Září 2016

Kelti konečně v tisku

30. září 2016 v 11:01 | Pavel Kverek
Vítejte při posledním vstupu září. Tenhle měsíc je vklady rekordní bezesporu.
Nemusí pršet, stačí jen když kape! Toho se dnes v kratičkém vstupu přidržíme.

Ve sborníku OJKT (Ročník XXIII. a výtisku 3/2016) napsal doktor J.Waldhauser krátkou zprávu o nálezu u nás.
Takhle vypadá:


Jirkovi samozřejmě děkuju a těším se na pokračování rozkrývání historie naší zahrady, odrážející zcela jistě vývoj na Kněžmostsku jaksi komplexně.

Poslední věta těší obzvlášť, zajímavé, jak se sem celé to "muzeum staletí" mohlo dostat. Nebo tu vznikalo a vrstvy vrstvilo? Zatím se neví, ale my po Keltech určitě jsme!

Oproti ornitologii, ve které se po většinu života pohybuji, se mi jeví odtajňování historie daleko složitější a obrovské množství informací "plave na vodě". Dále pak aktualizováno, měněno, upravováno. To já od slavíků moc neznám a za výsledky si stojím.
Je to ale jiný obor, jak jsem řekl, aby na mě někdo (třeba Jiří) neskočil.

Jo a omlouvám způsob, kterým jsem to sem vhodil. Mám naspěch.

Před tím se ale ještě podívám pod hladinu, stavba tam "žije" další svůj věk. Mlčí a já na ní vidím jak mne nabádá, abych nepolevoval. Jestli prý chci vědět víc, kam že mne nohy zanesly a kde usadily, ať za ní přicházím. Připraven k odhalování.

...

A ještě, když jsem vstoupil.

Kdo by měl večer čas, přijeďte do Mnichova Hradiště na Mirka Bobka. Bude besedovat a to mu fakt jde. Kmotrovi Slavíka z dubového lesa. - Tedy jednomu z kmotrů, abych nebyl nespravedlivý.
Více informací o akci asi na webu města.

Schůzky s krajinou

29. září 2016 v 19:55 | Pavel Kverek
Neznal jsem ji a netušil, že se mi může hodit.
Že mi s ní bude příjemně. Byla introvertem, dvířka postupem času decentně pootvírajícím. Tím, jak jsem k ní přistupoval, asi jsem si ji získal a mohl v ní začít hledat. A nacházet.

Představte si vážení, že jsem zdejší slavičí krajinu pozačátku vůbec neznal. Nerozuměl jí, moc nemluvila, anebo jsem nebyl nachystaný. Dal jsem tomu čas a dneska se známe. Jsem přesvědčen, že ke mně promlouvá, spíš ale obrazy, vůněmi, událostmi. Odvažuje se čím dál víc a nestačím se divit.

Jako třeba dneska.
Podívejte se na ty fotky, řekli byste, co tam ten pěvec domoviny Pavel vidí, vždyť tam nic není! Jasně, snad ty pneumatiky vedle a hnusný suchý roští za fůrou slámy - fakt zajímavé… (?)


No jo. Jenomže vy si s tím pláckem netykáte, nic jste tam neprožili - a taky, co byste tam dělali! To já jsem tam před pár květny splašil hranostaje, až se překulil na plechu ze starého sudu v okraji divoké skládky. Šel možná k slavičímu hnízdu jako já. Jenže s vidinou jinou. A tak jsem mláďata okroužkoval, všechno po sobě pořádně urovnal v kopřivách - a teď chvilku nečtěte - vzal jsem v autě olej ve spreji a v určitém okruhu hnízdiště slaboučce "orosil". Věděl jsem, že se mu tyhle produkty hnusí, že prostě nebude rád. Slavíci vyvedli a já? Seděl jsem na těch pneumatikách, léto hořelo nad námi a já poslouchal, jak je tím místem rodiče provázejí. Zvykají životu a poučují.
Odletěli až na jednoho. Ale tak to občas chodí. Málokdy se povede, aby do světa vyběhli všichni. Sebral jsem ho ze silnice tak nějak z piety, nepamatoval si všechna poučení.
Kroužek z něho mám doma. Nechtěl jsem ho už jinému dávat.


Taky ty pneumatiky vidím jako vy, taky mne to vytáčí, ale jsou věci horší, na tohle krajina neumírá!
Vidíte ty čekanky u cesty? Není ta čeština krásná?

A život, který každý vedeme po týhle zemi.


Ne, slavíci už tam dneska nebyli, samozřejmě. Pro mne zpráva dobrá. Prošlapal jsem ještě obě postranní čáry výpadovky, abych měl klid a odjel.

Komu je příběh krátký, můžu z míst klidně deset jiných, jen si řekněte.

Třeba o jilmu uprostřed. Vidíte, grafióza ho nesejmula - a i kdyby, pojistil se, semenáčky už pod černými bezy vyčuhují!


Hůř je na tom vedle myslivecká smrčina. Vyzval ji k tanci kůrovec. Proč ksakru nepřiletěli strakapoudi a nezaléčili kmeny? Biotop je mladý, nemají kde hnízdit!
Nejsou věru ta místa pro každého a pak se dějí vylomeniny podobné.

Chcete ještě jedním příběhem dokázat, že si nevymýšlím?

Přišel myslivec v podvečer jednou. Už jsem si říkal - hmm, nebude to dobrá výměna, třeba chce na čekanou a já mu překážím. Přišel blíž, sundal si klobouk a s chutí mi podal ruku. Poznal ve mně šílence, který kdysi pro Boty toulavý rádia Jizera vedl posluchače k pramenům Klenice v zádech s živým vysíláním. Kolem jeho vsi a on poslouchal. Přišlo mu důležité jít nám naproti a odvést před rozvodněnou Klenicí obloukem k pokračování cesty schůdněji. Měli jsme limit (kvůli vysílání) do 16 hodin a každá minuta se hodila.

Zeptal jsem se ho, jestli mu tady s večerem nevadím. Řekl mi jen, že se to tenkrát moc napínavě poslouchalo!

Dává mi moje krajina dneska už přečíst docela všechno. Jistě to tak není, ale já si to myslet chci - jako by mne v dubnu vždycky už vyhlížela. A jen se bojím, jestli jí toho po čase, co jsme se nedotýkali, nebolí příliš moc.
Odpověď, jako bych slyšel až tady: "Milý Pavle, dokud o sobě můžeme takhle vědět, co k tomu ještě chtít?".

No však taky, když jsme včera pro rozhlas natáčeli dole v kovárně, zastal jsem se jí fest.
Byla dneska nějaká divná, když jsem tam stál. Kdoví, jestli to už někde nevysílali..

K síle návratů

27. září 2016 v 16:00 | Pavel Kverek
Mnohý by se tomu podivil, ale místa v krajině kam chodím od jara za slavíky, mne zvláštně po zbytek roku doprovázejí. Když jedu kolem některého z nich, vybíhají mi pod kola příběhy. I proto jezdím pomalu, abych si je neponičil. Na každém z míst strávím během sezóny alespoň hodinu, nikdy ne míň, tak rychle slavíka chytit neumím. Tedy chytit i okroužkovat se vším všudy.

Za ten pobyt si člověk všimne mnohého. A srovnávat může i meziročně, pokud plácky žijí. Je to milé koukání, už teď se někde barví strakatě, jinde se teprve zraje. Třeba v trních. Než přiletí podzimní ptáci.

A pak tu jsou místa průtažná jako třeba tok Klenice. Horští konipasi tudy míří k moři, ledňáčci se zastavují k nalovení si. K poledni, když slunce peřeje roztřpytí, sletují se koupat pěnkavovití. A divocí holubi. Lidi moc tohle nezajímá, na kolách jedou kolem, ale příroda, ta pro ně není.

