Říjen 2014

Při ptačí cestě

29. října 2014 v 9:22 | Pavel Kverek
Tak jsem tady zpátky. Nemá se po éteru psát, kam kdy kdo odjíždí, ale když napíšu po skončeném, že už jsem zpátky, nic neprojedu. Asi jste to z nevyřízené korespondence poznali.
Odjel jsem za poznáním a z takových cest pokud možno nekomunikuji. Abych se vzdálil všednímu a dokázal trefit zacílené.

Při ptačí cestě jsem to dnes nazval. To je věrné.

Byl jsem zas v horách, v místech jesenního průtahu ptáků, v Jeseníkách. Ani objížďka mi náladu nepokazila, ba naopak. Mohl jsem si prohlídnout směr ptačích příletů do sedla. Neskutečná příhodnost.

Vezl jsem nahoru strůjce horských odchytů i jednoho terénního pozorovatele ptactva. Dva lidi, kteří mají ornitologii srdci hodně nablízko. Věděl jsem, že i kdyby ptáci snad z nějakého důvodu netáhli, diskuse nad tím mi postačí.
Ptačí brána horami ale fungovala, jak se k podzimu sluší. A už jsem se mohl do děje zvolna zapasovávat a dolaďovat na prostředí, plné tahového neklidu. Hlasů i hlásků opeřenců, pracovního nasazení výzkumníků.

Mrazivá noc nás nechala sice jenom koukat, bylo však na co! Tolik sluk jsem neviděl. Letí na jih pro broky. Budou asi zdaleka, z ruských lesů, kde lidí je málo a ony žijí. Touhle mýtní branou odlétají před sněhy do zimovišť, nasazované kroužky to už ukázaly.

Mě ale zajímají především pěvci, to se ví. A tak, zatímco osazenstvo horlivě počítalo sluky a všelijaké kalouse, já jsem si říkal: Musí už přece přitáhnout a proletět tudy hýli "trumpeťáci"! To chci zažít, když už jsem v diáři sáhl po takhle pozdním termínu.
A přišlo ráno jedno, druhé i třetí - když se v orvané horské smrčině jeden takový ozval. Nedalo potom práci zkušenému kroužkovateli hýla přiblížit. Jen co ho označí, určí a já změřím nepřekvapivě dlouhé křídlo (92 mm), bude moci hýl pokračovat v cestě.

Ještě obrázek.


A po chvíli pak už přispívám do debaty u stolu pozorovatelny vzpomínkami na roky s osmičkou čerstvě vpředu (radši to tady nakreslím - 1983-4), kdy jsem podobné zimní hosty při Klenici chytával a kroužkoval. Čas chvílím přidal na výpravnosti, děkuji mu za to. A děkuji i této samičce severoevropské subspecie, která - po kolikáté asi? - utíká z ruské zimy pryč. Pak ale zase v dubnu, až pupeny keřů u nás se nalijí a ona se jimi povzbudí, až červení samečkové kolem své písničky zkoušet začnou a legovat tak sloky pro domovské lesy, poletí zpět. Jak jeden z dávných půldruhého sta bousovských, který ale smůly na cestě pobral tolik, že v Estonsku o okno se zabil a zpět nedoletěl. Jen hlášení centrály Matsalu směrem k nám po tom nedokončeném návratu zůstalo. Kroužek se nakonec postaral.

Jsou severští hýlové robustní i hebcí. Táhnou-li pospolu, jsou příznačně družní. Jejich kontaktní hlasy zní smutně - zimu přinášejí, ale uvidět je na zasněžených kopřivách české krajiny - toť obrázek mistra Lady!
A já jsem se v sedle Jeseníků mohl důvodně rozvzpomínat.

Budu pokračovat jindy.

Zapomenuté přání

22. října 2014 v 22:16 | Pavel Kverek
Je čtvrtek 22. října.

Někde na blogu jsem psal kdysi o největším překvapení naší zahrady. To když hostila slavíka a my mohli být u toho. Největším zůstává, i když dnes se přihodila věc podobně překvapivá.

