Říjen 2016

Zhodnocení

31. října 2016 v 16:43 | Pavel Kverek
Každý rok to tak bude po sezóně.

Navštívil jsem svého přítele Pavla Kverka a ohlédli se za slavičím rokem v Slavičím háji. Bylo to milé ohlížení, Pavel je člověkem velmi moudrým. Seznámil jsem ho s výhledem dál, souhlasil.

A při té příležitosti jsem tam vyfotil pár obrázků pro náš budoucí časosběrný pořad.





K tomuhle obrázku bych měl asi něco říct. Ano, obyčejné dno křoví. Tak a na tomhle stojí a padá celá filosofie slavičího bydlení na klíč. Ukážeme přesně to, co potřebují. Tady se děti naučí vidět králi pěvců do ložnice i do kuchyně. Do míst naprosto obyčejných, ale veledůležitých. Kde to tak nemají, slavíků se nikdy nedočkají. Přejemné vazby, kterým jsem porozumněl. A zjara pětatřicátým rokem jsem na studiích. To by v tom byl čert, aby mi to do hlavy nenalezlo. Pak můžete pro ptáky stavět..

A jak tak všechno souvisí se vším, pověsím sem i program setkání kroužkovatelů v Kostelci teď o víkendu.
Referovat budu letos právě o nočních odchytech slavíků v úvalu dolnobousovské Klenice.
(Otestujte si zrak, je to na hranici rozlišení).


A když už o každém podzimu zmiňuji srdce pro krajinu a pro chvíle v ní, věřte vážení, že tady jsme s Pavlem zaseklí sakra hluboce! Baví nás to pozorovat, mít radost z úspěchů a taky že to u jeho stolu před chvílí zaznělo: "Co můžeme udělat víc pro ta místa, než jim udržet naději?"

Jsme dva blázni i jmenovci, většina jiných by pozemky zhodnocovala jak jen možno, my se tam chodíme nadechovat. I dneska se mi tam tedy dýchalo čerstvě, i když z opeřenců už všichni vypadli za sluncem. Jen strnadi zůstanou a jsou nám tím milí. Oni dovedou přežít.

Bylo to ode mne takové "zamykání ptačího ráje". Nevelkého parku pro živou přírodu, co už nemá kde být. Však se k nám také sestěhovávají všichni ti ušatci a jim podobní! Jen výsadby budeme muset plotit. Už zase. V tom zajedno nejsme, ale když jsem při chytání za nocí vídal toho janka, jak vždy přesně v čase a přeopatrně vychází z trav, smál jsem se v autě opravdu dost. Má tam vyválených pelechů, jako ti zevláci na velkoměstské periferii. Ti ovšem v života stylu malounko jiném. Lenivějším, řekl bych.

::: A ještě dodatek, který se tu objevuje a objevovat bude v souvislosti s tématem, keřovým lemem cesty přispělo město Dolní Bousov osvíceného vedení.
Děkujeme.

No, ty bych tomu dal! Ještě jedny lidi musím vzpomenout. Tady od kněžmostského Koprníku manžele Václava a Danu Kotrmanových. Pan Václav už tu bohužel není, ale stačil jsem mu to všechno říct a slíbit.
Nabídli kdysi materiální podporu pro podobné moje záměry a jenom čekám na nejvhodnější chvíli.
Tak tedy jim taky - a hodně moc..!

V normálním čase

30. října 2016 v 6:56 | Pavel Kverek
Vítejte, milí návštěvníci slavičí stránky.

Způsob, kterým vedu v posledním čase blog je trošku jiný. Ale zatím nikdo z vás neprotestoval. Jako znalce slavíků už mne máte přečteného, proč občas nezařadit témata jiná. Třeba život. Jak se vám v něm líbí?

Jsme po změně, to asi víte. Pekař protestující kdysi proti tomuto socialistickému vylepšení s posouváním hodin je myslím už po smrti, jiný bojovník se zatím nenašel. Já, protože mám (jak psáno na vratech na firemním štítku) pracovní dobu "nepravidelnou", potíž se změnou zásadně nemám. Dělám si, co chci. A chtěl bych v tom vydržet, v svobodě milé. Tím se vůbec nevysmíván nikomu, kdo musí držet řád.

Přemýšlel jsem nad ránem, jaký obrázek sem dát. Vyfotit jsem chtěl starý budík, ale to už mají jinde jak jsem koukal. V badatelně vidí staré hodiny s překrásným příběhem, jak jsem je zachránil z kontejneru a co se z nich u hodináře, když je čistil, vylouplo. Pak jsem našel jedny (opravdu celé naše) sluneční, měří v Kněžmostu a v tepané mědi je gnómem píšťala v ústech kněžmostského slunce, ale o slunečních hodinách jste četli minule. A tak jsem prolezl archiv a našel závěrečnou práci Tomovu (snad se nebude zlobit).


Není dokončená, chybí adekvátní ručičky, opracování povrchu a konzervace. Stejně si je nemohl nechat a jinou fotku nemám. Ale kdo z vás třeba poznal zeď na Helfštýně, je to tak.

...

Pojďme k tomu času.

Přírodě to je fuk, co si měříme a jak. Ona má pravidla docela jiná. Však se podívejte ven, nechte se unést - ano, to je to správné slovo - unést obrazem odcházení. Nádherou barev, nárazy sletujících listů o větve, spontánně depilujících se postav bývalých kadeřavců. Koloběhu nekonečného neskutečna. A kdo to umíte, nechte se tím prostoupit a přelít.

