Březen 2016

Motivační pobídka

26. března 2016 v 9:36 | Pavel Kverek
Třetího června 2009 se to stalo.

Zavolal mi můj známý - novinář, jestli bych nepředstavil pro mělnický týdeník výzkum slavíků.

Nechtěl jsem ho vláčet krajinou a vymyslel tak parkoviště u supermarketu při výpadovce na Jičín, východní předměstí plechového města. Slavíci tam jsou ve všech (čtyřech) svodidly obkroužených listnatých obrazcích, v jeho - jistě vycházkových botách - nebude to problém.
Firma měla přiléhající parčík posekaný, všude kolem slavíci právě vyváděli, bylo to na jistotu. Potřeboval i fotku.

Přijel jsem na místo přeci jen o chvíli dřív, abych nalíčil pod keře, aby se to pak neprotahovalo. Novináři tolik času nemají. Tím se začaly odehrávat netušené, však nejcennější momenty mého výzkumu nejen dotehdy, ale i podnes.
Pořídil jsem tam totiž po 15. hodině objev pro vědu.

V tu dobu jsem o tom byl přesvědčen spíš jen sám, ale věřil jsem, že se nemýlím. Otestováním vzorku a ověřením zjištěného vzorce DNA přišlo před koncem roku potvrzení. První na světě. Mým výzkumem hnízdní populace SV Mladoboleslavska tak byl doložen výskyt ve volné přírodě hybridní samice - potomka dvou rozdílných rodičů (slavíka obecného a tmavého).
Zatímco hybridní samci byli po Evropě (i mým výzkumem) již známi, na samici se čekalo. Vedly se dohady, zda vůbec její výskyt v přírodě je možný.

Přestože nějaké objevy jsem už měl, takovýto ne a rozměr se navíc teprve vynořoval. Zejména od opublikování ve vědeckém časopise, kde mi pomohli stejní společníci, se kterými spolupracuji dodnes. Kdyby mne onehdy nepožádali o spolupráci na projektech a já nekývl, jak by mnohé dopadlo?

Nikdy jsem netušil, že můžu takto svým objevováním přispět. Napínavé to je vždy, ovšema tady to bylo neskutečné.
U odchytu na periferii jsem "čuchal", že něco se slavíkem není v pořádku. I novináři jsem to vyklopil. Pro něj to byla myslím taky trefa, sejít se k tomu v terénu. Velmi jsem ho ale brzdil, že sice tuším, co mám v ruce, ale na ověření té senzace, že se musí počkat. Jak to napsal, ani už nevím. Vím jen, že jsem byl v křoví pod svodidly nad sklopkou hlučný a v zvoláních vulgárnější.


Nejvíc mě těšilo, když článek přijali a v Německu vyšel, pročítání i dávno předchozích úvah na toto téma. Dokonce i výjimku ze zákona v zahraničí měli pro držení slavíků v umělém prostředí, aby je mohli lépe číst a pravda je, že tušili… Roky, desítky, půlstoletí.
Oni však hledali s docela jiným zázemím, než jsem měl já, ale ta Spravedlnost o mně musela dobře vědět. Fandila mi a říkala: "Co s tím pachtícím se poctivým Pavlem tak udělat? Staň se tedy! Má-li v hlavě dost vědecké obezřetnosti, bude to mít a příležitosti využije". Využil jsem.
Dny se mi od toho setkání s Honzou, jeho objektivem a záznamníčkem, změnily. Byl jsem jak na vlnách, koukal snivě do dálky a taky se docela bál. O mladý výsledek. Co když toho zas tolik nevím, co když jsem se nechal zbytečně unést? Ten pták byl složitý na určení, dodnes to nikdo dál neposunul.

Problém je v tom, že u slavíků se samice obecně těžko určují. Po jistotě k tomu máme jen dobu, kdy si vyškube na břiše hnízdní nažinu a pak než přepelichá. A tenhle pták pochopitelně žádnou neměl (pokud už se hybridní FF vylíhnou, soudí se, že jsou neplodné).
Vzpomínám na to ještě dnes, i když to je už sedm let. Báječné dny pro život!

