Leden 2015

Slavík z krajiny vlků

29. ledna 2015 v 20:17 | Pavel Kverek
Zajímám se pochopitelně i o zástihy slavíků obecných v okolí. Mohly by mi pomoct vytvořit vhled do osídlování regionu.

Autorem diskutovaného pozorování je kolega Kryštof, jenž u mne kdysi začínal. A byť měl v prostoru Ralska úkol jiný, studijní, přítomnost slavíka zaznamenal.
Když jsem vyjel pěvce chytit, bylo už pozdě. Pobyt však zmapován je jím, místo jsem viděl na vlastní oči, může být tedy dokladem. Výška 395 metrů nad mořem, což je tedy síla!

Už dávno jsem podezíral spodní okraj Podještědí, že by se tam slavík objevit mohl.
Pramenná část Malé Mohelky od obce Hlavice, přes Lesnovek k Všelibicím a souběžná při Zábrdce v kraji zaniklých osad, vygumovaných armádou. Újezd již také neplatí, čerstvě známý je spíš jako součást krajiny vlků. A právě odtud doklad o zpívajícím samci slavíka pochází.
Ještě vážněji tedy musím brát upozornění na noční ptačí zpěvy třeba z oblasti Ouče. Řeknete si, proč lidé nepošlou nahrávku, vždyť dnes to je snadné, jde však o zprávy z přelomu století.

Co je to za místo, kde slavík zpíval?

Jedná se o starý ovocný sad s vyvinutým bylinným patrem, v sousedství obory. Keřový podrost není optimální, svou roli v pozvánce ale zřejmě sehrála i jakási rozšířená plocha u cesty (pokus o parkoviště). Alespoň jsem si tam v štěrku nasbíral valouny pazourků. Příznivě působí zřejmě i obdělávané pole (políčko) v těsném sousedství, jedno opravdu z mála.

Domnívám se, že slavík byl dvouletý, to jsou takoví ti "hledači". V pro ně první hnízdní sezóně jich dost neuspěje, většinou pro vyhnání z místa narození starousedlíkem. V těchto končinách však slavíci obecní opravdu běžně nejsou, nejbližší doložená hnízdiště jsou - nemýlím-li se - u Novozámeckého rybníku na Českolipsku. Dnes ani nevím, zda tam ještě ona ostrůvkovitá populace je (čerpáno ze starších údajů).

Zajímavou otázkou jistě je i to, kam se takový pták koncem května vytratil. Podle zpravodaje pobýval a zpíval v místě tři týdny.

Výskyt je zajímavý z mnoha dalších úhlů.
Důležitý je bezesporu výsledek toku samce, který byl nulový. Jistě, existují alternativy, kdy třeba získaná samice mohla záhy přijít o život, a jiné, ale nenechme se podobnými stahovat ke dnu. Prostě něco těm místům chybí. Je to ten slabší keřový pokryv, nebo třeba potrava? Nebo to samici nezaujme? Táhnou tudy vůbec?

Aniž bych se chtěl vzdálit nadpisu, další zajímavý doklad jsem pořídil na lokalitě Jirsko, za hranicí Mladoboleslavska.
Tam jsem ovšem tehdy na upozornění kolegy Vládi vyrazil a slavíka jsme chytli. Provokací, a byl dvouletý. Záhy též zmizel. Prostředí - nic moc.

Pro výzkum, už jsem to tu někde psal, jsem si nemohl vybrat lepší oblast. Chytám kde "ještě jsou" a sousedím přímo s místy kde "už nejsou". Proto tu dochází k nápadnému kolísání hnízdní populace a k úkazům, popsaným shora. Zdá se, jako by i všemožných bastardů zde bylo víc. Tam to ovšem může být něčím docela jiným. Třeba naučením se.

Proměny

27. ledna 2015 v 13:02 | Pavel Kverek
Před zamyšlením sevřenějším (Slavík z krajiny vlků) nabízím téma volnější. Proměny.

