Prosinec 2015

Rok 2015 končí

31. prosince 2015 v 23:06 | Pavel Kverek
Odchyty na hnízdištích SV Mladoboleslavska v posledních letech jsou umenšovány ve prospěch výzkumu v Polsku. Přesto je stále veden Kalendář příletů a jarními odchyty sledována hustota osídlení. Odečítány jsou kroužky vracejících se slavíků, co nelze postihnout, je hnízdění. Výzkum pak dál pokračuje až v čase vyvádění mladých, trvá potřeba dokumentace pelichání před odletem. Vše končí prokazováním posledních pobytů slavíků doma.

Uplynulý třiatřicátý rok výzkumu přinesl zas několik výsledků, některé otazníky jsou ale natolik houževnaté, že se narovnání do vykřičníku brání.
Poslední objev sezóny se podařil včera, protože však bude muset projít schvalováním a ověřováním, představit jej nelze. Našel jsem fotografie peří, které mne překvapily, věděl jsem, že nějakou stopu mám, ale že to tak promluví. Jsem překvapen. Hned po silvestru je odešlu odborníkům do Brna.

Letos se ustavily před půlkou dubna natolik příhodné podmínky pro dolet do naší výspy Polabí, že prvním nebyl jeden, ale hned tři starší slavíci!

Zaniklo nejvíc hnízdišť od konce století zničením a přibylo jich málo. Skončilo hnízdiště "Dubový les", což mě mrzí nejvíc. Slavíci budou odteď už jen ubývat.

Objeven byl král pěvců přímo pro město Sobotku. Prvně. Do Trní (Sobotecko) se ještě vrátil starý zpěvák.

Na expedici jsem chytil leucistního slavíka s takřka bílou hlavou. Chycen byl i jeden hybridní pták. Mohl jsem pobytem vidět východ země a hnízdiště už jen slavíků tmavých kolem řeky Bug. Nikdy na to nezapomenu. Příští rok bude úkol pokračovat.

Chycen byl o prázdninách tady dopelichávající slavík tmavý, ovšem otázka (podle posledních zjištění na přeletu Jeseníků), zda slavíci tmaví neodletí někteří ještě před ukončením růstu letek (o několik dnů tedy dřív). V každém případě byl na té vzácnosti učiněn pokus opět s nabídnutými sklopkami a opět s výsledkem (již očekávaně) nulovým. Což je potřetí a skvělé, potrava pelichajících slavíků tmavých bude blíže zkoumána. Nedařilo se je totiž v půlce století chytat ani na Hiddensee, kde to však autor vysvětloval "letním přebytkem potravy". Bude tomu jinak.

Po sezóně jsem obdržel potvrzení o tom, že tehdy pelichající slavík tmavý od Matic (Dolnobousovsko) je skutečně čistým slavíkem tmavým.

Byla vydána konečně kniha Slavík z dubového lesa a už nyní je znát, že se to podařilo.
Bylo uspořádáno několik besed a přednášek, Vítání ptačího zpěvu, pokračujeme v Slavičím háji, odkud reportáž odvysílal Český rozhlas.
V odborném časopise vyšla naše společná studie o slavíku obecném, od Španělska po Bulharsko.
Na setkání kroužkovatelů jsem přednesl referát o obtížnosti získávání dat od zkušených kroužkovanců.
Pro Ptačí svět jsem byl požádán o pojednání o našich slavících. Vyjde na jaře.

Abych se jen nechlubil, nepodařilo se už potvrdit veterána od bousovského splavu, je tedy opravdu konec.
Nepodařilo se potvrdil na Babě slavíka s italským kroužkem, velmi pravděpodobně tam ovšem byl.
Nepodařilo se opakovaně chytit dopelichávajícího slavíka tmavého pro zjištění zakončování procesu, velmi bych o to stál.

Ozývá se kravál, fronta postupuje, Kněžmost se otřásá. Dělám tečku, jdu na kafe.
31.12. v 22.20 hodin

Úspěšný rok 2016!

V rýžovací misce

29. prosince 2015 v 9:34 | Pavel Kverek
Ne, nejsem skloněný nad vodou Otavy, neproplachuji písek, nejdu po zlatě a přeci můj čas před koncem roku se tomu podobá. Setřásám výsledky, porovnávám je s poznatky v zahraničí, abych nedopadl jako pan Cimrman - o fous vždy pozdě přicházející.
Vzpomínáte: "Právě tu byl!"

