Červenec 2015

V červenci naposledy

29. července 2015 v 10:10 | Pavel Kverek
Červenec končí.

Jak tak slavíci zvolna odlétají, tlačí to na mne a žene z baráku ven.
Sotva jsem vyšel na zahradu, z modřínu zpíval králíček. Kdepak, tah se už rozběhl!

Napadly mne dvě věci k té mojí ornitologii. Jedna sebemrskačská a druhá oslavná.
Tou první začnu.

Není dne, abych neprolézal archív fotografií a nehledal souvislosti. Je to taková příprava na časy, kdy venku v křoví už nic nebude a budu přemýšlet doma.
Chtěl bych napsat všem, kteří se specializovat na druh, prostředí či roční dobu teprve chystají, aby si hned zkraje sehnali informace, zkušenosti a nastudovali techniku výzkumu. Optimální by bylo sehnat "závodčího". Nestihne je pak lítost, jež stíhá mne, za nedostatečně až špatně provedené posuzování objektu. Je to jistě i tím, že nemám vystudováno a chybí "tah na bránu". Že jsem neměl žádného "učitele", a byl i trochu flákač.
Teprve poslední roky jsem pochopil, co je od každého podobného zaměřence vlastně vyžadováno, jak precizní přístup by měl ovládat i aplikovat. Teprve teď dokážu chyceného slavíka opravdu přečíst a odnést si z těch dvou minut potřebné.
A naučilo mne to hlavně pelichání. To je tak těžká disciplína, žádající soustředění a znalostní základ, že bez toho (a bez foťáku) je zbytečné ptáky chytat. Stává se totiž (sám sobě pokusným králíkem), že když přistoupím k materiálu po roce nebo po dvou, vidím věci a posloupnosti, které jsem dřív nemohl vidět. Proto by měl být materiál kvalitní. Moc lituji obrázků, z kterých už nevyčtu neviděné a poznámky "mlčí". Hodnota takových se propadla na polovic.
Přál bych všem budoucím specialistům, aby si v duchu napsaného čas ušetřili, byli pečliví a především vytrvalí. Potom uslyší, jak poutavě k nim téma zničehonic hovoří a nadějně neutichá.
A druhá věc s tím souvisí.

Když bývalý šéf kroužkovací stanice hledal první modráčky v slati u západních hranic i na kopcích u hranic severních, vtělil se jim do života natolik, že hnízda tipoval "pohledem" modráččích samiček. Je to už hodně dávno, ale já si to zapamatoval, přidával do chlebníčku na cesty za svými slavíky a naučil se s pojetím pracovat.
To je klíč k úspěchu.

Připomnělo se mi to před pár dny.
Zase už jsem stál před pelichaništěm úplně zmrtvělým a vysmaženým, tentokrát bez možnosti využít aparaturu. Říkal jsem si - jen prosím Pavle profesionálně, žádné zbytečnosti a tápání! Vybral jsem stranou se hrbící mocný bochník ostružníku s báječně vsazenou už polosuchou bezinkou, kam bych ještě v minulém století neodložil ani kolo. Bezinkou nevysokou, dobrou jen k tomu, aby slavík měl přeci jen možnost posedět v noci na větvi, bezpečně kryt loubím. Rozhrnul jsem si pro každý krok místo a pichlavě došel k cíli. Provedl potřebné úkony - pořád jsem se nad tím tichem usmíval a poté odstoupil. To by v tom byl čert, jestli jsem se ničemu nenaučil?! Zakratičko jsem mohl končit. Naučil.


Jirko Formánku, rád bych ti poděkoval.

Admirál a štětka

28. července 2015 v 21:04 | Pavel Kverek
Nemohl bez ní být. Pořád se vracel.

Na kraji cesty kvetla štětka lesní a babočce se nechtělo loučit.
Stojím před tou léčivou kytkou a zájmu o ní se nemohu vynadívat (vzadu vpravo dole ještě užívá nějaký krovečníček). A jen co nalíčím na slavíky, vrátím se sem s foťákem. A dám ji na blog, protože se mi hodí. Na konec července v třiatřicátém roku výzkumu. V půvabné barvě lila.


V termice krouží luňáci, nad zemí tmavnou ostružiny a obří pýchavky, ty letos asi nebudou.

Tak, jestli je dneska osmadvacátého, to už někteří slavíci chybí! Odlétá se od léta pomalu pryč. Slavičí rok se naklání. Prázdniny utečou a bude konec definitivně. Pak zaklapnu futrál s kroužky a zhodnotím ten rok. Je to už hodně sezón, co to takhle dělám, prostě na jiného čas nemám, tak už nechytám. Jenom se v závěru s nimi zajedu rozloučit do hor a všechno ukončím.

A jak se mi letos vedlo? Jsou ty sezóny čím dál krásnější!

Není k tomu potřeba víc psát, podívejte se ještě jednou na tu pěknou kytku a mějte hezký čas.
Ať se vám dovolenkové radosti navrství pod kůži a jako slavíci nastřádaného tuku, využijte jich, až bude hůř.

Tři příležitosti

27. července 2015 v 9:04 | Pavel Kverek
Díky fotografiím všech třech slavíků tmavých, zjištěných na našem území pelichajících, se nabízí možnost vhlédnout do procesu jejich superrychlého pelichání.
Ne, že by se nehodila ještě příležitost další, ale zmíněné tři naštěstí zachycují proces - hned na začátku, v půli a na konci. Kolekce je tím unikátní.

První dvě fotky už na blogu jsou, třetí je čerstvá, ale vyvěšena podobná už taky je.

