Únor 2015

Slavičí setkávání

21. února 2015 v 18:13 | Pavel Kverek
Jak jsem v diskusi napsal, přiblížím vám teď chvíle příletu samic do samci čerstvě obhajovaných teritorií.

Je duben, jeho III. dekáda, někdy za její polovinou, jinými slovy, před koncem měsíce. Neskutečný čas.

Prostředí jsou už v běhu (lepší slovo mne nenapadá). Samci, kteří přilétli mezi prvními, už zpívají i v noci, vědí, že se to vyplatí. Mají v okrsku několik pódií která mění a z nich přitom hlídkují.
Samice jsou v příletu tiché, ale zpěv je okamžitě zaujal a dál přitahuje.

Trefil jsem to odchytem před lety přímo na minutu. Byla chvilka po ránu a na dohled sítě jsem zrovna vážil kontrolou chyceného slavíka. Pustil jsem ho a on se hned za mými zády rozezpíval. Tence jsem to dění podkreslil šotem a viděl, jak z druhé strany střemchovým podrostem topolového háje (ještě průhledného) těsně nad zemí, jen kratičkými přelety, postupuje ke zdroji slavík. V tichosti, ze zaujetí. Ovladačem jsem stopnul produkci a díval se po něm, naplácnutý kabátem v hrubé kůře. Slavík dál přískoky hledal zdroj, bylo ticho, protože samec v místě zmlkl. Slavík přede mnou byl "kulaťoučký" a působil líně. Přidal jsem jednu umělou strofu a on aktivně popolétl nizoučce až vířil listí, do spodní kapsy sítě. Kontrolou kroužku jsem věděl, že se tak v místě sešel pár z loňska. A myslím, že jsem byl u toho přesně v tu chvíli. Měl jsem jejich čísla kroužků, biometrické údaje, od samice i dvě klíšťata v lihu pro determinaci a vyšetření na borélie. A dál pak už, jako bych tam nebyl. Jak jsem ji pustil po zvážení, laxně odskočila pod keř a z druhé strany už byl u ní zpěvák! Začala v hrabance sbírat potravu, on ji provázel a velmi, velmi tiše se rozezpíval. Jen pro ni. Křídla měl svěšená, ocásek chvílemi do vějíře. Vypadalo to, jako by ho vyhladovělá nevnímala, on však věděl své.
Když kvíčaly nad hlavou spustily kravál kvůli kalousovi, kteří tam hnízdí v stračích hnízdech a chtěly ho trusem zohyzdit jak umí jen ony, slavíci se přesunuli jinam. Když jsem si zážitek odnášel do auta, zjistil jsem, že není zadarmo. Jak byli ti drozdi v ráži, vzali to z jedné vody načisto!
No ale, kde to člověk zažije...


V dalších chvílích slavičího setkávání už vše běží podle zažitých scénářů.

Samec samici hlídá před jinými, jsou-li na okolí tací, provází ji po hnízdišti, chvílemi zpívá. Následující noci pak už pevně koncertuje, zadaná samice se rychle začíná starat o hnízdo. Vybere místo a chystá se stavět. On ji hlídá a zpívá. Samice si tento "bezprostřední zápřah" mohou dovolit, zjistil jsem totiž, že z poslední tahové zastávky jsou vykrmené a vysoce tučné. Samci povětšinou v takové kondici nepřilétají, zásoby mají "spáleny" dočista, snad je to tím, že spěchají a pobyt v zastávkách blíže hnízdišti zkracují na minimum. Zbytné z nich vynechávají, jak vypověděly přístroje o slavičím návratu z projektu kolegů v Bulharsku, Francii a Itálii. Některé totiž (konečně) vydržely i cestu zpět a schéma postupu zapsaly.

Já tady mohu ukázat, jak taková samička vypadá v čase příletu.


Jen poznamenám k obrázku, peří je pouze navlhčeno a rozhrnuto pro účel vyfotografování. Mimochodem pro ty, kteří to nemohou vědět, právě tyto partie těla si samičky záhy vyškubávají pro vznik "hnízdní nažiny". Proto, aby mohly zárodky ve vajíčkách teplem těla začít inkubovat. A tak trochu i pro nás, abychom mohli právě podle tohoto znaku stanovit pohlaví jinak téměř neodlišitelných slavíků obecných.