Tak tady je výsledek výzkumu slavičích kříženců, alespoň pro ty české - určovací klíč. Snad už tam je všechno. A jen doufám, že nepřiletí nějaký, který mi to od základů rozhází.


Jde o výsledek dlouhodobého snažení, vzdělávání se v problematice, hodin "terénu". Štěstí, otálení, podceňování se, hecování. Teď sklaply desky! Finále je na papíře.
Tady zatím bez komentáře, ale - použiju-li další hlášku: "Všechno bude!".

A protože jsem toho dnes dal málo, přihodím už "PFko".


Ať se vám nestane nic, co by nebylo k přežití!

Vám, kteří s námi chodíte ven, děkuji. Kdo jste si sehnal Slavíka z dubového lesa, děkuji za ně i jejich krajinu. Kdo jste posílal ohlasy, nebo mi píšete, vážím si toho.
Kdo chodíte do přírody a přivádí vám to radost, děláte dobře. Gratuluji i do pražské lesní školky, že hru o slavíkovi přivedli k premiéře. A že jsem se k scénáři mohl vyjádřit.

A když je ten obrázek od výhně, děkuji těm, kteří od nás něco potřebovali, ať už od kovářů, nebo z klempírny.

Děkuji panu Lukavcovi z Betlémské kaple, jak nadvakrát promluvil do rozhlasu o našem betlému.
Děkuji kmotrům od knížky a dceři - ilustrátorce. Všem, kteří nám připravili pobyty při uvádění "Slavíka". Děkuji za dárky k akci, děkuji do Sobotky za uvedení v knížce Kdo je kdo v dějinách... .
Děkuji Pavlu Kverkovi do Dolního Bousova za pozemek pro Slavičí háj, zemřelému Václavu Kotrmanovi z Koprníku a manželům Šavrdovým ze Lhotic za nezměrnou podporu, ta jejich přání do konce dotáhnu.

Děkuji odcházejícímu roku, za to, že byl - a jestli bych mohl - ať prosím přivede další.

Pavel Kverek, kovář a ornitolog z Kněžmostu.

Pro fajnšmekry

25. prosince 2015 v 20:38 | Pavel Kverek
Rok končí a tak nabídnu něco z klenotnice specializace.
Obrázek představuje hybridního slavíka z poslední expedice.


Jde ovšem o zjev zcela unikátní, to ve vztahu k rýdováku.


Představíme-li si, že potomek druhově rozdílných rodičů má od každého něco, pak u tohoto starého samce to postihlo i rýdovák. U hybridů jsem ještě nikdy nic podobného neviděl, vždy bylo peří jednoho z nich.

V případě odchytu křížence jde vždy o unikátní obraz a velký svátek. Tento pták se vyznačoval i velmi zvláštním zpěvem. Prokázáno bylo u něho přesídlení, hnízdit se mu asi moc nedařilo. Pak máme takové slavíky najít na lokalitách!
Případné použití geolokátorů. které je potřeba pro přečtení zase sebrat, se tak jeví problematické.

Tam u nás

25. prosince 2015 v 11:46 | Pavel Kverek
Konec roku se blíží, významné dny umazáváme jeden za druhým, napadlo mne, že bych vám mohl popřát - ať se vám vyhýbá neštěstí. Nikdo to podle mě ještě tak nevyjádřil a přijde mi to dostačující. Pak už totiž máme všechny předpoklady, zavést si život podle představ, volnost k tomu a svobodu, tu dneska máme.
A stejné bych chtěl popřát krajině, aby nepřišla o sílu s nadějí.

Dnes ukážu tři obrázky. Vybral jsem je pro tento vstup a mám pocit, že vypovídají. Už tady možná šly, ale v téhle pospolitosti nebyly.


První je od Mnichova Hradiště, z míst, kde příroda naráží na město.
Moc se tam v dubnu těším, to místo znám jenom chvíli, takže vlastně neznám.


Druhý je od Března a vzal bych jej za erb naší krajiny.
Cizorodá zavážka děravé cesty a tam vzácný motýl.


Na třetím fabrika bez výkonu, přemohlá buření. Osudu nejsitého, kde však nabyté příležitosti, jako by si každý centimetr sakramentsky vážil! Do útoku po hlavě a slavíci na to slyší. Už za tohoto stavu. Teď už je místo vybízí, teď už je umí uspokojit. Znám sice slavíky z podobných prostředí, ale když se ozve tady zpěv z armatur, pobaví to.