S tím, co o pelichání druhu víme z dřívějška, dávají momentky za téma málem razítko. A stejně vzrušující by bylo řešit otázku původu ptáků, důvodu volby slezskomoravskočeských končin s přihlédnutím k tomu, že jsme přeci jen stranou areálu rozšíření.

Co to je za slavíky?

Kdepak, naše republika, i když má ve vztahu k druhu smůlu v otázce migračních cest, tím, že je "těsně" za hranicí udávaného rozšíření, chová se zajímavě a o překvapení tady nebude nouze.

Ještě tedy pro opravdové fajnšmekry vyvěsím všechny tři obrázky a úplně na konci se za nimi ohlédnu.




První pochází od I.Tláskala z Orlického Záhoří, druhá už je z Mladoboleslavska od osady Matice na Dolnobousovsku a třetí jsem pořídil před pár dny na Kněžmostsku u obce Býčina.

Jak vidno, tmavý slavík u nás dokáže ve svém bouřlivém procesu pobýt v sedmistech metrech nad mořem, ale i dole v dvěsstěšedesáti! (Tam tedy očekávatelněji, i když...).

Ohlédnutí na konci

Ten číslo jedna byl prostě první a už to je na oslavu!
V každém křídle chybí 4 ruční letky, v ocase dva vnitřní páry per.
Pták vypadá, že je dvouletý, z důležitých krovek mu tam ale pro nás mnoho nezůstalo (poztrácel snad při manipulaci).
Trochu v určování čaruji, ale vypadá to podle skvrnění hrudi na samce. Nikdy v jiných dnech už nebyl chycen ani viděn. Použití nástrahy ve dvou návštěvách neúspěšné.

Slavík číslo dvě. Ten byl pořízen krátce po případu z Orlických hor.
Vzhledem k rozběhnutému procesu už bylo měněno i drobné peří obrysu, což je škoda (zarůstalo břicho). Přesto si myslím, že jde o samici, věku neznámého. Měněno je hned sedm ručních letek v každém křídle, rostou pera krycí (TL) a roste rýdovák (RP). Zjištěn byl použitím přehrávky hlasu SO. V pozdějším čase již nepotvrzen.
Použití nástrahy k odchycení (i opakovaného) neúspěšné.

Pták číslo tři mimo jiné odhaluje datum ukončení procesu a tušit můžeme následný odlet.
V tomto případě jde zcela jistě o samce a zřejmě staršího než dvouletého. Vidět jsou všechny znaky druhu, které hledáme v křídle. Vzhledem k tomu, že byl již téměř přepelichaný a s sebou jistý, dovolil si v reakci kratičký text. Z repertoáru SO, jen v tvrdším provedení, s přechodem v závěru do rachtavého oznamování.
Stupeň tučnosti: Číslo 5.
Pelichání zakončováno 3.-5. loketní letkou. Ruční letky plně vyvinuty stejně jako peří obrysu (dokonce i na tvářích, kde ptáci pelichají nejpozději). Pouze oboustranně spodní krovky křídelní v oblasti lokte ještě v toulcích.
Potvrzen ještě v následujícím dni. Později (zatím) nezkoumáno.
Použití nástrahy pokusem o následující kontrolu neúspěšné.

To jsou teda věci!

26. července 2015 v 16:35 | Pavel Kverek
Vykřičník už za to napsat nemůžu, byl by třetí za krátký čas a to si může dovolit jedině bulvár. A nebo ho dám.

Jel jsem se podívat, jestli tmavý slavík už odletěl a odpověď nemám. Protože když se nechytne, neznamená to, že tam nemůže být. U ptáků jako jsou slavíci, jsem v tomto ohledu už velmi opatrný.
Přichytil jsem tam ještě dva obecné - mladého a adultního a pak, když bylo po poledni, tak se to stalo. Musel jsem se pochválit za chytací přehled a skvěle volená odchytová místa. Na každé lokalitě to je jiné.

Právě jsem stál pod břízami s nádhernou trávou u jejich pat. Ten obecní lesík se stává čím dál krásnějším. Když jsem byl politikem, za nás se právě doplňoval a teď krásní. Žluvy tam v korunách osik a bříz volaly a zřejmě už dolaďovaly odlet. Seděl jsem v tom pažitu dávného smetiště a vzpomínal na všechny zážitky z tohohle místa. Užívám si výzkum v krajině domova opravdu dost.

Soustava rybníků co končí Pátkem je pořád krásná a živá. I teď to tam jelo. Přestože bylo po poledni červencového času, hýbalo se to.

Budníčci už pohvizdují, to s nimi šije tahový neklid, přesně v tomhle čase začínají. To kdybych náhodou nevěděl, že ve vzduchu už to sviští. Především v noci a nad ránem.
A teď slyším hlasité cvrčení, které se blíží zprava proužkem hráze, jako by dlasci křičeli na rodiče. Jenže hlasitěji.
Věděl jsem, v jaké chvilce mám tu čest pod břízami být a jen si ve vteřině přál, aby to vyšlo. - A hotovo! Tomu se říká být včas na správném místě. Čekají mne krásné momenty, kolik mi jich štědré místo už připravilo!
Teď mám mladou kukačku.


Provázeli ji malí rákosníci, buď obecní nebo zpěvní, nemohu sloužit, nechytil jsem je.

Pojďte, znovu si ten jejich příběh připomeneme, když máme obrazový doprovod.


Krásně už lítala a každou změnu místa ohlásila, aby se snad pěstouni někde nezašili. Ještě je chvíli bude potřebovat, ještě s nimi nekončí. Žežulička.

Takovou má z toho člověk náladu, že se umí včlenit do přírody a brát si z ní obrázků, co jenom unese.

