Prosinec 2014

Máme to za sebou

30. prosince 2014 v 22:02 | Pavel Kverek
A je to! Rok je zase pryč.

Na jedno jsem nepřišel. Čím to, že odchyty potřebných se nedají zopakovat? Na to prostě nestačím. To musím zas přesunout do dluhů. Podaří se mi to v třiatřicáté sezóně?
Dostanu příležitost?

Potřeboval jsem kdysi na Studénce (pozor, okr. MB) znovu chytit slavíka, postiženého motolicí.
Strávil jsem tam na pokyn veterinářů zbytek týdne - a nic. Aspoň jsem vychytal všechny ptáky včetně žluvy a zjistil je negativními. To byl taky úkol. Ale slavík nikde.

Potřeboval jsem chytit křížence u Bakova znovu, abychom věděli ještě víc a sám, ani pak před kolegy, nikdy jsem ho už nechytil. A vím, že přinejmenším několik dalších dnů tam zpíval na dobře chytatelném místě. V malém remízku.

Potřeboval jsem chytit slavíka tmavého v Orlickém Záhoří poté, co ho tam kolegové okroužkovali pelichajícího a vzápětí ještě jednou (CES) odchytili. Neviděl jsem to cestou pod horami složitě a na místě taky ne.
Výsledek? Ještě jsem se tam pro domnělou předešlou chybu po týdnu vrátil.
A další výsledek? Nula.

Potřeboval jsem chytit bousovského tmavého slavíka, v místě též pelichajícího. Ve dvou směšných bochníčcích vrby s vysečenou loukou kolem. Chytit jej podruhé (opakovaně) pro dokumentaci raritního průběhu pelichání druhu.
Nechytil, neviděl, nezjistil jsem nic v dalších čtyřech pokusech.

Potřeboval jsem ověřit kontrolním odchytem pod Babou opožděné dokončující pelichání

Nechám toho. Pětkrát a dost.

Co se tam děje? Ptáci se poučí. Ano, myslím si, že tam všichni byli dál přítomni. Že si mne prostě jen ohlídali - a co je neuvěřitelné - i na malém prostoru. A kdyby tomu tak v přírodě nebylo, už by všichni byli po smrti. Třeba sežráni. Rychle se prostě učí.

Zajímavá studie byla odprezentována na setkání kroužkovatelů, týkala se lindušek.
I já bych mohl využít nějaké nápovědy z tisíců hodin s kleštěmi. Anebo odhlédnout do zahraničí, i tam nebylo jinak.
Jsou to ty úkoly, kdy jsem neobstál, takové v hlavě zůstanou. Desítky hodin, snad pracovních směn jsem na dokončení vynaložil! Neobstál jsem.
Potřeboval bych, vrátit se do křoví jen se zápisníkem, jako tenkrát a něco se o nich doučit. Zvlášť o těch tmavých. Dívat se po internetu na úryvky nestačí.

Až budu stár.

Jak jsem zakopnul

30. prosince 2014 v 8:37 | Pavel Kverek
Těšil jsem se tehdy moc, až přijdou první kroužky. Měl jsem "papíry" zkraje května, slavíci už hnízdili, o hnízdech jsem věděl. Dokonce už sklopku jsem měl hotovou (šel jsem do rizika, kdyby mě vyhodili?). Nevyhodili, jen jsem nepoznal Falco naumanni. Byl jsem ale připraven vysvětlit, že buď se ji doučím, nebo se bez ní nějak obejdu. Poprosil bych jen o kroužky na slavíky (to by samozřejmě nešlo = legrace).

Kroužky nakonec přišly. Bylo jich třicet a poštovní přepážku jsem tenkrát málem povalil. Hned na náměstí jsem je rozbalil, byly na provázku a to "NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA" na nich bylo.

Všechno se rozběhlo, byl jsem šťasten a pak jednou slavíci odlétli.
Pak odlétli ještě víckrát, a když jsem se musel postarat o dům pro rodinu, přišla krize.
Odvykl jsem za ty dva roky absence, a protože stejně "to kroužkování" výsledek neneslo (myslel jsem si po namlsání starým znalcem z Moravy na nějaké to zpětné hlášení), koukal jsem po jiném. Modráčci mne lákali a zrada by mohla nést diplomatický háv. Vlk by se nažral a koza zůstala celá. Jsou to taky slavíci, vlastně bych tak nějak ani neodešel.

Ještě, že jsem to neudělal! Mohl bych sice spolupracovat s nejedním kolegou, který se novému objevu začínal věnovat i modráččí jaro v tahových místech mne tolik fascinovalo. Já jsem to šel po nich ale ještě zkusit do křoví. Všechno bylo tak nějak rutinou a odněkud přišel impulz, abych byl i při "zpracovávání" důslednější. Nevím už, kdo mi to řekl, nebo jestli jsem snad na to přišel sám, to už si nepamatuji. A hodilo se. Byl jsem požádán o materiál pro určovací klíč. Začal jsem vidět smysl a vnímat váhu víc toho nachytání, než zachytání.

Dneska jsem rád, že jsem zakopnutí ustál. Že mohu dráhu brát (počítat roky) jaksi od začátku. Vždyť jsem na ně i při stavbě někdy myslel!

A ještě jednou přišlo zakolísání.

