Prosinec 2016

Odpočí(tá)vání s blogem - díl poslední

31. prosince 2016 v 10:05 | Pavel Kverek

Měníme kalendář

Dám poslední obrázek a možná nepochopíte proč.

Je ze Slavičího háje a je na něm pelech zajíce. Toho, co jsem sledoval vždy při nočních odchytech.
Rád bych na něm doložil, o co nám v prostředí jde. Není jen pro slavíky, i když oni jsou příčinou. Je pro přírodu, od hmyzu po srnčí zvěř. Stojíme o všechny, kteří se u nás usadí a my si je budeme moct prohlížet zblízka a učit se respektovat.
Za mne bych rád dodal, že tenhle projekt mám rád. Jsem tam šťasten a času k němu budu směřovat čím dál víc.

Vážení příznivci stránky.

Děkuji za chvíle, které jste nám věnovali. Vážíme si každého, kdo je na tom podobně jako my. Má rád krajinu a přírodu v ní.
Popřejme si úspěch v mezích uskutečnitelného, a ať o sobě víme pořád dál a můžeme se podporovat.

Klidný rok další, pokud to půjde.

Kdysi během chytání modráčků jsem pro vás ve slati vyfotil ticho.

Takhle vypadá.

Tři velké okamžiky roku 2016

Vybral jsem (zatím)

. nížinný noční odchyt táhnoucích slavíků


. prokázání "zpětného" křížení u slavíků


. ocenění veřejností v anketě


Tak, to jsou momenty, pro které především stálo za to sezónu rozběhnout.

Kdyby se vám občas zdálo, že tu chybím déle než zdrávo a že třeba půlnoc se blíží, je to tím, že mne atmosféra fotek popadla a odnesla na místa událostí. Stává se to citlivějším a sebe mám v důvodném podezření. Než se třeba od takové Žehuně vrátím, chvíli to potrvá..

Projděte si obrázky jeden za druhým a jestli už máte, vraťte se k prvnímu.
Asi bychom se možná přeli, jestli jde o náhody či cokoli jiného, vedeného třeba intuicí, ale ve výzkumech se prostě zkoušet musí.

Na Žehuň za kolegy jsem jel už jednak s novou přehrávací technikou a hlavně s myšlenkou, že bych měl test provést. A tam se to hodilo.
Migrační koridor podél Cidliny je známý, času svobodně dost a prostor jsme po konzultaci vybrali mimo rezervaci v okraji stromové aleje. Přespával jsem v autě, což mi úplně nesvědčí (i když v mém to jde dobře), byl jsem tak součástí pobřežní srpnové noci. Spát stejně moc nejde při takových vypětích, když máte nastaven pokus. Je to podobně, jako když sázíte na tiket.
Kontroly za noci byly zbytečné, nic se nedělo. Nebyly zbytečné, to ve vědě neplatí, byly negativní. I ta před svítáním a to už si hlava - ne za život poprvé - zvykala na prohru. A to je moment, kdy to tak asi "je chtěno", protože současně někde už kyne moment překvapení. Nechá vás to hledat vysvětlení a sebemrskat za možné pochybení a mezitím chystá se šok.
Po půlhodinové odmlce s proběhlým svítáním jsem chtěl sestavu sbalit. A nevěřil očím. Síť byla málem od slavíků rezavá! Základní kámen nového poznávání usazen.

Trvalo dlouho než se vzorky pro analýzu zpracovaly. To ale nic nezměnilo na skutečnosti, že pro Česko se tím podařilo doložit prvního "zpětného" křížence slavíků.
Jak to máte chápat?
Mezi Bakovem a jizerní osadou Ostrov byl odchycen nejprve samec - kříženec. I na pokročilé datum sezóny byl útočným a v místě usazeným. Šlo o přímého potomka smíšeného páru slavíka obecného a slavíka tmavého (samci se dál rozmnožovat za určitých okolností mohou). Mládě, chycené do ruky se později ukázalo jako potomek tohoto křížence a (zatím?) neznámého druhého z rodičů tzv. zpětný kříženec. Jde o veliký úspěch. Bylo by žádoucí takového jedince umět najít po roce a zdokumetovat morfologické znaky ptáka, což se vykouzlit nepovedlo.

Do ankety Řád srdce, vyhlášený v novinách, mne kdosi nanominoval (asi už vím kdo). Odůvodnění bylo moc hezké a měl jsem radost, že i za přírodu může člověk být zvažován.
Z jednoho kola do druhého a pak do Divadla U Hasičů na vyhlášení. Ocenili všechny finalisty a myslím že správně. Sotva bych si troufl se vztahem ku krajině soupeřit s mladým mužem, co zachránil dva lidské životy. Nesouměřitelné. A tak jsme se v děkovné řeči vedle mistra Svěceného vystřídali na pódiu všichni.
Odměnu mám doma v poličce a kdybych někdy snad v slabší chvíli s přihlédnutím k názoru rodičů měl dovážit, jestli smysl mělo, kam jsem se vydal zdánlivě bez přínosu, odpovídat si už nemusím.

A ještě vlastně objev na přídavek, ale nebudu ho už rozebírat, jen aby tu byl. Letos jsem prokázal, že za určité konstelace je schopna zpěvu samice slavíka obecného.

A ještě jednu věc letos se udály v pozdních Jeseníkách velmi cenné odchyty protahujících slavíků. Obecného i modráčka. Jednoho nabízím.



Výrazné momenty z 34 let hledání v rezavém peří

První dva momenty, které nutno zmínit, jsou dvě od sebe vzdálená rozhodnutí.

... První, to zásadní, že mým tématem budou slavíci a druhé v roce 1986, kdy se objevili modráčci a chtěli mne "přebrat", že jsem nakonec odolal a zůstal. Lehké to vůbec nebylo.

... Druhým momentem, který nutno vyzvednout, bylo zjištění (dnes stovkami případů ověřené), že se slavíci na těch pár měsíců dokáží vracet. Při těch docela prvních ujištěních mne při tom polévala horkost.

... Když se udál největší objev a byl jsem přehnaně skromný, jako bych nepochopil, co se tím stalo a odvolával se k štěstí, dostalo se mi od vedení odpovědi, že "štěstí přeje připraveným!"
A že i veřejnost si všimla, doložilo uznání přínosu primátorem města.

... Dalším z ohromných poznatků je, že tím jak výzkum žiji a prezentuji, veřejnost na něj slyší. To je mi odměnou za stovky a stovky hodin strávených vymýšlením, jak o slavících promluvit. Že mi otevřeli cestu před mikrofon, do škol i školek,do všemožných spolků, na U3V a já nevím, kam všude jinam. Bylo by toho moc.

... Ještě jednu mám po ruce a tu bych měl vyťukat velkými písmeny.
Vstoupil jsem do krajiny, jestli to chápete správně. Vybudoval niterný vztah podepřený ohromnou úctou a jen bych si přál, aby to z té cesty šumělo při každém kroku. Nikdy bych nevěřil, že něco takového prožiji, že existuje. Že může přijít zvláště, když jsem se nechoval pokaždé nejlíp. Dodnes úplně nerozumím tomu přijetí, čekám, že se mi dorozsvítí.

Perličky z těch let

Nejstarší slavík

Už ho znáte, byl tu víckrát, ale já mu musím prostor dát.
Už nežije, ale dokázal nemožné. Z tohoto zbídačeného stavu se dostal a po dvou letech tam byl znovu potvrzen. Bylo mu 10 let.



Narození Slavičího háje (plakát připravili v Infocentru v Dolním Bousově)


Ornitologie v Polsku a téměř splývající ornitolog. A jinak - uchvacující příroda a pro slavíky naprostý ráj. Pro tmavého i obecného. A taky pro nás.

Na fotce - opravený most přes Prosnu.


Profesionálové v kapli

Když Světlana Lavičková měla před mikrofonem v Betlémské kapli hlavního autora výstavy, tomu se hlučně rozoznamoval mobil. Nemělo by se to stávat, ale bez toho bychom nepřišli na chuť dokonalému mistrovství v živém vysílání.
Dotazovaný provinile honil krabičku po kapse, když přiskočil kolega - spoluautor expozice a obratně v myšlence před mikrofonem navázal. Zkušená redaktorka neměla problém situaci přečíst, a když se první vrátil, pokračoval on. Jen se pak všichni usmívali a vy v záznamu vůbec nic nepoznáte. Ona jen šikovně uvedla kolegu, než prvý přišel.

Mám rád spolupráci s Českým rozhlasem, ať už jde o studio na Vinohradech nebo v Karlíně. To, jak se "na Regionu" připravil na hosta třeba Jan Rosák, už někde je napsáno.

Bylo by ale nespravedlivé nevzpomenout v tuto chvíli i boleslavského rádia, kde jsme za roky odvysílali opravdu hodně. S Jardou Maceškou a teď s Lubošem Dvořákem. I oni umí, přestože ornitologie není jejich obor.
Dám příběh i odtud. Ten se špinavými okny, zavolanými do studia asi znáte, okouzleného zvukaře asi taky, mám ale jiný z živého vysílání.

Vyzýval jsem lidi, aby zavolali, kdo z nich slavíky zná. Dlouho bylo ticho, až zavolal člověk z Kolomut. Byl jsem rád, protože tam kroužkovat jezdím. On ale nabídnul k prodeji žebřiňák, spletl si pořad. Není to tak, že byste se ve studiu chytali za břicho, je to neuctivé, ale vzpomínky, ty se nesmažou.

