Březen 2015

Zajímavá pocta

28. března 2015 v 17:18 | Pavel Kverek
V zemi na jihu Evropy je slavík průvodcem oběživa. Asi víte, kde se jím platí.
Rytina je docela věrná, jen bych ubral vypouklé břicho, zrušil vykrojení ocasních per a přestavěl je do vnějšího obloučku.


Jinak je mince pěkná.

Je sympatické, když si někde krále pěvců natolik váží, že ho nechají reprezentovat. V čase končícího března je už docela možné, že slavíci se do té země z Afriky vracejí. My se prvních dočkáme za dva týdny.

Byl jsem se podívat v slavičích kopřivách. Zas budou vysoké, až ptáci přiletí. Jako loni. Zajímavé to sledovat.

Ochutnal jsem si lístek žahavky, abych se rychleji vyladil na sezónu. Vím, když do nich při chytání člověk šlápne, voní, jako teď na jazyku. Jaro v nich má sílu!

Znám za ty roky obrázky, kdy prostředí čeká na své navrátilce, pupeny se šponují, některé už vytryskly svěží barvou a vůní mízy. Stromům sahám po tepu, je tam? Anebo sem po roce už znovu v transu? Kdybych sbíral známky nebo házel šipkami, nezažiju ty chvíle svěží nádhery. V roští, v krajině, stranou civilizace. Lidem to pak nosím v reportážích, ještě mě s tím nikdo nevyhodil.

Došel jsem v Kněžmostě do míst, kam se moc nechodí. Nad starou cihelnu.
Je odtud vidět i jinam, než z vyhlídkových stanovišť sousedního lesoparku. Zpátky na Kněžmost. Pěkné podívání!


Až se otřepete, zaměřte oči do průsečíku dominant, střetu století a pohledů na věc. Uvidíte v dálce čapí hnízdo, posledních pár hodin ještě pusté. To se snad co nevidět změní.

Byl jsem u cihelny proto, že si myslím, že by tam slavíci mohli být. Hledal jsem tam zatím marně, ale prostředí pro ně je. Je zajímavé sledovat, jak si ptactvo zvyklo na střelbu ze střelnice. Jediné, kdo ne, divoké kachny. Mají asi fobii a při každém dalším zarachocení lítají ve výšce v širokých kruzích.

Lísky už odkvetly. Zvykáme si na jiný obrázek jara. Jenom se bojím, aby nepřišly mrazy, to by byla v přírodě tragédie. Slavíkům by to tak nevadilo, sbírají hmyz v hrabance a tam ho je dost i po nočním mrazíku. Ostatně, že by se po cestě s jinovatkou nesetkali, to bych se divil. Přemýšlel jsem v souvislosti s tím nad poznatkem, který je opisován z dřívějška, že slavíci jsou po příletu tiší a pár dní nezpívají, pokud vládne špatné počasí. Údaj je to zajímavý a třeba s ním pracovat.
Čím to je? Já si ale nemyslím, že na vině musí být počasí. Provokací se dotknout dají, ne k plnému zpěvu, ale k tiché a redukované odezvě ano. Většinou jednorázové. Jak se prošvihne, máme smůlu.
Podle mých pozorování jsou ti první "zaseklí" vždy, pokud je opravdu nenakontaktujeme uměle. Hned třeba říct, že dřív ty možnosti nebyly. V prostředí téměř nepobíhají, přeletují vzácně, podle mého jsou zaskočeni (staro)novým prostředím. Jde o nezvyk a myslím, že podobně se chovají za tahu (např. informace od birderů z návštěvy Izraele v pouštní zastávce). Slavík k tomuto nenápadnému vystupování dojde i v čase pelichání, donedávna se o tom mnoho nevědělo, procesu se věnuji sám od nového století a nestačím se divit skvělým poznatkům.

Že jsou slavíci po příletu strnulejší, ukazují i průšvihy na kartách hlášení. Tu jej srazilo auto, jindy je kočky přinesly na práh. Dle mého - a tím to chci ukončit - bez ohledu na to, jestli je chladno s deštíkem či skvěle rozsvícený den, slavíci se potřebují zaklimatizovat, rozkoukat a nabudit. V tom čase jsou méně pohybliví, proto hůř zjistitelní. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že zmíněné chování je důvodem, proč u nich chybí kontrolní zástihy po Evropě na rozdíl třeba od modráčků. Ty v rákosí po ránu či večer na kdejakých odchytových punktech zastihnout lze. Slavík (vyjma mladých letních ptáků) v takovém prostředí bývá jen vzácně.