Seděl jsem nedávno na lavičce a kochal se jezerní náladou. Nemám moc času ale tím víc si to užívám. Jezírko má rozměry půldruhého metru asi tak na čtyři a dalo by se možná přeskočit. Hladinu kryje zčásti stulík, při břehu roste orobinec a sítina. Není umělé a hladina je rovna výtlaku studny. Pod vodou jezírka je část dřevěné stavby z dávných časů, žije tu sumec a slunky. Z okřehku v sezóně vykukují žáby, líhnou se tu vážky a šídla. Kousek divočiny, jak ze staré učebnice přírodovědy. Hlavatá vrba se stále víc kloní nad hladinu, rozvrtaná velkými tesaříky. Brzy se do vody svalí. Chtěli jsme na ni vykovat vodníka, ale pořád nemáme čas.

Taky jsem si říkal, jak by bylo skvělé, kdyby se tady ukázal ledňáček. Seděl by na vrbě, zářil a čekal na příležitost pod hladinou. Až jsem se tomu zasmál. - A dnes nám vletěl do sítě, kde chytáme lesní ptactvo!


To jsme koukali.
Mladá letošní samička, táhnoucí kamsi do jižních krajů, zamířila do naší zahrady. Dali jsme jí kroužek a vyfotili.


Bylo to před desátou ranní, když odlétala nad loukou ke Kněžmostce. Zapomenuté přání se mi tak připomnělo a vyplnilo. Ve tři odpoledne dokonce přilétla znovu, tak jsme ji ještě zvážili a proměřili. Už se ani nedivila.
Zítra síť stáhnu a počkám, jestli třeba ještě nepřiletí. Aby si mohla v klidu zalovit.

Svádí to k úvahám, jak ptáci vlastně táhnou na svých prvních cestách bez zkušeností (slavík byl zjara také jednoletým). Jaká místa využívají v krajině, jak dlouho v nich prodlévají.

No a zahrada? Skoro nenacházím slov. Znovu se ukazuje, že třeba jen fragment přírodě blízkého prostředí dokáže dělat divy. A plnit ta nejstřelenější přání ptačího obdivovatele...

O slavičím zpěvu

19. října 2014 v 20:28 | Pavel Kverek
Jsme zpátky.

Ne, že bych v zahradě síť na ptactvo jehličnatých lesů zrušil, ale přeci jen už bylo téma představeno obšírně.
Mohl bych sice ještě poznamenat třeba k šoupálkům dlouhoprstým, že teprve takovýto odchyt ukáže, že i oni se po zdejších zahradách svižně pohybují a v čase mění. Zas bych se do toho ale zamotal, pojďme tedy radši k slavičímu zpěvu.

Proměnlivý je v čase jejich pobytu, i ve vztahu k jednotlivým interpretům. Vysvětlím to.

Staré práce upozorňují, že slavíci, zejména je-li špatné počasí, po příletu několik dní i týden nezpívají. Dnes máme možnosti jiné a podle toho vypadají i nová zjištění. Je-li prováděno monitorování příletu přehrávkou zpěvu, slavík na něj, je-li v prostředí již přítomen, zareaguje vždy. Buď tichým "zavrčením", které většinou už nezopakuje, stane se ovšem, utlumíme-li včas produkci, že se tiše rozezpívá. Zpěv však má do námi přehrávaného daleko; neproudí, schází úvod.

Po týdnu pobytu slavíci začínají s koncerty, které trvají ještě v čase sezení na hnízdech. S krmením mladých postupně mizí.

V čase pelichání už nezpívají a klid je až do odletu. Znovu však třeba říct, že nové metody monitorování pelichajících slavíků a přehrávané typy hlasů dokáží občas i dávno "vychladlé" samce přivést ke zpěvu. Krátkému, vyhrklému, ale zřetelnému. Pak už se komunikace odbývá nejčastěji jen v rovině ostatních hlasů.

Druhý důvod variability zpěvu je vztažen k poznatku, že co slavík - to jiný zpěvák. Nadání bývá zčásti dědičné, zčásti odvislé od možnosti odposlouchávání repertoárů sousedních (lepších/horších) a pak tedy logicky i od věku zpěváka.
Ne kondice fyzická, ale kvalita zpěvu je očekávatelně nejvyšší u starých ptáků.

