Květen 2015

Křídla dvouletých na konci máje

31. května 2015 v 19:50 | Pavel Kverek
Pojďme po čase prohlížet peří.

Doba je nejvhodnější pro jednu zajímavost, kterou jsem už několikrát na blogu otočil. Peří dvouletých.
Jestli ne jindy, tak nyní ano. Teď by se nám to určovalo!

V čase kdy slavíci narození v roce 2014 nosí velké peří přesně rok, musí to na něm být poznat. Víceletí je mají staré necelých deset měsíců a navíc první peří mláďat co do kvality a vzdorování oděru je na tom výrazně hůř.
Peří loňských chvíli před pelicháním, tedy v konci května, velmi rychle chátrá a řídne.

Tady jsou dva snímky po sobě dnes chycených slavíků z nejvýchodnější části zájmové oblasti, ze Sobotecka.



První málem od Humprechtu, druhý od samoty Betlém směrem k Vesci.

Dobře je vidět u prvního konce v křídle přečnívajících ručních letek poškozených v obrysu, u obou pak i prodřených v ploše praporu. U druhého je první krycí pero dokonce ulomené. U prvního také, pro změnu třetí.
Přesto i mezi těmito v zorky je jistý rozdíl v opotřebení. To nám připomíná, že pravidla jež hledáme a snažíme se ustanovit, nejsou stejně kamenná.

Mám nově posunutou hranici výskytu v oblibě. Ptáci odtud často zmizí a ti, kteří vydrželi, zdá se vyšli naprázdno. Bez protějšku. Alespoň po dnešní prověrce to tak vypadá.

Krajina se tam už nápadně zvedá a vlní a ke všemu ještě míří do lesů. Slavík má rád krajinu otevřenou.
Mám tu lajnu rád i z jiného důvodu. Mám pocit, že tady se ještě můžu dost naučit ve vztahu k biotopovým nárokům a osídlování oblasti.
To až před koncem století jsem se rozmáchl po okolí a přestože je to časově dřina, nelituju.
Letos mám ovšem na lokalitách takové dluhy, že víc práce zbyde na pelichání. Budu muset máknout o prázdninách.

...

Zaniklo hnízdiště nejsevernější, taky na hranici - Podolí na Mnichovohradišťsku. Vyholeno je precizně. Hodně nadlouho, nebo definitivně. V mapě ho tedy škrtám.

Měl jsem informaci z obrubské pískovny, že tam zpívá zvečera podivný pták klokotavým zpěvem. Už jsem se radoval, že i letos zapíšu slavíka tmavého, ale byl to drozd. Zpíval zajímavě. Přeci jen jsem ho radši ověřil plejbekem.
U těch českých tmavých slavíků, pobývajících na hnízdištích SO, člověk nikdy neví. Jsou učenliví a přijdeme-li před létem, kdy už případně stihli druhový zpěv jaksepatří zdeformovat a podřídit okolí, můžem být překvapeni. To však lze zažít opravdu především během chytání pro kroužkování. Až v ruce totiž získáme jistotu, že nejde třeba o křížence.

Květen už končí

29. května 2015 v 18:53 | Pavel Kverek
Nemám čas nikam chodit, ale vím, co se na hnízdištích děje. Vím to za ty roky.
Úspěšné páry krmí mladé. Hnízdění se přesouvá do prostřední fáze, pak už jen osamostatňování mladých.

Slavíci jsou dobří rodiče. Zažil jsem s jejich hnízděním spoustu příběhů. Někdy jim to nevyjde, predátoři včetně koček mladé sežerou, dospělí v takových případech začnou pelichat dřív. Spolu s těmi, kteří nehnízdili vůbec. Těžko takové ptáky zjistit, ale málo jich nebude. Půjde především o samce, samice se dokáží uplatnit i na poslední chvíli. Slavičích samců je v přírodě víc než samic.

Mám jedno přání, které splnit nejde. Vědět tak o hustotě osídlení z oblasti, kterou sleduji, v letech dávných. Nikde nejde na nic narazit. Ptáčníci jsou po smrti, ornitologem tu byl akorát pan doktor Hořice z Hradiště a ten slavíky hlásil z jiného konce, nikdo mi nepomůže. Snad jen ten lístek od paní z Hradce, která ho poslala tenkrát v reakci na Hosta do domu, na ČRo II - Praha, jak se stanice jmenovala.
Bylo to z časů těsně po znárodnění a psala o Mnichově Hradišti, o zámku. Tam je prý chodily s maminkou poslouchat. Z toho tedy usuzuji, že byli slavíci i jinde po dnešním území rozšíření, kde jezdím. Jen o nich nikdo nenapsal, asi ani do kronik, jak to tak vypadá. Hustota osídlení takováto určitě nebyla, nyní dojíždějí pořád ještě báječné časy z konce socialismu a těsně po něm. Já se toho ale ještě dožiju, že spadnou dolů jako v Anglii. Tady to bude ovšem pro degradaci podmínek.

Procházel jsem archiv ve snaze najít obvyklé datum kroužkování mladých. To se děje mezi pátým až osmým dnem jejich věku a květnových je tam jen pár. Spíš přelom měsíců, nebo začátek června. Do prázdnin je ale hotovo a všude klid.
I v Polsku jsem našel hnízdo, rozestavěné. Ale taky tam samice slavíků obecných upřednostňují listí z dubu, jako u nás. Nevím, jak hnízdí slavíci tmaví v lužních porostech vrb, to jsem nezjistil, nebyl na to čas. Hnízdo slavíka tmavého ale znám z Česka, od Metuje.