Jsou lidé, jak to mám i já, kteří tak trochu padají v nostalgii období. Vědí, co bude dál. Mám ale dávno vyzkoušeno, že tohleto částečné usínání v přírodě je jen vychystáváním se k hlubokému nadechnutí na orgie jara, až to všechno vybouchne v květech a vůních a všichni chytří pospíší k těm svým. Jednomu zavoní už zase vířená říční voda - nevěříte? Jinému hlína pod rýčem. Dalším modré violky či konvalinky a pro mne jsou to jabloně. Ty nedám. Neexistuje nic skromnějšího v nadrozměrnu jedinečnosti! Až až tam dojdeme, zkontrolujte si mne klidně.

Teď se ale vyšším řádem vracíme do časů normálnosti, do krátkých dnů světla.

A pokud jsem nenapsal (už zase) nic o slavících, ještě je užijeme.
Mimochodem - pozdravy z cest mi neposílají, ale vědí, že vím jak na tom s cestou teď jsou. Moře za nimi a horší musí řešit. Nebezpečnou písečnou pláň, největší na planetě.

...

A zcela odjinud - kdo se zítra podívá do novin, najde tam mezi oslovenými i moji odpověď k šéfredaktorovi.


Republice k svátku

28. října 2016 v 18:10 | Pavel Kverek
A statečným lidem k podpoře, když už jsem se nevydal do Prahy.

Dám vám sem vážení pár fotek, když někdy zaznívá, že se neprezentujeme.
Vybral jsem jen, co mi přišlo pod ruku. To proto, aby tu nevisela jenom slova. A ptactvo sem dávat nechci, když řeším jiné.

Asi k tomu ale něco napíšu, abyste se zorientovali.

Tady na zrestaurovaných slunečních hodinách nepřehlédněte motto a koukejte žít!


Tady je jeden z lustrů pro Jardu uzenáře, co má skvělé sušené maso.


Tady je tabulka do jeho krámku, lidé to oceňují a ani netuší, že to je z mé dílny.


Tohle je taky od něho, má tam od nás velkou sérii k zákazníkům motivačních obrázků, co kdysi kreslila dcera. Jen jaksi už jsou z formy. Inu čas. Ale obsah je živý.


Tady je momentka na podporu toho, že se v dílně občas i pracuje.


A ještě jedna - Tom, aby to vyšlo vyváženě.
To on je dnes tvůrčí silou živnosti.


Tak, a teď k tomu vztekání:

Chci jasně říct, že to, co se děje za kormidlem naší "lodi" mne hluboce uráží. Odsuzuji ten houfec nezodpovědných křupanů a vyhlížím u záchranné brzdy nějaké zachránce. Tolik se toho pohnojilo, tak jsme se zohýbali! Každý vůl se dnes ohání Masarykem a přitom ho nejspíš vůbec nepochopil.

Kam jen dojít pro naději? Víte to, někdo?

Ještě jsem zapoměl jeden a ten už nás uvede do jiných časů.
Je od nás z plotu.
Jak ten čas letí. Je to chvilka, co jsem tem svícen sundal a už abych pro něj zase pomalu šel.


Z letních nočních odchytů

27. října 2016 v 21:57 | Pavel Kverek
Předtím, než za týden v Kostelci nad Černými lesy přednesu podobně laděný referát bych se zde zamyslel nad jednou pozoruhodností.

Noční odchyty slavíků jak u Žehuňského rybníku tak poté v dolnobousovském soukromém Slavičím háji zastihly protahující ptáky v zajímavém stavu ve vztahu k parazitaci klíštětem obecným (Ixodes ricinus).

Ptáci jsou hostiteli vývojových stádií tohoto klíštěte (larev a nymf). Protože zejména na druhé odchytové lokalitě byli chytáni i slavíci tmaví, byla možnost při odebírání parazitů a ošetření míst dezinfekcí vyhodnotit početnost i mezidruhově.

V čase letního průtahu již v naší oblasti výskyt klíšťat ustupoval, byl nevýrazný. Tak vypadali i slavíci obecní, odchytem kontrolovaní. Jinak tomu ovšem bylo u slavíků tmavých, kteří nesli klíšťat početně.
O čem to vypovídá?
Slavíci tmaví k nám přilétají z jiných prostředí a jiných zeměpisných poloh. Jejich tah nad Evropou je poměrně rychlý, předpokládejme tedy, že k napadení parazity došlo převážně na hnízdišti či v místě narození. Vypadá to tedy, že v severní či severozápadní Evropě byla situace s výskytem parazitů v tom čase odlišná té naší.

Slavík tmavý ze Slavičího háje po odstranění klíšťat z partií kolem zobáku a očních víček.


Ukazuje se, že odchyty pro kroužkování mohou zacílit i na zajímavosti jiné, než je pouhé nasazování kroužků.

Nejen ze severu si ptáci mohou přinést k nám klíšťata, ale i z jihu v čase jarního příletu.
Na snímku vzácné klíště Hyalomma marginatum, které skončilo v lihu pro odborné analýzy v Brně.


Už pár let..

26. října 2016 v 7:33 | Pavel Kverek
Dnes jen krátce a spíše technicky.


... Jednak tady nefunguje skoro nic a tak uvažuji, že jako řada jiných témata přestěhuji jinam. Po tolika letech. Věděli byste to ale včas.

