Červenec 2014

O nic míň než o život!

30. července 2014 v 21:41 | Pavel Kverek
Navštívil jsem jeden motýlí web (Koláčkova galerie motýlů). Autor nabízí aktuálně právě otakárka ovocného a v galerii má i hodně otrhaného.

Soudí, že snad jim křídla poškozují lovící ptáci. Ano, je to tak.
Oba naši otakárci klamou tělem a to jim často zachrání život. Očka na dolním okraji křídel a ostruhy coby falešná tykadla zajistí, že ťuhýci, kteří jsou specialisty právě na lov motýlů, se občas napálí. Motýli pak létají potrhaní, udrželi však život a to se počítá!

Na stráních Baby nad Starou Studénkou je díky keřům ťuhýků stále dost. A proto tam v létě otakárci vypadají třeba i takto:



Otakárci jsou poměrně rychlí letci, ale ťuhýci jsou na motýly také dobří. Hlídkují na postranních či vrcholových větvích a třepotavým letem je přepadají.
Prolezu archiv a jednoho představím, snad nějakého najdu, v odchytech slavíků se občas objeví. Při kroužkování však třeba zvýšené opatrnosti, má ostrý zobák a umí jej výtečně používat.
Našel jsem mladého, tohoročního.


...

Jak ta živější část roku putuje naší krajinou, nabízí pěkné scenérie. Zas jsem viděl třepotání motýlic kousek od Klenice, namlouvání žluťásků čičorečkových v lukách, kde samička je bělavá, sameček žlutý a menší. A na rozdíl od ní, poblázněný. Slunce na ně ukazovalo prstem, když naplňovali poslání. Tohle moje kroky vždycky zastaví, dokážu energii všech těch droboučkých dočkání se pobírat. A drží dlouho.
Nikdo z nich si v krajině nestýská, k čemu taky. Teď běží každému jeho jedinečný výměr, a znají-li být šťastni - pak určitě jsou. A přitom jde co chvíli o život!

...

Začneme psát nový měsíc, slavičí už poslední. Už teď některá místní křoví o ně zchudla.
Najdete tady reportáž od Žehuňského rybníku, kam se chystám diskutovat a kolem rezervace chytat slavíky. Běží tam odchyty rákosinových ptáků, vedené týmem odborníků.

Pak pojedu do Jeseníků k odchytům na světlo. Taky tradičně. Tam zastihnu asi poslední slavíky letošní sezóny.
Mezitím ovšem ještě projdu místní křoví, budeme sledovat tukové zásoby budoucích migrantů, i případné prodlevy doma. Až odletí, dáme se do úvah.

Tak ještě měsíc prázdnin, ještě tři dekády v terénu! A výstupy z nich na slavičí blog.

Ať se vám daří, máte-li chuť se o to pokoušet.

Pod Rožátovem

26. července 2014 v 21:27 | Pavel Kverek
Jen jednou za rok se dostanu přes Podlázky k řece, na dohled hospody Rožátov. Je přes řeku. A tady kvete louka, pěkně neposečená, obstoupená křovím. Nedaleko je městská čistička. Křoviny tvoří neúplný lem, někde jsou řidší, nahrazeny spíše osikami, místy příznivě temné.

Přijel jsem na slavíky v tom letním horku. Než se pochytali, prohlédl jsem si louku. Kdepak, tady otakárci nebudou, chtějí kopečky! Čerstvě se tu ale vylíhl na šťovíku ohniváček černokřídlý a přestože je v krajině zatím k vidění, zvěčnil jsem ho.


Ze slavíků byl mezi kroužkovanými jeden mladý a to je důkaz, že i tady pod městem to vyšlo. Letošní rok byl pro ně dobrý.

Ale i pro druhy vzdáleně příbuzné, i tady se totiž chytaly mladé červenky a pak se chytil tenhle ptáček!


Vím, že tu jsou, loni jsem chytil pelichající samičku. Taky sbírají v temných keřích. To mládě se sotva osamostatnilo a musím přiznat, že jsem podobné v ruce ještě neměl. Někde si to v encyklopedii vyhledejte, už jsme o nich letos psali.

Řeka je krásná a lidi si jí užívají. Někteří bydlí přímo u ní a v zahradách svedených až k vodě, teď za letního času grilují, popíjejí pivo z té hospody (taky jsme to tam co studenti zasekli) a je jim skvěle. A tak si říkám - teď nikdo na Jizeru nenadává, že hrne občas před sebou baráky, teď je u ní všem báječně. Tak jak to je? Já bych tam taky rád bydlel, každou chvíli byl slyšet ledňáček, výš u jezu cákali ve vodě děti - taková milá pohodička. I rybáři to místy zkoušeli, voda vypadala i pro ně krásně. Nadějně.
Už po řece dolů táhli horští konipasi, letos někde narození. Řeka funguje skvěle. I pro netýkavky. Ale zvykl jsem si i na ně.

Oproti loňsku, kdy jsem byl v místě prvně, byli slavíci někteří jinde. Ale vyšli všichni a bylo co fotit. Nehnízdí jich tu asi příliš, ale dva páry jistě. Dobře, že se to tady nemění.

...

Na 27.7. připadá další zajímavý moment výzkumu. V roce 1983 se podařilo kontrolovat mladého slavíka na potulce právě v tomto dni. Hned zkraje výzkumu a takový to byl výsledek! Už jsem jej nikdy nenapodobil.
Je v archivu stěžejní pro předodletovou potulku mladých, dneska by se řeklo, že je to "pecka". Můžeme se za ním někdy ohlédnout.

Dost významný den

25. července 2014 v 19:09 | Pavel Kverek
Dnešní den je počasím pěkný. Tak je to správně, tak to má být. Tenhle den června je totiž významným a hned řeknu proč.