Květen je opravdu takovým měsícem lásky i v přírodě.


Se vší radostí a bouřícími hormony. Červen se pak vypořádává s následky. Je časem mláďat.
(Už z vás mnohé slyším, jak naříkáte nad fotkou, že některé hormony by klidně mohly zůstat v klidu).

Ještě ale je máj, ještě docela neztmavlo listí. Barvy má svěží. Však taky někteří ptáci teprve přilétají. Přibude sedmihlásků a šedých lejsků, ještě i žluv a rorýsů, ani kukačky nejsou doma všechny. A právě díky tomu všemožnému prolínání člověk ani pořádně neví, kam co zaškatulkovat. A najednou - první už znovu odlétají. V tom je to vyznávání se v přírodě složité, komplikované.

Na Červenském rybníku prý dneska pluje černá labuť. Hrůza. Jestli je to ta ze zimy, kdo ví. Aspoň něco tam na hladině je.

Květen pomalu končí...

Z křoví i od stolu

26. května 2015 v 22:16 | Pavel Kverek
Nejprve z křoví.

Všimli jste si, slavíci mají dozpíváno. Ano, líhnou se mláďata a to je veliký zlom českého slavičího roku. Když někde zazpívá, je to neuplatněný smolař, nebo hnízděni zpožděné či náhradní. Pro hlavní proud platí první věta. A v něm jich letos (naštěstí) jede většina. Proto lidé telefonují a bědují, že mají po slavících. Nejdou teď pořádně ani monitorovat, hlas ignorují.

V Slavičím háji jsme zažili milý zážitek. Budka pro koňadry, co v zahájené spolupráci šesťáci vyrobili a pověsili, funguje. Ale stihlo ji drama. V noci asi kuna ji zatížila jaksepatří, a že je vynešena na konzolce, ukotvení v kmeni nevydrželo. Asi jsme to podcenili. Druhý den jsem hledal budku a byla spadlá pod stromem vchodem dolů. Nevím, jak dlouho tam ležela, opeřená mláďata ještě žila (až na jedno), staré ptáky jsem nikde neviděl. Pověsil jsem ji tam rychle, ale výsledek neznal. Dneska jsme to jeli opravit na jistotu, samička seděla na mladých, zázrak! Museli jsme ale vyhodit ten jeden úhyn, hned se však do budky vrátila.
Že to nevzdaly, přitom jsem je kolem neviděl. Koňadry dokáží být někdy k jiným pěvcům potvory, ale tady si mě dokonale získaly.

Nyní od stolu.

Informační tabuli do Slavičího háje stihneme do prázdnin i slavnostně uvést do života. Bude to akce pro Bousováky.
Město by rádo, aby lidi přišli. Bude je zvát a možná i lákat.

Takhle to natrefit!

24. května 2015 v 23:45 | Pavel Kverek
Když se líhnou u slavíků mláďata, samec nezpívá. Jsou tiší.
Přesto jsem v Slavičím háji utratil den, abych prověřil, jak to tam je. Máme dva páry a jeden ještě nedaleko za sběrným dvorem, letos jim to místo ještě stačí.
Naše dva páry jsou přečteny kompletně, tři ptáci s kroužky, jeden samec nový. Jedna z označených samic přisídlila, což je skvělé a ukazuje to na zvyšující se atraktivitu místa. Druhá pochází z roku 13 a byla označena pelichající (v poslední fázi výměny) čerstvě testovaným nočním odchytem na playback. Myslel jsem si tehdy, že půjde o samce a takové překvapení! Vzadu je samice nová - dvouletá, samec zkušený, chytit nejde.

To ale není k tomu titulku. Jde o věc jinou.

Snažil jsem se načíst pro lidi, až budeme zanedlouho odhalovat tabuli, jeden den pozdního máje, kdy klíčový druh už je trochu ze hry, co se týče hlasové kulisy. Perfektně ale zaskočily cvrčilky zelené, přesně pro ně to prostředí s vyčuhující stařinou a nízkými vrbičkami je. Bez přehrávky, ale přeci jen se mi dařili okroužkovat, jen ale tři samci. Když zapadalo slunce, začali cvrčet. Tak to máme za odměnu.

To ale ještě taky není k tomu titulku.

Kukačky. Máme je každý rok, kolik jich kolem je, vůbec nevím. Myslel jsem, že pěstouny hledají jen u rákosníků zpěvných, kteří tam jsou početní, a zůstal jsem koukat.
Slunce přes den nebylo, jen těsně před západem podlezlo tu roletu. Stál jsem na rohu pod hrušní a kochal se příčným pohledem na konečně snad rostoucí keře v našem parku. Na nízkou berličku, kterou tam máme pro dravce na zimu, sedla samice kukačky. Stejně nizoučkým plíživým letem přiletěl samec, zakukal a od keříku naň vystartoval strnad. Hlídal hnízdo, protože samice se šla podvečerně proletět.
Divadlo, které se strhlo, jsem nikdy neviděl. Strnad samci kukačky dokonale naletěl, hnal ho až za cestu, samice kukačky slítla dolů, sežrala jedno vejce a myslím si, že hned nahradila svým. Vidět kukačku takhle přistát do vysoké trávy naší savany, to byl zážitek. To už přilétli oba obecní strnadi a hnali ptáky pryč. Do hnízda jsem nekoukal, přesně na centimetr nevím, kde je. Pak ho snad najdeme a jsem zvědav, jestli strnadi vejce vyhodí, nebo hnízdo opustí, nebo uvěří, že obstáli a kukačkám budou pro blázny. V červnu, kdy - jak odhalily projekty s vysílači - už samci směřují k Africe, zatímco jejich potomstvo doma začíná teprve otvírat chřtán na pěstouny, staré kukačky opravdu odlétají! Není to neskutečné? Je to neskutečné!
Dal jsem strnadovi kroužek, abych ho příště poznal, kdyby lest snad společně prohlédli a hnízdo nechali.