Vybral jsem z archivu pohodovky. Jsou určitou nadějí, že krajina v nějaké podobě přeci jen může přežít! Ano, vážení, mohlo by to být lepší, ale nebude.

Pradávný příběh

23. prosince 2015 v 14:26 | Pavel Kverek
Poštou přišla knížka (z jihu Moravy). S příběhem o slavíkovi, mimo jiné.


NOVINA, TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ PODNIKY z s. s r. o. V PRAZE; 1941(7.vydání)

Příběh se odvíjel podobně, jak by šlo najít i v knížce Slavík z dubového lesa. Jenomže tenhle byl napsán v roce 1903!

Na třinácti stránkách byl rozložen návrat ptačího mistra domů. Pěkně se četl.

Věděl jsem z Obsahu, počet stránek příběhu a těšil se, jak si v tom pochodím, protože, když jsem to "ochutnal", moc se mi to líbilo. Listy jsem otáčel jeden za druhým a nevěřil, že už vzápětí dohmátnu posledního. Vždyť se to nedá zvládnout ukončit pohodově, vždyť to má ""našlápnuto" dojít daleko! Ještě jsem se rychle přesvědčil, jestli (knížka je rozlítaná) nějaký list nechybí, nechyběl. Tak jsem se do poslední stránky vydal - no teda!

Proč autoři vedli mnohé z příběhů o přírodě tehdy tak tvrdě? Broučci Jana Karafiáta. A našel bych jiné.


Uvědomme si, že v čase sepsání příběhu slavičí dvojice, vracející se spolu z jihu (ona z Porýní, on z Kladenska od Klobúk) čižba vrcholila, psal se zlatý věk ptáčnictví. A většina chytačů se s tím opravdu nemazala.

Uznejte, je přeci dokonalé, posuzovat ten čas dneska, po více než sto letech! Kdy víme, kam se doba hnula.

Tak snad, abych knížkou zalistoval a konec příběhu dvěma úryvky převedl na blog.

…"Je to slavík - vzácný host," velebil učitel, nejnadšenější ze všech.
"Nikdy se tu ještě neukázal. Je tu chladno naň." "Zapadl sem k nám a zazpíval nám - a jak krásně! Slyšel jsem slavíky jako voják na březích Dunaje. Snad se zde usadí a častěji nás oblaží. Dobrou noc!" Ukončoval hovor kdosi, jejž mrzelo mluviti lidskou řečí po tak úchvatných a velebných zvucích.
Zvolna se rozešli. Okna se zavřela, lidé usnuli a měsíc zašel. Jenom v baráku "u Čížků" mrkalo světélko. Světnicí chodil rozechvěný, rozčilený stařec. S police nad oknem sňal umazaný hrnek s ptačím lepem, z almárky vytáhl hrst pružných proutků… Rukou nedočkavě se chvějící znova je potřel hustým mazem, jenž se táhl a zářil svými průhlednými tenkými nitkami ve světle kahanu jako zlatá, jemná příze. - Na malé prkénko z bedničky plné mouky a otrub vyhazoval bílé, měkké červy. Kroutili se a provalovali na tvrdém, nezvyklém prkenném podkladu. Hodnou hrst smetl jich do malé, plechové, častým užíváním na povrchu prolámané a poškrábané krabičky. - Oblékl se kvapně, zapálil si dýmku, do režného papíru zabalil svazek vějiček a se zdi sundal jednu z klecí. Viselo jich tu plno kolem obou oken i nad sebou a skoro v každé úpěl nějaký zajatec. Žlutý kanár i černý kos, sedmihlásek s pěnicí, stehlíček s čížkem, červenka s čermáčkem, ba i brávník a drozd seděli v těch drátěných žalářích. Vášnivý ptáčník snesl je sem z lesů i s polí, prodával je jako otrokář a opět jiné jímal do zajetí. Nenáviděli toho starce, který se jimi živil, který je trápil, jazýčky jim podřezával, učil je zapomínati staré písně a hrál jim na malý kolovrátek písně jiné, cizí a protivné, přikrýval je starými hadry, když svítilo slunce a klamal je tak, že zmlkli, myslíce, že je noc. Světla božího jim nepřál, o volnost je okradl a trýznil je. A tento podivný muž brzy po jedné hodině s půlnoci, když opravdu celá ves, unavená námahou dne, spala tvrdým spánkem lidí spravedlivých, a v níž on sám jediný nemohl usnout - zhasl světlo a vyšel do tiché noci…

