Říjen 2015

Kabinet plný slavíků

28. října 2015 v 17:34 | Pavel Kverek
Tak už jsou doma, pěkně na svátek! A další ze svátků může odstartovat.


Slavík z dubového lesa zamíří mezi čtenáře.

Je to zvláštní pocit, nikdy jsem knížky takhle nevyskladňoval a netvořil z nich hromadu.
Mám si prý čichnout, jak po rozevření zavoní. Už jsem to udělal, je to tak. Vzácný pocit, ale to už jsem říkal.

Děkuju vám moc, že se ozýváte. Je to legrační, ten náklad a bude to skvělé, už v Bousově. Tak se těším.
S knížkou jsem spokojen, díky Perfecta Printu, z města na soutoku!

Dodatek: Dnes ve čtvrtek jsem si knížku ještě jednou přečetl v obavě, abych na něco nepřišel. Ale hlavně jsem si ji chtěl užít. Prošel jsem texty nejmíň dvacetkrát, ale jsem zvyklý u článků to po sobě číst. Člověk toho spoustu zachytí.

I když zájem o "Slavíka" je (i v regionu se mi ozývají přátelé a chystají se do Bousova, jsem zvědav, jak se tam nacpeme), řekl jsem si, že bych si je klidně nechal doma všechny (celý ten stoh) - a třeba do smrti. Je mi s nima hezky. Ale bylo by to sobecké a "smeklo" by se poslání.

Tak jsem navštívil dubový les u Hradiště, abych tam sesbíral dubové listí, to chrastivé, jak psáno v knížce, ten slavičí "alarm" co straží samičky k hnízdům. Dáme ho do košíčku, kde bude knížka na pěkném pařezu. A křtít se bude - už to můžu říct - vyrobil jsem dvě nerezové konvičky, větší a menší, na vodu. Co myslíte? Dojdu tam pro ni, nebo to našvindluju tady na zahradě z jezírka? K Jizeře a ke Klenici (druhá bude mít logicky tu menší). Hrají velké úlohy a jako jedny z mála jsou jmenovány. Ostatní místa ale čtenář místně příslušný snadno pozná. Ale vy ostatní nezoufejte, příběh jen na tomhle určitě nestojí. Ostatně je tam i o Africe.


Kmotry budou pan tamní starosta, pan učitel na penzi a hráč na foukací harmoniku, co pracuje s koňmi v lese.
Hned druhý den je v Kostelci setkání kroužkovatelů, kde referuji. Tam ji také přivezu.
A pak už to rozjedeme naplno. Vám, co se ozýváte zdálky, ji samozřejmě pošleme, a snad i včas.

Hezký podzim vinšuji

26. října 2015 v 17:17 | Pavel Kverek
Dávno už měla být na světě!

Jsem pomalý, to vím. Ale býval jsem rychlý, ve škole mne nominovávali na závody v atletice. Řekněte, proč by mne tam škola cpala, kdybych jí dělal ostudu? Jak jsem ale prošel listopadovou revolucí a pak si obstaral nové povolání, kde sám jsem sobě uklizečkou i ředitelem, vše v dobrém i zlém, zpomalil jsem. Nevydělám tolik, ale neprodělal jsem.

Pomalý jsem i při chůzi krajinou, tam opravdu nemůžu jinak. Zůstalo v ní, co jsme nestačili zničit, co se schovalo. Ano, tak to je tady před rájem (Českým). Jdu a cítím co chvíli, jak mne domovina tahá za rukáv. Jen tak malinko cukne a to mi stačí, abych si uvědomil, že jdu moc rychle a nic bych nezažil. Zastaví mne a když se rozhlížím a pořád ještě nic, ta chvilka má teprve přijít. A přijde! To dneska vím.

Mám ten kus země rád a on mne musí mít taky. Jinak by mne nechal bloumat a nadávat na "škodu času".
Jsem pomalejší, než jsem býval, ale nemám na sebe vztek a do noh nekopu a nepostrkávám je, užívám si to. Takhle mi život snad rychle neuletí. Ostatně to už jste poznali z tohoto blogu, pár roků už do něj slova "věším".

Opravdu zvolna jsem postupoval i při psaní knížky, v březnu 2012 jsem řešil, jak začít. Přijde vám to normální? Ale, nasypal jsem do nich pak perliček daleko víc, než bych dal prve. A to prospělo. Jsem spokojen a začneme uvádět. Zkuste se zamyslet, jestli by se vám třeba nehodila.

Už jsem tu asi o tom psal někde s těmi pár knížkami z dětství. Dneska vím, byly to ony, kdo mne dostal, kde jsem. Tak ještě jednou pane Sekoro a pane Nový s Mirko Hanákem moc děkuju a škoda, že si nepřečtete tu moji s obrázky od dcery. O krajině, kterou vidím, jak viděli jste vy. A dlužit jí budu pořád, dlaň nezavírá a můžu si brát.
To už bych ale psal dokola, tak jenom plakátek do města na Klenici a pak upozorním na další, které přijdou.


Sezvu smluvené kmotry a pokřtíme ji.

Zpětní kříženci

24. října 2015 v 22:11 | Pavel Kverek
Co o nich víme? O zpětných křížencích slavičích?

Téma je to těžké a nejprve ho přiblížím pro návštěvníky, kteří nevládnou ornitologií. Aby od toho pokud možno neodešli. Na druhou stranu - musím občas vylovit něco speciálního.