Když byla akce rádia pro veřejnost a slavilo se, vyšel jsem ze stanu před pódium zjistit, jestli třeba náhodou Petra Janů nevystoupí v sukni. Hned si mne tam odchytila fanynka mého věku se slovy: "Já vás znám. Vy jste ten od přírody!" Pohyby ke mně nešetřila když doplnila, jestli se mi Petra na rádiu taky tak líbí. Bylo to v čase, kdy jsem nebyl moc diplomat, a odpověděl, že poslouchám jinou stanici. Hodila zrakem zase na pódium a bylo po vztahu. Petra samozřejmě sukni neměla.

Příběh z Plakánku

Mám-li být upřímný, v Českém ráji bývám vzácný. A přeci jsme onehdy šlapali Plakánkem, když v cestě překážel muž. S klukem na ramenou. Už bych ho obešel, nebyl v tom problém, ale poznali jsme se. Bylo zdvořilé směnit pár slov, kdy vypověděl, že koukají po skalách po lysé formě knotovky červené - zdejší raritě! A ještě řekl, že já jsem to byl, kdo v rybářském kroužku je vedl nejen k rybám, ale i přírodě kolem vody. Že prý už nechytá, ale kluk, že ho to baví a on mu to umožňuje.

Po zbylou cestu lesem, když jsme se rozloučili, myslel jsem na něj. I na běh času, který nás vzdaluje a cestou zametá. A pak se stane, že je to milé.

Víc k tomu není, nebudu věty přezpívávat. Ztratila by se opravdovost. A já, až to po sobě budu kontrolovat, stejně bych do toho sáhnul.

Poslední "Technická" 2016

31. prosince 2016 v 9:55 | Pavel Kverek
Vážení nachystaní oslavovatelé.

Protože jsem už několik dnů (i nocí) ve vztahu s chřipkou a nemohu se oddat vycházce za humna, budu zadání plnit tak nějak postupně.

Nejprve se podívám k událostem roku, který se chystá za sebou zavřít dveře, vylovím asi tři události a když mne napadne, třeba přidám.

Pak se ohlédnu za celou činností, protože rok 2016 ve svém odcházení otevře prostor sezóně, v níž po pětatřicáté vezmu v dubnu tužku a půjdu nedočkavě na hnízdiště. Kdo jste tu prvně - na hnízdiště slavičí.

Tam už zalovíme pořádně. Měl jsem událostí v představě pět, ale když jsem se zamyslel, další se tlačily do klávesnice a já se bojím, že podlehnu.

Mohlo by to být tady dnes živé, komu z vás k domácí oslavě nepřijedou muzikanti, zkuste zůstat s námi. Kdo nechcete metat světlicemi po střechách sousedů, tady to třískat nebude. (Mimochodem, účastnil jsem se internetové diskuse, kde projevovali obavy majitelé domácích čtyřnohých, abych upozornil, co lze uvidět v tom čase ve volné přírodě a kolik chladnoucích kožichů i křídel nabízí po té velkoleposti pražská R-10 ráno. Zkuste si tam dojít vykloubit oči, než to predátoři a pneumatiky sežerou. Na tyhle obratlovce naše společnost nemyslí. A protože to jsou zase mazlíčci moji, musím to říct.

A pak se objeví výhled, přání sobě i vám - a cesta ke kalendáři.

Je jasné, že čas k jeho zvolnění nikdo neumluví - co víc - movitější jej neuplatí. Jen chytří s ním budou šikovně hospodařit. Třeba i ohlížením. Tím chvíle ztěžknou v tom následném umocnění. Přidanou hodnotou.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 30.

30. prosince 2016 v 9:07 | Pavel Kverek
Můj čas v krajině

Naučil jsem se jistým potřebnostem. Zapracovat na sobě, abych uměl rozhrnout hluk a uslyšet nevyřknuté. Osvojit rozmlouvání bez potřeby slov. Výpověď obrazem, vůněmi a tóny, spojitostmi i vůlí po životě, oslovováním. Kdy ztišeného mne místa sama vedou krajinou dál a napjatě čekají, co já na to. Jak že nám spolu už zase bude. V Přírodě, fascinující nekonečností. Navádějící jak lízat rány, nefňukat nad vším, nezmařit vteřinu přidělené okamžitosti života. Předkládá zákony funkční, ověřené, co jim lze věřit. Nezavazující, jen nabádající. Chceš si vzít? Můžeš! A zaplať ohledy, k nimž směřuješ. A i když tě nenutím, přiběhneš zas.

V obdobích roku rozpoznávám čas. V síle i nezadržitelnosti. Nesmlouvavosti. V poklidném odměřování. Je potřeba žít. Vrůstat do chvil co před tebou stojí i do těch, o kterých ještě nevíš, že se chystají. Naučit se slavit a umět vyjít s kocovinou, co může z toho vzrůst.

Nejsem snad před Silvestrem nadmíru složitý? Přejdu k názornějšímu, abyste pochopili, co mi to dává.

Kroužkoval jsem mladé výry pod patou skalky v houbařských lesích dětství. Fotil pak za poledne barvoměnky - batolce duhové. Co slétli do písku cesty z vysokých korun stromů. Byl jsem rád, že tu ještě jsou. Ta setkání jsou vždy zvláštní, ta síla přežívání. Setmělo se pak rychle a šíleně. Horký vzduch pospíchal z lesa a podobně k okraji i já.

Ujel jsem pryč pod zmítanými stromy a v prvních záblescích. Od Křižánku letěl modročerný pruh nejocelovějších barev vichřice. Pod ním a nad ním se obloha leskla. V poryvech se už stromy pouštěly své hlíny, kusy ledu se štípaly v úvozu, kde jsem zastavil.

A potom chyběla na obzoru Semtínská lípa. Tak přeci si s ní čas poradil. Kolikrát jsem pod ní jen stál, co verši o ní četl. A teď není. A přeci se říkalo, že časem pařez obrazil. A už stromek stál. Pokračovatel ze stejných žil!


A pak to shořelo nejspíš samovznícením. Ale proslýchá se, že ani tak konec ještě není. Budu tam muset zajít.

Psal jsem to posledně do Sobotky. Jak lze můj slavičí kraj přehlédnout z ochozu Humprechtu. Mám rád ty dálkové pohledy, kdy pro ně oči musí výš. Na kopec, na skály, nahoru. Posílit nadhled k souznění s domovinou. Blíž ptačím křídlům a taky paprskům, vnímat ten řád. I z toho ochozu. Těšit se, že do každé z těch drobných teček panoramatické mapy se mohu přijít podívat. Jestli zas potěší, jestli jsou svými, jestli alespoň jsou.

Nepotřebuji z krajiny víc, než dostávám. Až by se člověk chvilkami rozslzel nad jejím objetím. Moc už v ní nezbývá, ale když se přitiskneme, o srdci vím.

Vezměte tohle...

Každým rokem tam musím. Bylinné lázně! Musí se trefit čas, není to stejně. Tichý les, jen zurčení pramínků a zvonkové moře kolem. S vůní, co nevymyslíte!


Najdu si vždycky místo, abych se v mokřadu nebořil, u paty stromu. Opřu se a netřeba víc. Oči se opilé samy už přivřou a kout si vás odvádí. Odnáší příběh dovyprávět. A večer přiletí drozdi v tom konci března, kdy spěchají domů. Prvně si zazpívat. A vy, pokud jste zkušeným, víte, že neodejdete. A pokud jste prvně, cítíte přilepení. Ta zem plná cibulek vám objala boty. Zkouší to i na vás. Chce s vámi být.


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 29.

28. prosince 2016 v 18:50 | Pavel Kverek
Osudné zamilování

Na stejném Červenském rybníku, kde jsme byli včera, na stejné výspě se do vrše chytila kachna s téměř dospělými potomky. Už možná spolu ani nebydleli, ale připlouvali s tmou do mělkých klidných zátok za potravou.

Pětadvacátého července šestaosmdesátého jsem je všechny okroužkoval a pustil. Vím, že pak ještě připlouvali, z lavičky na vrbě jsem je na písčitém břehu po ránu vídal. Než se po hladině roztoulali.

Přišel čas lovů a podle kroužků, co jsem dostal zpět, se dvě mladé ulovily. A stará pak v okraji zimy na Klenici, kde chtěla přezimovat. Znala to v oblasti a věděla, že u jezů voda nezamrzá.

Odteklo moc a moc podobné vody z krajiny až přišel konec března 1995. To od Kaspického moře dorazila přes ruskou centrálu zpráva o zastřelení kačera s kroužkem N.Museum Praha. Místo: Saratov, Novouzenskiy region!

Jak to jde v zemi všechno ležérně navzdory známému "Saratovskému hnutí", pomůže přiblížit datum zastřelení 6. dubna 1988. Celý ten rozdíl ve výpočtu hlášení do Česka hledalo cestu! Ještě že našlo, když už se nalezl střelec, který kačera zabil v hnízdní době. Nejspíš z hladu.

To není ale, co nás zajímá nejvíc. Pojďme si vyložit, co se vlastně stalo.

Kachna divoká jako původní druh to má tak, že mladí povětšinou odletí do Středomoří či k atlantskému pobřeží přezimovat. Dávno se ví, že tam se setkávají populace opravdu ze široka a případ mláděte od Dolního Bousova není výjimkou. Zamiloval se totiž do ruské mladice a ta si ho na jaře odvedla s sebou.


V sedmaosmdesátém už nikam určitě z nového domova neletěl, jenom byl pozornější. Ne tak už o rok později.

