Prosinec 2016

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 20.

19. prosince 2016 v 18:44 | Pavel Kverek
V KRAJI ZLATÝCH SLAVÍKŮ

Další výstavu hostilo město Bakov nad Jizerou.
Bylo to 4. dubna 2009.
Téma jsme představili trochu jinak a zájem byl znovu potěšující. Využili jsme zkušeností z předešlé akce, instalovali do podmínek, jaké se nabízely.


Výstavu zahájil zakladatel muzea Vladimír Bednář.


Chtěl bych napsat o pocitech. Tady to je docela asi vidět.
Jsou to chviličky kdy se mi v hlavě děje dost. Dovedu se za podobných okolností výborně soustředit. Nosím hlavu, co to má ráda. Obavy o výsledek jsou najednou pryč, přátelé co budou mluvit jsem přivítal po straně, kývli jsme si jako - že "dobrý", akademická pětiminutovka vypršela a pak už čas vámi pleskne o hladinu - plav! Třeba se přinejmenším neutopit a má-li to být navíc událost, dobře si už teď lehnout na vlnu a nechat se nést. Médiem, které mohlo stejně tak utopit.
Řeč k publiku je lépe si nechystat, výzkum "žiju", netřeba se bát, že bych nepromluvil.


Starostka města Jana Štěpánová a za ČSO Pavel Vašák. Nádherná slova se rozprostírala starou budovou, byl jsem hrdý na slavíky, jak je lidé začínají objevovat. V krajině, v sobě.


Kameraman a režisér Bedřich Ludvík vytáhl vzpomínky na spolupráci, jak jsme se potkali nad pramenem Klenice a pak i nad slavíky. Bylo to milé a lidi to bavilo.
S odstupem času si říkám - kdyby člověk věděl, co má přijít. Že bude kmotrem knihy právě o těch slavících, co ho chtěli mít už tady hostem v krajině, na jejich vernisáži.


Byla docela delší až dlouhá. Lidi to tak nejsou zvyklí mít, ale slavíci to chtěli.
Vystoupil Ivan Literák. Přijel za nimi z Brna a nabídnul téma, že sešlí nestačili koukat. Myslím, že stejně působí na posluchače tamní veteriny.
Tady mluvil o spolupráci, o objevech výzkumu ve vztahu k jejich zaměření. O propojení oborů.


"Živá" expozice byla koncipována jinak než v Boleslavi, ale znovu jsme poznali, že tohle u lidí zabírá. Hlavně u dětí. (Na snímku pracovnice kněžmostké kanceláře pro krajinu Lenka Macounová s dcerou. Kdyby sem náhodou přistoupila, což blog může umět, pozdravuji a přeji pěkný čas).


Teď jsem vřadil jinou zajímavou věc.

Senátor Jaromír Jermář - člověk, jehož rozměr mi začíná docházet spíše až teď, s vlastní zkušeností z politiky.
A bývalá knihovnice Karla Mikešová z Kněžmostu. Žena, která mne naučila chodit na místní kulturní akce, abych po jejím odchodu všechno zas ukončil.
Člověk renesanční, skromný - až tak, že jí zřejmě nevadí, když nedávná kniha o Kněžmostu na ní pro všechno sousední docela zapomněla. Jakoby besedy s osobnostmi typu Komárka či Kubátové šlo zajistit sundáním z věšáku. Jakoby pokora a empatie, s jakou k práci a lidem přistupovala, byla něco samozřejmého.
Tahle chvilka je vaše.


Pan docent z "Lesárny" v Suchdole Vláďa Bejček s částí mého realizačního týmu.


Jan Jihlavec z úřadu pro přírodu v Mladé Boleslavi a Stanislav Kovář - malíř, v jehož atelieru se dcera připravovala.


Mistr Zdeněk Gola (znáte z minule) a Láďa Havlík, dokumentarista po regionu. Člověk sledující dění velice činorodě.


Veliký podporovatel slavíků na akcích, které si pro lidi vymysleli - Jarda Bejr, uzenář. Nikdy jsem to s žádostmi k němu nepřeháněl, ale když jsem přišel, jednou mne nevyhodil.
Vedle Vlasta Novotná a kousek Ludmily Fejfarové (znáte z minula, tak mi to tu odpustí). Vlastu Novotnou ne, a tak jen základní charakteristiku - vážím si jí.


