Červenec 2016

Pro hezký pátek

29. července 2016 v 8:58 | Pavel Kverek
Dávám fotku z pelichání.

Slavíci jsou střapatí, neupravení.


A proč ty efekty kolem?
Jde mi samozřejmě o detaily křídel, ale někdy si udělám obrázek i takhle pro možnost, někde to ukázat.
Pořád to jsou technické fotografie, nejsem fotograf a nemám vybavení, ale kulisu dávám i proto, abych si pak udržel onu momentální náladu. Třeba, co kvetlo.

Tak tady slavík, kterého jsem chytil včera a okroužkoval. A pak propustil do křoví. Do jeho křoví, které si vybral pro chvíle výměny peří před odletem.

Tenhle je o něco opožděný, poletí později. Někde se o sezóně zdržel, ani mláďata jsem na okolí nezaznamenal, kdo ví, jak to vůbec měl. Teď už ale musí myslet na věci docela jiné. Vzpomenout loňské cesty a natrasovat to pro letošek podobně. To znamená tak, aby vše klaplo a vrátil se domů. Ano, tady jsou doma. Tenhle je doma na okraji osady Koprník, na jihu Kněžmostska.

Poznámka: Odletět stihne ještě o prázdninách, tedy v obvyklém odletovém čase.

Ještě mám kam jít

27. července 2016 v 23:35 | Pavel Kverek
V půlce prázdnin mám ještě místa, kam jít zachytat. Nenavštívená.
Některých se tak trochu bojím, nechce se mi tam, protože tuším, že pohořím. Obývají je zkušení slavíci, co chytat nejdou. Hned mne poznají. Náčiní je v ruce zbytečné, lepší neutrácet čas. Mám letos pár pěkných proher, poslední teď v lomu u Bakova. Neskutečně mne ten slavík vyškolil, ještě že přišla bouřka a mohl jsem domů. S nulou. Nemám ale nad sebou žádného vedoucího, takže si to prominu. Zas jsem tam ale vyfotil pro publikaci, kterou chystám, ukázkové slavičí pelichaniště. Neskutečný kout!

No ale bouřka se vyřádila kousek vedle, tak jsem se ještě stavil u viaduktu, erdesítce na doslech. Tam v některých letech býval slavík a výsledek jsem tam pořídil teď fantastický. Dokázal jsem, že samice zpívají. Už jsem měl podezření předtím, teď jsem to doložil číslem kroužku a zážitkem. To se to utrácí čas, když výsledky jdou! Mám další z objevů...

Chyceným slavíkem byla samice, označená jinde v roce 2010. Slušný věk, pěkné přesídlení a hlavně ten důkaz o zpěvu. Zpěv to je samozřejmě jiný, než známe od samců a vynucený okolnostmi. Je ovšem hlučný, úsečný, redukovaný.
Tehdy jsem ji kroužkoval na začátku pelichání, teď kontroloval v konci procesu. I možnost nafotit pelichání opakovaně je cenná.

Koukal jsem do mapy hnízdišť, ještě mám kam jít. I když už slavíci z některých odlétají. Pobyt doma se jim završil. Poslední roky jsem už jen specialistou, čtyři měsíce a dost! Pak už chytat nechodím, jak bývalo dřív. Spoustu pestrého peří, jiných velikostí kroužků, jiných chytacích technik.
Poslední roky už od půlky září čekám na duben. Prohlížím fotky, držím samostudium, zachraňuji živnost, žiju ze vzpomínek. Když mám chuť, tak si před zimou vyrazím na některé z míst najít staré hnízdo, udělat rozbor a pokochat se barvami. A zas mne tam tahají za rukáv scénky z dob, kdy to žilo. Z překrátkého slavičího roku severovýchodu Mladoboleslavska.

Pak mám čas chodit na besedy, kam pozvou, letos na Českodubsko. Odpočívat od chytání za pomocí motyčky - ostatně teď jsem ji prvně přerazil. A zrovna v pískovně, kde zem je tvrdá jak šutr! I proto jsem pohořel. Asi.
Ale podvečerní zastávka u dálnice dala nejen onoho s kroužkem, i tři další o kus dál! Ve fofru a poslední křídlo už focené bleskem, což pro výpověď o výměně peří stačí.