Tak tuhle nádheru před časem zplodili ptáci, co už tu dávno nejsou. Nepřestává mne to fascinovat. Kašlou na děti, ale málo pro ně neudělali, to ne. Vybrali dohled svědomitý. Zmařili jim potomstvo vlastní a uvázali na krk tuhle radost.

Fotka nedokáže zachytit ten její kabátek, barvu vnitřku zobáku, pro kterou právě že pěstouni zblbnou.


Nenabídne ani ten pěkný odlet a nové zavolání. Ale stačí mi to tak.
Pro připomínku, třeba na zimu.

Dodatky

25. července 2015 v 22:51 | Pavel Kverek
Nejprve vyřešíme Orlické Záhoří.

Tady je fotka.


Slavík do místa zcela jistě přiletěl, nadmořská výška je skoro 700 metrů.

Zajímavostí je (pokud jsem správně prohlížel obě křídla), že tohoroční slavík teprve teď mění loketní krovky a vytváří tím předěl pelichání. Pták vážil drobně přes 20 gramů a to je málo. Ovšem - právě mladí nestíhají ztučnět stupnicí výš, ale vzhledem k jejich způsobu cesty (alespoň zkraje tahu) se dokrmí "za pochodu".
Chycen byl u Orlice hned po ránu v první kontrole.
Děkuji Jirkovi z VČP ČSO za zprávu.

Nyní můžeme ještě zpět k rannímu výsledku u slavíka tmavého.

Skutečnost, že je slavík již (téměř) přepelichaný napovídá, že jde o ptáka, který nejspíš nehnízdil. Abych to napsal co nejpřesněji - nevychovával mladé. Pelichat začal po dvacátém červnu, tedy v čase, kdy začínají u slavíků obecných první nehnízdící/neúspěšní jedinci pelichat.

Dvě data od našich slavíků tmavých, kteří byli zastiženi pelichající:

30. 6. 2012 Orlické Záhoří - pták začal pelichat nejspíš před třemi dny.
29. 7. 2012 Dolní Bousov, Matice - pták začal pelichat kolem půlky měsíce.

Další slavík tmavý byl chycen týmem výzkumníků na Vysočině (lok. Rychtářky, Milovy) při kroužkování hýlů rudých (konec května), ten ovšem ještě nepelichal.

Slavíci tmaví v našich podmínkách unikají pozornosti, výsledků by mohlo být určitě víc.

Kdyby jich bylo!

25. července 2015 v 11:39 | Pavel Kverek
Vkládám téma jiné, než přijdou snímky ze Záhoří. Tohle je též aktuální, pořídil jsem to před chvílí.

Zvoláním v nadpise mám na mysli cenné objevy.
Na každý čekám dlouho, někdy se na to už paní Náhoda asi nemůže dívat a vstoupí do toho. Jako před chvílí...

Nad Koprníkem visel mrak od rána. Ne že bych se netěšil na déšť, který u nás chybí, ale já se chystal do terénu.

Za chvíli už jsem na hrázi Býčinského rybníku. Už jsem si chystal aparaturu a pak se musel schovat. Začalo pršet. Bezděz byl jak bubák, vypadalo to nadlouho, ale neslevil jsem. Tak dlouho jsem nebyl venku, že dnes to nevzdám!
Dno starého rybníku, zarostlé a osázené před pár lety je famózním pelichaništěm, samozřejmě, že zjara i hnízdištěm. Tradičním.

"Zahrál" jsem kratičce speciální "pelichací sestavu" a jak málo slyším, stejně jsem zprkeněl na asfaltu. Po ptáčnicku by se řeklo: černej slavík! Není pravda, jak se místy píše, že se ti dva rezaví příbuzní liší jen zpěvem. Liší se všemi hlasovými projevy, jen je potřeba se je naučit znát. A když už jsem o to zavadil, právě že zpěvem se "naši" zas tak moc někdy neliší. Ale hlasy kontaktní, to už je jiná káva!

Ještě že oslabený déšť zatím neodcházel, pod vrbou jsem měl čas dostávat se z objevu: Je-li dneska pětadvacet, to přeci nebude pták na tahu! Starý by to nestih´s pelicháním, mladí mají taky ještě chvilku.
Košili jsem měl od deště mokrou svrchu, od přemýšlení zpocenou zevnitř. Déšť se ale pak už se mnou nemazal a končil.

O způsobech chytání na stránce nepíšu, není to podstatné, ale potom jsem už pod prvním slunečním paprskem držel v ruce tmavého slavíka.


A zkrátím to definitivně - jedná se pro naši ornitologii o třetí doložený důkaz pelichání. První Orlické Záhoří, druhý Dolní Bousov a třetí tento nádherný uherský slavík od Kněžmostu.

Přeci jen poznámku pro zájemce: Napsat jsem musel kat. "+1K" po jistotě. Moc se s tím u nás nesetkáváme u této skupiny, pelichající před odletem doma, proto se to moc neřeší. Tedy - mohl by být samozřejmě loňský (přepelicháním již bez znaků), ale nebude. Všechno mluví pro zkušeného zpěváka, co v místě dělal, těžko říct, ve vztahu k lokalitě mám letos "mínus". Krásné spodní ocasní krovky, krásná hruď, křídlo v normě, 1. letka jakž takž, učebnicová skladba letek vrcholu křídla včetně "zúžení", běhák překvapivě krátký (pták nízký postavou /pro gurmány: 26,5mm/ ).


Štěstí je potřeba pravidelně, ovšem tady bylo hlavně v tom, že slavík by v místě s největší pravděpodobností zanedlouho už nebyl. Proces výměny peří končil. Tedy skončí zítra (doroste 3.-5. LL a několik drobných krovek rubu křídla). Taková klika!