…A tou chvílí jako šíp, snesl se slavík dolů na poslední větev nad vodou a zahleděl se k zemi, k žírné zemi, chlebodárné, živitelce všech lidí i ptáků, dobrých i zlých.
Viděl tam prostřeno, stůl bohatě uchystaný. Srdcem bezelstným se zaradoval, zaplesal a sletěl bez rozmyslu dolů na trávník, prodral se mříží tenkých proutků a z chumlu červů vybral toho nejbělejšího, aby ho v svém šídlovitém zobáčku donesl nejdřív svojí lačné družce.
Napjal svaly, aby zamával křídly a vznesl se do výše, ale marně… Jako otrocké jho ležel mu za krčkem přes šedé tělo tenký proutek, bránil mu v letu a brky křídel lepily se k němu pevně. Poskočil, pustil ze zobáku červa, aby mocí odtrhl, vyprostil váznoucí křídlo, zavadil o druhý proutek a už byl jako otrok spoután.
Bolestně až zoufale vykřikl… Na nejspodnější větvi ze zeleně mladých listů vynořila se jeho družka. Černá její očka ustrašeně se dívala. Viděla svého druha marně tlouci křidélky a napínati síly… a v okamžiku sletěla k němu. Tvrdým zobáčkem svým stiskla vějičku, aby ji odtáhla, uvolnila cestu, chvíli smýkala jí, zvedala napravo, nalevo točila, ale zmoci ji nemohla, a když ji chtěla pustit, otevřít zobáček, tu sama bolestí vykřikla, zapotácela se a usedla na proutek lepem pomazaný.
Jako dravec ze své skrýše vyřítil se nyní starý Čížek. Oči mu blýskaly a prudce dýchal. Skočil oběma nohama a sahal oběma rukama po slavičím párku… Jako ve spárech zvířete chvěla se ptačí tílka ve špinavých prstech ptáčníka. Vyprostil je opatrně - otřel a jednoho po druhém vstrčil do klícky.

S pocitem vítěze zpitého slávou zapálil si dýmku. Slunce už svítilo, všichni ptáci hlasitě plakali a na všech keřích, stéblech i lístcích třásly se krůpěje rosy jako slzy na tváři dobré matky přírody.

O jednom z mnoha

20. prosince 2015 v 14:55 | Pavel Kverek
Slíbil jsem představovat hnízdiště.

Blíží se veliký svátek v přírodě (už za pár hodin) a já zvu na Kněžmostsko.

Hájím zdejší, v posledním čase těžce zkoušenou krajinu a jak se zdá, zůstal jsem sám. Ale nevadí mi to. Teď mě napadá, nejsem docela sám, ozvala se i jedna učitelka a o dvě vesnice dál žije pan profesor Brož. Oslaví pětadevadesátku, z toho je hned jasné, že je ještě "ze staré školy". Slovo vlast a domovina mu ani v týhle době nepřipadá divný. No tak ten umí taky pěkně povstat, kdy mu záleží na krajině víc než na lidech.
Chystá se pro něj sláva, ne samozřejmě tady v Kněžmostě, ale v Libošovicích a já ho tam v lednu povezu. Je to půl hodiny směr Trosky a cesty využiju k obohacení a pro naději. Těším se na to "posezení pod stromem pevných kořenů". Budu se ptát i naslouchat. Takovíhle lidi mají pro mě ještě nějakou cenu. Kredit.

Pojďme za tím slavičím místem kousek nad Žantovem. Nejprve obrázkem.


