Září 2015

Na notách podzimu

30. září 2015 v 19:38 | Pavel Kverek
Tak, konečně připravím po čase pár měkčích slov, aby měli radost i návštěvníci, co rozklikávají témata jako Slavík pana skladatele a podobná. Vítejte i Vy, milí přátelé!

Měsíc jsme zrudlý zatměný tady u nás neviděli, ale kolik jen kolem čtvrté hodiny před svátkem svítilo domácností! To je dobré.

Otevřel jsem dveře a u nich stálo v mnohostupu na zemi listí. Už bezvýznamné na větvích, chtělo by dovnitř.
Na túje pěkný čas létají čížkové a je jich čím dál víc. Asi jim dám kroužky, jestli by příští rok ti samí - však víte.

Měl jsem tip, že na vrchu Mužský ještě létají otakárci. No, tohle na mne platí od dětství, za nimi musím. Co kdyby to byli ovocní, pro region by byli prvními! Byli to fenykloví, jako tam vždy, ale i tak to bylo milé. Kvetl tam jediný bodlák, ale nádherně a tak stačilo počkat na čedičovém vršku právě u něj.


I okáč zední přiletěl a taky admirál. Ti teď bývají dost často nametení, všechno kvasí a oni jdou z flámu do flámu.

Díval jsem se do kraje, hlavně k horám. Suky a homole tam jsou ještě všechny, aspoň že tak! Pak přilít modrásek - samička, kmital kolem jehlice co kvetla o patro níž, pořádně jsem ho ale nezachytil. Dělal to šikovně, vždycky vystřelil do výšky, aby přerušil moji sledovačku a pak se odněkud přikradl.
Sedl jsem si pak zase už na vršku stranou od turistů, sluníčko svítilo a motýlové ho chytře vstřebávali v závětří. Od severu totiž foukalo.
Díval jsem se po mojí krajině a myslel na slavíky. Proč jsou tam a tady ne. Proč je krajina k severu stoupající neumí vybídnout. Je v lesích, není takzvaně otevřená - to je nejdůležitější.

Čedičové kry se asi letos naposledy docela pěkně nahřívaly, hned vedle cestičky kvetla douška mateří.


Tak jsem poklekl. Ne v kostele, tady mám svoji víru. Snadno uvěřitelnou. A nespěchal bych od země, kdyby mne neoslovil starší pár, ubytovaný prý kdesi nedaleko. Mám rád, když lidi o sebe ještě zavadí. Mluvili jsme o přírodě a oni byli jediní za celý ten čas, kdo si všiml otakárků! Většina z "průchozích" pořizovala selfíčka s omlácenou nivelační trubkou, obalenou dalekým vzduchem a vedle ti méně nároční, s památníkem. Kdosi za vrcholovým keříkem trapností zrudlé hložinky zanechal tři použité ubrousky. Hubu jimi neotíral. Možná šlo taky o nějaké to selfí z vrcholového zážitku. Paní z páru se krátce roznadávala, druh tišeji přitakal. Byli ze staré školy a tak jsem se rozhodl při té jinak příjemné diskusi sestoupat s nimi dolů a výjezd tím ukončit. Ze staré školy samozřejmě myslím, že byli uctiví. Podali jsme si ruce a popřáli nakonec. Ještě jsem ale zastavil na návsi osady, jména co vrch má a zamyslel se nad výjevem bitvy z dávných časů. Osada upravená, s časy dřív věru divokými.

Když jsem přijel domů, byl jsem zvědav na naši kolonii netopýrů nejmenších, pořád tu jsou. A k jezírečku přistál konipas horský! No to pobaví. Ano, teď by se na Klenici dole v Bousově chytali do krátkých sítí, teď by to šlo. Je to už hodně let, když jsem tam odchyty vedl. Bylo to krásné, mít jenom čas! Teď táhnou potoky k jihu. Staří, mladí - opouštějí pískovcové skály nedaleko a jiní daleké štíty jizerské! Nebylo lehké je tenkrát nachytat, jsou ostražití. A pak se stalo, že jeden dva na Klenici zůstali přes zimu.
Je to možná trošku úlet v tomhle čase, ale já sem fotky dám, abyste věřili.



Jel jsem posledně kolem slavičího plácku, ale nezastavil. Byli tam chlapi ve zbrani. Je totiž podzim.

Bude se krajina víc a víc naklánět k zimě a zvířata o tom ví. Však jsme taky bez oříšků. Nechali jsme si je školácky vykrást z obou keřů. Veverka a brhlík v tom jedou. Je to jasný. To zas jich všude na jaře vyraší!