Příběhy modráčků

23. března 2015 v 19:20 | Pavel Kverek
Jestliže se mě nedávno redaktor novin zeptal na nějaký ten příběh se slavíky, nebyl to problém.
Modráčků jsem potkal během mého chytání zlomkem oproti slavíkům obecným, ale příběhů míň není. Dlouho bych mohl psát.

Jeden se mi připomenul teď, když jsem hledal materiál k Obrazovému průvodci určování věku slavíka obecného, který se objeví na kroužkovatelském webu zkraje měsíce.
Jde o modráčka tady od Kněžmostu, kterého jsem chytil 17. 4. 2008 po půl čtvrté odpoledne v rákosí před vrbou. Takhle tehdy vypadal.


A my si teď můžeme "přehrát" ten výsledek kroužkování.

Ten sameček měl kroužek z Itálie, což by samo o sobě nebylo nijak unikátní (výsledků u tohoto druhu slavíka je dnes už početně), ale když jsem se po letech začetl do karty hlášení (dříve jsem byl nedbalý), objevil jsem v poznámce datum následné kontroly kroužkovance v místě. Pochopil jsem, že nepůjde o chycení na jarním tahu Apeninským poloostrovem nýbrž o zimoviště! Když se tam totiž dnes člověk podívá prostřednictvím kvalitních mapových vyhledávačů (což dřív tak nebylo), pochopí, jakým je místem region Latina jižně Říma. Kraj plný zavlažovacích kanálů s doprovodnou zelení, lagunami - prostě ráj! To modráčci po světě jistě hledají.

Nebylo to pro mne tehdy úplně snadné rozhodování stanovit věk modráčka na 2K když znaky mírně kulhaly, ke všemu byl nezvykle "barevný" a "hliník", ten mi taky nepomohl. Jak oni ti ptáci poskakují slatěmi, bahenní soli s kovem reagují a kalí ho do rezava.
"Nosí kroužek dýl, nebo ne?" Řešil jsem na mezi nad rybníkem Brodkem. Tu "dvojku" jsem mu nechal a čekal, co přijde.
Jsou to v ornitologii nádherné okamžiky, takováto domnívání se - čekání - a dočkání se. Třeba. Člověk přitom myslí na kredit - jasně, dalo by se na dálku s kroužkovatelem polemizovat, vymýšlet různé důkazy a nechat to potom "do ztracena". Svět by se nezbořil, takových neshod archívy znají!
Nikomu jsem neříkal, jak to byl pro mne docela oříšek v tom odpoledni, držel jsem slavíka v ruce o minutu dýl. Pak přišlo hlášení a na něm stálo důkazem, že pták byl označen v předjaří toho roku jako dvouletý. Nechci se tady patlat nějakou "třešinkou na dortu", je to omleté - spíš řeknu, že to hlášení bylo příjemnou tečkou za setkáním.
Neměl jsem čas, věnovat se druhu během jar a i v létě rákosí dost šidím. Všechno jsem definitivně vsadil na "ryšavce".
Takovým ještě nadrozměrem může být, že když přišel první (a jediný, stejně jako ten modrák) slavík obecný se zahraničním kroužkem, bylo na něm v záhlaví stejné OZZANO. Tedy zase pták u moře označený ale nemístní. Ukazuje se přitom, jak ta italská "bota" je pro slavíky důležitá. U toho obecného ze Studénky, co se na ni vrátil hnízdit, jsem zjistil, že ještě chvíli před koncem století se v místě slavíci patlali lepem a končili na tržnici. Jak radostné zjištění, jak důležitá změna! Dnes se u toho jezera učí studenti na chytacích lávkách u sítí stejné slavíky poznávat a při kroužkování jim porozumět. I koukat nad pětašedesáti kilometrovou hladinou kams přes zvedající se velehory a hádat možné výsledky koordinovaného výzkumu.

To si myslím může být laskavý závěr vstupu, čerstvě jarního.

V stárnoucím předjaří

20. března 2015 v 18:48 | Pavel Kverek
Je dvacátého března podvečer.
Pár minut před půlnocí přijde jaro. Dočkali jsme se.