Slavičí háj při svém mládí už hostí nejednu pěknou bytost.
Bažantí slepice tam žijí dvě, kohout haleká hned od naší lavičky. Zajíc do mě málem vrazil zvečera, jen nějak marně vyhlížím ťuhýky. Měli by tam být. Ale hlas divoké hrdličky hned přes cestu, to je záplata tuze pěkná.
Okroužkoval jsem i pěnice hnědokřídlé, jen strnad luční zmizel. A už se neukáže, výměra je menší, kolem nás vznikly louky. Co naplat.

Slavičí háj - na důchod ráj!
Snad stihne vyrůst do té doby. Ale slavíky už máme.

V soukolí času

23. května 2015 v 11:52 | Pavel Kverek
Jsem tady znovu s postřehem


...jenom pohlednici.


Nejde mi o plamének, ten je na té sakuře jen pokračovatelem růžové záclony před kovárnou, a nejde mi ani o jeho vanilkovou vůni, jde o divadlo.

Lidé si ho sem chodili fotit, když byl na vrcholu. Já ale čekám na tenhle čas. Vůně odcházejí, květy se rozpadají, fotím už jen já. Výpověď pro mne, že nic netrvá věčně! Tady jsem ale jen v půli té cesty, přichází poučení:

Dočkáme-li se zážitku, nespěchejme nikam a příležitostí tou se natankujme k přetékání! Bude se hodit při čekání, než kolo na chviličku znovu pro nás příště v jedinečnosti přibrzdí.

Když si podobných pramínků posháníme víc, pokud možno ještě víc a čekání jimi osvěžíme, samoléčba přírodou v nás bez fanfár zakořenila. Máme vyhráno!

Hezký čas báječného máje, milí návštěvníci.
(A slavičímu blogu gratuluji k rekordu. To je vaše dílo).

Stačí k tomu málo

22. května 2015 v 23:00 | Pavel Kverek
Už bych s tím byl skončil a vzal téma domácí. Ale jak jsem lítal po mapě a vypočítával délku přesídlení křížence od mostu přes řeku u obce Czolnochów, zas mě to pohladilo. Vzpomínkám stačí málo.

Vůně máty v mokřinách, fialová trávnička na břehu, krásně rozkvetlá...


Jeden z členů týmu málem po pás v rašelině (a to mu osud ještě vybral to nejmělčí místo!), břehouši černoocasí v hnízdní síle, vzdušné kreace lovících rybáků, pozorovatelna pod stříškou z rákosu, dudek z cesty odlétající, přemýšlení nad volbou chytacích plácků v unikátní krajině a radost nad zvyšující se profesionalitou, dálkové přesuny, kde nemusím řídit a nad vším podpůrné počasí.
Snad každou chvíli zvonění zvonů nad krajinou, přísná rybářská stráž, souboj ledňáčků na hranici revírů, nebojácní konipasi luční všude kolem (horští prý tady už chybí), majestát nížinných řek, třísky od bobřích struhadel. Nekončící vrbové plantáže, déšť z jejich větví od polními vrabci lovených pěnodějek, hlasy slavíků tmavých slyšených z postele, kafe z polské vody, hovězí konzerva "Wolowina", z televize přetahovaná o prezidenta, špačci hnízdící běžně pod okapy, milí soubadatelé - a Polsko, žijící hlavně domácími čápy! Že kolem prochází unikátní slavičí linie, to nikoho příliš nebere.

Špaček je věru vyvedený pěvec.


Expediční foto zatím není, až bude, přinesu jej.

...

Na jednu otázku odpověď pořád nemám - proč schází tmaví slavíci u nás? Místa, která jsem venku nastudoval, doma taky máme. Co v tom ještě je?

Viděl jsem jednoho lovit hmyz v koruně vrby, z toho jsou tmaví právě podezříváni, ale já jsem je k zemi motyčkou dostal.

Taky jsem se učil pozorováním, to jsem si předsevzal. Seděl jsem na protipovodňovém valu řeky, která před chvílí levým koutkem tlamy spolkla Prosnu a pozoroval rodinnou intimitu místních slavíků tmavých. Viděl jsem, jak oba v luhu fungují. Věděl jsem, že musí přijít určitě k okraji pod násep z hloubi té džungle, a přišli. On za ní. Ona tam chtěla, jemu jiného nezbylo. Pak už zas ale zpíval v pralese, že by člověk nad každým pokusem mávnul rukou a oklepal se už samotnou představou, že by se měl za ním vydat.
Jen ještě nevím, jak v té spleti fungují, když vzrostou byliny. Musí sahat člověku dobře nad hlavu a ještě výš divoký chmel.
A jak pelichají? To taky musí být síla. Slavík tmavý patří k pár druhům pěvců s nejrychlejší výměnou opeření. Stačí mu k tomu měsíc a dva dny. Spadne to z něj jako z Ikara. Jen s tím, že pták s tou změnou počítá. Ostatně, mám nafoceno z Čech.

A zajímavost na konec.
V záplavovém území (teď suchém) zpívají rákosníci velcí. Vodu k tomu nepotřebují, zdá se.