Nebudeme už čekat

20. února 2015 v 18:46 | Pavel Kverek
Pojďme touto chvílí odstartovat Slavičí rok Mladoboleslavska 2015.

Co mám zprávy z hnízdišť, jen jediné je po smrti. Z víc jak padesáti, to je dobré. Mám-li být upřímný, zajímá mne vždy takový malér, z vědeckého hlediska je tím zahájen zajímavý pokus.

Snažím se podle kroužků staré ptáky následně objevit na okolí či alespoň v oblasti. Většinou totiž nejmíň jeden z nich ve světě přežije a na domovské adrese pak v dubnu stane v místě vykopnutých dvěří a za nimi nic. Něco přeci - v lepším případě pařezy, v horším skrývka.
Samci slavíků jsou místům věrní, tříletí a starší pevně. Někdy je to až dojemné, jak z převážně zničeného hnízdiště slavík zkouší torzo udržet. Pak pomůže jaro, bylinné patro dokáže přechodně omezenou nabídku posílit a je-li možnost aby pařezy mohly obrážet, tradice se nepřetrhne. Velmi však záleží na mínění samice, jestli to s ním zkusí, nebo půjde za jiným. Samic je v populaci podstav, mohou si vybírat. A zpěváci se mohou roztrhat prezentacemi.

Aby to však nevyznělo černobíle dodávám, že mám důkazy o slavíkově víceženství a literatura případy zná též. Ale opravdu převládají na hnízdištích samci. A situace graduje během zakládání hnízd. Zvláště mladé, nezkušené samice jsou při práci tak naivní, že se stanou kořistí savčích predátorů. Asi jsem to nezmínil, hnízdo staví samice, samci k tomu "podpůrně" zpívají. Jistě, mají za úkol též hlídat klid pro práci, ale přelom dubna a května je časem četných půtek a soubojů mezi nimi a to je pod knutou bouřících hormonů úkol největší.

Co se děje na hnízdištích v klíčícím předjaří?

Každé jedno je vzhůru!

Mám místo za mnichovohradišťkou Jizerou, kde v stráni kvetou sněženky, no to už bude obrázek těchto dnů.
Jinde začínají kopřivy a nad nimi lísky. Obecní strnadi tam už jsou v páru, vrabci úpolníci jakbysmet. Má-li místo kde ubytovat šplhavce, už tam některý bubnuje, nejčastěji strakapoud velký - ale pozor! U Jizery Bakovské se drží vitální populace strakapouda malého. No a u bousovské Klenice zas v topolech přežívají žluny zelené.

V oblasti Červenské kosy už startují devětsily. Tahle kytka je ve vztahu k slavíkům až magická. Kde kvete, tam se objeví slavík tmavý. Alespoň tak se mi to z archívu jeví. Ale já si musím každého jara alespoň jedno poupě v ruce rozemnout, já tu jeho vůni k nastartování potřebuji. A už přesně vím, jak jim na ty hlávky posvítí sluníčko, rozvijí se a babočky, co v úkrytech dohlédly jara, na nic už nepočkají! Pak nikam nespěchám ani sám. Jsou odřené, potrhané, vychystané. Kolem včely, čmeláci, kde se to všechno před zimou schovalo?

Jsou tam dvě borovice, lavička a přibyl svatý obrázek. Není kolem lavičky nepořádek, jen jsem tam ještě nikoho nepotkal. Místo je ovšem impozantní. Než se olistí vrby, lze odtud dohlédnout celé bahnitopísčité šíje a pozorovat bahňáky. Volavky i čírky, co tam k stmívání zapadají. A všechno to čeká na zpěv budníčka, střízličí, na rozvrzaný nápěv pěvušky, na první vlaštovky v dálce nad hladinou, na černohlavou pěnici až to rozjásá - a pak, na samého krále slavíka!
Jistě, po něm ještě žluvy, obyvatelstvo rákosin, co to má k domovu dál a taky kukačky. To už jsou ale devětsily bez květů, zdola ženou listy.
Tam ještě nejsme.

