Leden 2016

Obdiv pro křoví

30. ledna 2016 v 10:15 | Pavel Kverek
Dnes se budeme konečně zas věnovat slavíkům.

Koukal jsem z kovárny na naši vistárii, jak se v ni ptáci uklízejí před koupáním v jezírku, po koupání, s potravou, k péči o peří. Je jim prostě jistotou. Ona to byla tenkrát, kdo pozval slavíka k nám do zahrady, spolu s akébií, která se motá v rohu protilehlém. Najednou byl tu a zpíval.

Slavíci křoví potřebují, bez něho nikde nezahnízdí, samice takový kout prostě odmítne.

Poznámka: Jsou tu milí návštěvníci na blogu někde ta témata už připomenuta, museli byste si je nalézt. První bylo myslím Kněžmostský slavík a druhé Slavík z krajiny vlků.

Podrost potřebují pro hnízdění, nejprve tedy pro úkryt - zcela jasně, pro tu stavbu hnízda a pak pro pelichání. To tu taky někde je článek o unikátním zpoždění odletu z pod Baby, u Stakor. Cenný výsledek!

Využil jsem dlouholetých zkušeností k tomu našemu Slavičímu háji, kdy jsem budoval/i bydlení na klíč. Vyšlo to. A teď, co jsme dosazovali podrost do sadu, už volíme dřeviny skvělé. A dovolil jsem si i pravý šeřík. Možná řeknete - divočina, autor zešílel, ale není přesto vidět mistra pěvce mezi květy toho keře. To jeho "časování" a i ta vůně, to musíme mít! Bratranec s tím (majitel pozemku) souhlasil a letos se v háji už možná rozvoní. Slavíky už máme, to jistě víte. Možná bych mohl vypsat příště, jak se zpěváci sešli. Všichni tři s kroužky, neuvěřitelné!

Slavík je mistr soužití s křovím. Opouští jej málo, napíšu vám kdy. Objeví-li na cestičce potravu, pak pro ni rychle skočí a pronásleduje-li v milostném vzplanutí družku, pak letí těsně nad zemí i mimo keře, hlavně jí v patách. A víte, jak to končí potom, když ji pod větvemi donutí zastavit? Tušíte.

Trvalo mi řadu let, než jsem si při chytání začal rozměr křovin uvědomovat. Člověk si logicky hleděl objektu zájmu - slavíka, chytí-li se či ne a prostředí jsem bral spíš jako překážku v cestě za výsledkem. Jak jsem byl hloupý! To už je jinak. Vznešenost těch "pokliček", mikrosvět plný odumírajícího dřeva a bylin po okraji, kam ještě může světlo.

Včera mi řekl v kovárně pan starosta nedalekého města, že knížka je napsána chytře tak, aby se čtenář dověděl hodně o druhu samotném (můj volný výklad). Ano, je to tak. To město si výtisky nakoupilo k odměňování žactva. Není jediné, začal s tím už Dolní Bousov. Zatímco Kněžmost to nezajímá, jinde jsou takhle podporující! Knížka se docela prosazuje a ohlasy přibývají.

Křoví opravdu moc lidí nezná, jak ten organismus funguje, kde slavík je naprostým králem.

Jak znali staří ptáčníci - vím, kde nejdřív sbírá potravu, kde postaví samice hnízdo, kde samci vytyčí hranici svých revírů. No, hovoříme-li dnes o králi pěvců, počkejte na jarní číslo Ptačího světa.
Snad jsem tím moc nevyzradil.




Článek se mi ještě nelíbí, budu ho ladit.
Děkuju, že sem chodíte. Už nám ta slavičí "okurková sezóna" docela pěkně utíká.

Vám, kteří sem chodí

26. ledna 2016 v 19:39 | Pavel Kverek
Teď jsem si přečetl v Týdeníku Rozhlas v jedné z reportáží, že je dobře příznivcům poděkovat. A já, když vidím, jak sem věrně chodíte, a to je po sezóně, napíšu za to sváteční text. Vylíčím dubnový čas před příletem toho prvního slavíka a něco přidám. Snad to tady takhle z rukávu vysypu.

Je jedno, kam půjdeme, všude to je hezké.
Jak uteče první týden z dubna, začínám. Jsou ty cesty strašně drahé, lezou do peněz. Území je poměrně velké, vybírám vždy podregion, který vezmu zátahem. A hned povím o prvním průšvihu - když se další den nemohu vydat zkontrolovat stejná místa, bojím se pak při další návštěvě, aby někde nebyl. Nevěděl bych totiž, co mu zapsat do Kalendáře příletů. Dělám si to zajímavé třeba v tom, že tipuju, která lokalita to ten rok bude. Ten zážitek si pak pamatuju celý rok, prostě první je jen jedna.