Před několika lety vyzkoušeli v Anglii prvně pro slavíky geolokátory. Z desíti vydržely dva, "vydržely" je možná silný výraz, ale svátek z toho byl pěkný.
Jeden přístroj zaznamenal cestu do zimoviště a moment odletu z něj - pak vyhasl. Druhý měl problém už po cestě tam, do odletu nevydržel, ale nějaké údaje přeci ze sebe vysypal. Nechci tady teď analyzovat cesty dvou ostrovních slavíků obecných - to můžeme jindy, důležitější je, že oba opustili Anglii právě pětadvacátého! To je na tom dnešním datu pěkné a provokuje to podívat se k nám pro srovnání.

Odlet je to časný, ale do Anglie druh přilétá dřív, časný se tedy zdá jen nám.
Máme my takové borce? Máme. Znám jich několik, ale není jich mnoho. Jsou to ti, kteří nehnízdili a pelichali dřív. Ty dnešní noc - a bude dobrá, zdá se mi - z krajiny sebere a postrčí k moři.

Byl jsem u Dolních Stakor, objevil nové místo a hned se s ním spřátelil. Je stranou v polích a už se těším, jak to tam musí vypadat v máji. Lesík je to malý, nese stopy po socialistické skládce, ale léčí se. Jinak je okolí té úhledné obce v pohodě. Je milé.

Co se mi tam přihodilo.
Jednoho z dvou zjištěných slavíků jsem chytil, je velmi důležitý a souvisí s nadpisem. Patří k těm časným. Letět může už o nedělní noci. Tady je a jen odborník pozná, že dva dny pobytu doma v jeho kabátě jsou ještě potřeba.


Chtěl jsem na něm představit i jak vlastně vypadá slavičí šat "podzimní", jak je sametový, jak jiný toho jarního - byť jde o stejné peří. Já ale od něj odběhnu na chvíli, protože jsem zažil to, co na dvou místech regionu už dříve. A nejde jinak, pořád mám proto slabost, už jsem to taky psal.
Bylo slunce i správné datum pro letní pokolení toho zázraku a to já už hlídám pohyb na květech. Jasně! Slunce na chvíli mrklo a pohnulo tou kamejí na fialové štětce. A už jsem letěl pro foťák! Motýl zakroužil a zmizel. Jenže já mívám štěstí v krajině, ona ví o mých radostech a pomáhá mi k nim. Motýl se z nadlesíku vrátil a šup na kytku! No a já byl nablízku.
Fotím a fotím, děkuji oteplování klimatu a bylo by to tady někde u toho polního hnojiště klidně na dobrý kafe - jakou mám radost.


Místní ťuhýci mu utrhli pravou ostruhu, ale sameček patroluje v místech vesele dál.
Odvedl mne na kopec, ani sem nevěděl, že tady takový je. Spíš bubínek a vojtěšky po něm začínaly kvést. Co tady bylo motýlích křídel! Žluťásci čičorečkoví i čilimníkoví, i řešetlákoví. Baboček, modrásků, bělásci i soumračníci, okáči! No a ten otakárek ovocný, u kterého mi bylo jasné, že nebude sám. Nejvyšší bod v okolí a po květech takhle strakatý! Zas sem ve správnou chvíli na správném místě! Nebýt slavíků, nikdy bych ze silnice neodbočil a nenašel ten příležitostný ráj. Kolik podnětů jej tu pro mne navodilo.

Škodovka vyplivla lidi po čtrnácté a silnice od Horních Stakor je v páteční šňůře žene do křižovatky. Ale tady jsou kolem žně a tak vzniká zácpa. Jedni doleva, druzí vpravo ke Kněžmostu. A já už taky balím. Mám toho doufám ve foťáku dost.

Ještě k tomu slavíkovi.
Měl kroužek z roku dvanáct, kdy jsem jej chytil u Koprníku, kde taky tehdy pelichal. V roce třináct si myslím, že hnízdil už tady. Kroužky je v krajině stopují.

A malá krimi(?) zápletka.
Pámelníkovým pralesem jsem se kousek proklestil kvůli plácku na chytání. O kmen dubu tam stála opřená taška s uchy a kapsou na zip. Bachratá, kožená. Nakonec jsem ji rozevřel - jak jinak. Byl v ní červený svetr s pletenou šálou, všechno zcela rozpadlé a všude mravenci. Jak dlouho se tyhle věci rozpadají - třicet let? Kdo ji tam opřel a jaký měl záměr. Křoví ji uzamklo a já stav nechal pokračovat. Zapnul jsem ji, jak byla před tím. Jen k ní teď vede tunýlek.
Zajímavý svět jen kousek od silnice.

K odkvétání

24. července 2014 v 23:27 | Pavel Kverek
Co s touhle krajinou? Odkopáváme ji stranou jak zloděj prázdnou peněženku.

Spolu za slavíky, byl jsem za motýly. Kousek za městem. A podíval se po čase na jeho východní část - něco příšerného! To je nářez, krajina definitivně zhranatěla.

Modrásci tady na kopci však ještě poletují. Dobrá zpráva, co nezajímá.


A kytky pro ně ještě voní. Takže druhá dobrá! Už jsem to ale slyšel, míří sem výstavba. Ne krabic, domky tu budou, není-li to drb. Z nich pak vidět panoramata! Doufám, než se to rozhoupe a čas naplní, jak těm jabloním v textu od Kainara, že mě pod kopcem něco přejede. A zaslechnu vrby od Gellnera, že sem si moh´přeci jen vybrat líp!
Co už na tom sejde, nechtěl jsem vidět modrásky brečet.

S večerem vložil: Ten, co vystupuje z roští..

Další z přelomů

22. července 2014 v 18:24 | Pavel Kverek
Slavičí rok přináší opět změnu. Tentokrát bychom měli zpozornět my, kdo slavíky kroužkujeme - pozor na křídla!