Přímí kříženci jsou potomci od smíšeného páru slavíka tmavého (v jednom z partnerů) a slavíka obecného (v druhém z partnerů). Ze snůšky se líhnou především samečkové - hybridi, samičky se buď nevylíhnou vůbec, nebo velmi vzácně. Z umělých chovů v Německu byly samičky přeci jen známy, z přírody nikoliv. První a jediný důkaz z volné přírody byl pro vědu pořízen až 3. června 2009. Bylo to v České republice na periferii města Mladé Boleslavi. Odchytem nehnízdící, časně pelichající hybridní samice starší než dva roky.

Ovšem pořád platí, že šance je především na samce - a teď pozor - kteří se na rozdíl od hybridních samic mohou dále úspěšně množit. Uzavírat svazky s druhově čistou samicí toho či onoho druhu. Z těchto manželství se rodí právě oni zpětní kříženci, o kterých se soudí, že dalším prolínáním genů v kříženích následných postupně splynou v jeden z druhů, kdy je v terénu obtížné (bez možnosti laboratoře) takové ptáky rozpoznat. A přeci je dobré doufat, že při znalosti mezidruhových odlišností lze zpětné křížence podezírat.

Sám mám v archívu několik jedinců, kteří právě to podezření na sebe přitahují. O jednom takovém vám teď povím.


Bylo to na rohatských Horách za dob největší jejich slávy, kdy v té zapadlé pískovně bylo slavíků snad k desíti. Objevil se tam pták tak podivný zpěvem, že mne přinutil vzít si den volna. Tenkrát mne neznal, chytit šel. Podle mého nehnízdil, neměl s kým. V peří vypadal taky zajímavě, ale pravý hybrid to nebyl. Na to mu znaky nestačily. Ani jsem ho nevyfotil, nebylo tenkrát čím. Přál jsem si, abych se s ním mohl ještě potkat a alespoň křídla mu vyfotit. Přání to bylo těžké, protože je-li pták neúspěšný, může zmatkovat a do místa se nevrátí.
Zjistil jsem ho až po dvou letech (rok 2013), nevím, co se mezitím dělo. Mohl mne ovšem oblafnout, tolik času pro jednotlivá místa nemám, abych tam trávil série dní. Když se mi přihlásil, chytit nešel. Ale pak přeci. Bylo jasné, že znovu nehnízdí. Měl s tím dlouhodobý problém?! Byl k reprodukci způsobilý?
Křídla měla na letkách stejná znamení a já je konečně vyfotil.

Zaujme hrot křídla, redukovaná 2.RL a též i 1.RL, (záznam zpěvu jsem nepořídíl).


Vracím se z takových výprav rád a spokojený, naučil jsem se stát o výsledky. Tuším, že takové nikdo nemá.
Dalším rokem se pták už nevrátil.

Uvidíme, zda vzorek k analýze DNA domněnku potrvrdí.

Vzkaz "Bousovským"

19. října 2015 v 20:06 | Pavel Kverek
Musím se pochválit, jak jsem vymyslel slovo v uvozovkách. Ony totiž obě dámy jsou každá z jiného Bousova. Jedna z Dolního, druhá z Horního.

Vím, že si to tu dříve či později přečtou, budu se snažit být trefný.

Region na Klenici se zmohl na pěkné společenstvo přírodě blízkých a ostatních, přírodě se přibližujících lidí.
Na besedu do bývalé fary přišlo hodně dětí - zvídavých posluchačů. Věřte, mohu srovnávat, nejen přednášky ale i odbesedoval jsem toho dost za ty roky a samozřejmě též pro děti.
Dnešní setkání hodnotím vysoko. Výborná atmosféra a obě vedoucí mají dle mého před sebou sice hodně práce a zodpovědnosti, ale i radosti. To lze zjistit snadno a brzy dnes během setkání jsem to vyčetl i ve farním podkroví. Dokonce jsem dostal po skončení jistou materiální pozornost v celofánu a v polyethylenové flašce výslužkou, ale to bych nežádal. Jen si při tom spíš vzpomenu na jisté uskupení v Boleslavi, ani je tady nebudu jmenovat - divili byste se, které, když jsem je upozornil na honorář dvě stovky na pohonné hmoty (abych je vlastně tak nějak ještě nedotoval), nejdřív zaskočeni se jistý čas radili a pak mi odpověděli, že si to nemohou dovolit a že to ještě s nikým(!) takhle nezažili. Že je to tedy překvapilo. Že oni táborničí taky zadarmo (teď volný výklad) a že o takovou besedu tedy nestojí. No nazdar! Dodávám já. Takže, když to člověk porovná - "lidi jsou různé", jak zavolal jednou pán k nám do rádia do vysílání. Jó, to byly časy!

Když mám titulek jaký mám a ještě jsem si ho pochválil, nemohu zase tématem odbloudit jinam.

Tak tedy dámy - vzkazuji:
Začaly jste se schůzkami tehdy dobře, zájem vpodvečer dnes z hlediště výrazný, vydržte!
Vyjednejte dětem z kroužku na jaro účast na Noci slavíků v Slavičím háji a už teď se spolu se mnou přimlouvejte, ať se nám mistři vrátí. Teď letí někde nad dunami, ve směru k Sahelu, samozřejmě.

Když člověk vidí vaše snažení i zaujetí, samotnému mi to pomáhá. Jsem totiž k těmto věcem vnímavý. Abych vám oplatil, daruji do dětské knihovničky Slavíka z dubového lesa. Brzy už, před koncem měsíce, ho budeme mít vyrovnaného doma v komínkách. Jak ošacení na vojně.
S uváděním začneme v Bousově, dám na blogu vědět.
Nemusíme si vzájemně děkovat, místo toho sem zavěšuji, že se těším na setkání o křtinách.

Váš čerstvě nedávný host: Pavel Kverek

Suburbánní stanoviště

18. října 2015 v 21:07 | Pavel Kverek
Mívají často jepičí život, přitom jsou kouzelná. A ještě jeden význam v krajině Mladoboleslavska - drží naději.