Na posledním obrázku musím stihnout vlevo v zcuchaných vlasech zbytek týmu - Tom, a přímo ve světle okna boleslavský historik Karel Herčík. Ten, vedle uměleckého kováře Jiřího Hiekeho (na fotce vpravo).


K výstavě v městě na Jizeře (přestože bude následovat ještě třetí akce) musím říct, že ji nic už nepřekoná.

Nevěděli jsme po oslovení, co si od začínajícího muzea slibovat. Jak v prostorách téma ukotvit, co lidi, jestli přijdou. Snad i proto, že do tamního zpravodaje dopisuji a chodí zdarma do schránek, i proto se povedlo.

Vybral jsem tváře, které mne napadly. Ale asi bych si dovybavil i jiné, paní Dagmar Mocová, další bakovský kovář na poslední fotce v kraji a fůra lidí kolem, ale to by na třetí díl nezůstalo.
No a vidíte, bývalý náměstek z ministerstva Franta Pojer, který slovo amatér vysvlékl z pejorativního pláště a nešetřil uznáním. I jemu tady děkuji.

A na další si vzpomenu, až bude pozdě.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 19.

19. prosince 2016 v 7:47 | Pavel Kverek
Vážení příchozí,

děkuji za ohlas stránkou o něco níž a jsem rád, že s blogem žijete.

Řeknu na rovinu, chtěl jsem zvýšeným úsilím i vyzkoušet, jestli si ten anonymní okruh slavičích přátel bude chtít pravidelně dělat radost odkliknutím sem. Chce.

Na svátek slunovratu jsem chtěl napsat o sobě konečně trochu víc, abyste věděli, jak to vlastně mám. Protože se zajímáte docela o mnohé, klidně bych se rozepsal. I o tom, jak si nemyslím, narozdíl od vás některých, že by se témata měla nechat vyjít tiskem. Pro to nejsou vystavena, forma je "ošizená", opravdu jen pro blog.
Ale k té středě. Protože jsem před chvílí zjistil, že k výstavám je takového materiálu a jeden cennější druhého, budu je muset tady "odvysílat" každou zvlášť po sobě. Moc by tím záměr jinak utrpěl a nechtěl bych si dovolit z těch lidí někoho vynechat. Mnozí, jak jsem s úděsem zjistil už nežijí a bylo by uctivé pár slov každému věnovat. Bude to ale tak, že na středu to tady přeliju a pak to očima postíráme. Doběhne třetí výstava a přidám něco s hlavy.

ČTVRT STOLETÍ S KRÁLEM PĚVCŮ

Bylo to 19. září roku 2007.
Bez zkušeností, spíše jen s nadšením jsme představili slavíky v Mladé Boleslavi v muzeu. Snímky přírody dostal možnost připojit v druhé části Pavel Hanibal.

Zahájení v podání ředitele muzea Luďka Beneše.


Promluvil jsem co autor, to přeběhneme (ještě si mne užijete dost) a pak už se slova ujala osobnost československé (ale v čase emigrace i zaoceánské) ornitologie Jarka Klápště. Složil výzkumu velikou poklonu a přestože už mezi námi není, nikdy ta slova nezapomenu.


Pak promluvil z ČSO Lukáš Viktora a zavzpomínal i na chození za slavíky svými, v mládí na Kolínsku.


Promluvil za Kroužkovací stanici Jarda Cepák, i on si vypůjčil k obdivu slavíky Mladoboleslavska a provázal řeč s přínosem kroužkování republikovému.


Hlavu "v oblacích" mám na obrázcích proto, že prvně takto před lidmi jsem si z úst osobností uvědomil, že to moje "chytání" může být viděno tak pochvalně.

Další obrázek už zachycuje diskuse nad tématy.
Tady je právě fotograf Pavel Hanibal (mluvil i v úvodu), dokumentující můj syn a vzadu vlevo vzácná žena, manželka J. Klápštěho - Pepička.


