Listopad 2014

Slavík pana skladatele

28. listopadu 2014 v 21:42 | Pavel Kverek
Toulky českou minulostí na Dvojce Českého rozhlasu pod názvem Soukromá tvář géniova nabídly 23. 11. a pak v repríze 27. 11. od 18.30 hodin krom jiného i zmínku o vztahu Antonína Dvořáka k zpěvnému ptactvu.

Mistr, pobývající po návratu z Anglie ve Vysoké u Příbrami, se zpěvem nechával inspirovat a pěvce obdivoval. Obzvláště potěšen byl, když přiletěl do anglického parku u zámečku slavík. Jakmile se pták "na stromě" uhnízdil, trávil s ním mistr večery a obdivoval překrásný zpěv.

To všechno je pro mne velkým potěšením a vím, že slavičím zpěvem se nechávali inspirovat mnozí, jen ale jako znalec problematiky přemýšlím, jak musel park na úpatí brdských lesů vypadat, když tam slavík tehdy nalezl útočiště. V čase, kdy slavíků bylo po Čechách málo (zač. 20. stol.). Ono ani teď si nejsem jist, jak to na Příbramsku se slavíky je. Uznávám však, že park současný, který pro slavíky jistě vhodný není, nemusí být totožný s tím z konce století devatenáctého. Z časů, kdy Antonín Dvořák (v poslední etapě svého života) v místě komponoval.


Pozoruhodné je, jak skladatel dbal na ochranu krále ptačích zpěváků a hajného zaúkoloval odlovem "dravých ťuhýků".

Konečně, v archívu stanice si pořad můžete přivodit. Je vysoké úrovně - stejně, jako všechny předchozí z dílny pana Josefa Veselého.


A já odcházím pátrat, jak vypadala oblast mezi Vltavou a Berounkou ve vztahu k slavičím nárokům na přelomu těch století.

Čtení z obrázku

24. listopadu 2014 v 22:23 | Pavel Kverek
Blíží se doba, kdy si budeme moct dovolit utrácet čas vzpomínáním víc, než kdy jindy.

Slavičí rok svým místním výměrem by k tomu nabízel příležitost dobrých sedm měsíců, ale konec roku je k tomu nejpříhodnější. A taky letos vyberu Zážitek roku, až v prosinci.

Teď jsem vybral momentku, kterou na sebe nechám působit, aby vyvolala vzpomínky.


Vrací nás k Prosně, do míst společného výskytu slavíka obecného a tmavého. Do oblasti, kde řeka je volná, dělá si v krajině co chce.

Stojíme na břehu, spásaném kravami, protější je divoký s třtinou. Břeh pod námi, co není vidět, je otrhaný, s hliněnými stěnami. Kus proti proudu v podobném hnízdí břehule.
Kvetoucí hloh, pod ním ostružník, nad nimi olše, pod tím bezinka a vzadu vrba. Na zemi pak o kus dál vysychající jezírko. Pod tím v řece na pahýlu náplavou zaznamenaná hladina od jara.
Za řekou vrbina, kácená bobrem a neustále na hraně rozkrývaná. Tudy ptáci do prostředí s oblibou vletují.

Po břehu, těsně u vody v hliněných splazech pravidelně sbíral sameček strnada obecného, samička měla hnízdo na hraně zlomu pod trsem trávy. Měla tak o strnadovi přehled.

Postával jsem tu dlouho mezi kontrolami odchytových zařízení a s neznámou řekou bylo krásně. Ve vodě byly ryby, ale nevím, o co šlo. O kaprech a štikách mluvili rybáři.

Bylo zážitkem sledovat příbuzné slavíky, jak se střídají v té olši se zpěvníky. A za řekou, tam už džungle patřila jen slavíkům tmavým. Ptáky se postupně dařilo schytat a podrobit odběru spermií.