Díky kroužku a doklopýtanému hlášení máme důležitý důkaz pro vědu, ale i nahořklý příběh ptačího pobláznění.


Zpackaný návrat

A ze stejného místa pochází i druhý příběh, který jsem pro vás vybral. Ani on nebude ve finále veselý.

Čtvrtého srpna 2004 jsem během odchytů v rámci mezinárodní akce CES v rákosních uličkách otrávených botulotoxinem natahal linii sítí. Stranou gumovky jsem pak uviděl samici chřástala vodního s příznaky otravy, v posledním tažení zčepýřenou a při ní dvě černá kuřátka. Živá. Nevím, jestli jich nebylo víc, těžko jsem je pochytal, jak se ve spleti vyznala. V bundě je odnesl pryč od rákosí proti proudu na rybník Šlejferna, který přeci jen díky hluboké vodě každý rok lépe odolával. Ocákal je, že vypadala jak zmoklí čerti a pak jsem je pustil do rákosí k životu na vlastní pěst. Před tím však okroužkoval. Nedovedl jsem si příliš představit jejich další dny.

Jaké bylo moje překvapení, když z Německa dorazila zpráva o nálezu "vodního ptáka" po ránu, roztrhaného sovou. Kroužek v archívu ukázal na první v létě z osiřelých mláďat!

Jak výsledek pochopit?

Podle jiného hlášení z lokality u chřástalů vodních můžeme tušit, že zimoviště leží v mírném přímoří západní Evropy. Tam dospívající chřástal z rybníku na Klenici v podzimu doletěl a přezimoval.

Dávno už na cestě, 29. března u města Schweina v regionu Thüringen měl ale smůlu. Domů se vrátit nedokázal.
Nám ovšem odhalil mnohé. Houževnatost druhu i zajímavé datum návratu. Do místa narození toho jara už nebylo příliš daleko.

Nejsou všechna kontrolní hlášení smutná, u slavíků návraty fungují skvěle. I tak si ale myslím, že bylo dobré odhlédnout k druhům jiným a poodhrnout jejich roušky tajemství.

K chytání v blátě

28. prosince 2016 v 8:02 | Pavel Kverek
Podíváme se za těmi výsledky kroužkování.

Čírek bylo mnoho postříleno ve Francii a jen o něco méně v Itálii. Je tam ovšem jeden milý výsledek u nich - a sice kdy pták byl po letech kontrolován v Brabantsku holandskými kolegy a kroužek mu vyměněn.

Kachen divokých mnoho okroužkováno nebylo, jen bezpečně ptáci, pocházející z volné přírody, ne z chovu. Jeden výsledek přišel a ten je natolik zajímavý, že si ho přečtete do konce roku v příběhu.

Chřástali vodní byli ohlášeni dva, jeden zastřelen v ústí Seiny a druhý v příběhu, který k předchozímu odstavci přidám samostatně.

Ani čejky, okroužkované na výspě neměly štěstí. Jedna z nich byla ulovena ve Francii.

Pěkný výsledek přišel od pisíka i jespáka obecného. Oba byli kontrolování na ostrově Öland, jihošvédskou kroužkovací stanicí.

Ukazuje se opravdu, jak v čase léta a podzimu jsou podobná místa strategická. Ukazuje se, jak křídla ptáky přenášejí světem a taky to, jak život nemají snadný.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 28.

27. prosince 2016 v 20:46 | Pavel Kverek
Výprava za bahňáky v letech 80.

Je čas prázdnin. V okolních křovinách je živo, nás ale zajímá bahnitá výspa po obou březích Spyšovského potoka, který se rok od roku stále víc zařezává do hladiny Červenského rybníka. Přináší ornici splavenou z čerstvě vytrhaných sadů slivoní na svazích, střídá je kukuřice.

Na slova o Šlejferně nezbyde čas, míříme na most přes kanál. Odtud je výhled na výspu dostačující. Přesto sám scházím k okraji kosy a fotím pro vás místo s volavkou a čápem. Oba mají příjmení po bílé barvě. Už mne ale vidí a odletí. K chytání je nepotřebujeme.


Do večera je čas, v úzké zátoce je vypnuta hrubší německá síť, po bahnech rozmístěny pletivové vrše s naváděcími plůtky.
Od vzdálené hráze v sousedství splavu se ozývají první hlasy bahňáků. Z cestovní výšky zahlédli hladinu a tuší při březích možnost usednutí. Otáčejí se nad rybníkem a letí k jeho přítokové části. Tam na ně čekáme. A z druhé strany přes rybník sem přilétají čejky. Hlavně za koupelí. Necháme je pousedat, chvíli počkáme a půjdeme na první kontrolu. Vykládám mezi tím o těch, co přilétli od hráze. Jsou jiní, jiných siluet. A jsou menší. I o ně stojíme, vrše si jistě poradí.
První kontrola není valná, ale čejky se nachytaly. Jsou to letošní mláďata, už ale samostatná. A kdoví odkud.


A hned si ukážeme, jak kroužek zvolna obepíná běhák. Je na něm název centrály, typové písmeno a jedinečná kombinace čísel. A pak už ji poušíme za ostatními k hejnu, které jen popolétlo a má zájem v koupání pokračovat. Může v druhé části výspy, kde se nechytá.


Pár se jich nachytalo, ale jinak nic. Beru si slovo a mluvím o chytání bahňáků. O jejich podzimním tahu, který je silnější a pomalejší, ptáci se déle zdrží. Vyprávím o bouřích, jak se za nich bahňáci chovají, jak umí vytušit a jak skvělí letci to jsou. Jak je lze poslouchat doma u kafe za jasných nocí pod hvězdami. Jak velmi krásnými vládnou mnozí z nich hlasy. O jejich orientaci na dalekých cestách. A taky o tom, kolik jich na jihu zahyne lovem. Převážně nelegálním.
Z rákosí se ozývají první chřástali, přichází večer a já vás upozorňuji na síť v zátoce a nabádám k ztišení. V tom čase do mělkých lagun přilétají za nočním nasycením kachny, především čírky. A když už čírky, pak ty nádherně droboučké Anas crecca. Vezměte si do ruky určovací klíče a můžete začít hledat. Pokud se ptáci druhý den nachytají, budete listovat dost nervózně. Nic vám k nim totiž neřeknu.

Šeří se a síť zvláštně zašustila. Vy ne, ale já vím, co se děje. První čírka je v síti. Plížím se k hraně rákosi a je to tak! Kachny se do té sítě nezamotávají, třicítky oka jim dovolí pohyb. Ale kapsa drží. Tak takhle vypadá.
Kroužek se na noze musí tvarovat do elipsy - ovalizovat, protože kachny mají nohy jiné, než třeba čápi či slavíci.


Setmělo se a my se na mostě ubytujeme. Teď už kontroly budou v intervalech, ptáci se nechytají. Bahňáci nepřistanou a kachny sem doplouvají po vodě a drží se v zátokách. Nad ránem to ale může přijít.

Měníme zkušenosti z životem i ornitologií, jde tak trochu i o společenskou událost. Někteří usínají.

Na sklonku noci provádím kontrolu, zařízení jsou prázdná, ale nevzdáme to. A pak už po ránu všechno běží, jak to tu znám. Ptáci přibývají i v pytlích na okroužkování.
Připravte si chytré knihy a můžete začít. Tady máte výběr z rána a v jednom případě se nebojte ani pozvednout obočí. Tak do toho!

Pisíka napovím, ten by byl snadný.


Je to asi jeden z těch, co prve přilétli těsně nad hladinou od splavu.

A tady jsou druhy další..





A tady dejte pozor! (I když pozor jste měli dát už před tím, to asi víte).


Tak to je z focení všechno a vy se s tím popasujte. Máte čas do Silvestra.

Zítra po ránu zajdeme do archivu za výsledky kroužkování. Tím dneska výpravu končím.

Pro zítřejší chytání

27. prosince 2016 v 13:32 | Pavel Kverek
Nikdy jsem tu zatím nevyužil atmosféry odchytu přímo, z obavy, aby třeba zbytečně nepřetékaly emoce. Ale jak nad tím přemýšlím s odstupem času i výletech po internetových prezentacích podobné povahy, byla by škoda v zajímavém čase končícího roku sebe v této poloze nepředstavit. Výjimečně. A nejlépe tak, že na bahňáky vyjdeme všichni. A ne až zítra, protože bychom vyšli naprázdno, přijďte už večer, protože tak se to při těchto odchytech dělá.

Navlečte gumovky, kdo má jen nízké, zažije jak bahno mezi prsty ve slizkých ponožkách dovede po chvíli báječně hřát. Zabalte svačinu na jednu noc, zapomeňte na pyžamo, spát se nepůjde, přibalte zápisník s dalekohledem a něco na focení. Maličkou svítilnu a určovací klíč.
Sejdem se poblíž osady Šlejferna při severovýchodním okraji bousovského moře. Když by byl čas a ptáci na rybníku ještě nebyli, povím vám něco o tom místě. O zaniklé slávě mlynářského řemesla a taky o mlýně, který měl zvuk. A nejen od namáhané vody.
S policií vše domluveno, porybný ví i hasiči vědí. Počasí v půlce prázdnin vypadá solidně, posedíme na zemi. Psům zaplaťte nějaký hotel, děti si ponechte. Nebudou prvními.

Odchytová zařízení jsou už na místě, bahnitá výspa upravena, ptačí tah k severu naplno běží. A až to prožijeme, zalistuji archívem výsledků, ať si toho naberete opravdu pořádně.

