Září 2014

Pojeďte se mnou

27. září 2014 v 20:10 | Pavel Kverek
Pro toho, kdo mnoho neměl z předchozího textu, nabízím něco jiného. Vydejte se se mnou na okružní cestu v sobotním odpoledni nejen po slavičích místech.

A říkám hned zkraje - užijeme milých zastavení, ale skončíme bídně.

Krajina se zvolna sklání k řece, zastavuji u pískovny stranou Bakova a fotím jedno z hnízdišť. Tady bývá po létě odcházení vždycky hezké, řekněte sami.


Do bakovského zpravodaje se chystám napsat tentokrát z míst blíže hradní zřícenině, od Malé Bělé. Zastavil jsem proto před mostem a podíval se do řeky. Tak tohle je fakt ale síla, takhle Jizeru neznám! A ještě, že jsem to mohl zažít, protože, kdyby mi takový obraz někdo ukázal v máji, řeknu, že jsem se zapomněl v Polsku. Ne, je to Jizera. V tónu kávovinové směsi, nešlo z mostu odejít. Fotky dám radši dvě.



Poslední zastávkou byly Kosmonosy. Pár lidí se tam sešlo pod lipami, bylo to nutné a smutné.
Není už dnes mnoho podobných, kteří by drželi obdiv k starým stromům a institucí ještě míň!


Den se mi pokazil.

Dívám se do jedné z "odepsaných" lip a hledám, čím že je strom tak nebezpečný. Během chvíle jsem v aleji sečetl deset ptačích druhů, ne nějakých s batohy na zádech, pěkně místních. Strakapoud zmizel v dutině a už nevylezl. Nechtěl jsem ho plašit "kuním" škrabáním na kmen, abych zjistil, kterým vůbec je. Dendrocopos major to nebyl docela určitě. Třeba si chtěl bydla ještě užít, než ho z něj vypráskají. To holubi hřivnáči, ti už hnízdo opustili, toulají se kolem a netuší, že příště korunu nenajdou.

Chybí nám zájem o doteky se stromy. Cítit v nich jarní pnutí od kořenů k větvím, dýchat vůni lipových květů, pást oči v srdčitém listí barvy laskavé, naslouchat ptačím notám a v dutině skrytým netopýrům. Stáváme se utrženými vagóny na tratích životem!

Ne, žádné, ani ty "nejnáhradnější" výsadby nevrátí do místa desítky a stovky letokruhů, každým veteránem v místě poctivě odžitých. Žádná sazenice s hadicí při zemi duch místa zpátky nepřivede! Ještě sám slyším píseň přítele Ludvíka z Paměti stromů. ...Tam v korunách…

Co jinde nezvíte

26. září 2014 v 21:17 | Pavel Kverek
Vítám ty, kdož kroužkují slavíky.

Pojďme se zamyslet nad slavičím peřím, pomůže to při určování.

Specialisté, kteří se slavíkům v minulosti (v zahraničí) věnovali, upozorňovali mimo jiné na to, že velké peří jarních ptáků je nezvykle zachovalé. Souhlasím. V čase příletu ano. V začátku hnízdění už ale pozor! Ptáci dvouletí (v 1. velkém peří), kteří nosí šat o půl druhého měsíce déle, než tří a víceletí, "melou z posledního" a peří začíná rychle na kvalitě ztrácet. Tento fenomén bychom mohli začít slavit a uchopit skutečnost co určovací znak ve vztahu k stáří.
Čas nám mezitím postoupil do plného hnízdění, tradiční barevně odlišné znaky v koncích per (i tak ne vždy patrné) se rychle smazávají oděrem i sluncem a my bychom tedy mohli podle "plošných obrusů" exponovaných letek či krycích per (1. pár) rýdováku přeci jen odhalit jedince v prvním velkém peří, dvouleté.
Je půlka června a máme určit věk slavíka z páru, o kterém víme, že není samcem. Peří rýdováku má prořídlé v praporech, letky s nápadnými plošnými obrusy - až "okousané". A přec samice nemusí být dvouletá! U samic totiž je peří pod větší zátěží a "nedrží" jako u samců. Navíc, samice nemají prapory široké, jako starší samci a tak - jsou-li obroušené - máme problém, jako kdyby byly v peří prvním, pohlaví jakéhokoliv. Alespoň ale podle nažiny víme, že jde o samici. A přeci i tady se podaří dohledat, co chceme! V rýdováku 3.,4.,i 5.pár mají zakončení per s "ohnutou" špicí - jde tedy o první peří z hnízda. Starší ptáci mají konce oblé, táhle zakulacené.
U samců, kteří hnízdění tolik "neprožívají", je peří zachovalé až do pohnízdního pelichání. Je málem rok staré a přesto jsou prapory "syté" a kvalitní. Vídíme je široké, nápadně oblé, ramenní letky nenesou při ostnu chybějící špičku tvaru "v". Říkávám, že u některých mistrů je málem škoda takové peří pelichat!
Existují v tématu pochopitelně výjimky, jsou však ojedinělé.