To jsou místa místní a pak mám ta, která jsem alespoň jednou navštívil. Ta mám ve vzpomínkách tak nějak na dálku. Třeba obě polské slavičí řeky, mrňavou Divokou Orlici v Záhoří, tůně u Kladrub nad Labem. A třeba Jeseníky, tam se to do člověka zahryzne a už ho to nepustí. Však plánuju návrat pod ty sítě, prosvícené, ale chytající. Dokonce i můry. Chytající.
Až jeleni začnou po sjezdovce řvát, budu tam stát a vyhlížet ptactvo přespolní. Pár těch dní (abych to tady hodil do rýmu).

Už jsem o tom punktu napsal dost, ale zdaleka ne všechno. Tak třeba naprosto drze, že dodnes nevíme kale, jak ten tah funguje. Když už držíme stopu, tak nás to vykoupe. Dlouhých mnoho hodin musí ještě přijít od všech těch nadšenců, než nahmatají klíč. Ale i kdyby nadobro jasno bylo jak na ně, stejně se to v těch svazích bude muset poctivě odsedět vždycky celé. Kdo bude mít smůlu, tomu kleště zrezaví a kroužky zšednou. Kdo bude mít kliku, ten na to do smrti nezapomene. Co všechno je možné tam zažít. Proto se většina obsluhy vrací a doufá, že zažijí onu "ptačí řeku". I když jsem ten příměr nevymyslel, je trefný. Ještě by však chtělo k tomu přibalit motýly a netopýry. Ti taky razí cestu přes kopce do daleka.

Každé jedno z míst má připravenu výpověď i tajemství. Kdo to s nimi umí, řeknou mu to.

13.7.2012; Orlické Záhoří, výprava za pelichajícím slavíkem tmavým.

Na obrázku však není slavík ale v podobných barvách zábradlí. Ani to nebylo záměrem. Tím je teprve upozornit na krásný kovaný detail přes Orlici po původním vysídleném obyvatelstvu. A naštěstí tam nedosídlili ti, co by prvek - neprvek urvali a kárkou svezli do nejbližšího výkupu. Pakáž.

Půvabný kraj.

A chcete-li ještě technickou informaci - když se železo nýtovalo, spoj vydržel všechno i staletí. Svařené by ono pnutí mostku dávno prohrálo. Tady jen vyskočil středový nýt, ale prvek slouží dál. Dnes nikomu, lidi se tam už nevrátili.

To se to mladičké řece rozbíhá, pod takovou parádou!
Všímejte si i odstínů vody, těchhle žil. Vylouhovaná rašeliniště a slatě, má je i Prosna, barví se tím kousek za hranicemi a vede tu vodu placatou slavičí krajinou až do Warty.


Nějak dost náhod

23. září 2016 v 19:56 | Pavel Kverek
Nevím. Poslední dobou se dějí věci docela zajímavé. Dneska to byl už normálně vrchol!

Uklízím zahradu před polednem kvůli oslavě mladých a z kovárny začne zpívat slavík! Budete si myslet, že jsem u práce asi trochu popil, vůbec ne.

Samozřejmě, že jsem si myslel, že někdo z rodiny mi chce přilepšit po sezóně a udělat radost. Ani jsem tam nespěchal, ale když zpíval už pěknou chvíli, říkám si - jdu celou tu legrácku ukončit příchodem. Ať je hotovo. Zasmějeme se a já půjdu pokračovat v práci. V kovárně ale nikdo nebyl, doma téměř taky ne, kolega/syn dávno odjel. Jasně, že jsem viděl, že se přehrává chytací zařízení, které jsem před dvěma dny odložil v dílně na lavici. Že tam asi těžko bude zimovat slavík.


No jo. Jenomže nic jsem nikde předtím nezapínal a slavíka už vůbec ne. Na přehrávce byl aktuálně v konci chytání králíček ohnivý, protože je pomalu zkouším a vyhlížím.

Muselo se stát následující: sice jsem nepřepnul do polohy vypnuto, jen stopkou jsem to tehdy zastavil a teď se mi to konečně asi i dovybilo. Tím se přístroj ještě zřejmě zaktivoval v zbytku sil, ale proč přehrával slavíka, který je jinde?
Co na to mistr Martin, až přijde na blog? Hoď mi to na FB když tak. Anebo sem pro všechny, to je jedno. Chtěl bych znát tvůj názor.

Tak, a teď z jiné strany a popíchnu ono tajemno.

Co to je za posezónní výkřik?
Jak to, že se takhle slavíci připomněli? Co se kde děje? Čekám na zprávy z okolního světa. Nestal se s některým průšvih? Ne, to by takhle přeci "nezpívali".

Co to je za podivné paralelno?
Jasně - ta technika. Třeba se to vysvětlí, ale já si musím jít napsat zajímavý zážitek. Posezónní.

Pro případné detektivy:
Zástěra je pod přístrojem proto, že jsme ji nepoužívali, leží tam déle, než přístroje.

Jak že se hnízdilo?

22. září 2016 v 20:11 | Pavel Kverek
Vždy už o prázdninách jsem schopen říct, jaká byla hnízdní sezóna u slavíků Mladoboleslavska.
Podle toho, jak vypadají hnízdiště v čase po vyvedení mláďat, ovšem dřív, než se sama vydají na potulku.
Letos šlo všechno slavíkům na ruku. Na jaře nebylo problém sehnat po zemi potravu, šílenosti počasí se nekonaly, predace slavíkům sice občas uškodí, většinou však potom uspějí v náhradním hnízdění. Kdo je tady na blogu nový či novější a nevěděl by, tak připomenu, že náhradní hnízdění za předpokladu, že rodiče přežili a přišli "jen" o snůšku, nanejvýš velmi malá mláďata, obsahuje méně vajíček. (Omlouvám se za ty věty, ale jste už zvyklí).

O prázdninách musí být ornitolog pozorný a je-li takovým, pak objeví právě i onu rozkolísanost hnízdění podle mláďat.

Sezóna 2016 byla slavičím rokem dobrým. Spousta mladých slavíků je už na své první cestě, někteří s kroužky, zatím ještě lesklými. To až africké slunce jim přidá patinu a ražbu na nich zvýrazní.
Nenašel jsem za celý čas případ, kdy by jim kroužek vadil, vždy značka fungovala dobře. Jen jsou tací chytří a kontrolní odchyty se u nich často nedaří.
Největší radost mám vždy právě z mláďat zastižených v dalších letech doma. Člověk si říká, jak to ten mladý slavík dokázal najít. Kdo by si to říkal se mnou, ať se podívá do knížky, co jsem o nich napsal a tam to najde hned několikrát. Kdo ji četl víckrát a zná zpaměti, ten to může vystřelit od pasu. I takoví jsou.

Prozradím ještě, že jde o báječný pocit, když člověk zjistí, že slavík je kroužkovaný z dřívějška. Hlava začne šrotovat myšlenky a všechno skončí dojetím. To u těch, kteří jsou jaksi badateli "měkčími". V chytání nepospíchám a tak si při kontrole ptačí postavy většinou i promítnu, co jsem za ten čas, co jsme se viděli naposledy, udělal ve svém životě. I když mi je jasné, že ptáka to nezajímá. Já bych naopak uvítal, kdyby mi pár věcí prozradil na sebe.

A když už jste stránku navštívili, abyste hned nemuseli odcházet, zmíním pár slavičích osobností. Už jsem to tu několikrát v čase tak udělal.

Nejstarší slavík československé ornitologie, to bylo panečku setká(vá)ní!
Bělohlavý slavík tmavý v Polsku, to jsem tedy koukal!