Zapomněl jsem na vůni, co té bude kolem!
Pro mne je to zážitek, nejdřív vyrazím k bledulím. K petrklíčům, fialkám a jak rozkvetou keře - trnková sluší, ale co umí slivoně? Ty divoké v prutníčcích, právě ze slavičích plácků. A pak naprosto královsky - jabloně. To nejde minout. Pak divoké růže šípků i tu galskou plazivou a ještě před tím střemchy a hlohy. To už je ovšem jiný odér! Ale proč být bez toho, když jaro to má na soupisce.

To jsou jen některé z pohlednic. Uvažte, že vás teď vedu do kraválu mimoúrovňového křížení silnic k "erdesítce", kam osázeli snad všechno, co šlo do země zastrčit. To je parfumerie! Kdyby šeříky, jasmíny, nebo hlohyně. Jiného, docela neznámého tam je!

A pak je tu místo, nebudu ho jmenovat, kde se ucpala svodnice šlemem ze siláže a spáchala okoralou lagunu. Je to na gumovky, položit si tam pod ten bez sklopku, ale je to fofr. Tam se to zjara rychle točí. Když to však člověk prošlápne, zvednou se roje nějaké pakáže, co se v tom kuklí, zasmrádá to neskutečně, ale pro ptáky funguje.

Jinde to zas páchne po liškách. Břehy jsou v tom trní oklouzané, jak to v noci žije. Slavík kolem nevyhnízdí jediný. Jsou to totiž naprosté profesionálky.

A pak tu je vůně vody. Tam, kde padá odněkud někam, tam to voní po ní. To znám z rybařiny.
A ještě jednu "vůni", současnou - moderní. Kolem čističek to je cítit po saponátech. Na druhou stranu, ještě že tam jsou.
A pak třeba ještě vůně deště, tu asi taky znáte. Buďme za déšť rádi, kdoví, jak to jednou bude. Vytáčí mne někteří průvodci z rádií, bědující nad oprskanými okny studia, nad kalužemi budoucích cest. Pro ně dávám obrázek a pro dnešek končím.


Kněžmost od severozápadu. Samozřejmě jeho část. Ještě pršelo a ještě že tak. Pro ten záběr.
Zahájím tím obrázkem besedu 1. dubna v místě. Přesně na Den ptactva.

Slavíci už se zvedli ze zimovišť, už jim to začalo. Napsal bych ještě, jak to nemají na cestách lehké, spíš těžké, ale až jindy.

Buďte blaženi. A jestli se nedostanete na svátky ven, vysejte si za oknem řeřichu. Zelená docela uklidňuje.

O zahradě

17. února 2015 v 17:36 | Pavel Kverek
Schůzky se staletími

Už když jsme hloubili základy, s místem jsme si padli do oka.

Bylo posledním v ulici, vše ostatní bylo rozebráno. Stálo tu rákosí a v nich rákosníci zpěvní. Podloží je zvlněné a místy nestabilní. Třeba právě u nás. Nikdo nic nevěděl, tudíž nás nevaroval, když jsme hloubili rýhy, namísto 80 centimetrů jsme betonovali piloty skoro třímetrové. Někteří se nám po straně posmívali i proto, že cement v tu dobu v Československu nebyl. Křest ohněm!

Zem byla jak havran. Stejně černá, stejně lesklá, jen nekrákala. Zato čpěla bahnem a sjížděla dolů. Třásla se jako želé na bezkonkurenčním dortu ze sobotecký cukrárny tam v podloubí. Asi víte, kdy tam pro ně jet. Vozí je z Hořic.

Voda v základech do rána vystoupala necelý půlmetr pod okraj. Problémy jsme časem i houževnatostí přebrodili, dům nám nepadá (jak soudili někteří) a zůstalo ono romantično.
Třeba: Vzpomínám, jak v hloubi půldruhého metru nám překážely v zemi opracované klády. Stroj některé vytrhal, jiné obešel či zpřelámal. Na výsypkách bylo po dešti keramických střepů, nebyl čas se tím zaobírat. Cement bylo třeba sehnat a ještě horký z vagónu vyložit! Člověk by si ho štěstím snad namazal na chleba!
Zhruba po měsíci dřiny jsme měli podobné zakládací podmínky jako ti, kteří měli "štěstí" na podloží, anebo se na to vykašlali.

….. následuje střih …..