Co tam je života! Zvířata, která ve volné krajině už nenachází možnost k reprodukci, tady si žijí po svém.
Nevymetám ty kouty plošně, tipuji takové, kde může být slavík, a ty pak s úlevou připisuji na seznam. A pak je chodím načítat. Chodím se s nimi seznamovat a těšit se napřesrok.

Dyť se podívejte na tenhle plácek a to z něj vlastně skoro nic nevidíte!


Za náspem je fragment olšiny v meandrech stružky, ty stromy jsou mohutné.
Nedá se tam odnikud pořádně dojít, což je nadějné, "boj o polínko" sem jen tak hned třeba nedolehne. Na druhé straně náspu se podtékající potok pojí s nějakou stokou z bývalého cukrovaru. Vybetonovaná stavidla už bez šoupat, vysoké plotové stěny, to všechno zakládá na označení: "Kout sám pro sebe".

V olšině klepe do dřeva stráček, proč mne tu tahleta vzácnost nepřekvapuje. Hvízdá na něj brhlík. Dole jsou zajíci, srny - musí si ale dávat pozor, vlaky k Turnovu lítají kolem sakra divoce. I já si musím dát pozor, přicházím-li náspem.

Tahle stanoviště jsou zvláštní kategorií slavičích hnízdišť. Pro náladu. Jako by nad každým takovým svítilo světlo, jak tomu je u pobřežních majáků. Ano, tady vám vybylo místo, utiskovaní obyvatelé kulturní krajiny! Pojďte, jste očekáváni. Držte základní opatrnost a žijte tu podle svého. Zatím.

V pondělí beseduji

18. října 2015 v 10:38 | Pavel Kverek
Mám to tak do roka jen několikrát, nejsem na to specialista.

Nedávno si mne pozvali do jedné DPSky, teď přijdou v městě na Klenici děti z přírodovědného kroužku v možném doprovodu dospělých.

V Dolním Bousově se mi vůbec dobře funguje. Starosta je vstřícný, osvícený, činorodý, inteligentní, spolehlivý. Doufám, že to tady nebude číst, není to informace pro něj, natolik mne snad zná. Jsou to však ingredience pro spolupráci vítané až potřebné.

Mladým zájemcům o přírodu připravím šou, že u toho klíčícího zájmu zůstanou do důchodu. Přes dvě sta obrázků a jak to jen časově půjde, s příběhem.
Je k neuvěření, co mi toho moje krajina nastrkala do kapsy. Za těch pár (desítek) roků! Jsou tam ale i momenty hrůzné, koření prezentace. Zvířecí tragédie. Aby si děti uvědomily, že i to je život a zbytečným, aby se snažily předcházet. Sám jsem dělal chyby - vím, o čem píšu.

Příprava na takovou besedu mi zabere 4 (noční) hodiny. Je to tak. Nemám žádné "prodejné pásmo", s kterým bych "jezdil". Chci, aby příchozí poznali domovinu, kterou míří co chvíli do školy. Kde odpoledne "blbnou", která jim dotváří život i den. Tušíte, nejde to dělat pro deváťáky (těm několika vyprofilovaným se omlouvám). Optimální se jeví nižší stupeň školy, i ta pátá bývá občas "na hraně". Proto by se mělo začínat u dětí malých a abych nementoroval, ono se to ví a často dělá.

Když jsem si hledal obrázky, ťukla mne do čela vzpomínka, zajímavý moment.
Opsat by se to dalo vznesením otázky: "Kdy tě Pavle ´výzkum´ tak nějak, ksakru, přitáhnul?"
Po třech letech, když jsem se rozhodl, podívat se po slavících dál do kraje, nejen po Bousově (uběhlo třicet let dalších) To byly ještě plácky! Třeba u mlýna na Bechovi. Tam jsem našel hnízdo hned.
Nestačil jsem se divit, kolik lokalit po okolí je a to jsem jezdil na kole! Se sklopkami, dřevěným pravítkem na změření křídla a futrálem s kroužky. Kde slavíci z těch časů jsou! Jednou - jak mám při chytání fůru času a protože jsem ve znamení Ryb - mi přišlo, co kdyby se mi takový s kroužkem těch dávných sérií chytil. Co bych asi dělal? Mluvil bych s ním nahlas, to je jasné. To ale všechno ví už jen krajina - příběhy svých dětí a nechává si je pro sebe v tom svém rodinném albu. Tak já aspoň žiju ty současné, k nim, když chci, dosáhnu. Kontrolní odchyty (slavičí) po letech, proměny míst, vztah lidí ke krajině...
Teď máme s městem plán. Slavičí háj by měl být pouze segmentem jakési cesty domovinou. Tak pro to jsem ochoten přispět výrazně.

Mohlo by se zdát, že utíkám od Kněžmostky ke Klenici, zbaběle. Že místní krajině, když se teď trápí, nepomůžu a uhýbám pohledem jinam jako ostatní. Není to tak. Utrácím čas v jednáních (Kněžmost, Hradiště), argumentuji. Zda bude platno, uvidí se.

Fotka z dávného VPZ.


O čem se hovoří

16. října 2015 v 22:06 | Pavel Kverek

Nevelká populace tundrových modráčků v Krkonoších je opravdovým skvostem pro turisty, kteří si ve správnou roční dobu dají pozor kolem vrcholových rašelinišť a je také zajímavým tématem k přemýšlení.

Jak to, že se tam ptáci na dvou lokalitách stále drží a odkdy tam vůbec jsou? Jak mohou v tak šílených podmínkách české tundry vyvádět mladé a kam odlétají. Jak v kosodřevině fungují během pelichání a kdy přesně odlétají?