Mnozí měli barevné kódy z let předchozích, ale že novou techniku chytání neznali, dařilo se. Slavíci sletovali i k zemi do bahnisek, sbírali i na otevřeném prostranství břehu. Tam byli velmi obezřetní, necítili se dobře. Samci se chvílemi proháněli mezi sebou a v den, kdy přilétly samice, se mnohé změnilo.

Prosna má místy pobřeží holé, ale tam, kde jsou porosty, je slavičí ráj. Hnízda jsme nehledali, bylo na ně brzy a projekt směřuje jinam.

Zajímavý je scénář příletů. Jak lze očekávat, slavíci obecní přiletují dříve a v čase, kdy se objevují první samci slavíků tmavých, mají už obsazená teritoria. Uvažujeme ptáky víceleté. Ti mladí v prvních svých pokusech pak svojí nezkušeností způsobí značné nepřehledno v prostředí, aby ovšem šlo i do této etapy vnést světlo, byl by nutný delší pobyt v místě.

Pro mne osobně by bylo zajímavé, mít možnost zkoumat sympatrické území v létě, v čase pelichání. Moci porovnat pelichací scénáře, kdy zejména u slavíka tmavého jde o proces neskutečně bouřlivý. Příležitost jsem měl dosud jedinou a musel jsem si ji najít v Česku.

V těchto místech u řeky má člověk možnost si uvědomit, jak jsou oni "příbuzní" sobě vzdálení. Třeba tím pelicháním.
Jak loví každý jinak, jak právě tady vyniká a částečně se i deformuje jejich teritorialita.
O tom, jak mne ošálili zpěvem, už jsem psal a až tam přijedu na jaře, už se mi to nestane. Dám si pozor.

Jakmile jsem měl příležitost, upadal jsem do stavů, které na sebe vím. Nejsem vědec, jsem přeci host a pozorovatel krajiny, která si dodnes podržela nevídanou ryzost. Přežívá si od května do května pulsuje nakažlivou pohodou.

Proč taky chytat (slavíky) v sedle

22. listopadu 2014 v 12:37 | Pavel Kverek
V mimosezónním čase nabízím další zamyšlení

Nedostalo by se mi podobné příležitosti, nebýt odchytů v Červenohorském sedle. Pro mne tedy hlavně v prázdninovém čase. Tehdy táhnou slavíci.

Celkově je velmi přínosné tamní průtah sledovat, ale já stojím především o slavíky. Pokud se podaří vyhmátnout optimální konstelaci, může člověk koukat s pusou otevřenou v noci i ve dne, jako letos. To, že jsem se je "naučil" za letu v noci u lampy už jsem psal, z toho mám radost obrovskou. Ale teď při přepisování dat do archivu se mi připomenuly výsledky měření a posuzování jednotlivých slavíků (a jestli jsem něco napsal už v létě po cestě, tak teď to zopakuju).

Začátek třetí dekády srpna - to je čas naděje v horách! Chytli jsme jich osm. Jeden byl slavík obecný a sedm bylo tmavých.

Už ten obecný byl fantastický. Byl jednoletý, ale takovou podváhu jsem nezažil a ještě k tomu u tahového jedince! Pak přišli tmaví v zajímavé škále - od mladých po dospělé, některého označit přímo za samce - myslím - vůbec nebylo chybou. To byla výuka!
Rozměry u nich (všeho co měřím) "lítaly od zdi ke zdi", že by člověk až zpanikařil. Dokonce i poměr letek ve vrcholu křídla - a to je poprvé zatím, co znaky neplatily. Beru ovšem v potaz, že odlišní byli jednoletými a tam se peří může po prvním kompletním pelichání změnit a vrátit k normálu.

Rozeznal jsem mezi tím denno-nočním materiálem i adulty, k velké radosti. Tmavé slavíky totiž soudit podle znaků navázaných k věku, je hlavně za tmy (umělého nasvícení) ošidné.