Nenaletěl jsem jí tehdy a nepustil ji hned po vyfotografování nadšeným novinářem. Věděl jsem, že tohle se nemusí opakovat. Dokumentoval jsem, sám fotil detaily, vážil.
Nade mnou kvetla vysoko v té umělé džungli protierozních výsadeb růžová pnoucí růže, o kus dál kivi a dřevin podivných jiných, co tu jen bylo! Prazvláštní oslava.
Přestože jsem se pohyboval v ohromných emocích, zodpovědnost se mne držela té chvíle zuby-nehty a dobře jsem viděl - ten slavík dokonce pelichá! To normálně možné tak brzy není, to si může dovolit jenom jedinec v reprodukci zbytečný.
A další věc - kolem pořád slídil podivný pěvec, držel mne v dohledu, po slavičím zpíval i vrčel a čekal, dokud odchycence nepustíme. Pak letěl za ním a zmlknul. To ona mu tedy zničila sezónu. V čase, kdy jiní obecní slavíci vyváděli mladé, byla tohle další šílenost, která mi svírala ruku, abych s rozevřením nepospíchal. Ještě jednou přejít morfologické úkazy a teprve pak... Skočila do náspu pod keře a popolétla stranou.
První dějství se tím uzavřelo.

Příchozím přeji hezký sváteční čas.

Krize v konci 90. let

25. března 2016 v 10:51 | Pavel Kverek
Tenkrát měl můj výzkum namále. Období krize a poučení z krizového vývoje. Vším tím jsem prošel. Dneska vím, že co budu živ, budu se slavíky.

Tenkrát se totiž objevili modráčci. Byla to senzace a mě to bavilo. Byli nádherní.
Začínalo to už v půlce března, a protože u nás hnízdili, člověk s tím vydržel do podzimu. Na slavíky do křoví mne to nelákalo, za roky 88 - 90 jsem okroužkoval jediného. A chtěl jsem toho nechat docela. Nikdo by se asi nedivil, mnoho specializací trvalo zhruba tři roky a šlo se jinam. Navíc nebyly kroužky, ve stanici mi řekli - ať stavím ten dům, jako že kroužky prostě nejsou (v tu dobu jsem opravdu budoval naše bydlení).
Pak začalo modráčků přibývat, lidi se jim začali věnovat a já pořád ještě přešlapoval na křižovatce. Byl to důležitý čas a z hlavy se mi kouřilo. Co dál?

Tenkrát mi lidi řekli, že ve Vlčím Poli zpívá na jaře slavík, v jednadevadesátém. Nikdy předtím jsem tam nechytal, protože jsem je tam nezjistil. Už ho slyším v krásném plotě z hloží a babyk, už tahám sklopku, a už ho mám! Okroužkoval jsem ho, prohlížel si ho, jeho velké oči a dlouhé pevné nohy, kroužky na provázku zastrčil do penálu a slavíka pustil. Hned se rozezpíval. Šlapal jsem k Dolnímu Bousovu na kole a přemýšlel.

Našel jsem si pak občas chvíli a za slavíky vyrazil. Nenachytal moc, ale zájem držel. A přišla zima. Opravoval jsem sklopky a najednou dostal takovou chuť pokračovat, v březnu jsem se už těšil jako dřív - a pak to přišlo. Ten rok byl plodný, nabral jsem nová vzdálená místa, chytání mi šlo a bavilo mě. Přišly první pořádné výsledky. Ve spolupráci s Veterinární fakultou v Brně byla slavíku obecnému připsána motolice, doložená mým výzkumem. Byl jsem oceněn.
Začal jsem na chytání pro kroužkování nahlížet jinak a výsledky očekávat. Začal jsem uplatňovat určitý systém. A pár roků před koncem století přišly objevy jedinečné, zejména ve vztahu ke křížení příbuzných slavíků.
A nové století? To už byla docela jiná dimenze! Hodně jsem nastudoval, získal zajímavé lidi kolem sebe, kteří mi připravili nové možnosti k rozvíjení. Je dobře, že jsem to stihnul tak nějak ještě dokud jsem fit.
Často se ohlížím, někdy s úsměvem, jindy ve vzteku - mohl jsem být chytřejším dřív. Jenže i ta doba trochu táhla k zemi.
Nyní se za modráčky do slatí většinou nedostanu, chodím v tom čase už kolem slavičích plácků, abych poznal, co se tam děje před příletem. Přistihl jsem se, že mne to zajímá stejně, jako když pak líčím.
Je spousta témat v té specializaci, které jsem ještě nezvládl, nemám odpovědi a musím je mít. Výzkum mne naučil přemýšlet, odvozovat, předpokládat a přežila i ta radost a nadšení.