Tak, místo přežívá díky tomu, že jde o kamenný pahorek s náletovou zelení. Uvažoval jsem po revoluci, že bych kout slavíkům koupil k svátku, co mají v máji. Pak jsem si to rozmyslel, energii potřebuje Slavičí háj v Dolním Bousově - a když jsem u té energie, tady mě odradilo právě to vysoké napětí, vedoucí těsně kolem. To není k rozjímání. Jinak ale, jinak je tam nádherně. Měří to jen pár metrů, životy se tam rychle střídají, teď odešly břízy po skalinách. Třešní jara květ se tam ovšem pořád skví, a nejen on. Dobrák vítr či nějaký tvor, nejspíše ale s odpadem, tam kdysi přisídlil šeřík. Ten pravý, fialový a drobnokvětý - keř, který místu sluší. Rozkvete tehdy, když píseň slavíkova ve skalách zazní. To je pak ale strašná síla!
Já tohle místo si návštěvou nechávám právě až když keř kvete. Chytit a zkontrolovat slavíka musím sice ve dne kvůli focení, ale buď tam do večera pobudu, nebo se za soumraku vrátím.
Jednoho roku poprchávalo a pták byl potichu. Bylo mi to líto, jiný čas jsem k návštěvě neměl a tak jsem vábničkou dal pár tónů. Šeřík hravě převoněl třešně i borovou pryskyřici z ježoví, jenom ne vůni země pod botami. Jak se listí smáčelo a pařilo, byla to síla. A do toho slavík zazpíval! Pod klenbou větví sloky vletěly do skal a tam se rozpouštěly. V ozvěnách. Obešel jsem dub, na kterém seděl, abych neviděl industriální přivaděč a díval se na slavíka proti hřbetu tmavnoucího Hrádku. A slavík, když už jednou začal, tak zpíval. Mám těch jejich písní v hlavě dost, ale je-li příležitost nová takhle s videoklipem, poslouchám rád. Nikdy se to neomrzí a odejít? Uši by mi hned jednu vypálily!

Nepotěším vás

17. prosince 2015 v 18:24 | Pavel Kverek
Vy, kteří patříte do společnosti přátel Vítání ptačího zpěvu s Pavlem Kverkem, zbystřete. Týká se to bohužel i vás. Mám tu zprávu doma nějaký čas, čekal jsem pravou na chvíli.

Zemřel náš spoluputovník pan Šavrda ze Lhotic a malou chvíli po něm i paní Šavrdová. Moji přátelé, kteří dokud mohli, nechyběli na jediné vycházce.

Když jsem do jejich domku přijel s čerstvou knížkou, měla paní pro mne v ruce parte. Knížku jsem tak věnoval Jiřímu "na dálku" a jí pro statečnost. Shrabal zahradu, nasbíral ořechy, vypil jsem kafe a ve verandě mi řekla, že půjde za Jirkou. Odešla. Jak to tak je, že tyhle věty člověk musí brát vážně. Nezažil jsem to poprvé.


VPZ 2009, kde k manželům mluvím.

V kabinetu mám od nich dárek z jednoho "Vítání". Skleněnou plastiku. Vykovali jsme totiž tenkrát cenu pro toho, kdo uhodne otázku. Stáli jsme u jizerního jezera ve Veselé, kolem kvapila řeka, slavíci slavili. Šavrdovi vyhráli i proto, že jako vodáci hned věděli, kolik měří Jizera kilometrů. Netušil jsem, že jezdili na vodu.

Před nedávnem mi paní telefonovala, že je knížka moc pěkná, že si ji moc ráda přečetla a že to obdivuje. Za pár dní mi pak už telefonoval někdo jiný.

Musím říct, že mi na tom velmi záleží, že jsem do Lhotic knížku odvezl a daroval.

Chtěl jsem tady psát o slavičích hnízdištích seriál, ještě na to nemám tolik zimního času, ale napíšu aspoň o místě, které našli oni a poslali mě tam. Zpracoval jsem to pak do příběhu a věnoval i se slavičím pírkem, které tam pozdně prázdninového dne pod roštím zůstalo.

SLAVÍK ZE STARÉ CESTY

Pořád jsem to odkládal, až když se staří manželé zeptali, jak to s tím jejich slavíčkem je, nejbližšího víkendu jsem se tam rozjel. Místo jsem našel podle psího hřbitůvku na kraji lesa a cesta, která se doubravy dotýkala, byla z těch starých - krásných. Travnatá s kytkama a oboustranným keřovým doprovodem. A letitými stromy. Ztrojený dub, nádherný a o kus dál jabloň koženáč. S přeraženou korunní větví, podepíranou houštinou bezinky, prorostlou, jak jsem ještě nikde neviděl. Příroda si tu žila polde svého a poháhala si, jak jen to šlo.
Zjara tam měl podle zpravodajů slavík zpívat, že prý byl slyšet do daleka. Vzali si tehdy skládací židličky a procházkou podle lesa za hlasem přišli. Byl máj. Teďko byl srpen, vojtěška báječně voněla nad příkopy, mizel jsem "za kontaktem" do tunelu líčit. Mikrosvět temna! S kamenným mezníkem, nesoucím značku i patinu let, jak tudy probíhaly. Nikdo tu o něm nevěděl, proto ho kolektivizace nezabila. Kupodivu.
Slavík chytit nešel vůbec, až jsem si myslel, že mne odněkud zná, že sem prostě přesídlil. Poradil jsem si s ním sítí nakonec za přispění štěstí, ale to se počítá a nikde dál nevykazuje. Chyběl mu jediný den, aby dorostly poslední dvě letky v křídlech a on vyrazil k jihu. "Minutu před polednem" jsem tedy dorazil. Okroužkoval a vyfotil ho.