Nikam do přírody ještě nechodím a tak čtu těch pár fungujících webů lidí, co ven už chodí. A taky stránku o příletech a zástizích, tam už je psáno o modráčcích. Tady bývají první kolem třiadvacátého v močálech. I když, může se to uspišovat za roky, co se jim nevěnuji.
Už odtamtud volají jeřábi, dokážu si představit, jak to tam vypadá.

Teď o mé besedě tady v Kněžmostu toho prvního dubna mám nachystáno spoustu obrázků právě ze slati. Rád bych lidem ukázal, že to, co jsem pro modráčky v 80. letech s dvěma druhy zachránil, má cenu i dnes a snad ještě větší. Téma poběží od Humprechtu k Jizeře a zatočí se nad Kněžmostem. Pár odskoků jinam a skončíme zase tady, doma. Nikdy jsem se na akci tak nepřipravoval jako teď. Nikdy jsem tu nepřednášel, nebesedoval. Zvláštní. Poslední třetinu věnuji králi pěvců. Zazní i ochranářský apel. Ukážu lidem, jak mizí slavičí hnízda. To ještě neviděli.

Do prvního jarního dne jsme stihli v Slavičím háji vyvěsit se školáky budku. Vyrobili ji šesťáci o dílnách. Je pro sýkory, snad se to povede. Spolupráci už teď chválíme.


Když slunce zesláblo, zakryto zčásti měsícem, byla obloha divná. Na západě, jako kdyby se furt zatahovalo k dešti, ale žádný nepřicházel. Pak se to zlomilo a světla přibývalo. Tady je obrázek toho zlomu, fotil jsem to přes svářecí sklo přímo z kovárny.


V stárnoucím předjaří už toho moc nestihnu. Jen dopsat tenhle text.
Možná bych mohl zmínit, co všechno už v zahradě, anebo poblíž sídlí.

Oba druhy vrabců, konipas bílý, konopky, zvonci, hrdličky zahradní, špačci a zpěvný drozd, sýkory koňadry a modřinky, odněkud sem po letech přilétají v páru mlynaříci, byla tu sojka, holub hřivnáč, nechybí kosové a to je zatím všechno. Jo, ještě se tu ozývala pěnkava a červenka a od mlýna střízlík. Žluna zelená a strakapoud taky odtamtud.

Provedl jsem úpravy jezírka, ale ty podstatné už musíme odložit.
Z vrchní vrstvy černozemě máme zatím jen zlomky keramiky glazované, o štych níž pak neglazované a kus mohutné kosti, zvířecí. To si vzpomínám, že kostí se tu při kopání základů nacházelo hodně, koňských i hovězích. Tuhle bude muset někdo určit. Chceme k tomu přistoupit zodpovědněji. Je zajímavé, že v té hlíně nejsou skoro vůbec kameny, jde o nějakou náplavu, řekl bych přímo bahenní. Vím, že když se projde tou havraní slojí níž, pak přijde písčitožlutý jíl a přesně na tom rozhraní to čpí plynem, leží tam jasanové listí nezetlelé, větévky a větve, no a fůra všemožných drobností.
To je knížecí most přes močály při dávné obchodní stezce - Kněžmost. Každý metr země by měl k nám takových sdělení, jen kdyby se našel někdo naslouchavý, příliš nefantazírující a zodpovědný! Ten, jaký dosud nepřišel. A tak si tu naši "konzervu" opečováváme, ony základy dřevěné stavby konzervujeme pod hladinou - a věřte, tak výrazně romantické duši jako je ta moje, se tam blaženě sedí na klenuté lávce, nad těmi dějinami. Do toho nedočkaví opeřenci, všichni by se chtěli v té vytvořené mělčině cákat a já jim to hatím.

Beru do ruky listový pruh orobince, myslím při tom na nedaleký Bakov nad Jizerou, kde je snad jediná mystryně, která to s ním ještě umí: A jaká tam bývala dílna! Orobinec se mi vine po prstu, krásně se "obrábí", jen to s ním neumím.
Doutníky jsem radši sklidil a spálil v kamínkách, popukaly a už by se byly dávaly vzduchem pryč. To jsem nechtěl.
Stulíky, které jsme sem zavlekly s vodou se slunkami, už se zelenají. Dřív než lekníny na straně druhé.

Zítra bude jaro! Stmívá se, venku zpívá kos, že se letos vůbec nedočkal sněhu ze závějí.