Hlášení "zvenčí" dál nešlo, to mi už tak nevadilo, strašně mě ale lákali rákosníci zpěvní. V čase, kdy ještě vůbec nebyli obsazeni (jsou-li dnes, to teď jistě nevím).
Potkával jsem je v "slavičích" kopřivách, byli elegantní, přilétali super pozdě - tedy tajemní a byla tam trochu i ta meta v Keni. Poslat tak jednoho od nás tomu Angličanovi do parku pod Kilimandžáro, to by byla věc! Nebo mu tady něco tak chytit s tím bájným švédským kroužkem! No, nic. Zasnil jsem se.

Pak se stalo, co z života znám. Moje CV obsahuje vytrvalost, to není vytahování. Vždycky jsem byl.
Chytání slavíků se začínalo zabarvovat, začal jsem vidět konečně odlišnosti, dokonce i měření šuplérou jsem po předchozím bagatelizování přijal (ještě že tak), chytilo mne to. A v roce "13" přišel i ten zahraniční výsledek! Však to tu někde je. Kolik jen slavíků zdejší oblasti se na to tak nějak složilo! (A i když je tenhle "jen evropský", přesto klíčový, že bych se blahem rozsypal? Nějak to tím nepřicházením polevilo).

Dnes už bádáním žiji. Ona taky doba se změnila, jsou možnosti. Hlavně kvalitativně růst.
Ale bylo k tomu předchozí cesty třeba! U mne, který obor nevystudoval a vše se učil po cestě, bylo toho třeba. A ne, že bych se kasal. Kdo vystudoval, vždycky bude dál a já si všech vážím. Vidím to i kolem sebe. Nemohu říct, že by mé kroky nezrychlili a na cestě oni nezpevnili.

Dvě věci závěrem:

… Děkuji všem, kteří přátelsky pomohli (potkal jsem i lidi nedobré).

… Našel jsem fotku z období té modráččí krize.


A ještě jednu z doby už toho rozumného "odcházení".


Mikrosvěty

28. prosince 2014 v 16:13 | Pavel Kverek
Jsou to třeba meze.

U některých středovou terasou běžívala cesta. Já když tam jdu chytat, tak musím často prolézt právě až tam, "na cestu".
A co se děje? Tam máte jistotu, že nikdo před vámi nebyl. Myslím tedy - dost dlouho nebyl. To k slavičímu zpěvu báječně pasuje. To byste nevěřili, jak tam je mile. Člověk si před tím musí kleknout - ano, je to tak, jinak se zaječí stezkou neprotáhnete. A právě v tom půdním "zářezu" se můžete narovnat. Opatrně vztyčit. Jste jati. Vedle si sedne ťuhýk a nad ním se rozevřela růže šípku. On má ten ťuhýk (ne ona) přesně její barvu, když si ho pořádně prohlédnete. Přeskvostné souznění!
Mohlo by Vám to stačit, s tím jste přeci nepočítali, ale mikrosvět nabízí víc! Ty růže samozřejmě voní (já to radši zpětně proložím). Ono totiž dnes to už tak samozřejmé není. Jímá mne trapnost, když obdarované si ještě v nějaké té zdvořilostní rotaci přičichávají k neuvěřitelně rovným, bezkazových pugétům a ono nic. Znát to nově (a zkušeně) už na sobě nedají. Co jsme to dopustili?! Stačí nám jenom vypadat, obsah je pryč. Tak těm mým mikrosvětům tedy ne! Tam kytky ještě voní! Dobře, uznávám, že některé mají odér "těžší", ptačí zob nebo snad hloží. Ale dávají poctivě, čeho mají. A vědí proč. Jsou i v té svojí pozvánce úspěšní a co my víme, která ještě voní a která už trošičku míň. Navíc, jsou svoji, jak byli před nimi ti, z kterých se v místě za jedné potřebné chvíle odnožily.

Ťuhýk květ rozhoupal, už je ale zpátky. Černého rejska tam přidal. Vůbec o mně neví. Za život tu jistě nikdo takhle netrčel. Musím už ale ven, přijel jsem na slavíky a takhle bych odešel s prázdnou. Za chvíli se vrátím a budu-li úspěšný, přijdu s kleštěmi.

Když jdu do nitra znovu, vidím z hlíny koukat oblouček nádoby. Nenechám ji tu. Najdu tak letokruhy místa!

Zinkový plech odolal letům, cínové spoje jakbysmet a poslání té řemeslnosti? Dávno zapomenuté.
Budu si ji, než se ptáci nachytají, prohlížet. A naslouchat.


Odkdy tu může ležet? Nejspíš je po kafi, co se nosívalo na pole. Z čekanky a žita. To se lidi své země při opracování ještě dotýkali, alespoň nohama.

S tou konvičkou v mé krajině to vidím podobně, jak na starých dopisech zubaté známky. Mám je od dětství dodnes a bylo by mi líto je vyhodit. K harampádí to má daleko.
Co zůstane po nás, třeba v té krajině? Ani ty keře!

Mikrosvěty severozápadního Mladoboleslavska. Jeho přírody.

Objevil jsem je přes výzkum slavíků.
Píšu o tom proto, že si uvědomuji, že tam moc lidí nechodí a že o tom prostředí tedy nic nevíme. Tady se krom těch slavíků vážně nic nezkoumá, co taky? Odborníci nejsou dnes pořádně na to, abychom znali alespoň aktuální míru rozmanitosti organismů území zvláštního režimu, natož pak těchhle těch plácků.
Nebylo by toho třeba, kdyby volná krajina nebyla pod takovým tlakem.