Kolem nad polem táhli k jihu žluťásci čilimníkoví, koukali jsme po nich oba a věděli, že potáhnem taky. Já za chvilku domů, on k Chloumeckému hřbetu a Polabím dál, jen co křídla dorostou. Takže hned zítra.

Nebývají v tom místě slavíci často, keře jsou zarovnáním polí podle nových map nepřijatelně úzké.

Slavíci táhnou

16. prosince 2015 v 20:05 | Pavel Kverek
Samozřejmě, že normálně jim tah sotva končí, někteří už jsou na místě.
Sloveso v nadpise má význam přenesený, jako že přitahují. Kteroukoliv z osobností z okruhu přátel jsem dosud oslovil, nikdo mě neodmítl, každému čas vyšel na vyprovázení knížky k čtenářům.
Nyní nás čeká akce v Mladé Boleslavi, rádio Signál již na ni upozorňuje. Vzalo si totiž křest na starost. Už se sváří víno, jak slyšet z vysílání, technika vychystána i s velkou obrazovkou. Totiž jako předešlé, i tato sešlost bude originální. Začne projekcí, představující výzkum slavíků a jeho krajinu. Osmapadesát snímků jsem vybral a připraveno mám stejně komentářů. Návštěvníci budou překvapeni, tím jsem si jist. A pak už se chopí konviček tři kmotři. Luboš Dvořák (ředitel z rádia), Zdeněk Gola (grafik a malíř) a Karel Herčík (historik). To se zas slavíci pomějí!

Mistr Štěpán Rak se s knížkou setká 14. dubna, vymyslet jen musím kde. Tipy mám dva.

V mezidobí zamíříme do Bakova nad Jizerou. Nepodařilo se tam najít termín pro tento rok, přijedeme v novém. Tam jsem si dovolil oslovit vlastence (v pravém slova smyslu), básníka domoviny - Josefa Brože.
Bude i autorské čtení v Sobotce a zajedu jednat do Března.

Knížce se vede dobře, slavíci táhnou. Už se prodává i v zoologické zahradě - tam, kde ptačí hrdina tak zpanikařil (kapitola 16: Kos všechno zachránil). Dělá mi radost, že lidé si pro ni jezdí i do Kněžmostu, cestu si totiž našla i do školky waldorfského typu v Bosni. Ano, taková instituce bude vědět, co s ní.
A abych nezapomněl, budu po novém roce pokračovat se čtením tady v mateřské škole v Kněžmostě.

Hodně se to teď točí kolem knížky, krásná událost.
Dnes jsem byl v atelieru mistra Goly knížku dát předem, aby se s ní před slávou seznámil. Řekl, že se o ni po Boleslavi mluví. To je nádherné. Vezměte - příroda, tak okrajové téma! Byl jsem připraven na to, že to nebude lehké a při našem rodinném pojetí, kdy jsme náklad nakoupili, trošku jsem se bál. Ale kdo mne zná, ví, že bych se nerozbrečel, kdybychom se nevešli.
Krom jedné, která tehdy "nedokolovala" sálem sešlých, všichni ostatní nám všude udělali radost. A vím, čtou i dospělí, někteří si ji dávkují po kapitolách, přečtena byla už i opakovaně.
Nevím vážení, jestli si ten pocit dokážete představit, jsem šťasten. Víte, jak se mi teď jezdí po krajině? Koukám na ta místa slavičích kopřiv, mrkám očkem a říkám - tak to je vaše, ten úspěch! To vy jste mi to nastrkaly pod čepici, vy se v odstavcích chlubíte! A pak vidím ty plácky už zas jen ve zpětném zrcátku a po dílně doma chodí zasněný. Spisovatel.