... S tím souvisí i druhá věc - děkuji za ohlasy přímo ke mně.
Zajímá vás, proč tolik nostalgie? Už pár let to tak mám vždycky s podzimem. Není to zdraví škodlivé, ale jak je člověk víc a víc víceletým, nahlíží život malinko jinak. To jsem neobjevil, řekli to jiní kolem, kterých si vážím.

A já to mám navázáno právě na krajinu a přírodu v ní. Dnes se mají věci až tak, že jedni mne v překrásné anketě dovedou do finále, druzí by tady u nás byli nejradši, kdybych z krajiny a jejich plánů s ní co nejdřív vypadnul. Není to lehké, věřte mi. A za každou podporu od vás, za každý ohlas jsem - jako jsem vždycky byl - nesmírně vděčný. Proto ty zmínky o srdcích pro krajinu i pro ptactvo.

Chodím tam dlouho a věřte mi, vyznám se v ní už dobře. Proto ty ostré věty na její obranu v článcích, které měsíc co měsíc v širokém regionu ode mne čtete a čekáte na ně. Nezměním se. Už mi to za to nestojí..
Zůstanu v místě, kam jsem doputoval. Líbí se mi v něm.

...Kdo z vás ještě nezatopil, ohřejte se tady.


Blýskavky na cestách

25. října 2016 v 19:10 | Pavel Kverek
Blýskavka mramorovaná je dobrým a vytrvalým letcem, proto si může dovolit táhnout k jihu.

Pod světlem Červenohorského sedla jsou tyto můry nápadné otužilostí, táhnou ještě v pozdním podzimu a sníh je neodradí.
Obrázek zachycuje motýla na okraji horské louky, kterou po setmění přeletí a zmizí.



Poté, co dávno místem proletěli motýli jiní jako třeba za dne babočky a v noci lišajové, blýskavky proud migrantů uzavírají.

Ještě i v těchto dnech je ornitologové pod rozžhnutou lampou zaznamenávají, i když i jejich tah bude zvolna slábnout.

Je pozoruhodné, jak motýli dokáží zvládat přesuny na velké vzdálenosti. U ptáků či netopýrů to lze pochopit, motýli člověka přivádějí k údivu. Jak trefí směr, vždyť pro ně orientace například podle hvězd nepřipadá v úvahu. Na to by jistě znali odpověď odborníci, já takovým nejsem.

Zkuste se podívat po tomto motýlkovi klidně i ve dne, kdy odpočívá se složenými křídly před další cestou. S potravou nepočítá, prohlédne-li si člověk zblízka jeho zavalité tělíčko, pochopí, že vychystaný je dobře. Lidé si před cestou napečou řízky, jiní se spolehnou na občerstvovací stanice po cestě. Blýskavky ne.

Červenohorské sedlo Jeseníků v čase podzimní migrace nabízí celou řadu zajímavostí a ten, kdo má přírodu rád, třeba cestou kolem na Praděd si objekty k obdivování snadno najde. Navíc jsou v tom čase lesnaté hory barevností naprosto úchvatné. Než onu scenérii zasype sníh.

Loudavý modráček

24. října 2016 v 21:34 | Pavel Kverek


Budou i slavíci pomalejší ostatních. Jsou mladí, o cestě mnoho neví, na světě chviličku a už takový zápřah!


Psal jsem tu v létě o podobném slavíku obecném, který se taky zpožďoval proti obvyklému, ale to není velká tragédie. Času mají poměrně dost, spíš tedy v létě. Nyní, kdy jsem byl v Červenohorském sedle znovu, už to tak veselé není. Měli by pospíšit.

Sníh, který před nedávnem v horách napadl (a naštěstí ještě zmizel), byl varováním, že přelety hor nemusí být klidné. Co ovšem s opeřenci, kteří na cestě k Jeseníkům od východu i severu teprve jsou? A že jich v posledních dnech směny ornitologů-kroužkovatelů zaznamenaly!

Modráček na obrázku je jedním z nich.



Překonal rekord chytání v sedle výrazně. Je nejpomalejším zaregistrovaným! Kdo si ale z případných účastníků akce vzpomene, upozorňoval jsem v chytačské boudě na opeřence modráčku podobnému před dvěma dny. Sedl mimo kužel světla na upínací strunu síťové sestavy a rozhlížel se, kam s křídly dál. Poznal jsem v něm modráčka podle chování ve chvilce. Jiní ptáci totiž předvedené neumí. No a vida, podobný se chvíli před ukončením pobytu odchytil!
Podle toho, co se ví, měl by být příslušníkem subspecie L. s. volgae (podle zjevu) a takový podobný výsledek už česká ornitologie zná z oblasti Sankt Petersburgu! A další jemu podobný docela z nedávna.

Lze očekávat, že tito slavíci modráčci přiletují k Slezsku především z toho směru, mají-li držet jihozápadní kurz cesty k Africe. Je to úžasné, uvážíme-li vzdálenosti drobných pěvců, obratnost během cest, náročnost - to bezesporu. Není pak těžké pro člověka propadnout dálkovým pohledům, zdrží-li cestovatele na chviličku v ruce. Cítit z něj odhodlání a v postupu moravskou nocí bránit co nejméně. Ale s kroužkem! Proto tam vědci jsou. Aby se dopátrali víc, a když to půjde, tak třeba ještě víc.

Není tento zdaleka mým prvním chyceným, je ale zvláštní. Vzbuzuje pocit, že s tak velkým zpožděním, načasovaným do konce mé (naší) návštěvy, mi chtěl srdce rozbušit taky. A dlouho to pokoušet nemusel.