Odchyt v 02.38 hodin, L.luscinia - táhnoucí sedlem Jeseníků

Bavil mne ten "materiál" a zdá se, že ještě atraktivnějším se to tam pro nás často snad i trochu dělá samo. Jak jsem třeba žasnul nad hmotností (LM) 17,5 gramu, tak třeba poslední z tmavých vážil 29,5 gramu. Dívat se pod peří, zapisovat obrovské rozdíly na první letce, usmívat se nad variabilitou žíhání hrdla a hrudi, nad dopelicháváním "za pochodu" defektů u mladých (tradičně RP), to jsou báječné okamžiky. Jak málo pořád víme. Jen zúžení u 3. RL "sedělo" poctivě. I ta "kamennost" je ale pěkný výsledek.

Já vím, vzorek je malý, co to je sedm slavíků k srovnávání a ještě k tomu, když každý v tom "vlaku" může být docela odjinud! A taky že mne to provokuje. Vždyť ti, které měřím zjara v Polsku u Prosny, se jeví drobnějšími.

Ta práce je vzrušující a představa, že se člověk opravdu dotýká - ať kleštěmi či "jen" očima - opeřenců všemožných rodišť i hnízdišť, příležitostně stlačených do úzkého průsmyku, je nadrozměrná a pociťuji plíživou závislost.

Vyjádření k zástihu

19. listopadu 2014 v 23:20 | Pavel Kverek
Na Facebookové stránce Birding Poland je zástih slavíka tmavého z centra Varšavy.
Je ze včerejška (18.11.2014) a je zdokumentován. (Děkuji Jirkovi za upozornění).

9.11.2006 byl v Ottenby (jižní Švédsko) na stanici chycen slavík obecný. (Děkuji Martinovi kdysi za info a odkaz).

Co je to za ptáky, co se děje?

Slavík obecný byl podle fotek tohoročním ptákem, slavík tmavý není pořádně k přečtení, nemusí tohoročním být, ale spíš ano.

Ani jeden z nich nevypadá nejlíp a zdravotní problém bude asi důvodem prodlevy. V případě Ottenby (kde se druh za normálních okolností nevyskytuje) může jít o nezvládnutý první tah jedince.

Zdravotní problémy se ptákům nevyhýbají ani během migrace, může se projevit nepřipravenost k cestě, parazitace, úraz. Takový pták se dohromady dá a pokračuje, nebo nedá a zůstane v zastávce na dobu zotavení či do nejbližší smrti.

Z historie KS NM Praha známe lednový (10.1.) zástih slavíka obecného ze střední Itálie a je uvažováno, že se jedná o podobný případ nezvládnutí tahu s následkem smrti. Uvedeno bylo "střelen", pokud by tomu tak bylo doopravdy (dopis hlášení se ve stanici nedochoval), mohl takový lovec hlášení klidně i odložit "až po sezóně" a střelen mohl být i v čase tradičního průtahu regionem Umbria.

Na českém webu Birds.cz je z dneška (19.11.2014) vyfocena pěnice hnědokřídlá od obce Zvíkovec (zatím se k ní nediskutuje), půjde o problém podobný. Pták se nejeví v nejlepší kondici a je oproti tradičním odletům značně opožděn.

Tak, jak se stále více lidí zajímá o ptactvo, jak technika na dokumentaci jde kupředu - kvalitou, dostupností i pohotovostí, jak funguje v tomto prostoru internet - bude hlášení přibývat. Jsou to případy, které pravděpodobně končí smrtí, v lepším případě v útulku.

Ne že by se slavík tmavý nemohl v přírodě přeživit a přežít zdejší zimu, dokáží-li to pěnice černohlavé a červenky, ale jeho zřejmě vynucený výskyt uprostřed polského velkoměsta nevypovídá o ničem dobrém.