Bude brzy jaro

14. března 2015 v 13:44 | Pavel Kverek
Už to je fajn.
Špaček dávno, drozd se vrátil předevčírem. Ještě nezpívá, dohání síly a nebo se jen prostě těšil na nějakou tu krajovou specialitu. Skáče v trávníku a přivádí jaro.

Vychystal jsem první letošní reklamu na moji krajinu a slavíky v ní.
VÍKEND DNES, tenhle magazín MF přinese příští sobotu krom nějakého širšího pojednání o ptactvu i zdejší slavíky. Bude to stát za to. Dopadlo to s redaktorem, kterého obdivuji a na kterého jsme si se slavíky už od jejich odletu mysleli. Že bychom byli zvědavi, jak zrovna tenhle člověk… ..A zpracoval to báječně. To budou mít reklamu! Jste-li někdo poetickou duší, jen líp. Mám ten text, nejradši bych alespoň úvod dal, ale radši ne.
Budou na jedné stránce, musí jim to stačit. Už jsem za ně poděkoval.

Moc jsem chtěl tam dostat i Slavičí háj a slavíka z naší zahrady, příloha ale není nafukovací.
Poprvé bude někde napsáno, kolik jsem jich vlastně okroužkoval, tam se to hodí, jinak čísla neřeším. Spíš mne trápí, že teď zmizela další dvě slavičí hnízdiště. Furt tady píšu, že ty lidi chápu - jasně, jak jinak. Mnohdy je to dokonce i jejich majetek a odstartovaná cesta ke zkulturňování svého okolí. Já ale za sebe - co bych za to dal, kdyby mi ke plotu slavíci přilétali. Třeba o tom ani nevěděl, i když bych se divil. I proto o nich pořád někde mluvím, promítám obrázky, upadám při tom do lehčí polohy transu. A je to málo! Přidat musím. Chystám se na rádio, na živo.

Nikdo neví, nebo někteří z vás možná, jak mi je, když vidím plácek uhlazený křovinořezem, z kterého konečně vykoukl drátěný plot a před ním letité plechovky.
Víte co, já vám to vylíčím, jestli se schválně dovedete vyladit na tu moji frekvenci.

Byl květen roku čtrnáct.
Voněly květy třešní, čepýřené křídly včel. Lehce slunečno, ten šum hmyzu, já v úvozu cesty. V posledním, který tu přežil. Psí fialky pomalu končily, přede mnou v lemu plotu zpíval slavík. Hned nad slepicemi, takovými těmi rezavými, nevím co to je za národnost, hrabaly v zemi jak šílené.
V úvozu se dobře pobývá, člověk se může podepřít a koukat těsně nad zemí pěkně "pod keře". A nikdo o vás neví.
Od silnice zpíval sameček pěnkavy, vždycky se vypnul, jak kdyby mu Miloš na Hradě měl pověsit metál a potom spustil. Slavík se s ním nijak nepřetahoval, tušil jsem, že má už "namluveno" a "nemusí". A už jsem ji viděl, nosila listí na hnízdo. Ji jsem chytil hned, on mne převezl. A převážel dál. Viděl jsem, že má kroužek, ale nepotřeboval jsem za každou cenu opisovat to číslo. Tehdy jsem nikam nespěchal. Síť trčela do louky kvůli tomu plotu, sklopkou chytit nešel. A tak jsem se opřel znovu o svah a žil s nimi ten jejich báječný hnízdní čas.
Sbalil jsem to, když se ze stromu za mnou ozval krutihlav. Jak dlouho tady nebyl!
Byl jsem v náladě a rozhodl, že si slavíka chytnu za rok. Proč by se nevrátil.

Teď je to v hajzlu, nepohlídal jsem mu to.

Redaktor se mne zeptal, jak to je s početností tady a v republice. O republice jsem radši nemluvil, počty jsou docela jinde, tady jsem mu sečet tisíc zpívajících slavíků z oblasti Od Humprechtu k Jizeře. A trend setrvalý. Jestli to ale půjde takhle dál, protože tenhle "plot" není sám letos, můžem začít šedivět. Zemědělci totiž vletěli do polí a dotačně začišťují lány. Právě křovité slavičí lemy, které se drží na samé hraně lesa, stráně či vodoteče, jsou svižně mýceny. Hranice je hranice! Netuší, že Unie i k nám směřuje změnu, více snad pro život. Ale pomalou, zdá se.