Kněž-most = knížecí most přes močály. Té strašné hlíny jsme si užili pak už v klidu a s úsměvem při hloubení jezírka.

Nevelkého, zahradního, přírodního. Zapíchli jsme rýč a řekli: "Tady bude stát!". Když při druhém štychu čvachtal, vzpomněl jsem si na dvě malé děti ze začátků, jak v místě tehdy v "kaluži" zapadly a vytáhnout jsem je musel tak, že tam gumovky po nich zůstaly. I moje se v třetí šichtě "nalepily" a nešlo odejít. Neskutečné, kdo to nezažil…

Zkrátím to, dám fotku z časů, kdy už jsme byli hloub a kolem nás zase "to dřevo". Jenže, o něco menší a "v sestavě". Tam už na nás dýchla historie doopravdy (vše najdete v knize od J.Waldhausera Český ráj očima archeologie).
Tady jedna momentka.


Dřevo je olšové s kůrou, přisekané do "půlkulováčů", s přesazenými rohy stavby. Neshnilo díky té úžasné vodě.
A ještě jednou jsme toho "průšvihu s vodou" využili. Hladina si u nás vždy vystoupá podle toho, jaká je právě ve studni.

To byl výlet do historie, dám druhou fotku, ta je ze zdi kovárny a obraz je ze zmíněné knihy. Dal jsem si ho tam, protože ta ruka v brnění ukazuje z Hrádku bohužel dolů k nám! To už se Kněžmost podle scénáře rozhořel.


Je možný vůbec, že tohle všechno ta havraní zem v sobě má a najdu-li si prý na ni chvíli, podělí se ráda. Ona už se i podělila, fůra všelijakých předmětů včetně kamenného sekeromlatu. Podkovou právě zřejmě od těch žhářů z Hrádku - jestli pro štěstí, kdo ví. Dneska bysme jim ji dokázali znovu přibít, kdyby o to stáli.
Já se chci už ale posunout dál k té přírodě.

Schůzky s přírodou

Začnu obrázkem aktuálním, takhle teď jezírko spí.


Tady jsme posledně okroužkovali toho ledňáčka. Do zahrady jednoho dubna přiletěl slavík, naprostá síla! Taky jsme ho chytli a okroužkovali a pak jsem ho zjistil o pár dní později jižně od Kněžmostu. Kněžmostka ho vedla krajinou, byl mlád.

Další pro mě naprostou neuvěřitelností bylo setkání v létě přímo na té vrbě s tesaříky pižmovými. Než abyste je museli někde gůglit, dám fotku. Je sice z Jeseníků od světla, ale takhle vypadali i ti naši. Jen byli větší, tohle je asi sameček.


Skoro pět centimetrů leskle modrozelené barvy! Vylíhli se v tom dřevě a na listech se pak pářili. Ta vrba už je našrot, už by snad spadla, čím dál víc se naklání, ale teď jsem zjistil, že povrchu - jako po kmeni - normálně doplnila mocný provazec úplně jako že svalstva. No, nechce tam spadnout. Já jen prostě v tomhle všem vidím tu neskutečnou vůli po životě a taky příležitost, když necháme něco žít, třeba obyčejnej trávník o něco dýl, nestačíme pak koukat.

Nemám moc čas, ale v létě si lehnout na tu žebřinatou lávku a koukat do vody na slunky, jak si vyjedou a co v tom světle nedělají, to je relaxační dost!
Vážky a šidélka, jak se přeměňují. Jezerní skřípina jak žene z vody ven! Stulíky, ty sem přines od rybníka s vodou a těmi slunkami, asi. Jak jinak. A teď ještě koukat na ta staletí pode mnou…

Jindy. Dívám se na oštípaný pazourek, reju s ním po hřbetě ruky a říkám si, kde jsou ty kostry zvířat, která tím opracovávali nebo v běhu snad lukem zastavili. Možná tady kolem, protože kostí (zvířecích, prý koňských), těch jsme našli dost. Je to strašně zajímavý, hloubíte opatrně rýčem, černava nic nedává. ...A pořád nedává, a pak přijde vrstvička, kde jsou větvičky, listy jasanů, opálené smolné tyčinky (prý z loučí), šindel střechy, jakési tenké sklíčko, zbytky nádob. Tady jste na žíle!