Naprosto ideální by bylo v těchto případech ptáky podrobit vyšetření a posoudit jejich kondici.
Zástih slavíka tmavého může mít samozřejmě i dobrý konec přirozený, kdy pták v noci již odletěl a během dvou dnů dosáhne první tahové zastávky na jihu Evropy. Tam může problém uhasit. Uvážíme-li však, že kolem 25. listopadu vrcholí přílet slavíků tmavých do parku Ngulia Tsawo v Keni (25.11.2006 - označeno 696 ex.; 26.11.2006 - označeno 463 ex.) bude muset k zimovišti přispíšit, má-li z čeho pod kotel vůbec ještě přiložit.

Jiná situace je u modráčků, tam lze pokusy o přezimování očekávat. Dne 5.11.1988 byl chycen tady u Koprníku jednoletý samec v dobré kondici, kroužkovaný v místě již 30.října. Pak zřejmě před nočním sněhem odletěl. Přebýval u kanalizačních stružek v řídkém rákosí v lukách.

Data opožděných slavíků jsou zajímavá, případné posouzení tukových zásob takového jedince by také bylo ku prospěchu. Samozřejmě, že to vůbec nemusel být ani polský pták.

Zbývá 300 kilometrů

12. listopadu 2014 v 21:27 | Pavel Kverek
Od Jizery k Prosně to je tři sta kilometrů. To není moc, když si uvědomím, že do sedla Jeseníků jsou jich dobré dvě stovky.

Prosna u města Chocz je místem společného výskytu příbuzných slavíků - tmavého a obecného.
Samozřejmě, jde o jeden bod šikmo se táhnoucí linie hybridní zóny, ale já mluvím o tomhle místě, protože tam mám možnost slavíky zkoumat.

Kdy se pás překrývajících areálů přiblíží k nám? Abych se toho dožil, na to se blíží dost pomalu. No ale pozor! I mimo tuto linii se slavíci spolu kříží. Důkazů mám z domova několik. Není to ale ono, vždycky jsem na to přišel dost pozdě a ani tak, člověk tady nezažije, co v přechodové zóně.

Přijedeme-li do ní včas, je to zážitek, kdy už má člověk rezavé obecné v místě zmapované a čeká, kdy že po noci se dostaví některý z těch hnědých tmavých.
Květen se rychle staví na nohy, "megarhynchové" už všude tlukou a čeká se "na vlnu". Noc nad řekou je napjatá, rybáři potahují z cigaret, bobři odešli zvracet, hvězdy se lesknou jinak než u nás nad Hrádkem. A možná, že se mi to jen zdá, že jen poetou jsem tady nápadně větším.
Na základně se přidělují úkoly…

.. A ráno?

Zase stojím na mostě, letos konečně perfektně opraveném a v trnce výš na břehu přibyl zpěv! Patří rezavému. Nějaký loudavý, asi nezkušený, hrabe se v textech, kterým že by řeku po ránu oslnil.
Čím víc ho z prostředka mostu poslouchám, tím víc se mi nezdá. Ano, tmaví slavíci tady umí pěkně blafovat. Proč to dělají, to je čerstvě ve výzkumu.

- Tak, a už "zakopl", už nemusí nic kamuflovat, je to jasný! Budeme ho chytat. A jako kdyby mu najednou o nic nešlo, představil sloku poctivou. A další. Už v ní slyším víc tvrdost drozda, než ladnost slavíka - tak, jak jsem slyšel kdysi prvně a naposled poctivý zpěv slavíka tmavého v Česku, u Kladrub. Než dojde k odchytu, budu ho chvíli poslouchat, abych se něco naučil.
Zpívá zprostřed keře, a jestliže jsem ho chválil za pravost, nemohu za výdrž. Za chvilku to zabalil. Nakukuji do keře, jestli ho neuvidím, když jsem zaslech´takové to hluboké "cvaknutí". Je to projev slavičí pohody, spokojenosti, slyšet bývá vzácně a každý druh to má jinak. Obecný i tmavý. Tak pro tohle sem jezdím! Zažívat věci nové či pro mne vzácně se vyskytující.