Pořídil jsem tím ve chvilce nůši nových poznatků, protože u těchto ptáků v podmínkách republiky je snad každý pohled do peří objevem.


Co slavík předvedl pak když jsem ho pustil ukazuje, jak slavíci tmaví (pravděpodobně) jsou teritoriálními po celý čas pobytu doma.

Slavíci táhnou!

24. července 2015 v 20:08 | Pavel Kverek
V 19.32 pátečního podvečera jsem obdržel informaci z Orlického Záhoří.

Hned po ránu (24.7.) tam byl okroužkován slavík obecný, tohoroční pták. Už tedy táhnou.

Nemám takovéto cenné výsledky, protože nechytám na místě, kde se normálně druh nevyskytuje a tohoroční ptáky místní od průtažných neodliším. V Orlickém Záhoří to je jasné. Pták tam přiletěl a nejde zcela jistě ani o předodletovou potulku "nějakého slavíka z okolí".

Zítra obdržím fotografie, tak je sem dám a tématu se budeme věnovat.

K tomu odlétání:

20. července 2015 v 23:30 | Pavel Kverek
Ono ještě nenastává, ale co nevidět začne.

Vezměte tohoto slavíka z 12. června 2011.


Tak ten by mohl teoreticky popozítří letět! Byl bez hnízdní zkušenosti a promarnil ji i v roce kroužkování. Proto spustil proces už v konci první dekády června. O nic mu nešlo.

To takový letošní ze stejné lokality (Trní JC) byl oproti němu víc než o měsíc opožděn (17.července 2015). Tady je.


To ovšem byla samička, s hnízděním náhradním. Tam se muselo počkat.

Na těchto dvou případech jsme si ukázali výrazné rozdíly v předpokládaném odlétání.
Je velmi zvláštní sledovat, jak dva jedinci s tou nejlepší představou o budoucím hnízdění v čase návratu domů mohou dopadnout. A to jsou ještě ti šťastnější. Dožili se.

...

Jdu cestou k našemu háji a kout mi plní přesně to, co jsem od něj čekal. Mluví ke mně v každém čase a vždy trochu jiným tónem. To abych poznal, že čas se pro nikoho nezastaví. Každý den že v něm je jiný a život že máme k tomu, aby běžel. Kdo se u toho dokáže zastavit, bohatne o zážitky.

Vidím tam dnes docela jiné květy, špendlíky prohýbají větve k zemi a slunce pálí. Jak jsem si přál ještě nedávno při stavbě tabule, aby se chladno konečně spakovalo z ledové kotliny a nechalo přijít jaro. Tak to je pryč.

Právě tady, v Slavičím háji, začnu už za pár let studovat slavičí život. Teď jsem víc ještě kroužkovatel. Skončím jednou tak, jak jsem začínal. Nad hnízdy s mláďaty.

Slavíky jsme v místě udrželi, teď už by měl být každý další rok znát. A bude to zajímavé, jak se mikropopulace bude vyvíjet. Tady na Zahrádkách (tak se čtvrť jmenuje) je výhodou, že člověk může luxusně našlapovat po cestě a hnízdiště jsou jak ve vitríně. Mnohde jinde se brodím po krk v kopřivách.

Zase tam zpíval strnad a vzadu skřivan. Vlastenci. Proto dřív "polní lidé" jim tolik fandili. Byli v té dřině s nimi.
A ozvala se křepelka. Když už vím od lidí, co se jim věnují, jak kohoutci po Evropě fungují během "hnízdní" sezóny, už se nedivím, že tu zničehonic najednou takhle volá.
Zpěvní rákosníci ještě krmí mladé u potoka, který je bez vody. Ostatně - je to ten stejný Trnický potok, který jsme o suchu viděli posledně na východě, za hranicí kraje.

Potřebují slavíci vodu k pelichání?
Takovou otázku jsme minule nastolili. Když bych se podíval na vyprahlou Studénku - nevím, nevím, kde by tam k ní přišli.

Rozvetly čekanky

20. července 2015 v 12:05 | Pavel Kverek
Tak, v Slavičím háji podle cesty - všude jsou čekanky.


Když kvetou, třeba se jít loučit. Se slavíky.

Natáčeli jsme a dnes 20. 7. to bude vysílat rozhlas. Kolem půl třetí na ČRo Region, pak i na Radiožurnálu a Regině.

Mám štěstí na redaktory a i dnes se to potvrdilo. Připravenost, pokora, slušnost.

Slavičí háj je pořád ještě "ve službě", ač se to nemusí zdát. Hostí slavíky a ti kvapem přeměňují křídla na spolehlivější. Jen co pan redaktor odjel, jeden za lavičkou přeci jen se ozval. Tak to ovšem bývá.
Co tam teď kvete kytek! Ten lem je takový "sub urbánní" a to je letních barev! A ta silenka pod tabulí, jak voní! V sadě zraje rybíz, výsadba tak trochu odpočívá, už vím, že na ni tlačit nemůžeme. Všechno bude…

Tohle byla první reportáž z místa, ale už začneme s propagací svižněji. Lidé, co byli návštěvou na slavnostním odhalení desky, volali po Noci slavíků a tak ji v máji uděláme. Než odjedu do zahraničí.

Chtěl bych pozvat i lidi zdravotně postižené. Přijet se tam po cestě dá, to by byla věc. Slavík se v noci nebojí, posluchači se nemusí omezovat. Třeba s nevidomými už zkušenost mám dobrou.
Tak doufejme, že se mistři po odletu vrátí (i pro nás) účinkovat.