Takže, dosud jsem byl jakžtakž vesel, teď může být po radosti.

Takhle jsem ale končit nechtěl, kupte si radši ty noviny…

15. VPZ

10. března 2015 v 8:21 | Pavel Kverek
ČSO má těch "Vítání" na kontě víc, o to ale nejde. Jde o to, že jsme s Tomem vydrželi pro lidi to dělat až dodnes. Moc mu za to děkuju.

Nemám už vůbec tolik času, jak bývalo dřív, ale to hlavně proto, že zaměření na slavíky si bere pořád víc. Ale víc taky dává. To nejde přehlédnout.
VPZ ještě při tom zvládneme. Kdyby se Tom odpojil, pak nevím. Možná bych to ukončil. Letos tedy bude a my se podíváme do zajímavých míst. Zas pobudem v brázdě Od Humprechtu k Jizeře, zas se přidají slavíci.

Takže: Vychází to letos na 2. máje, cílem bude oblast Baby asi východní část. Sejdeme se zas do 7 hodin, ještě upřesním kde. Asi v Horních Stakorách, někde při okraji, nebo dole na Studénce, uvidíme.

Oč půjde: Zachytali bychom někde mimo rezervaci. Nejlépe, vyzkoušíme vrátil-li se ještě "italský" slavík. To by byl vrcholný zážitek. Tím, jak o něm dopisuji dolů do zpravodaje města na Jizeře, má dost příznivců, i kvůli vydařenému loňskému návratu. Hlavně ale kvůli místu, kde dostal kroužek. Ten obraz zas pro lidi vystavím. I kdyby se už nevrátil. Ale byla by to škoda. Není tak starý, jestli mu je pět let, víc asi ne. Je v nejlepších letech. Pln zkušeností, dobré kondice. A i to jeho místo zatím drží. Nemusí tak být, signály jsou nedobré.

Dál bychom měli slyšet krutihlava, už tam bude. Strakapoudy prostřední zkusíme nalákat, abyste je mohli vidět. Uslyšíme kukačku, bude tam skrytě žijící pěnice vlašská. Ta tam přežívá už hodně dlouho a určitě jsme ji společně ještě neviděli. Jestli to stihnou ťuhýci a cvrčilky zelené, na ně to je taky bohaté.
Taky je z míst nádherný výhled, to třeba taky vyjde.

Hned, jak to pod Babou zabalíme, odjedu k Prosně, za velkým úkolem.

Doufejme, že počasí o VPZ bude lepší, než loni. Kdyby vytáhlo konečně slunečný den, to by prospělo všemu!

Máme patnáctý ročník. Děláme to, jako většina ostatních zadarmo. Lidí jen, co jsme už přivítali. Z těch prvních dětí, co přišli tenkrát ke Koprníku, jsou dnes už rodiče. Je to síla.

Abych využil vstupu do éteru, kdo je blíž, jsem hostem (prvně) tady v Kněžmostě na besedě.
Na Den ptactva od 17 hodin ve škole. Ten první duben je k tomu příhodný. Musím říct, že nic neponechávám náhodě, chci aby to byl zážitek. Nikde v poslední době nevystupuji, tak se do toho opřeme tady. Vyberu věci hezké, mizérii necháme asi přede dveřmi. Připravil jsem 180 obrázků, kterými chci navést lidi, aby se donekonečna nezaklínali Českým rájem, v kterém koneckonců ani nebydlí. Aby si uvědomili, že doma jsou tak nějak před rájem. Že to ale neznamená, že by ta zem snad byla jalová, jen se po ní musí chodit pomaleji a koukat. A víc se o ta místa bát. Tady se životy jinak třesou! O to větší však "metál" bysme měli krajině připnout. Je nachystán, proto těch fotek.
Doufám, že z místních každý bude po akci držet v hlavě aspoň chviličku ještě ty portréty. Kytek, motýlů, ptactva, kamenů přeživších, i těch poztrácených.

To jsem tomu dal!

7. března 2015 v 19:07 | Pavel Kverek
Byl 28. červen loňského roku. Vstupte do archivu.

Psal jsem o hezkém setkání a přehlédl nález.
Tedy zmínil jsem jej, ale jen jednou větou a nedoceněně. Myslím toho prvního slavíka, co jsem tam u Klenice a železňáku nad ní chytil.