Viděl jsem tím křovím jen jakýsi stín, ale protože se ozýval pohodářsky dál, věděl jsem, že tam je. Držel se v kraji na pár metrech, takhle to znám od rezavých těsně po příletu. Jsou buď unavení, nebo tak v transu z návratu, sedí načepýření, přivírají víčka a neděje se tak jen když je chladno či deštivo. To jsou stará podezření mých předchůdců, kteří jim věnovali čas v minulém století.

Provedli jsme odchyt, a když už jsem si myslel, že ho máme, poskakoval tam zahradní rehek. Kde ten se tu vzal?! Tuku měl, tedy měla, že cesta před ní asi byla daleká. Hostitel vybral kroužek na rehka a pak jsme ho pustili.
Slavíka jsme chytli za chvíli. Byl opravdu tmavý, pro mne je zajímavé, že zdejší vůbec nejsou tak robustní, jako těch pár mých českých. Křídla mají polští převážně kratší.

A tímhle prvním tmavým slavíkem ze suchého(!) prostředí nadbřežní trnky se otevřel příletový kalendář i pro ně. Ten den už se chytli i jinde a noc, na kterou jsem zvečera koukal s přáním o zážitek, byla přívětivou.


Proč je mezi námi těch tři sta jalových kilometrů. I Jizera má partie, jako třeba Warta - to je ta, do níž Prosna vtéká - ta, která už je chudá na slavíky obecné a bohatší o uherské tmavé.
Jizera tady u Hněvousic, anebo pak dole u Brodců - jak to, že tam nejsou? Co v tom vězí?

Hosté (zatím) nejdou

8. listopadu 2014 v 21:03 | Pavel Kverek
Čím víc pokoušíme chytáním paní Štěstěnu, vyčkáváme v tahových koridorech do pozdních chvil, skoro do zámrazu, věřím, že se to povede. Setkání s dvěma více či méně slavičími druhy - Tarsiger cyanurus a Luscinia calliope.

Zatímco modruška u nás již zápis má, kaliopa zatím ne. Ale přijde, já to vím. Tak jako přicházejí v pozdním podzimu jiní vzácní hosté z dálav východu, třeba budníčci. Opravdu, mohu-li si tipnout, stane se to v Jeseníkách a nebude to dlouho trvat. Musí ovšem tamní podzimy vydržet, jako letošní. Aby se mohlo chytat.

Chtěl bych zažít hlavně slavíka kaliopu. Nastudoval jsem si jeho chování i zpěv, potulky i rozptyly, místa výskytu. Ti hosté zatím nejdou, mívám ale v ornitologii štěstí, tak tomu věřím.

Budu stát ve stínu za světlem a tak, jak dnes přiletují třeba rehkové, tak přiletí ten vzácný slavík. Příležitost, pozorovat v noci sedlem pomalu táhnoucí ptáky, člověka naučí. Jinak táhnou skřivani, jinak králíček a střízlík, jinak lejsci černohlaví, odlišně červenky, docela jinak sluky, jinak se chovají netopýři. Dá se to napozorovat a letos jsem se naučil slavíky. Dostalo se mi šance několikrát, protože když mám službu, v boudě spíš nepobývám. Kde to člověk v nížině za celý rok zažije!

Kromě toho sibiřského slavíka bych ještě chtěl, aby přiletěl lišaj smrtihlav. Každý rok se ukáže na tahu a já mám zatím smůlu. Tak to bych si taky přál. Jo, a jinak se v letu chová budníček, jinak křepelka a docela jinak ledňáček, ten se fakt nesplete. A taky volavka popelavá, jednou už se taky chytila.