Samostatnou kapitolou, ve vztahu ke kvalitě peří, jsou ptáci nehnízdící, zejména samice. Takových je ovšem na lokalitách jak šafránu. A mohu se pochlubit - právě znalost zmíněného, mi držela dlaň před předčasným otevřením v případě hybridní nehnízdící samice, znalci tušené z chovů, ale venku hledané od dob, co víme, že se slavíci v přírodě kříží. Třetího června dvatisícedevět! Někde to tady na blogu je.

Mám i letos několik vzácných kroužkování, dokonce samici s hnízdní nažinou, s krásnými znaky křížence! Zde si ovšem myslím, že přibude do sbírky bastardů s největší pravděpodobností kříženec "zpětný". Uvidíme. Její mladé jsem neviděl, ovšem minimálně inkubovala snůšku, podle holého (stárnoucího) břicha. Samcem je jakýsi podivín, kroužkovaný před třemi lety, k Slavičímu háji tehdy přisídlený zeza hranice VČ kraje od Trní. Hnízdištěm je křovištní laguna, mizející pod zavážkou a bude zajímavé sledovat, jak se starší slavík zachová, vrátí-li se ještě do povodí Klenice.

Dal bych dokladové fotografie k jednotlivým tvrzením co důkaz, ale nedám. Řada snímků si už tak v éteru žije vlastním životem, jak snadno dohledat. Nezlobím se, ale věci nepublikované by mne bolely.


Hezký čas možného babího léta!

Cestou do háje

20. září 2014 v 10:38 | Pavel Kverek
Už dlouho tu nebyla zpráva ze Slavičího háje.
Víte, jak to je. Plán, že za tři roky budou v místě slavíci - nevím, nevím - jestli se to stihne. Půlka výměru je pryč a stromy a keře si teprve v místě zvykají. Využít musím teď spíš toho, co v okolí bylo, tam mistra pěvce zatím "deponovat". A to vychází.

V plánu máme v podzimu začít pracovat na informační tabuli. Bylo vybráno místo hned u cesty.

V háji končí léto. Z travin odlétly cvrčilky zelené, druh - kterému biotop dokonale sedí. Nehnízdil letos strnad luční, nevím, co se stalo. Ptáci odlétají, zůstávají jen nejvěrnější.

Cestou jsem navštívil parťáka v projektu, bydlí na dohled a sad pro záměr nabídl on. Užívám-li pro jistou část lidí termín "lidé, přírodě blízcí", pak on je přírodě nejblíž. Ekologicky striktně smýšlející zahradník, radost se s ním potkat.

Na cestě do háje jsem u něj zabrzdil, abych ho informoval o nových událostech ve vztahu k parku. Když se z vinice ozvala rosnička, neřešil jsem, bude-li pršet či ne, trklo mne do hlavy, že nemám s sebou foťák a tohoto tvora léta toužím zachytit. Když řekl, že se ozývá z trubky drátěné osnovy, překvapilo mě to. A trubka prý hlas zesiluje, jako hlásná trouba!


Než přinesl baterku. To sem tedy koukal!
Od keříků kivi k révě jsou vypnuty dráty a trubka je krajní oporou. Nakloněná, téměř plná vody, nevelké světlosti. Ona taková rosnička taky není nijak přerostlá, přesto mi to přišlo pobytem pro ni tak-tak. No ale, v světle baterky jsem ji viděl už taky, takže tam byla. Na telefon mi přišlo varování o těžkých bouřkách pro kraj. Nemuselo, to jsem si před chvilkou poslech tady z trubky. "Tak tohle nepustím" - řekl jsem si a odjel pro foťák. A měli jsme brzy plán, etický. Přilijeme-li panáka vody do trubky, žabka musí vykouknout a já ji vyfotím! Konečně příležitost. Kdesi z hrušně se z výšky prý mezi tím ozývala druhá a potvrzovala zprávy té první.
Už jsme plnili sloupek a už se rosnička objevila...


Byly tam dvě...


...a nakonec tři!


Jednu jsem chtěl vyfotit venku.


Pak jsme zas odebrali vodu i s ohledem na "těleso ponořené do kapaliny,..." a vrátili ji do předpovědny. Dokonalé!


I v Slavičím háji se podobná ozývala - a co myslíte, přišel déšť? Košili suším ještě teď. A co napršelo v noci - síla!

Jen jsem chtěl říct, jak se zas krásně ukázalo, kdy člověk, k prostředí šetrný, zažívá radosti mnohými netušené. Tak si to tady s námi užijte.

