zkoumat hlavně naše populace, příležitost v hybridní zóně vítám.


Prosna je jiná než Jizera. Je svobodnější.

Zamýšlí-li se člověk nad našimi slavíky tmavými, přestože jich nepochybně přibývá, na tvorbu čistých párů to nestačí.
Jaký je původ "nahodilců", u nás v hnízdním čase pobývajících? Nevíme.

Aby závěr nebyl chmurný, dosvědčuji, že kdo slyšel v krajině zpívat slavíka tmavého, nezapomene. Zejména starší zpěvák je až překvapivě hlučný v přednesu - ovšem fakt, že strofy jsou oddělovány většími pomlkami, vrací koncertu vážnost. Není však takových zpěváků mnoho, mladí, kterých je zjištěním většina, nevyzrálé sloky ještě příležitostně "podřizují" hlasům okolí, a namísto repertoáru uherského slavíka tmavého slyšíme jen "zhrublé" motivy slavíka obecného. Často ještě zmatečně přerušované či všelijak pomíchané. Aby situace byla ještě složitější, podobným stylem se na hnízdištích slavíka obecného prezentují i hybridní samci. Zdá se však, že alespoň podle mých poznatků začínají tito tokat později, často až v červnu.

Není jednoduché posuzovat nahrávky, které zasíláte. Od laické veřejnosti chodí záznamy jasné, ovšem od odborníků přijdou někdy opravdové rébusy. Ti totiž běžné hlasy vnímají samozřejmě a zastaví je spíš bizarnosti. A to bývá oříšek. I datum pořízení nahrávky během jara je důležité, k létu šidí a švindlují úplně všichni! Myslím slavíky.

Čas k bádání ještě je

19. března 2014 v 19:40 | Pavel Kverek
Čas k bádání ještě je.

Ještě chvilku můžu pátrat v archívech a přemýšlet, ovšem letos daleko dříve bude třeba čekat u slavičích roští. Ne, že bych tomu nějak víc propadal pod tíhou splašeného jara, ale výzkum je výzkum. Má-li být objektivní, musím chodit už zkraje dubna. No a letos radši ještě dřív.

V ohlížení se stále s velikou chutí zabývám oním svátkem 21. července 2013, kdy jsem prvně dokumentoval slavíka - zahraničního kroužkovance. Ve svazích Staré Studénky to bylo.


Jihoevropští kolegové - tedy spíš kolegyně, nemohla si pomoci při identifikaci chyceného slavíka ani rozměrem křídla, aby naznačila, zda jde o M či F. 85 milimetrů, které naměřila, je totiž uplatnitelné pro oba. A znám to dobře od jarních ptáků sám - pohlaví stanovit je nemožné. Mohl bych se teď rozepsat třeba vůči zahraničním údajům, jak neplatí zcela "námrazový efekt" pro MM, anebo jiné. Vylovit ze svých měření dlouhá křídla FF a proti tomu "osmdesátková" drobných MM. Čeho se tedy chytit, chytají-li slavíky nad Pádskou nížinou v bráně do Alp, kde jsou brzy a k tomu "nečitelní nenastartovaní". Na provokaci přehrávkou zpěvu jsou schopny reagovat i FF a na opeření rozlišovací znaky chybí.

Překvapivá je hmotnost slavíka z podhorského zastávkového místa, stupeň tučnosti i svaloviny. Pro mne nízká čísla! I když sameček (dle dourčení u nás) patřil k drobnějším, hmotnost necelých 22,5 gramů je překvapením. Ještě lépe vše ilustruje stupeň tukových zásob - dvojka. Jedině, že by... ...že by do místa teprve přiletěl, pak by byl ovšem 14. duben vysokým datem. V měření běháku jsme se na vzdálenost 695 km shodli na pár desetin milimetru, což mi samozřejmě udělalo radost. Jen pro pelichání v čase kontroly jsem nemohl znát délku křídla ani rýdováku, to mne naopak mrzí. Zrovna se to semlelo tak, že pera hrotu křídla i rýdováku už chyběla. Slavík nepatřil k nejstarším, ale dvouletý dle zbylých indicií nebyl. Na odchytové stanici v ústí horské řeky Toce stáří stanovili pouze zápisem +1K.