...Od začátku poslední dekády července už nemusí být chycený slavík s kompletním šatem vždy mladý! Může jít o starého v čase odletu či o podobného na tahu. Předpoklad mizivý, ale možnost tu je.
...Od začátku poslední dekády července už může být tohoroční slavík přepelichaný do šatu dospělých a my se s takovým můžeme při odchytech setkat.

Co bychom měli hlídat, nechceme-li při určení stáří udělat chybu.

Mladý slavík má v křídle předěl pelichání v podobě dvou sousedících generací velkých krovek. Zejména u slavíka tmavého však nejsou skvrny ve špicích nevyměněných per příliš patrny, rozdíl v odstínu hnědé - co si budeme povídat - kdo ho vidí? Skvrnky mají vůbec smůlu, že se rozpíjejí na krovkách právě směrem k prostředku řady v křídle a vlastně ty na juvenilním peří výrazné nám zmizí částečnou výměnou. Hustota praporů je též relativní a k tomu příliš neplatí, že na předělu najdeme nová pírka delší.
Pomůže tak ještě i v začátku září stupeň pneumatizace.

Starý slavík má krovky jednu jako druhou a široké. Pozor, hnědavý lem krycích ramenních per není znakem mláďat! Znakem pro ně je spíše skvrnka ve špici druhé či třetí "tercie". Vídíme-li ji tam.

U starého slavíka prohlédneme křídlo od spodu (na rubu) a rozfoukneme kořeny letek, není-li někde ještě zbytek toulce či pero ještě neroste. V úvahu u slavíka obecného přicházejí letky - první a druhá ruční, pátá (vzácněji šestá) loketní. Tam můžeme najít důvod, proč pták ještě neodletěl. A prohlížet nutno křídla obě!


Unikátní je u SO uzavírání pelichání 5. loketní letkou! Vezmu-li dvě stovky protokolů o pelichání druhu z archivu, bude takových více jak tři čtvrtiny.
Poznámka: obrázek není aktuální, použit je letitý.


A ještě něco navíc přímo z terénu. Slavík i v samém konci procesu pelichání má v peří nápadné úlomky "voskových" toulců, což se jeví jako "lupy". Dobrá stopa.

Pro slavíka obecného neplatí co na ostrově Hiddensee u slavíka tmavého. Tady u nás adultní ptáci, hned jak peří doroste, odlétají. Neodlétají však, aniž by křídla nebyla plně vyvinuta. A neplatí u nich co v Německu, že po přepelichání se "rádi" ozývají. Zůstávají tvrdě teritoriální, nesnášenliví. Nekomunikativní.

Věk lze posuzovat i podle rýdovacích per.
Pozor, slavíci tmaví však nemají prapory výrazně úzké ani u prvního velkého peří! Skvrny ve špici jsou u nich často nevýrazné - spíš než vybledlé - bělavé.

Pozor, šupinatost kůže břicha není znakem ani pro jednu kategorii!

Hladové pruhy v peří nemusí vždy, v řadě srovnané, vypovídat o růstu ocasních per mláďat. Adulti využívají z tří scénářů výměny i ten "spontánní", kdy pera rostou též souměrně.

...

Zbývá popřát vám u sítí - na ornitologických táborech či jiných punktech - hodně štěstí na slavíky. První se ve vašich časně ranních kontrolách objeví už za pár dnů. Zdržte jej pro sebe o minutu déle, prohlédněte a zdokumentujte. Ti s trusem od bezinek budou s vysokou pravděpodobností letos narození. Pomocné kritérium, o něm nemluvte, ať se nám nesmějí.

A ještě jedna věc
Když už jsem zmínil tábory pro mladé zájemce. Není lepší příležitosti. Zažil jsem nádherné - co pomocník.
Všem mladým účastníkům chci věřit zájem a organizátorům hlasitě děkuji. Za naši ornitologii.

Slavík z nadjezdu

20. července 2014 v 22:46 | Pavel Kverek
Hodně let si říkám, že se u toho nadjezdu zastavím, dokázal jsem to až dnes.
A současně jej potvrdil jako poslední "slavičí" ve směru od Mladé Boleslavi k Turnovu. Musel jsem se z "erdesítky" ale vydat až do Mnichova Hradiště a odtud pak zpět k Přestavlkům (samota).

Nevjel jsem ještě ani na most a slavíka jsem otevřenými okny slyšel. Bylo to překvapivé, už se totiž neozývají. Na jeho naříkavý hlas odpovědělo mládě kdesi v příkopu, zjara jistě zavodněném. Vystoupil jsem z auta, vypráskal z kopřiv zdivočelou kočku až za most a porozhlédl se v místě po vhodném plácku. Prostředí neznám, hnízdištěm asi je, i když ptáci mohli odněkud z okolí klidně přicestovat. Šlo o samce, v odezvě totiž škobrtavě zazpíval.

A pak se mi chytil v pelichacím prostředí slavík s takovýmhle ošacením. A pár křížků mu bude! A taky je zajímavě zachovalá předposlední z řady a z těchto poslední zbývající (5.) loketní letka. Docela síla. Vůbec šlo o zajímavého jedince, mohutného, na vysokých nohách.


A víc už nepřišlo nic. Ptačí hlasy dávno utichly, řvala o kus dál jen dovolenková silnice. Stejně nevěřím, že tady v těch prostředích ptáci vedou nějak dlouhý život. Je to dost "o hubu".

Co se mohlo stát, proč je příběh tak nesrozumitelný?

Slavík v takovémto stavu podle mne není schopen doprovázet mládě. O nějaké pozdní hnízdění ale jít muselo, už kvůli ještě žadonivému hlasu mláděte.
Vysvětlení bych měl jediné, dost "na vodě". Mohlo se stát, že nějaký jiný slavík se tady potuloval s menším mládětem a ten co se mi chytil, nebyl autorem hlasů, co mne zastavily. Znám totiž případy, kdy rodiče odsunuli pelichání pro výrazně zpožděné hnízdění. A taky vím, že při provázení mladých jsou ptáci chviličku tu a hned zas jinde. Jak si zrovna potomek s nekontrolovatelnými křídly vymyslí.