Když si vezmu, že bych namísto slavíků sledoval dvaatřicet let skřivany v polích, musel bych se hned zítra oběsit na posledním od potoka neukradeném vinglovém zábradlí. Máme po ptákách!

Mám s tématem štěstí, nebo jsem ubohý alibista?

Jeden politik mi řekl už před lety, že má-li uspět v nápadech, musí se upnout a energii napřít k těm, co jsou s vyšší nadějí na prosazení a zbylé obětovat. Měl pravdu. I já mám času málo a slavíci si mne prostě zavázali chránit hlavně jejich prostředí. Prý vím už vcelku obstojně, co potřebují a za to, že je otravuji, měl bych se pořádně snažit.

A kdo by se odvážil dopočítat mých hodin, k nim namířených, uznal by, že na víc opravdu nemám. Uvítal bych však, spolu s domovinou, tady kolegu, který by si skřivany co expert vybral.

Nu, nešli jsme dnes nikam daleko a už se vracíme. Co říci nakonec?

Zaujalo mne od kolegů pozorování hejna divokých hus, kde zřejmě je jedna domácí, v každém případě bílá. Nebo jestli je jen zrcadlem nějakého sexuálního záletu, nevím. V pointě je to jedno.
Není to nádherné zjištění, že se domácí, geneticky tak zmordovaný pták, rozhodne k takovémuto návratu o zástupy generací zpět? Zřejmě už jen ten bílý kabát ho v obezřetném hejnu superchytrých opeřenců prozradí.
Kam se s nimi v předjaří poděje, když už vyrazil vrátka dvorku s nasypaným šrotem?

Svoboda, vážení, je jenom jedna!

Co letos vyšlo

26. prosince 2014 v 16:48 | Pavel Kverek
Nemyslím přímo, jako že vyšlo, myslím povedlo se. I když vlastně i vyšlo…

Tiskem vyšly výsledky, pořízené sedmičlenným týmem.
Ukotveny jsou zde: Ticks and Tick-borne Diseases 5 (2014) 489-493.
Vztahují se ke klíšťatům Hyalomma marginatum.

Mým výzkumem byla dodána tři od slavíka obecného Luscinia megarhynchos a jedno od rákosníka zpěvného Acrocephalus palustris. Přesto, že to na blogu visí, připomínám.


To byl senzační úspěch, protože pro slavíka materiál chyběl. Celkově jde o vzácnou záležitost, tato klíšťata v našich zeměpisných šířkách (jarní ptáci) "dlouho nevydrží".

Letošní rok přinesl i jiné poznatky.

Vůbec poprvé jsem se setkal s křížencem slavíka obecného Luscinia megarhynchos a slavíka tmavého Luscinia luscinia - tohoročním ptákem, tedy v daném roce narozeným.
Toho si cením. Dokonce jsem slyšel i jeho hlas, odezvou na monitoring přehrávkou. Oproti SO působil, jako by od narození aktivně kouřil.
Taky to už na blogu je, ale radši dám obrázek. Za moment.

Rozlišují-li někteří třeba dva podobné druhy rákosníků od sebe hlavně "podle ksichtu" (jak říkají), pak to u těchto kříženců platí taky. Mám to už "v oku" a včas mne to "trkne". Hybridi jsou jiní. Pak teprve hledám znaky ostatní, slovy klasika - směroplatné.


Výzkum v hybridní zóně polských řek se vydařil. Nachytalo se.
Tým byl šestičlenný. Zde momentka.


Příletovým datem prvního "megaryncha" je letos 13. duben. Poslední byli zjištěni 17. srpna u Husí Lhoty jeden a dva u Března (nepočítám odchyty v horách na světlo).

Tady je obrázek a jde o kontrolní odchyt (bláto na kroužku musí být z posledního zastávkového místa! Chycen byl čerstvě).


Pelichání prvního adulta bylo doloženo 21. června. Jde o nehnízdícího M2K. (Rekord to ale zdaleka není).


Povedlo se slavíkům konečně letos hnízdění. Tady je již samostatný juvenil.


Znovu rozkvetly plazivé růže.


A v kraji přežili otakárci.


To je ta nejlepší tečka. Protože já se na toho navrátilce do naší krajiny vydržím koukat vždycky dlouho.
Nevěřil jsem, že se toho můžu dožít a omlouvám se otakárkům fenyklovým, že o nich tolik nemluvím. Taky si zaslouží poděkování, vždyť oni se v krajině drží bez přestávky!

Změna: Tak tečku beru zpět a dávám ji až teď.

Venku za oknem se totiž opakovaně ozval vzdalující se hlas kolihy velké. Bylo ještě světlo. Asi je vyhnal sníh, ovšem po Vánocích tohle zažít?!

Už však, navzdory ještě nedávnému fantazírování vyhlížečů počasí, kdy slibovali do půlky ledna teploty nad nulou, přichází změna. Přituhne a zimní čas nás ovládne. Co naplat. Myslel jsem, že vydržíme bez hrabla.

Dodatek: Abych nezapomněl. Jak jsem přispěl k propagaci? A přispěl vůbec? Přispěl jsem. Tak ještě přidávám doklad.

A to je všechno.


Jenom pár obrázků

24. prosince 2014 v 22:01 | Pavel Kverek

Stromečky už jistě vydaly všechny dárky všem, kteří k nim přišli, já nabízím dva.