Do vody skočil skokan s zeleným pruhem na hřbetě (jako kdyby měl skafanrd snad obráceně zipem). Ten, co tu večer tak skřehotal.. Bylo léto.

Zahradní slavnost

16. února 2015 v 8:29 | Pavel Kverek
Zahradní slavnost

Půjčil jsem si slova od pana prezidenta docela pro jiný účel, nezlobil by se. Vzal bych ho k hrstce příběhů těch našich několika metrů za kovárnou a vysvětlil mu důvod. Myslím, že by se usmál a řekl, že to tak lze, že to je pro něj srozumitelné. To by byla pocta pro zahradu! Nic by tady neukradl a taky by se nemotal.

Když procházím tím přírodě blízkým dílkem kněžmostské krajiny, našlapuji zlehka. A říkám si, co ještě by šlo trochu vrátit, přiblížit obrázku, kdy jsme sem v půlce 80. let přišli. Do luk mlýnské zahrady. Co tohle bylo za kout?! Však jsem povodí Klenice za to Kněžmostky vyměnil právě kvůli přírodě. Jistě, mnozí z vás, kdybyste se dneska stavili, řeknete - co blázní, to neviděl, kde bydlíme my? Pro mne je ale tenhle svět můj, s nabídkou na okraji jeho možností.

Ve pár vstupech o tom napíšu.

Seznam prací

14. února 2015 v 13:05 | Pavel Kverek
Seznam prací,
vztahujících se k ornitologickému výzkumu SV části Mladoboleslavska, zúženého v specializaci.


Kverek P. 1986: Hnízdění sýkořice vousaté (Panurus biarmicus) u Mladé Boleslavi. Zprávy ČSO 29: 7-8.

Kverek P. 1991: Sledování hnízdní populace slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) na
Mladoboleslavsku. Zprávy ČSO 33: 33-37.

Kverek P. 1992: Slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) na úpatí
Českého ráje. Panurus 4: 73-76.

Kverek P. 1998: Dochází ke křížení slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se slavíkem
tmavým (Luscinia luscinia)? Panurus 9: 99-102.

Kverek P. 2002: Další kříženec slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se slavíkem
tmavým (Luscinia luscinia). Sylvia 38: 67-70.

Kverek P. 2006: Výsledky kroužkování ptáků při jihozápadní hranici Českého ráje. 50 let
CHKO Český ráj. Z Českého ráje a Podkrkonoší (Supplementum 11): 194-7.

Kverek P. 2007: Pozor na možné křížence slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) se
slavíkem tmavým (Luscinia luscinia). Kroužkovatel 3: 21-23.

Kverek P: 2007: Vybrané výsledky kroužkování hnízdní populace slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) na Mladoboleslavsku. Panurus 16: 25-30.

Kverek P. 2008: Pelichání adultních slavíků obecných (Luscinia megarhynchos) na
Mladoboleslavsku. Panurus 17: 43-52.

Kverek P.; Storchová R.; Reif J. &Nachman M. W. 2008: Výskyt křížence slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a slavíka tmavého (Luscinia luscinia) na území České republiky potvrzen genetickou analýzou. Sylvia 43: 16-25.

Kverek P. 2009: Poznámky k odchytům a kroužkování slavíků. Kroužkovatel 7.

Kverek P. 2009: Poznámky k juvenilnímu pelichání slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Panurus 18: 23-28.

Reifova R.; Kverek P.; Reif J. 2011: The first record of a female hybrid between the
Common Nightingale (Luscinia megarhynchos) and the Thrush Nightingale (Luscinia
luscinia) in nature. Journal of Ornitology 152: 1063-68.

Dubska L.; Literak I.; Kverek P.; Roubalova E.; Kocianova E.; Taragelova V. 2012: Tick-
borne zoonotic pathogens in ticks feeding on the common nightingale including a novel
strain of Rickettsia sp. . Ticks and Tick-borne Diseases 3 (2012): 265-68.

Capek M.; Literak I.; Kocianova E.; Sychra O.; Najer T.; Trnka A.; Kverek P. 2014: Tick of
the Hyalomma marginatum complex transported by migratory birds into Central Europe.
Ticks and Tick-borne Diseases 5 (2014): 489-93.