Řadu let tam působí dvojice specialistů, první z nich tam přišel za modráčky ještě daleko dřív před kolegou. Propadl jim i drsné krajině Krkonoš. Byl jsem tam na pozvání několikrát, abych si ujasnil, že není slavík jako slavík a dokonce, že není modrák jako modrák!

Tundrové subspecii se věnuje na poměrně dost velkém prostoru kniha od Dietera Franze Das Blaukehlchen z roku 1998, která vyšla v Německu. Dokonce jsou citována některá zpětná hlášení kroužkovanců a zejména skandinávská stojí za to.

Švédský pták byl před půlkou listopadu (1966) ještě téhož roku (tedy v přímém tahu) ohlášen z Kyrgyzstánu, finský z konce II. dekády dubna (1958) po třech letech z Turkmenistanu a jiný finský z konce dubna (1960) z Kazachstánu. Odlétali na východ.

Známe-li nyní z přístrojů zimoviště, v jejich světle se jeví první výsledek z listopadu jako cíle nedaleký, ostatní dva dubnové - spíše již odletové, z cesty.

Podobným směrem od nás odlétá třeba lejsek malý či hýl rudý. A taky kachna divoká, která ukončila život po květnovém výstřelu v Sovětském svazu kousek nad Kaspickým mořem u Saratova. Narodila se na Červenském rybníku pár let před tím, stejnou dobu hlášení hledalo cestu do ČSSR a šlo tehdy o kačera.

Tak ještě nabídnu fotku modráčka, jak tam v tom "optimálním čase" zpívá samičce v kleči kdesi na hnízdě.


Ze zahrady naposledy

13. října 2015 v 20:34 | Pavel Kverek
Je 13. října a zítra mají začít deště.
Síť jsem sbalil před nocí, ale ještě chvilku před tím se mi chytla mladá parukářka. Věděl jsem, že lítá na jedličku za plotem, dnes se nechala okroužkovat. A vy ji můžete vidět jako přídavek k ostatním těm opeřeným "zahradníkům".


A jestli jsme tu posledně sledovali ledňáčky, pojďme ještě za parukářkou, abyste docenili, co je to za milou návštěvu.

Sousedka uhelníčka. Má ráda jehličnaté lesy a hnízdí ve všemožných dírách a dutinách.

Když jsem byl malý, v ruce s knížkou od pana Jirsíka Ptáci, chtěl jsem parukářku uvidět. Nepovedlo se, protože jsem nevěděl, že stačí počkat do podzimu někde v zahradě či v parku u jehličnanů se šiškami a ona přiletí. Že je dobře naučit se její cvrlikavý hlas, co se s ničím nesplete. Pak máte vyhráno.

Když jsem chytával skorce na Zábrdce a stoupal proti vodě vysoko až k Vystrkovu, sýkorky parukářky - tam byl jejich domov. Brzy zjara to tam začínalo žít. Ještě byly závěje, ale les o jaru dobře věděl. Podmáčenými olšinami táhly sluky do Polska, střízlíci to měli podobně, domů se kvapem vraceli králíčkové. Datlové už volali k zásnubám, po Zábrdce spěchaly červenky.
Ty parukářky se věšely na konečky větviček a prozpěvovaly. Ježily černobílé chocholky, chystaly hnízdění.
Po lesích už pěli brávníci a divoké lesní pěnkavy. Vodou stoupali do kopců nádherní horští konipasi. Náramné! Ale musím být opatrný, jakmile pochválím jedno, měl bych ocenit druhé, třetí a všechna místa následná.
Když člověk vstoupí do přírody a umí předvídat, nemůže mu být zle. Jako mě tam nikdy nebylo.

Odchyt, který vyšel II.

12. října 2015 v 19:32 | Pavel Kverek
Kdo by chtěl, může být tady na blogu teď se mnou hledačem tajemného.
Pojďte se podívat čerstvě po výsledku kroužkování ledňáčka z naší zahrady. Proto ten název příspěvku s dvojkou. Jedničku si připomeňte a můžeme jít. Poznáte, jak je to zajímavé.

Přes kroužkovací stanici jsem se spojil s kroužkovatelem, který ledňáčka označil. Zajímavé a cenné to je pro vědu, a my si z toho taky nabereme.

Mladý ledňáček byl okroužkován spolu se sourozenci v pískovně "Baraba" stranou Mělníka, jen kousek pod soutokem Labe s Vltavou. Není už tohle impozantní? U veliké řeky! Bylo to o prázdninách 8. července 2015. Pak se mladí rozlétli od rodičů a dva byli kroužkovatelem zastiženi před koncem prázdnin 23. srpna 6,5 kilometru SZ po proudu Labe již samostatní.
Půjčte si od Karla Nového Rybaříky na Modré zátoce a mnohé ze života rybaříků pochopíte.
Tak tedy, dva mladí byli už v pohybu od rodiště a za pochodu se učili rybařit. Ostatně na Labi prý už jsou ryby zase konzumní.

Utekl další čas a do monitorování pohybu ledňáččích sourozenců vstoupil Kněžmost se zahradou u kovárny a lesklou dírou do země. Bylo to 9. října. Tady jsme třetího z více sourozenců potvrdili na lovu v jezírku, zřejmě už na cestě k jihu.


Ano, mladí na zimu většinou odlétají. Staří se pokouší revíry udržet do jara.

Ornitologicky jde o cenný výsledek, mělnický kroužkovatel měl z další zprávy o jeho ledňáčcích radost, my přímo záříme! Jenom tak znát, co se dělo předtím v tom čase a taky věřit, že nikde nenatrefí skleněnou stěnu, co před tím neuviděl. Že ho neporazí auto, létají totiž nízko a že uletí krahujcům. Že se pak šťastně vrátí do proudů u Mělníka - tam kde se stýká… Znáte tu jejich oslavnou písničku.