Nechci se tu pokoušet o nějakou senzaci, vždyť sám mám od Koprníku důkaz o pobytu podobně mladého samečka subspecie L. s. cyanecula až z 10. listopadu. Ale pro sedlo a jeho archívy je předešlý rekord pěkný, však také na webu horské stanice výsledek promlouvá.
Rekordy tam letos padají u řady ptáků jiných a ptát se, jak to je možné, zabere čas. Ptát se však budeme. Až sedneme ke klávesnicím, v klidu a bez sítí. Až budou ptáci pryč, nebo až všechno přiklopí sníh.

Jsem šťasten, že zima se lekla. Ustoupila a nechala dál chytat. A stejně si cením všech kolegů, kteří mne ornitologií provázejí. Bez nich by chytání bylo poloviční.
A vy ostatní, co tam být nemůžete, choďte sem častěji. Článků o závěru sezóny mám v hlavě několik. Ten dnešní byl věnován jednomu ze slavíků - modráčkovi z ruské krajiny.

Pět šílených dní

24. října 2016 v 4:46 | Pavel Kverek
… A k tomu čtyř nocí.


(zdroj Facebook)

Ruka, roztržená od kalouse už srůstá, ostré šavlovité drápy ušaté sovy projely dlaní a připomněly, jak se nechovat u sítí. Obezřetnost jsem příliš nepohostil.

Řeka ptáků odtékající na jih.

Kraj horské přírody v čase přicházení zimy.

Opeřené jedinečnosti i rachot letících křídel.

Světlo odhalující nadrozměrnost tamních nocí.


Čekání na zázrak, který zas přišel.

Kousíček života znovu tak neskutečný.

Ornitologie v nejskvělejší póze.

Srdce odvážných blýskavek, co nejdou nahmatat.

Hlava třeštící z kolosální scény neodešlého.

Hledání magnetičnosti míst a její prolínání v čase.

Neschopnost pochytat chvíle, uvázat k zemi, kleknout k nim a zůstat, co tělo vydrží.

Pět šílených dní.


Avizoval jsem dříve, že z výpravy report bude silný a udělám to.
V kalamáři tolik, že se až bojím přetečení.

Zatím pár postřehů, které se v dílech objeví. Co vím už teď, nepůjde zapomenout, ani když se z nich vypíšu.

Jedeme na střízlíky

18. října 2016 v 18:55 | Pavel Kverek
Jak se říjen dostává za polovičku, objevují se v krajině střízlíci.
Přilétají na zimu i protahují dál k jihu.

Jeden ze zimní bousovské Klenice.


Začínají se ozývat svým typickým pokřikem a nasazují dnům tak klasickou kulisu.

Existují v republice dva specialisté - manželé z Prahy, moji přátelé. Jsou v oboru opravdu dobří a já si odborníků vážím. Jeden z nich - Martin, čerstvě odjíždí zkoušet nové techniky do Jeseníků, do Červenohorského sedla. Střízlíci se tam již v menším počtu chytají a ve větším objevují. A ještě víc jich prý hlásí severské kroužkovací centrály! Takže ti budou u nás za pár dnů. No a tam na ně právě budeme čekat my - tedy on a jeho terénní pomocníci.

Znám samozřejmě střízlíky dobře a chovám k nim obdiv. A od Martina vím, že kroužkovat tyhle ptáčky vyžaduje setsakramentskou pozornost. Než se člověk rozkouká, z ruky jsou pryč.

Umí o nich vyprávět i zajímavé příběhy - například, jak bývají pozorováni na mořských ostrovech. Nu, nějak tam doletět nad vodou asi museli. A viděl jsem je sám také při pionýrských nočních odchytech na Rýchorách, jak statečně táhli proti horskému povětří. Vždycky to s nimi někam seklo, ale oni z jiného konce pokřiveného smrčiska v mírném závětří za chvilku už zase startovali, plni pokračující odvahy. Nabrali "rychlost" a frčeli.

Táhnou hlavně do Středomoří, ale často nedotáhnou. Největším nebezpečím pro ně jsou kočky, které je v křovinách dokáží snadno vyčíhat. A protože koček flákajících se je dnes pomalu víc než těch křovin, ubývá i střízlíků.

Střízlík obecný je jedním z našich nejmenších pěvců. (Tento je z naší zahrady).


A nerad bych zapomněl na tuze krásnou věc. Právě znalci ve svých oborech dokáží vyhmátnout ty nejtrefnější příměry pro oblíbený objekt zájmu. Nepřekvapí pak, že střízlíkům vymysleli pro jejich podzimní návštěvy přezdívku "Dušičkoví ptáci". Proč asi? Zjistíte sami až půjdete k pietě.

Buďte pozorní

16. října 2016 v 5:45 | Pavel Kverek
Tak já ještě přidám druhého z králíčků, abyste je měli tady komplet.


Chytil se v zahradě včera a oranžovou korunku má spíš schovanou.

Vidíte správně, je skromněji vybarven než králíček ohnivý, tohle je králíček obecný.

Uvidíte je v tuto dobu klidně i v parku, hlavně kolem jehličnanů, ozývají se tenkými hlasy. Oproti většině jiných ptáků mají tu výhodu, že je udrží i jehličí čili mohou hmyz hledat v samých koncích větviček. A nejen to. Někdy i letem kolibříků prohlížejí větévky zvenčí. Hmyz před nimi moc velkou šanci nemá, na druhou stranu takovéto tělíčko potřebuje přísun pravidelný. Pavouci, kteří létají na svých pavučinách a usídlují se "po jistotě" právě na nejtenčích koncích větví, mají v tomto případě smůlu. Však taky můžete vidět, jak leckterý z králíčků s nálezem zápolí, než jej pro sebe získá.