A navzdory tomu, že jde o fikci, přál bych si jediné. Abyste přišli a objevovali mnou objevené. Nadregionální význam tajemné ptačí křižovatky. Abychom na konci setkání uznali, proč tuhle krajinu, která nás sice o nic neprosí, proč ji je potřeba chránit.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 27.

27. prosince 2016 v 8:06 | Pavel Kverek
Svědkové časů vzdálených

I v kraji náboženství už spíše oddáleném postávají mnohde svědkové časů, aby v tichosti dotvrzovaly, že i tady lidé věřili v něco, co je převyšovalo, na co si nedokázali sáhnout. A z toho vzcházela potřeba sakrálních staveb, vložených do krajiny.

Každé jedno přesvědčení k sobě poutá příznivce, každý z proudů se pojetím alespoň trošičku liší. Některý zásadně a to pak může být problém. Poslední střet u nás největších ještě dohlédneme. Komunistická ideologie v pocitu ohrožení dusila křesťanství. A že se jí "dařilo", je příběhem i této kapličky.

Vystavěna byla při malé návsi a jednou z potřebností byl zvon. Dnes si už sotva představíme časy, kdy zvony pro život tolik znamenaly. Dokonce i tehdy, když už jej nebylo. Za provaz potom tahali ti šťastnější, kterým život k radosti zbyl.

Před koncem století, kdy i komunismus krajinu málem docela opustil se stavby, které přežily, zvolna začaly sanovat.

S rozvahou nákladů hlavně však s ohromným zájmem o práci jsem uspěl při výběru dodavatelů a jednoho dne se před kapličkou prvně zastavil na dlouho. Vstřebával úkol, do kterého nebylo vidět.

Když zedník pode mnou osahával zdivo a hledal optimální řešení, prohlížel jsem plechový plášť věže, o němž nešlo s jistotou říct, na čem vlastně drží. Zda opravdu jen silou vůle.
Pak už se nám od hlav i rukou kouřilo, do krajiny vplulo libé počasí a s klukem, kterého jsem po stránce řemeslné výborně znal, vyšli jsme uměním proti proudu času.

Obrázky myslím ani komentář nepotřebují, jen bych snad dodal, že stánek je v kondici dodnes.



Pozoruhodné bylo v čase, kdy už "se vědělo", že práci v náročnosti a kvalitě neprovedl navzdory rozpočtu nějaký břídil, jak se v dílně dveře netrhly. O udivených ústech několika při finálním vyrovnávání mluvit netřeba.

Když jedu okolo za slavíky, stejně si říkám, jak ve dvou jsme kapličku "posunuli".
Tak třeba z původního kříže lidé dochovali jen fragment. Branka byla vykována nově docela a plášť střechy na opraveném skeletu? Vzkříšení na dlouho! A Petr? Přestože jsem zažil okolím různé pošklebky na pomalost a já nevím co ještě, až dneska někdo podobně vyléčí provlhlou zeď a otlučený kámen plombami z naškrabaného písku jako on, kdy jej aktuálně oznámkoval čas, může si s ním zkusit podat ruku! Zatím jsem tu podobného příliš neviděl. A kdyby se našel ten, kdo alespoň severní zdivo obnoví nátěrem proti nasákání, žila by zřejmě dlouho i ta fasáda.

Slavík na obrázku je součástí plotových polí, kde motivem díla byla Sluneční dráha dnem. Pak tedy ptáci vítající úsvit a na konci dne i ten slavík.


Už jsem na fotku zapomněl, našel náhodou.

A taky bych zapomněl k tomu řemeslnictví v současnosti.

Pohrdá-li se dnes tak trochu řemesly a děti jsou často směřovány po americkém námětu od malička přinejmenším do role budoucích prezidentů (i když v našem případě...), rád bych řekl, že sám se za troubu nepovažuji a jsem řemeslníkem hrdým (registrovaným v cechu). A případ Petra "obyčejného zedníka"? Od malička jím prostě chtěl být a já jak ho znám, člověkem je vzdělaným. Jen prostě láska a touha u něho zvítězila. A výsledky? Ty o tom vypráví.
Mnoho diskusí jsem už vedl s mistry a řediteli učilišť, mnohé se dočetl o svízelnosti obsazování učňovských lavic a přispívá-li k tomu z politické garnitury to, co přispívá, je stav, jaký je.
Neumím dohlédnout dál, ale suplování řemesel ultralevnými záskokáři z východu kvalitu neoživí....

...

Takhle tu ale končit nemůžeme, třeba dát něco optimistického.

Upoutávka na zítřek: Připravte se, budete špinaví od bláta rybniční výspy!

Co ještě uvidíte

26. prosince 2016 v 11:41 | Pavel Kverek
Kdo chcete mít i v konci roku slavičí stránku společníkem a odjinud jste třeba naučení, že vás mlsají upoutávkami, zkusím je napodobit, abyste se cítili dobře.

Bylo by to hezké, kdybych si mohl myslet, že opravdu do mého 35. roku chytání doskáčeme po dni společně. Zkusím proto udělat víc, než dělám.

Zítra vás proto vytáhnu na lešení, abyste zažili změnu opravdovou. Kdo se bojí, zůstane dole s termoskou tmavého čaje. Návratem v čase se totiž objevíme v Lítkovicích tady na Kněžmostsku a ukážu vám, jak se probouzejí kapličky.
S zedníkem Petrem a mojí nabídkou k opravě, která místní posuzovatelstvo natolik "přejela", že pro vás z toho odvodím bonusem psychologickou studii. Jak už jsem se jistě vyjádřil dřív, nefascinují mne totiž jen slavíci. A pak se v duchu doby můžeme na závěr ještě pozeptat, proč řemesla dnes mladé příliš netáhnou.
Přijďte nejmíň všichni. A kdo by snad trpěl steskem po slavících, v závěru jednoho dám. Ač už jsem zapomněl, součástí díla přeci jen byl a ten "živý plot" visí nedaleko.

A stihnete se mnou vyrazit na bahňáky. Abych vás pořád jen netahal roštím. Vrátíme se v čase druhé půle 80. let na Červenskou kosu, kde probíhaly jejich odchyty. Vlezeme za nimi i do archivu, za výsledky kroužkování.

Připraven je též příběh, kvůli kterému se vám možná přichytí oběd. V závěru bude smutný - pravda, ale na pohádky jsme myslím přerostlí a v přírodě to tak začasto je. Kdo by se nedočkavě ptal, kam za ním začít koukat, pak tedy na východ.

Pozvěte i své přátele, ať na nich stránku otestujeme. Kdy jindy, než teď, když je společníkem o každém dni. Až to tu prvního "strčíme k ledu", přál bych si, abyste vzpomínali.
Čas lednový se bude ze všeho nejvíc podobat shazování kil po svátcích, prostě taková zdrženlivost.
Teď ovšem míříme do finále. Ještě tu užijeme a pořád k nám platí ono prozíravé: "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!". Nemyslíte?

Osobní sdělení

26. prosince 2016 v 5:40 | Pavel Kverek
Tak jsem si přečetl něco víc o místě, na kterém publikuji. Návody, jak přijít k návštěvnosti, a co je "in".

Tak prosím poslouchejte:

Nesháním se ani po pokračování odmlčeného přehledu návštěv, nezajímá mne počet návštěvníků. Nenechávám nikde prosby "mrkni i na můj blogýsek", je mi to jedno. Nepotřebuji svítit v anketách, nenatahuji ruku po podpoře a zviditelňování.

Píšu sem léta, protože slavíci potřebují a pomáhá to. Ano, vezu se s tím, stávám se známějším a zatím mne jediný neposlal kamsi..
Těší mne stavění textů z mateřštiny ve výpovědích o prožitém. Lepším se v tom, jak čas běží.
Vážím si všech, kteří sem chodí. Které blog zaujal a jsme na něm přátelé. Nechci po vás po nikom, abyste se mi odhalovali. Zůstante po svém čtenáři ukrytými, jak se vám chce.

Budu psát do doby, co bude chuť. Jednoduše - až mne to nebude bavit, anebo zjistím, že už to slavíci s krajinou nepotřebují, přeměním čas na pobyt v dílně. Za peníze.
Těm z vás, kteří se přeci jen nějakým ze způsobů chtěli podělit nebo jen zkontaktovat, těm se to povedlo a mám radost.
Přes blog jsem navštívil řadu slavičích míst a hned třeba omluvy, že někam jsem nepřijel. Tam už čas chyběl a pokud byste nabídku obnovili, povedlo by se jindy. Přišlo dost takových a vše stihnout nelze.

Kdyby snad z některých událostí vyvěral pocit že se vytahuji, nejsem takový. Nikdy jste nemohli číst, kolik jsem pochytal za za celý čas, kdo mne kde poplácal po zádech, jak moc jsem pyšný. Nenapsat ale o výsledcích by bylo chybou.

Blog je dvou tváří - odborný a neodborný. Texty dávám, jak mne napadají, je očekávatelné, že některé se v kostře už opakují.

Dělá mi radost psát o slavících. O jejich krajině, co je i mou. Přez ně. Jinak totiž ani já, podobně jak lidí většina bych nehledal důvod zalézat do křoví plněných harampádím našeho nezájmu. Utrácet čas v místech, kam ledva odskočí k drobné chviličce nucený průchozí. Já jsem však i touto slavičí stránkou našel lidi, kteří si navykli chodit tam se mnou. Že vás je dost, tomu tušení věřím.

Sluší se na konci roku nabídnout nějaký výhled, na bilancování ještě pár hodin počkejte.