Odpoledne v Trní

18. července 2015 v 8:14 | Pavel Kverek
Přijel ornitolog Jirka - primář z východních Čech a šli jsme na slavíky. (Toho "primáře" jsem zmínil schválně, řekl mi totiž veselý příběh s hnízděním čápů, k zmíněné pracovní pozici tak nějak "vítězně" vztažený).

Aby se cítil jako doma, vybral jsem mu místo za hranicí krajů kousek od Humprechtu, v Trní. Tedy jeho kraj Královéhradecký.
Blíží se uzávěrka Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a já pro svůj článek potřebuju mít o Trní aktuální přehled.

Slunce pálilo, rekordy po zemi padaly na mnoha místech, rachvalským hřbetem valila po hraně kotle Klenice bouřka. Ale jinam, k Jičínu a dál. Pustila pár kapek, abysme ani my tady pod ní nepochybovali, že na to má.

Do lesíčku se na 100% vrátil starý slavík, ale bohužel, chytit se nedal.

Hledali jsme poblíž místo pelichání slavice a byli překvapeni. Pelichal tam slavičí pár. To vyšlo dokonale, a protože jsem výsledek slíbil poslat Jirkovi takhle přes blog, zvíte ho všichni:
PRAHA N681518
Luscinia megarhynchos
Juv/1K (potulka) 28.7.2013 Horní Bousov (MB) - vodárna
M,+1K (pelichající) 17.7.2015 Trní (JC) - pastvina/Trnický potok
(Přesídlení z místa kroužkování 3,5 km)

V Trní to vůbec bylo zajímavé. Pelichání slavíka bylo pozoruhodně pomalé, proces jako by se přibrzdil brzy po nastartování (o takovém úkazu jsme tu shodou okolností před pár dny mluvili, i s obrázkem).
Slavice teprve začínala, a to je pozdě (ale taky už jeden takový doklad mám).

Ke komu jít nejdřív?

Asi k tomu vychytralému v lesíku.

Před třemi týdny mi přišel až na okraj větví, viděl jsem kroužek, toť vše. Teď nás obelstil. Stará písnička - sklopka ho "už neumí", k síti do prostoru nedoletí. Tak bohužel. Kdo pozdě chodí (na zkušené slavíky), sám sobě škodí.

Pojďme za chvilkou úspěšnější.

Samec u pastviny měl kroužek. Trnický potok je v obou větvích bez vody, do Klenice tedy nepřiteče ani slza. Ale slavíci v něm, kde prochází temnotou, sbírají. Tam jsme natáhli a zvítězili. Číslo vysoké, majitel s peřím v dezolátním stavu, ale s bílým pírkem na krku. Nemohl být starý příliš, myslel jsem si na nějakého z juvenilů, nejlíp v místě. Ne, ne. Jediný slavík, kterého jsem kdy kroužkoval v Horním Bousově (u vodárny) to byl. Přesídlení 3,5 kilometru z roku "13", kdy byl opravdu mlád a zcela jistě k vodárně tehdy odněkud potulkou přišel. Kde byl v roce "14"? Tady? Je to možné. Dám dvě fotky. Jednak abyste viděli ony momentky ze setkání prvního i toho následujícího. To mi už archív dovoluje a je to od něj hezké. A taky to legrační bílé pírko, pořád je tam!


Jako juvenil u vodárny


s bílým znaménkem


Tady je tedy špatně vidět, měl jsem peří rozfouknout, ale je tam.


A takhle vypadá "po letech".

...

Druhým byla slavice, u které pelichání začalo před dvěma dny vytlačením prvních dvou původních letek. Ano, kdo to nezná a chtěl by, nechť ví, že peří roste tak, že ze stejného váčku starý již mrtvý útvar (původní pero) vytlačí toulec nový s budoucí náhradou. Slavice měla velmi zachovalou nažinu a je jasné, že hnízdní péče se jí protáhla. Hnízdila i pelichala takhle poprvé. Mláďata, pokud se jim podařila vyvést, už byla pryč. Tak to ale bývá a nechoďme daleko. Právě ten slavík byl taky jedním takovým "prázdninově potulným". Tehdy v roce třináct na nejvyšším místě okolí. Je to zajímavé, jako by mladí chtěli v rámci potulky a zapamatovávání si kraje mít dobrý přehled po okolí, protože jinde (na Babě) to bývá taky tak. Každý z nich (nadsázka) se tam chce alespoň na chvilku dostat, mít potvrzenku z toho místa, než se vydá do Afriky. Jsem na nějaké zajímavé stopě? Třeba ne, ale těch dokladů mám dost.

V Trní jsem navštívil místní obyvatele, kde se stavuji pravidelně kvůli parkování v louce. Žijí slavíky už dost, mám radost. Lokalita "Trní" je nejmenší co mám. A přesto, jak poznáno, si s námi zkušený slavík poradí a chytit se nedá. To mám vyzkoušené už řadu let.


Den předtím jsem byl na malinách. Tedy na lokalitě s malinami. Věděl jsem, že ani tam nic nechytím, je tam obyvatel podobný. Ale malin jsem natrhal hrsti! To je každý rok zážitek. Už jsem tady o tom psal, nebudu opakovat, jen dám fotku, kde jsem si až teď všimnul "těšícího se mravence".

Řeknu vám, kdybych to byl věděl, že tam takhle sní, s ní, před tím než ji sní, tu letní náladu bych vyfotil jinak.


Není to krásné? Jak přírodu na první pohled ani nepřečteme, až když se s ní zastavíme na dýl, jak po nás asi chce i ona.
Maliny už padaly k zemi, mohl si mravenec na nějakou počkat tam, ne, on musel nahoru.