Jel jsem pak do promáchaného Kněžmostu, jel jsem těch výletních 55 v hodině a bylo mi krásně. Díval jsem se po mojí krajině a mumlal pod vousy, že to je vztah pro zbytek života. Červení luňáci nad lesíkem, lužní motáci nad pšenicí, přes lesík do rákosí šel zkusit přepadovku na vlaštovky lesní ostříž. Šedí ťuhýci na drátech, poštolka o kus dál na jabloni. Na té obří vykotlané, kterou jsem nenechal pokácet, když jsem byl tady politikem. Komunálním. Brrr - radši nevzpomínat.

Tak dám jen fotky té pískovny a dvě starého slavíka. A vy se vážení přichystejte na srpen.


Strmé jižní slunné svahy bujně porostlé vegetací - místa, kam se sletují pelichat slavíci i odjinud.



26.6.2010; lokalita Bakov nad Jizerou "K Ostrovu" (jako pelichající F+2K)


26.7.2016; lokalita Bakov "Viadukt" (jako pelichající F+8K).
Tak hodně štěstí letitý slavíku!


...

Děkuji za věty podpory, které se tu a tam mezi reklamou zjeví.

Pořád mě to baví

24. července 2016 v 9:35 | Pavel Kverek
Jak ten čas běží, pořád chodím chytat.
Většina kroužkovatelů taky teď chytá a kroužkuje, nejsem výjimkou. Já ale chytám pořád to samé. A neobnosilo se mi to. Jednak hromadím materiál, taky poznatky, a zažívám chvíle v krajině. Ano, každý rok tam čas běží podobně, ale je to taková nádhera, že mne to drží i láká.

Z domova dokonale připraven (studoval jsem v noci podklady k pelichání, po kolikáté už?), mířím na první místo, které jsem určil pro návštěvu. Husí Lhota, lesíček v polích.
Loni jsem tu nebyl. Myslivecká smrčina v jedné z jeho částí dostala trefu kůrovcem, opatrně vysílám signál z krabičky - slavík tu je!
Pak ho fotím a kroužkuji, prohlížím a měřím. A vážím nakonec. Letí do svého území, schovat se pro zbytek pelichání. Přijíždí lovec na zeleném fichtlu - dvacítce, bavíme se o hospodaření v krajině. Odjíždím - směr Plazy.
Dívám se na Boleslav od východu, haly postoupily až k lesíku, kdypak zařve?
Ten obraz je ošklivý, docela bych se poptal, komu se tohle líbí? Vím, co by odpověděli. Dopadneme tady špatně, ale myslím, že to lidem povětšinou vadit nebude.
Zasahuje sem periferie, cestou se blíží figura mladého netahavce, když mne vidí, otáčí na křižovatce k městu. Po chvíli vidím pelech pod lípou, odkud vstal. Řeklo by se dnešní mluvou: "Bylo to tam o kartonech". Jeden měl pod hlavou ve zválené trávě, jiné balily dvakrát laciné víno. Zda na něj vysomroval, ukradl ho, nebo si snad vydělal, nevím.

Mně zatím přibyli slavíci, i opatrný s kroužkem z roku "14" a teď se sebe ptám: " Mám zkusit z legrace ty dva šípky tady u té lípy? Ne, to je blbost, vždyť to nenabízí kale nic, jedu dál". Ale jak mám tu dobrou náladu a koukám z okýnka při rychlosti dvacet, přeci zastavím, už abych viděl ten nádherný strom a poplácal si jej. A přece mne napadlo "zahrát", nevím o slavících přece všechno! A zpod šípku přišla odpověď. No a za chvíli fotím slavíka, vykrmeného téměř před odletem, čekajícího, až letky růst ukončí. Za pár dnů.



To je věc k neuvěření, další cenná zkušenost pro badatele! Tohle, že jim stačí. O tom nikdy nikdo nemluvil, nepsal. Musel sem přiletět pelichat a zůstat. Hrabu pod keři, abych zjistil úživnost místa, překvapivě dobrá i v tom žáru léta. Z čela mi kape pot, balím věci, ještě se k místu na křížení starých polních cest se zrající lípou otáčím, mluvím nahlas, jak vstřebávám objev a volám po odložení namyšlenosti. Kolik toho ještě nevím.