Byl jsem jedním z "kmotrů" knížky Mlýny na Klenici, která se vydává na cestu k lidem. A lidi přišli, přišlo jich dost. Dáma ze mlýna a člověk od Klenice. Takhle to pořadatelé nastavili.
Já jsem mluvil o vodě, která mne provází celý život, a i když teď bydlím u jiné v sousedství, Klenici mám nejradši. Dobře vím, že i ona se za víc jak půlstoletí změnila. Zůstali s ní ale motýlice, ledňáčci, úhoři a tloušti - kleňata, a nakonec i slavíci.
Míval jsem na ni víc času, teď se k ní dostávám jen "o slavících". Ale i to stačí, aby mne tam dohnaly vzpomínky. Mám to v sobě dobře zařízeno, ty ošklivé se nepřipomínají, jako by pohodu nechtěly kazit. A tak dobro vítězí. Je to správně, protože v tom je ten balzám, to je ta léčivá energie pro přežívání pak mimo přírodu. Kdybych měl být na nervy ještě při koníčku, už bych to dávno skončil.

Vlezl jsem tam však ke strouze přeci jen nedávno, kvůli hnízdům a tváři hnízdiště. Abych snáz pochopil, proč zrovna tam slavíků v posledním čase přibývá. Co je tím signálem, pozvánkou. Kam biotop došel, že najednou "už ano".

Most z dřevěných pražců dole pod náspem dávno zmizel. Není potřeba, k čemu ho, když nefunguje náhon. Cesta přes něj je rovná, pevná. Rákosina mezi náhonem a strouhou tam je pořád, jak bývala, přibylo keřových vrb. Odtok od pramene vytvořil z rákosiny trojúhelník, svět sám pro sebe. Tam jsem hledal. Nateklo mi do bot, a přesto se nešlo vztekat. Když jsem pod olší vkládal do bot suchou trávu, viděl jsem v té rezavé kaši uhlíky. Studené, ale já vím, kdy žhnuly! A příběh zařídil, že jsem se pod starým stromem usmíval. Ještě, že tam nikdo moc nechodí. Co by si pomysleli, vždyť kredit v oblasti špatný nemám právě pro slavíky. Mysleli by, že mi už tak nějak "fouká pod tašky". Vůbec ne! Tedy myslím.
To mě jen pozdravilo dětství. Hořívalo to rákosí od parních lokomotiv, někdy jej lidi hasili, jindy nechali shořet. My s klukama hasili vždy. Někdy i svoje oblečení. Jen si nemůžu vzpomenout, jestli tam už tenkrát byli slavíci. Nikdo to neví, lidi měli jiné starosti. A tak je z oblasti eviduji od roku 1975.

Vždycky, když tam přijdu, napiju se od toho pramene. Je sice schován v takové kysně, ale odtok mezi vlajícími rostlinkami brčálových tónů je čisťounký stejně.
Nemám na ta místa ani o sezóně času, kolik bych chtěl. A potřeboval bych někde vzít a tady přidat. Jednak se sem vrací ptáci s kroužky, jejichž nachytání potřebuje čas, jednak jsem odtud na stopě zajímavému přesídlování kvůli pelichání "do sucha". O dva kilometry dál do trní. To ale je už téma jiné.

Zajímavé je, jak ten zbytek mlýnského kanálu si zkraje jara místy drží vodu. Právě v těch olších. Žluté to tam bývá po orsejích, uřvané po žábách. A vedle umírá sad. To už taky nikde nenajdete. Kdo by to strpěl! Takže krutihlavi, zahradní rehkové a drobný "stráček" strakapoud - to jsou obrázky těch míst.
Zapomněl bych na třešně. Ono jich tam je tedy samozřejmě jen pár, asi jako listů, ale když to člověk trefí a ony jsou akorát - jak to napsat slušně - je to zážitek. A znovu s odznáčkem dětství.

Vím, že i na tenhle kout dojde. Teď jsem ale u toho - přesně! Naučil jsem se od těch hrdinných plácků žít v tom jedinečně přiděleném čase. (Sahám po floskuli) Teď, a tady! Až tam budou řvát křoviňáky a řetězové pily, teplé trávníky chřadnout, budu to mít - jak o tom vypaseném prasátku, jediném v žitě - ze zimní televizní hlášky. Byl jsem tam s ním!

S tím chodím za slavíky. A vlastně děkuji jim za ten vhled do krajiny. Ono to může vypadat jako tuny zmarněného času, vždyť lze "materiál k bádání zajistit efektivněji a hrnout nové poznatky". Já si to spojení dovolit mohu, bohatý jsem právě tím, a šťastný jakbysmet. I proto si můžu dovolit tohle virtuální zpravodajství. Jen ještě, abych byl spravedlivý, je takových řada kolem, jen prožeňte klávesnici a můžete mít nášup.

Tak klidné tání a veselé předjaří!