Z oblohy volali skřivani. Nebyli nijak pospolitě, v jakémsi rozvolněném průvodu mířili k jihu. Ano, krajina přetéká, aby pak naráz zchudla. Ale tím větší výbuch přijde v dubnu!

Zářijoví modráčci

25. září 2015 v 19:45 | Pavel Kverek
Protože se na odchytových stanovištích u Zlína a Jeseníku chytají ještě tahoví modráčci, ohlédneme se tady za jejich podzimním odlétáním.

Především je potřeba uvést, že na obou zmíněných místech jsou zachytávání táhnoucí ptáci neznámého původu. Zejména tohoroční (letos narození). Neznámého původu znamená, že nelze stanovit ani subspecii (poddruhovou příslušnost). Přesto by šlo vytvořit galerii náprsenek a křídel, ve vztahu k pohlaví a stáří. Zvláště u tohoročních modráčků by se takový obrazový atlas hodil. Existuje totiž ve vybarvení ohromná proměnlivost.

V mém archivu z časů, kdy začínal boom těchto elegantních slavíků, je řada zajímavých údajů právě i z předodletového období. Bavíme se zde tedy o místní populaci Luscinia svecica cyanecula.

foto: J.Klápště (obrázek nesouvisí se zde vykázanými ptáky)

Ale pozor! Tím, jak jsem se za ten čas v uvažování posunul dál a přibyly zkušenosti, ten nejpozdější pták určený jako tohoroční (M1K) - je jisté, že nebyl místní pozdržený, ale zcela jistě průtažný s přerušeným tahem, tedy prodlévající v zastávce.

Kroužkován 30.10.1988 a kontrolován tamtéž 5.11.1988. Tím jsme vyřídili modráčky cizí, neznámé a nyní už můžeme uchopit dvě data od starého páru.

3.9.1987 (M+2K) - přepelichaný, na hnízdišti.

10.9.1989 (F+4K) - pelichající, na hnízdišti.

U kontrolovaného samce lze předpokládat vzhledem k již ukončené pohnízdní výměně peří následný odlet do zimoviště, tedy klidně v prvním týdnu září, ovšem u samice, byť tedy bohužel kontrolované v jiné hnízdní sezóně (problémy?), lze s jistotou prohlásit, že neodletěla dřív než v III. dekádě září. A to je tento čas. Lze ale současně věřit v to, že její odlet je rychlý, zkušený.

Protože posuzovaného materiálu je málo, pro větší přehled bude dobré sledovat odchyty táhnoucích modráčků v následujícím čase. Ukazuje se, že i samice během migrace jsou ochotny zareagovat na hlasový zdroj ať už pod temnou či nasvícenou oblohou a let přerušit. Sledujme tedy, objeví-li se na soupiskách ještě i ptáci starší letošních.

...a všude už klid

22. září 2015 v 21:31 | Pavel Kverek
Kdepak, září na slavíky není! Ne že bych snad chytal, ale běží nejméně dva punkty, kde by slavíka chytili. Kdyby letěl.
Mám to ale rád, zastavit se na některém plácku a tahat zpod křoví vzpomínky. Jednou o tom napíšu, jak vypadá celý ten rok na slavičích hnízdištích. A začnu třeba v lednu.

Jsou ta místa sobě často nepodobná a to je ku prospěchu.
Krásná jsou ta "poříční". I proto, že mám Jizeru rád a vždy se k ní těším. Krásná řeka a slavíkům pomáhá v návratu. Těm mladým, nezkušeným. Však jsem to taky uplatnil v knize. Ostatně - ta už se chystá. Už se do ní nevstupuje změnami, už se to skládá.
Mám tu vzorek kapitoly právě s řekou v hlavní úloze a zajícem, co ho nakonec uchránila. Je na obrázku celý šťastný. Hladina kolem však bouří, musí, vede pozimní vodu z hor. To bývá divoká. Ale všechno dobře dopadne, tedy v knížce. Ne už tak s hnízdištěm! Zničili ho - konečně, už sem to tady psal. Není samo, které vykáceli. Z několika důvodů a nakonec i z tohoto jsem se rozhodl, že v Kněžmostě knížku neuvedu. V plánu je Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, Mladá Boleslav, asi i Březno, rozhodně Dolní Bousov a Sobotka.
Pro mnohé bude mít knížka nadrozměr. Místa v ní sice jmenuji vzácně, ale místní je poznají podle indicií. Myslím, že každého, kdo v ní najde známý kout, to potěší. Samozřejmě, že to platí i pro statečnou krajinu Kněžmostska, i ta tam má otisk. V kapitole 5. Ovšem podle těch, co text pročítali, je nejsilnější kapitola předposlední číslo 16 - Kos všechno zachránil! Uvidíme, co děti. Možná, že až si přečtou příběhy, že z někoho vyjde znalec slavíků. Nový nadšenec, který jim od seznámení věnuje taky zbytek života. A připsat bude moct díl druhý!
Kdoví, jak to ovšem tady dopadne. Uváděl jsem často, že populace je v kondici, že drží vysoký stav. O zdejší podregion mám ale nyní opravdu strach. Nejde jen o chování ke krajině, ještě víc děsí široká lhostejnost, dopovaná strachem.