Ptáci jsou převážně severského původu a směřují do Středomoří. Ale i v zimě můžeme v lesích jejich hlas zaslechnout. Všichni od nás neodletí.

Na případu králíčků a jejich způsobu obživy jsem chtěl upozornit na to, jak jsou jednotlivé taxony v ornitofauně zabezpečeny třeba i potravní specializací. Nejsem z těch, kdo by si myslel, že to tak nastavil všemohoucí, zraky úpírám k evoluci.
A ten stále probíhající vývoj lze sledovat i u slavíků.
Nalistujte si tady chytání v Polsku, jestli máte čas. Jde o věci docela zajímavé.

Chtěl bych se vrátit

14. října 2016 v 20:42 | Pavel Kverek
Než zima zavře tu bránu přes Jeseníky, chtěl bych se tam vrátit.

Nemůžu zavřít svůj ornitologický rok bez toho, abych tam nezažil to "usínání". Třeba i na sněhu!
Pořád jsou spousty ptáků, kteří musí místem k jihu proletět, a já bych chtěl je vidět. Jak jsou houževnatí, stateční a odhodlaní. Jak vsadili na křídla a ta jim naději drží.
Jak se v hejnech ozývají ptáci pospolití, čižbou dřív pronásledovaní. A už se vidím v boudách na Jizerce s autorem Knihy o Jizerských horách, kam jsem se představou pružně přenesl. K vějičkám z pelyňku i jemného březoví a upatlaným brašnám nesmlouvavých chytačů. K popelu na zasypávání ulepeného peří, k náladě prapodzimů minulých ptáčníků.
I proto teď jezdím do Jeseníků. I proto jsem chtěl letos jinak a nejen na slavíky v létě. Chci vidět ty roje tažných můr - blýskavek, jak ve sněhu a dešti cestují do slunečních krajů/rájů kamsi daleko. A lampa je dobře vidí a jsou u ní posčítány. Odborníky na tuto problematiku. Tak tedy nejen peří, ale i šupinky motýlích křídel na obtížné cestě se tady evidují! A to mne dost měkčí. Podléhám a vždycky jsem se fascinovat tou událostí jara i podzimu nechával. Teď za ní vyjíždím do míst, kde to těmi křídly šumí, blýská a vibruje. Kdo z vás to nezažil, těžko se přenese a vnoří.

A nejsou to jen křídla, už jsem to říkal někde, úplně mne uchvátily cesty úhořů. To je taky veliká neskutečnost, snad ještě větší! Přečtěte si o tom někde, tady to dát na slavičí blog by byl dost "úlet"..

Až se vrátím z Jeseníků, připravím report, jaký tu nikdy nevisel. Mám toho totiž v sobě nějak vrchovatě.

Když se člověk naučí dívat a poznávat, přemýšlet nad těmi tichými zadáními, pochopí strašně moc. A může to naaplikovat trochu i na život. Jde to. Podívejte, jak lze součinovat.
Dnes jsem zas vypnul síť nad jezírkem v zahradě. Kroužkovací centrály severněji uvádějí aktuálně i tahy králíčků. Ano, už táhnou i naší krajinou, jen letos nějak po Kněžmostě jich moc vidět není.
Pustil jsem zpěv toho pestřejšího, pro změnu.
A co myslíte? Chytil se? Koukejte na tu nádheru! Regulus ignicapillus - krásný sameček. S "korunkou" jak se patří! Pět (5) gramů ptačí statečnosti! Skvostný králíček ohnivý.



Chcete se za ním podívat? Tak pojďte.

I u nás po republice hnízdí, ale ne tenhle. Ten přilít "zvysoka".
Třeba i on proletěl stanicí na Olandu a nebo na Kurské kose. Tady u nás musel - a jistě cestou ne poprvé - opustit prostředí lesa, které tak dobře zná. Polabím to ale jinak nepůjde.
Uvažte, vážení - takhle jednou podobného chytil netopýrář Dan do sítě na vršku Trosek vedle věže, když kroužkoval létající myši. Někdy prý kolem půlnoci. Ano, ti pozdější už musí vletět do nocí. Kalendář sebou zmítá směrem k zimě a jim už den k cestě nestačí. I tenhle "náš" bude muset prodlužovat dobu letu. Před ním se zanedlouho ukážou Alpy a nebude to věru mít lehké.
A dnes už se ví i právě zásluhou kroužkování - ohromné množství těchto "malých králů - králíčků" se nikdy zpátky nevrátí.

Ostatně nechoďme daleko.

Včera mi volala ze školy paní místořídící, že mají takového zpod okna a co s ním, když žije. Ke mně, řekl jsem, a jestli to půjde, na nohy ho postavíme. Bude nejspíš jen otřesen, řada z nich let stačí přibrzdit, záleží, jak jsou okna špinavá. Než ho vychystali, králíček zamával křídly. Odletěl.
Každý tak šťastný není, ale to už bychom se tu točili dokola. To už z blogu víte.

Tak i za těmito letci chci nejblíž k jejich cestě! Do Červenohorského sedla příjemně jesenních Jeseníků.