O přidané hodnotě

20. ledna 2015 v 20:30 | Pavel Kverek
Rád to řeknu znovu: Nejsou to jenom slavíci, co sháním v krajině.

Při návštěvách mne oslovuje mnohé. Scházím se tam i sám se sebou. Ono je na to času dost než - a pokud vůbec - se ptáci výpravou nachytají.

Myslím na spoustu věcí i na život. Mám rád, když jsem tam sám a můžu bez ostychu upadat do stavů zvláštních až elektrizujících.
Prožívám příběhy defilujícího života domoviny, nádheru velkého rozměru, statečnosti a snad i zázraků. Ano, i těch. Jak jinak nazvat třeba tohle:



Narazil jsem na fotky při třídění a náladou mne oblažily, že ji mezi vás sdělím.

O prázdninách, spíš koncem, kdy už mnozí ze slavíků jsou na cestě k první zastávce a doma zbývají opozdilí, rozkvetou po Studénce zvonky.
Nevím, jak jsou vzácné nebo nejsou, na to tady nehrajeme.
Je to zvonek kopřivolistý a dokonce (jako i některé jiné kytky letní Studénky) vytváří bílou mutaci. Podívejte se.

K příběhu budete obrázek ještě potřebovat.

Je na té květince úžasné, jak se dokázala postarat. Jak, aby přežila, zaplatí. Zaplatí, chce ale jistotu v připojištění.
Už v poupěti se to vychystalo. Huňatá čnělka je kryta tyčinkami s tvořícím se nektarem na bázi. Když přijde ta chvíle, květ se otevře a prašníky začnou sypat pylová zrnka na čnělku. Až nebude co, tyčinky se zatáhnou zpět. Čnělka povyroste a vytvoří lávku. Medákům se tím květinka nepřehlédnutelně nabídne. Vzletně možno říct - vyzvoní nabídku po stráních (má ještě čím, srdce zvonku je pevné, semknuté). Nikdo ten hlas nepřeslechne, ani ti, co návštěvou byly už jinde. "Otřou" se i "umažou" znovu (pro cestu k dalším zvoněním). Opyleno, když čnělka (srdce zvonu) se rozdělí v spirálky - blizny (na obrázku). Jediný host s nektarem v břiše se jim cestou ven nevyhne a omázne se. Jaký problém, očistí se jinde.

Až se jeden diví, že při těch orgiích nejsou mezi nimi i zvonky růžové.

Člověk v místě stojí v nejsprávnější tu chvíli a žasne. Periodickému přežívání nadohled, nadosah!

Kolik takových jiných květů, ptáků a třeba motýlů, přesně v tu chvíli sejmulo ze sebe velikou starost a vydechlo.
Kolik jich kolem je? Velikých scén i menších scének. A kolik dole v bažantnici! V tom starém luhu mrňavých strakapoudů! Kolik nahoře na Babě, v rezervaci zřízené pro ptáky, kde klíčové jsou dávno kytky. Kolik křížem kotlinou, tam vzadu u Klenice? A kolik na Chlumu a taky u Jizery? V Jizeře! Kolik na Mužským a v Trní u Sobotky?

Ještě může znít touhletou krajinou blažené "splněno!". Ještě je.

Každý z nich je jiný

17. ledna 2015 v 8:06 | Pavel Kverek
Úvahu bych mohl opřít o to, že každý ze slavíků je v něčem malinko jiný. Z odchytů i třeba sledování v prostředí to vím. Já ale nadpisem myslím mezidruhové rozdíly. Porovnávám slavíka obecného s tmavým a teď se zamýšlím nad jejich odletem z Evropy pryč, podle výsledků v zahraničí.

Pokusy zaznamenat tah prostřednictvím geolokátorů proběhly u obou druhů a přinesly první výsledky. Hned průlomové.
Jistě, něco se vědělo, další tušilo, jinde ovšem šla věda cestami slepými.
Přístroje, které zatím nejsou "všelékem" a mají chyby, základní ptačí taktiky už poodkryly. Shrnout je lze konstatováním, že odlet obou je zprvu rychlý, později etapovitý.
Rozložení do etap hraje důležitou roli z mnoha důvodů, mimo jiné se tím vysvětluje poměrně dlouhý čas k dosažení hlavního zimoviště. Ptáci podle výsledků sledují vrcholy potravní nabídky dané pohybem srážek Afrikou (to ostatně lze vidět i na projektu jiném, kde jsou sledovány kukačky prostřednictvím mnohem přesnějších přístrojů).