Do místního zpravodaje jsem přestal psát i proto, že ač byly příspěvky čteny se zájmem (za čtvrt století víc než stovka), když jsem letos kývnul na besedu pro veřejnost, přišlo místních stejně co roků, po které jsem psal! Kdyby nepřijelo právě tolik nadšenců přespolních, byla by to docela ostuda. Vážím si samo sebou čtvrt stovky zdejších, ale rozhodnu-li se vystoupit bez honoráře (nikde to ani nezaznělo) - čekám, že se investovaný čas zhodnotí právě jinak.
Kdo chce, najde si mé glosy po okolí ve zpravodajích, kdo chce, může sem na blog.

Nechci si pořád jen stěžovat na tu bídu v poslední době, přebíjenou gloriolami některých .., ale docela vážně mám o to tady strach. Což - chodit mohu jinam, i odstěhovat se by asi šlo, ale já jsem sem přišel právě pro dřív krásnou krajinu a přírodu v ní! I občanská společnost se tu chystala formovat dobrou. Přichází soumrak.

Vstoupí-li člověk do hnízdišť na konci září, není tam smutek. Brhlíci se chystají na zimu, stromy se po vedrech zotavují, z dusíkem nasycených okrajů svítí klobouky žampiónů. I koule vatovců! Nechodím ještě hledat hnízda, jen si je v prostředí tipuji. Kam je tak v máji slavice postavily? Až listí opadá, pak si nějaké "na rozbor" najdu.

Hnízdění letos slavíkům vycházelo. Dobrý rok. Navzdory tomu, že potravy na cestu nikde moc nebylo. Však taky staří v konci pelichání přecházeli na bezinky. Zajímavý pokus mi extrémně horký čas připravil.

Dám fotku kovaných prstýnků od Toma pro sestru, co se vdala na Humprechtu teď v sobotu. Já jsem ji tam odvedl a bylo to všechno nádherné. Pak sem jednu fotku dovyberu, abyste viděli. Slavíka s tím propojím, aby to nebylo "mimo mísu". To není problém. Dám fór, který jsem použil ráno na schodech, když jsem uviděl pana svědka. Jmenuje se podle krále pěvců.


Humprecht 19.září 2015


Svědkem od ženicha byl bývalý spolužák N.Slavík. Jeho "výskyt" u nás v Kněžmostě překopal můj kalendář pobytu krále pěvců v republice. Konec II. dekády září je datum výskytu slavíka rekordně vysoké! Dobře však, že zůstal.

K slavíkům na sedle

21. září 2015 v 19:44 | Pavel Kverek
Vracíme se v ohlédnutí zpátky k odchytům v Jeseníkách, které i letos běží. Web funguje. Statistiky taky, dokonce v nové úpravě a vidno tam znovu i slavíky!

Pro (Luscinia megarhynchos) 7:5 a 43:22 u (Lusinia luscninia) je poměr ptáků z nocí k chytaným ve dne.

Přehledy odkryjí často zajímavé obrazy, tento však dobře vypovídá pouze v součtu o chycených slavících. Ostatní je zavádějící. Kteří sedlem protahovali opravdu během dne, z toho nepoznáme, snad lze i namítnout, že takový nemusí být žádný! Jde totiž o ptáky, přesvědčené k zastávce uměle světlem a zejména hlasovou pozvánkou. Takovíto migranti většinou hned po ránu sedlo opustí. Pravda, poberou tu a tam nějakou potravu, rozkoukají se, ale potom už letí. Nejde o pravé aktéry denního tahu.

Dobře bychom to poznali ve výčtu dříve pořádané akce Balt v Krkonoších, ta zcela jistě byla denní a bez pobídek. Kolik se chytlo slavíků?
A co se týče druhového zastoupení? Už jsem to někde řekl. Slavíci obecní k našim severním horám přilétají z poměrně malé základny. Kde by se brali? A ty tmavé? Tam se podařilo najít způsoby, jak je do zařízení přilákat. Teď už se spíš ověřuje, zda migrují v široké frontě krajinou.