Je to od nás pěkných pár kilometrů vzdušnou čarou, ale vyměřit to tady na mapě by bylo k rybaříkovi nepoctivé.
Ledňáček k nám neletěl přímo, viděl bych to takhle: (nejméně) dvě z mláďat zamířila v půlce prázdnin po proudu a jiná (alespoň jeden?) proti. U soutoku Vltavy se mladí cestovatelé (z druhé skupinky) podrželi Labe, stoupali až k dalšímu z velkých přítoků a tam alespoň ten "náš" neodolal. Kdo by taky jo!


Jizerou se vydal nahoru, minul Klenici a uviděl Kněžmostku. Potom mu cestu zastoupil mlýn a odklonil ho do zahrady k nám.
Kdo ví ovšem, jak to bylo doopravdy.

A, abych k tomu nějak nakotvil slavíky, když jsme na jejich blogu, Mělnicko je učiněným rájem ptačích virtuosů! To tedy je. Na tomhle soutoku (nedaleko) jsem se o tom se síťkami kdysi přesvědčil.

Střízlíci už přilétají

12. října 2015 v 17:53 | Pavel Kverek
První střízlíci přilétají. Přivedl je čerstvý mráz.

Vzpomínám, jak jsem je chodil chytat. Kolem Kněžmostky jich bývalo. Jak začalo padat listí ze stromů, byl čas na ně jít. Ozývali se z kdejaké hromady větví.

Zase je tady ten čas, jenom ten čas už nemám. A tak doma na zahradě, už bych síť málem sbalil, ale hned ráno se jeden chytil. Tak mi udělal radost, že ty "kalendáře", co máme zapamatovaný, platí.
Jsou to krásní ptáci, jen člověk musí dát pozor, aby mu z ruky neutekli.


Teď je za létem všude potravy (vývojová stádia hmyzu) poschovávané dost a střízlíci mají žně. Ti, kteří se rozhodnou zůstat na zimu, budou mít chvilky perné. I když - jestli přijde taková podobná co dřív, tak si stihnou o poledni klidně i zazpívat.

Zprávy před pondělím

11. října 2015 v 21:32 | Pavel Kverek
Obsah
Vítání jara . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Noc velkých ohňů
Kolébky v kopřivách
Neposlušná křídla
Dlasci to vymysleli
Volání dálek
Cesta do neznáma
Sahel vás vítá!
V džungli
Cesta nazpátek
Když chybí zkušenost
Náhradní domov
Rodinné štěstí
Bez rozloučení
Znovu na cestách
Kos všechno zachránil
V dubovém lese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Tak takové kapitoly má knížka, co se do ní právě vkládají listy.
Pořád mám ten příběh v sobě, hned se ho nezbavím. Jen nevím, jestli jsem na něco nezapomněl. Už je stejně pozdě. Radši ji už teď ani nečtu, přečetl jsem ji snad padesátkrát, aby tam nebyly chyby. Myslím, že až ji pokřtíme na místech po okolí, že až přijdu v dubnu na soutok Klenice s Jizerou, že mne obě "dámy" poplácají po zádech. Mají tam též pár řádků slávy a zaslouží si je. Za to, co pro mne a pro slavíky znamenají.

...

Dnešní odchyt v zahradě nenabídl králíčky, ale uhelníčky. Chytali se pěkně a tak jsem se učil je určovat podle perfektní knížky od pánů Jenniho a Winklera: Moult and Ageing of EUROPEAN PASSERINES. Šlo se v nich podle ní docela vyznat i když s jejich pojuvenilním pelicháním to je docela složitost.
Táhnou samozřejmě v naprosté převaze mladí, tak se jich "rozhraní pelichání" týká.

Králíček se chytil jeden mladý a asi jen proto, aby mi svou tučností popletl hlavu a zpochybnil nedávný text tady na blogu. Uhelníčka vám ukážu, jestli ho neznáte. Jde o sýkorku jehličnatých lesů.


Jen si to představte: narodí se někde v smrčině, a na začátku podzimu zamíří k jihu. Zajímají je semínka jehličnanů všeho druhu. Tady mají túji, borovici, smrk a za ploty douglasku a jedli. Jsou na čele ulepení jen se podívejte.
Ve skupinkách a upovídaně cestují krajinou. Na jaře je jejich návrat v fofru, takže je sotva zahlédneme. Teď to je jinak.

Jednou to pochopím

10. října 2015 v 20:22 | Pavel Kverek
Ano, ne. Nemám v tom zatím jasno. O tukových zásobách pod kůží opeřenců.

Tabulky znám a úkaz sleduju. Musí nám ale přitom zatápět celá řada ovlivňujících faktorů, která přispívá k vytváření tukových zásob. Vytváření či odeznívání a chcete-li ještě jinak - vstřebávání. Tak to je fenomén, že bych chtěl docela poznat, kdo to ovládá. Tabulky se jakžtakž perou s tvorbou tuku (když ptáci tloustnou), na jeho úbytek (např. slavíci po příletu, mají-li vůbec nějaký) nepamatují.

Natáhl jsem dneska v zahradě na králíčky, je jejich čas. Nebyli ale, chytil jsem jen tři.
Těšil jsem se, jak jim rozfouknu peří a jak se něčemu přiučím. Bylo to zajímavé a škoda se nezajímat. Dvě mladé samičky (tohoroční F1K) neměly tuk téměř žádný, ale hrudní svalovinu vypnutou jako balónek. Tuku měly za jedna. Co jsou zač? Z jaké dálky letí? No a pak jsem měl radost, protože starších ptáků se mezi králíčky moc nevidí a já chytil tohoto krasavce (M+1K, bohužel nedoostřil).