Vím, že jsou v Česku experti, kteří se věnují své specializaci ještě o nějakou chvíli déle a výsledky mají skvělé, já jdu za nimi zvolna a cíle dojdu taky. U slavíků.

Jak se k nám vrací?

20. března 2016 v 19:26 | Pavel Kverek
V rámci příprav na Slavičí rok, který vypukne nejpozději za měsíc - spíš dřív, nabídnu zamyšlení nad návratem mistrů slavíků. Aby ti z vás, kdo nejsou ornitology a přeci sem chodí, dokázali si představit, jak ta úžasná událost funguje.
Přečíst si to mohou samozřejmě i lidé zaměření, a budou-li v něčem zásadněji nesouhlasit, uvítám diskusi.

Podívejme se do Středomoří, ne asi dál, tohle je aktuální vzhledem k tomu, že březen nám už docela stárne.

Z Afriky obecní slavíci přilétají přes Saharu k pobřeží. Zejména v pohoří Atlas je jedno z hlavních zastávkových míst. To pro ty, kteří se drží blíž západnímu okraji kontinentu. Jiní z centrální Afriky letí pouští napříč a vždy též dorazí k pobřeží. Přelet mořské hladiny odpočatých ptáků probíhá na jaře kdekoliv (ptáci spěchají hnízdit, cestu všemožně zkracují oproti podzimnímu scénáři). Evropských břehů dosahují od konce března (dle českých zpětných hlášení kroužkovanců). Někteří (menší část) se vracejí přes Maltu, Sicílii, Sardinii a Korsiku, jiní na opačné straně přes Gibraltarskou úžinu, další kdekoliv s tím, že jak je možnost menších ostrovů, často ji využijí. I takové zpětné hlášení máme.
Po přeletu moře se uchylují k dalšímu odpočinku, sloužícímu k zotavení, doplnění podkožního tuku zvýšeným příjmem potravy a k dorovnání časového scénáře tahových představ. Jak se na první nedočkavce v zastávce tlačí další a další, nervozita vzrůstá a pobízí k odletu.
Mnohým stojí v cestě velehory, jen málokteří Alpy obletí po západním okraji. Dochází tak ke korekci migrační křivky, ptáci na samém západě Evropy (na spodním cípu Španělska) uhýbají tahem výrazně k východu, překonávají průsmyky podél řek i jezer velehory a vletují k nám. Ti více od jihu vstupují do Alp v oblasti Pádské nížiny a podobnými terénními rýhami míří na sever. Existuje několik míst okroužkování či zpětného odečtu kroužku v horách a ty nám umožňují strategii nahlížet. Slavíci využívají především nočních přesunů, kdy je menší hrozba ze strany predátorů.

Pozoruhodné je, že u jarních hlášení naprosto převládají výsledky z Čech, Morava - tedy Slezsko je zastoupena jednou, ovšem výsledek stojí za to, abychom si jej vyložili.
Šlo o slavičího samečka, kontrolovaného na hnízdišti u Dolní Lutyně na Karvinsku v roce 2011 a to dokonce dvakrát. V květnu a červnu, tedy jasně příslušník místní populace, což výsledek umocňuje. Pták byl označen španělským kroužkem o rok dříve, tedy v roce 2010 - a co je pro nás důležité - 29. března. V přírodní rezervaci na pobřeží, kam buď přes hladinu, nebo přeletem nad pobřežím od úžiny přiletěl a pravděpodobně hodlal doplnit energii.
K tomuto hlášení bližší informace nemáme, za pozornost stojí, že do Slezska to měl ještě 2212 kilometrů.
Tento slavík není z oblasti sám, existuje jiný doklad, tam se ovšem jedná o mladého ptáka bez zkušenosti s návratem, kdy datum zástihu tomu odpovídá. Abych nezůstal dlužen ani tuto informaci - rovněž ve vztahu k příslušnosti jedince dokonalé, protože slavík byl kroužkován v Praze-Hlubočepech jako tohoroční. A datum z půlky července ukazuje ještě na místní příslušnost, což je důležité. Kroužek byl tedy český z roku 2004 a následujícího jara byl odečten vědcem při pobřeží Španělska na jednom z ostrůvků. Datum: 23.4.! Dobře je vidět, jakou roli v porovnání obou výsledků hraje zkušenost, tento se objevil na jihu Evropy téměř o měsíc později, i když se zdá, že tady mohlo jít o samičku a zpoždění tím bylo ještě nataženo (samičky - obecně přiletují později).