Zítra na výstavě

16. září 2015 v 15:01 | Pavel Kverek
Zítra se koná v galerii oblastního archívu v Boleslavi (na hradě) zahájení výstavy Emoce motýlích křídel. Byl jsem požádán, zda bych se nepřidal k promlouvajícím. Přidám se a budu připraven.

Zdeněk Gola je výtvarníkem pracovitým, známe se dost dlouho. I z University třetího věku v MB, kde jsem léta přednášel. On v tom uviděl inspiraci a vytvořil obraz Slavík pro Kverka, který přinesl na výstavu Čtvrt století s králem pěvců. Strašně to letí. Pak jsme měli výstavy ještě dvě - v Bakově a v Dolním Bousově, takže mám zažito promluvit na výstavě. Ovšem ne někomu jinému, to bude poprvé. Řeč jsem si nachystal pěknou a na setkání se těším. Autora si vážím.

Je ještě pár lidí, kteří se dovedou zastavovat a objevené předkládat druhým. Svolávat je a čekat, jestli to uvidí též. A co na to řeknou. Jsem zvědav, co na to řekneme, mistře Zdeňku Golo.


Díky za tu možnost

12. září 2015 v 20:48 | Pavel Kverek
Běží webové zpravodajství o odchytech pro kroužkování na Červenohorském sedle, je to tedy spíš pro odborníky, zde:

http://fkcso.cz/chs/index.html

Už jsem toho se svým objektem specializace zažil dost. Hory třeba několikrát jinak, ale tahle příležitost, to je prostě třída! Anebo si toho, jak vědomostně těžknu, dovedu brát z nabídky víc.

Je to ale zážitek, navíc u mě rozkošatěný citem pro jedinečnost okamžiku.
Třeba jsem tam seděl ve čtyři ráno u uměle rozezpívané linie sítí a věřil, že před rozedněním zapadající ptáky uvidím. Nepovedlo se, ale jiné noci po půlnoci jsem v kuželu záře dokázal zastaveného slavíka poznat. Jen jsem nevěděl, bude-li tmavý či obecný. Byl tmavý, za chvilku vedle mne v síti.
I slavičí let má svá specifika a tipnout se dá. Přestože ve volném prostoru je takhle člověk nemá možnost vidět.
Tmaví v odchytech převládají oproti obecným, je to proto (abych přispěl k úvahám), že druhých prostě severovýchodně od našich hranic už moc nehnízdí. Kde by se brali? Proto - ač se to může zdát divné - v horských odchytech jsou obecní mnohem vzácnější.

Člověk by seděl v těch sjezdovkových koridorech snad pořád. Neskutečně tam může zbohatnout, ptáci nic neskrývají. Při mírném protivětru nalehnou v údolí potoka Bělé na křídla a efektem podzimních papírových draků se nesou výš kopcem.


Co konkrétních strategií a chytrosti! Jak dosáhnou hrany sedla, padají dolů. Volavky, luňáci, lelkové, pěvušky, sýkory, králíčci i netopýři. Lišajové a babočky, vodomilové i tesaříci. Zábavné pokoukání.
Kdo chce a nechce spát, může nad tím filosofovat. Anebo jen tak trhat pozdní borůvky a hřát se na sluníčku. Bavit se krotkým zajícem "půláčkem", jak je mlsný a nezkušený.

Když tam služba stanice vybere za zátah přes deset tmavých slavíků, to nemá srovnání nikde! Jen člověk takový den návštěvou zrovna netrefí, ale i tak, díky za tu možnost. Kde bych se jim (slavíkům) - rozpumpovaným mohl takhle zblízka dívat do očí? A zkoumat, vezmou-li si po ránu borůvky, nebo ne. Když už zastavili a borůvky na keříčkách ještě drží. A pak taky pozoruju lidi, myslím kolegy na základně. Jak kdo co dělá, jak jsou kteří mistrovští. A někteří opravdu jsou. Neznám, na rozdíl od nich, druhy raritní, které tajně očekávají a někdy i dočkají, zvláště nějaké ty "sibiřany", jak slangově vtipkují. Ale ono to jde pochopit. Už velká sada vzácností zde byla zachycena a naše ornitologie má konečně místo, jako jsou ta skandinávská, pobaltská či dole v Alpách. Není to samozřejmě novum, už v minulém století běžela trochu pionýrsky (nebyla taková technika) akce Balt. S prvními překvapeními a úžasnostmi.