Pelichající zpěvák na Staré Studénce s kroužkem centrály Ozzano. To byl tedy příběh! Co všechno ten kroužek pověděl. I pro rok další, kdy se samozřejmě mistr na Studénku hnízdit vrátil tak, jak jsem do Itálie za něho prve slíbil.

Slavičí samička, přepadená na hnízdě kunou, nevzdávající se a hnízdící toho léta dál jinde na dvou vajíčkách, v tři kilometry vzdáleném větrolamu u Malobratřic. To bylo panečku setkání, dávno jsem myslel, že je mladá dáma po smrti, když se tam u Velkého Suchého válelo mezi duby tolik rezavého peří. Pak ke mně dolehne na silnici jednou letní pozdní zpěv, jdu se za ním podívat do míst, kde slavíci nikdy nehnízdili, chytnu samečka se známým kroužkem, ale odjinud, že. Chytnu pak i ji a mumlám si tam ten její kód v překvapení. Hřbet měla orvaný se zaschlými škrábanci, ocásku třetinu, ale život - ten zachránila. A už zas jinde v kraji přívětivějším a v nové naději naplňovala to, proč přiletěla.

Ano vážení, kroužkování smysl má, protože jinak bych vám tady mohl tak akorát vyprávět o tom, jak píská čínský plyšový slavík, kterého jsem jednou dostal darem. Hřbet má nepoškrábaný.

Mějte se hezky.

Jo, a kdybyste chtěl někdo vědět, jestli se takovýto zpěvák ve výběru uplatní - to byste koukali jak!
Před rokem i teď. Bylo to nádherné prostředí v místech, kde Prosnu spolkla mohutná Warta, v inundačním území, rozezpívaném právě tmaváky, jak kolegové a kolegyně v žargonu (někteří) říkají.

Měl z předroku barevné značky navíc, aby byl k pozorování i dalekoheledem v té džungli keřových vrbin, zmlazovaných pilkami bobrů. Takže pozorovat šel dobře. Byl ale velmi opatrný.
Nejde na ty chvíle zapomenout.

Polští slavíci a jejich mezidruhově prolínající se hnízdiště mi za ty roky otevřeli oči, co všechno se může dít. A taky naučilo obdivovat krajinu jejich, rozlehlou, zachovalou.

U obrázku - vnímavější si všimnou, jak výrazné má slavík oko. Je to právě nezvykle bílým zbarvením tváří.

Kněžmost oslavující

20. září 2016 v 19:53 | Pavel Kverek
O slavíky tady taky zavadíme, vydržte!

Čerstvě vyšla kniha o Kněžmostu, který si připomíná 700 let od první písemné zmínky.


Úkol, o který jsem byl požádán, jsem snad splnil, sešel se kolektiv autorů, kde někteří mně předem známí byli nadějí, že dílo se podaří. Jak to dopadlo ve finále?
Směrem ke grafice bych připomínky určitě měl. Už jenom nápad, dvojstranu opatřit společným titulkem, kdy část pochopitelně zmizí mezi stránkami a stává se nečitelným, což se ještě výrazněji projevilo u některých kapitol jiných, je chybou.


Fotografie jsou z aparátů mnohých a ponejvíc spíše nadšenců a stejně tedy jako moje mají průměrnou kvalitu (ovšem, to bylo záměrem a je zcela v pořádku - ba naopak, jeví se žádoucí). K textům jako doprovod stačí, až na místy se objevující problém s podexponováním, který převod na papír pochopitelně ještě zvýraznil. Měl být eliminován.
Témata povybírána košatě a povětšinou zpracována dobře. Na současnost můžeme mít jistě pohledy různé, ovšem platí-li, že (i mladé) dějiny píší vítězové, pak to tak může být.

Potěšila mne spolupráce s hlavní autorkou díla a při jejím počinu prvním si myslím, že spokojena může být. Tomu, kdo očekával v pevných deskách mozaiku zajímavostí a momentek o své domovině, tak je tam našel.

Protože jsem se akce neúčastnil a tudíž nemohl pro mikrofon J. Voldánové vychystat nějakou řeč, jak se dostalo kolegyním a kolegům na pódiu, touto cestou dodatečně děkuji, a dnes jsem tak učinil i během pozvání na radnici, za uvedení mezi osobnosti regionu. Děkuji a slibuji, že budu dál přísný v oblasti namáhaného životního prostředí i směrem k radnici.

No a vážení, o slavících je v knize pěkných vět hned několik, vždyť právě tady ve směru od Polabí mistři své rozšíření končí.
Tedy poté, co jsem čtenáře provedl jednotlivými podregiony a představil mnohá statečná zákoutí, zhodnocením specializace a apelem na zachování volné zeleně po krajině jsem účinkování zakončil.

Kniha (podle mého) vyšla bojácným nákladem a problém se asi projeví.
V prodeji za třista, tuším.

::: K tématu přistoupím ještě později, je v knize co objevovat a ať z oslav taky něco máte.

Vzdáleni cílům

17. září 2016 v 20:27 | Pavel Kverek
Co se děje se slavíky, když přelétli Jeseníky?
Co jsou vůbec ti ptáci zač - rezaví slavíci obecní v horách?

Vzhledem k nevelkému území, které přichází severně v úvahu, budou polští. Jen škoda, že tam se nijak víc nekroužkují. A kam letí dál?
Existuje zajímavý a poměrně nedávný výsledek z Karvinska (což je oblastně skoro podobné), kdy příslušník tamní populace byl předtím zachycen v Alpách švýcarskými ornitology. Předpokládejme tedy, že obecní slavíci ze sedla Jeseníků od chytací základny směřují do Alp a horské prostředí Slezska pro ně bylo jen takovou rozcvičkou před kopci pořádnými. Takovým ponadskočením. Podíváme-li se totiž na punkt v sedle Col de Bretolet a k druhému na Col de Jaman, to už jsou překážky pořádné! Je až neskutečné, co ptáci během migrace do zimovišť musí vydržet.

Někteří před Alpami uhnou k Gibraltaru (spíše staří ptáci) a tah k Sahaře odbydou tudy.
Existují zajímavé odchyty v oázách i na atlantickém pobřeží Afriky zejména z podzimní cesty, v druhovém zastoupení pěvců dominovali rákosníci obecní a právě též slavíci obecní. Dokud ovšem nedokážeme říct, o jaké populace se jedná, máme řešení půl.

Tah slavíků obecných do zimovišť a k tomu vztažené výsledky Kroužkovací stanice NM v Praze zatím víc než co jiného připomínají onen tajemný hrad v Karpatech. Více snad geolokátory budou moci cesty zdokumentovat, na ty české doufejme, přijde řada v dohledné době. Vždycky jsem tvrdil a stejnou měrou si přál, že ti naši a právě i zbytek "severních", bude mít v Africe místo zajímavé. Pomoci mohl výzkum švýcarský a podle pravdy: "Chytrému napověz, hloupého trkni!", modřiny na sobě nepozoruju. Zimoviště českých slavíků bude s největší pravděpodobností ležet v ……. - doufám, že jsem těch teček napočítal správně. A až se to ověří - schválně, jestli jsem se mýlil.

Slavíci tmaví nad Červenohorskou horskou boudou to budou mít docela jinak a cestu "zbývající" výrazně delší. Až pak jednou dorazí pod Kilimandžáro do poslední občerstvovačky, poletí pak už jen malou chvíli. Zambie, Zimbabwe, Mosambik.

Přátelé, je to vůbec možné?
Já vím, vědec by si měl tyhle pocity nechat někam domů do sklepa a ještě za sebou pořádně zavřít, ale ono to člověku nedá. Když rukou s kleštěmi zbrzdíte cestu těchhle borců, něco se vám do ní přeci jen obtiskne. A neříkejte, že ne. Obdiv, pokora, uznání - no a mě navíc ještě, jak už jsem psal.. Jdu do toho sklepa..