To jsme zhruba řešili dva výsledky ze sedmi slavičích návratů, které naše ornitologie eviduje.
Slavíci příliš výsledky nenosí, to se ví. Z afrických zimovišť není jediný doklad, všechny jsou z cest.

Další případ ze zvláštní skupinky dvou, vypovídá o mladém slavíku, který návratem zcela minul cíl a objevil se až v Jeseníkách na Šumpersku, přestože byl český. Po třech letech byl zastižen doma u Dolního Jiřetína na Mostecku.
Tohoto a jiné, můžeme řešit zase někdy jindy.

Přišlo jaro do vsi...

20. března 2016 v 16:08 | Pavel Kverek
Tak, jednak je jaro až od zítra, pak tam byla kosa jako blázen a Dolní Bousov není vesnice. Ale jíva, ta se už rozzářila!


Ona dobře ví, že startovní výstřel je na ní. Tak vystřelila. Je dobře, že byla uchráněna v linii podél cesty, až k ní se tehdy kácelo. Před pár dny kolem už poletovala babočka kopřivová, dnes by to nešlo.

Vysazovaly se lískové keře a dokončoval jarní úklid. K severu letěly husy, z bahna odlétal vodouš kropenatý. Přelétali špačci s příměsí kvíčal, pokřikoval bílý konipas.
Poupata mirabelek se už také chystají pootvírat, zem, pokud do ní člověk hrábne, voní.

V Slavičím háji bývá větrno a zjara chladno. Málo je dnů, kdy lze sundat kabát, ale takové zahřejí dvakrát.
Dívám se pod keře do šera a myslím na slavíky. Pokud ti naši přežili, jsou letitými a tudíž zkušení. Přiletí brzy. Pak už tedy ani ne za měsíc. Anebo za měsíc přesně! Mají to přichystáno. Teď je to postrkuje pryč z předposlední zastávky. Poslední bude pod horami, nebo v horách.
Jak si tak prohlížím vývoj vegetace na hnízdišti, co dělají kopřivy a tak, slavíci přiletí a budou zase koukat. A půjde-li to takhle dál, brzy už na to zareagují. Budou přilétat dřív. Bylo by pěkné čekat přímo tady, až to v křoví nad ránem zašustí, jak tam spadla křídla. A ráno ho uvidět nad cestou, jak letí podle ní do daleka, podívat se, jestli snad na konci druhém nebyl předběhnut kolegou s jiným kódem kroužku. A zajímavé bude chytat slavici, jestli její loňské přesídlení odjinud bylo definitivní.

V prostředí už zpívají strnadí obecní. Ti už slaví. Máme dva páry těchto vlastenců. Vyhnízdit stihnou dvakrát, když to dobře půjde.
Z dravců jsou vidět káně a poštolky. Schází šplhavci, není vzrostlých stromů a to se muselo projevit.
Tak zítra se bežte nadýchat jara. A hezké dny.

Koukání, kde jsou

19. března 2016 v 10:07 | Pavel Kverek
Pokusy dělám tak nějak i sám na sobě. Sleduji v posledních letech, jak před návratem slavíků moje aktivita stoupá. Jak člověk ví víc, má lepší přehled - víc ho to baví. Nevím, jestli se to dá "zvenčí" pochopit, prožívám skvělé chvíle v archívu, slídím v mapě.

