Únor 2016

Únor bílý, pole šílí

29. února 2016 v 18:56 | Pavel Kverek
Tak se to ještě v únoru stihlo, když je delší. Krajinu poprášil sníh a já fotím z okna.


To je obrázek, pokaždé trochu jiný a nádherný. Starý dožívající mlýn, který majitel nechá opravdu spadnout (nabídky odmítá), za ním se zvedá Hrádek. Zatím tady ještě nikoho nenapadlo vystavit se tam se svou sebestředností, vykolíkovat staveniště a vycenit se. I když..., takový plán už prý je, mám to v náznacích. Koho by to dneska překvapilo.

Hrádek má bez pár centimetrů 300 metrů a ten jeho svah je místy opravdu prudký. Klesá k západu. Nikdy jsem tam nebádal, co tam může kupříkladu kvést. Bude to ale zachovalé pro tu svoji nepřístupnost.

...

Únor odchází, březen už bude jarní. A já budu zas o rok starší.

Teď tady byl!

28. února 2016 v 8:22 | Pavel Kverek
Nechtěl bych Cimrmanologům loupit nápady, ale ono už toho bylo všude tolik uvedeno, že se člověk nevyhne. Dobře, já si to půjčuji pro hlouček dětí ze sobotecké školy. Co hlouček - třída, a po ní ještě jedna.


Sešli jsme se nad knížkou a bylo to hezké. Baví mne jejich ptaní, jsou druháky a ti už něco ví! Vědí třeba, že do Prahy vtéká Vltava a to najdou i v slavičí knížce. V kapitole šestnáct. A pak jsem je pozval k jejich koupališti na květen, tam slavíka uslyší "na živo".
Měli pro mne ti mladí posluchači dárek, už jich v kabinetu pár pěkných podobných mám. A dámy učitelky? Myslím, že mohly být spokojeny, pozornost udržena, setkání výživné. Obě měly k tématu blízko - jak to sem jen napsat, abych nebyl konkrétní příliš. Jedna je příbuznou východočeského ornitologa-kroužkovatele a tamního primáře jedné nemocnice Jirky (on už se tady najde, až sem přistoupí) a druhá má jméno po ptačím mistrovi. Pěkné.

Knížka je důvod, proč kývnout na nabídky okolních škol, jinak bych čas hledal těžko. A teď ho bude ještě míň. Ptáci už zpívají, slavíci se v Africe brzy už odrazí k cestě.
Tady u nás už jaro zastavit nejde, vidíte to kolem sebe sami. Na poslední chvíli jsem špačkům postavil budku nově, loni spadla. Však už je od mlýna slyším, pár dnů tu jsou.
Letěli první skřivani, je mi líto, že tenhle kraj už jim nemá co nabídnout, v polích kraluje Smrtka. Táhli k horám.

Červenka obecná je druhem, kterému patří ornitologický rok 2016.
Bylo to tajné donedávna, už není. Věděl jsem to, protože jsem se podílel na přípravách svátku. Týká se tak trochu i slavíků, proto jsem byl osloven redakcí Ptačího světa.

Jedna červenka tu u nás přezimovala, včera tu ještě byla, ale odletí. Všechny vždy odletěly. Bude doma jinde, tipnul bych si v Pobaltí.

Když pozorujete zem, co se s ní děje, jak vydechuje - ano, už to začíná! Tu vůni přeci zaznamenat lze a je jedinečná. Loňské listí se začíná pařit, láká do toho mikroklimatu hmyz a kosové i s tou červenkou to vědí. Dočkali se. Kosové jdou do párů, červenka zvedne křídla. Budu jí přát, ať doletí - a svátek, který jsme jí v republice vymysleli, ať si užije.
Úplně nejoblíbenější prý je v Anglii. Mezi lidmi, samozřejmě, ne na talíři. I když ani to ještě není definitivně u konce. Ve Středomoří. Končím tedy zase knížkou, protože tam podobný příběh je i vkreslen.

Vyvěšování budek

23. února 2016 v 15:46 | Pavel Kverek
V Slavičím háji mladí ochránci přírody z Dolního Bousova rozmístili hnízdní budky.