Chodím po těch místech za časů hořícího léta.
Teď, když ještě jediný starý slavík neodletěl a vím, že tady jsou, tady doma - je to hezký pocit. Nikdy je neuvidím přímo odlétat, na to jsem pomalý a nemožný. Ale jedu pak do hor vidět odlétat jiné, ty z Polska. A tam mi nedá moc práce pochopit, že právě takhle podobně odlétají jinde a jinudy ti moji. Ze Slavičího háje, od vodárny i ten chytrák od malin...

A když se náhodou potvrdí, že u vodárny to nebylo tenkrát naše poslední setkání, že tu první svoji cestu v roce "13" dokončil a v kraji podle zvyklosti zakořenil, že odlétal zkušenější "někam" a "odněkud" i v roce "14" - a teď z Trní že doufejme odletí taky a už jako tříletý, je to pěkné listování v jejich životech.

20. červenec v háji

15. července 2015 v 19:46 | Pavel Kverek
Zní to, jako bych ten den dopředu zatratil, ale je to jinak.

Poslední den druhé dekády prvního měsíce prázdnin se sejdeme v Slavičím háji v Dolním Bousově a natočíme reportáž, pro Český rozhlas Region. Mluvím-li v množném čísle, myslím i na pana starostu města na Klenici, přispěje slovem.

Je trochu ošemetné, zvát média někam, kde se "nic neděje". I kukačky už zmizely, když se podíváte na tenhle web, bude vám to jasné

Slavíci tam samozřejmě ještě jsou, ale jako by nebyli. Nikdo je neuvidí, neuslyší. Ale hlásit se to na ně musí. Jsou tam a ještě chvilku budou.
Teď slouží prostředí jako pelichaniště a to je taky zajímavá výpověď k lidem. Stejně jako když přiletí. Den, dva jsou potichu, spadnou do keřů a užívají návratu. Poznávají loňské větve odkud koncertovali, místo kde hnízdili, kam se pak "propadli" pelichat - a jak to rychle uteklo!
A tak to je i teď.

Rozkvetly čekanky kolem cesty a to je neklamné znamení, že čas se krátí. Signál všem.
To, že se rozhodnou staří v místě pelichat ukazuje na kvalitu prostředí, že je možnost se schovat i sehnat dost do žaludku. Až tam začnou opadávat k zemi zlaté mirabelky - špendlíky, bude se i u slavíků odlétat.

Na slavnostním uvedení informační tabule do života jsem měl takový shon, že nevím, jestli jsem stihl poděkovat. Udělám to na mikrofon a tady můžu taky:

Děkuji Pavlovi a Tomovi, což jsou parťáci v realizaci. Vážím si jejich nápadů a Pavlovi děkuji za pozemek. Děkuji městu Dolní Bousov i ornitologické společnosti, děkuji paní Bartkové za práci s dětmi, šesťákům městské školy za hnízdní budku, děkuji všem co přišli.
Děkuji dámám z fary (infocentrum, knihovna), děkuji za doprovodné tóny hudebníků. Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Děkuji slavíkům, že se na jaře vrátili s kroužky i těm novým bez kroužků. Děkuji jejich letošní omladině, že to zvládla a držím jim palce. Kdepak už jsou…?
Děkuji všemu událému za pěkné chvilky pro kousek mého života.
Děkuji pěkně, moje krajino. I za toho ohniváčka černokřídlého, co dávám na konec.


Než odrazí k cestě

10. července 2015 v 8:07 | Pavel Kverek
Článek připravím o pátečním večeru a projdem se slavičími přípravami před cestou. Ještě je čas, ještě by neměl jediný chybět. Ještě se jediný nezvedl z domova. A nebo z míst, která si vybral pro předodletové přípravy.
Ale pozor! První už "stříhají metr".
"Podíváme se úvahou" i na ostrov Hiddensee v Baltském moři za slavíkem tmavým, jak a kdy odlétá pryč a zkusíme tu jeho trasu "napasovat" na naše území.
Odlet ptáků do Afriky už dávno začal, neohlížejme se na rorýse, staré kukačky už jsou některé podle webu BTO od půlky června na cestě!

...
Moment roku: 11. červenec.

Čas, kdy slavičí rok Mladoboleslavska spěje k závěru.
...

Pojďme tedy nakouknout do těch plácků, kde slavíci s přípravou finišují. Slyšíte je při tom? Ne. Tahle fáze pobytu je supertichá!

Co by se muselo stát, aby se z bochníku ostružiní, které před lety umučilo černobezový keřík, ozval jejich typický hlas úzkosti? Nenapadá mne. Fakt jsou potichu. Poztráceli víc než půlku křídel, věřit musí silným nohám a zbarvení, které je věrným odrazem hrabanky.
I pohyb těla je minimální, jen v rámci keříku, jsou-li k němu navázány vyšší byliny, pak trochu dál. Když jsem pod podobný šípkový keř jednou pracně zastrčil hlavu opatrně prostříhaným okénkem, žasnul jsem, co za svět to je. Dóm plný šera, ale přehledný. To kvůli lasici. Aby byla vidět, kdyby se "ukázala". Zahrabal jsem v starém listnatém pokryvu dna dómu a pochopil, proč je všude ptačího trusu roztroušeno dost a dost. …Tady bych mohl opis přerušit a poznamenat, že tady, právě na tomhle poznatku z roztodivného nápadu podívat se tam, zrodil se plán budoucího úspěchu.