Jsou krásné ty dny, v rákosí už zpívají modráčci, to jde ale stranou.
Vždycky si všímám kopřiv, jak jsou po ránu delší. A místa z dálky, jak mění háv. Snažím se to prožít, hlídám si vždycky před zahráním to předchozí ticho, protože když je pak obsazeno, už není čas. Žasnu, jak se to ze zimy probudilo, jak nejen slavíci jsou tím filmem, jak kvetu fialky - už to je příběh! Lezu k nim po čtyřech přivonět si. Jako blázen. Ale vím, že právě teď "splývám", i když by mě každý průhledných křovím viděl, splývám jinak. Souznívám. Víte to taky, to žádná "kolínská" nezastoupí, ta vůně je měkčí. Hned nad hlavou jsou v kuličkách kvítky slív. Už zítra! Říkám si, jak tohle divadlo zastavit. Foťákem - to jistě, ale za týden stejně bude po všem. Poukládat v sobě ty vůně, nakoukat barvy a nabrousit paměť. Tohle se k mému výzkumu přibalilo jako nadhodnota, jako hezky napsaná cedulka na dárku. Jsem rád, že slavíci to mají s návraty právě takhle. Vím, když ho rozezpívám a zpěv je kvalitní, že se vrátil slavík, který to v místě zná. Je tam sotva pár hodin, ale už proletuje podrostem, houpe se mezi poupaty střemchy, pozoruje mne a netuší, že bych ho na chvilku potřeboval. Ono se to někdy nepovede, ale když ano, poslední roky už k nim mluvím. Bál jsem se toho, myslel jsem, že to nepřijde, že se obejdu. Neobejdu a slevuji. A přitom musím stihnout řadu úkonů a někdy i vyfotit. Teď, teď hlava maká, soustředím se tak, že mne jednou vyděsili cyklisti. On a ona. Byli ale milí a zajímali se. Tak jsem slavíka o minutu pozdržel a všechno pro ně zopakoval. To už je všelijakých lidí, ale s nikým jsem se nerozešel ve zlém. Stal jsem se tím známý, touhle nenápadnou propagací. Pak se nemůžu divit, když mi sdělí z redakce, abych se nedivil, že moje jméno bude v novinách. Kdosi mne navrhl do ankety Řád srdce a už jsem prý postoupil dál. Děkuji. Nebudu říkat, že nemám radost. Trávím volný čas a k tomu si mě lidé všímají. Jsem si pak jistější v přímluvách za krajinu, přitvrdil jsem docela dost. Co mám ale dělat, když mám o křoví strach.
Jsou to tak zvláštní místa! Zpěv mě třeba přivede někam, kde jsem ještě nebyl. I to se stává. Zalézám do křoví a najednou vidím pradávné betonové sloupky s kapsami pro podélníky a dole na zemi kousky pletiva. Kdysi tu byla hranice pozemků, asi s živým plotem a teď je z toho takový bochník! V listí svítí v oprýskání prorezivělý bílý nočník, do půlky naplněný prstí. A když kladu pastičku, od motyčky odletí skleněnka. S jakou jsme hrávali v dětství! Slavík mezitím zmlknul, odněkud mě jistě sleduje. To mám vyzkoušeno. Mají na hnízdišti přehled, však taky divadlo s motyčkou je kvůli tomu! Za chvilku bude můj - a taky je. V první kontrole. Pocit profesionality se mísí s radostí, jdu k autu "měřit". Často stojí ta chvíle v začátku příběhu delšího, několikaletého, to je nejkrásnější. A pak se jaro rozběhne, vydaných kroužků přibývá, úměrně zážitků, a ono už to tím vším vlastně zas upaluje k prázdninám. K odlétání.
No, naštěstí teď kolem ještě leží sníh, fialky nejsou, slavíci v Sahelu vyčkávají. Na zavolání.

Dvě odlišná setkání

22. ledna 2016 v 18:45 | Pavel Kverek
Devatenáctého jsem měl přednášku v Mladé Boleslavi a dvacátého besedu v Benátkách nad Jizerou.
Každé setkání bylo jiné, na každé jsem se jinak připravoval. Obě nezapomenutelná.

Na Karmeli jsem mluvil k studentkám a přednášku výjimečně proložil zážitky z terénu. Vzpomínají prý ještě dnes, jaký to mělo ohlas. Součástí byla projekce snímků ekosystémů zdejšího regionu a pojednání o nich. Až získám společnou fotografii, dodám ji sem.