Když jsme u dokumentování, zády k nám populární "rozhlasák" paní Milena Lukavská při práci s mikrofonem pro Periskop - pořad pro děti na ČRo II.
Vzadu vlevo Tomáš Grindl - znalec krajiny a podředitel bousovské školy.


A pozvání přijala i tato osobnost vedle paní Gringlové. Karel Samšiňák. Ještě mne před odchodem ze života poctil svou přítomností. Daroval knihu s věnováním a řekl: "Věnuj se Pavle i těm parazitům u slavíků, vím dobře, co říkám". A opravdu věděl - ostatně uvidíte na výstavě v Bakově, kde téma dostalo pozoruhodnou dimenzi (promluví tam o něm jiná osobnost v oboru, která vážila cestu na vernisáž až Moravy.

Sobotecký patriot K.Samšiňák, ač jsme se znali léta z redakční rady vlastivědného sborníku, sem mi krom knihy přivezl nabídku na tykání. Byl jsem v rozpacích a netušil, že to je jenom na chviličku.


Na dalším snímku je Zdeněk Gola - grafik, botanik Václav Ptříček a Ludmila Fejfarová - úřednice, která přírodě ještě dokáže pomoci.


Diskusní kroužek kroužkovatelů, s těch co neznáte - Martin Brejška, znalec kukaček (ne ve smyslu hodinářském, i když u Martina nikdo neví, je nesmírně schopný) a Mirek Lubas, výborný ornitolog z horní Jizery.


Bez komentáře.


Součástí "živé" expozice byl i tento výjev. Na nic jsme si nechtěli hrát, tak to prostě chodí. I odpadky byly součástí zátiší, takže i s maličkou divokou skládkou. Pak volali od pana primátora, zda bych ho výstavou neprovedl (do té doby údajně muzeum nenavtšívil). Líbila se mu a zanedlouho přišlo pozvání na magistrát, kde byl přínos oceněn.


Dcera měla na starost věci tyto a podobné.


No a mistr Gola - jak sám říkal - namotivovaný lektorem na přednáškách v U3.V, přinesl toto dílo: Slavík pro pana Kverka. Pozorný posluchač a jak jsem se mohl přesvědčit, velmi slušný člověk. Stali jsme se přáteli.


Došli jsme společně do finále.

Možná jsem nevyzvedl všechny, co k vyzvednutí byli a také ne ostatní návštěvníky. Všem jsem ale po rádiu tehdy poděkoval, takže snad v pořádku.
Tým ukážu třeba v Bakově.

Konečně sníh!

18. prosince 2016 v 19:37 | Pavel Kverek
Zasloužila si tato neděle sníh. Ikdyž plamínek uhasila.
Kdo už by nevěděl v Polabí jak sníh vypadá, můžete si ho překopírovat. Ale jsou jistě místa, kde sněhu dost.


.

K dotazům a ohlasům

18. prosince 2016 v 14:31 | Pavel Kverek
Dotazy vás, kteří píšete mimo stránku řeším pokud možno obratem, to jste zjistili. Hlasy k určování na vašich záznamech mi dají někdy víc práce, abych podal co nejobsáhlejší výklad, tam prosím o strpení, Karle.

Z ohlasů se asi nejvíc objeví teď v konci roku, ale dnes přišel jeden, který mne moc potěšil. Je totiž od kolegy, jehož ornitologii sleduji a vážím si ho. Doplnil mi materiál k příspěvku o odchytovém místě v Keni, v rezervaci Tsavo. Neměl jsem jej a tak mne láká vymyslet v tomto prostoru do konce roku pro východní cestu slavíků tmavých ještě příležitost. Alespoň okomentovat onen výkaz slavíků obecných, který - byť nepočetně, též s nimi počítá. Co to je za ptáky a jak by zřejmě vypadala jejich kapka krve.
Já myslím, že na to téma, mimochodem velmi atraktivní, ještě dojde a že bych detailněji rozebral ptačí postup tam, i cestu zpět, která - pozor - nemusí být po ose a nemusí být kupodivu kratší!

Děkuji Romane, vážím si slov, jsou mi cennou podporou psát dál i pro ornitology jako jste Vy.