Jen občasný pohyb v dómu vypoví, že slavík v místě přeci je. Že nikam nezmizel, že nezhynul v té chvilce - třeba, anebo že neodskákal někam na druhý konec pustého lomu. Je tam! Sedí na proschlé větvičce uprostřed trniště, zobákem pomáhá rostoucímu (nápadně tmavšímu) peří z voskových toulců (zlomky připomínají lupy). Občas mikne vějířem rostoucího ocásku (to aby se případně pohnul někde nějaký hmyz) a velkýma očima hodnotí situaci. Pak seskočí na zem, párkrát poskočí a zobákem rozhodí pokryv, tlející pod nohama. Chamradi všelijaké, co odtud v plané naději prchá! Marně. Slavík jim záměry maří a cpe se zplna hrdla. Je na to sám. Družku odehnal jinam ještě v čase, kdy šlo létat, anebo si to vyřešili automaticky sami od sebe. Prostě - že se to má. Slavíci jsou značně teritoriální …a o ten fakt jsem opřel další svůj počin.

Peří slavičím rodičům roste rychle, 4 mm za den a celý proces výměny se vejde tak do 6 týdnů prázdninového času. I když pak už třeba dorostlo a chybí jen kousek, "deformace" v chování přetrvává, slavík radši znehybní, než by halasně odletěl. Ale hlasové projevy, ty se mu zvolna vrací!
Jakmile dojde konce růstu poslední letka (2. ruční či 5. loketní), slavík obecný z domova mizí - kam? Tak to ještě nevím. Jestli přímo na cestu, nebo ještě na "poflak" okolím, to přesně nevím. Na cestu má ale v konci prázdnin času, že může užívat. Myslím si ovšem, že směřuje svižně do první zastávky. Ta je pro některé na jihu Evropy, pro jiné až za hladinou. Třeba v Atlasu (to se už ví).

Proč jsem zmiňoval ostrov Hiddensee a slavíky tmavé? Jsou příbuzní, ale přeci jen dost jiní na to, aby to stálo za pozornost.

Na ostrově Hiddensee když tmaví dospělí slavíci přepelichají (v procesu ještě kratším), neodletí prý hned pryč, ale snad týden i dva se drží na ostrově. Jsou-li tedy s příbuzným slavíkem obecným blízcí přeci jen dostatečně třeba i v tomto, může to být stopa! Sám jeden pozoruhodný kontrolní odchyt přeci jen mám. Z léta 2013. A ten mne přinutil nebagatelizovat, neukolébávat se starou představou o odletech.
Mnohé by vyřešily přístroje - geolokátory. Opatrně poznamenám - není dnům mého bádání konec.

Tak hezký čas zkracujícího se léta (strašný fakt).
A děkuji za zájem.

Pavel Kverek

Končit? Ještě ne.

6. července 2015 v 14:42 | Pavel Kverek
Mohl bych s výzkumem pelichání skončit. Mám 220 nafocených slavičích křídel s poznámkami, z nichž lze až bude čas, vystavit stejný počet protokolů, jaké používají v zahraničí. Vymysleli je proto, aby bylo možno se nad procesem domluvit.

Končit ale ještě nebudu, i když mám všechny fáze ilustrované vždy několika momentkami. Jde mi o výjimky. A několik vzácností už mám.

Snažím se tématu porozumět, často mozaiku křídel prohlížím, řazenou podle kalendáře i podle jednotlivých etap. Obojí je zajímavé a dává představu o události. Některé zákonitosti jsem hledal a ověřoval dlouho, jiné platily obecně. Od těch známých (pro pěvce) jsem na dobrodružnou cestu pokaždé tak nějak vycházel. K dispozici jen půl století starou práci ze severu Německa o slavíku tmavém a chuť k dobrodružství. Přes deset let mi trvalo naučit se pelichající ptáky objevit, chytit a namáháním hlavy pochopit. Možná se někdo pousměje a řekne, že profesionální přístup by hledání pokrátil nejdéle na třetinu. To je možné. Já mám přemýšlení pomalejší a rád se loudám. S jiným tématem stejně už v ornitologii nepočítám, mohu si to dovolit. A ornitologii projevuji vděčnost. Naučila mne přemýšlet, jak to mají vědci. Však jsem se vedle mnohých už něco napostával! I vedle mladých, ale kvalitních. To je a zůstává cennou příležitostí a mám-li být k sobě kritický (už to tu i několikrát zaznělo), první roky a dokonce možná první století zaměření bylo spíš chytáním a zavíráním kroužků. V tom druhém už vidím kroužek na slavičím běháku víc jako kód k nadepsání výsledků následujících, ne jako šanci na "hlášení z Afriky". To do kabinetu stejně za roky nedošlo. A možná že právě i tohle, že jaksi hlášení nešlo, mě pomohlo změnit pohled na před lety ohlášené specializování. A napíšu teď popravdě, co si o těch hodinách v přírodě myslím: Těší mne, co konečně umím. A o nejdůležitějším - pracovat s nasbíraným studijním materiálem, vynášet soudy, ověřovat či průběžně zatracovat, o tom jsem výše vypověděl.

Dávám jedno z unikátních křídel, zastavených foťákem a připojím komentář. Odborník uzná, že "sběr" je to lahodný.


Křídlo (obě totožná) ze 4. července roku 2012 nabízí pohled na proces od začátku rozvleklý. Pták musel pak postup určitě zrychlit, takhle by odletěl kdovíkdy.

10. ruční letka spolu s 9. jsou nové, 8. spěje do finále. A potom nic.
Další vzorky mají start už docela jiný.
Je škoda, že člověk pro obtížnost kontrol nemá takřka možnost sledovat proces později. U tohoto jedince třeba hned za týden. Bylo by to poučné.