Rezaví slavíci jsou perfektní druh pro specializaci. Jsou dostatečně "těžcí" třeba i proto, že neexistuje pohlavní dvojtvárnost (i když jsem četl, že někteří znalci rozdíly vědí). Já jsem zdrženlivým, takový záchytný bod jsem krom změn provázejících hnízdění dosud neobjevil. A hledám.

Co mne překvapuje ve vztahu k výsledkům kroužkování - je jich neúměrně málo a myslím teď z cesty starým kontinentem - přesně v duchu tohoto čerstvého. Jak to že modráčci jsou tak přečtení? Je to místem výskytu během tahu? Dobře se chytají? Tam i tady? Možná máme stopu.

Slavičí domovy?

18. března 2014 v 17:39 | Pavel Kverek
Mnohdy až bizarní!

Jedno hnízdiště má v určitou dobu koberec z dymnivek a kousek dál rozkvétají narcisy. Ty prostokvěté - bílé. A kvetou tam střemchy. A přežívá několik obřích topolů černých, už ale v torzech.

Jiné je potaženo barvínkem. Je to nevypověditelné, když rozkvete pod břízami. Tvar těch květů se hodně využívá v kovářských motivech. Barvínek tam má stín a je ho široko daleko modro.

Jinde na hnízdišti kvete galská růže, je to starý lom na písek, s dráhou pro motocykly-domoviny.

Pak mám místo, kde - to až ale za letního pelichání - oranžově září úbory mochyně. Židovská třešeň se jí říká. A kvete tam plamének plotní, pod ním je vždycky úplně tma, když tam líčím.

Zmíním naprostou klasiku - kopřivové plantáže. Je zajímavé, jak některé pálí až šíleně. Mladé listy se ale dají klidně konzumovat.

Jinde hnízdí slavíci v maliní, to je na břehu jezera. Kolem vyšlapaných rybářských míst.

Kolem Jizery preferují partie s křídlatkou japonskou, krásně se jim na zemi sbírá potrava.

Specifické jsou nájezdy na R10, tam to je exotika i s pnoucími růžemi a vůní hlohyně. A se všemi tóny šeříků.

Na hrázi Nového rybníku hnízdí v svízeli s příměsí kopřiv a třtiny křovištní. Hnízda obsahují i listy rákosu.

Našel jsem jindy hnízdo přímo i v řídkém rákosí vedle starého náhonu. To se těžko hledalo. Nepočítal jsem s tím prostorem.

V evidenci mám i hnízdění v pletivu a taky mezi zarůstající hromádkou plechovek.

Na starém koupališti byla hromada hlíny, jakýsi model pahorku, jemuž vévodil zámek Humprecht z betonu s namalovaným ochozem (velikost loveckého zámečku byla asi po kolena). V sousedství rostly javorové semenáčky a kolem tekla Klenice. Slavíci si postavili hnízdo "v podzámčí" v řídkých kopřivách.

V jednom parku slavíci vystavěli hnízdo v břečťanu. Bylo však hodně nápadné a pokus mladého páru zkrachoval.

U mlýna hnízdili v pařezu, obrůstajícím proutky. Takové případy bývají časté a úspěšné.

Nad Žantovem hnízdí mezi skalami - neskutečná lokalita! Celá stráň nad tím se vždy na chvilku rozsvítí akáty. To si nikdy nenechám ujít. Bolí z té tíhy hlava, ale zas na to budu čekat celý rok. A včely spolu se mnou.

Na Horách jsem našel hnízdo v "zaječině" - janovci metlatém. Kolem voněly květy třešní. V létě tam nad mateřídouškou poletují svatojánci a z boru vrčí lelkové.

Hnízdit jsem slavíky zažil také vedle ochozu zvěře a nikdy se nestalo, že by srny šláply do hnízda. Je to neuvěřitelné, mají-li všichni klid, jak se do těch posledních kousků divočiny narovnají.

Taky znám místo, které voní po hluchavkách, i tam se slavíkům líbí. Kdysi jsme ty kvítky opatrně vytáhli a olizovali šťávu. Tak si to občas připomenu, jestli to ještě platí. Platí a mám hezkou chvíli.