Abych si lépe vybavil začátky, mám několik vzácností pro vzpomínání.
To se chytali ptáci jiní, než kterým se věnuji teď.

Vyměnil bych to moc rád. I s tím, že bych měl hlavu ornitologicky ještě vymetenou, ale kdybych věděl, co mne čeká, naložil bych s časem už tenkrát jinak. A chyb, co přišly, těch bych se vyvaroval.
A socialismus, ten by taky nemusel být. Bylo legrační, jak nás chtěli do prvomájového průvodu a upláceli dokonce padesátkou! Já, kus od toho náměstí, líčil jsem u náhonu první červy na slavíky. Hudba za strouhou budovatelsky řinčela, buben byl vezen na kárce, chvíli potom už papaláši vykříkovali od náměstí. Já se krčil v ptačím zobu, když pak jel kolem nazpět autobus s účastníky průvodu, přespolními. Toho dne byl všude doopravdy klid a mír, lidi si nesli domů pomeranče z Ostrova svobody, co nešly vůbec loupat a měli jader jak granátovník, nesli i banány a tam, kde se rodinní příslušníci zkušeně rozdělili a průvod ošidili, byly navečer dokonce párky! Putyka praskala ve švech, jak lidi ten svátek ctili, byl pozdní večer, první máj... Dolnobousovský.
To místo vedle zahradnictví už není. Odcházejí mi, moji milí. Jsou dva plácky, které se časem znovu "utrhly ze řetězu", i slavík už v nich je zpátky, věřil. Případ toho naproti hřbitovu to ale není. Stejně se tam dívám, když jdu okolo k hrobu.


Znovu se vracím k referátu, který jsem kdysi přednesl, který se zabýval jarním příletem slavíka obecného na česká hnízdiště. Listuji v něm, vidím už zase víc - to, co jsem při jeho psaní neviděl a mám radost. Takhle to funguje. Nemohu být brán za vědce, protože jsem to nevystudoval, ale vím o slavících moc. To mi věřte. A chtěl bych se zlepšovat dál, na studie už nepůjdu, i když mi přátelé říkali, že bych to měl i v tomto věku. Netřeba.
Ten referát byl poctivý, ale pár věcí jsem přehlédl a také jak šel čas, nové kostičky do mozaiky přibyly. A to pomáhá. Objekt zájmu - příroda, je téma gumové. Nikdy nebudeme hotovi. Bavím se sám sebou, jak jsem byl nepozorný, naivní, krátkozraký v řadě úvah. Slavíci ke mně promlouvají srozumitelněji, na letošek jsem připraven zas o něco víc. Bez loňských kiksů a s novou technikou.

Kde teď slavíci jsou, chvilku před svátkem jara?

Odpověď není jednoznačná a ani být nemůže. Bylo by to nadlouho.
Rozdíl první je už v tom, koho vyhlížíme. Staré mistry, alespoň tedy tříleté, nebo hrdiny, kteří se narodili loni a cestu domů podnikají poprvé? Obrovský rozdíl!
Co dál? Očekáváme své slavíky ve Slezsku a Moravě (což bude stejné), anebo v Polabí? Další zásadní rozdíl.
Co se děje po cestě, vznikl někde větší problém, třeba sucho bez potravy? Víme to? Tak, kde teď jsou?

Výsledků kroužkování moc není a z jara ještě míň. Cesta přímo od jihu frekventovaná nebude, přilétat budou pořád spíše od jihozápadu. S tím, že přes Saharu kdekoliv, přes moře taky, ale většinou se přeci jen dostanou západněji naší republiky. Na pobřeží Evropy tedy uhnou k východu, přilétají do posledních významných zastávek - a pak se ti první, zkušení, do křídel už pořádně opřou. Nic je nezastaví, potřebují být doma.
Takže tedy: Nyní již dávno letí, ale budou tak kolem moře. Po obou stranách, spíše tedy ještě na břehu africkém.
Koukám tady do poznámek v mapě, plných červených vykřičníků u datumů, poznámek na listech hlášení šťastných českých kroužkovatelů, kteří se výsledku ze zahraničí dočkali, lovím v paměti i v kabinetu.
Knížka Atlas migrace, kde jsem se na tématu - slavíci podílel, je mi u druhové stránky místy k úsměvu. Mám totiž už řešení nová pro některé výsledky. Ale tak to má být, to je hrdost nad uměním naučit se, ať v matematice, mateřštině či přírodovědě. Budu-li živ, všechno sepíšu.