Zvláště slavíci mladí, co nikde kale nebyli (a teď je jedno, zda rezaví či hnědší), perou se s dálkami a netuší, co přijde za rohem.
Můžu si dovolit, takhle jim nadržovat a fandit. Mám je rád.

Tady jeden z nich. Kroužek dostal nad ránem 21. srpna letos. Je mlád a všechno pro něj někde dole před chvílí začalo.


A jiný z 23. srpna roku ´12.
Tmavý a taky mladý. Tak ten to měl za vítězstvím daleko dál! Jestli to ale nepodcenil, letos na stejné trase svištěl určitě zase!


Ohromné množství křídel

17. září 2016 v 0:27 | Pavel Kverek
Jen sotva si dovedeme představit, kolik pěvců směřujících do Afriky na zimu, je v čase podzimu v přímoří. Z celé horní Evropy, střední i z východu - až někam, kam mapa dosahuje jen hodně rozbalená.
Existuje řada studií, které sledují rozložení migrujícího ptactva dál potom po Africe. U slavíků obecných se ukazuje, že jejich zimoviště leží od západu kontinentu po střed a ještě malounko dál. Nad rovníkem pochopitelně. Ptáci jich dosahují před koncem roku, takže z toho vidíte, že v zastávkách utratí dost času. Vědci nedávno poznamenali k L.luscinia, že jeho cesta na samý jih kontinentu je vlastně součet několika zastávek. Jsou to nové věci a je to pravda. Bude to tak mít řada těch dálkových letců. Zastávky jsou důležité, takhle drobní ptáci by jinak způsobem "start - cíl" oněch 5000 kilometrů (pro L.megarhynchos) neurazili.

Mnoho z podobných informací, volně pojatých obsahuje knížka Slavík z dubového lesa, tak kdo ji nemáte a zájem o téma trvá, k sehnání ještě jsou třeba u mne.

Řekl mi jeden můj známý ohlasem, že knížka není jenom pro děti, že je i pro dospělé. Že když se do věci pustí člověk, který téma takovou dobu sleduje, že to je výživné i pro ornitology. Rád jsem mu uvěřil a udělal mi radost. Mám i ohlasy jiné, třeba z Moravy. Až bych se málem pustil do "Dvojky", ovšem kam to dotáhnout?

Žertuji, nic dalšího tohoto typu nechystám. Spíš ještě povím, jak si stojí dubový les po zničení slavičích hnízdišť.
Ale to někdy příště. Není to s ním už tak smutné, jak se jevilo po devastaci.

Nashledanou, vážení návštěvníci této slavičí stránky.

Na jih a pořád dál...

16. září 2016 v 23:50 | Pavel Kverek
Jakmile tady mladí slavíci dospějí a křídla je začnou poslouchat, odletí. Jejich cesty nemají řád, mají snahu a vepsaný úkol.

V noci sice táhnou jako jejich zkušenější rodiče, ale pomaleji, kostrbatěji. Zastávky, které potřebují k doplnění energie volí spíše nahodile, výhodou jim je, že berou bezinky, kterých je v čase jejich cesty všude dost. To staří ovoce nijak příliš nemusí a míří do první zastávky velké. Ta je pro ně - soudíme - buď na jihu Evropy na úpatí Alp či pod Pyrenejemi (druhý z anglických, označených geolokátory, zastavil v Portugalsku jižně Lisabonu a pobyl kupodivu dost dlouho; první to natáhl z regionu Almeria až do Atlasu!).

To jsou ale staří, mladí tohle ještě neumí. Ti si musí kvalitní místa teprve najít či okoukat od jiných, zapamatovat a věřit, že dostanou šanci po roce do nich odstartovat znovu.

Teď, máme-li po půlce září, přeletují Alpy a někteří už vidí vodu.
V Středomoří je v tuto dobu slušně pro pěvce prostřeno, spěchat odtud nebudou (nejde o žádný sarkasmus, o povodních vím, ale ty ptáky nezajímají).

=== konec II. části, jdu vytáhnout fotky z foťáku a uvedu z dnešní sítě tady na jezírku mladého konipasa horského ===

..neuvedu, nestojí ta fotka za nic.

Ale, je zajímavá, tady je:


Nad první mapou

16. září 2016 v 23:05 | Pavel Kverek
Každý jeden z mladých, patřící k ptákům stěhovavým, má v konci léta před sebou úkol nelehký. Doletět do zimoviště.

Kdybych se podíval do výsledků kroužkování, které mám v archívu, našel bych ve chvilce řadu zajímavostí. Ptačí úspěchy by tam střídaly karamboly. Lítostivější z vás sotva by si vychutnali obdiv nad jedním, už by padali do smutku nad pitomou smůlou jiných. Jen na blogu, co byste toho našli!

Mladý čáp co propadl komínem postupně až pod ruku zvířecího doktora a ráno tak mohl pokračovat; mladičký vodní chřástal, kterého jsem vypiplal z otravy botulinem, aby ho při návratu domů zjara od Atlantiku sežrala v Německu sova, už kousek od hranic.
Slavík, co posunul rekord v odletu od nás a po pár dnech se zabil o okno ve Škodovce, odkud ho nahlásil kluk, co chodil před lety ke mně do rybářského kroužku. Dlask, který si málem o můj prst zlomil svůj mladý zobák, když se bránil okroužkování, aby právě ten kroužek po letech zařídil zprávu, že ho chytili, zabili a sežrali v Itálii kousek od Mantovy. Takových případů bych tu pro vás našel!
Mládě vlaštovky (jedno z pěti v hnízdě), které jsem kroužkoval u starých lidí v Koprníku, když chtěli vidět ornitologii v praxi a to mládě podalo důkaz o famózní strategii mladých vlaštovek při cestě Panónií.
Hodně "těžký" modráček, který mne prověřil v určování stáří, když jej jižně Říma označili kroužkem OZZANO jako "v prvním roce života" a my se pak v hlášení nádherně shodli. A třeba stehlík, kterého když jsem chytil na bodláčí o jedněch prázdninách a okroužkoval, přinesla z něho kroužek od kočky provinile učitelka, která mne obdivně dříve proklepávala ze soustavy prvků.
Stejně však nejvíc těch příběhů přinesli slavíci.
Kroužkoval jsem mláďata dříve ve hnízdech a to bývalo potom občas až dojemné. Vracela se do oblasti a usazovala k hnízdění. A mnohdy pocházela z hnízd "odepsaných". Třeba když chemici vypláchli cisternu u rybníka do kopřiv s okroužkovaným hnízdem. Kopřivy zvadly, rodiče skoro nekrmili, když jsem přišel na kontrolu, naříkali kolem. Věděl jsem, co najdu. Nevzdal jsem to a mláďata v čepici odnosil k hladině Střípku. Tam je opláchnul jak brambory a poleptané oči vzal radši 2x. Třesením v čepici kvůli osušení jsem připomínal hráče na Rumba-koule, ale osušil jsem je. Vyskládal do hnízda, nanosil suché větve kvůli strakám a šel domů. Neměl jsem chuť se tam pak následně objevit, nechtěl jsem si odnést pocit zbytečnosti. Třetím rokem od toho se jen dva kilometry nedaleko brzy zjara rozezpíval slavík a já na něj vyrazil. Nebylo těžké ho chytit sklopkou a občasné kroužky u nich přítomné mne nepřekvapují, slavíci se vracet dovedou. Ovšem když jsem doma rozlistoval Velkou knihu slavíků (která v tu dobu byla ještě spíš malá) nešlo uvěřit. Kroužkem bylo označeno jedno z těch mláďat! Vím tedy jistě, že přinejmenším tenhle výborný zpěvák z hnízda přežil ovšem jak je dneska znám - přežili všichni. Slavíci jsou skvělí rodiče a tak jsme to nasázeli i do časopisu Ptačí svět v komiksu pro děti. Kdo máte, zalistujte v ročnících a osvěžte si hezké chvíle. Pozor ovšem, tam je příběh docela jiný.