Hybridi v zahraničí

21. května 2015 v 20:09 | Pavel Kverek
Oblast společného výskytu dvou druhů "hnědých" slavíků u řeky Prosny popouští v čase návštěvy uzdu fantazii, člověk by očekával právě tady nejsilnější výskyt kříženců.
Přestože jich několik v záznamech kolegů existuje, sám jsem se s takovým setkal poprvé. A nijak hojní ani tady nebudou.

Chytil se sameček již známý (kód není vidět), ale z časů, kdy jsem při tom nebyl. Proto jsem ho viděl poprvé a platí, co jsem napsal zkraje. Tomáš mi ho vyfotil mobilem, protože jsem se toho dopoledne nechal paní Náhodou mírně zaskočit.
Tady je (všechny fotky jsou jeho).


Je to pro mne další přímý hybrid do sbírky, první zahraniční.


Koho baví hledat bizarnosti a slavíky trochu zná, povšimněte si prosím rýdovacích per. Jsou úchvatným kompromisem v barvě. A tady jsem se dočkal druhého potěšení s barvami polských slavíků. První byl nedobarvený slavíky tmavý, druhý je hybridní pták s nerozhodně zbarveným rýdovákem.

Bylo hezké, že jsem křížence ho určil hned z fleku a až pak dostal na něj potvrzení, protože je samozřejmě již otestován.


Prohlížím si jeho znaky a je jasné, proč jsem zpozorněl už u křoví. Je dokonale podobný těm, které jsem pro českou ornitologii zdokumentoval doma. Tihle F1 kříženci jdou poznat, horší jsou "zpětní", dalším a dalším křížením postupně splývající v jeden z druhů.

U tohoto hybrida registrujeme kontrolním odchytem přesídlení, což je velmi důležité. A taky třeba, že i kříženci mají na to, aby zvládli cesty mezi Evropou a Afrikou. Kde mají zimoviště, nikdo neví. Protože z rodičů každý táhne jinudy a jinam. Kdybychom měli jistotu, že takové ptáky umíme najít prvně i podruhé, geolokátor by zimoviště zapsal. Dnes už jsou přístroje na dobré úrovni, spolehlivé. To by byla největší událost u slavíků!

Zažil jsem čtyřikrát takového křížence zpívat, mám to v uchu a v projevu převládá slavík obecný. Ostatně, k tomuto polskému už existuje záznam. Musím říct, že právě jeho zpěvu jsem užil dost. Na provokaci slokami SO zareagoval okamžitě, přesně, jak si pamatuji z konce minulého století od Sukorad.
Jejich strofy se zdají trochu kratší oproti slavíku obecnému, zaujme výrazný až řinčivý tlukot, který je nasazován snad do každé třetí sloky s velkou oblibou. Co klepne - z projevu tryskající bojovnost a co si vzpomínám, při odchytech všichni reagovali bezprostředně. Samozřejmě u těch, kteří byli chyceni na nástrahu, tam nelze dohlédnout.

Přímí potomci ze smíšených slavičích párů jsou nádherní ptáci. Postavou statní, se znaky legračně zdemolovanými. (A tady se musím pojistit, kdyby kdosi zkušený namítl, že z fotky tenhle zase žádný obr není. Ano, tenhle polský krásně drží znaky, ale dva milimetry v křídlech jsou v dojmu hodně poznat - co víc - je na krátkých nohách).

Vítám každé setkání s těmito vzácnostmi, protože materiálu pro nastavení klíče k spolehlivé determinaci je pořád málo. I když s úlevou musím říct, že na rozdíl od průkopnických poznatků z Německa jsou mnou zachycení kříženci jeden jako druhý. Žádné typy sortovat nemusím.
Když jsem zmínil kolegy německé, ohlédnu se podobně jako oni tehdy a také vykreslím atmosféru hybridní zóny. Jen jinde, u jiné řeky:

Je úchvatné, postoupí-li květen k svoji půlce a slavíkům se návraty podařily, jak po ránu, když kraj se probouzí, zní pestrý a členitý, horlivý i jásavý zpěv slavíka obecného z sušších keřů nad řekou a v podmáčených vrbách odíraného luhu mu čerstvě odpovídá váhavý a tvrdý, rachtavý až hlučný zpěv slavíka tmavého. Přiletěli hnízdit.

A jak to vypadá, když vládne nebývalé sucho? (Jako letos).

Slavík obecný si troufá k řece a početní. Uplatňováním dvouletých.
A aby to nebylo ani k poslechu jednoduché, koncerty dokošatí songy kříženců, slavíků tmavých v notách obecných a vše dorazí drmolící ptačí břídilové zatím bez zkušenosti. A někdy zřejmě i bez talentu. To je Prosna i v roce 2015.

Ještě tam kvetou

19. května 2015 v 7:23 | Pavel Kverek
Poslední místo výskytu na Mladoboleslavsku drží pár let už silou vůle. Kosatce sibiřské ještě i letos rozkvetly!


Řadu let let píšu mnohde o té nádheře jalově (objeveno v roce 2000 při sčítání slavičích hnízdišť) a přeci se nyní našel člověk, který chce přes jiné pomoci. Přeci jen se povedlo rozložit strach k více lidem. Tak třeba přežijí.

Kdybych měl zavzpomínat na čas, kdy jsem je objevil - je to už spousta let - bylo jich tam modro. Hájit jsem je musel i proti takovým blábolům, že nejsou pravé, že jsou tam zavlečené a podobné kecy.