Velmi zajímavé poznatky nabízí výzkumy v hybridních zónách, kde ani dlouholeté zkušenosti z domova občas nepomohou k zorientování se a jedině odchyt ukáže, kdo byl tajemným interpretem před chviličkou. A kdo by si myslel, že napoví místo, odkud zpěv přichází, velmi by se mýlil. Alespoň u polských řek lze zastihnout slavíka obecného docela "na vodě" a tmavého v trní na mezi, klidně vedle rehka zahradního! Aby nás téma vyškolilo nadobro, zjistíme tu a tam, že poměrně věrný zpěv "ryšavce" vyprodukoval čistý "uher". Naopak niíkoli. Sám jsem si takto naběhl a budu to mít v uších s ostudou na celý život. Až když jsem si toho z předchozích let evidovaného pěvce poslechl po kontrole k večeru, přistihl jsem ho už v občasném odběhnutí k tipiské tvrdosti, patřící slavíku tmavému.
Zmiňují to němečtí kolegové z dřívějška, jak neskutečným zážitkem je pobývat v místech prolínání hnízdišť těchto dvou, ne už zas tak příbuzných druhů.
Problematiku zpěvu samců, vzešlých z přímého křížení, necháme už na jindy. Zažil jsem takové u nás v Česku a není docela snadné je rozpoznat mezi všemožně experimentujícími zpěváky květnových navečerů.

Zpátky do lesů

17. října 2014 v 22:47 | Pavel Kverek
Přijde čas, kdy odjedu do lesů k Jeseníku. Do sedla mezi lesy. Na poslední odchyt sezóny.

Myslel jsem, že už tam letos nepřijdu, ale zlákalo mne to. Je čas sibiřských migrantů a tam je šance největší. Budníčci, hýlové - co já vím, co ještě. Naposledy chci vidět ta místa, kterými proletí statisíce ptáků za čas, k cestě jednoho každého nejvhodnější.

Červenohorské sedlo je výkonný trychtýř, ale jen na podzim.
Dělá mi strašně dobře už jen stoupat silnicí nahoru kamsi k hřebenům, pod ptačí křídla. Tušit to všechno a zpětně propočítat. A pak to nahoře uvidět. Elektrizuící vitalitu tahounů, nedávná i dávnější jejich rozhodnutí do toho jít!
My koukáme za oknem, přáními štelujeme vítr na jižní, svítíme do noci. Kéž by se trochu víc zakalila.

A já to mám ještě jinak - to ptačí odhodlání se na mne přenáší výrazně. Ne snad, že bych padal někam pod kopce s nimi, ale vždycky jsem si strašně přál vidět ptáky opravdu táhnout. Žít moment, kdy je vidím před sebou, vedle sebe a pak už spěchající dolů, nejspíš někam pod Alpy. A pak nanovo.
Proto se do Slezska potáhnu dvě sta kilometrů, musím tam být. A vůbec nevím, co z ornitologie stihnu ještě potom, třeba už letos nic. Zůstanu doma s fotkami a v tichosti budu vzpomínat, abych uběhlé snad jiným nepřemlátil.
Vzpomínat na sluky, táhnoucí večerem i nocí, zachycené šikovně na chvíli sítěmi. Ne zabité, pokračující(!) za chvíli dál. To je strašná síla! Tenhle punkt je bezkonkurenční příležitostí k zamýšlení se nad ptačí migrací. Sejdu se tam ve směně s legendou horského chytání, budeme mít fůru času na výměnu zkušeností. To bude výživné. Druhý rozměr výpravy. Jestli nás ovšem nevypráská sníh, nebo netrpěliví vlekaři. Ale za pokus to stojí.
Nevolím v životě jinak, vždycky je to s přírodou nějaký risk.

Konec dobrý, ...

17. října 2014 v 22:18 | Pavel Kverek
Ach ta okna! Kolik usmrtí skleněné výplně ptáků, těžko odhadnout.
Zabíjejí ze dvou důvodů. Buď si ptáci myslí, že sklo sklem není a průlet je volný, anebo jsou výplně tak vyleštěny, že odrážejí okolní zeleň. Pták se tam letí "schovat". Ještě existuje třetí možnost, kdy je viditelnost omezena mlhou, to není ale tak časté.