Třpytivé chvíle

14. prosince 2015 v 18:33 | Pavel Kverek
Aby to tady ožilo - momentky ze tří sešlostí, u příležitosti vypravení knížky mezi čtenáře.

Nejprve v Dolním Bousově.

Tam se sešli nad košíkem osobnosti: Mirek Boček (starosta), Tomáš Grindl (pedagog) a Martin Kvapil (chlap od tažných koní).
Zkrápěli jsme průhledný obal knížky vodou z Jizery, Klenice, třetí konvička byla jako by ze soutoku (mix).
Hrál M. Kvapil na foukací harmoniku.


Večerem provázela vedoucí infocentra Dita Říhová.


Dalším místem byl zámek Humprecht u Sobotky.

Tam stáli nad košíkem vzácní křtitelé: Dagmar Faměrová (kastelánka zámku), Bedřich Ludvík (dramaturg, režisér) a Martin Brejška (ornitolog, znalec kukaček). Sváteční slovo vedla Alenka Pospíšilová (z nedaleké knihovny). Voda byla zpod zámku z Hadí studánky, jiná od mladé Žehrovky a další přímo z pramene Klenice.
Hrál B. Ludvík na kytaru.



A třetím bylo setkání v Mnichově Hradišti o vánočním jarmarku.

Tam stáli nad košíkem milí kolegové: Mirek Bobek (ředitel zoo) a Jirka Formánek (vedoucí Kroužkovací stanice NM Praha, ve výslužbě). Vodu měli z Jizery, oba.
Hráli slavíci (vzhledem k ročnímu období - playback).


Pan starosta Lochman s šéfem kultury panem Senohrábkem pozvali děti na "rychlé špunty" v stopkových pohárech, aby knížce také přiťukly. Vždyť u jejich města ten velký příběh ptačího putování začíná i končí!


...

Knížku lze sehnat v Dolním Bousově - infocentrum, v Sobotce - krámek v podloubí, v Kněžmostě (u autora), v M. Hradišti - v prodejně na náměstí a také i v infocentrech - Mladá Boleslav a Vrchlabí. Dále pak v ornitologické společnosti a zoo - obě instituce v Praze.

Fotky zajistili a laskavě nabídli: Z.Plešinger a M.Brejška

Vám všem, a jiným

12. prosince 2015 v 20:18 | Pavel Kverek
Námahu a obavy o výsledek, pak výsledek odmění.

Spěchali jsme do Hradiště představit knížku. Vodu na pokřtění jsem počítal zase nabrat na slavičí lokalitě "Pod kamenným mostem" z řeky a to byl problém. Ona totiž milá Jizera měla pro mne překvapení.
V mezičase nesla velkou vodu a pobřeží bylo od toho bahnité. Měl jsem boty na pódium a tak málo času! Ještě že řeka tušila, na co tu její vodu potřebuju, bahno mělo povlak z písku a to bylo vítězství. Víte, jak se chodí po závějích, že se nakoníte dopředu a tím vylehčíte? Tak to jsem uplatnil. Nabral do konývky a spěchal k náměstí.
Ta voda se zase třpytila! Jizera si zaslouží účast v slavičí knížce, je přívětivá. A co teprve, až budeme v Benátkách po novém roce! O fůru říčních kilometrů jinde. Zase tam bude s námi a Benátky, ty na tom vydělaly. Jsou jediné v knížce jmenované. Ostatní města jen opsána. Ale k poznání, tu práci jsem si dal.

V Hradišti byl o knížku zájem, musím říct. Ale čekali jsme to.
Jsou krásné reakce lidí, kteří si ji kupují. Kdo to nezažil, neví, co to je za zvláštní odměnu. Dál asi spisovatelem nebudu, ale tohle mi vystačí na celý život. Vůbec jsem to netušil. A pak ti hosté u mikrofonu! Mirek - ředitel zoo, Jirka - ředitel kroužkovací stanice ve výslužbě. A k tomu stříbrná řeka! Krásná slova tekla, děkuji.
Nápad, aby děti před pódiem křtily jejich šampaňským spolu s panem starostou, byl jedinečný. Každou akci máme jinou a každá je pěkná. Neřekl jsem v Hradišti o zničeném hnízdišti z knížky, nechtěl jsem to kazit. Musíme víc se snažit, víc otevírat oči! Třeba knížkou.