Hned o kus dál na známé lokalitě rostou na loučce kytky, převládá jehlice.
Už vidím modrásky, jak se třepotají nad květy. A pozor - píšu otakárka ovocného, letos prvního! Inu, blížím se do jejich oblasti. Odlétá ale nad stromy a foťák v ruce je marný.
Slavík tu je, ale nepůjde o dospělého ptáka "v procesu". Tak jsem si musel vypomoct jinak a už kroužkuji mladou samičku, v peří dospělých (časně tedy narozenou), možná, že ne zdejší. Takoví slavíci se už toulají. A nacházím staré hnízdo v kopřivách, podivně vyvrácené. To nevypadá, že by se jim sezóna povedla. Tipnul bych kunu.

Jedu na Čížovky. Rybníček v zatáčce plný kytek a ptactva na hladině, vody podklalené, jak se všichni potápí za potravou. Slavíka lokalizuji v zadním cípu a chystám akci. Moruše letos neplodila, z občerstvení nebude nic.
Slavíka nesu k autu, pak chytám jednoho mladého za silnicí. Za Holými Vrchy obloha ztmavla a já vím, že sotva tak stihnu lokalitu Nad březenským hřbitovem. Tam se mi to ovšem nepovedlo, vyšel jsem chytáním na prázdno, slavík bude asi zkušený, anebo bez pohybu kvůli peří. Na změnu stylu nemám čas, čeká přejet kotlinu šikmo napříč k domovu.
Za půl hodiny jsem doma.
Jdu se dát dohromady a sednout k zařazování sběru.

Déšť nakonec nepřišel, teď už by mohl.

Umocněný výsledek

16. července 2016 v 8:27 | Pavel Kverek
Bylo to v roce 2007 povzbudivé.
Vzpomínám na to - hybridní slavík, třetí v pořadí, tento od Bakova nad Jizerou, byl tehdy genetickou analýzou konečně potvrzen jak hybrid! A bylo po pochybách.
Prvně v ornitologii a bylo to i opublikováno.

Když se mi tenkrát chytil do sítě a pochopil jsem, o koho jde, byl pořízen i vzorek z mláděte, jež jsem chytil do ruky u sítě po chvilce jako nelétající (den, dva, po opuštění hnízda).
Vzorek byl nedávno otestován a stanoven jednoznačně jako připadající jedinci ze "zpětného křížení". To neznamená jiného než, že otcem byl ten slavík kříženec! A matkou byla s největší pravděpodobností samice slavíka obecného.

Když se teď tohle potvrdilo, máme unikátní důkaz zpětného křížení v České republice.
Věděl jsem, že k němu dochází, vždyť proč by se ten první hybrid tehdy od Kolomut po roce na místo vrátil. Samozřejmě, že hnízdit. I když tehdy jsem velikou příležitost vyrůst na tom probloumal. Mám to tak pořád a potřebuji "druhé podání". Ale ono právě že často přichází. Štěstěna prostě chce, aby to tak bylo. A já ji za to děkuji a slibuji, že dál ji budu velebit a pokoušet.

Tento výsledek s prokázaným zpětným křížením a vzletným potomkem se zařadí mezi pět největších objevů mého výzkumu za 34 let. Ještě to nahlas nezaznělo, ale je fantastický!

Bylo to v časech, kdy "lepší" foťáky tak nějak začínaly a i já jsem jej začal používat. Musím říct, že dnes, kdybych vyjel bez kroužků, nebude mi to vadit tolik, jako kdybych doma nechal přístroj. Tak se to všechno vyvinulo. No a tohoto slavíka jsem zachytil hned v začátcích mého dokumentačního focení.
Otec je bohužel zdokumentován jenom v křídle, mládě naštěstí celé. I číslo kroužku na noze jedné ze tří fotografií, jako důkaz nezvratný. I když důkazem jsou především poznámky v archívu.

A ještě úsměvnost na závěr:


Tuto fotku jsem často používal, třeba na poslední výstavě v Dolním Bousově.
Dávno jsem zapomněl na odebraný vzorek a onu naději na umocněný výsledek.
Tak vzácného slavíka a já ho beru za obyčejnost! Teď už tedy ne.