Mluvím k těm borcům, když o nich kroužek řekne, že jsou z Afriky zpátky. Mluvil jsem vždycky. Snad bývám trochu v transu z toho výzkumu, spíš ale jen podléhám uvědomění. Jakmile jedu chytat, hlava mi běží docela jinak. Za volantem se chovám jak mistr Hrušínský v legendární scénce, dívám se po krajině, která mi otevřela oči a já ji za to chráním před blbci, těším se z obsazených lokalit a uhýbám v nich šípům vzpomínek. Někde jich je tolik, že kdyby mne dostaly, jinam se ten den nepohnu.
Ale koncem léta, když už tuším v těch trních kufříky pobalené, pak odtam nepospíchám. Nepustí mne.
Pak už tam nejsou a to je vlastně moment pro tenhle úvod, kam jsme se měli pod knutou nadpisu dostat.
Tak si běžte dát skleničku, já to zatím naplánuju a v konci snad sáhneme i po obrázku.
Dlouhé texty prý unavují, říkají ti, co strojí politické kampaně.
Kdyby vás to dostalo, tak to přijďte dorazit po ránu. Za okny je bouřka, doufám, že vydržíme.

Upoutávka na pobavení

16. září 2016 v 10:33 | Pavel Kverek
Přijďte třeba večer, podíváme se za slavíky. Zkusíme je "dohonit" v první jejich zastávce.

Číhání na zloděje

14. září 2016 v 17:50 | Pavel Kverek
Zatímco fůra kolegů žije lelkováním, já chytám brhlíky. Jednak si můžu ještě neplánovaně zavřít nějaký ten "slavičí" kroužek (brhlík lesní má rovněž průměrem předepsaný typ "N") a taky bych chtěl uchránit alespoň zbytek ořechů. Ti prohnanci, co jsem okroužkoval dřív, sem asi nechodí, neviděl jsem je tu. Dnes přibyl další chycený, tento je mladý, letošní. A klidně možná i jejich potomek.

Brhlíci jsou věrní domovu, ale pozor! Může pro mladé platit to, co u druhů jiných některých. Třeba u ledňáčků. Že mladí prostě vycestují k moři. Prvně a naposledy. Jsou totiž brhlíkové vidět občas v podzimních hejnech lesních sýkor daleko mimo les i parky, tak nějak v pohybu. Tam bych si vsadil, že jde právě o ty dálkové cestovatele. Dávám jim kroužky, třeba se uvidí.

Dobře, že zloději zatím mohu zvát jen ty ptačí, že až na ten kněžmostský tradiční smrad tu je jinak klid.

Když si člověk dá práci a zadívá se pod mraky převysoko, najde tam v termice nad vrškem Hrádku dravce. Jsou to orli mořští. Cestuje jich tudy pravidelně každého podzimu dost. Přilétnou od skalních měst Českého ráje, a jak nahmátnou "komín", už stoupají. To je neskutečné divadlo!
A taky před chvílí letěly jiřičky. V chumlu jich bylo, že spočítat nešly. Jsou opravdu nyní nádherné dny. Jen rorýs, oběšený na vlákně pod okapem činžáku se nikam nechystá. Podkrovní průvan jím pohupuje a šňůrka ho ani teď mrcha nechce pustit. Měl bych pro něj vylézt a sundat ho. Z piety.

Zrají v zahradě švestky a to je čas, kdy naprosto opilí sršňové se motají v trávě, křídla jim neslouží, jsou z toho vzteklí, třeba dát na ně pozor. To admirálové jsou jiní frajeři! Sice si taky cvaknou kvasu, ale žádný to nepřepálí. Bojí se ostudy.

Síť jsem stahoval potmě a neměl jsem tak dlouho čekat. Netopýr ušatý v ní vykousal díru na tři jeho délky a zdrhnul právě přede mnou. Nevěděl jsem, že tu jsou i oni druhem, to je od nich pěkné. S večerem táhnou můry a to oni "mohou". Doprovázejí je a chytají. Netopýři by mě nebavili. Už pro škodu na sítích.

Ještěrky na skalce už mají vykrmená těla a budou brzy končit. Půjdou si lehnout. Až na jednu, je na šutr přikovaná a netloustne. I bez těch příprav zatím do jara přežila vždycky.

Nadšenci v moci tropických nocí

12. září 2016 v 20:54 | Pavel Kverek
Ano, vážení, republika žije lelkováním! A takhle to "zvířátko soumraku" vypadá.
Seznamte se: Caprimulgus europaeus, lelek lesní.


Kde jinde, než v této republice mohlo dojít k vynálezu chytání lelků způsobem, který ohromuje. A počty kroužkovaných ptáků poskakují. To bude letos konečný výčet směrem do vily v Hornoměcholupské! Jakoby nestačilo, že počty vylétly u slavíků, zpěvných rákosníků a dalších několika.

Hlasové mixy navádějí na přistání druhy nevídané, dříve netušené, jedinečné. Však si na to do konce roku počkejte, až se to vsype na hromadu. A do toho ještě jesenický koridor, který se zatím tak trochu fláká a k výkonu jistě nadechuje.

Jestli někdy bylo kroužkování atraktivní a vzrušující, pak to je teď! Zlaté české ručičky šermují kleštěmi v záblescích čelovek. Zavírají zašedlý hliník po taškách vytvrdlý nepoužíváním, překotně listují v návodech, jak který kroužek použít, z konce republiky na druhý si napovídají po internetu a nechávají žasnout váhavé. Ty, kteří se ještě neodhodlali pořídit zvukovou aparaturu a čekají, kdy si je u sítí zmlklé, nějaké štěstí najde. Najde, ale až obejde všechny ty zpívající punkty a rozdá se z posledního! Pak se těm konzervativcům přijde omluvit.

Jednou, když jsem se bavil s kamarádem, co - jak si myslím - stál u zrodu tohoto, řekli jsme větu, která má naplnění za dveřmi. Že přijde čas, kdy stanovíme, co na hlas chytit nelze. A že ten seznam nebude dlouhý! Možná to je i někde na blogu.
Tak třeba rosnička. Dnes jsem ji ve Slavičím háji nádherně vyprovokoval a poté i zaměřil. Inu, čekají nás časy bouřlivé a kroužkovací seznamy hodně barevné! Ten, kdo má čas a nemusí být doma na noc, bude ve výhodě. I když...
Bude bez večeře.

Jak lavina se šíří po sociálních sítích nejlepší osvědčené party, vyzkoušené zpod sítí. Je ovšem potřeba si uvědomit, že jak stojí v titulku, můžeme být letos úspěšní díky unikátnímu vývoji raného podzimu. A budu-li opatrný, třeba jen ve vztahu k určitým druhům. Proč vlaštovky odletěly, když teď by jim smokingy přes bříška nestačily?
Razantní ochlazení na konci týdne? O čtyři stupně? No, to bude fakt kosa! Dál a dál potáhnou lelkové prohřátou českomoravskou krajinou a co důležité? Nebudou spěchat. A pod každou z lokálních obloh u sítě po nejméně jednom šťatstném kroužkovateli! Tak kdo ještě nemá "čínský mobilní veřejný rozhlas", jak famózně někde posledně zaznělo, tak se po něm poohlédněte. Ovšem "hrát" jde i z auta a trošku mne překvapuje, že ten dobrý muž, co po vsích vykupuje králičí kožky, o svůj řvoucí povoz s tlampačem ještě nepřišel. Před lety jsem ten obrázek kreslil jako PF. I tady možná je.