Znáte písničku Městečko krásné nad jezem, vévodí….? Tam hrdina ze slavičí knížky našel cestu domů! Tehdy, když letěl z Afriky. A i když pak udělal málem smrtelnou chybu kvůli spěchu a radosti, dobře to nakonec dopadlo. No tak tam jsem předstoupil před lidi i s knížkou a vyprávěl o přírodě. O naši společné zemi v Pojizeří, o jejím ptactvu a slavících. A v Benátkách je znají, vždyť je tam mají!

O knížku byl zájem, je hezké, když lidé komentují, proč o ni stojí a co chtějí vepsat. Byl dobrý nápad sepsat slavičí příběhy.

V únoru se s ní rozjedu do Března a na to se těším stejně. Nikdy jsem tam nevystoupil a to odtud po mámě pocházím rodem, z kovárny na Lhotkách, Březnu na dohled! Než zemřela, jeli jsme tam.

Když chytám slavíky v tamním anglickém parku, vzpomínky mne tam najdou. Pobíhal jsem v něm jako kluk, ale vůbec nevím, jestli tam slavíci už mohli být. Jen pamatuji šedého lejska, co hnízdil nad zaklenutými vraty statku a lovil hmyz ze zábradlí nad rybníčkem. A hned jak jsem se stal ornitologem, jel jsem chytat s jedinou sítí "drátěnkou" z NDR do toho parku. Vůbec jsem netušil, že udělám výsledek, který ani po 33 letech nebude překonán a bude důležitým stavebním kamenem bádání, ve vztahu k hnízdění a předodletové potulce mláďat. Výsledek patří do vějíře zážitků, které bych vylovil, i kdybyste mě v noci probudili.
I proto se tam těším, máma parkem za mlada chodila od vlaku.

Místa umějí podržet události, a když přijde pravá chvíle, lze je dohmátnout. Musí se však člověk snažit, ztišit a zastavit se. Zadívat se, rozvzpomenout, rozvzpomínat, zvednout čelo do větví i ke zdem kostela, přes jezírko. Dotknout se stromů, co mají paměť a ruku jim v kůře podržet dlouho. Chvíli ne, ale pak to přijde, jako by se kolem roztočil film. Roztočil nazpátek.
I proto tam jezdím. Mám to tam rád.


Březenská krajina je pořád plná starých obrázků, provoněná. Třeba po heřmánku..

Sem, na tu cestu přiletěl tenkrát můj první otakárek ovocný! Bylo to neuvěřitelné. Když jsem v dětství chytal motýly, chtěl jsem ho někdy uvidět. A krajina si to přání nejspíš pamatovala. Neudělala mi to totiž prvně.


V parku jsem chytil a kroužkoval druhého v pořadí vzácného slavičího křížence! Byl to mohutný slavík a já v tom čase tušil, že cesta objevů je zase pevnější pod nohama. V ornitologii to bylo nevídané a moc mi to nikdo nechtěl věřit. Žádné foťáky na kartu, pohotové a spolehlivé, s možností prohlídnout si výsledek na displeji hned a když, tak to zopakovat. Žádná "genetika", přes kterou už pak konečně "nejede vlak". Bylo to úsměvně i škodlivě robinsonské.

Proti proudu času

16. ledna 2016 v 13:46 | Pavel Kverek
Dám obrázek a k němu rozvinu komentář.


Jsem rád, že to tak funguje. Jediný pohled - a vteřiny, minuty, hodiny a dokonce v tomto případě i dny přede mnou defilují.

Kdo z vás to neviděl, vězte, že takhle vypadá pravý slavičí ráj!
I v Polsku dá ale práci vybrat přesně prostředí, které má na to pohostit oba druhy. Navíc se to teď s oteplováním mění docela rychle.

Tady v tom biotopu hnízdí vedle sebe opravdu natěsno slavík obecný s tmavým, na jednom keři obhajuje sameček obecného a hned na druhém tmavého!
Tady se naskýtá jedinečná možnost užít druhových zpěvů, hnízdního chování - zažít to, co tenkrát němečtí kolegové prvně pro vědu.
Nádherná možnost nabrousit vjemy a nechat se sytit informacemi z toho divadla.
Při vší úctě k české krajině - tohle mi nabídnout nemůže. A je to droga. Víte, že jste ještě nepobrali všechno, že jste se nechali zaskočit překotností, že byste dnes a teď se dokázali připravit líp! Tak, a přesně tohle je podstata vzdělávacího procesu.

Fotil jsem to 6. máje. První "tmaváci" už tam byli. Pospíšili. Staří a zkušení, samozřejmě. Však jsme je zkontrolovali v ruce.