Stav se rapidně snížil před šesti lety, kdy postřik na poli spálil svodnici jaksepatří. Zmizely nato z páteřní vodoteče, kam se proudem dřív rozšířily, zmizely z potůčku od studánky. Téměř. Zbylo jich deset. Letos jich je o nějaký květ víc, ale je to stejně takové tiché odcházení. Naděje, ta ovšem umírá poslední a zdá se, že i tady.

Slavíci jsou v hájku znovu na dvou místech a právě hnízdí. Po stromech tam odpočívalo snad půl sta holubů hřivnáčů. Jestli ještě táhnou či tito nehnízdí, kdo se v tom vyzná. Ovšem pohled to je úchvatný v tom tichém místě, jak při odletu, který odletem vlastně není, jak při něm rachotí křídly. K návratu. Šlo jen o takové divadlo, na to se jim tam líbí dost. U studánky. Tak jsem jim ji lopatou, kterou jsem měl náhodou po ruce (úsměv), vyčistil.

Zastavení po cestě

17. května 2015 v 9:51 | Pavel Kverek
Zastavením po cestě myslím současnou chvíli, kdy zavazadla znovu vyhubla, budou vydechovat a čekat na květen příští. Ten čas je docela nedaleko, ono se to nezdá...

K čemu mi jsou cesty jinam, když hledět bych si měl slavíků zdejších?

Ne, že by mne SV Mladoboleslavska neměl čím obohatit, ale příležitost jinde je pokaždé pro mne vzácná. Vždycky jsem jel, kde jsem byl potřeba, kam se mi chtělo, kam mne to lákalo. Mohl bych výpravy vyjmenovat, pravda, chvíli by to už příjemně trvalo, ale vypsal bych je. A jedna nebyla zlá, všechny mimořádné, obohacující. I díky nim je ze mne ten, kdo téma jakžtakž ovládá. Zase jsem měl čerstvě příležitost, dokázat to. Toť lepidlem spolupráce další.
Jenže já jsem odborníkem polovičním, druhým dílem nadšenec a obdivovatel. Nejen ovšem přírody a ptactva. Dobře si všímám těch mladých spolupracovníků kolem a moje měřítka z nedávného socialismu padají pod stůl. Tohle jsou jiní lidé, je to výběr třičtvrtěúspěšných, kteří doběhnou. O tom jsem přesvědčen a dobře pro vědu u nás, za hranicemi, za mořem. Ti lidé jsou v obrátkách, které už ani necítí, poznat jsou zvenčí. Rád jsem za oslovení i za to, že jsem pro ně nutným.

Všímám si krajin, kde pobývám. Jak se u lidí mají, jaké jsou. Jde o nepojmenovatelnou nádheru vždy a všude. A stát můžu na staré skládce odpadků. I ta má rozměrů. První v síle času, jeho údernosti chcete-li.

Přišel jsem k Prosně a našel v písku pazourek. No jasně, odtud se vydávaly na cestu k nám výměnným obchodem. A obchod krajině zůstal do socialismu - co pravím - do dneška!
Jinde jsem viděl topoly, které nikdy před tím. Přišly prý do kraje s válkou. Dívám se na ně, mají přesně věk po divokém dětství. Zelenají se nad řekou první, nečekají na nic, zůstalo jim to v krvi, neberou ohledy ani na místní příbuzné.

Rašelina země blíž Bělorusku je nejčernější a nejjemnější, co jsem kdy viděl. Byla po dešti, ten taky přispěl k chvíli, jež byla pro mne objednaná. Měl jsem to tak uvidět a odnést si ke klávesnici.
Řeky jsou tiché, plazivé. Bobři mají v březích břichy a těžbou vybroušené kanály na úroveň hladiny a tam, tam jsem našel další máznutí štětcem do obrazu pochopení Luscinia luscinia! U nás slavíci obecní součinují se srnčí zvěří, jejich leženími, v bobřích kanálech mají prostřeno slavíci tmaví! Nejen pobytové stopy vidno (bílé tečky trusu).


Viděl jsem tam slavíky přímo v akci! Tady je pár, ona vpředu.


...

Příroda je nezměrným soustrojím a prohlížet si závislosti fungujícího běhu je velikou chytrostí nás, co o to stojí.

Tohle se mi na závěr hodí, i když je to z loňska. A myslím, že by to bylo potřeba vydat v češtině a přinejmenším na jednom místě svižně aplikovat!


Jedeme na východ

16. května 2015 v 21:19 | Pavel Kverek
V oblasti křížení příbuzných slavíků jsme uspěli na jedničku, termín dodrželi a od Warty odjíždíme na východ.
Na cestě po ránu leží dva mrtví bobři, zastavujeme a jdu je odklidit za krajnici kvůli pietě.

Tachometr metal čísly, až přišla zastávka. Ohromná řeka Bug kousek před soutokem. Tady mi nevypadly jen oči, poklesla i čelist. Vrby, o kus dál vrby, stranou pro změnu vrby a v dáli pak už jen samé vrby. Nízké, seřezávané místy lidmi, jinde zapěstovávané bobry, ty přečnívající drcené povodněmi. Takové bochníkoviště v podrostu s meruzalkou. A všude slavíci! Jsme v alopatrii, jednodruhově tedy už jen slavíci tmaví.

Byli nejpočetnějšími - řečeno jinak - kamenem bych od jednoho k druhému dohodil. Hustotu si vypočítejte sami. Neskutečné, a chabý můj sluch se ocitl v pulsujícím chóru.
Pořídili jsme vzorkový materiál, doskákal jsem lagunami k břehu, řeku vyfotil a jeli jsme dál.
Jo, ještě něco - všude to vonělo mátou, jak v krajině Malé Mohelky v roklinách Podještědí.