Leucismus u slavíků mám zdokumentován jen v jednotlivých drobnostech, pírko - dvě.
I tady tomu není jinak. Pírko v křídle však je delší a působí komicky. A dalšího jednoho takřka stejného bych v archívu našel.
Jsou vždy takoví slavíci zajímaví. Mám jednoho, který časem "zešedivěl". Znovu ale jen v případě jednoho pírka a nemohu si být úplně jist, zda prve jsem problém nepřehlédl. To by možná řekli jiní, zda je možné chybu v přenosu pigmentu během života nabýt.
Slavíků leucistních mám asi deset a dobře se pamatují. Nejčastěji bývá problém na hlavě.

A ještě jednu zajímavost vyzvednu.
Velmi často i odborná literatura připisuje slavíkům černé oko. Sami vidíte, že tomu tak ve skutečnosti není. Několikrát jsem už na chybu upozornil. Oba hnědí slavíci jak obecný tak tmavý mají duhovku nádherně hnědou.

A ještě jednu přidám.
Španělští kolegové hledají u samců "námrazový efekt" na krku. Sleduji ten znak dlouho a nedá se říct, že by platil. Výraznost "lítá, jak půllitr v nůši", některý je šedivý nádherně, jiný málo. S tím ještě, že samozřejmě ptáci v prvním peří tolik "nemrazí". No a samičky? Mají i nemají, jak které. Tento slavík, jak vidíte - nic moc.


Vážení příchozí.

Slunovrat nám už nalil sílu, slavíci jsou všichni v zimovištích (i ti tmaví), co víc si ještě přát. Asi štěstí. Ono je to už strašně odrčené, ale bez štěstí se daleko nedostaneme. A vůbec teď nemyslím na ty s vsazeným tiketem.
Štěstí je potřeba jinde, hlavně v životě. A taky v ornitologii! Vždyť kolik jsem výsledků - těch špičkových - pořídil bez něj? Moc jich nebude. I když prý přeje připraveným, jak mi řekli kdysi ze stanice, v případě objevu hybridní samice ve volné přírodě. To ostatně ocenil i pan primátor města na soutoku Klenice a Jizery. Vždyť se to tehdy (jak strašně to letí) narodilo na městské periferii! To je jakýsi nadrozměr toho štěstí. Kdybych asi všude očekával takový moment pro výzkum, tam opravdu ne.

To slavík "Ital", ten si pro tu událost vybral svahy pod Babou a to je nějaké místečko!
Výhled na severovýchodní panoramata - a že tam těch kamejí je! Třeba Trosky nebo Kozákov.
Na Troskách nahoře chytil jednou v létě v noci netopýrář do sítě králíčka ohnivého na tahu. Kozákov nám až sem nasypal nádherné šutry - drahokamy.

A víte co, já sem jeden dám. Už ho možná odněkud znáte, ale sedněte si k němu a chvíli se skrz něj dívejte.


Vytáh´sem ho jednou z Jizery. A tu mám taky rád. Ale to bych zas odbočil, dám ten achát a končím.

(Jen pro Štědrý den, ještě přijdu).

PFky posíláme až po prvních svátcích.

Čtvero slavíků

20. prosince 2014 v 20:35 | Pavel Kverek
Luscinia megarhynchos

Bylo to 5. července 2011 po čtvrté hodině odpolední.
Chytal jsem slavíky u "erdesítky" kvůli dokumentaci pelichání. Chytil jsem samičku, o takové fotky zvlášť stojím, toto pohlaví je ve výzkumu podchyceno v počtech nedostačujících. Najednou do ní fouknul vítr a vytvořil tuto legrační situaci. Sotva jsem jí pak peří uhladil, poslal jsem ji k šípku, kde jsem ji prve chytil.


Luscinia luscinia

Bylo to 30. května 2014 před jedenáctou hodinou polského času.
To jsem dostal prvně u Prosny jaksepatří za vyučenou. Očekával jsem slavíka obecného a on to byl prohnaně zpívající slavík tmavý, výzkumem již sledovaný. Jak jsem mohl takhle naletět! Dnes by se mi to nestalo. S tím, co konečně víme, jsou už na nás krátcí.


Luscinia svecica cyanecula

Bylo to 3. dubna 2012 před půl sedmou večer.
Ten rok se mi zdálo, že bělohvězdí modráčci vůbec přes Koprník netáhnou. Byly takové roky, bídné, nepochopitelné. Ostatně, teď začínají jejich stavy haprovat, kdo ví, co se stane.
Neměl jsem čas do močálu chodit a v pěti návštěvách - nula. Táhnout ale nějací přeci museli, vždycky to je tak, že si nemůžem myslet, že na čihadle všechno pobereme a máme přehled. Našel jsem pak na cestičce tuhle hrůzu a polil mne pot. Krahujec. Už se mi to tam v bezech ostrohu stalo v nedávném století, taky jsem si říkal, kdo ví, jestli tudy vůbec táhnou nějací slavíci v létě. No a takřka na tom samém místě jsem pak našel peří z jednoho nepozory - taky mladého, jako tenhle modrák. Krahujci to umí, letí nad bahnem vedle rákosí, když není vypuštěno - tak uličkou v bezech a jak pták odněkud vyletí, rozdílem rychlostí a v panice oběti to rozhodnou ve svůj prospěch. Co s tím kdo nadělá.
Peří jsem si posbíral do zipového sáčku jako kriminalista, mám ho v kabinetu.