Otisky času

14. července 2016 v 9:13 | Pavel Kverek
Přijde-li člověk na hnízdiště chytat, může tam objevit mnohý otisk času. Tak, jak místem slavičí rok prochází.

Tady na obrázku je základ slavičího hnízda, vystavěný na zemi v lesíku.


Nápad to byl od samice kurážný, připsat si jej ovšem musí k stavbám nezrealizovaným.
Co se asi mohlo stát, že záměr v určité fázi zhasl?
I kdyby se bylina rozkošatila sebevíc, hnízdo by bylo vidět a to je pro slavíky velice nebezpečné. Zůstalo tedy pouze u dvou dnů námahy a následně změněného plánu.
Na lokalitě se však vyhnízdilo, bylo chyceno mládě pro okroužkování.

Jak se tak člověk věnuje zálibě, zjišťuje, že času by pro ni potřeboval víc a pokud možno ještě víc. Snáz by se doplňovaly mezery ve vzdělání, člověk by pobral víc. Co naplat. Mám ještě větší část školních prázdnin, abych zkušenosti navýšil.

A odjinud na závěr:

Vedlejším zjištěním při chytání slavíků je třeba to, že klíšťat příliš není. Slavíci je téměř nemají.

Druhou událostí hodnou vyslovení je to, že jsem slavičí knížku včera po koncertě předal konečně i Alfredu Strejčkovi. Tomu jsem ji dlužil a řekl, že z ní bude číst vnoučatům. A že se o ní cestou na koncert se Štěpánem Rakem bavili. Inu, vždyť jeli do hlavního města slavíků!

Někteří spěchají

13. července 2016 v 7:54 | Pavel Kverek
Jako tento slavík z pod Bakova od Jizery. Ten stihne odletět určitě do konce měsíce.

V čase, kdy jim dorůstá nové peří, vypadají velmi nezvykle.

Ještě v 80. letech minulého století jsem neměl tušení o takovýchto stavech, pelichající slavíky nikdo chytat neuměl. Nebyli ani k nalezení v přírodě, existovalo několik mylných hypotéz.
Dnes využívám moderních způsobů a řadu jedinců se mi zdokumentovat opravdu daří. Největší posun v myšlení a taktice jsem udělal letos a výpravy na slavičí pelichaniště dostaly docela jiný rozměr.

Prohlídněte si fotku.
Takhle mistra pěvce v přírodě jen tak neuvidíte. Je ukrytý, tichý, nenápadný.
Však se taky hned po nezbytných měřeních a okroužkování vrátil k dosavadnímu stylu života. Křoví se za ním znovu tajemně "zavřelo".


Kdyby mi to řekli

11. července 2016 v 20:40 | Pavel Kverek
Podívejte se na obrázek spolu se mnou a staňte se na chvíli nad slavíky badatelem.


Teď, 11. července jsem ho chytil u Dolních Stakor v jeho letitém domově.
Už zas mění peří před dalekou cestou. Mám důkazy, že vyhnízdili, chytil jsem jim potomka.

Nedávno ještě zpíval, pak hlídal bezpečí na zemi sedící družky na snůšce, pak krmili mladé a teď aby se už zas pomalu chystal pryč. Slavičí rok trvá pro nás čtyři měsíce, často to zmiňuji. Víc ani ránu!

Slavík pelichá letky a v ocase mu chybí prostřední pera. I ten postupně obnoví.
To tmavé peří, to nové, to bude mít na sobě, až se na jaře vrátí. Kdyby mi tak vypovědělo o těch zbylých měsících pár podrobností, to bych byl rád.

Moc chytit nešel, ale nakonec se štěstím se povedlo. Pak ale už byl solidní a v klidu se nechal nafotit i s křídly. To jsem ocenil.
Už nabírají na váze, aby - až to přijde, mohli vyrazit. Je to neskutečné, tolik energie spotřebuje intenzivní růst peří a ještě při tom stačí tuk ukládat. A ta proměna je taky jedinečná. Zjara pod hvězdami prozpěvuje štíhlý, upravený a dlouhoocasý elegán, teď vypadají všichni jak bramborový knedlík.
Je skvělé zaobírat se jejich životem. U slavíků jde totiž o neskutečné téma!