A k čtenářům ještě větu - je jasné, že bych s dechem nevydržel takhle po celý rok. Rozvěšet 365 příspěvků si zatím netroufám, třeba někdy k stáru. Až se to stane.

Připravuje se...

18. prosince 2016 v 8:57 | Pavel Kverek
Způsob, kterým letos na slavičím blogu dobíhá konec roku je nezvyklý jak pro vás, tak pro jeho tvůrce.
Ukazují se za pochodu věci, které by mohly pomoci mnohému. Jsem tak zvyklý i z výzkumu, vše probíhá též "za pochodu", jak přicházejí podněty.

Tady bude dobré asi vždy čtenáře "naladit" dopředu na téma následující, aby se už při čtení článku současného mohl takový rozhodnout, jestli přistoupit i příště, anebo vynechat.

Takže - pro díl číslo 19 se chystá pokračování v kultuře.
Podíváme se za výstavami. Byly dosud tři, fotek mám i díky přátelům dost, bude to milé. Kdo v pondělí přistoupíte, najdete něco, co ještě nebylo. Alespoň ne v takto ucelené formě.

Čtvrtá výstava je zamýšlena na rok 17, kdy si výzkum připomene 35 let od zahájení. Brr, šílené!
Co všechno se změnilo? Třeba "Listopadem", když právě dnes přečíst o výročí od úmrtí pana prezidenta. A se svobodou? Tu si dnes konečně může každý uchopit po svém. Získali jsme ji a já se z ní těším bezmezně. K ostatním výdobytkům toho zlomu budu zdrženlivější, abych příliš nemoralizoval.

Tedy zítra představím výstavu proběhlou v Mladé Boleslavi, později v Bakově nad Jizerou a pak dolnobousovkou. Tato plastika je z ní.


Bylo to krásné pokaždé. Vždyť jenom lidi, které jsem oslovil o slovo za slavnostních vernisáží, neodmítl jediný! Fakt skvostná sbírka osobností, však si na ně počkejte. Co na tom přesmutné, že někteří už tu nejsou. Myslívám na ně v časech, kdy hlavu uvádím do ticha. A nechávám s důvěrou v oddanosti znamení Ryb. Ona dobře ví, jak té své "chemie" využít.

Hezkou neděli, kdo jste přišli.

Odpočítávání s blogem - díl 18.

17. prosince 2016 v 21:27 | Pavel Kverek
Chytání v horách

I když se to tady občas objevuje, nezaškodí dnes určité porovnání.

Zažil jsem podzimních horských odchytů víc, pojďme se spolu podívat na dva. Obě místa jsou při severní hranici republiky - jedno v Čechách, druhé na Moravě.

Nejdřív ovšem řeknu o co na nich jde.

Na prastarých tahových cestách se líčí ptákům do cesty jemné ornitologické sítě. Ptáci, směřující mezi hřebeny či podél masivu k sníženinám, kde očekávají lepší povětrnost a oslabenou překážku, letí často nízko a dají se zachytit. Dnes s rozvojem techniky se využívá podpůrných prostředků k nalákání (zvukové přehrávky, světlo).
Na těchto akcích, které koncem léta a v podzimu běží mnohde po Evropě, se okroužkují tisíce ptáků. Někdy i velikých vzácností!
Horská sedla stlačí hejna i jednotlivce do relativně úzkého prostupu, kde už čekají výzkumníci.

Nejprve pojďte do Krkonoš na hranici s Polskem.

Szrenický kotel (vlevo) severně sedla Tvarožníku doslova "nasává" opeřená křídla a směřuje do Česka.



Tam už jsou mezi tyčemi nalevo i vpravo (nyní nenataženy) sítě a v tichosti vyčkávají.


Přílet na hranu sedla.


Tady jsem vychystal jakési "rozloučení v modrém".
Můžete si tipnout, o co jde.
A podobně učiním i v případě následné kolekce fotek.


...

Vítejte v Jeseníkách, nedaleko měst Šumperka a Jeseníku. Vítejte v Červenohorském sedle! Místě nádherném stejně, jak bylo předchozí.

I tady lze v čase migrace vidět a nachytat velké množství ptáků a zatímco v Krkonoších tradice zanikla, tady se před lety životadárně objevila.