Na obrázku je část skupiny během příprav.


Toto bousovské uskupení ví o Slavičím háji, vedoucí jim jej představují o vycházkách.
Protože stromy jsou v okolí mladší a dutiny nenabízejí, rozhodli se, že stav napraví budkami. Pomáhal jsem jim věšet a šest jich tam od pondělka je. S kruhovým otvorem i polobudníky. Příbytky mají čísla, aby se v nich mladí přírodovědci orientovali.
V háji je v čase hnízdění zas rádi uvidíme, aby se podívali, k čemu přispěli.

O slavících jinak

20. února 2016 v 12:43 | Pavel Kverek
Události z kultury

Než se slavíci odrazí ze zimoviště, udávají se tu věci jiné. Tím, že bylo na Kněžmostsku zničeno před pár dny další ze slavičích hnízdišť "začišťováním" polí, vás nebudu otravovat. Stačí, že se tou bezmocí trápím sám. Přitom jak jsem zjistil, peníze na "přechodové pásy" prý jsou, ale nikdo po této alternativě nesahá. Vyhubí křoviny, rostoucí v místě přes půl století. A všude ticho.

K těm událostem z kultury:

S knížkou jsme se objevili i těsně za hranicí kraje (Sobotka), protože tam slavíky čerstvě mají. No, oni, jak tam jsou tradičně kulturními (nejen po Šrámkovi), tak to nenechali tak a nevím odkud, ale objevily se nám dvě nominace na tuto společenskou událost.


Středočeský kraj nechci ale vynechat, anketa Řád srdce mne zve co finalistu do Divadla u Hasičů, v březnu.

V posledním čísle soboteckého zpravodaje paní šéfredaktorka volá po básnění ve vztahu k městu a nejlépe ještě k zimě. Je vstřícná, jak jsem ji z pozice dopisovatele stačil zažít a tak jsem se rozhodl, že přispěji. Pvně se uchýlím k veršům takhle oficiálně, a zvykám-li si u mého CV na to "spisovatel", třeba po úspěšném projití soutěží si budu moci připsat i "básník". Bez velké vznosnosti, prosím! Nemlátí se mnou pýcha, nemusím to doufám nikomu vysvětlovat. Ale já sem text dám a posuďte sami.

Ještě pár slov úvodem.

Hodil se mi ten loňský slavík pro Sobotku, senzační objev.
Hrabal jsem se v mapě a zjistil, že zas tak velký "výstup" do pahorkatiny se nekonal. Sobotecko přes třista metrů ano - a dál pak už opravdu výš, ale tohle místo má 270 metrů, což je legrační. "Kotlík pod Humprechtem" - a co víc, v krajině ještě (jakžtakž) otevřené.

Tak tolik k zástihu a teď k tomu výtvoru.
Napsal jsem to, než jsem vypil čaj, pak ale zase zmačkal, ale nakonec se k tomu vrátil a poladil ještě v počítači.
Je hotovo, dejte si do šálku něco dobrého a pojďte za náladou. (Takhle to už léta po pláccích opravdu čtu a vnímám).


Protože to asi přečíst nejde, dám přepis.


Krajinou přeskromných míst

Čekal jsem koncertní síň,
až se to jednou stane,
až v kraji básníků
slavičí touha vzplane.

Až v máji nejmladším,
na cestě od Střehomi,
zaslechnu písničku
a všechno se to zlomí.

Přiběhne z kopců,
ba, přímo od zámku!
Vše bylo jinak,
dovolte poznámku:

Křovisko u dráhy
to nakonec pak bylo,
jež v kraji setmělém
ta křídla zastavilo.

Dál noci běžely
a dny je doháněly,
nad stružkou v úpolí,
když skvostné tóny zněly.

Teď vládne leden.
Stojím tu v návratu
a zkouším sčíst,
co je to za sílu,
ta z přeskromných míst.


Tak, to je pro dnešek vše.

Kameje Podrájí

12. února 2016 v 19:39 | Pavel Kverek
Rád bych vám představil dílek mé studijní plochy. Vím o několika bodech, odkud se dá vyfotit milá momentka. Tohle je jeden z nich.