Vymyslel jsem, když máme na blogu tu "okurkovou sezónu", že budu dávat zážitky z jednotlivých hnízdišť. A vezmeme to z jednoho konce na druhý. Budete moci ozkoušet, jak neobyčejné chvíle ta obyčejná místa umí rozdávat.
Tak příště.
A začneme Kněžmostem - místem nad Žantovem, v lokalitě "Pod skalou" - hnízdiště s tradicí.

Nadílka k slunovratu

9. prosince 2015 v 12:10 | Pavel Kverek
Vítejte!

Z blogu víte, že moje scházení se se slavíky má polohy dvě. Kdo by to nevěděl, pro něj dávám fotku.


Je to výhoda, být na tom takhle dvojrozměrně. Mohu slavíky nabízet lidem úplně všem. A musím říct, že to potřebují čím dál víc.
Nechci, vážení, před vánočními svátky vysílat signály - ksakru, když mluvím o signálech, na boleslavském rádiu Signál (dříve Jizera) mne budete moci uslyšet ještě před dnem nadělování. Budu tam s panem ředitelem programu upozorňovat na uvedení knížky Slavík z dubového lesa pro plechové město. K pořízení bude knížka pak v infocentru, až se domluvíme.
Křtít ji budeme v podzemních prostorách Starého města boleslavského, doprovodím nějakými obrázky a komentářem z výzkumu i práce na knize. Vše se tady objeví včas.
Kde jsem přestal?
Nechci vysílat signály poplašné, ale slavíci se z naší krajiny pakují! V závislosti na tom, jak jim mizí domovy. Ostatně paní šéfredaktorka Ptačího světa (viz obrázek) to tam opsala správně.

Co s tím budeme dělat?
Ptám se vás, přátel tohoto blogu. Abychom měli vůbec za pár let ještě našeho hrdinu trojrozměrně!

Dodatek: Nevytahoval bych se tady s odbornými texty, kde jsem autorem či častěji (zejména v zahraničí) spoluautorem. Ale doba je nyní taková. Když to neřeknu, ti klíčoví to vědět nebudou. (Kdybyste poslední větě nerozuměli, neřešte ji, nepatřila vám).

Tak hezký den.

Krkonošští ptáčníci

4. prosince 2015 v 19:02 | Pavel Kverek
Ten čas by odešel, jak opadalo listí.
Ptáčníci by scházeli z kopců upatlaní lepem, ale spokojení. Měli by nachytáno, do klecí i na talíř. Na svůj, i ten panský.

Dostalo se mi milého pozvání do muzea ve Vrchlabí, kde pořadatelé vychystali vpravdě skvostnou expozici - Ptáci a ptáčníci.

Jako člověk, který pro výzkum slavíků využívá jednu ze starých metod čižbařů, jsem měl promluvit na slavnostním zahájení. Poctěn a s velikou chutí jsem se do toho pustil, do obrátek vytáčen obrázky z vlastní "sklopkařiny". A jak jsem se to už dávno naučil, a jak mi ta jejich výstava umocnila, na nic jsem v ten moment nečekal a v myšlenkách odletěl do půlky století. S číslem devatenáct. K boudám do půlky zakopaným, zakrytých jehličinou. Mezi foglaře, co řemeslo sakra ovládali. Dívám se jim na ruce, podávám červíky a úlovky zas tajně ale pouštím. Než se mnou zatočili po krkonošsku. Schytal jsem jich pár pěkných rohatinou.

Výstava v útulných prostorách byla putováním v čase až k současnosti. Vypovídala i o řemeslnosti chytačů, náčiní měli vychytané. Primitivní, oleštěné však zkušenostmi.

Mladý kolega Jakub výpravně pojal úvod, jako by snad sám z takové sorty lidí pocházel, zbytek výměru byl můj.

Zaujalo mne potom úplně nejvíc, jak krkonošští ptáčníci za slavíky scházeli do Polabí, ovšem tam je sedláci vyháněli svižněji, nežli četníci.
Zažít hrací strojek pro výuku v klecích pozavíraných ptáků, podle kterého se třeba špaček učil přidávat k vlastním docela jiné tóny, bylo vrcholem všeho. Takový šel pak mnohem lépe prodat. Jen ty sklopky byly dost pravěké. Tam jsem tedy vlastní pílí jednoznačně o kilometry dál! Po pravdě však - s jinými možnostmi.