Napíšu, co by mi někteří přátelé ihned podepsali: mít tak času, byl bych tam pořád, od začátku letního tahu do příchodu lyžařů. Orvaný, pokroucený, ježatý a zelený - jak ty horské smrčky! Lámané náloží závějí. Mnohé jsou ze speciálních výsadeb nastříbřelé, což zjevem splňuji též. Než bych se tam pomátl, byl bych chvíli šťastný. A za pár pobytů si troufám říct - i dovzdělaný. Pochopil bych migraci.
Tam vážně příležitost plní v bloku list za listem. A kdo si nezapomene kliknout cestou domů v hlavě na "uložit", odvezl dost.

...

Odvislé otazníky

Předložím otázku k tématu podzimních přeletů jesenického sedla a budu hledat odpověď. Tamní web diskusi nemá a zajímavostí přináší dost.


Jak vnímat výsledky sledování, zejména pak odchyty v čase přítomných ptáků?

Statistika je nepochybně dobrou věcí, je však při porovnáváních třeba mít na mysli řadu odchyt i sledování ovlivňujícíh faktorů. Už třeba sítě! Jednou jsou nápadnější jindy ne, jednou jsou podmínky natolik "příhodné", že se chytají i jinak obezřetné druhy, mnohdy zase zařízení fungovat téměř nesvede. Doprovodné techniky jsou též s výsledkem nahodilým. O pozorováních platí podobné.

Je ovšem nezpochybnitelné třeba u křepelek, že jsou-li dva poslední roky bídné, výsledek to je a cosi sděluje.
Konečně se v noci objevili lejsci černohlaví v počtu jaké byly zaznamenány v Krkonoších. Zdá se tedy, že i tímto sedlem spontánně táhnout dovedou. Otázkou bude zřejmě variabilita načasování migrace jednotlivých populací.
Značnou váhu mají kontrolní odchyty v místě, byť jsou většinou mezidenní. Dokonale se jeví u lelků, kteří jsou schopni pro potravní nabídku tah přerušit. Podpůrně k rozhodování zřejmě přispívá i pravidelný hlasový podkres. Na otázku příslušnosti lelků (někteří místní či z okolí?) dávají odpověď i pokusné odchyty v nížině, lelkové opravdu táhnou.

Jako slabinu vnímám nemožnost pokračovat v odchytech i po noční náročné směně (krom podchycení ranního rozletu), i prázdné sítě hlásí důležitý výsledek! A ony prázdné být ani nemusí. Navíc by mohly přinést kontrolní odchyty ptáků "z noci" během průběhu následujícího dne, což by mělo přínos velký. Už proto, že u "rychlých" zpětných hlášení ze zahraničí jsou často počítány - ne dny, ale hodiny. Ano, i z místa (ČHS) existují pěkné doklady o pokračování rákosníka v cestě až o následujícím stmívání, ale dopolední dochytání v okolí by cenný sběr dat jistě rozmnožilo.

A zakončím otázkou jinou: Je opravdu pojmenovatelné, že někdy migranti při otočení větru na severní táhnou "nazpět"? Tedy, že se vrací kus cesty, klidně i za překážku? O co jim pak především na cestách jde, když důkazy existují? A chovají se tak třeba i motýli?

Obrázek tedy jeden přidám, když jsem se tak rozepsal.

Průtažná a stále vzácnější babočka osiková - čerstvý exemplář. Z Polska či z dálky větší? Není to úžasné přemýšlení?


Chvilička před cílem

6. září 2015 v 12:55 | Pavel Kverek
Návštěvníci slavičího blogu (ani ten název, který jste vymysleli vy, nebudu už dávat do uvozovek) mají příležitost uvidět a zvědět nejdřív, v jakém stavu je předlouhou dobu chystaná knížka Slavík z dubového lesa.
Ano, vše je připraveno, po neděli jdu s materiálem z baráku. Jak vše půjde dál, uvidíme.

Tím, že se proces loudal, měl jsem příležitost do děje vstupovat. Výsledkem je 17 kapitol s ilustracemi dcery, za pochodu tu a tam sycených.

Obrázek, příslušící ke kapitole pět - Dlasci to vymysleli, nabízím.

Tenhle to je (a z kapitoly mám opravdu radost)


Knížku jsme se nakonec rozhodli vydat vlastním nákladem, chceme totiž, aby byla hlavně "naše", rodinná. Podílíme se na ni všichni a těm, kteří nás doprovodí, reklamu přidáme pak.