Pohled od sukoradského jezera k polnímu lesíku v čase návratu prvních slavíků. Za ním je na obzoru Chlum, sklánějící se k plechovému městu. Tam končí oblast zájmu. A odtamtud se druh k nám kdysi rozšířil, z Polabí.

Je to nádhera - jíva, trnky, myslivecká smrčina, na poli jizerní štěrkopísky s občasnými acháty, masáky, jaspisy či ametysty, ve vzduchu mírně mlžno z toho předjaří, skřivani v hroudách při souvrati, včely vzduchoplavkyně a fotograf.

Znám tady místa. Možná lidé kolem na to nemají tolik času, hledat tyhle obrázky, mají furt co dělat, já to mám jinak. A odplatou je znalost míst, nebo spíš umění v nich hledat.

Zaznělo to tu už několikrát, výzkum mě sem dostal, nebýt slavíků, sám bych taky důvod k prolézání hledal těžko. Nevím, jestli je tady podobný, kdo to takhle čte. Nemyslím teď myslivce, rybáře, houbaře - ti taky mají přehled dobrý, ale každý jen o tom svém revíru. Jinam nechodí. To já mám štreku pořádnou! A mohl bych si vzít ještě víc, to už ale nejde. Tam už jen formou výletů se občas někam vydám, do neznámého prostředí. Užít jinak. Mám i dost pozvánek od lidí, ale nesplnil jsem ani jednu. Potřeboval bych víc času, to ale nejde.

Když jsem začínal, měl jsem jen Dolní Bousov, první dva roky. Mohl jsem hledat hnízda, čekat na optimální věk při kroužkování mláďat a sledovat vyhnízdění. Pak to končilo, o pelichání nikdo nevěděl nic, slavíci měli o prázdninách už klid. A pak odletěli. To dnes díky pokroku můžu chytat od příletu po odlet. Nabral jsem si další úkoly kolem a teprve pak se člověk stával znalejším, znalým. Do jakých rozměrů jsem to vyšrouboval včetně sběru parazitů! Furt, jako bych práce neměl dost. To bylo však ono - samovzdělávání.

Takhle jsem vypadal pár let před koncem století, to mě vyfotil ornitolog Jarka Klápště, který se vrátil z Austrálie domů, oženil se tu a začali chytat s partnerkou velmi aktivně. Chtěl si okroužkovat slavíka, to za mořem na Zélandu neměl a tak jsem ho pozval k Červenskému rybníku, do českých kopřiv (na obrázku).


Je to legrační, jak já jsem konzervativní, tu krabičku na kolíčky ke sklopkám mám samozřejmě dodnes. Je na ní pro ty oplatky z lázní nadpis v azbuce. To byly časy. V Milovicích a na Ralsku padaly granáty a tek´volej, dnes, aby to suplovali zubři s pratury.

Končím vzpomínkou na Jarku, pár let už tahá sítě tam nahoře.

Moc o to stojím

10. února 2016 v 10:24 | Pavel Kverek
Ještě je na slavíky čas. Ale byl jsem včera besedovat v Březně a vyrazil na setkání dřív. O dost dřív.

Obrázky mám uschované v tašce v malé krabičce, náladu mimořádnou. Jel jsem totiž poprvé uvádět přírodu tam, odkud po mámě patřím. Z lhotecké kovárny nedaleko. Zašel jsem na hřbitov a potom do parku. Tam jsem chtěl stihnout, dokud se nesetmí, zastavit se v něm i v sobě.
Letos je anglický park dobře na tom s podrostem, zatím. Jestli to vydrží, slavíci budou!
Je to tam mocné, černá zem, fůra nachystaných kytek, které to musí stihnout, než koruny velikánů světlo a vodu urvou pro sebe. Kosové před večerem létali už nervózně z místa na místo, Klenice za cestou valila k Boleslavi, k zániku. Jak je to k nezastavení. Čas, proud, předjaří!

Hlídám mobil, mám půl hodinky do začátku, počkám na setmění a dávám pozor, abych si neumazal boty. Pod ohromným dubem opřen o staletí, jsou živá, to snadno poznat. Už ale musím do sálu.