...

Vyhoďte si celty na balkóny, sáhněte po vývrtce a pusťte se ksakru do života! Ještě by šel dohonit!
Buďte i vy (alespoň dneska) nadšenci v moci tropické noci!

Jdu semlít nějaká ta zrnka a zapnout konvici.
Pěkný pozdní večer z Kněžmostu.

Nejmladší ze staré školy

11. září 2016 v 17:02 | Pavel Kverek
Tak to jsme my - já a moji kroužkovatelští přátelé, se kterými jsem začínal.
Zažili jsme ještě časy, kdy sítí bylo pár, silné a drahé, kdy se spíš pletly, chytalo hodně do sklopek, a kroužkovala hnízda.

Uvědomil jsem si, že jsem tu asi nikdy ještě nevyzvedl ornitologickou společnost a málo jen kroužkovací stanici. Tak dnes.

Prošly ty instituce změnami všelikými, ale vždy byly naše. Byly zázemím a respektovaným svolavatelem. Na schůze a konference se jezdilo. A já jim děkuji. Za to, že mne odvedly od rybařiny a ukázaly žrouta času jiného, milejšího.
Našel jsem si lidi, kterým jsem se podobal, někteří poumírali, ale furt jich pár ještě mám. Podnes to bylo neskutečně nádherné a ještě užijeme. I když se bojíme popít, koukáme v mobilech na hodinky a spíláme nákladům. Ale neměnil bych a v čase, kdy jsem zaklapl desky za rokem šestnáct (strašný), chystám jaro sedmnáct!

Je výhodou, že dnes je naše skupina "na koni". Umíme chytat, každý je znalcem něčeho (nenapadá mne, že by někdo nebyl), zůstali jsme přátelé. Nezávidíme si, myslím. Jsem rád, že znám tyhle lidi a pár mladých kluků k tomu, co umí vehnat plachtám povětří a než se člověk rozkouká, sezóna je v tahu.

Mám fůru humorných příběhů, některé rád otvírám před mikrofonem, některé použít nejdou. Nebo ne v pořadech, do kterých mne co znalce slavíků zvou. Takové jsme s chutí vylovovali na setkáních kroužkovatelů blíže půlnoci a mnozí tím v smíchu zmítáním alespoň nějakou tu sklenku ze sebe vyklepali. Je totiž pravdou, že kolik příběhů mám já, tolik mají ostatní. A to už by na nějaký ten večírek vystačilo! Je až neskutečné, co se dá zažít! Některé jsou určitě na blogu.

A z jiného šuplíku: Kdo jste si pořídil Slavíka z dubového lesa, k jedné z kapitol připíšu před Vánoci pokračování. Vy si jej budete moci nakopírovat, a kdo by chtěl a pošle si známku, tomu jej pošlu i s věnováním a talismanem jako záložku. Abyste měli od slavíků Mladoboleslavska co dát pod stromeček. Tak si to ohlídejte, Vánoce jsou za dveřmi.
Doufám, že nenapíšou všichni, kdo knížku mají, tolik záložek bych neměl.

Jsme nejmladšími ze staré školy. Z doby, kdy kroužky byly na příděl v případě lepším, vůbec - to častěji. Věřil by tomu dnes někdo? Kdy sítě se spravovaly, nevyhazovaly. Kdy se pokácely dřevěné tyčky z rovných jasanů, co vyčáhly v podrostu za světlem. A vydržely v rákosí pět let. Kdy se nosily nakradené vojenské maskáče - blůza a "kongo". Kanady a atombordel - do vody (než se propíchl). Ten měl velikost nohy podle ruskýho vzoru a když chtěl člověk zatočit, přilepená bota tak dlouho držela původní směr, než sebou člověk fláknul do třtiny a stejně se vymáchal. - A mačety ze strojních pilek. Byly křehké a nestačil jsem je ve výdejně fasovat. Sítě sklopek byly z čeřínků. Moučné červy nikdo nežral opražené na jarmarcích, ale horko těžko smlouval ve mlýně či v zoo. A pak je doma "choval", jak to šlo. Měl jsem je pod punčochou a zapomněl na ně. Když jsem ji odkryl, vylétnul roj nadržených motýlků a sežral srdce z perníku v celofánu na zdi.
Měl jsem známého mlynáře, znal kováře z máminy strany a před komouši pro mne riskoval. Nechával v násypce zbytek obilného šrotu, pak si potutelně stoupnul ke stolku a bavil se, jak u šoupěte v prachu čpící směsi ty poklady po podlaze honím, aby neutekly. Rád bych mu dneska řekl, že dál ty slavíky chytám a kroužků, že mají ode mne na dva tisíce. Že kdyby najednou vzlétli, nad mlýnem dojde k zatmění Slunce.

Letos tam po čtvrt století zazpíval, mlýn už dávno vypadá jinak, ale když jsem toho slavíka chytal, vzpomínky mne šmírovaly, kam jsem se hnul.
Ten chlap byl ze starý školy a zůstal jsem dlužníkem.

Máte tady slavíka?

9. září 2016 v 20:33 | Pavel Kverek
Hosté, věnující se archeologii už jsou pryč a já jsem slíbil zhodnocení jejich návštěvy.

Jiří přivezl kolegyni, skromnou a významnou - to se spolu přátelívá. Když jsem si ji pak zadal do vyhledávače, protočil jsem oči, kolik má odpublikováno a kým je! To mi ostatně Jirka sdělil ve zkratce, když nás představoval. Proč vždycky lituji, když podobná setkání končí, mám rád lidi, kteří mne dovedou obohatit.

Zato výsledky, ty budou malounko "ve stínu" představ. Spíš ale Jirkových, ne mých, já jsem si nemyslel, že dřevěná stavba pod vodou by mohla přináležet oněm Keltům. To nebude, to už naznačili. Pořád tam ale zbývá strašná fůra let, kdy to někdo k něčemu vybudoval.
Paní doktorka, když vešla do zahrady, hned se zeptala na slavíky. Jiří asi referoval (úsměv). A zahrada jí přišla, že by v ní mohli být. Úplně jsem ji nezklamal, slavík se tu kdysi objevil, je to na blogu.
A pak jsme už jenom větrali staletí. Jsem zvyklý na peří, ale tohle se poslouchalo taky báječně, mírně spolu vedli i při. Pak se mi omlouvali a já jsem řekl, že diskuse posouvají téma dál a že to mám zažité.

Střepy nádob doma ještě nemám, teprve se dokumentují. Navíc si půjčili všechny pazourky, musím říct, že žasli. Dvakrát se ptali, jestli ta kolekce je z téhle zahrady. Je tu strašných století vedle sebe, až se jim nechtělo věřit. Není to z celé zahrady, je to z její třetiny! Tam, kde je jezírko. Musel jsem z dřev odštípnout vzorek na analýzu, tak snad se jednou dovíme víc.
Rovněž to vypadá, že se k nám keramika dostala jaksi sekundárně, odněkud ze sousedství. V nivě by asi fakt netábořili. Ke kamenným industriím mi řekli spoustu zajímavého, nevěřil bych, co lze na těch pazourkových nástrojích najít, i bez lupy. Tak to jsem podcenil za dobu, co je mám doma.

Odjeli, už zase patří hladina vážkám a bílým leknínům, pořád tajemná, neprozrazená.
Kresba v kovárně na zdi, výjev hořícího Kněžmostu po nájezdu křižáků dál provokuje příchozí, až budu vědět o místě víc, překryju obraz výjevem větším, v obdivu a pro ty, co přijdou po mně zapalovat výheň.