Za oponou je řeka a před ní prosvítá rákosí s zavodněnými propadlinami.


Prosna se kroutí krajinou, živí kvanta ryb, bobry. Kolem jsou rybáři - a my. Pracovali jsme, ale mezi tím byla každou chvíli příležitost žasnout.
Pokud se tam tmaví slavíci vrátí (neustoupí-li k severu docela), budu mít ještě příležitost.
Tím, že tam k větrným elektrárnám prorazili čerstvě cestu, biotop "otevřeli". To i v našich podmínkách je pro slavíky ideální.
Kulisou těm dvourepertoárovým slavičím koncertům bylo troubení jeřábů popelavých a zvláštní kravál od železného mostu přes řeku.

Popis ukončím a ještě se chvilku budu dívat. Anebo jdu vylovit ještě fotku, trochu jinou, doplňující.


Špaček. Hnízdí tam v kvartýrech po strakapoudech. I on je trefným erbem svobodné slavičí řeky.

237 klíčových záběrů

10. ledna 2016 v 17:52 | Pavel Kverek
Baví to člověka náramně. Jako když filatelista prohlíží pod lupou zoubkaté unikáty, v náladě, se sebou spokojený, běží mu fajn chvilky života. Tak vypadám, když rozklikávám snímky nafocených slavičích křídel v čase přepeřování. A mám jich tolik, že dávají představu o pozoruhodném procesu. A najít lze ještě víc, stačí opravdu hledat. Porovnávat je, stavět odůvodnění. Vím, že takovou příležitost mám jenom já, nevěřím, že někdo má sběr podobný.
Výhodou je, že fotografie jednotlivých fází jsou průkazné a srozumitelné. Tento materiál se podařilo získat nákladem spousty hodin. O to by ale nešlo. Každý přeci, kdo chce být znalým, musí investovat námahu. Výsledky se podařilo zajistit objevy jinými, předchozími. Zejména nalezením způsobu, jak pelichající slavíky v prostředí prokázat a pak taky chytit.

Ano, všiml jsem si poslední roky, že výzkum úspěchy těžkne víc, než kdy jindy a jen bych si přál, abych nacházet ještě mohl. Mám už systém. Kdo by ale myslel, že třeba právě u pelichání už není co hledat, mýlil by se. Objevovat či ověřovat objevené, lze pořád.
A pokud jsem doteď mluvil o slavíku obecném, je tu přeci ještě ten tmavý! V tuzemsku to však půjde pomalu, moc jich tu do léta nezbyde.

I přesto, že záznamy o jeho pelichání mám jen tři, zisk to je jako hrom a musím vystačit.
Ne, nedovedu z toho nijak doložit fáze procesu, ale už jen okolnosti setkání a odchytávání jsou k nezaplacení. Pár poznatků jsem z toho získal, sedí pro všechny (tři) případy. Ale kdyby někdo kdekoli v republice objevil ten druh před prázdninami, rozjel bych se tam hned! Samci, kteří v příhodných prostředích na jaře zazpívají, většinou potom zmizí. Nevydrží.

Jeden z tří obrázků pořídili kroužkovatelé v Orlických horách, vždycky ta fotka bude s jejich jménem, škoda jen, že váha setkání nebyla odhalena včas a šířeji doložena. Šlo o první zástih pelichajícího slavíka tmavého v podmínkách republiky! Sám jsen tam chyboval při obou návštěvách. Kdybych měl šanci nyní, akce by mi pravděpodobně stačila jedna a fotky bych vezl. Nejsme na podobné senzace totiž dobře připraveni - vím, co říkám. Je to jiné, než když se chytne pěvec zvláštní, nevídaný. Byť třeba první "pro republiku". Cetie jižní bude furt cetií jižní - "divná", s méně pery v ocase. Tady u slavíků to je jinak. Jde o jiné hledání. A hodně tomu nahrává i hybridizace.

Hledání slavíka tmavého v našich podmínkách v čase podletí a prázdnin už dnes oříškem není. Akustický monitoring v určité obměně lze využít jako u předchozího, ovšem - kdo by to v létě zkoušel, když je všude klid.
I proto je pořád naděje na nové a nové objevy - a ještě, abych nezapomněl - třeba mít štěstí! Jako tady, když u té senzace téměř zaparkujete.


Pelichající stará samice slavíka tmavého.
Samota Matice (Dolnobousovsko - SV Mladoboleslavsko)
30.7.2012; 15.27 hodin

Tak to má být

8. ledna 2016 v 18:38 | Pavel Kverek
Dívám se z okna přes mlýnskou zahradu na Hrádek. Má jednu ze svých klíčových "kalendářních" podob. Krom tedy jarní, kdy se opona vpředu zazelenává až do neprůhledna, přes letní, kdy nad ním nabírají v termice výšku migrující luňáci, až po tuhle skvostnost, kdy se slunce začíná pozvedat, aby, až jej překročí, vyšlo kdesi daleko vlevo nad Velkou plání.