Knížka je určena dětem. Těm, kterým ji rodiče přečtou i těm, které to zvládnou už samy. Zaujme dle mého však i dospělé. Sám vím, že Špačka Čiperu, Uprchlíka na Ptačím stromě, Rybaříky na Modré zátoce, Stříbrného lipana nebo Potulného lovce bych si přečetl klidně hned. Ti, co mne znají, v ní bohužel najdou i odraz specializace, však v podobě decentní, konzultanty mírněné. Není to pro dílo nevýhodou. Proč by neměl vypovědět o zvířecím hrdinovi ten, kdo jej desítky let sleduje. Ví o objektu mnohé, přetéká obdivem.

Knížka je pochopitelně prvotinou a nesnaží se kopírovat tituly výše zmíněné, rozkrývá nelehký život opeřenců, zvláště těch stěhovavých. Přináší momenty dramatické i úsměvné, je poctou krajině domova v nejširším smyslu slova. Není v ní nouze o dobrodružství i chvíle dojetí. Snažil jsem se, aby z kapitol bylo znát, jak moc ptáci své domovy potřebují a jak se to dotýká nás, lidí.

A neodpustím si nakonec zvednutí prstu v hrozbě bezohledným - totiž, zatímco v knize děj vyzní do pohody, slavičí domov v dubovém lese byl po zimě zničen technikou požírající keře naprosto monstrózním způsobem, s cílem orýsovat polnosti dle dotačních map. Že dubový les není jediným v regionu, mi není útěchou nýbrž jen zhutněním vzteku.

Nechť je příběh slavíka z dubového lesa tedy zároveň památkou na prostředí, po dlouhá léta plného ptactva, ochraňujícího prastarou doubravu, přivádějícího sezónně spektrum přídavných vůní i barev pod hlavy stromů, do chrámu nálad.
V žalujícím mém shledání - míst nepochopených silnějšími, neurvale jimi násilněných, zmrzačených a ve výsledku vítězně dobitých! Stejně tak dobytých.

::: Knížku a příběh v ní ponechám "bez sekyry", však o křtech, kdy budeme mířit ji k čtenářům, pravý stav rozkryji.
Abychom pochopili, jak vše je nejisté ve vztahu k zítřejšímu. Pak tedy ovšem stejně tak s námi!

Jen člověk ..vzpomíná na lidi, co ke stromům vázat se šli. Někdo se rozčílil...

Touhle modelací písňového textu si sám sobě pokládám - kdybych tam v předajří byl, co bych asi dělal? Vztah k místu a místům - můj už mnozí znáte. Další si o něm budou moct číst.

Září bez slavíků

6. září 2015 v 9:48 | Pavel Kverek
Končí první týden prvního poprázdninového měsíce a nabízí se vhled do přítomnosti slavíka obecného u nás.
Září zatím bez slavíků.

Odchyty na Zlínsku zaznamenaly posledního předposledního srpna, stejně tak jsem to měl já u Sukorad a ani na ČHS již po třicátém žádný nebyl. Mlčí struhařovská "králíkárna" a od lidí, co pomalu končí s odchyty rákosníků zpěvných vždy nad ránem, taky nepřišla zpráva. Slavíci jsou pryč.

Avizované rozloučení se sezónou bylo opravdu "ve velkém stylu". V Sukoradech slavík už není (chytil se mi mladý šedý lejsek, který neváhal za jásavým zpěvem slavíka přeletět celé jezero, je to ta tečka v síti vzadu).




U Rohatska jsem přišel o přehrávač a ve Slavičím háji vpodvečer jsem málem přišel o záda. To byla tedy jízda!

V Slavičím háji jsem chtěl s hosty alespoň prověřit, zda nějaký z rákosníků ještě netrčí v třtině u potoka. Trčel, chytil se chvilku před setměním. Rákosník obecný - mladý. Chytli jsme před tím mladého ťuhýka obecného, budníčka menšího "z jara" (okroužkovaného při akci v dubnu), teď kvapem dopelichávajícího, slyšeli jsme přelétat kolihu velkou.
Když zajíci vybíhali do sečí zmlazené louky v sousedství, končilo se. Je k nevíře, jaká v té části Zahrádek dovede být kosa. Jak to tam fučí, zvláštní kout. Prý mrazová kotlina. Léto tam rozprostře teplo jen docela na krátký čas, ale živočišstvo a rostlinstvo vše stihne, o nesmlouvavém výměru ví. Tam, kam vítr nedostal, za keřový pás sloužící za větrolam, tam se rozlévala vůně "švestek". Kupy (letos drobných) mirabelek znovu a zas ležely pod keři a rozkládaly se. Vůně z nich byla těžká, opojná.