Tak a ten byl ztučnělý pořádně. Dal jsem mu šestku, ovšem bez vystupování nad povrch těla. To trošku hapruje. Ale vykrmený králíček byl! S hrudí též pěkně vypnutou.

Co s těmi poznatky?
Jak to, že ten starý se tak vychystal, když navíc oproti mladým musel vynaložit spoustu energie na přepelichání? Že by letěl zdaleka a tamti znedaleka? To bude hloupost.
Jak to tedy funguje, když třeba víme, že nejvyšší stupeň obou známých tabulek tady nezapíšeme. Prostě, aby byl slavík před odletem v tuku jak ta známá játrovka z alobalu. Ani věhlasný hybridní slavík XXL od Března tehdy neměl tuk všude po těle a po pravdě: nedovedu si ho představit už ani s gramem navíc! Můžou tak vypadat, nebo snad tabulka kecá?
Už vás některé slyším - před větší překážkou, třeba u moře nebo před pouští, tam přeci jo. Opravdu? A co ti skandinávští, ti přeci už jsou taky u nás pěkně rozpumpovaní. Co tedy s tím?

U slavíků v tom je docela pěkný chaos, když už jsem vyplivnul výjimky a začalo mi to docela vycházet, přišly případy neuchopitelné. Na jaře jako před podzimem!
Jednou to ale pochopím.

Pátek - druhá část

9. října 2015 v 19:27 | Pavel Kverek
Jezírko jsem nakonec vyfotil nejlíp ze země. Je fakt mrňavý.


Má mělčinu, kterou příští rok odtěžíme kvůli domácí archeologii. Podíváme se podél těch základů pradávné stavby na jejich úroveň "0". Tam, kde se tenkrát začalo stavět. O té historii pod vodou se dočtete v knížce Český ráj očima archeologie.

Lipka je docela kmet, kolik jí může být ale nevím. Když jsme začínali se stavbou, přivezl jsem ji z lesa. Z černé smrčiny, kde by zašla. Nemá terminál, je deštníkovitá. Tenkrát to nevypadalo, že se ujme. V místě nahradí vrbu, co se zřítila zjara.

V zahradě bylo ráno hodně uhelníčků. Prohledávali kamenné sloupky a nacházeli zámotky pavouků. Skvělý zážitek, vidět tyhle sýkorky jehličnatých lesů šplhat po kamenech. Byla tu fůra budníčků, ale všechno, než jsme se vykopali, bylo pryč. Odlétlo. Jen brhlík se teď večer přichytil. Už nešel ani vyfotit, tak jen takovou hrubou podobiznu. Koukal, jestli pod lískou ještě něco nenechal. Nenechal. Je to dobrák od mlejna, však tam hned taky odvesloval.


Síť vytáhnu i zítra po ránu, už jsou kolem střízlíci. Zatímco pro mne úkol skončil začátkem září, jsou jiní, kteří se klepou právě na tyhle "dušičkový ptáky". Sami jim tu přezdívku vymysleli. Ožije teď jejich výzkum.
Se střízlíkem není legrace, často vám z ruky uteče. Snadno. Už se mi to taky stalo, přesto, že jsem byl varován.

Čížků v zahradě přibývá, dokud jim bude túje stačit. Přilétli ze severu.


Je s podivem, jak každý rok tahové scénáře platí. Jak se ptáci podle nich pohybují.
Je ten Rok ornitologa ale úchvatná věc! Pořád se něco děje. Teprve, když tomu člověk porozumí, může to radostně žít. Čeká, kdy už. A ptáci přilétají… Jako ten rybařík. Jak to ti ptáci najdou? Musí se navíc do zahrady "spustit", nemůže přiletět zpříma, jak to dělají obvykle. V cestě mu stojí ploty, vrata, domy a stromy. Co dělají nad zástavbou? Čekal bych, že cestují podle potoka.
Lítá sem konipas horský, to je stejný případ. Doufám, že ho zítra přelstím. Je to jako u těch slavíků. Teprve, když se člověk zaměří na objekt, nestačí se divit, kolik poznání z toho nakonec vysype. Tajemné jezírko.

Zakončím motýlím keřem.
Byl jsem mu ostříhat odešlé květy a zažil změnu. Ještě včera bylo prostřeno, ale dneska, jak motýli nemohli, bude se končit. Ještě sice po vršku voní, ale květy jsou dole rozmáčené a hnijí. Prostě - kalendář to uťal. Teď ty objednané mrazíky to zavřou nadobro. Ano souhlasím, je čas.
Ta dlouhozobka ze včerejška už asi letí zas k moři. Pochopila tak jako já. Nastává změna.

Odchyt, který vyšel

9. října 2015 v 14:06 | Pavel Kverek
Tak jsme s Tomem užili ornitologie!
V pátečním ránu bylo v zahradě už tolik ptáků, že nás to před polednem dohnalo a síť jsme k jezírečku dali. Už kvůli těm čížkům, co tu jsou na túji přes měsíc.

Samozřejmě, že to bylo pozdě, na ptáky se má chodit před rozedněním. No ale což! Z kovárny mám koukat jen jak rostou klouzci modřínoví, nebo i po ptákách?
Dvě kontroly nic a třetí je důvodem, proč vám tady píši. Odchyt, který vyšel.

Na jaře ledňáček, pak jsem tu slýchal občas ten jeho výkřik, když vzlétá. A dnes? Zase ledňáček a s kroužkem! Ne ovšem s tím naším. Podle prvních signálů by měl být někde od Mělníka (budeme upřesňovat).
Není to úsměvné s vědeckým natónováním? Jistě, že je!
Pojďme nejdřív pro obrázek, kdo by nevěděl, jak takový rybařík vypadá.