S podrobnostmi se přihlásím, až se z Prahy ozvou s kamennými nástroji. Pojďme na to čekat.

Sjel jsem málem pod stůl, ta fotka je ze září 2006!


V rytmu ročních období

7. září 2016 v 21:28 | Pavel Kverek
Ano, může být, že se moje texty z konce léta čtenářům zdají chmurnější. Už dva postřehy k tomu přišly, na oba jsem přátelům odpověděl.

Je to tak ale pokaždé, když ptáci odlétají - tedy někteří, no a slavíci s nimi.
Samozřejmě, že se to na mne přenáší, ale má to tak být a zvykl jsem si. I beseda, která mne čeká v Podještědí bude mít ten tón. Podléhám náladám zvenčí, i když ornitologii na hřebík tak docela ještě nevěším.
Však se podívejte.


Už mě to vytočilo, všechny oříšky rozkradou! A tak jsem pravil: "Dobře, ale nasázím vám kroužky, abych se dopočítal, kolik vás tady je. A taky pak na krmítku v zimě všechno překontroloval.
Chodí brhlíci od mlýna a strakapoud. Veverky zmizely v létě, to bych už asi nepřežil.

V případě brhlíků to je vlastně ještě možnost, vykroužkovat nějaké "slavičí" kroužky typu "N", protože ačkoliv mohou ten průměr dostat ptáci všelijací, u mě to jsou jen a pouze slavíci během roku. On ten seznam moc ani jiný ve finále není.

Brhlíci jsou krásní a stateční, nikam neodlétají. Perou se s tím tady, jak to přichází. Naštěstí ty zimy teď nejsou, takže už v únoru je slyším prozpěvovat hvízdáním. Je mi jasné, že mají okolí zmapováno a ořechy si nárokují. Však jim nechám.

Zítra u nás bude svátek historie. Přijedou badatelé na keltskou problematiku a já jim odpustím hladinu jezírka. Aby si to mohli vyfotit. Chceme vědět víc o našem domově, kór když je v místě tak tajemném. Až Jiří se svou skupinou odjede, budu informovat, kam se to celé posunulo.

Už jsem o tom tady mluvil, všímejte si kolem vás, kolik v noci poletuje můr. Některé osenice a blýskavky migrují, jsou na cestě a početně.
Zažíváme to v horách pod světlem, kde předchozí noci přilétlo k reflektoru 12 smrtihlavů!
Tyhle noci jsou udýchané, plné křídel! A krajiny o ně chudnou..

Kdo by to tehdy tušil

6. září 2016 v 14:22 | Pavel Kverek
Dívám se na obrázek z Krkonoš, ze sedla Tvarožníku, jak tam ornitologové chytají v kleči táhnoucí ptáky při akci Balt. Nevím už ani, z čeho je to vystřiženo, je tu starý historik, který mi nocí materiály všelijaké, když něco najde. Jistě, že to tam bude tužkou někde dopsané na zbylých listech, ale nechce se mi vstávat od monitoru a nezáleží na tom. Není to v azbuce, ujišťuji - i když pozor, i takový materiál tady mám! Odchyty v místě Těberedinskiy Zapovednik - a vědec, kroužkující mladou žluvu, ale to bych zase už odešel někam jinam a vy byste souvislosti poztráceli.

V Krkonoších to byly nádherné odchyty, ale nikdo netušil, co se tam může dít v noci a že tomu jednou machři kolem Franty Z. dovedou zastoupit cestu.

Chytalo se na Rýchorách, v Orlických horách a chytá se v Jeseníkách. Tam aktuálně a systematicky. Jo a taky se chytá v Jizerských horách, abych byl spravedlivý, na Jizerce.

Jsou to obrovské příležitosti naučit se více o migraci, ale pozor - i místní ptáci se tam pochytají z části. A taky jsou zajímavé vlastní výsledky úletů z těch míst, od kroužků, sledujících ptačí životy.

Na všech, kde se mi dostalo příležitosti být, mne něco okouzlilo. Až omámilo. A divili byste se, nebylo to vždy jen peří. Většinou ano, ale třeba tohle - uznejte, to duši romantika a zpěváka krajiny neopustí nikdy.



Ksakru, to byly chvíle! Když Franta kroužkoval jednoho kolohřivce (horský kos) za druhým, protože prostě přišel ve volné chvilce na to, jak na ně.


Takhle vypadá mladý kos horský - sameček, bohužel s půlměsícem na hrudi jen naznačeným, překrytým temnou barvou.

Doufám, že to tu Franta nebude číst, tu oslavu na něj. Aby nezpychnul. Ten člověk vůbec, myslím si, že po Krakonošovi se tam vyznal nejvíc. A má neuvěřitelně odchytáno, letos uzavírá patnáctou sezónu v kopcích. Nikdo nedokázal, co on.

Jeseníky jsou jiné, ale člověk z Polabí civí do těch údolí, přeskvostných, s potoky, uši mu demoluje lesní ticho těch chrámů, vzhlíží k hřbetům a při pohledu na provokativní sníženinu mezi si pomumlává plán. Chtěl by tam síť a zkusit, co se nachytá.

Přijeli jsme letos tak trošku bludmo k Vřesové studánce, ale takhle bych chtěl bloudit zbytek života! To byla nádhera, hledám tady pro to v klávesnici písmenka a ta na mne vyplazuje jazyk. Jako, že neexistují.
To byste museli zažít! Jasně, byl jsem v horách i za slavíky sólo, jiným úkolem. A taky to byla nádhera, jen ten blog prolistujte. Pančava s Úpskou rašelinou, Orlické Záhoří - ta krása nejde překopírovat, i když občas jsem úspěch neměl a veselost nehostil. Umím prohrávat, nebývá to sice na oslavu, ale dá přežít. A poučit se.

Podívám se, jestli nenajdu nějaký obrázek pro změnu, abych to obarvil. Politici říkají, že dlouhé texty lidi nečtou..


Koupeme udice v moři

5. září 2016 v 10:10 | Pavel Kverek
Sedl jsem k blogu a napsal tento název. Pro jeho trefnost. Než by mne za chvilku opustil a už bych si nevzpomněl.

Přišel mi mailem seznam ze Zlínska, letošní slavíci, pochytaní na tamním tradičním odchytovém místě. Jura se snaží, je nejvýkonnějším kroužkovatelem ve vztahu k místu, tahovému kalendáři, denním dobám. Obrovské množství času a práce věnuje tomu průzkumu, ale díky němu si můžeme alespoň částečně představit, jak to v čase ptačí migrace vůbec funguje. Sedlo Jeseníků je trochu jiná pozice, srovnání není možné.
Odchyty na Zlínsku se spíše podobají nížinným, kdy ptáci již postupují k cílům v široké frontě a nemusí čekat "na počasí".
Z jeho seznamu (posuzováno jen k dvěma hnědým slavíkům) vycházejí úžasné informace. A taky to, o čem mluví nadpis. I když posilujeme účinnost zachycování ptáků produkcí umělého zpěvu, přilákat můžeme jen titěrnou výseč dění z pod republikové oblohy. A přesto je výstup názorný a srozumitelný.

V souvislosti s tím už mohu zúžit úchvatný výsledek z "pionýrského" odchytu na Žehuni, kdy se chytlo jedenáct slavíků najednou během patnácti minut. Nešlo zřejmě ani tak o jedinečnost místa (i když ta je po roky bádání kroužkovatelů doložena), ale o tahové datum, dokonale natrefené!

Jednalo se v prvním zátahu (následující noci proběhl opakovaný pokus) o slavíky obecné a k radosti Ne-místní ptáky. Avšak třeba vidět, že ve směru příletu k punktům již takových mnoho nehnízdí. U slavíka tmavého je situace jiná, lepší. Ti ovšem mají vrchol tahu časově trochu jinak.