Luscinia svecica svecica

Bylo to 15.května 2010 před horským polednem.
Tenhle veterán je unikátní vynuceným doplněním rýdováku.
Přišel k tomu někde mezi Indií a naší horskou rašelinou, možná i na zimovišti (to bylo označeno našimi znalci teprve nedávno). Modráčkovi narostlo peří jakoby první generace, zatímco pravá strana ukazuje učebnicově tvary letitých jedinců. Aby mne někdo nebral za slovo - samozřejmě, že defekt mohl vzniknout už třeba při pelichání v kosodřevině koncem léta.


Všichni čtyři slavíci si zaslouží, abychom si je tu připomínali. Obecný, tmavý, modráček středoevropský i ten tundrový. Kdo by nevěděl jak vypadají, projděte si blog a určitě na ně narazíte.

Ze vzpomínek

15. prosince 2014 v 21:02 | Pavel Kverek
Chtěli byste mít doma takovou zahradu? Asi ne. Já bych ji bral, ale nemám odvahu to prosadit.

Tak sem se vracel slavík.
Je to známý příběh. Jmenuje se Obraz, který jsem hledal. Já bych ale tu vzpomínku rád dnes uchopil jinak. Mám k tomu obrázkový doprovod. Tak nejdřív tu zahradu, která už bohužel neexistuje.


Jednoho jara se její slavík nevracel a už jsem si dělal obavy. A pak přeci přiletěl. Podle kroužku jsem ho poznal.


Přiletěl ale v tomhle stavu.


Zhruba před dvěma týdny po něm někde při návratu něco hráblo. Ztratil peří, ale život uchránil. Teď mu rostlo nové, byl doma v zahradě, a protože se opozdil, začal zpívat zčerstva. Hned první noc.

Už se k tomu tady vracet nebudu, ale opravdu jeho příběh vypráví i o tom, jak jsem ho jednou přistih, když zpíval mezi květy té magnólie. Věřte, byl to zážitek. Moc podobných jsem za ty roky nezažil.
Pak měl příběh pokračování, smutné. Hned následujícího roku zahrada i s domem vzala zasvé. Nechci to tady znovu odvyprávět, možná to někde je, ale já toho slavíka i pak podle kroužku našel. Přidržel se Klenice a usadil v místě říčního soutoku. A přilít pak dokonce ještě jednou, to už se chytit nechtěl, ale povedlo se. Potřeboval jsem ho, protože jsem v dalekohledu viděl, že má něco s okem. Nakonec to dobře dopadlo, na horním víčku měl usmrcené africké klíště, které převislo k duhovce a protože jej prve už nějak sám zabil, neodpadlo. Díval jsem se na něj, na kroužek, který několikrát provedl Afrikou.

Ten soutok nikdy před tím slavíky neměl, místo bylo malé. Ale on revír chytře rozšířil. Naučil se podletovat val železniční vlečky průhledem kamenného mostu a podle plotu fabriky zaletovat do vzdáleného vrboví při titěrném potůčku. Vyřešil to tím pro slavíky a ti tam dodnes hnízdí.

Zájmové území je poskládáno z všelijakých obrázků. Nedivím se už vůbec, že když se březen prozelená k dubnu, už to se mnou začíná šít. Objíždím jejich místa, z nich vyčuhující příběhy, co jsou mi vrácenkou. Každou z nich pak strkám do kapsy, šťasten, že je mám.

Důkazů (už) je dost

13. prosince 2014 v 20:35 | Pavel Kverek
Co se děje na hnízdištích se slavičími rodiči v kratičkém časovém rozmezí mezi ukončením péče o mladé a spuštěním procesu výměny peří před odletem do zimovišť? Mnoho zajímavého.

Tato otázka trápila řadu těch, kteří se (obecným) slavíkům dříve věnovali. Trápila i mě.
S odpovědí byli někteří brzy hotovi a podle toho to vypadalo. Jiní ji nenašli vůbec. Ani mě se nedařilo ten ořech rozbít. Až jsem to vzdal a řešil otázky jiné.

Zhruba v konci století jsem však odhalil způsob, jak pelichající slavíky najít a chytit je. A pak se začaly dít věci, že jsem někdy nestačil koukat. První, třetí, pátý, desátý - roky šly, a mě se začínala rýsovat tajenka. V roce čtrnáct je poznatek dostatečně ověřen a je úsměvné, jak je rozvětvený - a také, jak pohotově porodil otazníky další.

Adultní slavíci po vyhnízdění na lokalitách pelichají i nepelichají. Tak zní ona tajenka.

Které všechny okolnosti se na rozhodování ptáků podílejí, úplně známo ještě není, mnohé přeci však.

První je slavičí nesnášenlivost a hlídání si vhodného potravního zdroje.
S rozpadem rodiny i páru nastupuje výrazná teritorialita slavíků, která má za následek vypuzení mladých na potulku a rozdělení si se samicí oblast hnízdiště na osobní sektory. Věc se začíná komplikovat tím, že mnohá hnízdiště nemají v začátku léta již dostatek místa k spolehlivému úkrytu (podrost řídne) či vydatné potravní zdroje: jinými slovy, co uživilo na jaře 2 + 5 slavičích hrdel s rezervou, může o prázdninách docela bída. A to se ještě může stát, že v konci vyvádění mladých úspěšným párem, přibyl ku pomoci s péčí odkudsi neúspěšný zkrachovalec a i toho se pohnízdní matematika najednou týká.