Myslím, že zmíněné je největším z objevů vědců.
U slavíka tmavého pak dokázali dokonce pojmenovat důvod výrazného zdržení jarního návratu v jedné z nedávných sezón, i s následným oslabením hnízdních populací (bylo zde psáno).

Z toho, co je nyní známo, kdybych si mohl vsadit na slavíky česko-moravsko-slezské, ti "rezaví" mají konec cesty v Nigérii a "hnědí" v Zimbabwe. Podívejte se do map a uznejte, jak každý z nich je i v tomto jiný. I s délkou cest! Ostatně, to nyní vyhodnocujeme v studii s kolegy podle biometriky kroužkovaných jedinců, od Španělska po Bulharsko.

Už jen pár postřehů
(hlavně pro ty z vás, které baví takováto tvář blogu)

Obdivuji třeba, jak skvěle bylo vytipováno odchytové místo v Keni. Ukázalo se totiž, že pro slavíka tmavého jde právě tam o poslední významnou zastávku před dosažením finálního cíle. Abych byl spravedlivý, vedoucí a zakladatel výzkumu věděl, že místem ptáci protahují ještě dál k jihu a z výsledků kroužkování bylo tušeno i kam.

Je fascinující, jak slavíci dokáží cestovat komfortně, co znamená na tazích zkušenost, co s chováním provede před zpětnou cestou, zejména však za vlastního tahu, potřeba hnízdit. Jinými slovy - jak mohou být dvě cesty jednoho slavíka odlišné.

My tady u nás žijeme už jen část jejich kalendářního roku, to když přiletí a - nejlépe ještě - pro nás i zazpívají.
V tu dobu nastupují naše poznámkové bloky, naše hodiny času, naše pozorovací schopnosti, naše příležitost!
A i když je tuzemský slavičí rok krátký, i tím, co jsem před momentem napsal, je úžasný!

L. luscinia F,+2K (Dolní Bousov, 17.05.2009, průtažný ex.)


L. luscinia M,2K (Chocz 12.05.2014, místní ex.)


L. megarhynchos F,+2K (Mnichovo Hradiště 01.05.2011, místní ex.)


L. megarhynchos M,+2K (Lhotice 20.04.2014, místní ex. - ověřený, navzdory časnému datu)


O předznamenání

14. ledna 2015 v 11:56 | Pavel Kverek
První okroužkovaný slavík mého ornitologického zaměření se do místa vrátil nejmíň v roce následujícím, dalším a ještě dalším. Pak už tam asi nebyl, ale před tím mohl klidně. Byla to samička, což s odstupem času vidím jako ještě krásnější. Výsledků pro ně nemám tolik.

Bylo to předznamenání efektu, s kterým se budu setkávat každoročně i když v tu chvíli jsem to pochopitelně nevěděl.

Slavíci se prostě vracejí, nebo jen krátce přemísťují (a to ještě jak kteří a za jakých okolností). A možná, že se někteří i rozptylují šířeji, to ale nezjistím, tam nejsem. A to je první "podrazácký moment" výzkumu. Případný verdikt nemá oporu. Ku prospěchu či k vzteku to může být, co se však vznáší nad tím povzbudivého - téma nelze vyčerpat.

Chtěl bych přinutit vzpomínky, aby byly sdílnější, už třeba vůbec nevím, v kolik hodin jsem prvního tehdy okroužkoval a to by se mi hodilo. Koukám do toho strohého zápisu a ne si vzpomenout. Bylo to v šestnáctém dni máje třiaosmdesátého a vím, že slavice na lokalitě hnízdila. Hnízdo jsem už měl nalezené.
Určil jsem ji jako starší dvou let (dnes bych za to ale ruku do ohně nedal, prošel jsem jistým vývojem). Kdyby to tak ovšem bylo, mohla v místě opravdu hnízdit už dřív. U samiček je to na každý pád zjištěná návratnost pěkný výsledek.

A ty začátky?

Možná už jsem tady mnohé vypověděl, ale "z vody nevařím". I když hlavní postava příběhů už může být někdy známa z dřívějška.
Čím dál víc se mi vzpomínky navracejí, je to jasné, přichází stáří. Brr, to jsem se oklepal, nikdy jsem to ještě nepoužil, třebaže už před lety zachytil první signál. To jsem takhle vylezl na pěšinku oboustranně úzce sevřenou keři a tou "krosili" dva mladí lidé, kluk s holkou. Lekli se, až pozdravili. Ale hned za prvním šípkem ona jemu od řídítek: "Ty vole, já toho dědka vůbec neviděla!". Šel jsem k autu podívat se do zrcátka - a ono jo. Tak to jen k tomu času nás všech...