K tomu, co nás čeká - snad jenom, že končit ještě nemíním. A vás už poněkolikáté provokuji, abyste si "dupli" a stavěli téma podle svých představ. Ano, vy na druhé straně, co si musíte být podobní, jak jsem si všimnul i na vycházkách. Nepodobný by komunitu dávno opustil. Nebylo by mu v ní dobře a čas, co má volný, užil by jinak. Nemyslete nikdo, za roky vycházek vím, co jste za lidi. Ve vztahu k přírodě. Tam jste se museli odkrýt, ta chvíle byla součástí plánu. Je mi to podporou v čase, kdy se hůř cokoli projektuje, když z vlny padám. Znamení Ryb mne však nabádá nepanikařit a v nádechu počkat si na jinou. Zatém se nestalo, že by nepřišla. To ať je nadějí dneska i k vám..

Děkuji, že volným časem s námi dál počítáte.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 26.

25. prosince 2016 v 22:06 | Pavel Kverek
Od fotek k slovům

Pojďme za tím vyrazit.

Zažil to asi každý. Myslíte na něco a ono se to vzápětí připomene. Vzpomenete známých, které jste léta neviděli a ani nevíte, jestli jsou vůbec na živu a oni za chvíli volají, že mají cestu kolem, jestli stojíte o návštěvu.
No a v ornitologii to je podobně.

Setkání, které muselo být.


Když postaršímu slavíkovi srovnali se zemí zahradu, nevěděl jsem, když vrátí, co udělá. Než ji rozhrnuli, zazněl prý od plotu vzadu ptačí noční zpěv. Není na konci března normální takový úkaz, a když zahrada padla, z hlavy jsem to vymazal.


Křoviny nedaleko pak v čase příletů zůstaly pusté, ani tam slavík nebyl. Když se ale z dálky proti proudu přeci jen ozval zpěv, měl jsem pocit, jako bych takový znal. Pták neuměl úvodní krešendo, vždycky ho odflákl a přešel v první strofě hned k tlukotu. Podobných zpěváků nebývá příliš a takhle až podivný žádný. Krom jednoho, ten kdyby to však byl, musel by platit ten březnový zpěv! A nikdy zatím podobný krajinou nezněl.
Nevydržel jsem sedět na vinglu zábradlí dlouho. Jednak že záblo a taky napětím. A přeci ta událost měla mít vývoj, přeci jsem nabrat měl pořádně vzrušení. Musel jsem se totiž vrátit k autu pro kroužky s kleštěmi. Podobné chvíle se dají krájet. Už jsem i klopýtal navlhlou loukou, už jsem byl tam! Když jsem v hlohové větvi uviděl na nožce kroužek, ruksak jsem v třesení skoro až potrhal. Měl jsem dost času o všem přemýšlet, pták byl opatrný. A přeci naletěl!
Otáčel jsem obroučkou v ruce a dvakrát pro jistotu kód odříkal. Byl to on! Měl své běháky věkem dost zdrsnělé a hlavně mu na palci chyběl drápek. Neměl jsem po ruce slavičí agendu, vůbec však nepřipouštěl, že může být jinak. Čokoládově hnědé oči mne pozorovaly, tak bych chtěl od něho znát letošní příletový řád. Mohl to být v březnu on? Nebo jde o nějakou chybu. Když jsem mu přejížděl lehounce po hrudi, přišlo mi, že i kdybych dlaň pootevřel, že neuletí. Pak jsem ho pustil, odletěl a než jsem vše zabalil, už zase zpíval. Tu svoji hrůzu! Tóny, po nichž jsem ho dopředu poznal. Myslel na něj a ono se stalo. A z toho pocit, že to byl opravdu on, kdo pár dnů před zkázou zahrady u plotu zpíval. Že pospíchal domů.

Příšerné tušení

Slavíci byli pryč. Každý další výjezd byl s nulou, ve školách pár dnů rachotily zase už lavice, když u rybníku Pátek v bezinčí těsně po rozednění se slavík ozval. Bylo otázkou rutiny dostat ho do ruky. Byl mladý a nezkušený, přesto si připsal parádní věc. Posunul rekord slavičího odlétání! Jsou to vzácné momenty, když se už s nimi rozloučíte, uzavřete i v sobě a potom se objeví tohle. Fotíte, měříte, vážíte i peří rozfukujete, oslavujete perfektní náhodu. A říkáte si, co ho tak zdrželo. Bojí se na cestu, nebo je slabý?
Mlha se zvedala nad rákosím, co pozvolna začínalo šustit, rozevírám dlaň a nechce se mu. Přikrčený až schoulený se na mne dívá, možná se odevzdal záměrům "predátora". Tak jsem ho nadhodil. Jako když do vrabců střelí, byl pryč. Neletí ale do pobřežních bezinek, jejichž šťávou mne umodřil, letí do větví lípy u silnice. Myslím, že pospíší a vypadne pryč. Zavírám zápisník i tašku z kůže, házím vše do kufru a jedu domů. To budou letité tabulky koukat, co s nimi vyvedu. Jak datum poskočí!
Byl jsem rád pro to rozhodnutí nevzdávat a i přes liché kontroly pár zbylých hnízdišť ještě projít. A vyplatilo se.


O několik dnů později volali ze Škodovky, že se na dlažbě po ránu objevil pták. S kroužkem, velikým okem a rezavý. Čelo se zpotilo obavou, že jiný slavík už v oblasti není. A číslo souhlasilo. Byl to známý z mlhavého rána. Za nočního odlétání narazil do skla budovy a přibyl k ptákům, co cestu předčasně ukončili.


Riskovat se nevyplácí

Chytám-li slavíky když mění peří po kopcích stakorských, měl bych si být vědom toho, že setkání s motýlí vzácností hrozí.

Byl slunečný den poloviny prázdnin, naložen náčiním se vzdaluji autu, a jak brzy zjišťuji - bez foťáku. Když ho mám při sobě, nejspíš nic nevyfotím, nic se neudá. Když si ho nevezmu, od prvních kroků se bojím, že se to stane. Že mne to vytrestá, vztekáním rudého. Bojím se ohlížet po kytkách, kdo na nich sedí. A mám téměř jistotu, že se to stane. Překrásný otakárek ovocný, že někde bude.
Už lezu naštěstí pod keře, odtud na kytky neuvidím. Uklidňuji se a nabírám téma rezavého peří. Hlava už zas patří kroužkovateli a práce odsýpá. Všude mám nataženo, můžu zpět k autu stav napravit. Necelý kilometr.

U krátce střižené koleje v trávě je palička vojtěšky a vedle druhá. Na nízkých trávnících vyprahlé země je tahle snad nejvyšší. Co si tak myslíte, že na ní sedí? Motýlí klenot! Ten, kterého zatím mám jen na pár fotkách! Prvního, který se do našich krajů přesunul od Prahy. Tenhle je druhý a já nad ním panikařím, co rychle provést. Ještě, že to bylo z kopce. Necvičené tělo jsem přemístil k autu, výběh zpátky kopcem mne ale už dorazil. Mám tohle zapotřebí? K cíli tak jen docházím, plíce držkují opodál a na vojtěšce nesedí nic! Ne, tohle mi štěstíčko neudělá, teď mě v tom nemůže nechat! Přes trnkový keř z výšky přilétá motýl, dvakrát nade mnou v sestupu zakrouží a sedá nedaleko. Pásek od foťáku mám potem propsaný do košile, zaklekám - více spíš v pádu, zapínám makro a fotím. Budu chtít víc, je nádherný! Stačilo však svým tělem motýla přistínit a byl pryč. Definitivně. Projíždím displej zkrápěný čelem a potím se konečně víc. Teď ale radostí!


PF 2017

25. prosince 2016 v 9:03 | Pavel Kverek
Napsali jste, že si tady ten prosinec tisknete na papíře do desek. Je to milé. Slavičí blog to pro vás přinesl výjimečně, po Silvestru bude z maratónu už zase vyklusávat.

Do 26. dílu přicházím ještě jednou s tématem oduševnělým. Myslím, že zaujme. Inspiroval mne k němu příspěvek šéfredaktora novin na mém FB, kdy píše o přenosu myšlenek na dálku a všem kolem toho, jak pro nás dílem zachycuje i obrat: "My o vlku a vlk za dveřmi!".
Neuzurpuji si patent na moudrost, ale protože ornitologie podobné momenty taky přináší, zajdeme k tomu.

Teď mi ovšem dovolte milé a milí příznivci stránky, abych i já už vystavil PF.

Je zase s ohněm a klidně i proto, aby vás zahřálo, když bude třeba.
V rádiu jsem mluvil o "soukromé fascinaci železem", kterou občas otestováváme na lidech, jestli funguje zeširoka, jestli se vyzvaní vyladí. Zkuste to i vy. Čas na to dneska budete mít a jestli ne, může být něco špatně.
Přibrzděte vaše minuty a buďte v tom ztišení pro sebe krásní..

A ať to po vašich cestách ubíhá co nejzajímavěji. A tady je odkaz na to rádio:http://www.rozhlas.cz/dvojka/zaznamy/#/2016-12-24/9

Kováři z Kněžmostu


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 25.

24. prosince 2016 v 23:20 | Pavel Kverek
Náhodný výběr podruhé

A už letos takové téma naposledy. Slíbil jsem, že ještě jednou nabídnu, je to tady.