Je zážitkem vidět na ptáky, nocí se stěhující. Kde se to komu povede. Někteří se v letu ozývají, třeba skřivani či drozdi, je to úžasné. A kdyby člověk nemusel ráno spát, viděl by tah denní. To je taky síla. Jednou jsem takhle nespal! Sešel jsem pod sedlo, kde v úrovni špiček horských smrků a očesaných jeřábů mířily do údolí skupiny drobných pěvců, plných neklidu. Zapasován v borůvčí, které je výškou po pás, ne jako tady v nížině. Strnulý mezi trusem jelení zvěře, s hlavou nastraženou k dívání a poslouchání, pluly přede mnou ty skupiny docela blízko. Neviděly mne, ani to nečekaly při ptačí cestě.


To jsem vždycky chtěl, být takhle na tahu. Tady si sedám na pařez a přemýšlím nad strašnou cifrou ptačích křídel, která tudy proletí v cestě za sluncem. V neskutečné druhové bizarnosti. Ještě, že to k poledni většinou končí, můžu si dojít na kafe, zakrojit sušený vepřový a přikousnout tak tvrdej chleba, že doma bych o něj neovadil. Tady se na něj člověk těší. Připomíná mi to trochu čtení v dětství z Lesních novin, bylo to někde z Ruska, tam se ale při tom občas střílelo. To si tady nedokážu představit, když vidím sluku, jak se nocí blíží a neví o mne, zobák i to oko, jak se rozhlíží v kuželu světla, a pak - letí-li vysoko, tedy přes síť, mizí úžinou nad lesy dolů. Úplně neskutečné dotyky, očima.

Když ptáci v noci netáhli, fotil jsem takové ty kýče - jako měsíc na špičce smrku, hvězdy přes oka sítě a podobně. Pak jsem uviděl laně, jak jdou sjezdovkou napříč. Rozvážně, samozřejmě. A když se zas setmělo, podíval jsem se k obloze na hvězdy a ony to nebyly, byly to červenky, které táhly pod nimi a jen některá když poklesla do jiné hladiny letu, ukázala červenou hruď, jako že: "Nemýlíš se, jsme to my. Už ses nás mohl dávno naučit. Jsme k nespletení". Kolik jen se jich pomlátí cestou o okna, kolik přinesou kočky domů, to všechno je vepsáno do karet zpětných hlášení. Když jim takhle lezeme do života, alespoň se to na ně dozvíme. Má to smysl. Dřív jsem ptáky střílel z praku a nestřílel špatně. I to mne při tom koukání v horách navštěvuje. Děkuju za ten obrat, byla to blbost. Budu se snažit, co budu moct, ptákům pomáhat. Je jich čím dál míň a zaslouží si to. I za to, jak mi nakonec obarvili život. Mohli se na mě vy…., neudělali to. Dali mi ještě šanci a já se jí držím. Pověsil jsem hodně budek, stavím Slavičí háj, vytáhli jsme labuti háček z paty, píšu slavičí blog…

Na shledanou příště.

Ohlednutí druhé

3. listopadu 2014 v 19:42 | Pavel Kverek
Když přechází říjen v listopad a hory si ještě drží podzim, chytání je plné naděje.
V tu dobu totiž mohou sedlem protahovat veliké vzácnosti, hlavně od Pobaltí. Sibiřané. Pěkných pár druhů se tu už povedlo chytit, zejména vzácných budníčků, proč by se nemohl objevit třeba slavík kaliopa. Překvapený bych nebyl, když jej mají už jinde po Evropě.

Jeden člen jedné předchozí směny byl jedné noci svědkem, jak jedna síť ani opakovaně nechytla táhnoucího zedníčka skalního. Chytačem je znalým, není mu důvod nevěřit. Přestože máme z boudy výhled ke světlu, řada ptáků proletí bez záznamu. Hlavně za hvězdné noci. Je-li člověk venku, pomohou hlasy z oblohy. Těch bývá dost a díky nim jsem nepřehlédl po půlnoci lesem táhnoucího ledňáčka!

Za mé návštěvy však táhly hlavně sluky. To nikde člověk nevidí a divadlo to je nezapomenutelné. Způsob letu, typická figura, velká hranatá hlava, bílý lem vějíře. Cestují tiše, elegantně.
A pak táhnou kalousi. To je taky něco! Dám jednu fotku, kdo je nezná, aby se pobavil. Za noc jsme jich okroužkovali deset.