A mlýnská zahrada?

Mám ji rád takovou, jaká je. Divokou, se srnami, zajíci. Se střemchou, co bývá chvilku na jaře úplně bílá. Se slavíkem, který se v ní už zas na tahu zastavuje a jestli to takhle půjde dál, jednou neodletí.
Před chvílí tam k rybníčku přistál orel. Ani bych to jeho příjmení neměl vyslovovat, protože se jmenuje mořský a tady to je už jenom taková kaluž. Dospělý jedinec s bílým opeřením a myslím, že brzy jim to začne. Hnízdiště obsazují záhy a to je tady vedle, kousíček v ráji.

Sníh odtává, ale dobře, že spadl. Krajina o něj stojí. Už ho moc nebude, zima zase projde nasucho a bude jaro. Srnčí zvěř se za plotem rozpočetní, louka rozkvete, rozdivočí se. Zase tam s chutí budu koukat z okna, jako se koukám teď. Koukal se včera a neošidím to ani v sobotu.
Tak hezkou sobotu.

Slavičí kuriozity

1. ledna 2016 v 19:40 | Pavel Kverek
Hodí se pro tento čas vylovit pár kuriozit z výzkumu slavíka obecného.

Nejdrobnějším slavíkem výzkumu je pták s naměřeným křídlem 79 milimetrů
Nejlehčím je slavík s hmotností 18,5 gramu

Nejrobustnějším je slavík s naměřeným křídlem 90,5 milimetru
Nejtěžším pak slavík s hmotností 29,5 gramu

Ovšem jak bylo výzkumem objeveno, přeživší potomci od druhově rozdílných rodičů - kříženci mohou dosahovat hodnot vyšších. Tak byl zdokumentován hybridní jedinec s křídlem dlouhým 93 milimetrů a jiný, vážící 35,5 gramu.

U měření hmotnosti nutno vyřadit data od samic v čase snášení vajec.
(Údaje byly získány od více jak tisíce slavíků).

Nevím, co bych udělal

1. ledna 2016 v 16:40 | Pavel Kverek
1.1.2016

Na prahu nového roku se sluší pronést nějakou úvahu. Zamyslím se nad kroužkováním slavíka obecného tak, jak jsem si to tenkrát naplánoval.

Vůbec jsem nevěděl, jak se to vyvine a kam to může dojít.
V Bousově slavík zpíval a já tomu propadl. Začal jsem po nich koukat a hned, jak to šlo, i kroužkovat. A to už s sebou neslo touhu poznat, kam odlétají. Do dneška to nevím a je moc dobře, že stav roku 2015 nešlo tehdy dohlédnout. Asi bych se věnoval ptákům jiným, snad vlaštovkám, nebo čápům.

Už člověk ani nepočítá, že by v specializaci přišlo zahraniční hlášení, nevím, co bych dělal. A nejlépe tedy z té Afriky! No nic.

Koukám tady na fotku a přesně mi to připomíná ten kvítek lopuchu.


Člověk se naláká tou jeho barvou, až kuličku utrhne. Pak je mu líto ji vyhodit, nese ji s sebou. A když se vynadíval a myslí si, že už mu kvítko víc nemůže dát, chce ho zahodit a ejhle! Drží se rukávu chytrými háčky a člověk vlastně žasne až teď. Teprve na cestě našel to zásadní! A ještě není konec! Jen co čas nazraje, paličky plné nových životů se pozachycují už samy od sebe kdejakého zvědavce. Meta je prosím teprve tady!

Kroužkování nepřineslo výsledek ze zahraničí, dopomohlo však k takovým objevům, že lítost vůbec není na místě.
Jak dobře, že jsem se nenechal odradit bláhově vysněným cílem!


: Tady třeba kroužek říká, že 21.4.2012 se vrátil domů pětiletý sameček do místa předchozích hnízdění a ještě značka dodává, že v čase, kdy kolem bylo chladno, sbíral chytře potravu v okraji laguny po roztátém sněhu, kryté vrbovím.
Dál možno dohledat jeho předchozí účinkování na hnízdišti a v tomto případě i pelichaništi, jak na to byl kondičně (rozměry,váha, tuk) i jak mu to kdy zpívalo. A i když opravdu nevím, odkud přiletěl a jak se mu vedlo na cestách, doma o něm už přehled mám. Díky kroužku.