Takhle se kdysi zabil v automobilce mnou okroužkovaný mladý slavík, zabíjejí se ptáci všude po okolí a včera jsem zažil nehodu králíčka obecného. Ač je drobný, šupa to byla pořádná. Sebral jsem ho z trávníku, oči mu ještě nezaklaply. Byla to ptačí samička, se znaky staršího jedince. Vzácný úkaz i při odchytech. Chytají se především samečkové a nejčastěji tohoroční ptáci. Tahle musela být zkušená. A přece! V okně se zrcadlil vinný keř a ona naletěla.


Vhodil jsem ji do túje, kde se zaklesla v husté koruně. Když jsem vyšel z kovárny asi za čtvrt hodiny, visela tam úplně stejně. Načepýřená, nehybná. Přišel jsem později a čekal, že ji seberu někde na zemi, ne. Byla na místě, ale zdálo se mi, že se na větvi přeci jen srovnala. Uběhla další půlhodina a králíček seděl o půl metru výš a jevil zájem i o dění pod sebou. To mne povzbudilo. No a při další návštěvě už v túji nebyl. Zcela jistě nepropadl k zemi, nesebrala ho kočka, uletěl. Konec dobrý, všechno dobré.

Při nárazech záleží na mnoha věcech. Tomuhle pomohlo zřejmě, že letěl k oknu šikmo a po tabulce se svezl. Kdyby však zůstal ležet na zemi dobu, kterou potřeboval k rekonvalescenci před vraty dílny na stromě, kočky by ho po chvíli našly. Králíčků takto hyne zřejmě mnoho, stačí prohledat "Okolnosti nálezu" na kroužkovacích kartách. A myslím si, že právě i časté poznámky "Chycen kočkou" mohou mít tento důvod.

Měl jsem po zbytek práce hezký den, opravdu jsem z toho výsledku měl radost. Králíček se z omráčení probral a určitě odletěl. Kdyby nabyl jakéhokoli vnitřního zranění, tohle by v túji nedokázal. Ještě jsem ji pak samozřejmě řádně proklepal, ale nikde nic.

Zahrada popáté

12. října 2014 v 15:05 | Pavel Kverek
Asi naposledy dávám reportáž ze zahrady. Našla si tady čtenáře, ale přeci jen - neděje se tu už nic objevného.

Odchytila se krom brhlíka, králíčka, drozda a kosa i pěnice černohlavá (mladá samice), a to je dobrý výsledek.


U tohoto druhu se zkoumá nové zimoviště v Anglii a nelze tedy vyloučit, že i pták z naší zahrady...


...tam může mířit.

Černohlávci se tam přeživují v zahradách na bobulích a později kolem přepočetných krmítek. Ostrovní stát je totiž příkladnou zemí ve vztahu k opeřencům. Podívá-li se člověk ovšem v zimě i po tuzemsku, lidé krmítka též rozvěšují už mnohde.
I u nás některé pěnice černohlavé přezimují, na Moravě v Lednici a i po Praze.


Dnes je po ranní mlze slunečno, ve výškách přeletují špačci, v zahradě však vládne klid. Uvidíme večer.

Zahrada počtvrté

9. října 2014 v 20:03 | Pavel Kverek
Protože se teď na dálku bavíme o průtahu králíčků republikou, dám sem ještě i dnešní odchyt.

Spíš ale jako pokračování pro ty, kteří tady rádi vidí nějaký ten druh opeřence jiného. Tak ještě brhlík, střízlík a budníček, tento je opravdový budníček menší.




Ráno se ptáků objevilo dost, k večeru už byla zahrada prázdná.
Chytají se kosové, většinou jde o letos narozené jedince, nepochybně průtažné. Králíčků obecných se chytá jen po jednom, ohniví vidět nejsou už vůbec. Parukářky zmizely též.

Zahrada - III. díl

8. října 2014 v 22:45 | Pavel Kverek
Středa přinesla konečně změnu počasí a do zahrady ptáky.

Chytla se jedna z dvou předevčírem označených parukářek. Pěkný výsledek kroužkování, vedoucí k přemýšlení.


Jako doklad, že zahradou migrují opravdu ptáci jehličnatých lesů, se chytil adultní šoupálek dlouhoprstý. Vyfotil jsem ho též, aby tady bylo i jiného peří.