Slavík ani tam už není, chytil by se v prostupu u cesty. Chytil se tam jeden z vrabců úpolníků, mladý, s krásně kaštanovou čepičkou. Znám to jejich předpodzimní společenstvo, kdy si užívají plodů plevelů, které tam snad v metrové velikosti (i) pro ně rostou. A zrají. Jak se po těch kytkách dovedou rozesednout, v jejich "korunách" a jak vždy za úleku prchají do křoví..
Pod tabulí dokvétala mydlice a voněla stejně, jak o slávě před časem, když jsme tam byli. A pupalka - noční svíce? Ta v tuše, že času nezbývá, přes den vůbec nezhasínala, svítila dál, nešetřila.
Letěly čírky, když tma háj přiklápěla. Takhle ony létají. Co jsem se jich nachytal! A před tím malou chvíli se nad sadem motal poslední moták pochop. Kdoví, jestli byl vůbec místní.

Mám ten kout rád. Nevelký rozsahem, nezměrný úmyslem. Až se Boleslavsko o svého krále pěvců jednou definitivně připraví (a že se tak stane), tady slavík zůstane. Pro pár bláznů, co viděli dál.

Pod čerstvou nocí, z osik větrem roztřesených, odlétal k Rachvalům s tradičním špitnutím drozd. Přeletí hřbet ve chvilce, nabere cestovní výšku a za chvíli o zastávce vedle Slavičího háje nebude vědět. Pro starosti jiné, před drobnými broky za Alpami bude se muset krýt. V olivových hájích i na vinicích. Nelehká cesta. Je dobře ale, že měl možnost na východním okraji středoevropského města na Klenici pobytem být. Je dobře, že i jiní okřídlenci kout upřednostnili. Pro rozmnožení, pro obživu příležitostnou na cestách, pro přežití. Víc od prostředí nečekáme, takhle je nám dobře.

Zítra naposled

4. září 2015 v 18:22 | Pavel Kverek
Pojedu do Sukorad. Dnes nad nimi létal dospělý orel mořský, viděl jsem ho z pracoviště. Asi letěl od Vraždy, vystoupal a byl pryč. Nádhera.

"Spočítal" jsem toho slavíka s poškozeným rýdovákem, zítra mám poslední šanci. Jestli tedy neodletěl dřív, to lze ale z výsledku pokusu též dosoudit.

Díval jsem se cestou i po jiných hnízdištích, když jsem je míjel. Pořád to neumím říct úplně přesně - co to je, co mě činí blaženým, když je vidím. Máte to mnozí třeba ještě větší měrou - představivost, ale já ji mám taky docela vypěstovanou a to je k tomu potřeba.

Každý z těch plácků můžu vidět jako takový gramofon, čekající, až tu jeho jehlu v raménku očima natáhnu a spustím. Deska, ta tam je dávno, vlastně celou dobu, co místa znám. Nikdo ji nesebral, není vidět. Ty desky mají cenu a každá je jiná, logicky. Oproti tradičnímu vinylu mají přednost, že na ně jdou záznamy připisovat.
Když tam jsem pobytem co výzkumník, není čas přehrávat staré, bývám zaměstnán, ač se to nemusí zdát. Spíš během pobytu šacuji, oč že se nosič rozkošatí.
Nevadí gramofonům slunce ani sníh. Nachystány, čekají na vyzvání. Je zajímavé, jak snadno přijímám mnohé zátěže, jež místa mají. Pneumatiky, matrace, vykradené tašky (chtěl jsem napsat tašky jako kabely, ale kabely mohu samostatně). Tak tedy kabely, rozpárané bez jader, našel jsem tam dvakrát i štos letáků, převázaný k distribuci. Našel jsem tam pod stanem holku, co zdrhla z domova. Pak bezdomovce pravýho (jako čistýho), co zrcadlo měl na stromě k zušlechtění, takže vlastně čistýho 2x.

Člověk ty obrazy vnímá, jako že to tam už patří.
Vemte vážení, že těch gramofonů mám v kraji ke stovce! Tu si přitom počkám na ostružiny, tu na maliny, jinde stihnu moruše, špendlíky i lesní jahody, švestky i třešně s jabkama, ujdou i bezinky. Občas najdu májovky, jindy křemenáče, posledně jsem sebral v trávě za plotem po meruňkách. Byly drobné - ale ten zážitek!
Mezitím v roštích "pracují" sklopky, chodím od jedné k druhé a živím naději. Jsem-li dobrým, otvírám nato kufr u auta a z brašny beru "úřad". A taky foťák. Bez něj už ani ránu. Na slavíky chvílemi už mluvím a pak je pouštím přímo do křoví. Ne jinam. Je to po jistotě. Pak to sbalím a cestou jinam, pro zážitek samý nevzpomenu, že gramofon "to nejlepší z…" pěkně zaznamenal. Pro jindy. Pro takovou cestu - třeba, jako byla ta dnešní z práce. Na trase Sukorady - Husí Lhota - Úhelnice - Koprník a Kněžmost. Kolem sedmi gramofonů! I proto jezdím pomalu, abych příběhy doposlouchal.