Zastávka u řeky Narew, další změření slavíci, po topolech koule jmelí, žluvy a kukačky. Krávy spadly s rachotem z břehu do řeky, nedivil se nikdo jen já, zbylé na ně koukaly a očima snad házely lano.


Bučely spíš pobaveně, kolem zpívali slavíci. Už ne tak početní, jako v předchozí zastávce, ale taky z každého keře. Jen keřů bylo o něco míň.

Konečná! Jsme v cíli několikadenního odskočení.

Před námi v krajině svobodně zašmodrchaná řeka Biebrza, její nedohledná mokřadiště, oka hladin a v rezervaci losi, kvetoucí vachta (na obrázku), rozezpívaní rákosníci ostřicoví, dřevěná lávka a návštěvní řád.


A pravý nefalšovaný birder! Z Irska. Nevyhnala ho z mola na konci lávky ani bouřka, v pláštěnce se skly pořád na očích a už se těšil na ráno, jak zas vytáhne notýsek. Tady ho mám v záběru.


Odjeli jsme na základnu a parku se vzdálili. Slavíci tmaví už byli v párech, v rašelině lužních lesů kvetly kuklíky.


Sebral jsem si kámen do kapsy, červenou žulu, co se z ní brousí pomníky. Když se namočí, je pěkně pestrá.

A ještě jedna odbočka stranou, ještě jeden odchyt v zrádných rašeliništích a krom slavíků náhodně chycený modráček jakési subspecie. Krásně na břiše žilkovaný, více do středoevropana.


A olšové lesy téměř bez podrostu! Kde tady slavíci hnízdí?


Víc k severu prý je to běžné právě tak.

Přišel čas odjezdu.

Lidé kolem navazovali barevné stuhy ke křížkům s oplůtkami, na etapy chodili do kostela, aby se vešli. Byli k sobě slušní, slavnostně oblečení.

Málem v každé vesnici po celé dlouhé cestě byla čapí hnízda, většinou obsazená. Legrační ploty z vymalovaného betonu, čističky odpadních vod. Tady zřejmě cílené dotace "neprojedli".

Bylo to pěkné pobytí, a jak už jsem psal, výživné.

Když si už dovedu představit slavičí potenciál nad překryvným pásem kamsi do Skandinávie a po německý západ, musím se ptát: "Proč neležíme víc na východ, aby přes nás alespoň odlétali?"
Když jsem kdysi četl o jejich průtahu poslední africkou zastávkou v Keni po půli listopadu a kroužkování panem G.Backhurstem, kroutil jsem nad tím rojením hlavou. Slavíci tmaví byli nejpočetnější. Posíleni i těmi z Polska. (A asi tak desíti našimi, ze srdce Evropy).

V čase nazpátek

16. května 2015 v 9:30 | Pavel Kverek
Z auta se dívám přes zábradlí k Prosně. Je pořád stejná, stejně krásná. A hostitel Pawel to na mne ví, těšil jsem se na řeku moc. Má obrovskou sílu, vysvětlím jakou.

Nejde mi o tu říční, polské řeky jsou líné a vrchovaté kvůli rovné krajině. Než by odtekly, radši se rozlijí, přestože třeba právě Prosnu jsem "popoběhnout" v jednom úseku viděl. Sílu myslím jinou, biotopovou.
Drží unikátní nabídku oběma druhům slavíků! Vím, že až k ní přijdu zas sbírat odpovědi do projektového zadání i soukromé, bude mi dobře.

Neprší, květen se i severně od nás rozparádil, obecní slavíci už zvětšiny přilétli, tmaví se blíží. Oproti loňsku je obecných víc, to mi přišlo už doma.

Začínáme.

Slavíkům tady moc nevadíme, tuším, že mnohde jsou ti samí. Podle chování to už poznám. A protože jsem doma v přípravách (hlavně myšlenkových) nezahálel, daří se mi v terénu i na takové. Sbírka retrapů se tedy k radosti všech rozhojňuje.
Vlastní náplni projektu se tady vyhnu, nechám vše na nejpovolanějších a na finále na papíře, jen poznamenám, že jsem tak docela netušil, jak může být věda okouzlující a mladí badatelé zapálení.

Všude kolem je plno bělásků řeřichových a bíle kvetoucích rostlin pro jejich housenky.
Z meze nad řekou koncertují cvrčci. Mezi notami ale musí dát pozor, přilétli první ťuhýci a jsou vyhladovělí. Viděli jsme to.


Volání dudků jsem přivykl dávno, co mne zatahalo za uši teď - slavičí zpěv "mírně natvrdo". Vím už z dalekohledu, kdo za ním stojí a pokusím se pěvce přiblížit ostatním doslova a do písmene na dosah. Takhle umí zpívat někteří tmaví slavíci se schopností "překopat" repertoár věci ku prospěchu. Jsme totiž v hybridní zóně!
A pak už měříme a dokumentujeme tmavého slavíka, o němž víme z historie kroužku docela dost. Vrátil se mezi prvními a daleko delší cesta než obecných (až z jihu Afriky) je tím znoovu šťatsně u konce. Noci tmavých slavíků! Přišli jsme včas.

Přímo od soutoku řeky s jakýmsi potokem už zní zpěv učebnicový, "tmaváci" začali z ostra. Na něho kód vypověděl, že byl co starší označen v roce "12" a místo až na malý posun s proudem drží. To on se asi vrátí o ten kousek, jen prostě v euforii pod křídly nějak nedobrzdil. A nebo provokuje ty časnější obecné, samozřejmě, že to spíš. A zkouší, co letos si bude moci dovolit.
Jsou to nádherná místa a sešlým rybářům problematiku nad hliníkových kroužekm lámanou řečí objasňuji. Přišlo mi, že o slavících moc nevěděli. Auty, pokud to jde, přijíždějí až na chytací místo, kde někdy i táboří, včetně "opékačky".