Znám hnízdiště, kde zrají moruše, tam se taky těším. Vlezu si do koruny, než se slavíci kolem nachytají a koštuju tu jedinečnost. Někdo řekne třeba: "Kecáš, žrals´ to někdy doopravdy!? Vždyť to má chuťový ocásek." Právě. I trnky mám rád z letních slavičích křoví, ale musí se s nimi pomalu, jednu - nejvýš dvě. - Dobře, ale to je právě to krásné scházení se s krajinou. No, a samozřejmě bezinky, když dozrají. Tam by taky někomu mohla chuť vadit. Ale já jsem se naučil z té přírody si trošku zobnout. Banány holt tady sotva kdy potkám! Ale pár drobných meruněk ze zapomenutého sadu - co na tom, že trošičku strupovitých. Mirabelky - špendlíky, když ve dvou barevných variantách dozrají se slavičím rokem na Studénce a hrušky pak z konce kopce opačného.

No a taky mám místo, slavičí pelichaniště v polích, na starých mezích. Tam se normálně nedostanu, bývá tam řepka a dojít nelze. Až po sklizni a je to akorát, s časem na zapsání. Stojí tam v čele flotily rozlámaných černých bezů prastará špinka. Strom v nádheře, jakou jen hrušně dovedou. Habitus stupňovitý, elegantně odsazovaný, v protivětří zhojeně odrbaný. - Však nahybnutý ovocem! A tak si tam taky jednu dovolím, abych "neurazil" a procvičil sobě hubu do všech stran.

Mám místo, kde už od června rostou křemenáče. Jednou jsem tam vlez´ a začal mluvit nahlas. To pak člověk přemýšlí, z čeho se ještě může vysvléknout. Pytláci tam asi přišli za tmy a doslova si v nich "vyšlapali flek". Anebo to byli takoví, co houby neberou.

A taky nesmím zapomenout na květy šípkových růží. Tam se teprv výzkum žije! Lemy cest jsou vůní těch růží obtěžkány a pokud vzduch toho dne stojí, koncentrace parfému je k večeru omračující.

Přijde-li člověk do míst ještě před slavíky, tedy v předjaří, kvetou mnohde orseje, blatouchy i devětsily. A jinde podběly. A létají první motýli.

Je úchvatný čas, kdy svítí odevšad jívy. Na jedné jsme pozorovali žluťáska řešetlákového. Byl esem ve vějíři podjarní nálady. Voda od Kněžmostsky voněla (ne po saponátech, to ještě neumí), voněla poctivě březnem.
Do kraje se fofrem a s nadšeným pokřikem vracejí bílí konipasi. Chyběli by v těch čerstvě už zase vypasených loukách!

(Dal bych fotku, ale nebudu dávat křemenáče).
Tak jindy.

Přečteno z peří

15. března 2014 v 20:58 | Pavel Kverek
Jestli ne každý, pak každý druhý obrázek v galerii, zadívá-li se na něj člověk s odstupem času, trochu déle nebo i jinak, rozkryje nějakou zajímavost. V čase, kdy čekáme na první slavíky z Afriky a je žádoucí čekání zkrátit, nabídnu jednu takovou fotku. Pro odborníky to může být zajímavé až překvapivé, pro návštěvníky ostatní třeba jen úsměvné.
Pojďme se na to podívat - přečteno z peří.


Na snímku rýdovacích per SO z 5. máje 2013 vidíme hned několik zajímavostí.
My se zaměříme na přítomnost "hladových pruhů", ať si o jejich významu můžeme myslet mnohé. Ještě uvedu pro ostatní, že hladovými pruhy se rozumí "ošizený" vývoj praporu(ů) per (zde světlejší a bledší oblast).