Těžké chvíle pobytu

5. července 2015 v 18:05 | Pavel Kverek
Slavičí pelichání vstupuje do fáze, kdy ptáci přestanou létat. Zkušení s tím počítají, neznalí na to přijdou. Proto je instinkt zastrčil do neprostupných houštin s dostatkem potravy. Aby na ně nikdo nemohl a za potravou, které je potřeba pro růst peří hodně, daleko nemuseli. Ztichli, nedávají o sobě vědět. A s pelicháním budou pomalu v půli. Ti, kterým pobyt vyšel podle předjarních představ.

Mláďata se v místě narození nedrží, částečně pelichají a přestěhovala se na okolí k vydatným potravním zdrojům (pokud to prostředí umožňuje a hnízdiště není v izolaci). Na Hrabanovské černavě, odkud jsem se právě vrátil, pro ně platí rozbahněné slati v rákosí, s "krtinci" vrbiček. K rodičům se už nehlásí, ale ti se nezlobí. Každý šel po svém. A tak to zůstane.

Když jsem svačil u můstku k mokřadu, do brambořiště se slétli v podvečeru dudci. Asi rodinka. Co krásných střapatých křídel - a co krásných kytek po lukách kvetlo! Kousíček od Prahy takový ráj.

Sešel jsem se tam se znalci prostředí, a i když je dudci v místě překvapili, ostatní "perly" mají posbírané.
Mluvili o zdejší tahové cestě a kroužkování to dokazuje. Mluvili o vodě, která v močále letos chybí. Mluvili jsme spolu, mluvíme mezi sebou a to je důležité. A příjemné. Řešili jsme třeba možné dvojí hnízdění slavíků obecných v jižní Evropě. Parádní téma.

Na okraji mokřadu jsme slavíky zkusili, šlo hlavně o kontrolu jednoho vzácnějšího. Nebyl vidět ani slyšet, nechytil se.
Chytil se ale tenhle s kroužkem. Zatím neznámým. Který tam byl ovšem co zpěvák potvrzen 10. června, jak bylo pohotově vyhledáno. Pelichal na hnízdišti a o to mi šlo. Připíši si jej k jiným. Převažujícím.

Který z vás holduje turistice či si tam v útulku pořídil psa, a nebo snad jindy prohlížel parohy, má jasno, že v pozadí obrázku je město Lysá.


Bylo příjemné pozorovat rezavé soumračníky na kytkách, vyváženě dvoubarevné okáče pýrové, lovícího ťuhýka obecného na cestě u zavlažovaných polí a taky hejna jiřiček od města, přilétajících za velikou vzácností těchto dní, mokrým blátem na kvartýry.
Bylo příjemné sledovat odchyt křepelek v loučce, i vlaštovek před zanocováním.

Další slavík měl pelichání jak přes kopírák, tedy taky úspěšný. Letos to bude pro pěvce radostný rok.

A pak už zas kola otáčím k Boleslavi.
Nad silnicí se znovu už vlní vzduch, skřivani pějí, za krajní čárou kdosi uvařil motor. Signál krom páry jiný nevysílá, zahlížím prosebně na svůj "budík" a jedu. Plechové město vlevo se v slunci leskne ještě víc než normálně, auta mě předjíždějí, stodvacetosm není pro mne málo a umožňuje ještě jakž takž se rozhlížet krajinou.
Na sjezdu u Bakova přeci jen ubírám, abych se udržel na asfaltu a už vidím domovy místních slavíků. Budou na tom podobně, jako ti polabští z černavy. S křídly, dvě neděle k ničemu.

Za slavičí vzácností

3. července 2015 v 20:12 | Pavel Kverek
Vítejte v červenci!

Na zítřek jsme domluveni pobytem na "Černavě". Radek tam kroužkoval před časem slavičího křížence, nyní si povede svoje odchyty v mokřině a já se vzácného slavíka pokusím chytit znovu. Čas, investovaný do podobných záměrů, je vždycky dobrým rozhodnutím a tak když to vyjde, budeme zas o krůček dál.

Úkoly jsou dva:
Zjistit, zda pták v místě zůstal - a pokud ano, jakým způsobem pelichá. Podezírám hybridní jedince, že pelichání nemají příliš pod kontrolou a scénář, slitý ze dvou odlišných, si dělá, co chce. Stopu mám zatím jedinou, ovšem unikátní. Z periferie plechového města od hybridní samice.

A když budeme trávit v pravém Polabí chvíle odchytů, těším se i na košatou diskusi ohledně chytání a kroužkování. S člověkem, s kterým se snad o prázdninách sejdu na průtahu ptáků sedlem na opačném konci republiky.


Co víme o hybridních slavících ve vztahu k setrvávání v místech zjištění?
Moc toho není. A nevěděli ani v Německu. Tam sice část kříženců-samců se vracela k Odře opakovaně, ale co s nimi bylo v létě, nevědělo se. Tam byli hybridi součástí hnízdních populací sobě příbuzných slavíků a někteří se (dle barevného značení) i účastnili reprodukce v tzv. zpětných kříženích. To u nás hnízdil zatím jen jeden. A ten se taky vrátil, jinak z ostatních žádný. Že by nepřežili (aspoň někteří) je nepravděpodobné. To naznačuje, že vztah nemají - ať ten či onen. K místu i k manželství. Jsme souřadnicemi jinde a to je tak trochu skvělé. Jinde než v "sympatrii". Tady budeme hledat. Tady se dějí věci určitě jiné! Tady, u nás, v ornitologickém Československu. Ano. Píšu to naschvál i kvůli kolegům za hranicí, šli jsme pořádný kus cesty společně a nevzpomíná se na to vůbec špatně.