Jsou přeci jen příběhy, které se nedaří rozplést. Tento k nim patří.

Čtení na víkend

19. července 2014 v 11:41 | Pavel Kverek
Vyrazil jsem do sobotního předpoledne a pořídil pro vás během chvíle materiál k náladě.

Horko mne brzy otočilo domů, nedá se v křoví téměř hýbat.

Poblíž Násedlnice slavíci zmizeli, došlo tam k přeměně hampejzu v louku s včelami. Dílo pěkné, pro přírodu. Věřil jsem při tom, že se ptáci udrží v lesíčku za cestou. Neudrželi, dva roky nebyli. Teď jsem to tam zkusil a mám radost. Už zase jsou. Nebo tedy - alespoň jeden. A ten je pěkný, pro můj fotosběr potřebný.
Je prvním letošním, který už nemá jedinou starou letku či rýdovací pero! Za 9 dnů může být pryč! Takže jeden z těch rychlých, kteří nečekají ani na přelom prázdnin. A zřejmě v hnízdění neúspěšný. Tady je.
(Ještě poznámka - žíhání na letkách je od průsvitu slunce keřem, není to jinak).


Hned se jinde chytla mladá červenka, která cvrkala kolem. Věděl jsem, že ji budu kroužkovat. Chytají se totiž skvěle.

A pak přišlo překvapení a z něj jsem pro vás udělal tajemnost. Schválně se podívejte, ještě jsem využil takového snímku, který stínem zakrývá klíčový znak. Kdo je na obrázku?


Patří k pěvcům rovněž s rychlým pelicháním, zejména severské populace. A patří k druhům, které se během pelichání chovají úplně stejně jako slavík, v druhé části procesu "spadnou k zemi".

Kdo by nevěděl, najde jej pod vědeckým názvem P. Phoenicurus. Jedná se o adultní samičku a já přidám obrázek další, který vše objasní.


...

Je úsměvné, jak prostředí v letním předpoledni - totálně mrtvé (neozývají se žluvy ani černohlávci), je ve skutečnosti plné ptačího života. Jen ve fázi jiné, nenápadné.

Líbí se mi ty "masky" naší krajiny. Kdo přijde na to, jak pod ně nahlížet, nevěřím, že by nebyl spokojen.

Když kvete lopuch

18. července 2014 v 13:00 | Pavel Kverek

(Pcháče jsou ty na obrázku v pozadí)

Když kvetou lopuchy, je slavičí pelichání v půlce. V jejich křídlech zbývají poslední stará pera - jedna či dvě letky loketní, no a někdy i první ruční (zakrslá).
To bývá zajímavé chytání, slavíci přestali létat, uklidili se do nejtemnějších prostor. Dřív bych takové chytit nedokázal, pro klid dávné duše - ani jsme o takových nevěděli (kde jsou, že takto žijí), dnes to jsou skvělé zážitky.

Vyrazil jsem do místa, kde jsem za slavíky byl před dvaceti lety a tehdy je tam nezjistil. Přesto, že to bylo "na udání". Letos, když jsem kontroloval sibiřské kosatce pod lesíkem na potoce, slavíka jsem odtamtud uslyšel. A těšil se na den, který přišel včera v podobě chytacího pozdního odpoledne - spíše podvečera. Krásný zážitek!

Opravdu jsem slavíka v místě "zaměřil" a také pro okroužkování za chvíli na chvíli získal. A protože je lesík izolovaný hluboko v polích, měl jsem tuchy, že zde zůstal celý pár. A už jsem o druhém věděl též. A když to zkrátím - okroužkoval jsem jej taky. No a než se slunce sklopilo za silnici s legračním lemem kukuřice, věděl jsem o třetím, asi posledním. Ještě mi nakrvavělý disk stačil posvítit k nafocení křídel třetího ptačího ježatce.
Proč takové získávat, když mnoho na nich nezměřím? Pohlaví neurčím, neurčím věk, nezměřím a nepřečtu křídla, rýdovací pera rostou nová, takže taky nic. Zapíšu jen délku běháku a hmotnost s tukem. Proč o takové slavíky stát? Pro unikátní snímky jejich rozpelichaných křídel! Myslím si, že podobnou kolekci nikdo nemá. Kolekci, která dvěma sty doklady rozkrývá fenomén pohnízdního slavičího pelichání v čase, schématu i bizarnostech. A jak napsal před půlstoletím kolega Berger, zkoumající proces u slavíka tmavého v Německu - jak se k poznatkům přiblížil, už ho to nepustilo. Je to totiž i velká změna pro specialistu, který si objektem zájmu zvolil druh obyčejně hnědý za každých okolností. Žádné proměny v šat svatební, žádné parády samečků! Teď člověk konečně přichází k situacím, kdy každý slavík je jiný. V stavu pelichání. A není-li, pak to je doklad stejně skvělý, stopa, že proces je mnohým společný časováním.


Když kvetou pcháče, je to ještě fajn. Hůře bude, až dozrají. Jednak budou slavíci už na cestě - druhak si těch bodláčích paliček vyneseme z křoví na mundůru. Teď ale kvetou, slavíci tloustnou a koukají po obloze. Jak stojí hvězdy a kudy chodí měsíc, krmí se od rána do večera, mezitím pomáhají na svět čerstvým pírkům a hlídají po zemi, nečíhá-li někde hranostaj. Neozývají se, v místě splývají.
Já ale dnes vím co vím a proto mám jejich pobyt k nahlížení v plném výměru.
Něčemu v přírodě porozumět - to je nádherná věc!