::: V duchu nadpisu přidávám další návrat a sice k nedávné besedě v Podještědí.
Snímek je ze samého závěru setkání. Padají tam vždy tak krásná hodnocení a lidi se rozhovoří často spíše až tam, jen na to není čas. Musel by se podepisovat někdo jiný.
Inu, trable začínajícího spisovatele.


Zajímaví lidé

13. října 2016 v 18:48 | Pavel Kverek
V Dolním Bousově jsme se sešli s vedením města nad přípravou druhé etapy naučné a zážitkové stezky okolím.

Znovu jsem se tam setkal s milými mladými dámami, které vedou kroužek mladých ochránců přírody. Ukazovaly mi kroniku a řekl jsem jim, že kdyby mi bylo deset, chtěl bych k nim chodit do schůzek. Dobře to dělají a děti to baví. Tolik nápadů, tolik prospěšnosti, tolik úsilí!
Zachránili lokalitu s vzácným hořečkem nahořklým a hned tomu v kronice věnovali stránku. Což o fotky a list papíru - oni zachraňují přímo venku v přírodě!
Nemůže být lepšího vzoru mladým dívkám a klukům, než mají v Pavle Bartkové a Lence Hejnové.

Listoval jsem kronikou, až jsem se tam co besedující kdysi nad slavíky taky našel.
Děkuji vám, milí přátelé za tu připomínku.

Za to vás tady vyvěšuji na blog, ať vaše nadšení znají po celé republice. Jenom tak dál!

Tohle je prosím záběr nástěnky s připomníkami klubových událostí. Inu, v Dolním Bousově mají o nadšence pro přírodu - zdá se - postaráno.

A první z jmenovaných vedoucích děkuji za bezinkový likér. Děkuji.


Na Kverka se chodí

11. října 2016 v 20:26 | Pavel Kverek


Jedním slovem - krásné!

Před chvílí jsem přijel domů, fotky od pořadatelů teprve za mnou přijdou, tak je sem přidám později. Jednu, nebo dvě.

Moc jsem si spravil chuť po té Boleslavi jezdit zas mezi lidi "s peřím".
Ukázalo se, že za mnou lidi přijdou i takhle daleko. A docela mne znali a to je vždycky moc hezká chvilka, když při podepisování knížky pochválí zážitek a přidají třeba právě podobnou informaci, třeba že tenkrát to Noční Mikrofórum poslouchali.
Přišel i pan starosta města a to člověk poskočí. Často se to stává, jen jaksi tady v Kněžmostě nepřišel tehdy nikdo. A plakát strhli v samoobsluze hned druhý den a pořadatelé už nový nedali. Bylo mi to líto. Člověk šel mezi ně bez honoráře. Nejsem na podobné zvyklý, právě naopak.

Bylo krásné vracet se ze stmívajícího Podještědí krajinou Malé Mohelky, která mne inspirovala k článku Cesta na sever. A jak mám zjištěno, ten se v tom hlubokém údolí lidem opravdu líbil.

Český Dub - a ať to tamní vědí, protože jsem je pozval k blogu - se zapsal u mne mile. A to jsem jim zapomněl pochválit soubor Horačky, zapomněl jsem. Když mne mladá paní farářka uvedla tak skvěle, zážitek to opravdu byl. Dal jsem tomu tolik, že trošku hlasivky napadají. Dlouho jsem nikde nebyl a nemám trénink.
Tím, že se dny krátí, projekce byla slušná a obrázků dost. Přetáhli jsme, jak jinak s Kverkem, ale jediný z posluchačů se nezvedl k odchodu - ba naopak, byli nadšeni tou improvizací. Tak jsem "přidával".
Ještě jednou Vám tam k Ještědu děkuji, vydrží mi to dlouho.

Kvůli odjezdu do hor, beseda v Bakově je odložena na únor. Tam pečou fantastickou bábovku, na tom se shodla celá naše rodina.
Moje vystoupení směřuje v poslední době mírně k jakési "šou". Sázím na tuhle kartu popularizace a vychází. Pečlivě si hlídám potlesk, abych věděl.

Myslel jsem si, mám teď příjemné období, že to může být super tam na severu, ale že si takhle padneme do noty, slova jsou málo!

Děkuji vám.

Za podzimních navečerů

8. října 2016 v 21:01 | Pavel Kverek
Musím to tady napsat. Bude to o věcech, které se dějí aktuálně.

Před chvílí jsem přijel od Boleslavi a už kolem Pirkova sanatoria to bylo. Snášel se večer a zpřed auta odlétaly rozpumpované červenky. Člověk by je snad porazil, kdybych nejezdil opatrně. Tak, a co tím chci vlastně sdělit.

Zlaté Jeseníky! Přes ně člověk pochopí události po republice v tom ptačím světě. A nejen těch navečerů a v závěsu nocí, ale i rán, dopolední, no a někdy i těch lenivějších odpolední, kdy ptáci nabírají dech někde poukrývaní. Listují mapou a taktizují.

Stačilo ráno před kovárnou.
Zas hlavně červenky, a když se přes kameru podíváte do Červenohorského sedla, je to tam obdobné.
Proč tam člověk jezdí? Pro odpovědi, které někdy docházejí až později (a některé zatím nedošly, čekám, až se mi rozsvítí).