V jezírku jsme totálně bez rybiček, musím dojít do Kněžmostky s čeřínkem.
Co jsme objevili, je pro mne zázračné. Ledňáčci mají zájem o takovéhle očko, zastrčené v kněžmostských zahradách! Ještě jsem ho tam neviděl nikdy ale sedět, to bych taky chtěl. Třeba na té lipce. Uděláme to jinak: nemám teď čas se rozepisovat, dám jen, co mám a pokračování třeba večer.
Napíšu o čížkách, o jezírku, o rybaříkách i o té lípě. Teď jdu to jezírko ze střechy vyfotit.

Slávik červienka

4. října 2015 v 9:47 | Pavel Kverek
A nebo červienka obyčajná či krovinná. Tak to je Erithacus rubecula v slovenské ornitologii, naše červenka. Teď je máme v krajině všude. Táhnou.

Určitě jste se s nimi potkali v zahradě. Jsou důvěřivé, působí mile. Hodilo se mi, vidět je táhnout v noci. Jak se chovají, kolik jich může být! Na všech horských odchytech jsem to zažil, bez výjimky. Druh tam bývá nejpočetnějším.
Najdu vám fotku z toho tahu, abyste si dovedli představit, jak takový letec v noci vypadá. Tady je.


...

Architektonický zážitek - baráky vpité do zahrady. Využívá se při tom odrazu okolního prostředí v zrcadlícím se plášti budovy. Přijde vám, že tam ten dům vůbec není. Tak to je ten největší masakr pro ptáky! Ještě že bývá kolem dost koček, které pomýlence však odklidí obyvatelům z očí. Teď, teď makají na plné obrátky!
Nemají to táhnoucí ptáci lehké.

...

Dříve, když ještě nebylo kroužkování tak rozvinuté, myslel jsem si, že skoro všichni ptáci na podzimním tahu jsou mladí. Není to tak, dneska to víme. Znaky na peří křídel červenek klamou, musí se to opravdu znát a pořád u dalších ověřovat. A pořád se učit. "Juvenilní" skvrnění vrchních krovek není vždy juvenilní. A třeba hledat i jiné úkazy, podpůrné.

Červenek, navzdory ztrátám, musí být v přírodě ohromné množství. Zvláště od nás na sever. Kdyby tak člověk věděl o každé té jedné, kde se narodila či kde hnízdila, jaký že "měla rok", to bych si přál. Vždycky jsem si tohle přál, vidět až tam a být s opeřenci tak nějak déle, než jen při kroužkování. Každý jeden dotýkaný, je právě tím impulsem k zamýšlení - tedy pro mne. V sobě jsem to měl, ale zesílilo to se slavíky. Tam to je vlastně příběh na příběh. A tím se stalo, že pro život to nemám už jen jako kroužkování, spíš setkáváním. Samozřejmě, že každou chvíli myslím na ty, kteří s kroužkem z toho setkání někde teď letí, odpočívají před cestou, anebo po ní. Anebo zas jiní, hrdě se zkouší udržet v místě domova za každou cenu. Až to třeba nevyjde a pak za určitých okolností právě kroužek ten příběh pro nás dopoví. Tak takhle nějak to je, podchytil jsem doufám rozměry oba.

Opracováváte-li teď někde zahrádku, rubáte-li v lese dřevo, vláčíte-li vzdušný košík po houbařských místech či sedíte nad pruty - všude máte příležitost potkat červenku. Nebojí se a často čeká, co z toho setkání "kápne". Sletuje pomalu pod rýč, přede při tom příjemným hlasem kolovrátku, pne ve vzpřímeném postoji srdíčkovitou hruď.


Velkýma očima sleduje okolí. A v noci, v noci asi zas popoletí. Tak, jak jsme si nahoře obrázkem ukázali.

Poznámka:

Abych nepsal jen obecně o ptáčcích, pojednám večer o zástihu slovenské červenky (tedy spíše jen červenky se slovenským kroužkem, je to jistější, z vědeckého pohledu) na punktu v Jeseníkách. Výsledek si rozebereme.

Erithacus rubecula
24.09.2009 f.g. M Piešťany, Slovensko
28.10.2011 +1K Červenohorské sedlo, ČR

Kontrola této červenky je velmi pěkným výsledkem a kdyby jiný už žádný, tento ukazuje na nepominutelný přínost chytání v sedle Jeseníků. Za pravdu mi dají všichni, kdo stále ještě vidí podstatu kroužkování v možnosti bádat nad jeho výsledky.

Vítanou náhodou je roční doba okroužkování ptáka i kontroly. Je to podzim v čase tahu. Další plus je v poměrně dlouhém mezidobí mezi okroužkováním a kontrolním odchytem. A samozřejmě cenná jsou obě místa odchytu červenky. Víc toho u hlášení není, klíčové indicie však máme. Co s tím?

Na stejném webu, ve stejném výkazu najdeme k vytvoření si představy o průtahu červenek početně informací.
Třeba se ukazuje, že ptáci pokračují dál na cestě do Alp a zimují ve Středomoří v rozptylu od jihu po jihozápad (ve vztahu k sedlu). Původ ptáků se zatím nepodařilo rozkrýt, protože výsledek z Estonska, Litvy i Švédska již bohužel spadají do doby tahu. Přesto z nich lze vyčíst třeba, že pták jako mladý letí dřív a jako starší zpravidla později. Některý starší dokonce daleko netáhne, pták nalezený následující zimu na Silvestra zabitý o sklo v Německu to dokazuje.