O místech znovu

11. února 2015 v 22:04 | Pavel Kverek
Ještě mi to nedá. V rámci příprav jsem v archivu došel k těmto obrázkům.
Šlapeme kolikrát po zemi a nic o ní nevíme, jako já do té doby. Než jsem navštívil vskutku nádherné Orlické Záhoří. Přivedl mne tam sice úkol, ale umím si takové užít ze široka.

Štíhloučká Orlice tady nabírá o potůčky poschovávané do devětsilů. Zkusil jsem samozřejmě vodu i pít, je barvy kávovinového výluhu, co se "brával na pole". A chodil jsem tím místem, možná čtyřikrát četl tabule s návody i naslouchal kolegům, jak na krajinu nahlížet.

Kde je ta dílna, ten kovář od zábradlí můstku přes tichoučkou říčku? Kolik tomu let?
Ano, mám na svých výpravách času dost i na podobná občerstvování. Nepodlehnu době a životem spěchat nebudu. Odešel by mi určitě dřív. I radost s hrdostí. Když už člověk v poslední době čím dál obtížněji hledá, na co by mohl být v této zemi pyšný, tady to tiše přežívá.



Co tam dělal ten slavík, proč pelichal právě tam? Nemám všechno v ornitologii zodpovězeno, ale třeba i tohle zodpovím. V Česku není ten, kdo by slavíky tmavé znal. A přenášet k nám výseče zahraniční, to nejde. Proč se znovu ten slavík už nechytil, když jsem mu věnoval tolik času? Měl jsem si snad počkat těch pár dnů na bousovský zázrak, co následoval? Kdo věděl v Záhoří, že až to tam skončím (neúspěšně), že pár kilometrů od domova pořídím na mírný neúspěch náplast?
V čem jsou si místa podobná? Tam snad čeká poznání nároků pro pelichání mimo tradiční lokality.



A jsou si vůbec v něčem?!

Když odjel čas (už to pár roků je), krásně se kouká na fotky od Orlice. Na tu ránu (neúspěšný i druhý pokus o odchyt) jsem si dal rozmačkaný jitrocel.
A není to třeba tak, že jsem měl téma dopochopit až doma? A pochopil jsem? Nepochopil.

Jediné dva doklady pelichajících slavíků tmavých z našeho území za celé trvání ornitologie jsou málo. Ale ještě je pořád porovnávám, nechávám poutéct čas a znovu s ohmatanými indiciemi začínám. A kdo ví, jednou to třeba rozkliknu. A kdyby ne, zůstane ve mne ta nastartovanost - prostě - připraven!
Jako tomu bylo na předměstí při zatím největším objevu. Toho, který nebyl nikým zopakován. Taková to byla přihrávka od paní Štěstěny! Já vím, že na mě koukala seshora z mostu ku Praze a mumlala - co ten Pavel, promění to? Nemohl bych se jí jen tak hned podívat do očí!

Slavíci tmaví, to je téma! A jejich kříženci? Třída ještě vyšší.

Jak tam asi je?

11. února 2015 v 6:58 | Pavel Kverek
To si říkám často, a protože ta místa znám z návštěv, přesně si z hlavy "vyjedu" potřebný úhel pohledu.
Třeba večer, opravdu, najednou mám chuť některé chvíle tam prožité vrátit a vyvolávám vzpomínky. Kdybych nemohl najít, mohu si vypomoci fotkami - a pozor, i třeba pohledem z auta cestou po oblasti. A jen se usmívám, když vidím, jak nad Žantovem v krásném slavičím hnízdišti už svítí jehnědy lísek. Naběhly si? Však ony nějak vyjdou.

Co tím chci ale říct hlavně?
Jde z toho zvláštní síla, dokonce jsem nedávno četl článek o podobných energiích. Mám radost, když odborník nějak ještě víc pojmenuje to, co obyčejný člověk návštěvou zažije. A cítí. A tak jsem se dnes probudil a říkám si s pohledem za první kopec: "Jakpak tam dnes asi je? Spadla už bříza na skaličce, ten kvartýr strakapoudů?

Občas někdo zavolá o informaci, co bude letos za akce. Myslím, hlavně pro ty zblízka, že už můžu naznačit.