Odlety tažných ptáků jsou neskutečné a spontánní, a pro mne i smutné, napsal jsem jednou někam obrat: "Za tažnými ptáky opadalo listí". A to přijde!
I procházka kolem stavení během pozorování nabízí jinou kulisu. A nejen pro oči a uši, klidně i nos! Závany grilovaných mas postupně vystřídala vůně před upálením v troubě uhlídaných štrůdlů (my dáváme přednost hruškovým), komíny vydechují pokrájená těla stromů. A do toho ti ptáci! Člověk je vidí, jak letí k němu a už se zase vzdalují. Natrvalo. Ale za nimi další, křídla doslova proudí, jakoby k jihu z nich mířila řeka. Už v starém slabikáři jsem byl fascinován těmi obrázky a povím na rovinu - i proto mne český jazyk tehdy zaujal a dodnes se jím s velikou chutí toulám. Takovéto drobnosti, které výsledkem znamenají moc (myšleno nepoliticky, když máme ty volby). Kolik ptačímu odlétání věnovali příměrů básníci! Malíři, jak se za nimi na plátnech ohlíželi! No a ornitologové - tahle sorta přírodě blízkých lidí, ti nejvíc počítají a kmitají tužkami nad svými bločky. Fotí a namlouvají (do záznamníků).

Nevěnuji se tady bohužel rozměrným křídlům, protože jim moc nerozumím, nejsem na ně odborníkem. Oblíbil jsem si pěvce, jistě i kvůli slavíkům.

Dnes jsem objevil, a budete-li tápat jakou to má souvislost s tématem - má, starý vojenský zápisník ve své badatelně v přízemí. Je v něm jak neutíkala vojna a spousta jiného, i krásných kreseb propiskou, nebyl jsem v tom špatný i ve směru k souputníkům, kreslením pro jejich dopisy jsem se mírně přiživoval (některým jsem je i psal, dnes už to je jedno, ale stydím se trošku. Fotku vždy ale posílali vlastní!). Ten zápisník zpola sežrali mouční červi hladem, když poutíkali (divím se, že z toho nebyli zelení). Co jsem tam však našel? V roce 80 výstřižek z Akce Balt! Síť s nachytanými ptáky. To jsem ani nevěděl, že v tom čase už tak! Zkusím to sem později překopírovat, možná že někdo z kolegů/kolegyň (abych to genderově vyvážil) pozná zdroj, odkud to mohlo být, já to neznám. Je to už dlouho. (Přiclonil jsem radši protilehlou stranu ve vašem zájmu).


V čase, kdy nahlédnutí zimy naštěstí (pro ptáky) zase už oslabuje, rozbíhá se další etapa odletů a průtahů. I příletů do naší zimy. Jako ta červenka v předchozím vstupu, co u naší kovárny přezimovala a po dvou letech na hnízdišti o sklo přišla o život. Kdo byste chtěl, podívejte se podle souřadnic, jak nádherné místo si k hnízdění vybrala. Mapa vás přesvědčí. A myslím, že loni tam byla taky. Než naletěla.

Chci, aby to tady zaznělo. Obrovské množství křídel zastaví skleněné tabulky, jež ptáci nemohou uvidět. I Slavík z dubového lesa se o podobnou přizabil, však si to nalistujte.
Akce ČSO, která se snaží ze všech sil držet ptačí křídla při životě, zrádnost skel eliminuje. Potiskem i monitorováním. A je spousta pro mne nádherných lidí, kteří tam pomáhají. Takovým tady na slavičím blogu za všechna spěchající křídla přežitá moc děkuji.

Hezký podzim na cestách, přátelé. Musím už rychle přichystat projekci na besedu v Podještědí, kdo to máte blíž, Do Českého Dubu přijďte. Bude to rozechvívající. Uvidíte, čeho lze slovy a obrázky dosáhnout.
Z Kněžmostu Pavel Kverek

Došlo hlášení

7. října 2016 v 21:43 | Pavel Kverek

Příběhy ulic

7. října 2016 v 21:24 | Pavel Kverek
V dávných dobách, kdy jsem ještě chytal do sítí, musel jsem udržovat v prostředí průseky - ulice. A zejména v rákosinách to bývala dřina. Rákosí bylo bujné, 3x se muselo v roce prosekávat, jak narůstalo. Zejména v SV části Červenského rybníka, kde jsem prováděl pět let odchyty povahy CES.


Tím, jak tam člověk musel v pravidelných intervalech chytat, měl o mnohém přehled. A do ulic za mnou nechodili jen ornitologičtí přátelé z okolí, ale i spousta zvířat a květin. Jak tam do té stěny tři metry vysoké vstoupilo světlo, děly se věci. Okamžitě tam kvetl svízel přítula kvítky, které mne překvapily. Ten by šel použít v domácím léčitelství, o to nic, ale když tam přisídlil jedovatý lilek potměchuť, tam už by se člověk zapotil.

Do těch ulic, kde byla vodní hladina. Kladly žáby vajíčka. A taky tam vlny toho bousovského moře přinášely odpadky. Spreje, žárovky, bakelitové krabičky i odpadky z ložnic. Ano, to byla historie. Kolem po stranách se naučili hnízdit mnozí pěvci rákosin - cvrčilky, strnadi, rákosníci, později i modráčci.