Přídavek: Po nočním tahu se na okraji zastavili dospělí rákosníci zpěvní. Početně a zvědavě. Stál jsem v kraji řepy cukrovky těsně před stěnou rákosí a vrbiny a pustil jim tenký zpěv slavičí. Do rukávu by mi málem vlezli! Krotcí, po noci udýchaní ale zvědaví. Za chvíli se zvednou, až slunce spadne za Bezděz a Domousnickou branou v Chlumu úval Klenice opustí. Anebo jinudy, samozřejmě je to jejich věc. Ale odletí a myslet po cestě domů nad tím, odkud byli a co je čeká dál, to je hezký puntík za návštěvou krajiny dětství.

Pozdě přicházející

17. července 2014 v 6:53 | Pavel Kverek
Konečně to tu můžu napsat. Kterého nadšence by netěšilo, posouvat vybrané téma dál! Chcete- li, dělat objevy. I tento výzkum si jich pár připsal krom všudypřítomné radosti z poznávání.

Protože nejsem profesionálem (a i kdybych byl), nemám nastudováno dosažitelné, jež bylo o slavících napsáno. To je výživná půda událostem, jako ta z předchozích dní.

Dlouho "si myslím" na určovací znak slavíků obecných ve vztahu k stáří jedinců. "Plavou-li" občas ony uváděné v klíčích - a že "plavou" - byl jsem na stopě lepšímu záchytnému bodu v určování. Ověřuji jej několik let a hlavně v čase, kdy některé exempláře jinak určovat nelze. Dvouleté od starších.
Zajímaly mne ruční krovky (RK), jejich v čase udržená barva a tvar. A přišlo mi, že to funguje. Až nedávno jsem se (zas) vložil do jedné z nejlepších knih o pelichání pěvců a u slavíka o tom zmínku našel. Mám tak před sebou vmžiku génia Cimrmana a právě snad jeho osud v podobném konání mne ochraňuje před hlubším smutkem. Tak to prostě chodí a nemám to se slavíky poprvé. A kdo ví, třeba podobná stopování, jako pozastavený růst ručních letek chvíli po začátku procesu pelichání proto, aby děravé křídlo přeci jen mohlo "nějak" pěvce unést, bylo-li by toho opravdu třeba, taky už někde prošlo tiskem. Pro slavíka tmavého ano, ale ti dva nepelichají stejně, ba ani příliš podobně! Tam tedy ještě "jdu dál", tam mohu "házet kostkou" směle na cestě k "domečku". Žít dál báječné napětí objevovatelů! Však také žiji, chytám a fotím, a když to skončí, chystám se zas. Na podobných krocích je krásné, že v dříve někým napsaném některé "jistoty" klidně už zas rozviklávají. A dokonce i v těch prestižních sděleních znám slabá místa. Dost slabá. A taky tuším, že v Evropě někteří jdou přechodně úkolem po cestě špatné, bez cíle. Některé z těch cest jsem za svůj časový výměr totiž "prošlápl" za ně, vím tedy, o čem píšu. Přesto jsou obecní slavíci dál plni tajemství v řadě kapitol a to je, alespoň pro mne, objevem nejradostnějším.

Slavičí starosti

14. července 2014 v 19:26 | Pavel Kverek
Nabízím prázdninový pohled na hnízdiště slavíků, přepnutá do režimu "Příprava na odlet".

Nevím, jestli klíč, který jsem kdysi ukoval nákladem stovek hodin k odmykání utichlých hnízdišť v čase pelichání, jestli odmyká vše. Třeba ne, ale dopilováván je průběžně, aby zabíral v lamelách tajemství co nejčastěji. Tak se plácky přede mnou postupně otvírají, vstupuji v ně v úklonách, žasnu pokaždé.

Byl jsem teď u Jizery v bakovské chatové oblasti Ostrov. Že mi tam u cesty pohledná slečna s urostlým psem málem před zraky vykradla auto, ponechám stranou, u nás to nově už holt míváme tak. Zlobil jsem se na ni a ona se bránila, že jen tu prý ztratila kapesník. Asi "ten", kterým mi poškrábala před tím dveře. Je to divné, neměla zřejmě peněz a způsob jiný dosud pravděpodobně nevyzkoušela.

Chataři, když jsem je šel dolů před ní varovat, mne pozvali na kafe s dílem koláče, občas s nimi hovořím. O slavících, o řece. Nevědí, i když ji při ústupu potkali, je-li z města vedle, anebo ji k lovu u hřbitova někdo vysadil.
Zaparkoval jsem nově u nich a šel za slavíky. Ozvali se. Těžký biotop. Vrby jsou tam vloženy do lesa netýkavek a o něco nižších (jen dvoumetrových) kopřiv. Když člověk rozhrne účelově srocené ovády s komáry a dohlédne na syrovou zem, musí žasnout, jak to mají slavíci vymyšlené. Jsme v rozlivném území řeky, o kus dál s jezírkem od okřehku, s rozvalinami kmenů a liánami vitálního chmele. Tam když se člověk mačetou proseká k nohám, uhlídá vlhkou hrabanku, strakatou od ptačího trusu. Tak tady jsme dobře - v místě, slavíky vybraném k náročnému období života, k pelichání. A je-li chytač opravdu "Maigretem", najde i rezavá poztrácená pírka.
Před užaslými obyvateli osady jsem se do toho prostředí vnořil na několik hodin (sečteno v kontrolách). Vyladil se na letně tiché prostředí a žil si v tom "úletu" svůj výzkum. Někdy slavíky nechytím, to když mají s náčiním zkušenost, jako právě tady. Ale to byl přesně cíl pokusu, cíl značně vysokých nákladů! Chytil se ale jeden mladý, takže dobrá zpráva - vyhnízdili, chytly se i dvě mladé červenky.