Dalším, méně často ovlivňujícím faktorem, je degradace prostředí mimořádnou událostí, většinou v režii člověka. Za zmíněných efektů vyústí vzniklý přetlak v opouštění místa všemi či většinou ptáků. A ptejme se kam?

V rozlehlých pískovnách třeba jen do okrajových keřů (pozor, i neuvěřitelně osamělých).
V prostředích menších klidně i na značnou vzdálenost (potvrzeno v řádech kilometrů, uvažováno je však i o přeletech delších, mimo zkoumanou oblast).

Dalším zajímavým momentem pohnízdního chování adultů je stav, kdy odlétají z hnízdních lokalit a soustřeďují se početněji v extrémě příznivých místech. Vždy však s dodržením dostatečných "rozestupů". Tak tomu bývá například v oblasti podbaby nad Starou Studénkou, kde se ptáci objevují v jižním věnci temných (ale neširokých) křovin.
Podobně tomu je při jezeře u Sukorad, odkud ptáci vysídlují do oboustranně lemované polní severní cesty. Zde je zajímavé, že v posledních dvou letech, kdy byla (kvůli průjezdu techniky) upravena vystříháním vnitřních okrajů (zúžena), počty pelichajících slavíků se zredukovaly a nově se pokouší (někteří) pelichat přímo u jezera, v místy se nabízejícím - však nepočetném - ostružiní.

Výzkum dnes disponuje také důkazy o přesídlení kvůli degradaci hnízdiště ovcemi, sečením pod elektrovody, zničením lemu kopřiv neúměrně širokým vyžnutím krajnice - či v případě hnízdící samice, po přepadení (zřejmě) lasicí. Škoda, že v té době byla dokumentační technika tak trochu "v pravěku" a orvaného slavíka s krvavými šrámy na hřbetě, přesídleného několik kilometrů, nemám tady jak doložit.

Výsledky výzkumu jsou samozřejmě mnohem podrobnější než tento "výpis", na další v tomto bloku už nezbývá místo. Jsou však ukázkou, že cesta, byť může trvat dlouho, jde s vytrvalostí v kapse zvládnout. Současně netvrdím, že další některý z faktorů, nemůže současných představ vstoupit, třeba i s fanfárami. I v tom je všechno to hledání dobrodružné, napínavé a přínosné.

Jak jsem slíbil prve, dám fotografii i nyní.


Nejmenší hnízdiště sledované oblasti. Na takto malé lokalitě nečekejme pelichání obou starých slavíků, spíše žádného.


Zde ani druhý (náhradní) pokus mladé samice nebyl úspěšný, pro rušení při snášení mravenci. Pár se z místa v červnu vytratil.

K přírodě odbíhání

13. prosince 2014 v 10:04 | Pavel Kverek
Kdyby se našel ten, komu by snad konec roku přicházel udýchaný, hoďte se do stavu, jak to mám já.
A sotva se podívám od kafe z okna, mám důvod si vše osvěžit: "Pavle, to nebyl špatný nápad".



Teploměr jásá kolem desítky, pakomáři operativně zrušili zimní klid a začali rej, nejdelším nocím ročním už se to taky krátí. Zažíhám na plotě třetí svíčku na svícnu. Na důkaz, že i já vím, co souběžného se s mým vyhlížením slunovratu děje. Budou Vánoce.


Loubím prolézá červenka. Má na noze kroužek z kraje listopadu, kdy naši zahradu našla. Jestli bude takhle, nikam neodletí. Přeju to počasí třeba i ledňáčkům, drží jistě revíry a rybaří ostošest.
Takhle jsem jim jednou věnoval pohlednici ke konci roku, kdy "ona s dětmi" odlétá a "on" zkusí přežít.
Potěšte se atmosférou, kterou jsem při brázdění archivem včera našel.


Zahradu naproti prohledává střízlík. I toho připomenu. Budu se teď snažit, aby blog byl obrázkovější.
Takhle vypadá jeden z těch našich zahradních - mimochodem - také jsme ho kontrolovali po týdnech pobytu.


Když vidím tu mlýnskou zahradu, zas a znovu se raduji na plné kolo. Ano, zvedejte obočí, bojovníci proti plevelům a zanedbanosti. Slavíci mne dávno vyučili! A i ten kout bousovské přírody - Slavičí háj - bude podle nich. Naleznou zastání.

Viděli jste třeba supersvižnou zemědělskou techniku v akci? Sklizeno vše. A na západ od nás? Ti s rozhledem už vědí, jak tam na tom příroda otevřené krajiny dneska doopravdy je. Ustupuje i slavík. Dočkáme se i tady? Myslím (obávám se), že brzy. Jsme tedy na vrcholu!
Životy máme krátké málem, jak v té přírodě.
V televizi běžel předevčírem dokument o lvici Elze. Ti manželé netušili, co přijde. Slavíci o blížícím se omezování také nic nevědí. Žijme tedy, dokud se nám srdce svobodně třepou! Vždyť už zítra, zítra se třeba budeme muset bát, anebo rvát. Víc v moji terapii přírodou není. Je-li vám dneska pěkně po těle i mysli - využijte toho. A jestli nemáte pod okny to co já a chtěli byste při tom být, pusťte ten obrázek na sebe ještě jednou. Anebo se tu večer zlehýnka projděte, myslím, že vyletí už lovit naši netopýři, ježci ze svých nedávno navršených hromádek listí taky asi vyrazí po žížalách. Toť očekávatelný konec roku 2014! Kde jsou slibované arktické dny?