Nabídka bude působit možná až ztřeštěně, co jsem našel, to dávám. Obrázků bude nejmíň deset a komentáře k tomu.
Jenom se stalo tak nějak nečekaně, že když jsem vylovil istalaci hnízdiště pro ledňáčky, že jsem musel přidat fotky další, aby šla událost pochopit.

Můžeme začít..


První snímek je ze slavnostního otevření Slavičího háje 21.6.2015.
A z našeho týmu možno uvidět člověka, díky jehož srdci pro krajinu jsem mohl myšlenku zrealizovat. Dal totiž slavíkům (s velikou chutí a rozhodností) místo(!) pro náhradní život.
Pavel je ten vpravo nahoře (vedle pana doktora v kostkované košili).


Další je z roku 2011 a ukazuje na zájem malých kluků vyzkoušet si kovářské řemeslo. Vždycky se najdou nějací v tomto skvělém věku a výtvor jim zůstane na památku.
Tady se rodí závěsný lísteček. Mají radost z těch věcí, kde přispěli vlastní silou.


Ještě u výhně zůstaneme.
Sváření železa v ohni. Mnozí vzpomenou prastaré techniky (např. obruče loukoťových kol). Dnes se sváření využívá třeba u damascénských ocelí na nože.


Podpora na vycházku za ptačím zpěvem od kněžmostského uzenáře Jardy Bejra (4.5.2013).
On tam vždycky do skladu velikou rukou hrábnul a ptal se - kolik jich tam budeš mít? To jsem ale nikdy přeci nemohl vědět.


Světélko ze stromečku je tady proto, že provází u nás už třetí generaci obdarovaných.

Chtěl bych na něm doložit zajímavou "poctivost" i za socialismu, dneska by to tak nikdo ani nekoncipoval. Dnes bývá pojetí opačné, aby se po záruce věci odrovnaly vlastní silou, nejlépe neopravitelně.
Tento řetěz muchomůrek opravovat jde, však jsem ho před chvílí prvně vůbec musel v objímce propájet.
Někdo třeba řeknete - dobrá, muchomůrky a svítí? Komu do dětství, tomu už to dneska nepřijde.


Významný ornitolog Mnichovohradišťska a Českoslovenké ornitologe i čestný předseda - Alfréd Hořice.
Hrobka v Hradišti.


19.1.2016 jsem v Boleslavi přednášel k tomuto skvělému posluchačstvu.


Ohlas z Hefaistonu.


Umělý domov pro ledňáčky na Kněžmostce v Drhlenách v místě soukromých rybníků. Mohlo vzniknout díky podpoře od nich. My jsme přispěli zdarma.


Začišťování stěny (nahoře už je vidět vletový otvor nového příbytku).


A ještě detail hnízdní komůrky z prefabrikátu, který přijde po zaklopení víčkem samozřejmě zasypat zeminou.


Nakonec je obrázků jedenáct, aspoň u toho můžete utratit nějakou minutu vánočního času navíc.

Pro dnešní večer

24. prosince 2016 v 18:20 | Pavel Kverek
Jen velmi kratičkým vstupem, který je ovšem zamířen přesně pro tuto chvíli, nabízím moment v kameni.


Vteřiny z kaple

24. prosince 2016 v 16:02 | Pavel Kverek
Kdo jste měl dopoledne čas a pustil k sobě vlny rozhlasu, slyšel jste to. Kdo ne, tady máte vteřinky vysílání z Betlémské kaple.

Spolupráce s touto stanicí je pokaždé mimořádný zážitek a trému jsem neměl nikdy. Oni vám ji prostě nedovolí!
Světlana Lavičková je na bližší straně mikrofonu skvělá a to jsem ji konečně stihnul v závěru dát i slavičí knížku. Reportáž ze Slavičího háje prý pořád drží v hlavě a pracuje na tom. To bych slavíkům přál!

Možná že nemusím obrázky ani komentovat, anebo jen krátce, abyste se vyznali.

Takhle vypadá zkouška před začátkem přenosu.


Takhle našich několik minut slávy.


Tady vidíte, co ona všechno během vysílání dovede i nasměrovat fotografku, dokumentující naše "železo".


Alfred Strejček ve svém ranním svátečním pořadu, když o výstavě mluvil a zval na ni, přislíbil, že jestli nebude z časného vstávání unavený, že by se konečně zastavil. Říkal jsem si, že bychom se mohli po čase potkat, když betlém neviděl.
A přislíbené k radosti autorů splnil.


A k mojí jakbysmet, i když je na fotce "schovaný".


Nakonec nešlo jen o "minutu slávy", se kterou jsem počítal, ale o docela slušný prostor. Takže došlo i na slavíky malou vteřinkou, to bych si neodpustil. A v neskromnosti bych ještě poznamenal, že kovaný výjev zaujmout musel i ve studiu Dvojky, když se v samém závěru Tomáš Černý k němu vrátil.

Sám za sebe musím říct, že jsem na nic nezapomněl, u podobných redaktorů je rozměrem profesionality, že se jdou s vámi před začátkem přivítat a "nahodí" hlavní myšlenku. Takže jsem se mohl v klidu nachystat.
Když se rozdávaly zpěvníky pro podporu koledujících muzikantů, odmítl jsem, že musím být hlavou jinde, ale protože jsem koledy znal a fotografka objektivem hlídala všem ústa, nepřipojit se nešlo.

A ještě k pořadatelům:
Tato dvojka opravdu umí a výstava je skvostná! Zejména ohromný interaktivní zážitek pro děti. Jsou prostě mistři.


Blahoslav Lukavec (v brýlích - hlavní autor) se mne pak polohlasem zeptal, že mu to přišlo, jako kdybych někdy už před mikrofonem stál..

Tak hezký večer štedrý, a záznam bude v archívu stanice. Ovšem asi až za pár dnů.
Zajdu tam taky, protože člověk přes všechny obavy o výsledek z přenosu příliš nepobere.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 24.

23. prosince 2016 v 18:42 | Pavel Kverek
O jednom z radostných

Na tento den mám dlouho nachystaný příběh. Bude z mojí krajiny, od slavičích hnízd.
Pověsil jsem ho tu o něco dřív, zítra musím být v Praze. Kdo chcete a najdete chvilku, buďte tam s námi. Pusťte si mezi devátou a desátou Dvojku Českého rozhlasu. Účinkovat bude i náš kovaný betlém při vysílání z Betlémské kaple. Řeknu o něm pár slov po vlnách i vám.

Je to už dávno, hodně dávno. To když jsem hledal slavičí hnízda a věnoval se kroužkování kompletních rodin, abych se dověděl, jak v letech dalších v krajině fungují.

Každé jaro je tady trošičku jiné a některé dost. Takové přišlo i ke Staré Studénce, to ale slavíci v návratu rozezpívaní nebrali vážně. Duben se bránil a přeci jen sluníčko občas pod mraky udržel. Přišel však máj, jeden z těžkých a za svojí půlkou ještě těžší. Plný vody. Tráva spěchala k obloze, jí chladno nevadilo. Slavíci už tiše seděli na hnízdech, aby za pár dnů vylíhli mláďata. Díval jsem se k severu, odkud mraky přicházely, a konce neviděl. Nebude rok dobrým ani pro ptáky jiné natož pak pro ty, co hnízdí při zemi. A přeci si hnědavé slavičí samičky dokázaly většinou poradit, a zatímco jeden se sháněl, druhý svým tělem ochraňoval.
Na týdenním věku se mláďata kroužkují, v čase, kdy nohy mají už dost narostlé ale zase před tím, než by opeřená z hnízda povyskákala.
Z místa na místo jsem popojížděl a sepisoval pozavírané kroužky. Na Studénce ale kroužkovat nebylo koho. Dvě drobně opeřená mláďata byla prochladlá a zbylí sourozenci po smrti. Kapky vody v hnízdě, rodiče nikde. Ta zašlá jsem odnesl stranou, aby nepřilákala nebezpečí a dvě zbylá v dlaních do osušení zahříval. Pak jsem uslyšel v okraji keře tiché zavrčení. Tak přeci tu rodiče jsou, ale proč o hnízdo nedbají? Umáchaný slavík si mne prohlížel, jak přeci jen dávám po kroužku dvěma zbědovancům s dovětkem, že si kroužky přijedu případně odebrat zpět. Když jsem všechno kolem hnízda zakryl, nad něj do kopřiv rozprostřel lopuchový list a ponechal mezeru pro rodiče, odešel jsem.
V silnici, která se v asfaltu vlní, jak podloží nedrží, uviděl jsem při kraji v štěrku muchlanec peří. A černá představa se naplnila. Byl to slavík, a protože měl holé břicho od sezení na vajíčkách, byla to ona.
Pochopil jsem a nevěděl, co bude. Byl to však poslední den s deštěm v chladu, počasí se najednou otočilo a slunce si odpíranou příležitost už nenechalo vzít. Nedostal jsem se k hnízdu poté a zbaběle snad ani nechtěl. Nechtěl jsem znát výsledek.

O dva roky později jsem v lesnatém dně dávného rybníku u Koprníku na slavičí nožce objevil kroužek se zašlým kódem. Pták byl výborným zpěvákem, zaujal mne mezi sousedy okamžitě.
Když jsem se navečer doma podíval do seznamu, nechtěl jsem věřit. Šlo o jedno ze dvou mláďat z tenkrát promoklé Studénky!
Dávno vím, jak slavíci jsou obětaví v péči a co všechno dovedou. Tenhleten příběh to nepokazil.
Nejspíš tedy obě, jedno však určitě z mláďat tehdy přežilo a postavilo na vlastní nohy. V krajině zakotvilo, abych jej po čase nalezl v síťce.