Do poslední minuty vždycky věřím, že to přeci vyjde a pod síťkou stane ježatý slavík s originálním stavem rozpelichání. Někdy je víra stejně málo. Ale pozorovat čmeláky v kalíšcích netýkavek kdesi nad hlavou, slyšet hlas strakapouda malého v prostředí jemu oddaném, dívat se do Jizery, jak konečně kývla na touhy vodákům a nahnědlou vodou půlí Mladoboleslavsko dál spravedlivě na dvě stejné části, je mi radostné.
Už zas letí horští konipasi proudem z krajiny pryč! Tihle všichni poprvé, jsou mladí a narodili se kdoví kde. Třeba až v horách u hranic, odkud řeka ztéká do krajiny. Snad v skaliskách nad vodou, v proudech pstruhů. Teď putují krajem boleslavských slavíků. A nespěchají, všude je to baví. Odcházím na kontrolu. Znovu se chytil mokřadní hraboš a síťku prokousal. Že ho to pořád baví. Tam, kde si vegetace více lehla, přeplazil ji svízel přítula. V tuhle dobu zraje a jeho kuličky mám po oděvu všude. I v botách. Babočky síťkované - letní generace, počkaly, až slunce po pár kapkách zase vyjde a už se v listech nahřívají. Ověřím-li občas přehrávkou, že tu slavíci opravdu jsou, mám důvod čekat. Ovšem jen do doby, než slunce zmizí za obzor. Dole na ten povel vše ztmavne tak, že je zbytečné chytat. Pak odjíždím. Střídají mne ale rybáři. Oni ne, já už svůj výsledek znám. A přeci to byl znovu krásný výlet!

K barvě peří

13. července 2014 v 8:22 | Pavel Kverek
Podívejte se na ocasní pera pelichajícího dospělého slavíka obecného. Rozdíl mezi barvou nově rostoucích a dvou zbylých původních je zřetelný.


A tak to je s jejich šatem i celkově. Slavíci před odletem působí tmavě až sametově. Odlétají v novém peří, které je kvalitní a velmi spolehlivé.

Jakmile pero doroste a voskový toulec zmizí, stane se neživým útvarem ptačího těla. A v případě slavíků si počká zase až za rok. To znamená, že v zimovištích se s ním nic neděje. Ptáci pelichají doma. Pouze v případě, že některá část opeření "násilně" je vytržena, pak se v čase vytváří pero náhradní, zpravidla "chudé" a nedorostlé.

Tmavé opeření po letní výměně má barvy syté, do jara slavičí hnědá a její odstíny značně vyblednou a třeba rýdovák se tím u samečků pro námluvy doslova rozsvítí. Je ohnivě rezavý a posvítí-li do něj, ve vějíři rozevřeném, slunce, k tomu tichounká jeho píseň pro vábenou samičku a křídla spuštěná k zemi jak u tetřeva, je to zážitek. Jen málo nám ovšem ve volné přírodě dává slavík příležitostí, být při tom obřadu. Odbývá jej v křoví, ponejvíce na zemi.

Na fotce si rozdíl v peří prohlédněte, slavíka, zřejmě dvouletého samečka, jsem chytil včera u rybníčku v Obrubcích, na tradičním hnízdišti i pelichaništi. Je to svět sám pro sebe. Řepka tam obklíčí ze tří stran malý rybníček, diví vepři se schází do přítoku pod vrbami ráchat v bahně, srncové si parohy tlukou o bodláčí (viz foto druhé - mírně vpravo).


Dostanu se do těch míst až v létě, neznám tedy jarní zpěvy kolem té nevelké hladiny a pěkné přítokové partie ve vrboví, s topoly po břehu a železničním přejezdem nedaleko.
Poslední poznatky mne vedou k domněnce, že přeci jen slavičí hnízdiště tak trochu chudnou pro čas léta, že stejně po vytracení se mladých tam kompletní pár nepelichá. Že jsou k sobě už zas natolik nevraživí, že se neshodnou. Anebo dohodnou, kdo ví. Ze starých (dospělých) zjistím spíše jen jednoho, o druhém si myslím, že s částí přidělených mláďat na potulce a během jejich dokrmování někde prostě zůstane stranou. Někde, kde jej nehledám. Oni totiž slavíci dle mého neuplatňují totožné nároky na hnízdiště a pelichaniště, už proto, že po vegetačním boomu se dá v létě "zalézt" téměř do nepatrného úkrytu s přechodem do vyšší vegetace. Takové místo pro pelichání splňuje vše, je téměř všude (když to trochu přeženu) a navíc - není "vyjedeným krámem" z hnízdění.
Kdo ví, jako to je.

Koukám, že od barvy peří jsme už zase výpovědí někde jinde, sbalím náčiní a vyrazím ven. Někam, kde jsou.

Není to krása?!

11. července 2014 v 16:35 | Pavel Kverek
...Ta naše ornitologie? Samozřejmě, že je to krása.

Vymetám blogy, sleduji tuzemský ptačí web a hlavně čtu komentáře. Těším se, co se udá u pobočkových sdružení. Sleduji novinky, očekávám letní terénní setkávání i to nejobdivuhodnější na konci sezóny (rozumějte - u mne po prázdninách) v Jeseníkách. Žiji ornitologii.
Zkrátím ten úvod - pojďme za rorýsy.

Měl jsem jednoho doma před pár dny, přijel s hasiči. Odvázali ho ti dobří chlapíci zpod okapu v městě, a protože tam prý visel dlouho a nezdál se jim, přivezli ho na kovárnu. Měli ale spěch, tak jsem jen poděkoval a věřil si, že všechno dopadne.

Byl na tom podobně, jak ten čáp na stránkách předchozích. Syntetické vlákno je sakra pevné. Tady to bylo jakési "hedvábí" z tkaniny na podšívky bund. Ptáci ho někde čapli ve vzduchu a přidali rádi na hnízdo. Jak taky jinak by to rorýsi uměli, než sebrat jej ve vzduchu, když většinu života prolétají. Usedají jen k hnízdění a před smrtí.
Běhák si mohl zaškrtit klidně už co mládě a s pahýlem žil do té doby, než se za vlákno pověsil. Na každý pád jsem mu pinzetou všechno odmotal, občerstvil jej vodou a věřil, že odletí. A taky že jo.
Nohu skoro nepotřebuje a když s tím hnízdil doteď, bude i dál.