No ale chtěl jsem říct, že červy jsem získával ze mlýna (teď tu vyšla knížka Mlýny na Klenici, mám být jedním z křtitelů jednoho jejího blížícího se vypouštění na svět) a ten tam taky je "mezi mrtvými". Byl v něm ale skvělý chlap, co znal moji mámu a v jedné násypce "šroťáku" mi "trochu" nechal. Nemohl jsem tam pochopitelně často, abych neotravoval, ale jednou za rok - za dva jsem tam byl. Vyptával se na slavíky a já mu o nich vyprávěl. Byli ty lidi tenkrát ňák snad lepší, nebo co. Dyť mě moh poslat někam…, bylo to i o hubu pro něj. Nezapomenu, jak mě tam na těch "prknech, která znamenala obživu" tehdy, vítal. Možná bych to mohl na tom křtu říct, chtějí po mně pár slov.

Lituji jednoho. Nevyužil jsem příležitosti v bádání tehdy ani z třetiny! Teď už ano. Přípravy, příležitosti, přemýšlení. Přešlapy? Jen málo.
Teď vidím konečně bizarnost toho tématu.

A čím letos začnu?

Kalendářem příletů, jak už pěkných pár let! Vejde se první slavík do první dekády dubna? Jak to už někteří z rychlých mají? To by bylo hezké - a zase, je to průlom jak hrom. A zase, můžu litovat dřívější liknavosti.
Lítali ti první takhle už v 80. letech, nebo ne? Nebo jde o zrychlování příletů jak myslí třeba v Slovinsku?
Nemohu odpovědět. Nebyly zkušenosti, nebyla technika. Bylo to pionýrské, jak se říká. Dobře, ale i to nese prostor pro určitou radost. Uvědomit si, že teď, teď si nemáme nač stěžovat! Teď by to mělo vyšlapovat. Že by tedy přišla druhá možnost? Ano, děkuji za ni.

Fotka toho krmítka


Poznatky ze šuplíku

11. ledna 2015 v 13:42 | Pavel Kverek
Těžké chvíle mladých dosud nehnízdících ptáků v čase jarního návratu

Téma známe, vykročme tedy.

Ač mají mladí od svého prvního léta jistou povědomost o kraji domova, chybí jim dvojí: Zkušenosti s cestováním se znalostí tahové mapy a vztah k hnízdišti. I proto nepospíchají a někdy zřejmě i zbloudí.
To staří slavíci - ti to mají jinak. Vyzkoušené cestování včetně pobytu v zimovišti s nejoptimálnějším načasováním odletu, nutkavá potřeba doma hnízdit a z pozice rychlejšího hájit příznivé (úspěchem vyzkoušené) prostředí. Výše uvedené (krom jiného) se přímo promítá do obrazu osídlování hnízdišť (i "nehnízdišť") oblasti v čase jara.

Tu žasneme nad opakovaným návratem zkušeného samce či samice (někdy obou) do místa hnízdění (někdy společného s místem narození), tu protahujeme bradu nad osídlovacím pokusem ptačího amatéra v prostředí nevhodném s výsledkem námi očekávaným.
Toto rádoby snadné rozškatulkování nám začne bourat mnoho vedlejších efektů jako je třeba poškození biotopu během jara, mortalita opeřenců, počasí a jiné. Další, co nám nepřidá k přehlednosti, jsou vyvíjející se střety o usazení v místě, později též o partnera. A poslední (zatím), co zamíchá tím koktejlem chaosu je přechodný výskyt ptáků průtažných či bludných (hledajících). Sečteme-li tyto jevy a připočítáme-li fakt, že pozorovatel není schopen detailního a pravidelností hutněného přehledu o místě, ocitne se v situaci mě dobře známé. Proto je pořád tak složité říct že je to tak a ne jinak.