Je to málo? Já jsem šťasten, Pavel taky a přesně takový bude ten háj. Už vlastně je, zraje rakytník, bezinkám ožraly listy nějaké motýlí housenky, srna vyběhla z prostředku, když jsme kontrolovali výsadbu, křovité vrby se pěkně košatí. To se budou slavíci mít! Jen hruška Konference, ta letos ostrouhala. Dva mrazíky v čase, kdy neměly být, o všem rozhodly. Ale lísky u cesty se činí, sojky se tak pakují ořechy. Z rybníčku v sousedství křičí chřástal, že z domova ani letos spěchat nemíní. To vlaštovky ano. Z oblohy jsou už pryč.

Místo je mrazovou kotlinou, ale jaro, když se vytočí, odmávne to nakonec i tady pro nás. Rádi si počkáme - a slavíci? Doufám, že nás v tom ani v roce patnáct nenechají.


Vážení návštěvníci. Už jste si asi zvykli, tady míváme "okurkovou sezónu" jinak než v redakcích. Právě začala, budu střídat odborná zamyšlení se vzpomínkami, přidám občas i takovouhle "vatu". Když zase na chvíli slavíci s námi nejsou.

Krajinou, která se vám představila, je Dolnobousovsko. Oblast, ležící v horní části středního toku říčky Klenice.

To to teda trvalo!

13. září 2014 v 18:26 | Pavel Kverek
Neměl jsem čas jít nikam, dneska (12. 9.) jsem si chviličku našel. Už jen tak "s hlasem" jsem vyrazil na vytipovaná stará místa a hledat i nová. Zajímavé myšlenky se mi honily hlavou, týkaly se lokalit a výzkum tak ve mně vlastně pokračoval.

Mám tři nová místa na jaro, první by bylo pěkné. Je ale úzké a nevím, jestli by slavík natolik slevil. Je poblíž Skyšic (o těch jsme ještě nepsali), teče tam stružka, mám odtud fotku.

Prohledáváním starých míst jsem dorazil do PP Čížovky. Nad pastvinou letěl dudek, na krásné hrázi slavíci už schází taky. Pole se slunečnicí mne zastavilo na chvíli.


Není tam ještě příliš opeřenců, to teprve přijde, ještě se to nerozkřiklo. Ale hejna zvonků se tudy bezvadně krajem posouvala. Šlo podle mne opravdu o pohyb, ptáci se ze směru odletu nevraceli, často se svolávali a od spodu přilétali další. Někdo z dobrých lidí tam k tomu poli odložil dva televizory. Takové to je jinak krásné místo! Divoké husy, závoje chmelových keřů nahořklých šištic pod korunou hráze - a hlavně dvě místa, kde jsem si dříve chytil k okroužkování slavíky. Hned tam za mnou ty vzpomínky přišly. Čekal jsem na ně, bylo by tam v tom prvního listí opadu jinak smutno.
To místo znám teprve tři roky, ale padlo mi do oka. Musí tam být nádherný první máj, to já ale nestíhám.
Je odtud vidět k Studénce na Babu. Koukám přes tu dálku a cítím hlasy těch míst. Je nám spolu dobře. Buď jsem se už zbláznil, nebo ten kraj konečně pochopil. Dostal jsem se vztahem do jiných hladin, všude se zastavuji, dívám se do pavučin babího léta, přenáším vykrmenou ropuchu stranou od silnice a poučuji ji.

Přilétly odněkud vlaštovky, vidím jejich nervozitu, ještě je tady ale stůl pro ně plný, ještě zůstávají! Žaludy bubnují o cestu a ze stružky zvedám horského konipasa. Ten na nic nečeká a Domousnickou branou odlétá. Nebyl zdejší.
Bezinky už skoro opadaly, co by tu slavík jaký kde dělal! Ne, ne. Září pro ně tady v tom kraji není. Až se jednou vrhnu na monografii druhu, všechny ty nové objevy a opravy přežitého tam budou. Jen u pelichání, kolik přihodím! Severovýchod Mladoboleslavska bude prostorem, který přispěje k poznání slavíků, jak jiný region žádný. A to i s vědomím a pokorou k starým badatelům moravským.

Zastavuji se na místě ještě jednom, i tam je klid. Je mi ale i téhle kontroly třeba, zase dokazuje, že po přepelichání staří slavíci hned odlétají. Nachytal jsem tady totiž zajímavé kontroly v létě. Kdo ví, kde už jsou.

Podzim se chystá, je cítit po ovoci. Špačci se patlají hruškami, pak seskakují lovit luční koníky, že jim po tom není blbě! Jsou perličkovaní, plní podzimního neklidu. Ten náš od budky se ale každého roku létá před cestou přesvědčovat, že hnízdo drží. Zpívá ke slunci, kouká, co by ještě uzmul na cestu k Moravě z naší zahrady, cítí se šťastně. A já vlastně taky.