Letošní sezóna bude opět výživná, vím, co hledat nově, na co se zaměřit. Příležitosti budou tady doma, i v zahraničí.

Prvním úkolem bude co nejpřesněji znovu zapsat do Kalendáře slavičích příletů. To bude peněz! To bude proježděné nafty. To bude smutku za hnízdiště zničená rozmáhající se likvidací křovin pod knutou udržení dotací (někde), to bude radosti z "Lidí, přírodě blízkých", až je zas u kafí potkám, až se mne budou po roce znovu vyptávat.
Až prvně hrábnu nabroušenou motyčkou pod sklopku, zapíšu zdrhající hmyz na seznam, abych věděl, co v tu dobu "na stole" je. Až sáhnu pod síťku a ve chvilce následné opíšu kód z cestováním oblýskaného kroužku prvního z vlastenců.

A domluvil si se mnou starosta města, kam patří tohle místo, zda by mohl jednou se mnou. Vezmu ho ochotně.


Tuhle lokalitu mám rád. Přežívá zatím, taky je kousek od hřbitova a jinou podobnou nemám. Kde by byl tak mocný podrost ostružníku a tolik krásných bříz! Prostředí to je přehledné, jak tam slavík přiletí - víme o něm! Jaro tam bývá pěkné, znáte březové hájky, nebo ne? Aniž bych to chtěl zakřiknout, tam bývám v odchytu úspěšný, hájek je malý a protáhlý. Doufejme, že ho to zaujme. Tihle lidé jsou moc důležití pro budoucnost podobných míst v krajině. Když si času najde víc, povím mu i o Jizeře, co nedaleko protéká. I o slavíku z těch nejvzácnějších, rozdíných rodičů, kterého jsem chytil hned vedle v roce 13. Když bude čas, představím mu jeho krajinu právě přes slavíky.

Vyklepáno z diáře

17. března 2016 v 11:30 | Pavel Kverek
Vážení návštěvníci, zejména ti z okolí.
Dávám narychlo potřebné informace pro vaše plánovací kalendáře. Později se k tématu vrátím.

Kdo chcete, pište si:


Jarní tóny pro město a jeho slavíky

14. 4. 2016 od 18 hodin - Dolní Bousov - sokolovna, mistr kytary profesor Štěpán Rak.


16. ročník Vítání ptačího zpěvu

30. 4. 2016 od 6.30 hodin - Mnichovo Hradiště (parkoviště u spořitelny při Turnovské ulici) - Za králem pěvců do údolí Nedbalky. (Dopoledních 2,5 km, v zastávce kroužkování)


Výlety s Dvojkou

4. 6. 2016 od 11.30 hodin - Dolní Bousov, Slavičí háj. Hodinový pořad v přímém přenosu rádia Český rozhlas Dvojka.
Mladí přírodovědci provedou kontrolu jimi vyvěšených budek, v doprovodu vedoucích, prostor dostanou samozřejmě slavíci, jiný zajímavý projekt Města na Klenici uvedou jeho představitelé.
Též proběhne pokus o odchyt a okroužkování kukačky předním odborníkem na tuto problematiku M. Brejškou.

Příjďte, bude to hezké, nenechte se zmrskat všelikým tím kvaltováním kolem.
Pojďte se s námi na chvilku zastavit a ručím - budete vzpomínat (v dobrém).

Pocta Pavlu Kverkovi

12. března 2016 v 18:17 | Pavel Kverek
Vysvětlím to radši hned zkraje.


Člověk na obrázku je stejného jména, stejného přesvědčení a podobné krve. Bratranec.
Neví, že jsem ho vyfotil, jak sází dlouho plodící maliníky v Slavičím háji. V prostředí, které pro záměr daroval. Nikdy, co sad vlastnil, v něm nepoužil chemii, byl ekologickým zemědělcem. Včera mi zavolal, jestli bychom se sešli k dosázení keřů, program jsem si upravil, abych mohl jet. Je tam s ním dobře. Podobné mám za lidi, přírodě blízké a zas tak moc jich není. Je zahradníkem a přesto, že ještě pečuje o stromy, vše už směřujeme k "zarůstání".