Přejeli jsme jinam, abych zažil první pořádné překvapení. Pták, který pod hrušní v zápoji keřů zpíval repertoár slavíka obecného a jen na provokaci "playbackem" zvýraznil tlukot, byl přesídlený kříženec. Nám kroužkem známý. Připomněl se mi zážitek s prvním podobným doma od Kolomut, kdy jsem byl i s naší ornitologií v problematice naprostým "outsiderem". Ale tam, tam to tenkrát začalo! Proto jsem dnes tady, s lidmi příjemně vzdělanými. Ano, měl jsem dost času v písku a později i v rašelině unikátních biotopů přemýšlet nad svoji cestou za králem pěvců. Nad cestou amatéra, někdy okopávanou hlupáky. A to jsem nyní ještě netušil, že v letošním výživném podhoubí učiním znovu pár pěkných objevů "mimo". Pro sebe a svůj slavičí kabinet. Tak třeba k určování stáří slavíka tmavého čtením v peří retrapů. Tím blog zatěžovat nemíním, fotomateriál a poznámky si ale zazálohuji hned dvakrát, protože docela bez přehánění, jde o věci převratné.

Přišly i momenty podivení a dotaz, proč mi o tom nikdo neřekl. Nikomu to tehdy mimořádné nepřišlo, sám jsem u toho nebyl a teď při kontrolním odchytu jsem téměř sbíral oči po zemi. Jaký tohle je slavík tmavý?


Tu a tam po jednom bílém pírku u slavíka obecného a případy si pečlivě schraňuji, ale že najdu tak rozsáhlý melanismus u slavíka tmavého? Zas jsem nad chytacím pláckem v bobří stezce jím udržovanou vrbinou mluvil nahlas. Česky. Neskutečný slavík. Z literatury neznám. Přidejte si fotku ke všem těm černobílým kosům, které znáte z populárních záběrů. Mediálně vděčné téma!

Posunuli jsme se od Prosny k Wartě, do níž se první vlévá.
Ten slavík byl už odtud a příště tam ještě pobudeme. Díky suchu se v inundačním území usadili dva slavíci obecní!

V písku i rašelině

15. května 2015 v 17:52 | Pavel Kverek
Než se v několika vstupech ohlédnu za letošní výpravou k polským řekám, krátké hodnocení předem.

Podařilo se vše, nač jsme sáhli a přišly "bonusy". Česko-polsko-americko-francouzská skupina dosáhla za vydatného přispění počasí cenných výsledků.

Psát chci hlavně o tom, co expedice dala mně, čím obohatila.

Chtěl jsem se přiblížit slavíku tmavému a to se povedlo. Nejen v oblasti druhového překryvu kolem Prosny a s nepatrným zastoupením slavíka obecného ještě výš kolem Warty, hlavně cestou ze sympatrické do alopatrické oblasti ST na východ země, s návštěvou hnízdišť v neuvěřitelné nivě řeky Bug, Narew a Biebrzy.
Slavík tmavý se mi osobně představil. Byl k tomu čas i možnosti. Zblízka jsem viděl několik unikátních jedinců, a co k určování bylo nejdůležitější, označených v předchozích letech. A říkám rovnou, že platí domnívané - znaky věku (poměřováno se SO) příliš neplatí. Tušil jsem z naší republiky ze vzácných setkání, že slavík tmavý "to má" tak nějak jinak.

Zažili jsme tajemného modráčka, dudky z vrbových děr, kravál nehnízdícího půl sta jeřábů, vynášeného v termice nad podmáčené viklající se olšiny s písněmi tmavých slavíků snad při každém zastavení. Temná rašelinná oka, připomínající lógr v hrnku od kafe, obří losy bez paroží, mrtvé bobry na silnici, rozezpívané hnízdiště převzácného Acrocephalus paludicola, kterému se na jednom z posledních hnízdišť říká "wodniczka". Kolem zářila podvečerem vachta trojlistá a mě ty dva klenoty na skoro kilometrové dřevěné lávce slušně rozklepaly. Vzpomínkou na domov i obavou. On totiž ten rákosník ostřicový zpíval dva dny brzy zjara kdysi v mokřadech u Koprníku. V těch, které jsme zachránili pro modráčka a nakonec tam pro nás i ta vachta rozkvetla!
Proč mne to rozklepalo? Protože to místo tady nikoho nezajímá ve vztahu k ochraně mnou donedávna propagovaných taxonů. Park narodowy na koci Polska, jako by se mi svými skvosty posmíval.

V kůži Oty Plka

2. května 2015 v 16:20 | Pavel Kverek
Už když jsme zakončovali dnešní setkání s ptačím zpěvem v Horních Stakorách, dovolil jsem si po cimrmanovsku odpovědět na pozitivně laděný dotaz: "Ano, není". S významnou pauzou uprostřed, samozřejmě. A nadpis sloupku držím v lince podobné. Vzpomínáte - Ota Plk? Jak setrvával ve svých rolích nezdravě dlouho? Dávno to na sebe vím a autory jen o to víc obdivuji. Jak byli trefní.
Po výkonu, který na akci vynakládám, emocích v líčení symbiózy s krajinou, s dotazy a připomínkami, které za pochodu přikládáte co smolná polínka na oheň a tužíte tak vskutku jedinečnou náladu výpravy, jsem po skončení v transu. A role nepadá, neodchází. Snad nejbližší noc, ta mne vysvobodí, a když ne, zítra je neděle!