Vypínání nárazových sítí.


Předposlední obrázek je z noci, kdy i vy máte možnost díky nasvícení reflektorem vidět táhnoucí červenku. Kde byste to jinde zažili. Bílé skvrnky kolem jsou poletující sníh.


A opět "rozloučení v modrém", tentokrát definitivní. Kdopak z vás pozná?


Nashledanou devatenáctého prosince, kdy do velikého svátku bude chybět chvilička.
Jednadvacátého před polednem se noc ve svém zpupném rozpínání zastaví a brzy na to začne zkracovat. Slunovrat!

A my se mu tady myšlenkou taky přiblížíme, protože jde o jev, kterému lidé uvěřili už dávno. Každý rok si pak mohli ověřit že důvod k slavení platí, že se Sluncem konečně posilujícím bude zas dobře.
Mám tyhle věci rád. A jak napsal už kdysi Jirka Waldhauser v jedné z knih - v každém z nás je kapka keltské krve! A ve mně dvě.

Diskuse k dílu č. 17

17. prosince 2016 v 13:04 | Pavel Kverek
K zástihu Rákosníka zpěvného (Acrocephalus palustris) v Keni.

Nejprve si řekneme něco o druhu.

Tento rákosník umí na rákosníky poměrně pěkně zpívat, koncertuje i v noci - pozor! a přilétá jako jeden z posledních migrantů.

To je on.


Proč přilétá pozdě? Má to daleko domů, to je jeden důvod a další třeba ten, že čeká. Je totiž rákosníkem spíše "nerákosním", najdeme ho na suchu, tedy v bylinném patru kolem svodnic. A tam je potřeba, aby kopřivy dorostly.

Táhne s několika výraznými přestávkami (i k přepelichání) až na jih Afriky a jeden český výsledek kroužkování pochází úplně z mysu, kde "nazelenalého" mrtvého ptáka našel surfař.

Kdo sem chodíte déle a zajímá vás i odborná poloha blogu - víte, že můžete přijít k poznatkům, které jinde nenabídnou. Jedním z nich je záležitost, kterou doprovodil specielní výzkum. Jedná se o klíště, které si za určitých okolností mohou ptáci přinést z cest či zimoviště. V případě slavíka obecného, kde můj výzkum prokázal totéž, vzhledem k jeho tahové cestě přichází v úvahu pouze Afrika. U nás zavlečené se však dál nerozmnožuje.
Všechny podobné "zátěže" ptákům během kroužkování odstraňuji a desinfikuji ranku. To i tehdy, neslouží-li parazit k dalšímu výzkumu.


Klíště Hyalomma marginatum jsem nalezl už 2x právě i při výkumu slavíků. Fotku před odstraněním nabízím.


Pojďme ale ještě k rákosníku zpěvnému, kterého se výsledek kroužkování týká.

Oblast Ngulia Tsavo je rezervací, kde pod vedením evropanů (Graeme Backhurst) probíhají odchyty mnoho let. Místo nedaleko Kilimandžára leží na postupu ptáků Velkou příkopovou propadlinou jihovýchodní tahové cesty a jak zmíněno v článku k zástihu, máme doklady o rákosníku zpěvném, který tam je na průtahu koncem listopadu opravdu početným.
Pochází odtud ale díky neuvěřitelnému štěstí i první doklad o průtahu slavíka tmavého s českým kroužkem. I pro tento druh je Tsavo poslední zastávkou před dokončením cesty na jih kontinentu.
Cíle dosahují ptáci v prosinci. I slavík tmavý tam je chytán v období velmi početně, náš výsledek bohužel neodkrývá původ průtažného mladého ptáka Náchodskem.

Ptáci jsou v Keňském parku odchytáváni ve dne i v noci a počty kroužkovanců jsou obdivuhodné.

Jak významnou roli hrají na cestě dalkových ptačích migrantů zastávková místa ukázal i jiný projekt, který zkoumal migraci přímo slavíka tmavého. Geolokátory nabídly zpětným přečtením sice jen dva zápisy podzimní cesty, ale oba podobné co se týče načasování cesty i vlasního schématu. A Ngulia Tsavo byla i tam místem, kde se oba skandinávští ptáci téměř potkali! Ukazuje to mimo jiné na skutečnost, jak dospělí zkušení jedinci zvládají i tuto obtížnou etapu života.