Srnčí pár naproti ještě je. Myslím tedy, že jsem střízliv.

Nekončíme, ale...

11. prosince 2014 v 8:59 | Pavel Kverek
Vážení návštěvníci blogu.

Čeká nás ještě několik textů tady na slavičím blogu. Závěr roku si uděláme hezký. Mám připravena témata pro znalce problematiky i pro přicházející za jiným.

Teď ale předkládám naši PFku tak, jak ji máme nachystanou elektronicky. Tiskem projde později. Všechny naše poslední se týkaly doplňování betlému, i teď tomu tak je. Přikovali jsme třeba chlapy od dřeva i zvoníčka.

Na přání je ještě brzy, ale obrázkem se nechte povzbudit už teď. Ať máte každý po náladě dobré, buďte přátelští. Naše komunita to potřebuje poslední dobou jako sůl!

Ten v lednu, kdo půjde tančit na ornitologický ples v Matku měst a bude-li mít štěstí, tombola mu přisoudí kus železa od nás. Kývli jsme na dar i proto, že výtěžek plesu míří do parku u Metuje - znovuzrozeného ráje ptactva.
Mám na ta místa nádhernou vzpomínku se slavíky, dám ji o Vánocích.

Tedy zatím tak - a přijďte ještě.


Stopy v peří

7. prosince 2014 v 20:01 | Pavel Kverek
Je to už řádka let, co jsem začal u slavíků sledovat první ruční letku (paletku). A co by to bylo za výzkum, kdyby tisíce hodin někam nemířily. A tak je i s tímto pírkem.

Nebudu odhlížet do zahraničí k jiným poznatkům, mohly by mne plést. Budu hodnotit svůj poctivý sběr.

Platí-li to pro slavíka obecného, že mladí mají letku delší v porovnání s řadou ručních krovek (dojem vzniká tím že ruční krovky prvního šatu jsou kratší), podívejme se i k těm tmavým. I proto je potřebuji chytat, pro tento úkol.

Nejčastěji, když soudíme chyceného slavíka tmavého, má paletku docela "osténkovitou", opravdu sotva viditelnou. Musíme ji cíleně v křídle odchýlit jak je titěrná. Pak se přihodí, že máme možnost hodnotit ptáka jiného, který má letku nápadnou.

Hledali jsme při tom i v loketní řadě krovek (LK) možné rozhraní, zanechané částečným pelicháním mladých, a pokud jsme si ověřili i podle znaků jiných, že slavík je mladým, paletka byla "dlouhá". Při určité zkušenosti tedy lze i ze vztahu redukované první ruční letky (1. RL - české značení) k nejdelší z řady (z obloučku) ručních krovek (RK) umocnit zamýšlený verdikt o stáří kroužkovaného slavíka. A někdy se to hodí. Zvláště u slavíků tmavých - jarních ptáků, jsou znaky prvního šatu občas nejasné. Doporučuji každému kroužkovateli, aby slavičí křídla hodnotil ve stínu, i kdyby měl takový za poledního slunce do auta zalézt. Slunce s peřím dokáže kouzla a jde zřejmě o záměr, protože máme-li štěstí a načapáme slavíka rozparáděného před partnerkou za slunného dne, křoví skoro hoří!
Lesk peří znaky dovede pěkně přezářit (i pro objektiv), mnohé z nich navíc už dávno pod africkým sluncem vybledly. Kdyby však byla determinace jednoduchá až takto, byli bychom dávno hotovi.
Třeba pamatovat, že skvrnky nejsou lemy. Takže: skvrnky mladým - lemy starým (zejména v novém šatě).
Dále. Na třech ramenních letkách (krycích, terciálních TL) můžeme najít jak skvrnky u mladých, tak lemy u starých a jsou-li třeba pera na jaře ve špici vykrojena do malého "v", nemusí jít o mladého jedince.
Dále pozor. Platí známé, že někdy některé TL jsou měněny už s prvním šatem a tady na blogu jsme si dokázali, že řada LK může projít též s juv. kropenatým peřím výměnou kompletně.

Čeká nás ještě cesta, po níž nutno táhnout k pochopení signálů v peří obou hnědých slavíků.

Rád vzpomínám vždy v konci sezóny při "bilancování" na některé vachrlaté soudy a vždycky se potím na čele při pomyšlení, co kdyby teď nade mnou stáli lidé! Ještě že povětšinou bývám v křoví sám.
Opravdu se přihodí, že držím v ruce jarního slavíka, listuji peřím i vědomostmi a verdikt nepřichází. Kombinuji hledání, ještě před vypuštěním se k peří na moment vracím, pak ještě pro jistotu fotím - slavíka pustím a doma u monitoru definitivně zpanikařím. Ano, mám takové případy, jako třeba letos.
Jaro pěkně běželo, rozsudky přibývaly hladce a jen jsem se bál až přijde čas slavičího "mixu". První dekáda máje, kdy přilétají - spíše (asi) protahují - všelijací břídilové, měli by být hlavně mladí, ale zřejmě vždy nejsou. No a takový přišel i letos. A tak jsem musel z klávesnice vytáhnout otazník. Kdybych takového chytil o měsíc později, mohl bych dát vykřičník. Peří dvouletých je totiž v půlce června skoro zničené (zejména to nekryté), přesluhuje a z křídla na nás křičí. Jen škoda, že takovýchto možných korekcí jarních verdiktů moc nezískám, propadl jsem totiž sklopkaření a to kontrolní odchyt takřka vylučuje.