Hodně je to omezeno, bohužel. Vše se odvíjí od květnového pobytu v slavičím zahraničí (i proto jsem s lítostí musel odmítnout noční výpravu za slavíky v Praze).
Vítání ptačího zpěvu bude a to tradičně první májovou sobotu. Na kopečku. Jsou tam docela vzácnosti a v lese jsme dlouho nebyli.

Besedovat budu jedinkrát a to tady v Kněžmostě. Na Den ptactva, tedy měsíc před VPZ. Nikdy jsem tu nereferoval.
Během první půlky roku konečně snad dojde na pěknou událost, to ale radši napíšu, až se budeme blížit, anebo to uslyšíte z regionálního rádia. Objevím se tam asi brzy. A to bude k veřejnosti moje poslední pozdravení.
Ještě jsem si uvědomil, že postavíme tabuli v Slavičím háji, aby bylo k poznání, kam to míří.

Místní slavičí rok zahájíme už ale kolem půlky března, vyjdeme si na modráčky do slatí. A v dubnu už budeme "počítat". Rekord se dostal (už jsem to psal) do první dekády, což je ohromující. A není to tak, že by se někde "utrh´" nějaký šílenec a letěl si zažít běs mnichovohradišťského časného dubna. Hned potom už totiž záznamy přibývají: 12., 13., 15. Tak uvidíme, myslím, že se zas nikam krásně neposuneme, že rekord odolá.

Uvítám z okolí i jakékoli hlášení, když ho nahrajete alespoň kousíček, nebo uvedete, že zpěv je noční, budu-li mít čas, ty rané ověřím.

Tak příjemné vyhlížení, protože venku už to zpívá!
Až půjdete na procházku, zastavte se v slunečném odpoledni někde u potoka, se stromy a nejlépe i s keři. Bude-li jeho dno mělké, nejlíp kamenité, oči pak nebudou chtít jít s vámi domů.

Nad obrázkem II

1. února 2015 v 14:07 | Pavel Kverek
Vítejte v únoru, milí návštěvníci!
(Budu už psát "milí", kdyby to někoho vytáčelo, dávno by sem jistě nechodil - času je dneska málo - takže věřím, že všichni zde sešlí jste na vlně přátelské. Pokud ne, nechte si to prosím v klávesnici)

Parafrázoval bych známé přísloví do podoby: Únor bílý, pole šílí... ..jistěže radostí - konečně! Pro krajinu.

V rámci příprav na letošní slavičí rok procházím fotky ze zahraničí a dostal jsem zase chuť k zamyšlení nad obrázkem.
Už jednou to tady bylo. Tentokrát snímek jiný, kousek odjinud.
Je ale taky z krajiny "obou slavíků", ozářen jsem tím od dob, kdy jsem prvně četl o jejich hybridních zónách. O zpěvech obou mistrů "SKORO" ze stejných míst. Nádherné!
Ani si to tady nedokážete představit, vážení. Ta místa opravdu existují a budou po celé té šikmé linii, táhnoucí se starým kontinentem. Připomínána jsou frekventovaněji ale jen ze dvou republik.

Fotka kolegyně (s dovolením užiji) si v krajině našla zase prima výseč.

foto: Rebecca A Cramer

Ano, tak tady můžete slyšet oba ty zpěvy. Docela od řeky tvrdý až rachtavý, členěný a nápadně jednodušší zpěv slavíka tmavého-uherského a z křovin opodál barevný (šťavnatý) a kreativně dlohosloký zpěv mnohohlasého slavíka obecného.

Ono tam nebývá moc času na nějaké to poslouchání ptačích koncertů, ale člověk to při práci vdechne. A když se povede den, přijdete po ránu, je to zážitek. Musí se samozřejmě počkat na ty druhé, až do říční nivy málem ze samého jihu Afriky doletí, ale oni pak zas v prostředí (dle mého) nijak neotálejí a hned druhý den jsou v akci.
Slavíky obecné tam z času příletu neznám, ale ty tmavé - i proto tam jsem. Obecné znám z domova, to bude stejné.