Připomeňme si v závěru, jak slavík tmavý vypadá.
Sameček je z hnízdiště u řeky Warty a z cesty se vrátil v konci dekády máje.


Technická informace

17. prosince 2016 v 11:15 | Pavel Kverek
Návštěvníci blogu už mnozí natahují oči, pokaždé když se tenhle nadpis objeví.

Buďte zatím klidní, jak vidíte - třeba reklamy se zklidnily.


Mám věc jinou a je povahy regionální. Je dokonce pravda, že téma se tu mohlo objevit už dřív, včerejší dotaz není prvním toho druhu.

Čtenář se zajímal pro svého nadšeného syna o možnost chodit do kroužku, chtěl přímo do ornitologického.

Pravda je, že pár kluků podle mých sítí prošlo a nejméně jeden je dnes úspěšným ornitologem, ale sám kroužek nikdy nepovedu a na okolí opravdu nejsou.
A napsané teď bude platit pro vás pro všechny.

Přeci má takový nadšenec možnost uvidět odchyty a kroužkování i pohladit peří (já jsem ten, kdo myšlenku podporuje na rozdíl od některých jiných názorů). Na našem Vítání ptačího zpěvu. Najdete to v blogu mnohde vždy zkraje května. Tak hledejte.

Co se týče kroužků, existují v regionu některé sdružující mladé ochránce přírody. Zblízka sám vidím do jednoho a to v Dolním Bousově a kdyby se mi někdy ještě nějaké děti měly snad narodit, chtěl bych je mít právě u těch dvou zapálených vedoucích. Odkaz na stránky někde najdu.

Vážení rodiče, kdo vnímáte důležitost vést děti ke vztahu k přírodě, začněte u ochránců přírody. Děti tam získají směr a rozvinou nadšení, budou zkraje všestranní a pak jim už kroužek třeba ornitologický vyberete po republice.
Navštivte web České společnosti ornitologické, získejte si tam přátele v oborech a uvidíte, jak třeba léto lze velmi jednoduše dětem ornitologicky záživně navonět.

Pro bousovskou skupinu jsem i besedoval, ve Slavičím háji se starají o budky, které vyvěsili - jak říkám, paní Lenka a Pavla to s nimi opravdu umí! Vždyť třeba u záchrany té káně střehomské to byli oni, kdo zajistil pomoc zvířeti v nouzi. Jakou větší reklamu by skupina potřebovala? A za kání se do zvířecí nemocnice jedou i podívat. Uznejme - my ostatní, není to od nich správné?

Já i tento slavičí blog tu je pro vás připraven též, ale v mezích možného víc co milý kamarád. Přesto jsem i já nikoho nikdy s odpovědí neodmítl. Není nás - a teď si to můžu konečně dovolit, protože v této formě to není podbízivé - přátelé zas tolik, abychom mohli na sebe kašlat. Pojďme dál spolu si pomáhat a ve výsledku vše přetavit v pomoc krajině, chcete-li krajinám. Ony o tom v té své statečnosti nemluví, byly tu dřív než my a mají svou hrdost, ale potřebují nás!

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 17.

17. prosince 2016 v 9:15 | Pavel Kverek
Událost nedávných chvil v KS NM Praha



Rákosník zpěvný kontrolován v Keni!

Rákosník zpěvný s českým kroužkem byl kontrolován 4. prosince na známé odchytové akci v NP Tsavo v Keni. Jedná se o desátý nález našeho kroužkovance tohoto druhu v Keni, 6 ptáků kroužkovaných v NP Tsavo bylo kontrolováno u nás. Další 3 ptáci byli zastiženi v Malawi a dva v Jihoafrické republice. V případě nejnovějšího zástihu se jednalo o samici, kterou kroužkoval jako hnízdící 10. června letošního roku v Praze-Hostavicích Vilém Jarský.

(zdroj Facebook KS)


Zajímavost si společně vyložíme abychom porozumněli. A nabídnu pro nás z okruhu slavičího blogu souvislost, vztahující se k místu kontrolního odchytu.