Diskutovaná červenka se slovenským kroužkem byla v čase kroužkování dle mého na své první cestě do zimoviště a v roce 10 nejen že táhla zřejmě již později a v roce 11 pak zcela jistě, ale volila i jinou cestu horami. Pokud byla skandinávská, tedy kratší.

Kroužkovací výsledky ze sedla u červenek dále ukazují, jak výraznou měrou se na jejich úhynech podílejí kočky a rovněž prosklené plochy. Samozřejmě v některých destinacích je docela možné, že přetrvávající chytání pro kuchyňské účely a k němu však navázaná "zvědavost", je zamaskována "nálezem" červenky uhynulé.

Lidé mne znají

1. října 2015 v 19:53 | Pavel Kverek
Přednášel jsem ve městě na soutoku Klenice s Jizerou a lidé se ke mně zachovali moc pěkně.
Mám to rád a vždycky říkám, že nejde o mne - já se nikde už vystavovat nepotřebuju, jde o krajinu. A o slavíky. Ty strkám před sebou ze všech sil. Ať už přednáším či beseduji, mám věty kde brát. Třicet tři roků je třicet tři roků. Navíc těch posledních pár mi přijde, že mne zkoušejí, kolik toho unesu. Fascinace, výsledky - nádherný čas. To mám za tu výdrž!

A tohle prý za to, že jim v krajině znovu podržím místo. Co byste jim řekli, jsou milí.


Po internetu každou chvíli přijde nějaký postřeh či úkol k vyřešení, a nejsou to jen opeřenci. I termíny uzávěrek, dopisuji totiž do okolních zpravodajů a nikdy nechci články užívat stejné. Vždy dovedu téma najít. Většina jsou měsíčníky, taky čtvrtletník. Naučil jsem se uzávěrky hlídat, aby mne nemuseli "prosit". Píšu po nocích a článků je za ty roky hromada. Už je ani nearchivujeme. Teď přichystám text na web, byl jsem požádán a jeden jsem jim slíbil. Uchopím ho tak, aby se dal číst, ale současně, aby z něj bylo cítit, že tenkrát u osady Starý Ples v Dolním Pometují na Josefovských loukách se děly věci!
A víte co? Když jsem rozmluven, já se ohlédnu.

Co to bylo za rok? Bylo to na Víkendovém výzkumném táboře, monitorujícím oblast kolem Jaroměře. Jdu se podívat, co to bylo za rok. Konec května 1997. Je to vůbec možný? Však už taky někteří z přátel nežijí, Pavel Žďárek. To byl panečku ornitolog! Ale k ptákům:

Stalo se to takhle: část týmu měla úkol u Metuje. Hostitel Tomáš vymyslel, abych chytil nějakého slavíka, že jich tam zpívalo nedávno dost. Ukázal první flek, já to tam roznes a už se kroužkovalo. Samec slavíka obecného. Popošli jsme dál do louky vedle řeky, kde byl lesík kapkovitého tvaru, šutrem bych ho přehodil! Že i tady zpíval. Mládenci se v dobré náladě vyřadili na cestě u řeky, přijela návštěva z Krkonoš a šly řeči. Já jsem vklouzl pod stromy, rozdal červy na tři plácky a vyšel ven. A pak hned zas na kontrolu. V první síťce byl! Nikdo tenkrát toho o nich moc nevěděl, spíš se jen kroužkovalo. Jenže mě při tom lovení pod síťkou najednou zahřálo holé ptačí bříško, a když jsem slavíka vylovil, kousnul jsem se do jazyku. Slavík byl žíhanej, jak monoskop na Rubínu, když nešly barvy! To jim na břehu spadnou čelisti - říkal jsem si. A popadaly (ty spodní). My jsme si tu senzaci i kvůli blížícímu se večeru pozdrželi na druhý den a nikdo si nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak než, že máme hnízdiště slavíků tmavých. Velký kus večera u stolu patřil té události. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem při specializaci zažil. Věděl jsem, že tenhle zápis bude znít. A pak už se ze slávy jen a jen ustupovalo. Ráno náš tým prochytal místo, okroužkoval obecného slavíka - samce, se znaky zpětného křížení (ale kdo ví - říkám si dnes) a nic jiného tam nebylo. Všichni si přáli, abych se podíval po hnízdě, protože myslet si, že samice v takovém stavu někde v Polsku zkrachovala a odlétla pryč, byla blbost. Nikdy na to "hledání" nezapomenu a oni také ne. Obešel jsem lesík, vybral v jeho křovitém límci sníženinu, vzal hůlku a pod třetím listem ovíjivého divokého chmele na mne koukala v hnízdě žíhaná hruď ze včerejška. Nakonec z hnízda seskočila a jak to dělají, jen odběhla myším pohybem metr dva a odtud mne pozorovala. Vajíčka jsme vyfotili, a protože jsem u ní kroužek zahlédl, měli jsme hotovo. No hotovo, troubové jsme byli! Pořádná dokumentace žádná, aspoň že pak hostitel kroužkoval dvě živá mláďata chvíli před vylétnutím. Tak a já to teď podtrhnu a sečtu.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z pěti kusové snůšky smíšeného slavičího páru, kde tmavým slavíkem byla samice (vzácnější polarita páru), byla v začátku června 1997 okroužkována první dvě hybridní mláďata pro naši ornitologii! Ostatní, velmi pravděpodobně samičky, se nevylíhly. Článek jsem opublikoval, ale bez důrazu. Bez senzace a bez fanfár. Přeci jen to ale u mne znamenalo zacílení na atraktivní segment problematiky - mezidruhové křížení příbuzných slavíků. Netušil jsem však, jak moc se mi v budoucnosti objev bude hodit.

Bývaly to časy, dnes v místech sebevědomě vyrůstá první ornitologický park - Josefovské louky.
Slavné však bylo místo už o něco dřív!