Kdybychom chtěli věřit, že znak opravdu opisuje životní výseč daného jedince ve vztahu k pohodě či nepohodě, promítnuté ve finále hlavně do příjmu vhodné potravy, úkaz nabízí následující:

Jak známo, diskutovaný slavík je mladý - tedy v prvním velkém peří a rýdovací pera mláďatům začínají růst už v hnízdě. U slavíků však mladí často opouštějí hnízdo daleko dříve než dovedou létat, ze známých důvodů. V jaké délce jsou v okamžiku rozběhnutí z hnízda rýdovací pera, je individuální, eviduji vzorce všeliké. U tohoto příkladu je vidět zhruba v půlce délky nápadný střechovitě zalomený pruh. Budeme-li trochu detektivy v ptačím světě - nemohla mladého slavíka stihnout výrazná krize právě v čase opouštění hnízda? Jak na tom byli v tu dobu jeho rodiče? Pokud nedošlo k nějakému karambolu, krmili svá mláďata? Byli tedy v pořádku a byli v pořádku sourozenci? Neživil se už třeba osiřelý sám?
A věc zásadní - propsal se do peří anomálií skutečně "nalomený" vývoj mláděte?

Co je jasné. Slavík zdárně na prahu předminulého léta vyrostl, postavil se na vlastní nohy a vlastní křídla jej dokázala s vloženou mapou a potřebnou dávkou štěstí dopravit do Afriky a vrátit do rodného kraje, k Novému rybníku na Kněžmostsko. Kde zpěvák dostal kroužek a my tím snad možnost, dovědět se o něm něco víc. A možná už letos.

Slavíci (ještě) nejsou

12. března 2014 v 18:03 | Pavel Kverek
Březen - kamna si strčte za klobouk! Normálně mi obličej tmavne v půlce května, po předchozích pracovních odpoledních jsem už jako gumovka.

... Kdepak, třebaže se na ornitologickém webu objevilo podezření, slavíci ještě nejsou. A dokonce ani modráčci ještě ne a ti by nějaký den z příletového kalendáře ubrat mohli.
Na jihu Moravy taky nejsou, jak hlásí Vilém. Hned několik z nás už zkouší štěstí, ono je to vzrušující. A myslím, že nejde nikomu o soutěžení - prostě, chtějí už žít ta jarní setkání.

Prvními slavíky jsou modráčci, to se ví.
Byl jsem včera na jejich tahové cestě jižně Kněžmostu, v močálech u Nového rybníka. Už jsem to tady psal, zachránili jsme je s jedním kantorem a tak se mi tam líbí tak nějak víc. Když vidím okolí, co se z toho stalo, jsem rád, že jsme v úsilí vytrvali a věc dotáhli do konce. Normálně se nad nimi v jednu chvíli tvořila pára, a z ní volali jeřábi. A na hladině to taky muselo vypadat! Nejvíc bylo slyšet husy. Koho to ještě překvapí, že tihle velechytří ptáci jsou zpět.

Za čím jsem přišel, to jsem neviděl ani nechytil, modrák tam není, jen pár strnadů rákosních. Ale i pro ně je to domov, který už zase drží a oni jsou v něm spokojeni. Ještě nezpívají, ale už to s nimi šije.
Mokřad, jako by se snad i zvětšoval a to je dobré zjištění. Nemyslím plošně, to nejde (má svoji výměru), ale tam, kde byly pevnější ostřice, už se zem propadá a oka se zpátky nezatahují. No dyť se podívejte a nemyslete - voda je pod tím čistá.


A já už tam vidím ty kytky, už se shlukují kolem a počkám si na vachtu. Přijde, vrátí se, kde kvetla před lety! A už si ji pomažu vyfotit, žádné vymlouvání.

Tipnul jsem si dnes místo na slavíky. Oni tam kdysi byli, i lidé, co chodí do tamní hospody, mi kdysi hlásili zpěv. Dnes jsme tam byli vybírat místo pro hnízdiště ledňáčků a na křoví jsem koukal. Je pořád své. Tak ho ohlídám.
Když jsme vybudovali hnízdiště čápům a pracujeme teď pro ledňáčka (koupen polotovar), vybavím domácnost i slavíkům. Už to nosím v hlavě dlouho a půjde to. Pro letošek to ale nestihneme. Čeká mne ornitologicky náročná sezóna. O tom, co se chystá - jaká spolupráce, napíšu, až se vrátím. Budu fotit a sbírat zkušenosti a pak to tady ukotvím s komentářem.
Hodí se mi rozšířit znalosti o slavíku tmavém, tam jsem slabší. Přestože se Českem druh pohybuje už malounko početněji, není to stále ono. Tolik let pro výzkum už asi mít nebudu, třeba spěchat. A navíc si chci užít tvrdé a po drozdu hlučné zpěvy uherských mistrů z vrbin té rezaté řeky.