A ještě jednu věc patří připomenout.

Hnízdiště u Koprníku by dávno zaniklo, kdyby se nepodařilo prosadit návrh na vyhlášení skupiny ohromných dubů letních za památné stromy. Tím a v režimu ochrany, dál ten obecní pozemek svoje slavíky drží.
Je pro mne snadné zastávat se míst takových vzpomínek. A mám za povinnost.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 23.

23. prosince 2016 v 7:51 | Pavel Kverek
Pokusy na sobě samém

Dobrý den.

Dnes mne to láká nechat vás jen s tímhle obrázkem.


Když se o něm rozepíšu, bude to i na dlouho. A podobných bych našel..

Zasadí-li člověk výjev do kontextu, uvědomí-li si, že je pořízen vlastně v čase, kdy staré stromy pod Babou už o nic nehrají, kdy se zcela vydaly, je v tom půvabně tichá dynamika.

Přišel jsem tam tehdy za posledními slavíky a hned první v síti taková zpráva! Už fakt, že tam jedu, když zápisník pokřikuje: "Slavičí rok Pavle končí!" a já tuším, že už tam možná nebude žádný "s rezavým peřím", už to je hlavě námět! Ztrácí se ornitolog, vchází poeta.
Mám rád ty pokusy s hlavou.

Rok ornitologa (nezaměňovat se Slavičím rokem) nekompromisně listuje kalendářem, ptáci co přepelichali či se "jen" vykrmili, mizí z krajiny. Ano, už takhle brzy, a vše míří k vydechování. Krajina tak už činí a upomínka v síti je toho začátkem.

Když nechám snění běžet a zeptám se: "Mohou mít listy srdce?", polovička z vás odtud odejde se slovy, že nepoznám v tkáni pobyt škůdce. A to je moment, kde bych rád zabrzdil.

Jak to je se "zázračnem" třeba v té přírodě? Je to ono, co cítím na dlani zjara vmáčknuté do stromu, když do úctyhodné koruny konečně proudí míza? Je to ono, co vnímám tím dotekem? A může to tak zůstat? Není to ohlupování mých smyslů, když jsem už jako dítě vyčetl, že stromy mízu mají a v ranách zlomů právě pod tlakem zjara prýští? Že vlastně hlava mi jen podsouvá k osvojení událost tušenou? Bude to tak. A splynutím s místem i upřeným soustředěním se stávám čtenářem toho výjevu.
Není to podobné téměř už zachráněnému kostelu v Solci, kde v lodi úplně sám během oprav jsem tolikrát postál ztišený a užaslý nad tím výtvorem? Uměním nejdražších řemeslníků, v časech těch nejschopnějších. Díval se do míst po vykradeném mobiliáři a propadlým stropem k ohromnému trámoví a říkal si, co lidí jen třeba věžní zvon v časech minulých životů přivítal a potom zas vyprovodil. Kolik to místo "pamatuje"! Proč slunce vitrážemi kreslí po zlámané dlažbě co sklíčka nadiktovala? A kdo to dal jim. A k čemu?
Kolik v chrámu domyslím událostí! Co za podněty k mé hlavě a není to podobné jak u toho listu, i na kmeni zjara? Není to výsledkem mých "předzkušeností", hry s představou a chuti k pohledům "do dálky"? Je. Dobře totiž o kostelu vím, protože jsem si ho k opravám nastudoval, čím si prošel v časech. Proměnami v slozích i karamboly! Poslední byl ten socialistický. A hlava to chytře podsouvá. Stojím tam v úctě před uměním, těch zdí obklopených hřbitůvkem, aby mé podněty závratně těžkly z těch náhrobků. Smysly jsou v obrátkách, nechce se ještě klíčem pootočit, když sanktusní věžičkou přiletí brhlík. Za triumfálním obloukem cosi hledá a když vidí, že je otevřeno, odlétá kolem mne. S nějakým pokřikem. To všechno celé je pro mne z obrazu výpovědí. Jako když poodstoupením hledíte do pláten a zkoušíte vladit se do mysli autora.

A tak to mám se vším v tom Dobrodružství poznávání, jak v podtitulu rozhlasu říkají dětem. Nemyslím, že je to něco tak výjimečného. Vkladem - více či míň, to má každý. Pak už jen záleží na chuti pracovat s tím.
Jde podle mne o jednu z nejdůležitějších disciplín pro život. Stejným měříte lidi, onu Přírodu, technické finesy v zaměstnání, poznávání vlastní bytosti a úkolů k ní navazujících. Život.

Na přednáškách k dětem dbám, aby se učily chuti a umění využívat závity v hlavě pro hledání podnětů k bohatnutí. K odpovědím a zpupnosti v podezírání dalším. Nevěření prvnímu a ověřování výsledků. Hledání postupného a narůstání.

Uvedené si mohu dovolit napsat právě i návodem. 35 roků se slavíky a nemožnost být do tématu "zaškolen" autoritou, mne vyučilo.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 22.

21. prosince 2016 v 21:05 | Pavel Kverek
Náhodný výběr

Abychom vyhlížení nového roku vyplnili trochu jiným nápadem, náhodně jsem vybral sedm obrázků, které uvedu.
Protože poslední si vyžadoval výjev dopovědět, přidal jsem fotku osmou. Bude to hodně zeširoka, tak se nedivte.

Po oslovení jsem se stal 2.7.2008 součástí programu Šrámkovy Sobotky.
Zájemce jsem provedl okolo Humprechtu a odměnou mi bylo, že vyšlo ve zpravodaji ohlédnutí od jednoho z účastníků a myslím, že vzpomínají dodnes. Daří se mi s posluchači navazovat srdečný vztah během akcí.


V Kněžmostě jsme usadili nové čapí hnízdo 9.3.2014 a po mikrofonu i přes obrazovku to oznámili lidem. Čápi hned toho jara přiletěli, ale k smůle zase odletěli. Čekáme dodnes.


V pískovně u Obrub 30.6.2007 proběhl odchyt břehulí kvůli ptačím parazitům.
Sám tak neumím užít si to, ale když přijede odborník z Moravy, přijede i s nábytkem. Kdyby se mi síť tak amatérsky nezachytla za manžetový knoflík, bylo by to před ním na jedničku.


Vyfotil jsem žluvího samce v čase, kdy otevřel zobák. To aby vynikl nástroj, kterým v létě obírá moruše, ptáčnice i maliny. Co mu říkáte takhle zblízka? Není ta naše ornitofauna nádherná?
Budu upřímný a povím hned, že takováto setkání při odchytech křovištních slavíků jsou vzácností. Datum: 9.6.2012.


Tento kout jsme s panem místořídícím učitelem a jedním ornitologem tehdy zachránili pro modráčky. Víte co je milé? Že přeživá dodnes.
Zrovna včera jsem absolvoval jednání o krajině, možná se trošku blýská na časy.
Mokřady u Koprníku 1.4.2012.


Tohle asi poznáte, kde s tím platí na jihu. Je hezké, když se slavík takto usadí na žebříčku, že si ho vyrazí na minci a každý den se ho dotýkají.


Plastika špičky střechy včelína. Tady je k slunce západu.


Tady k východu. Kolem to začíná kvést, přichází máj.


Když už jsem zmínil začátek máje a protože tu dnes moc vět nepřibylo, napíšu ještě o tom čase ve vztahu k slavíkům.

Je to dost ozpívané téma! Kluci lákají holky pod rozkvetlé větve upatlat pusy od rtěnky. Večerní máj je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas, kde... ..Však to znáte.

Ten příběh otcovraždy se odehrál nedaleko, vy, co jste zblízka, to určitě víte. Že Mácha tudy pochodil. Odkudpak obsadil do role slavíka? Kolem Bezdězu skoro nejsou, jestli ho nesebral tady, tulák jeden..

Mám ten moment taky rád. Působí snad už trošku kýčovitě, ale co v tu dobu čerstvě rozžhavení slavíci vyvádějí, co jisker kolem z toho toužení!
Takhle to tam po keřích jiskří. Nějak podobně. Možná.


To už vypadá spíše silvestrovsky, na to ještě čas.

Slunovrat v sobě

21. prosince 2016 v 0:05 | Pavel Kverek
Dny, v nichž jsem uvěřil

Kdo myslí, že se chystám rituálem oslavit dnešní slunovrat, mýlí se. Fandím té prohře noci, to ano, nefandím rituálům. Pro můj život jsou zbytné, přestože slunovrat svou cenu má.

Pár vět ale k tomu životu bych mohl - ostatně sliboval jsem cosi víc o sobě. A dnes se to hodí.

Dohlédnu ještě, jak přišly k vrátkům s knihami dívka se ženou - jak prý nejlépe na život. Viděl jsem v očích až děsivou odevzdanost, ale i obavu. Možná o mé směřování, možná jen jestli je neodmítnu jako všichni kolem. Nevyhnal jsem je, životem tolik nepospíchám a názorům jsem otevřený. Znal jsem ty jejich tiskoviny, jednou jsem v nich četl o tahu vlaštovek. Na texty ostatní jsem se necítil odborníkem, nerad bych někomu ublížil, mým mravokárcem je pouze krajina. Ovšem u té ptačí migrace šlo o natolik rafinovanou manipulaci, že jsem dočetl spíše jen v lítosti. Nabízené u vrátek pak čerstvě odmítl a mluvil spíš já. Poslouchaly.

Proč o tom píšu?