Objevy poslední sezóny jsou chytačsky překotné a tušeně ještě před vrcholem. Co z toho vzejde pro rok 17, si už ale dovedu představit. A zájem o tato moderní chytání je povzbudivý. Každému je přáno a budou-li pro centrálu k dispozici z každého toho seriózní košaté výstupy - jsme o pořádný kus skokově dál!

Nyní nejprve setkání kroužkovatelů pod šíleným socialistickým názvem "Aktiv" v Kostelci nad Černými lesy a tam, jak tuším, bude téma zvonit. Pak poodesílat seznamy k převedení kroužkovanců do databáze a poté pomalu začít nabíjet zdroje pro letní odlety. Nejdříve samozřejmě tah jarní, ale tam se obávám (vyzkoušeno), že k úspěchu je ještě daleko.
Na každý pád - nejen slavíci, ale ti (pro mne) hlavně, se stávají rozdílově dosažitelnější a k přečtení snadnější. A pak všechny ty křepelky, lelkové, rákosníci a cvrčilky, skřivani a lindušky, rehkové, bělořiti a bramborníčci, sýcové a kulíšci, drozdi jiní a bahňáci, chřástalové - a už bych musel listovat knížkou. Třeba i kukačky a lidé "postahovaní" z okolí (vlastní zkušenost z "háje"). A možná že volavky, bukáčci, dravci, policajti? Kdo si dnes dovolí říct, že možné to není!

Jdu do práce..


Přesun pod střechu

2. září 2016 v 13:49 | Pavel Kverek
Je čas, dát si věci dohromady po sezóně.
Hlavně noční odchyty náčiní poznamenaly. Sítě prokousané od netopýrů a taky je třeba pořádně všechny usušit. Sklopky projít a zašít jim síťky, pružinové závěsné váhy povzbudit. Je zajímavé, že americká je na tom líp, švýcarská je citlivá na prach. Přidrhává a když slavíky vážím na čtvrt gramu, zlobí.

Pořádek musím udělat v zásobě kroužků a přiobjednat chybějící. A pak už si můžu jen v klidu bádat. Mám k určení zaslaných několik nahrávek zpěvů, teď bude čas. U záznamů, které jsem nepořizoval sám je problém, že nevím okolnosti setkání se slavíkem. Dobré je vědět i to.

A když jsem u toho poslechu, poslechnu si i něco z hudební produkce, co mám rád. Sleduji třeba pardubickou kapelu Marien, ovšem nejvíc mi naloží výrazně přeshodinový kvalitní záznam rozhlasu Pardubice z koncertu Druhé trávy a Roberta Křesťana (21.5.2014). Emoce vyhledávám, sám jimi vládnu po besedách, nestydím se za ně a tohle je fakt síla. Něco uvěřitelného. Dávno jsou tito mými. A tady!? Tažní koně, Ještě není tma, i ostatní texty i muzika. Pokora - je to slovo.
Kdo máte chuť a večer čas, klikněte na to. Třeba se neshodneme, třeba řeknete, že cedí text mezi zuby. Máte jiné, proč ne. Proto je hudby tolik.

Tak to jsem ovšem poodešel stranou. To jen, abyste věděli, že neležím jen v ptačím zpěvu.

Uklidím badatelnu, je tam nepořádek, jak jsem tam odstěhoval všechny ty vykopávky ze zahrady. A pak budu plnit dluhy, co jsem směrem k lidem nasbíral. Takže dojde i na vás, a na vás taky. I na další...

Nedávno se mě ptali, proč neděláme Podzimní festival ptactva. Nestihli bychom to, těšte se na jaro na Vítání ptačího zpěvu. Kde bude, dozvíte se včas.

Musím jít, aby mi nechcípla výheň. Pracovat.

Skončil Slavičí rok

1. září 2016 v 14:13 | Paevel Kverek
Vymyslel jsem si název Slavičí rok a líbí se mi to. Trvá tady kolem čtyř měsíců a jde o dobu pobytu ptačích mistrů u nás.
Možná byste se chtěli zeptat: "Jaký byl ten s číslem 34?" Počkal bych, až otázku vysloví i poslední z vás, abych se neopakoval, a pak bych odpověděl: "Perfektní". A kdybyste chtěli vědět proč - protože se mi povedla řada věcí.

Příletový rekord nepadl, ale slavíků přiletělo hnízdit dost. A hnízdění většině z nich vyšlo.
Úkoly v zahraničí se podařilo splnit všechny, po návratu domů jsem stačil jakž takž projít hnízdiště, vyhodnotit návratnost a něco i okroužkovat. V pelichání jsem došel asi už do cíle a je čas výsledky opublikovat. Návštěva letního kempu na Žehuni přinesla úspěšné otestování nápadu, jak chytat slavíky průtažné, na Červenohorském sedle Jeseníků bylo nádherně a v Slavičím háji jsem v noci končících prázdnin za vším udělal tečku.
Přibylo několik objevů, dost jsem se naučil nového.
Ještě mne čeká přednést referát v Kostelci nad Černými lesy a pak usednout ke stolku v kabinetu.

V kroužkovací stanici chtějí, aby byl každý od teď na něco konkrétně zaměřen, mě se neptali. Až pošlu výkaz kroužkovanců, poznají, že v tom pořád lítám. Slavík tam bude nejpočetnější pták! Až pošlu seznam kontrolních odchytů, poznají, že dál tratím čas a chytám i ty prohnané. Ty se zkušeností, nejcennější.

K zajímavostem sezóny patří ztracený ovladač přehrávače, který jsem pak přeci našel, než by zmokl. Pěkný moment, který se však teprve narodí, je pozvánka besedovat znovu v Bakově-Trenčíně. Baráčníci tam mívají fantastickou bábovku!

Nastal čas, kdy za kroužkovatele pracují kroužky. Ptáci je roznesli do světa a díky nim je šance dozvědět se něco víc. Žádné zahraniční hlášení mi však nikdy od slavíků nepřišlo, kroužek nikdo neohlásil.
S kroužkem cizím jsem chytil jednoho, to tu je někde vepsáno.
Jinak ovšem jsem je nejmíň 400x potvrdil doma, když se vrátili, nebo jen krátce přesídlili. To je neskutečný potenciál a nevěřím, že podobný někdo má.
Rád se v zimě do výsledků potápím, jednak si je osvěžuji (nejzajímavější si totiž pamatuji) a také nad nimi bádám a snažím se nové objevit.
Počet okroužkovaných slavíků bych mohl příští rok dotáhnout na 2000, k číslu běhu výzkumu by se to hodilo.

Skončil Slavičí rok, jsem s ním spokojen.

Blog ale bude fungovat dál.
Taky jsem si v noci pod hvězdami v autě uvědomil, jak dlouho už ho píšu. Všechno nám tak nějak neuvěřitelně zdrhá, co s tím udělat? Před pár dny jsem se stal dědečkem v tom obvyklém smyslu slova, ovšem, jak jsem starostmi šedivěl dřív, zažil jsem s tím příběh útrpný. Tak ještě ten v pár vteřinách..

To jsem někdy před desítkou let líčil sklopku do buřeně pámelníku v rokli u Hradiště. Když jsem se vyplazil ven, dva kluci s holkou asi z konce základky ke třetímu, co vylézal naproti špitli: "Bacha, ňákej dědek!". Nevadilo mi nijak, že tam mají zahrádku čtyř střapatých rostlin, zděsilo mě ale a cestou domů nutilo civět do zrcadla, kde na to blbci přišli.
No, a jak ten čas letí - vidíte, dneska už si trávu určitě řeší po balkónech a já na toho dědka mám glejt!