Pak se chytil budníček menší a v tuto dobu už je třeba mít se s jejich určováním na pozoru. Byl urostlý a zajímavý. Takhle vypadal, dál bez komentáře.





Tah králíčků ustal

7. října 2014 v 7:23 | Pavel Kverek
6.10.2014

Dám ještě příspěvek k průtahu králíčků naší zahradou.


To zajímavé jsme si v zahradě vybrali dřív. Teď je klid.
Včera nula, dnes večer před setměním se chytli dva krásní samečci rehka domácího, starší stíhal mladšího a pak se chytly dvě parukářky. Ty mi udělaly radost, protože můžu o nich dlouho přemýšlet, odkud asi letí.

Adultní ptáci jsou stálí v jehličí lesů, mladí, podobně jako uhelníčci, si jednou k moři cestu dopřejí.
Parukářky jsou krásné sýkory, jen škoda, že mladí ptáci nemají tak výrazné chocholky. Alespoň si tedy myslím.

Občas je v zahradě slyším, nelze je přeslechnout, a když je objevím, jsou nebojácné. Asi, že lidí mnoho v životě nepotkají. Na fotku to ani tentokrát nebylo, šeřilo se a tak jsem jednu vyfotil v dílně proti zdi.


Nic moc.
Pak jsem po okroužkování zařídil, aby zase odlétly spolu. Když už takhle odněkud cestují.

Nejmenší z králů

3. října 2014 v 19:45 | Pavel Kverek
Kolik je všemožných králů mezi opeřenci! Výra - tuhle mohutnou sovu, mají lidé za královnu noci, orla, za krále vzdušných výšin, slavík je králem mezi ptačími zpěváky a bažant královský - no, ten asi podle peří. Nejmenším králem je králíček. Obecný a ohnivý. A u nich lze nalézt i korunku na hlavě! Ne takovou, co má páv, korunku barevně vyvedenou. A umí s ní pózovat, hlavně ten ohnivý.

Chtěl jsem je v zahradě chytit společně, ale vyfotit se mi příliš nepovedli. Pro ilustraci to postačí.


Teď jsou králíčci všude, v zahradách i v lese. Táhnou. Tihle několikagramoví pěvci jsou čiperní, je zážitkem, vidět je v haluzích smrčí, jak se přidržují na konečcích jehličí a hledají hmyz.

V zahradě před kovárnou jsme jich pár chytili, abych mohl v klidu posuzovat jejich tukové zásoby. Jdou králíčci obecní a ten přední na fotce je první chycený králíček ohnivý.
Táhnou mladí ptáci, tento měl svoji "korunku" ještě zčásti v toulcích. Na fotce jsou všichni samečkové, chytají se ovšem i samičky.
Ke Kněžmostu přilétají z Žehrovského lesa a i ve volné krajině upřednostňují jehličnany. Každou chvíli se svolávají, na tahu se oba druhy objevují společně, přestože ohnivý táhne dál.
Výsledky kroužkování ukazují na skutečnost, že průtah přes naše území je poměrně rychlý a také v naší zahradě se dlouho nezdržují.

Co se týče zkoumaného tuku, zkraje se zdálo, že nic objevného pořídit nelze, ale rozdíly se nakonec ukázaly. Jeden vážil 6 gramů, tukové skóre č. 5 (Falsterbo Fagelstation). Více po rozfouknutí peří však zaujme "kulatá" hruď, tedy velmi vypnutá svalovina i při menším obsahu tuku v místech, kde jej posuzujeme.

Velké množství králíčků během migrace zahyne. Tlučou se o skleněné tabulky, loví je sovy, ty přezimující (zůstávají jen někteří dospělí králíčci obecní) decimuje mráz.

Těším se vždycky na tu jejich poprázdninovou návštěvu. Kdoví, odkud až letí. Baví je v zahradě prohledávat i túje a teď jsem si připomněl, že je vlastně vídám a slýchám také na dolnobousovském hřbitově, právě pro ty túje. Jsou schopni získávat potravu tam, kde to jiní ptáci nesvedou. Letem kolibříků prohledávají špičky jehličnatých větévek a sbírají z nich hmyz. Někdy putují k jihu i s mladými uhelníčky a dokonce s parukářkami. Prostě tahle skvělá veselá společnost je pro mnohé jiné opeřence lesa doslova magnetická!