Křídla - a zase křídla

6. prosince 2014 v 10:40 | Pavel Kverek
Už přichází ten čas. Probírám se archivem slavičího výzkumu, zařazuji nový materiál a mám z toho dobrý pocit.

Proces kompletního pelichání adultních slavíků - to je panečku obor! A musím říct, že by mě to nikdy před tím nenapadlo.
Teď mám před sebou 209 obrazových tabulí (+ několik detailních dodatků) pohnízdního ptačího procesu, o kterém se zas tak ještě příliš neví. Literatura to přechází často sdělením, že jde o proces velmi rychlý a vřadí do ročního kalendáře. To já jsem pro tentokrát z momentek vytvořil sled ne podle data pořízení, ale podle postupu výměny. A nestačil koukat, co nového na mne vyskočilo. A taky výjimky, o ty stojím nejvíc a pár jich už mám. Znovu mne varují, že živá příroda není žádné dogma, že má právo chovat se tu a tam neočekávaně.

Prohlížení sběru informací je skvělým zaměstnáním pro zimu. Udržuje mne současně ve vzpomínkách, protože paměť na tohle ještě mám. Kolik jsem prožil krásného s druhem, jak přes něj objevil krajinu. Jak jí porozuměl! A to fakt nekecám.

A ještě jeden efekt jsem nezmínil. Terapii přírodou. Přenosnou - nepřenosnou, nevím. Asi to tak mají i houbaři a třeba rybáři, že prostě tam, kde pořídili zážitek, si to živě pamatují. A mně opravdu teď stačí, jedu-li třeba do Hradiště, když sleduji ta místa. A hned to najednou mám! Ve chviličce. Vidím jedinečnou chvíli odchytu - složitějšího či snazšího, i toho nevyvedeného. Tu mi málem při tom ukradli auto, tu jsem se téměř propadl do obsahu vyvezeného suchého záchodu. Jinde se mi slavík chytil i poté, co mi okradl oba červy ve sklopce (hned přišel zas), o kus dál jsem potkal vzácného křížence. Jinde jsem si málem při práci s motyčkou napálil do ruky injekční (infekční?) jehlu, hned vedle našel balíky nedoručených nabídkových letáků. V lesíku poblíž dráhy jsem překvapil holku pod stanem, co utekla v létě z domova, na opačném konci příměstí diskutoval s bezdomovcem a pochopil, jak mu jeho styl vlastně perfektně vyhovuje. Jinde jsem našel otráveného jezevce a pár kilometrů dál sebral tašku májovek do skvělé polívky. V létě přidal křemenáče z lomu, na Babě dostal před objektiv krásné otakárky a před tím potkal v travách na lavičce starou ženu, co dalekohledem z mosazi prohlížela od mládí známý obzor. Už ji nepotkávám. U rybníka jsem zažil hordu pytláků, co hlubším hlasem hůře naučeného jazyka furt jen ke mně mleli: "Volals´- volals?!" Děsil je mobil v kapse, už ho tak nenosím.
Taky jsem zažil fůru lidí, kteří se rádi zastaví a poklábosí o proměnách domoviny, jiných, kde už dnes zastavuji na kafe a moučníček. U jiných zas můžu bezpečně zaparkovat - a pak tu jsou lidé, kteří svůj trošičku zanedbaný majetek na přímluvu nechali tak. Pro slavíky, anebo třeba pro vzácnou plazivou růži. Až to mladý pane, budete tady případně číst, i vám děkuji. Za ten signál. Jinde se hádal s lidskou blbostí při sekání svodnic, onehdy zas neumožnil vsypat suť do škarpy a při výpravě další poučoval psa, že by nemá honit zajíce.
Další a další obrázky mne cestou "stopují" a chtějí přistoupit. A moje noha brzdí.

Ale k těm křídlům.

Člověk do nich vydrží koukat hodiny, až bych mohl působit divně, ale ono téma takhle naservírované opravdu zvolna vstupuje do hlavy. A řád v tom je obdivuhodný - skvělí jsou ti slavíci! A už i tuším, že za rok či za dva napíšu: "Hotovo". Že úkol jsem ovládl a mohu jít dál. A už vím kam - k slavičímu hnízdění. To jsem v roce 1986 opustil. Udělal jsem samozřejmě dobře. Dokud se dokážu sehnout, třeba se nořit do křoví s motyčkou.
Tady bych měl vzpomenout nedávného úžasu zámořské kolegyně na jedné studijní ploše, když viděla českou chytací strategii.

Obrázek představuje ráj slavíků tmavých v inundačním území Warty.

Obrovský zážitek, cenné zkušenosti. Jen k tomu ještě větu - znám podobné vrbníky od Jizery i z moravských luhů. Jak to, že v nich uherští slavíci ještě nejsou? Otázku přibaluji k cestám na sever. Je ostře provokativní.

foto: Rebecca A Cramer

Až chytat nepůjde, budu chodit už zas popálený od kopřiv. S tmavým sprejem na kroužky mláďat.
Jen bych si přál, ať čas nepospíchá, jestli nemusí.