Jsem věřícím jako ony, nemůžu se posmívat jim ani jinému v jiném. Ať si dnes se svojí hlavou udělá každý co chce. Přesně tak totiž voní svoboda. Sám věřím v přírodu a, i když jdu po cestě docela dlouho, uvěřil jsem teprve nedávno. Bezesporu, o léčivé síle bylin netřeba pochybovat a zem je pár roků už také kulatá, tak jsem to ale nemyslel a kdo v bylinkách umí, má mnohé snazší. Vím, co říkám. Já ale směřuji trochu jinam. Bojím se mluvit o zázracích (nemohu je sobě totiž dokázat), ale něco se přeci jen děje i v mojí ornitologii. Jde o náhody? Nezdá se mi. Dostavuje se před tím totiž jakési "tušení něčeho". Pak člověk svolí myšlenkám k odchodu a v jejich utichání to nakonec přijde. Potřikrát už! Jestli chcete, vezmu vás k tomu, když je tak významný den. Alespoň pro mne.

Evoluce je mi srozumitelnou a navíc mám možnost v studijním oboru se dál a znovu přesvědčovat, že takové je možné i pokračující. Mohu to přirovnat ke krabičce, abych byl názornější, kterou většina zná. Od bedny jež jsem nosil s cívkou na zelených zádech, kdy po kličkou zatočením se ozval řev naproti, tohle postoupilo. Jak šel vývoj a zdokonalování, dnes vyťukáte kombinaci na sklíčko a hned vás vyvolaný třeba na opačném konci republiky slyší! A ještě odjinud - například slavíci. Jak si zvykli kolem mimoúrovňových křížení silnic a sbírají v okraji pomlácený hmyz! A jejich mláďata bez cizí rady na jedenáctém dnu vyskáčí z hnízda, ač lítat vůbec neumí! Zázrak? Dědičná informace. Ne víc ani míň, než skryté poselství ve vajíčku.


Jsem rád, že vyšlo moje zrození stranou válečného běsu. Jsem rád za dobu, kdy věda už může bez obav konečně bádat a plodit pro všechny třeba ty telefony. A pro mne nalezne důvod odcházet za slavíky. Jsem rád v registru dárců krve a šťasten jestli pomohla těm, co si uchráněni demagogií ji dovolit mohli.

Jsem - jak ale zjišťuji - taky dál od slavíků a třeba se k tématu vrátit...

Znal jsem ornitologické výsledky ze zahraničí, navázané k mezidruhovému křížení příbuzných slavíků. Jenomže jednak to bylo poměrně pionýrské (bez laboratoří) a hlavně jsem to chtěl uvidět očima, které mám sám. Potravou pro hlavu, kterou jsem k tomu dostal. A mělo snad bláhové snění v svém čase utichání přeci jen dojít cíle den před koncem máje 1997! To když se mi povedlo v Dolním Pometují najít hnízdo se snůškou od smíšeného slavičího páru a před kolegy okroužkovat oba divné aktéry lásky, co v přirozeném výběru tolik selhali! Proč? Ona - s zimovištěm v samém jihu, on v centru Afriky. Ona tmavá, on rezavý. Uvěřil jsem, že něco takového je přeci jen možné. Na vlastní oči! Poctivě pak prochytal lesík v té louce, abych se ujistil, že jsou vážně svoji. A když se z pěti vajíček později podařilo probrat k životu dvěma schopným mláďatům, bylo vyhráno! (A nebo prohráno?)!

Brzy mi to ale přestávalo stačit. Výzkum jsem svobodně "překopal" a začal pátrat po takových mláďatech v jejich dospělém věku. Přečetl další listy seriózních materiálů, snažil se najít znaky, po kterých křížence poznat a potom už věřit a věřit. Den před koncem dubna 2002 se mi do ruky dostal v lesíčku u Kolomut podivný slavík. Nenápadné znaky v opeření mne nedovolovaly prsty hned otevřít a okroužkovaného zpěváka pustit. Byl jsem si jistý, že pták je produktem smíšených rodičů, ale jak v tom čase důkazy podat, když téma bylo neznámé. Robustní bastard, jenž terorizoval v sousedství spořádaný pár slavíků obecných, obtěžoval jemu partnerku a jeho na potkání mlátil, vrátil se i v roce dalším. Výsledek mého podezření místy vzbuzoval pousmání, ale já jsem mu věřil. Fotit jsem neměl čím, technika byla do batohu na kolo nepohodlná. "To", co přeje vytrvalcům, mi za výdrž nabídlo příležitost 10. června 2006 v březenském parku. Zase jsem křížence poznal, podobný prvnímu, jen nikoho nemlátil. Nikdo tam nebyl. Rezignovaně jsem ho "jen" popsal, okroužkoval a pustil. Zavdal ale domněnce, že hybridi tak vzácní nemusí být.

Přišel čas, kdy jsem pořídil pokrokový přístroj. Chytrý, netěžký, pohotový. Bral ho s sebou s vírou, že není všemu konec. A přišel 17. červen 2007, kdy spolu se synem - začínajícím kolegou jsem chytil podobného u Bakova nad Jizerou. Tady už štěstí přálo připraveným, dokumentace i otestování DNA poté promluvily. Uvěřil jsem, že téma ovládám.

Když se mohou objevit hybridní samci, proč ne samice? V literatuře byste se dočetli proč ne. A přesto z pokusů ve voliérách takový "úlet" popsaný byl. Z přírody jen "v nadšení" a bez důkazů. Vědecky vzato - nebyl. Nikdo, nikdy, nikde, toť´ vysoko nastavená laťka! A přesto mne to popichovalo k myšlenkám, proč by tak nemohlo být. Přišel 3. červen 2009. Nejel bych mezi zevláky periferie klopýtat v plesnivých leženích, mezi jehly od povzbuzovadel. Smluvil si však se mnou reportáž novinář, chtěl zažít "terén" v lakovkách. Pak tedy parkoviště u obchoďáku no a ty "záhonky". Aby to vypadalo profesionálně a šetřil jsem mu čas, přijel jsem o chvíli dřív a zalovil. A pak už jen mluvil nepublikovatelně, ruce mi vibrovaly, když jsem bral později jeho volání z mobilu. Přispěním novináře byla fotodokumentace dokonalá. A konečně jsem se se slavíky mohl vyfotit v objetí. Všechno jsem měl z okroužkovance sebrané, pustil ho a nechal redaktora završit reportáž. Když odešel, polomrtvý nervozitou jsem se k dálnici vrátil. I ve dnech dalších jsem se vracel, abych vyzkoumal víc. Už to ale nešlo, nenašel jsem ji tam, jen zpěv podivného slavíka i v tuto pozdní dobu po místech zněl. Toho, který mne pozoroval, když jsem sklopku pod svodidlem tehdy vybíral. I to mi pomohlo v odvážném verdiktu. Domnělá hybridní samice - nehnízdící a neplodná, mu pobláznila hlavu a zmařila jeho poslání!


Ještě prošla odstraněním klíšťat a vydezinfikováním.


Takhle klesáte od Prahy k Boleslavi, milí čtenáři. Kolem toho místa.


Moje čekání do konce roku bylo nekonečné. Ale před Silvestrem zprávu, která do kabinetu přišla, uložil jsem si na místo, kde se nepráší. Co jsem v létě předpokládal, opakovaná zkouška potvrdila. Uvěřil jsem tím potřetí! I v to, že ač jsem obor nestudoval, zvládám ho k vlastní spokojenosti - a taky trpělivost, že růže přináší!

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 21.

20. prosince 2016 v 17:23 | Pavel Kverek
ORNITOLOGIE V KRAJINĚ DOMOVA

Výstava pod tímto názvem se uskutečnila 16. února 2012 v městě na Klenici - Dolním Bousově.


V předu Jirka Čejka, šéf Strany zelených. Na druhé straně Mirek Boček, starosta města Dolního Bousova.


Docela vpravo bývalý starosta a dnes podstarosta Josef Vynikal. Autor výstavy zřejmě soudě podle výrazů demonstruje svoji závislost na tématu.


Vlevo Ludmila Fejfarová, promlouvá Tomáš Grindl.


Vzadu u stolku manželé Šavrdovi, když ještě žili.
Stačil jsem přátelům darovat slavičí knížku a paní z ní v nemocnici manželovi četla. Velmi brzy jeho odchod následovala, ještě jsem jí na chalupě pod ořechy stačil pohrabat listí toho příšerného podzimu.
Nechyběli do té doby na jedinéém Vítání ptačího zpěvu. Vyhráli soutěž v odhadu délky toku Jizery, aby vzápětí přiznali, že jsou vodáky.
Vykovali jsme tehdy pěknou odměnu se "slavičím" pírkem z mědi a vročením.
Existuje dnes "jejich" slavičí lokalita poblíž obce Buda v okraji lesního psího hřbitůvku. Slavík tam několik let od jejich objevení vůbec nebyl, až jsem měl strach, že místo zanikne. Letos hnízdit přiletěl jeden z jejich dávných potomků.

Zvlátní pocity mne tam při chytání pod trojklanným obřím dubem provázely letošního léta.


Trocha slavičí slávy na papíře.


Z průběhu výstavy. Vpředu je část mého týmu.


Společné foto mladých návštěvníků.
O více jak čtyři roky jsou dnes starší.
Upozorňuji na hocha úplně vlevo, dnes už by mi za to nepochybně ukázal přinejmenším vztyčený prostředníček.


Městu se podařilo získat bezplatným převodem budovu fary, která v nezájmu léta hrozila zřícením. Teď ještě kostel postavit na nohy. Co ale s ním?