A teď to nejkrásnější.
Sám by pro dlouhá křídla nevzletěl, to všichni víme, ale jak jsem ho povyhodil, čekal na to! A přestože těch našich kněžmostských je teď u bytovek smečka pořádná, tenhle to nad kovárnou vykroužil, několikrát se vrátil a zdálo se, že při tom loví. Podíval se k Valečovu kde asi je Mnichovo Hradiště a pak namířil.

Kolikrát už jsem to zažil. Třeba s čápem černým.

...

Na motýlím keři pobývali řešetlákoví žluťásci, samičky a jeden krásný sameček. Bělásci řepoví a bodláková babočka. Když přilétlo paví oko, bodláková babočka zmizela, byla na tahu.

Rorýsi. Co tohle je za senzační ptáky? A my je tu na pár dnů máme. Můžeme pod nimi žasnout, mazat hned někam rozlistovat knížku či prohnat internet, abychom se od znalců dověděli víc. O černém hostu, který se nám díky šťastně-nešťastné náhodě před chvílkou na chviličku přiblížil na dotek.

Dám fotky.
Podívejte se nejprve, jak má rorýs vystavěnu hlavu. Oč jsou křídla delší těla a jak vypadá běhák po zhojené amputaci.
Kdybychom tak mohli znát ptačí osudy, to by byl napínavý seriál. Skončím tím, čím jsem začal - ornitologie je krásná!

Pokud by snad někdo z návštěvníků chtěl vstoupit do toho klubu přátel ptactva, rádi vás přijmou. A bude se vám s tou partou líbit, já to tak mám od samého začátku. Které jsem si za přátele vybral, neměnil bych.




Klíčové momentky

8. července 2014 v 6:31 | Pavel Kverek
Předně - děkuji za reakce na slavičí blog. Chodí od vás formou neveřejnou, a přestože by se mi líbily alespoň některé na stránce, je to vaše věc a já si jich vážím. Kolikrát si tak říkám - jsme-li s názory v éteru, jak působí na příchozí. Snad dobře, blog je neútočný, dvou tváří. A není to tak, že všelijaká ta "povídání kolem" by mohla ukrádat kvality, představování slavíků potřebuje i lidi obyčejné, v ornitologii nezorientované.

Dnes mám téma odbornější, ale těm, kteří čekají zas na nějaké to jiné peří, zmíním příště rorýse. Pomohli jsme jednomu do života i s hasičskými záchranáři.

Teď k tématu "klíčové obrázky", nabízím jeden.

Pro podobné fotky chodím stále chytat, pořád totiž tuším, že nemám ideální výpovědi!
Teď se povedla fotka mladého slavíka, na jehož křídle najdete všechno, co třeba přenést do jarního odlišování "dvouletých".

Prosím foto:


Jen ta jedna krovka vyklouzla z řady a nehty jsem si k slávě zas neupravil. Ale to už jsem vysvětloval, musel bych chytat a tím hrabat se v zemi v rukavicích a to mi přijde spíše do nějakého veselého ohlížení na Silvestra. Jistě, fotky jdou upravit a "čistit", ale to nechám až pro sestavování Pojednání o pelichání slavíků, které jednou přivedu na svět.

Křídlo (pravděpodobně mladé samičky) na obrázku rozkrývá před objektivem schéma částečného pelichání mladých. Víc se až na vzácné výjimky neděje, je tady všechno. I s budoucím rozhraním mezi 5.- 6. LK. V opravdu vzácných případech (doklad) bývá měněna i jedna či dvě TL, to zde není. Vidět je toulce, nachystané křídlo už téměř před očima "převléct". Křidélko, složené ze tří per, zůstává původní dvěma většími pery (první - drobné chybí), karpální letka zůstává (skvrnka ovšem do jara vybledne a znak je i jinak velmi proměnlivý, lépe sledovat tvar pera).
K dokonalosti schází jen několik malých krovek se skvrnkou, které ještě "visí" v ploše. Ale máme tak alespoň porovnání, jak šat mláďat ještě docela nedávno vypadal.

Slavík splňuje načasováním procesu představu, že v posledním týdnu července už zcela přepeřen, může být na potulce krajem, jaký doklad z roku "83" mám.

Mládě pochází jednoznačně z úspěšně vyvedeného hnízda na první pokus. A letos taková byla mnohá!
Uspokojivá věta na závěr.

Změna je život

6. července 2014 v 9:34 | Pavel Kverek
Ne že by měl slavičí blog snad "okurkovou sezónu" a neměl k tématu co říct, ale dopřeji nadechnutí těm, kteří by si mohli myslet, že přeci jen by mohla přijít změna. Pojďte s námi kroužkovat čápy do města na Klenici. Na hnízdo, které jediné jsme si "nechali". Ostatní jsme "pustili" pro nedostatek času.

Jedeme-li do Bousova na čápy, je vždycky obava. A letos to tam haprovalo od samého jara. Nejdřív se samec napíchl na hromosvod v sousedství a s proraženými játry zahynul. Když se vcelku pružně pár vytvořil nově, čápi z hnízda už potřetí udělali past. Nosí tam umělé provazy, kterými se váže v polích píce. Ven z kravínů a koníren se dostávají s hnojem a pro čápy jsou příhodným stavebním materiálem. Stejně i letos.

Než Tom vystoupal k hnízdu, tipovali jsme, jak to nahoře bude vypadat. Ani jeden z nás se nemýlil, mládě bylo "svázané" a tentokrát "obounož"!