Z tisku

10. července 2016 v 8:41 | Pavel Kverek
Nedávno vyšlo.



Slavičí sousedé

9. července 2016 v 19:39 | Pavel Kverek
Na některých slavičích hnízdištích žijí ťuhýci.

Tady se chytla samička ťuhýka obecného a pořízení s ní není jednoduché.


Ťuhýci jsou zvyklí i trhat maso, když to je potřeba. Většinou ale loví velký létající hmyz. Vysedávají na pozorovatelně, a jakmile se nad loukou či na cestě objeví brouk, už ho mají. Dokáží ovšem jiným pěvcům také vybrat mláďata.
Mám ale ťuhýky rád, přilétají jako jedni z nejpozdějších z Afriky a cestu nemají snadnou. Spoustu jich pochytají lovci ptáků, kteří je dodávají konzumentům. A v naší krajině, jak ubývá keřů, nemají kde hnízdit.
Čím dál vzácnější jsou setkání s nimi.

Na prahu života

5. července 2016 v 20:16 | Pavel Kverek
Slavík na obrázku se narodil v Bechovi, kousek od mlýna.


Chytil se mi ještě s jedním sourozencem, oba dostali kroužek a přímluvu za štěstí.

Peří má zčásti ještě jemné, skvrněné, to brzy přemění. Už je ale samostatný, rodiče nepotřebuje, oni nepotřebují jeho.

Brzy, co nevidět se rozletí po krajině, aby si ji zapamatoval. Má na to celé letní prázdniny. A jakmile se děti znovu usadí do lavic, začne to i jemu. Křídla ho povedou do Afriky a cesta to snadná nebude. O cíl se ale nemusí starat, i to za něj vyřeší křídla. Najednou tam bude a ona zastaví. A dál už nebude kam. Bude to pro něho přesně tam. Pobude v prostředí, kam se bude pak snažit vracet, když se mu bude v životě dařit. Jen cesty mezi světadíly budou jistější, svižné a prověřené. Bude zkušeným sekáčem, a kdo ví, možná se usídlí někde nablízku křovin, v kterých kdysi vyskočil z hnízda. Kde mu to vyšlo. Žádná straka, žádná sojka, žádný hranostaj či kuna, žádná kočka je z hnízda nevybrala. Tak prozíravě ho rodiče usadili.

To ale není ještě vítězství, že zvládl dětství a vede si slušně v mládí. Prosklená okna, protihlukové stěny, čekárny, zrcadla fasád "domů, vpitých do zahrady" a třeba sudy plné vody k zalévání záhonů, odkud nejde vyskočit. A taky auta. Krahujci, lasice, lep přímořských chytačů, velicí netopýři a nebezpečí zámořská.
Když tohle zvládne, pod africkým sluncem si počká, až domov zavolá. A začne se vracet. A pokud možno svižně. Když bude rychlý, bude pak vybírat. Bude-li zkušený a silný, místo uhájí. Vyjde-li všechno jak má, protějšek do páru už jedné noci za zpěvem přiletí sám. Půjdu pak jarem s náčiním a tam, kde se ozve jeho zpěv, nalíčím. Když mi to vyjde, oklamu jej a opíšu si z nohy kroužek, abych se doma podíval. A když bude číslo sedět, přibude mi další důkaz o neskutečné ptačí vitalitě. O vazbě k prostředí, k domovu - chcete-li.

Tak to byla krátká úvaha nad chyceným mladým slavíkem od mlýnského náhonu.

Každý je nadějí

4. července 2016 v 8:38 | Pavel Kverek
Když líčím na slavíka, dobře vím, že právě teď může přijít senzace. Anebo "jen" zajímavost.
Do křoví člověk nevidí a příroda je nevyzpytatelná. Musel bych tu dlouho vypisovat, co všechno jsem s nimi za roky zažil. Možná byste to uvítali, protože teď jsem téma dost šidil, přečíst si o jedinečnostech. Možná to udělám, ale teď nabídnu tu ze včerejška.