Přijměte pozvání do Slavičího háje v čase, kdy do příletu hlavního hrdiny zbývá jediný měsíc.

Vyplašili jsme zajíce, z tohohle pelechu. Jsou trošku darební, ale máme je rádi, vždyť už toho jinde k životu moc nemají.


Mládež nám chodí na lavičku "zahulit", jedna dávka v mobilním balení zapadla za lavičku. Našel jsem to při čištění křovin.


Nařídil jsem si jarní úklid a posbíral plné dva pytle. Město si je vzalo do SD a vše je zas čisťounké.

Zpívali skřivani, ano jsou u nás též. Zpívali strnadi - oba, co máme. Žlutý i okrový, jeden z křoví a druhý z rákosí. Už jsou na místech. Modřinky obsadily dutinu přímo v infotabuli, co jsme jim připravili loni. Už jsou v páru a on příbytek za zpěvu představoval.


Z rybníka nedaleko se ozývaly husy divoké, kolem létaly straky. A mne čekal první letošní úkol výzkumu. Zalézt do temného křoví a zaznamenat rašení křovin (nad zemí je intenzivnější a skryté) a podívat se v hrabance po budoucí slavičí potravě. Jak vše pomalu nastupuje a chystá se na den "D". Pokud se tedy slavík vrátí.

No a přitom jsem vybíral plasty zapadané v křoví, mnohé však ještě původní z časů, kdy se tam vyklopilo kdeco.
Už se tam zdržuje kos, zatím jen samec, ale už testuje potravu právě na zemi. Je černý a v tom příšeří bych ho ani neviděl, kdyby se neleknul mého pokleknutí. Člověk tam jinak neproleze, je to opravdu nízké tak, jak slavíci potřebují, když to jde. Nebývá to na všech lokalitách, ale tyhle jsou nejkrásnější. Šero slavíkům sluší.
Nevěřím, že tam byl kdy někdo přede mnou, do podobných míst se nechodí. Zapomněl jsem říct, že z cesty to samozřejmě nejde, tam keře dosahují země. Odspoda zpod meze ano, keře jsou zvednuty o výšku letní trávy v louce. Odtud tam bývá i trochu vidět.

Vybudoval jsem dvě proluky a jakousi deponii. Tu necháme zarůst pupalkou noční svící, která vedle už je a odspoda kopřivami. Ty jsem tam dosadil. Tam budou později hnízdit.
Roste tam už divoký česnek pod keři, chystají se fialky.


Bylo krásné ticho. Člověka napadne, jak se to tam ještě za těch pár týdnů promění, než mistr přiletí.
Pak si tam krahujec od města přinesl vrabčáka, vůbec se mnou nepočítal. První dírou s ním vyletěl ven.
Na obloze křičel krkavec, mířil k lesu.
U kaluží v louce se zastavily lindušky luční, to je tradiční předjarní obrázek.
Jó, už to tam žije!

Nádherné časy

11. března 2016 v 18:04 | Pavel Kverek
Ne, nebude to o včerejším slavnostním večeru u příležitosti udílení cen DENÍKu, kdy byl udělován Řád srdce v pražském Divadle U Hasičů.
I když, i o tom bych mohl pár vět napsat, jedno takové jsem si totiž odvezl. S odůvodněním, že tady nemůže být poražených, jej dostali všichni finalisté. Je průhledné ze skla, těžké, v krabičce pěkné. Děkuji, ctěná poroto.