Včera jsem viděl ještěrky. Babočky bílé "C" jsou už taky na nohou, a kdybych jel do lomu nad Rohatskem, potkal bych je tam... Jak tenkrát, v čase začátků, kdy jsem chytal v březoví, smáčeném ve vodě pískovny jikavce - severské pěnkavy. To už zpívali. Koho že bych tam potkal? Černoproužky březové! S nimi tam jaro teprve platí. Létají v korunách bříz, mají radost, že slzí míza a slunce na lom nezapomnělo. Tam, když se člověk vpasuje, konzum ho nedohoní. A jak se začne šeřit, rozbalí to drozdi. Ještě větší frajeři jsou brávníci. Ty jsem slyšel zpívat, jak se blížili od Chlumu Domousnickou branou. Jak ten starej "šutrák" uviděli, zpívali. To je strašná síla, tohle si od ptačího jara zasloužím! A po cestě domů ještě myslím na jiné: "Kde jsou teď ťuhýkové z průhledných růží? Kde slavíci od třešňových studánek?" A pak to už přichází - potom přejde, nakonec zase vyletí svatojánci nad rozprostřenou mateřídoušku a slavíci k jihu přepelichají. Co to píšu, vždyť ještě nepřilétli!

Když jsme točili před pár dny o čápech, řekl jsem mimo záběr, že krajina je tady obyčejná a mám ji za to rád. Žít ale, že umí jaksepatří. Mívám pocit, že jak na ni tlačíme a presujeme ji, ona s opovržením se roztéká, kde jen nahmatá skulinku. Každý metr trávy u silnice pak sveřepě vibruje vitalitou a já té statečnosti zase přijdu přát.

Věštění z koule

2. března 2014 v 12:23 | Pavel Kverek
Kdo sleduje letošní ptačí jaro, musí být potěšen. Kolegyně, a kolegové stejného zájmu jak to mám já, hlásí mnohá překvapení a zapisují je s velkým potěšením. Ano, tak to je. Letos to bude pěkné.

Kdybych měl času na rozdávání (opeřencům), vyrazil bych do močálu. Že letos nepřiletí modráčci dřív, bych se velmi podivil. Nemají to ze Středomoří daleko, a když mění rekordy králíčci ohniví, oni to udělají taky. Tohle je totiž čas, kdy se to v rákosí mění z hodiny na hodinu. Potrava tam zcela jistě je a o jiného nejde.
Teploměr v naší zahradě nevěří sám sobě, slunce hřeje jak v půli května. Uvidíme, co slavíci. Na ty čas najdu a pokusím se "starý" rekord shodit. Je v samém konci první aprílové dekády a to je pro Mladoboleslavsko odvážné datum! Nebývají u nás první v rámci země, dříve o dva dny bývají na moravském jihu, někdy nám to natře i nedaleké "Pražsko". To bývá sotva o hodiny a spíše tím, že tam mnoho lidí více vidí.

Nechci zlehčovat můj příletový kalendář pro slavíka, ale ruku do ohně za něj dát nemohu. Nejsem totiž schopen projet přes padesát hnízdišť za den a většinou překvapí nějaké malé. Pak si říkám: "Kdybys byl býval do toho místa vyjel včera nebo předevčírem!" Ale nejde to. Zkrachoval bych. Takže i moje rekordy nutno nahlížet opatrně. Je to spíše vzrůšo.

Včera jsem měl nápad, nachystat si takovou "trenýrovku" (vojenský výraz pro rozcvičku hlavy). Rozsvítil jsem na monitoru všech 182 momentek rozpelichaných křídel slavíka obecného, počítal v nich letky a hledal nové pozoruhodnosti. Vždycky se něco najde s odstupem času, protože člověk nějak dozrává, anebo je třeba zrovna bystřejší - vyhecovanější.