Děkuji přátelé znovu, bylo nás přes (prostřídaných) šedesát a tváře i neznámé. A taky zdaleka.

Kopec nad Starou Studénkou si udržel před námi sice pár tajemství, ale nejde pobrat všeho jedinou vycházkou. Vraťte se tam, třeba až zrudnou třešně a dlaskové se s znovu pustí do pecek. Běžte tam, až vzácné orchideje rozkvetou a znovu odhlédněte stranou v skvostnou galerii severovýchodu naší země a dohlédněte hor! K pramenům Jizery.
Vraťte se za slavíky, a kdo můžete, spíš večer. Ozve se znovu cvrčilka zelená i kukačka. Krajina ještě čeká, není naplněna ptačími cestovateli. Už ale spěchají - žluvy, ťuhýci, zpěvní rákosníci a dolů k bažantnici též cvrčilky říční, už jsou nedaleko!

Krásně jsme to natrefili - ano, zpěv slavíkův i hrdliččin divoký hlas, pro úvod máje, jak od klasika. A do kraje Podbezdězí coby kamenem dohodil! K tomu všemu čerstvě po večeru prvomájovém.

Děkuji počasí, splatilo nám loňskou statečnost. Děkuji, že přišlo tolik dětí.
Já to opíšu i pro ostatní, co jsem taky zažil.
Když šla soutěž o dvě sojčí pírka v závěru a první ruce nahoře hlásily odpověď správnou (Dědek a Baba se vrchy opravdu jmenují), přidělil jsem ceny. Holčička poznamenala, že tím druhým vítězem je bratr a že jim stačí jedno, že se rozdělí. Dal jsem obě, protože nevím, zda ostatní měli odpověď chystanou správně. Hezký moment. A jako by v samozřejmosti provázel naše scházení.

Dnes byla cesta náročná, zaskočit však nedovedla.


Připadám si za těch okolností jako nabíjecí baterie. Přípravy a obavy mne vytřískají proto, abych byl následně na plnou kapacitu dobit. Jen ta role, v té si "pochodím".
Paní, která přijela slyšet slavíka z Prahy, než se za nimi rozjede ještě do Lednice, protože to chce v životě stihnout, mistry nejen slyšela a viděla při kroužkování, mohla se i přesvědčit u slavíka kontrolovaného, jak vypadá hliník, vyžíhaný sluncem Afriky.
A tady jsem slíbil věc první - napsat, kým slavík je.

Slavík N. MUSEUM PRAHA N 681547 je ptákem označeným v místě loni 26. dubna. Tedy slavíkem, který se vrátil domů.


Škoda, že se namísto druhého, tentokrát mladého, nechytil slavík "italský", který byl loni v místě kontrolován ten samý den. Byli tedy s tímto sousedé. Neznamená to ovšem, že někde nemůže být, budu to zjišťovat, zpívá jich tam hned několik.

Co k tomu víc říct, když jsem se z pocitů vyznal už tam?
Jsou to mí známí a člověk žasne, co od předešlého setkání těch (aktuálních) 22 gramů ptačího života absolvovalo. 2 x 5000 kilometrů, pobyt mezi predátory Afriky, těžké moře a ještě těžší Saharu, pro setkání s roštím nad Studénkou. V Česku.
Víte, kolik vážil tehdy při kroužkování? 23,5 gramu. Že by teď "hlídal linii"? Spíš je rozdíl odrazem začínajícího koncertování, kdy jde o hodně, rád si tedy "utrhne od huby", jen kdyby noc nějakou tu milou do míst shora shodila. Proto ten propad na váze. A ona nějaká noc shodí, jestli už neshodila. Jsme na hranici rozšíření ze směru Polabí, v místech, kde nabídka je dostatečná. Dál ke skalám už chybí.

Jediné, co by snad mohlo být lepší - kdyby propagačních materiálů bylo dost pro všechny. Je to smutné rozdělování. Stojí-li za mnoha tisky sponzor, prospělo by tisknout víc. Kdy jindy, koho jiného motivovat k zájmu o přírodu a ptactvo v ní, když ne tyto lidi, k poznávání vychystané.
Rozdali jsme peří i acháty, i pěkné magnetky od ČSO a viděl jsem, jak děti dárky těší. Přišly, užily, dověděly se a byly obdarovány ještě navíc. Tak to má být.


Reklamu si zasloužila společnost ornitologická i krajina s přírodní rezervací Mladoboleslavska.
Reklamu si zasloužili slavíci a všichni jejich poznaní i nepoznaní sousedé. Ti v peří, s květy na stopkách i po větvích, v křídlech barvoměnných šupinek.
Připomenutí si zasloužilo bádání nad živou přírodou - tou, kterou jsme doposud přímo či nepřímo nestačili zničit. Připomenutí si zasloužilo naše přátelství.
Poděkování Tomovi od sítí za skvělý odchyt a za asistenci Hanče, vám všem za podporu i za dárek paní Novotné, paní Fejfarové za všech patnáct výšlapů s námi a A. Kortanové za fotky pro web.

Na šestnáctém pokračování VPZ v okolí za rok na shledanou.

::: Tady slíbený odkaz na hnízdění orlů mořských

A fotka otakárka. Abych byl bez dluhů. To je ten ze Studénky, už dost "olítanej", ale pro foťák jsem tedy mazal.