Někdo tam kdysi starému kantorovi rozházel seno z kup a my to odnesli. Kolikrát jsem na tý bousovský škole zažil křivdu, to bych musel vyprávět... Jak nás připravili o peníze za sběr kaštanů. Kam se ztratily, nebo jestli to takovým vítězům soutěže, jako jsme byli my dva, prostě klíďo mohli upřít, to už se nedovím. Byl to "balík" už tenkrát, jak nastavili před nás ten sazebník. Objeli jsme na kole kde co. No aspoň se zvířátka měla (chviličku).

Úplně jsem vybočil a brzy bych se vytočil. Protože v Boleslavi na škole se pak kradlo taky, za to už ovšem soudruhové nějakou náhodou "bručeli". Brzy po brigádě.
Je to furt ve společnosti stejný, vždyť jsou mnohdy i stejní dobráci u vesel.

Pojďme k slavíkovi.
Dávám fotku, narazil jsem na to před chvílí při psaní pro nový kroužkovatelský web, který vzniká.



Pro ty, kteří by ho chtěli mít za mladého, jsem přidal tuhle v pozadí s márnicí.

Co to je za zjev? Mám tady v zápisníku sice biometriku podtrženou, ale vůbec jsem s tím dál nepracoval. - Vůbec, je to jeden z mála, kde si nejsem docela jist s určením věku. Znaky tam jsou příšerné, jdou proti sobě, potřeboval by víc prohlédnout. To už nepůjde.
Neskutečně zajímavý pták, to je tedy dílo! První ruční o dva kratší (!) na obou, ty skvrny mne zajímají. Bylo už po hnízdění, podle mého ale spíš nehnízdil. Křídlo 84 - takže nic moc, úděsná váha, ale tentokrát dolů: 19,75!
Začal právě s pelicháním 10. letky, úplně bez přípravy, takhle zveden. Všechny tři krycí letky na šrot a přitom si pořád myslím a trvám na určení, že je starší. Mám, že přišel na nahrávku, vím, že tam lítali dva, oba se pak chytli, druhý "na ticho". Asi o sobě věděli i takhle v pokročilé době a ten třetí fiktivní je "uvařil" a vrátil na začátek máje.

Že by šlo o nějakého křížence? Přímého určitě ne, to bych přečetl z peří na místě. Až na první letku je formule v pořádku.

Bude mne mrzet, že mám z toho jen šest fotek a ani jedna "nejde do hloubky". A to chci psát k tomu Určování věku jarních slavíků obecných, jak třeba být dokumentačně pohotov. Uff!

Ale je ten nález slušnou "trenýrovkou", jak se říkalo na debilní vojně. (Abych skončil, jak jsem začal).

Náprava stavu:
Nechci vám kazit sváteční pohodu, zavřu to jinak.

Představte si, před pár dny jsem hloubil naše jezírko, protože ta vrba už spadla a tak máme prostor. Nade mnou je ten chumel vistárie, už jí kolik let slibuji, že do ní vletím, ale kam by se vrabci před krahujcem poděli?
Nekvete tolik, ale nechám ji i letos. Odrýval jsem plátky historienosné lesklé černavy, vybíral zlomky neglazované keramiky když slyším - ale tak nádherný zpěv! Tichoučký, vítací. Na den přesně (!) se vrátila konopka a já na to její datum dočista zapomněl! Pochopil jsem, proč ji dřív cpali do klece. Dvě roviny to mělo - intimitu a barevnost.
Hodnou čtvrthodinku konopásek pěl, pak jsem si musel jít narovnat záda a on se asi vytočil. Však se užijeme…

Rekord pořád platí

1. března 2015 v 17:25 | Pavel Kverek
Vydal jsem se po stopách nejčasnějšího zástihu slavíka obecného u nás.

Je uveden v Ornitologických pozorováních z Horusického rybníka a okolí. Je věci ku prospěchu, že autorem je svědomitý ornitolog J. Hora, který mi situaci na vyžádání čerstvě připomenul.

"25. 3. 1974 byl zaznamenán mimořádně raný výskyt slavíka, kterého jsem pozoroval na "Rudě" v křovinách těsně u Horusického rybníka. Protože se pták jen rychle mihl v křovinách, domníval jsem se, že jde spíše o omyl. Ve snaze ověřit toto zajímavé pozorování rozestavili S. Havel a V. Hošek v okolí místa pozorování sítě a po hodině se slavík skutečně chytil".