Přijdou mi legrační, louskají zobákem a nejkrásnější je, pouštět je do noci. Hebký tichý odlet a pak už jen stejně tichý les.

Snažím se být venku, i když ptáci zrovna netáhnou. Nemám hory zažité, a žasnu nad vším. Vidím příletovou cestu, vlnící a zvedající se od říčky Bělé kdesi v Jeseníku. Tam ptáci nastupují k výškovému přeletu. Plíží se sjezdovkou k hraně sedla vmáčknuti do trav a jakmile přeletí, zvolna už bez námahy splouvají k Šumperku. Nejlíp je to vidět ve dne, kdy hlavně po ránu tah pokračuje už v barvách, s jiným voláním. Jikavci, hýlové, pěnkavy, konopky, stehlíci, křivky, čečetky, zvonci, zvonohlíci - jak v Knize o Jizerských horách. Nádherně vypsané Mílou Nevrlým v kapitole o čihařství.

Já, člověk z nížiny, ani nechodím spát, protože bych stejně neusnul. Jen k odpoledni přelet slábne. Dotahují králíčci, uhelníčci, parukářky, koňadry s modřinkami, šoupálci, lindušky a taky špačci. Ti ovšem i v noci a to jsem donedávna vůbec netušil.
Když člověk přijede dřív k podzimu, troubí kolem jeleni.
Pak to všechno zapadne, přijedou lyžaři a prožijí to tady jinak. Nádherný kout, nádherný, plný energie. A poslední dobou už i vzpomínek.

Zas pohromadě

3. listopadu 2014 v 9:31 | Pavel Kverek
Než dám pokračování z hor, upřednostním report ze setkání kroužkovatelů v Kostelci nad Černými lesy.

Bylo tradičně po roce a bylo třiatřicáté. Sešlo se nás ještě dost, i když někteří rozchytaní upřednostňují v tu dobu ještě terén. Je to škoda, protože setkání stojí za to pořád. Za sebe mohu říci, jako pravidelně referující, že právě tady mohu sdělit k chytání, co na blogu ne. Taktiku, zkušenosti, vítězství i pády při hledání přibližování se k objektu bádání. Tam to opravdu jde.

A mluvil jsem letos o nejstarším slavíku v naší ornitologii, je od nás, z Mladoboleslavska.
Připomenul jsem i opakované setkání s kroužkovancem z pod Alp, a jen krátce už "zavadil" o problematiku s tím spojenou - o místa jejich pohnízdního pelichání. To by ovšem bylo na samostatnou diskusi. A dlouhou.

Musím říct, že referáty byly do jednoho perfektní a nechci vyzvedávat nějaký. I když trošku inklinuji samozřejmě k vystupujícím specialistům, ale s chutí jsem vyslechl všechny. A děkuji za tu pěknou příležitost, ožil jsem.

Do Slavičího háje si vezu dva keře, které jsem tam obdržel od svého kamaráda a zítra je vysadím. Jsou prý pro ptactvo požehnáním.

Cestou Polabím jsem se díval samozřejmě po slavičích roštích a přesto, že jsou už vymetená, dokážu si v nich ty jedinečné květny představit. Jednou se sem tak dostat se sklopkami! Už jsem měl loni i pozvání od jednoho z vás, kdo sem chodíte, ale já to zatím nemohu stihnout pro místa domoviny. Mají přednost - a pak také dál navíc poběží výzkum v Polsku.
Víc se zatím nevejde do diáře, ani do batohu. Na podzim a ještě před tím na sklonku prázdnin výlet do sedla Jeseníků, a to je za rok opravdu vše.
Tímto oslím můstkem jsem nakročil k dokončení zprávy z nočních odchytů v ČHS, už brzy na ně dojde.