A ještě další rozměr to má. Vývoj v oblasti. Vytváření či zanikání hnízdních příležitostí pro slavíka. Nyní je stav ve vztahu k nabídce již znovu oslabující, ale byly doby, kdy severozápad Mladoboleslavska držel nabídku skvělou. V konci minulého století. To stačilo, aby mohla slivoň trnka třeba jen volně odnožovat po stráni, žádná korekce podle elektronické mapy. A třetím rokem se tam už vesele hnízdilo, protože nevadily ani dosídlené kopřivy. Ó, jak zpupně pálily, když jsem je prolézal s přehrávačem! Pln zvědavosti, jaký že slavík se "v novém" usadil.
Dnes má víc jak tři desítky let sledované území už zase problém. Tlak na místa je silný, ztrácí se z něj slavík a nejen on!

Abych nebyl v novém roce příliš dlouhý (dlouhá sdělení se ve společnosti prý už nečtou), byť jsem toho ze šuplíku asi mnoho nevytáhl, budu končit. A to pohledem z okna. Kam jinam, než do mlýnské zahrady.

Je 13.35 hodin roku 2015

Vítr houpá korunami jasanů u náhonu, v stepní zahradě vyšel na světlo bažant. Dopíšu si ho.
Posledně dvě srny, večer zajíc, teď tenhle švihák! Mám zprávy od člověka z lesa nedaleko, že když tam šli naháňkou, neviděli skoro nic.
Tady je pod jabloní 6 kosů, 29 kvíčal, 7 pěnkav a sýkory. Byla by to hezká fotografie. Budeme bez.

Postřeh/vzpomínka

8. ledna 2015 v 10:31 | Pavel Kverek

Co vedlo modráčka T548791 k takovému chování?

Je po sezóně, rok 1988. Jaká to však byla sezóna, když se na jarním tahu nechytil v močále ani jeden modrák?
Na Červenským dva, u Novýho ani jeden! A přitom rok před tím to tam bylo pro radost. Jak z vyprávění ptáčníků.
Nikdy jsem to nepochopil a už ani nepochopím, na modráčky mi nezbývá čas. Proč byl jarní tah pokaždé jiný a tyhle dvě mezi sebou srovnané sezóny přesně podle neslušného rčení: "Dneska hojno, zítra …..".
A přeci se modrák u Koprníku chytil. Po sezóně!

Byl 30. říjen a nebylo ošklivo. Procházel jsem slať za břehem rybníka a kýval po cestě vzpomínkám.
Rákosí začínalo šustit, kraj povadal. Nebylo tam nic, jen hlasy chřástalů, modřinky na brčkách a v cestičkách strnadi. - Rákosní, samozřejmě. A možná už ti severští.
Vzduch byl ztěžklý střelným prachem v tom čase předzimním. Odešel jsem s výčitkou, že letos "fakt nula".

A přeci jsem ještě zastavil místu nadohled, v polní rákosině. I tam byli strnadi.
V kraji hned přede mnou se ale ozvalo opakované - ono to není "cvaknutí", to jen my jsme se tomu tak naučili říkat - prostě hlas podobný chodu "pendlovek" (dnes to znám i od slavíků). Věděl jsem, že to tam nepasuje. Interval toho "tikání" mluvil o pohodě ptáka dole v ostřici. Možná to nějak podobně mají třeba slepice, teď mne napadlo, to ale nevím přesně.

Vůbec jsem ho neviděl a tak jsem nakročil. A už vyletěl a takovým tím "houpnutím" spadl opodál.
Už tenkrát jsem věděl, že to "houpnutí" je slavičí. I červenka to umí, ale ta k nim tak nějak patří. Ale tady by takhle nebyla. Co jsem navíc zahlédl, byl vějíř během brždění. A ten byl - cukrářsky řečeno - "polomáčený". Už jsem si přichystal věci navzdory šíleně vysokému datu v kalendáři a začal…
… pak jsem v tom šťastném poledni měřil, kroužkoval i přemýšlel.
Měl jsem o něj strach a odnes´ ho do slatě k rybníku. Aby měl větší prostor...

5. listopadu jsem měl chvilku času a ta mne tam vrátila. Prošel jsem to u rybníka, kdyby tam ještě pobýval - ale nebyl. Kdo ví kde už je. Rozhodl jsem.
Kde by byl? Když jsem se stavil u rákosinky, vyplašil jsem ho ze stejného místa! Bylo ho potřeba chytit sítí, jestli kroužek opravdu má. Měl! Už jsem ho nikam nenosil. Když se mu tady u melioračních stružek tak líbilo.

Na druhý den ráno ležel lehce sníh a myslím si - tedy snad i vím - že tam nebyl. Prošel jsem všechno a viděl jen strnady. Nepřehlédl bych ho.