Snad se od Honzy dozvím ještě detaily kolem odchytu, pokusí se je dohledat a doptat.

Pětadvacátého března je datum tak na modráčka, ale jak vidno, stát se může cokoli.
Uspíšené přílety mají průkaznostně větší váhu než opožděné odlety, kde se může jednat o celou škálu kondičních problémů. Na jaře prostě pták přiletí, protože na to má. Co lze z toho záznamu předpovědět s vysokou pravděpodobností, že šlo o staršího zkušeného samce. Ti přilétají první. Dokonce lze i domyslet, že slavík svůj risk ustál a přeživil se. Ono - mezi námi - dnešní kalendář slavičích příletů do oblasti Od Humprechtu k Jizeře zná datum 10. dubna a to není zas tak propastné. A logicky lze očekávat, že místa bližší zimovištím jako je jih Moravy a Čech, mohou ještě nějaký den "trhnout".
Dobré je též připomenout, že Jižní Čechy mají slavíky "nově", v dobách aktivních ptáčníků nebyli.

Přijde-li člověk na slavičí lokality po půlce března, nevidí až tak důvod, proč by tam první od jihu nemohli být. Potrava v hrabance je, bylinné patro startuje, keře houstnou a noční teploty jsou k přežití. Možná je jen naší chybou, že jsme nedokázali zopakovat výsledek lidí, badatelsky pobývajících na terénní ornitologické stanici před 40 lety.
Nejsme pozorní, nemáme štěstí, nejsme ve správném čase na správném místě! Ono - mezi námi - takové hledání je hodně drahé, mělo-li by být systematické. Sám si mohu dovolit jen týden - dva, kvůli příletovému kalendáři. A vůbec netvrdím, že není chybný. Dokonce si myslím, že je. Neprojedu prostě těch více jak půl stovky hnízdišť během jediné vycházky a dobře vím, jak to šidím. Kde jsem byl včera, tam dnes ještě nebude, bylo tam mrtvo, jedu podregion jiný. Den uteče stejně, nikde nezjistím nic, a když příště či popříště se vracím na stejné místo, děsím se, aby tam snad nebyl.
Pak zamířím v zoufalství na plácek, který ani pořádně hnízdění neumožňuje pro nevýraznost či nedokonalost, zahraju - a on tam je! Matematická pravděpodobnost v háji, hlava mě bolí, jak se z ní snažím dostat, kdy jsem tady byl naposledy a proč jsem sem ksakru nešel dřív. Když ale vzpomenu, jak jsme přílety skrytě žijících pěvců dřív zapisovali bez přehrávačů, zůstávám v klidu. Jsem dnes přeci jen přesnější.

A tak to je i s tím desátým dubnem. Rád bych ho pokořil, ale nemám kliku na správné místo. V kalendáři je devátého, osmého, sedmého jen na jediné stránce a já mám vybrat cíl výjezdu. Po cestě domů pak v podvečer jen uvažuji, trefil jsem špatná místa nebo slavíci ještě nejsou. A když to nakonec klapne, většinou i sklapne. Pokud není za dveřmi noc a je chvíli čas. Chci totiž vždy ty časné dostat do ruky. Z mnoha důvodů. Už jsem si i vyzkoušel, že nelze věřit tomu, že který zpívá časně, takový tam zůstane. Kdybych byl dokázal při svém chytání ještě kroužkovat mláďata, možná bych měl v těch "výměnách" dnes jasněji.
Přiletěl takhle totiž "rekordman" k Husí Lhotě, byl starší, vybarvený, bez kroužku a mě to vnuklo myšlenku o smrti původního, letitého. Za pár dnů jsem nevěřil očím, zpívajícím stranou u lesa v zatáčce byl on - nejrychlejší, čerstvě mnou označený a na tradičním hnízdišti pod dubem bravurně koncertoval mistr, můj starý známý.

A pak do toho promlouvají auta na silnici.
Přemnohé plácky jsou hned za krajnicí a v zimovišti takové obezřetnosti třeba nebylo třeba. Tady zkraje po příletu, než se rozkoukají, často právě proto umírají.

Abych ovšem skončil veseleji. Co takhle toho pětadvacátého nabít baterky a jít to někam zkusit? A nebylo by tedy lepší vyrazit už o den dřív? (Úsměv)