Kdyby měl člověk vyjmenovat, co všechno ulice zažily, bylo by to na dlouho. Na seznamu té akce přibyla káně, která tam chodila na leklé ryby, vrazila do jemné pěvčí sítě, spadla na hladinu a vypadala jak zmoklá káně. Vzlétnout nemohla a tak jsem ji dostihl, než by se utopila. Zasekla mi svoje drápy od rozkládajících se ryb pod kůži a ještě dnes mám jizvy z té následné šílenosti. Ale okroužkoval jsem ji.
Pak jsem tam jindy seděl na vrbě s výhledem na hlinitopísčitou kosu plnou bahňáků, když přiletěl z výšky pravý poštovní holub - závodící. Chtěl se napít a byla tam síť. Přečetl jsem mu kroužky, co na sobě měl a pustil ho dál na cestu.
Chytil se i mladý pochop rákosní a dohnat jsem ho mohl pro jeho nezkušenost. Pak už na mne ve spodní kapse sítě jen vyplazoval jazyk, abych se bál. Nebál jsem se a šel hned na řadu.
Krásné tam bývaly chvíle a mrzí mne, že už čas nemám. O rybníku tolik nevím.

Příště napíšu o uličkách slavičích.

Události včerejška

6. října 2016 v 21:25 | Pavel Kverek
Mnoho blogů si připomíná výročí narození pana prezidenta, já sem nic dávat nebudu, ale vzpomínám taky. Ti břídilové, co přišli po něm, mi nic takového neumožnili a ani už neumožní. Nemají za mák slušnosti a kdyby jen to!

Pak také vyšel ve zpravodaji zdejším čerstvě zajímavý text o znečišťování ovzduší čpavkem a jinými příšernostmi. Je na webu obce. Odkaz sem dávat nebudu, aby to nevypadalo, že pořád Kněžmost jen bičuji. Mezi obyvatelstvem to je za tři roky už druhý(!) hlas, který se nechce stydět před svým nosem. Třeba ještě nějaký přibyde, protože zátěž graduje, ale možná taky ne. Lidí tu je ke dvěma tisícům, tak to tak odpovídá.

Třetí událostí je sníh na horách a to může být problém pro táhnoucí ptáky. Značné množství jich čeká na přelet pod horami a spotřebovává v sobě zásoby energie, které měly přelet zajistit. Jedná se hlavně o lovce létajícího hmyzu jako jsou lelkové.

Čtvrtou událostí je zpětné hlášení, které přišlo dnes do mailové pošty z Kroužkovací stanice a ke kterému zaujmu postoj v nejbližších dnech. Je zajímavé, zatím můžete hádat odkud je. A abych Vás ochladil, Afrika to samozřejmě není. A netýká se slavíků. Týká se pěvce, který je letos vyhlášen cílovým druhem zájmu ornitologů. A bohužel je smutné.

No a pátou událostí je chuť napsat článek, který nosím v hlavě několik dnů a bude se jmenovat Příběhy ulic. Nelekejte se, nebudeme se pohybovat v ulicích smyslu slova pravého, půjde o něco docela jiného.
Připravím zítra.

Chystání do sedla

2. října 2016 v 16:53 | Pavel Kverek
Před chvílí jsem opustil kameru, která sleduje dráhy červenohorských sjezdovek v místě, kde se v podzimu od léta kroužkují ptáci.
I v noci jsem přicházel k monitoru, abych dostatečně načichl tou unikátní atmosférou. To všechno proto, že tam s Martinem letos opakovaně vyrazíme.

Namodeloval jsem si úsměvný moment, kdy vstoupím do boudy nevídaného počtu účastníků, otočím se k Martinovi za mnou a řeknu: "Tak můžeme zas jet!". Franta si posune čepici, která z tý zkušený hlavy už viděla tisíce ptáků v sítích i na seznamech, druhy o jakých se jiným nezdálo a řekne: "Sedni si Pavle, kurva. Co blbneš s odjížděním?". To bude nahrávka a řeknu: "Tak kvanta ptáků na sedle jsem viděl dávno, teď jsem chtěl zažít ještě ty kvanta lidí. Mám o čem psát, můžu jet".

To je ale pěkná hloupost, když vidím na monitoru, jak sjezdovkou do kopce stoupají od polské Nisy skupiny pěnkavovitých ve dne, v noci přeletují červenky (ty jediné jsou od ostatních poznat), třese to se mnou, musím tam stát a zažívat na sobě zprostředkovaný a těžce infekční tahový neklid. Tohle už vážení drtilo ptáčníky. Hlasy křivek, čečetek, hýlů, čížků a stehlíků, kličkování skupinek nad terénem a hledání nejlepšího postupu těch stěhovavců. No, víte co? Sežeňte si od Míly Nevrlého Knihu o Jizerských horách, z ruky ji nepustíte.
Kdyby se našel někdo ve Slezsku a líčil Jeseníky, muselo by tam tohle šílenství od lampy být. Frantovi by tam nakonec otiskly nejspíš palec, pro "smlsnutí" výrazně empatických.

Kdo to nezažil, neví, co hory umí. A pro ornitology to je vysoká škola technického směru. Dá se za pobyt naučit dost, ale když člověk přijede jindy, všechno je jinak. Takže zazálohovat v hlavě předchozí a pustit se do toho odznovu!

Co to je za skupinky opeřenců, kým jsou ti noční, co táhnou mnohdy sólo? Na něco už odpovědi jsou, kroužky ale nejsou všemocné. Pravda, dá se i stát s triedrem vedle tahové dráhy a učit se na to koukat. I to je vzrušující a hodně neskutečné. Ale dotýkat se peří, jež před pár hodinami bylo docela jinde a než přijde rozednění bude o kus dál, to je pro mne nášup. Potkat lidi, kteří jsou na stejné frekvenci, diskutovat nad tahem - to je výživné! A mám-li si půjčit písňový kus pro závěr, tak od Žalmana - "...než napadá sníh".