Slavíci pelichají, mladí i staří. Mladí jen některé peří, dospělí kompletně.
To už tu bylo mnohokrát a laskavý čtenář to ví. Ten proces je ovšem unikátní, zas tak moc se o něm neví - slavíci zmlknou a "zmizí" a tak bude až do odletu. I ten je tichý, bez loučení. Prostě přijde noc, kdy doroste poslední brko a nervozita je vystrčí k obloze. O cestách ale dnes nemluvíme, rozbíhá se teprve pelichání. A já se zaměřuji hlavně na pelichání dospělých, tedy výměnu kompletní.

Už když na něj člověk líčí poté co ho zjistil, neví, v jakém stavu bude. Proces běží přibližně 45 dní (patří k rychlým) a ne každý jedinec stojí na startovní čáře v čase očekávaném, tedy před koncem června. Promítá se do toho několik faktorů a tak se stává, že mezi dvěma je rozdíl až měsíce! To pak je zajímavý sběr a data jsou opravdu cenná.
Pak tu jsou různé poruchy scénáře, chování slavíků v čase výměny peří, biotopové a potravní nároky. A pak se chytne slavík - samička, která zaujme hned několikrát. Je po hnízdění (úspěšném/neúspěšném), protože má hnízdní nažinu (holé břicho), má mírně deformovanou horní čelist zobáku (i takové případy jsou), ale hlavně - je nezvykle skvrněná na křídlech.


Patří k víceletým, a peří má neuvěřitelně zachovalé po tak náročné fázi života v páru.
Dávám jí kroužek, opisuji z ní údaje, fotím ji a zase pouštím k pokračování důležité a fyzicky náročné etapy. Ale vážení, co je u ptáků náročného méně? Ten pět tisíc kilometrů dlouhý odlet, co bude následovat, nebo snad hnízdění, které předcházelo? Je to ta dovolená v Africe? Nebo snad jindy romantikou překypující cesta do Evropy? A vítání s domovem? Radost, že se výjimečně vrátil do místa třeba i partner z loňska? Co jim to spolu tak vykračovalo? Těžko.

Dovolil bych si ale zakončit sloupek už zase rozplýváním.
Jsem šťasten, že mám tuhle ornitologii, ostatně to byla nějaká pohádka - nezachytili jste to? Kdy on dal přednost sokovi u milé v zadávání se a před vyhlídkou kapitálu a prohlásil: "Já mám svou ornitologii". Pak tedy kolega.
Ale vážněji.
Mám to na čtyři měsíce, to se dají ostatní věci ošidit. Ale když tu slavíci nejsou, rád se nořím do poznámek a fotoarchívu, podezírám, porovnávám, přemýšlím a spekuluji. A baví mne to snad úplně stejně. Je to vůbec odborný výzkum? Ale, je. Kdybych měl vypsat fungl nové objevy, které jsem přinesl, pár by jich už bylo. A pak - znalost objektu, ta je široká. Bez přehánění. Ale hlavně touha dál jít za poznáním, poznáváním. Vědět víc a víc. Nejde mi o soutěžení mezi lidmi, dobrodružství poznávání mne k sobě přitisklo. A vím na sebe, že takhle už koukám na živou přírodu kolem, i na krajinu. Ano, teď jsem to trefil, tohle jsem chtěl napsat. Díky slavíkům jsem poznal místní krajinu. A taky místa vzdálená - jejich, ale i tam jsem se dostal jejich přičiněním. A do dveří studií, poslucháren, před kameru, k nevidomým, za včelaři, do školky a škol, k lidem postiženým mentálně, před politiky a na jejich programy, před ochránce - ty správné i před ty, co si na ně jen hrají. A taky k lidem od vlaštovek - přímo fantastickým, slušným a hodným, potkal jsem spoustu syčáků kol kolem, hlavně však zázemí své rodiny. Proto můžu za chvíli na chvíli zase vypadnout.
Tak na napsanou.

V anglickém parku

2. července 2016 v 18:50 | Pavel Kverek
Březenský park je tradičním hnízdištěm slavíků.
Jezdím tam od samého začátku co kroužkuji a pochází odtud nejeden skvělý výsledek! Přesně dva. Důkaz o potulce před odletem pro mládě a slavičí kříženec (myslím, že tehdy číslo dvě).