Nejvíc za to může ornitologie, ta ke mně přitáhla lidi, co si mě váží. A dokáží to třeba tím, že mne nanominují. A věci - dějte se! Pak už si to v anketě žije vlastním životem, protože já jsem si ani hlas neposlal a už vůbec jsem nechtěl obesílat okolí a lámat lidi k posílání lístků. Stačilo mi, že se o slavících už zase píše, mluví o jejich krajině, samozřejmě, že i o jejich moderátorovi. Tomu člověk neunikne a jistě ani nechci, je to velmi příjemné. A pak už vám z redakce jen sdělují, abyste se nedivil, že vaše jméno bude frekventováno v médiích. A bylo potom i dál. Vše vyvrcholilo právě pozvánkou do Prahy na slavnostní večer udílení. Bylo mi tam dobře, slyšet přede všemi, za co to je. A v jaké se člověk ocitne společnosti. Odměněn je mladý muž odkudsi ze středních Čech, co podvakrát komusi zachránil život. Když se ho moderátor zeptá, jakou má představu o budoucí profesi - odpoví, že by se chtěl stát lékařem. Jinde dáma, nevidomá - za tolik aktivit pro jiné, přebírá po hmatu ocenění. Vedle pak mladoboleslavský výtvarník a přítel Zdeněk Gola v doprovodu manželky. I já mám pochopitelně doprovod. V obleku si připadám zvláštně, ale volnější oblečení mohou mít jen účinkující. I když Jaroslav Svěcený zrovna ten případ není. Potkali jsme se později ve dveřích, ocenil jsem jeho vystoupení a on poděkoval.
Zvláštní momenty mi život přivádí a já mu za to děkuji. A všem, kdo byli při cestě.

Ze zahrady před pár dny odletěla červenka, byla tu celou zimu a věděl jsem, že už má čas. Odlety se nepoznají po jistotě, může objekt na poslední chvíli něco sežrat či jinak může zahynout, ale ne, tady to tak nebývá. Znám to od slavíků. No a jen odletěla, z vistárie před jalovcem se ozval tichý, ale nádherný zpěv. Dívám se na datum, ani bych nemusel - konopka se vrátila! Kdybych tak věděl, kam se s podzimem zatoulá. Nemusí to být daleko, třeba jen kočuje republikou a hlídá kalendář lépe, než já. Tak teď se to už pohne.

Přes Hrádek táhnou skřivani, pospíchají. Ukázal se jim Bezděz, tak přidali. Proletěli v momentě. Dobrý čas je pro křídla, tak neotálejí.
Zažil jsem to v pramenné části Malé Mohelky na jihu Českodubska. O tom už je ale psáno, tak bych tu nerad "tapetoval". Mám to ale v hlavě taky na celý život, co tam se dělo!" Tam je jim krajina pořád dobrou, políčka malá, úbočí cest, mozaika biotopů. Tady u nás se ani nezastaví, nedivím se jim. Kdo by hazardoval se životem.

Hezké dny, pokud možno.

Z kalendáře akcí

6. března 2016 v 9:18 | Pavel Kverek
Ekocentrum Zahrada v Mladé Boleslavi: 15. 3. v 17 hodin Ptáci Mladoboleslavska, přednáška s projekcí.

Farní úřad Bakov nad Jizerou: 30. 3. od 16 hodin Přírodou Bakovska, přednáška s projekcí.

Dolní Bousov: 14. 4. Tóny pro slavíky (slavičí knížce do života), Štěpán Rak /bude se upřesňovat/.

Mnichovo Hradiště - Dolce: 30. 4. od 6.30 hodin Vítání ptačího zpěvu, 16. díl. Odchyty pro kroužkování.

Polsko - řeka Prosna a Warta: První půle května, pokračování práce v mezinárodním týmu.

Slavičí háj, Dolnobousovsko: 4. 6. po půl dvanácté do 13 hodin rozhlasové Výlety s Dvojkou. Živé vysílání Českého rozhlasu z umělého hnízdiště slavíků. Obdarování knihou Slavík z dubového lesa, pokus o odchyt kukačky pro okroužkování, představení hnízdících slavíků, pojednání o budované stezce Dolnobousovska - Kolem Klenice za hrou i poučením.

Věřím, že si vyberete. Akcí je víc, snad to zvládneme.
Upozorňuji na časopis Ptačí svět, vydáváný ČSO. Ptákem roku je červenka obecná, v jednom případě doprovázená slavíky.
Začátkem července ještě pohovořím na setkání rodáků v Koprníku o tamních slavících, krátce.