Zítra s pastičkami a síťkou naposled.
(Pojetí textu si s předchozím vstupem myslím neodporuje).

Mohl bych dát obrázek matrací s mechem, ale radši dám "kolibříka" dlouhozobku z našeho motýlího keře.
Zdeňku díky, kvete už pěkně a je s ním skvělá zábava!


Budeme zavírat!

2. září 2015 v 21:21 | Pavel Kverek
Velikou rychlostí končí český slavičí rok, 1. dekáda září už mnoho nenabízí.

Mám-li být upřímný, je mi líto už času a paliva v autě, člověk vymetá ty lokality, k některým musí daleko pěšky a všude obraz stejný. Tedy spíše zvuková kulisa. Prostě bez odezvy. Dokonce si myslím po letech, že i kdybych někde nějakého zjistil, na celkovém pohledu to mnoho nezmění.
Jsem rád, že už bych mohl klidně tuto etapu výzkumu uzavřít. Získal jsem přehled o příletech i odlétání a to jak u ptáků starých tak i mladých. Rozdíly tušíte správně. Víc témat bych mohl uzavřít, třeba pelichání. Taky už se v tom pohledu na problematiku asi příliš změnit nemůže, tam ale ještě vydržím. Je to velmi zábavné. Veliký nedostatek, až se to tu obávám vyslovit, mám v otázce hnízdění. To ale musí počkat, nyní "frčí" slavík tmavý. Dostává se mi totiž příležitosti druh sledovat zblízka a s tím jsem ani nepočítal.
Modráčky jsem přibral tak nějak "na volno", když bude čas, budu se jim věnovat, když nebude, zůstane základ z minulého století.

Pro letošek - hokynářsky řečeno - budeme zavírat.
Rozvěsím v kabinetu/badatelně sklopky, tyče sítí opřu do kouta. Počet slavíků v Česku pochytaných je letos slabší, ale úkoly jsem postupně plnil. A mám i ty kameje. Pár pěkných momentů vyšlo. To ovšem i se zahraničím.

Na zimu se chystám, až opravdu nebude o čem psát, že vyfiltruju desítku největších událostí z těch ukončených třiatřiceti let. Jak na to koukám, radši desítky dvě, anebo čtvrt sta pro jistotu. Aby se to dýl četlo.

Ještě tedy jednou půjdu k jezeru, co ten invalida s finišujícími rýdovacími pery, ale už si myslím, že opravdu můžu vyřknout závěrečné souvětí:
Nebudu s chytáním slavíků končit, pořád mne to naplňuje, navymýšlel jsem si tolik podřazených úkolů, na které neznám odpověď a vědět bych to chtěl.
Jde všechno teď mnohem rychleji, neřeším blbosti. A taky mi v tom pomáhají jiní, na to bych nechtěl zapomínat. Pokoušejí svá štěstí jinde a jindy, a nejde vůbec o to, že cílem jim jsou ptáci jiní nebo všichni. Beru si od nich, kolik nabídnou. Nikdo nikdy nedělal soustředěné odchyty za tahů tak, jako v poslední době pár těch nadšenců. Ani to možná netuší, ale některá (slavičí) data jsou přímo perfektní.

Kdysi jsem byl osloven, abych založil skupinu pro výzkum slavíků. Vidím-li mnohé skupiny jiné, kterak již déle "vaří z vody", určitě bylo dobře se vyjádřit zdrženlivě. Spolupracovat můžeme bez "střechy", "náhradní volno" nám stejně nikdo žádné nedá k dovybrání. A těch pár kroužků za rok?

Závěrem prosím, aby to nevyznělo plošně, jsou nějaké týmy i specialisté jsou. A těm já rozumím. Vím, co je u volby drží, vím, co jim to dává. Jen bych se za nás za všechny přimlouval, aby když se rodí aktuální tiskoviny, aby koordinujícím stálo za námahu obrátit se na jednotlivé znalce. Když jsem totiž (třeba) několikrát naslouchal expertům z Pančavy a Úpské rašeliny, neví nikdo víc, než oni o tundrových modráčcích. Mají můj obdiv a jsou vzorem.