Jel jsem z práce a stavil se k odchytu, na pár hodinek. Prvního slavíka jsem chytil brzy sítí, pelichal peří a tak se i fotilo. Druhý se chytit nechtěl, chytal jsem sklopkami a vůbec to nešlo. Už jsem měl končit, změněná taktika pak ale zabrala a mohlo se kroužkovat znovu. I druhý pelichal.
Kdo by v něm poznal noblesního krále májových nocí! Takhle chviličku vypadají.


Sotva jsem ho odnesl na místo, přišla bouřka, ale do auta jsem to stihnul krokem klidným. A domů jel nadspokojený.

Do kolekce pelichacích momentek a protokolů přibyl doklad č. 246 a 247. Soubor je unikátní, pořízený nákladem stovek chytacích hodin. Postupně se zdá, že proces pelichání o sobě začíná vypovídat. Obraz 246 byl zajímavý tím, že terciální (krycí) letky na jednom křídle dávno dorůstaly a na druhém teprve vypadly. I pro tyto jedinečnosti ve studiu kompletního pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných pokračuji. A protože už o tom mnohé znám, spíše si "čtení v peří" užívám. A myslím třeba na to, že vlastně ten jejich nový šat roste v Česku. A za rok zase tady! Slavík pelichá jen jedenkrát za rok a peří to je tudíž velmi kvalitní. Mám už dokonce fotky některých chycených meziročně při pelichání znovu. Uvažuji, že bych z toho jednou vydal kolekci, sice pro úzký okruh zájemců, ale originální. S pojednáním. Na to mi ovšem ještě chybí časová měření chytáním opakovaným u stejného jedince. Těch vlastním málo, přesně čtyři.

Je tam hezky, v tom parku. Tedy, než přišla futeř. Pak stromy praskaly ve větvích, ale držely se. Orvané lístky vzduch zvedal do výšky, žluvy kolem vyvádění mláďat utichly. Klenice se těšila na vodu a vyšlo jí to. Hned po lijavci se ze silnice tajemně kouřilo, jak ji předtím slunce naškvařilo. Než jsem odejel, přemýšlel jsem nad tím, jak je vlastně tuzemský slavičí rok krátký.
Teď bych potřeboval, kdyby to šlo, vycházet každý den a chytat. Hledat je a fotit. Abych měl pro zimu podklady. Až budou pryč.

Do sítě vletěl mladý střízlík, někde se tu narodil. Už ale samostatný, i když peří ještě řídkého. Dal jsem mu kroužek, až poletí z domova, kdyby ho někde chytli. První zimu bude u moře, to tak oni mají.

V tomhle parku se taky "otočil" Slavík z dubového lesa kratičkým příběhem. Aby ne.
Knížky si teď nakoupilo ještě Rohatsko, když mají tu věhlasnou studánku. Tak už zbývá jediná oblast, neuhodli byste která. To byste fakt neuhodli!

Utahaný létem

1. července 2016 v 21:56 | Pavel Kverek
Nedá mi to a ještě to zkouším nad Sobotkou. Rád bych jim do zpravodaje napsal, že hnízdiště z loňska platí, ale není to tak. Byl špatný rok, že se nevrátili? Ne, spíš se opravdu tak chová nejzazší hranice rozšíření slavíka obecného tady u nás. Luxusní studijní plocha!

Mám dvě hodiny, zajíždím po rozbité cestě k Červenské kose. Už zarostla za roky, co tu bahňáky nechytám. Ale místa poznávám, zjara tu slavící nebyli, bylo na ně brzy. Teď se jeden ozval, ale chytit nejde. Tak jsem cyklistům alespoň vysbíral z cesty větve a kameny a hned mě dva pozdravili. A už vidím sklopku spuštěnou, rezavé pohyby pod keřem, no ale brzdím euforii. Nejsou to poskoky, ale pobíhání a to už vím, že v těchhle místech to bude norník rudý.


Tak rychle, než mi prokouše síťku.
Pouštím ho a doplňuji červy. Zbytečně, nemám už čas, odjíždím. Musím naložit část rodiny v lese na borůvkách.