Židle obsazeny, lidé špitají, jsou většinou dřívějšího data narození. Tak to zavzpomínám i na březenské dětství.
Paní starostka s panem místostarostou - on mne představuje, zažínáme projekci (novou technikou čili obraz přesně jak na monitoru, tak to si užijí). Kde se stane, aby vedení obce k tomu přistoupilo takhle, v Kněžmostě to před rokem bylo úplně jinak. I plakát v konzumu někdo hned serval a pořadatel už neobnovil. Teď se tu píše kniha o obci, byl jsem na přírodu osloven (hned jako druhý, zadávací schéma netuším), hned po odborníkovi přespolním (honorované), který tu možná ani nebyl. Alespoň jsme se nikdy za 30 let v krajině nepotkali (musím být ve vyjádřeních přesný, kdyby to odtud někdo nasdílel). Nečetl jsem od něho nic ani v místním zpravodaji, kam dopisuji od revoluce, to bych si byl všiml (naopak si asi nevšimli jiní). Nic nikdy nenapsal tady o nás ani v nedalekém vlastivědném sborníku, kterému předsedá. No a to nejhlavnější - jestli někdo krajinu brání při tom pohlavkování, pak jsem to jen a jen (se všemi následky) já. Pozoruhodné?!
Otočme list..

Březenskou besedu začínám stmíváním nad krajinou z kraje dubna. Kdy se ještě neví, od kterého dne se bude psát daný čtyřměsíční zdejší Slavičí rok. Ty chvíle jsou rozměrné a musím tam už pokaždé být. Chycen tak do vlastních sítí. Třepotám se ale radostí.
Pak už obraz za obrazem, všechny z Březenska. Chodím sem tak dlouho, že nemusím suplovat snímky odjinud. Jen příběh holky, co utekla z domu a já ji našel pod stanem v slavičím lesíku mezi poli, ten jsem si půjčil od vedle.

Slavík obecný - náš korunovaný král máje, pak slavík tmavý a exkurz za ním do Polska, potom do rákosí za slavíkem modráčkem středoevropským a nakonec do kleče, za krkonošským slavíkem "tundráčkem". No, napsal jsem "na konec" - to asi těžko, setkání sotva začalo.
Mám motýly, rosničku, drahokamy, lékárničku přírody plnou heřmánku v čistých polích, mám provokaci pro houbaře z osik kolem rybníka, mám i kytky vedle z nad hájenky, co jistě neviděli. A neviděli, jak vidno. Jen zářím a vím, že krajina mě sleduje, jestli nelžu. Časový výměr jsme přepálili, lidi to chtěli. Jinak by se rozcházeli dřív, to nikoho nenapadlo. A mluvil jsem o knížce, v závěru. Řekl jim, že je i o nich, o jejich krajině, co dávno je krajinou i mojí. A taky jsme stihli ještě akce pro veřejnost, tři fotky z cesty k pramenům Klenice, to znali z televize. Zmínil jsem VPZ na hrázi Matrováku i čapí sloup, co jsme tam postavili. A pak už při podepisování knížky se mluvilo jen a jen o mámě mámy, co posluhovala faráři v kostele, o kováři, co přišel při práci o život, o věžních zvonech, co jsem klukovskou silou rozhoupal, o starém nádraží, kde brzdívala parní lokomotiva dětství a taky o písku, bílém říčním - že nevím, kde ho bere, ale ta Klenice ho pod mostem rozprostírá dál!
Věděl jsem, že zas se rozdávám. Že lidi mi i tady věří, někteří až dojati. Že jsem zapadl, že užasli nad obrázky, nad prací s hlasem, s emocemi, že užili chvíle. To mi nikdo nesebere, vím, že to mám. Vidíte a nikdo z nich neví, že jsem byl nominován do Řádu srdce v novinách, že i dál se mi prý v tištěné anktetě vede.
Chlubit se moc neumím, asi i proto mne tam neznámý naspal. Chtěl bych mu poděkovat, moc si toho vážím.