Ještě, že jsme přijeli kroužkovat a ze smyček jej vystříhali dřív, než běháky odumřely. Už je v pohodě. Je sice opožděné, ale koncem prázdnin může být dospělé a odlet zvládnout.

Přiložil jsem snímek, abyste si problém dokázali představit. To lýko je neskutečně pevné. Samice se po našem odchodu přilétla na hnízdo podívat, může být spokojena.


Ještě jsme se byli podívat v sousedství, jak vlaštovky na tradičním hnízdišti vletují do chlívku mezi slepice přízemními nevelkými dvířky.


Ta jsou majitelem každý den ráno a večer obsluhována a ptáci tak čekají na povel. I mladé pak od slepic a rodičů odkoukají, kudy do světa z šera vyletět. Jak úsměvné!

Seděli jsme tam u kávy a já měl dobrý pocit z lidí - přírodě blízkých.

Dopisuji do několika regionálních zpravodajů a tak se lidé podobní tak nějak v čase k tématu "vyvolávají". Jako před pár dny z Bakovska. Zajímá je příběh "jejich" slavíka, označeného v Itálii. Však to je tady na blogu vepsáno na několika místech. A tak přemýšlím, že to téma ještě jednou nabídnu. Ještě by bylo co psát.


Hezký čas vám všem, kteří sem chodíte.

Skvělá příležitost

3. července 2014 v 22:28 | Pavel Kverek
Pelichání slavíků nabízí možnost vhlédnout jim do života opravdu široce. Připojí-li se k tomu možnost vypomoci si ještě údaji z kroužku, co víc si přát.


F,3K retrap.

Hnízdící, neúspěšná (podle stavu pelichání). Posuzována v čase, kdy už se samice z kritcké podváhy způsobené hnízděním dostávají na hodnoty potřebné pro náročný proces ( aktuální hmotnost: 24 3/4 g).
Na mnichovohradišťskou lokalitu přesídlená z Kněžmostska, kde byla loni v půlce května označena.

Slavíci patří k ptákům, před objektivem velmi klidným, pohodovým. Jak se přesvědčují i účastníci našich jarních vycházek o VPZ.

Ptačí samotáři

2. července 2014 v 19:43 | Pavel Kverek
Ano, slavíci po většinu roku vážně nestojí o společnost. Jsou samotáři, mezi sebou nesnášenliví. Jenom hnízdění je k sobě přitáhne, ale jak mladé vyvedou, hned si zas každý bude hledět svého. Zvolený okrsek každý si obhájí.
Vnitrodruhově nesnášenliví jsou i v čase pelichání, čehož můj výzkum řadu let využívá. Lze je tak zjišťovat i chytat pro kroužkování.

Jejich český slavičí rok je vůbec plný překvapení a proměna chování jedním z nich. Svádělo by říct, že mezi samci nebývá vlídnosti žádné, pravda by to zcela nebyla. Existují důkazy, kdy neúspěšný (nespárovaný či ovdovělý) samec pomáhal s dokrmováním cizích mláďat a hnízdnímu páru už nevadil. Jinak však, v jakémkoliv čase jiném, se v rajónu nesnesou.

Čím dál zřetelněji výzkum mladoboleslavských populací ukazuje, že po vyvedení mladých se rodiče "rozdělí" každý jinam, jde-li to zařídit. Je-li lokalita dostatečně velká a nabízí-li dvě odlehlá a temná zákoutí. Neprostupný porost pro fázi uprostřed procesu, kdy jsou téměř nelétaví.
Stále se zmiňuje jejich přechodná neschopnost létat, termín je však relativní. Zmiňované fázi věnuji pozornost, snažím se posbírat poznatky, jak to s omezením letuschopnosti opravdu je. A přestože se za určité situace pták na křídlech opravdu neudrží, řeší krizí vynucený přesun vystoupáním po bylinách či větvích, odražením silnými běháky a "pololetem/polopádem" se o pár metrů přemístí. Styl opakuje, dokud nedosáhne cíle. Z místa finálního přistání pak okamžitě odběhne do úkrytu. Těchto krizových scénářů však nebývá zpravidla třeba, ptáci se zhruba od třetiny výměru pro pelichání ukryjí do neprostupné spleti bylin, vzácněji keřů.
Co je zajímavé a co donedávna bránilo jejich prokázání v pelichaništích je skutečnost, že ona temná místa jsou až překvapivě stranou prostředí, v kterém přirozeně hnízdí. Příkladem zmíním staré pískové lomy. Běžně v nich slavíci hnízdí, ale pelichat je najdeme docela stranou, až třeba u silnice za plotem, kde místo křovin jsou jen stvoly topinambur, maliní či bochníky ostružníku. Nikdo nikdy je v podobném místě netipoval a nikdo ani dnes je v prostředí neuvidí a neuslyší! Velikou náhodou jsem průlomu došel v samém konci minulého století a dnes je vyvinuta technika pro spolehlivý monitoring. I proto se počet mých "Protokolů o pelichání adultů" blíží dvěma stům. Souběžně jsou všechny doloženy i snímky křídla.

Prožije-li s nimi člověk období pobytu, těší se po jejich odletu zas na návrat. Kvůli kroužkům, vzpomínkám, měřením, kvůli jejich vlastenectví i mojí hrdosti na krajinu. Ano, zas pak přijde doba, kdy po "ubytování se" začnou toužit po lásce. Se zpěváky zamilovanost znovu zacloumá a začne s nimi mlátit a oni zase sleví z nesnášenlivosti. Zase stanou pozornými a milými, uzpívaní nad ránem, ale hrdí a odhodlaní. Poté obětaví a přijde-li na to - i stateční.
Zase jim ale jednoho dne v půlce křídla vypadne pírko, den poté další a oni to zas rychle pochopí. Zmlknou, zneviditelní a rozhlédnou se kolem, jsou-li v té svojí jídelně opravdu sami.