Mocně mě to vždy nadchne, počet křídel dává už dokonalou představu o procesu, v minulém století pro mne zcela nepochopeném, nevyhmátnutém. Chyběla i technika a zkušenosti. Teď se to vzdělává snadno a troufám si i na fotky nekvalitní, kterým jsem dříve absolutně nerozuměl. Ještě že jsem je nevyházel.
To je pohoda, když to do sebe zapadá, když se člověk zorientuje třeba podle jediného znaku! Letos úkol ještě posunu, abych měl momentek dvě stovky.

Vím, že jsou mezi návštěvníky tací, které to zajímá a tak napíšu pár větami, co se v tom archivu zračí.
Třeba stav (vždy konkrétně k datu, samozřejmě), kdy těsně proces začal. Pak i mnohá porovnání vývoje výměny a taky sledování konce procesu. I výjimky. Ty jsou nejcennější. -Ne, největší cenu má rozpelichané křídlo slavíka tmavého od Matic, omlouvám se za přehmat.

Skvělé je, že se tou vědou můžu bavit po celý rok, protože výše zmíněný materiál je z řady studní, které nejde vyčerpat (naštěstí). A musím říct bez přehánění - má-li člověk takovouto možnost, nemůže si nevšimnout a nepoměřovat. Nežasnout a nehřát se objevy. Zvykl jsem si na takováto pátrání, objevy zářné příliš nečekám. Myslím typu: "Chycen na našem území další druh slavíka!" apod. Já vím, že naděje je (na některé druhy), ale…
Tak se tedy těším objevy drobnějšími.

Asi jste sami poznali radost, kdy třeba jen matematický příklad má ve vaší hlavě najednou řešení. Tady je to podobně. Jsou třeba v tom slavičím pelichání některé zapeklitosti, které mi ještě docela nedávno braly z ruky potřebný klíč. A nešlo jít dál. Tak to už padlo!
Nevím, kolik toho vědí jinde o tom fenoménu, mnoho jsem nepřečetl, spíš texty obecné. Krásně se těmi poznatky i opravují domněnky dávné, moje i jiných. Vidím těch chyb a nemohlo být jinak.

Fotky vypovídají třeba o proměnlivosti slavičího peří, před tím už jsem tady varoval. Že není možné porovnávat křídla vysluněná, s těmi ze stínu. A k tomu ta přisvícená bleskem za šera, hledáme-li znaky pro určení stáří.
Dál je poznat, jak rychle ke konci periody "odcházejí" prapory dvouletých slavíků oproti starším, jak jsou rozdíly znát. Jaké? V obrusu samém, odvislém od kvality velkého peří - z hnízda či pelichaného v řádném cyklu, též v časovém posunu mezi zmíněnou tvorbou peří.
Vypovídají o perech rýdováků, o schématech jejich výměny (jsou tři + defektní situace). O znacích těch "z hnízda" (kategorie 2K).
Vypovídají o problémech ve vývinu per (poškození toulce, parazité, "hladové pruhy"). O peří nedorostlém či přerostlém. O nedostatku barviva v něm.

A pak bychom mohli uchopit třeba defekty běháků či zobáku. Úrazy během života, jizvy po cystách motolic. Jizvy po velkých klíšťatech v oblasti hlavy, po těch afrických HM - jež jsou dospělci s větší "úderností". Ne jak je tomu s nižšími vývojovými stádii našich IR, sebraných z měkkých kožovitých útvarů.
Mohli bychom se zamýšlet nad zpěvy, i v poslední době atraktivními kontaktními hlasy obou druhů, nebo třeba nad volbou místa pro hnízdo. Sledovat námluvy, nároky na prostředí. Hnízdní péči, potravní nabídku/úživnost lokalit (i sezónní!).
Rozhodovat o aktuálních velikostech kroužku pro slavíky na základě kontrol, v uzavřených diskusích řešit problematiku chytání.

Těšit se na jaro - to vlastně už nastává a já vidím, že jsem od nadpisu zas odešel jinam. Končím. Hezké odpoledne všem.