Když takový slavík tmavý zvládne návrat a připomene se alespoň pár tóny, je zážitkem jej prozrazeného v prostředí sledovat. Jak "testuje" ptačí okolí, kde se stravuje, jak se při tom chová. Ti první (čerství) jsou opravdu chviličku jak "přešlí mrazem" (neplést s "efektem námrazy" ve vztahu k sbarvení samců - někde též na blogu), jak to známe od obecných těsně po příletu. Chvílemi upadají až do "polomrtva" s očima přivřenýma, načepýření. Co to je? Je to jakési blažené vydechnutí nad zvládnutým úkolem - začátkem povinného úspěchu? Nebo jsou opravdu natolik "grogy"? Když je člověk prohlíží v ruce, vidí, jak hormony s nimi už cvičí, jak přilétli energeticky "skoro nadoraz" a v ruce před vypuštěním se spíše přikrčí. To ovšem platí i pro ty naše. Je to nějaká taktika z postupu od zimoviště? Třeba. Podobně se ovšem chovají i v čase pelichání (alespoň čeští).

Slavíci vůbec využívají efektu strnulosti, proto se o nich roky píše, že je člověk slyší, ale nevidí. Když se je ovšem kterýsi rozhodne studovat, jednoho dne je uvidí.

V krajině společného výskytu druhů severně od nás, si člověk nemůže nevšimnout zachovalosti prostředí. Kdybyste v roli fotografky couvli cestou kousíček zpět, už tam bude kolem vás obletovat sameček konipasa lučního. A v tom svahu vedle i bramborníček. A taky skřivan. Neubráním se v těch místech znovu pohledům na krajinu dětství, vždyť tady to bylo taky tak! Travnaté cesty mezi dílky polí a luk, plné motýlů a všeho! Pár desítek let, dnes stovek kilometrů…

O řekách jsem už psal, to opakovat nemusím.

Nejsem na to sám a není tohle mým úkolem, ale šije to se mnou. Dokázat pojmenovat, proč každý z těch dvou se "někde" zastaví a nechce jít dál. Přestože se hybridní zóna v čase vyvíjí, nic překotného to zatím není.
Mám u nás na Mladoboleslavsku vlastně také takovou "zónu" s tím, že jeden z nich tady končí - "kudla" - a druhý nezačal!

Pozoroval jsem tam ke konci pobytu neusazeného slavíka tmavého a rozhodli jsme, že bude dobré ho chytit.
Vzpomínám, jak jsem seděl v osluněném poli řece nadohled a sledoval jeho chování v poměrně dlouhé pobřežní linii hlavního toku i bočního kanálu. Přešel jsem též na silniční nadjezd a četl ptačí chování i z druhé strany. Doma dalekohled nepoužívám (vyměnil jsem jej za foťák i tak chodím ověšený jak vánoční stromek). Tam bych se bez něho neobešel (dvakrát si před odjezdem kontroluji jeho účast). Proběhla "klapka" - a za chvíli bylo hotovo. Objektem byl mladý, dosud nespárovaný slavík, pravděpodobně čerstvě přibylý.

Platí i v zóně, že nejdřív přilétají starší a staří samci, už v prvním turnusu se s nimi ale může "svézt" (na jeho konci) některá ze starých slavic. Pak (květen už pořádně běží) je čas mladých samců společně se samicemi obou věkových kategorií a pak ještě přilétají zbylí mladí samci s všelijakými opozdilci či "hledači" - obou pohlaví. I pro ně je v nivě místo, i jim ještě doutná příležitost!
Alternativa: A nebo se uděje průšvih v zastávkovém místě Afriky (nedávno) a příletový kalendář je docela k nepoužití. (Psáno na blogu)

Ty řeky jsou v ploché krajině výraznými koridory, i proto se v prostředí někteří slavíci na jaře mění, ve smyslu - vyměňují. Že se tam intenzivněji nekroužkují, neví se o tom nic. Jen, že někteří zmizí a cizí se zničehonic v místě objeví/usadí(?).

Jdete dál pobřežím a vidíte břehule. Samozřejmě, hnízdí v strženém břehu! Tady jim ještě řeky umí ty jejich dávné sny plnit! Sedíte nad Prosnou a díváte se na to ptačí rojení. A zase. Najednou před sebou vidím dávný obrázek z knížky, tam to u jejich jména přesně takhle stálo - nad břehem břehule! I na ně se těším.