Co to bylo za příběh?

Mladí slavíci někdy nemusí pospíchat (chybí mi ale stále důkaz, zda jsou místní či přivandrovalí spíše znedaleka).
Mám pěkný výsledek slavíka obecného ze září, který se ještě o něco později zabil na odletu o sklo tovární haly. Taky už byli jiní pryč, když jsem ho zjistil.
Tenhle modráček to taky docela posunul v zápisech o prodlení. Taky asi nepospíchal, jen chci věřit, že snad měl víc štěstí.

Na podzim bývá pro slavíky času dost. I když ty, kteří mají cestovní mapu vyzkoušenou a biohodiny nesmlouvavé, to vykopne z domova na povel, mladí nemusí.
Anebo třeba zmatkují. Anebo klidně ještě tuční, kdo ví. Vždyť vůbec nevědí, co je čeká. Zítra, za týden, v předjaří.
Nevíme ani my.


Jo, a ještě přidám jednu informaci:

Kdo se chystáte k muzice mezi ptáčkaře do Prahy, kupte si lístek do tomboly a třeba bude vaše naše krmítko.
Vydržet by mělo hodně dlouho, střecha je z vytepaného nerezu. Ve finále bude černé, střecha samozřejmě "vytažena" z matu, aby se na něj dalo koukat tak nějak i bez ptáků.
Bude automatické, jen občas k dosypání centrálního sila. Závěsné, nejspíš asi zahradní.

Na cenu se neptejte, je zadarmo. Přispíváme letos, tak nějak z rozhodnutí, této dobré věci.


V pařeništi zážitků

1. ledna 2015 v 13:42 | Pavel Kverek
Tak, milí příchozí.

Nadepsal jsem diář a zbilancoval rok minulý. Po ornitologicku.

A taky mne ťuklo, když jsem vezl přání ještě "za starých časů", jak se má krajina před noční hrůzou ke mně dívá. A vyčítá: "To zase budete blbnout, jo?" Co jsem měl dělat. Kývnul jsem, že asi jo. Ať si ty své "děti" poschovává, nebo víc proškolí, že peněz máme na tohle dost.
V dálce pod Bousovem jsem uviděl polničku. Tu krásnou hrušeň bez významu (pro nás!). Teď mi ale přišla - ne jako maják domoviny, ale jako vztyčený hřbet prostředníčku. Budiž. Snad toho chování dohlédla na Hradě. Musím to přijmout.
Že jsem se za volantem na tu myšlenkovou pouť vůbec pouštěl, mohl jsem projet kolem jako ostatní.
Ne, ne, já musím. Jsem s mojí krajinou rád a pomáhá mi, když se mi někdy nechce udělat dobře. Když to nenaskočí. A navíc - je pro mne o chytacích prázdninách pařeništěm zážitků. Tam se to zase už chystá! Odtud to přijde. Zas budu pod větvemi asi mluvit nahlas. Hledajíc sílu k uvěření.

Děkuji ti:
Dolnobousovsko s městem na Klenici
Březensko motýlích luk
Mladoboleslavsko míst setkání mé Jizery s mojí Klenicí
Bakovsko profláklé orobincem
Mnichovohradišťko na samé lajně slavičí mapy!
A Kněžmostsko? Krajino pohostinná.

A taky se pomalu dívám už k obzoru za lesní hřeben. Odtud přiletí! Docela "za pár". Byl by ten "metr" přeci jen dlouhý v odtrhávání, ale už by se zkracoval! Co se může dít v slavičích zimovištích, o tom snad jindy. Co se děje na hnízdištích, toho dohlédnout.
Leží v nich sníh, aby se po oteplení mohla zapařit. Vychystat skeletované listí pro základy budoucích hnízd, promluvit ke kopřivám, jsou-li připraveny, nastavit impulz vývoji havěti pro rychlé ptačí občerstvení po náročné cestě a koukat jedno po druhém, kam první z mistrů vlítne "zapařit". Až se dočkají všechna, hloupý z nás ten, kdo večer odejde!
Jedno vím spolehlivě, já to nebudu.

Stříháme "metr" a konce už vidět. Koho jsem snad vytočil vojenskou terminologií a je rád, že je od té pakárny pokoj, ať čas chytne třeba po "keltsku". Dorazí ke stejnému. Taky se slaví!

S příťukem vinšuji báječné střízlivění!