Tak se tu během dne otočte a zadíváme se přes "Palustráčky" dneska hodně do dálky, abychom nakonec skončili u slavíků.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 16.

16. prosince 2016 v 20:47 | Pavel Kverek
Fotky a komentáře

Vybral jsem obrázky o kterých si myslím, že by vám mohly zpříjemnit večer. A kdo si myslíte, že příjemný už máte, pozvěte blog jen tak lehounce k osvěžení.

První, co člověka zaujme, je řád. Příroda má kamenný. Co je k fungování dostává přednost. Prověřované, opravované, spontánní.

Třeba tady. Koláče květů - ty, které ještě potřebují zaujmout milence, sledují životadárné paprsky závisle. Zbylé si odvádí zrání v poklidu do ústraní.


A podobně je tady.
Nejsou opilí, jen život skončil. Na poslední slavnosti se ještě potěšili a odešli. Nebudou třeba.


Tahle je veselejší. Tady se žije. Ale ač se to nemusí zdát, přes onu pohodu i tady jde o dost. Otakárci v čase léta patrolují nad územím, aby zachytili feromony budoucích milých a v svatebním reji splnili, co mají. Jistě jste poznali - otakárek fenyklový, u nás vídanější.


Tady upomínám na krajinu dávného dřívějška.
Najdou se takové obrázky ještě. To je barev, co hrůzných plevelů! Tak jsme je z krajiny vymlátili. Pro zrno. Se vší krásou.


Byli jste někdy u pramene? Nabrali vody? Nebojte, horší, než ta vaše navyklá nebude, i kdyby studánka hostila žáby.
A energie? Co vám to říká? Myslíte, že tu nějaká je? Samozřejmě, že je! Stojíme u zrození. V čistotě nádherného! Kolik jen bláhovců ten úkaz volal k oslavení!
Nikdo asi nepoznáte, jde o jeden z pramenů Malé Mohelky v oblasti podještědského Lesnovku, místa vskutku impozantního.


Krása a smrt! Tak by se mohla jmenovat fotka, příliš tedy neostrá. Neostrá proto, že pavouka jsem si nevšiml. On ale tam číhá za vylomeným okvětním lístkem v bráně smrti! Hmyz letí za vůní až naletí.


A tohle se vám bude asi líbit. Přírodní lékárna.
Zkoušeli jste někdy bylinky? Nasbírat si vlastní a podle návodu usušit. Uložit do plátěného pytlíčku a pak, pak se k tomu obřadu vychystat. Zalovit po stříbrné z nálad a pustit tam tu Přírodu. Budete živí, uvidíte. A živí jak!
Kolega ze Slavičího háje Pavel, má doma v průjezdu rozvěšenu levanduli v kytičkách. Co myslíte? Sedí se u něj příjemně?


Tak teď se nadechněte zhluboka! Tyhle růže, kdyby u vás kvetly, ucítíte na dálku! Jsou ale už tolik vzácné. Kvetou kratičce, ale je to rozkoš.
Poléhavá a beztrnná růže galská na jednom z bousovských nalezišť.


Teď ukážu přírodu statečnou, tady tu naši. Přežívající na nejmenším možném prostoru. Šel jsem tam spočítat život jednou. Samozřejmě mne lákala hlavně ptačí křídla, ale i tak to tam dýchalo nahlas. Síla živobytí!


A teď mám po ruce vteřinu s zničenou krásou. Ale ona tam nestojí nejvýš!
Předlouhé ostruhy vzácného otakárka ovocného urval ťuhýk, ale motýl se k vykladení zachránil a krčí se ještě vystrašen. Slunce se ho už ale chystá zavolat zpět.


Zalistujte kalendářem nazpátek.
Jsme v luhu vlčoplských lesů, v kobercích bledulí. Copak ty zvonečky a lačné včely, ale ta vůně! Po jaru k nám natěšeným!


Jakou má barvu úhor, když léto nahlédne. Tak to znám z dětství ze všech těch motýlích luk, co kolem zavánělo.


Slíbil jsem dopoledne i trochu legrace, mám ji.
Meteorologická služba Slavičího háje! Spolehlivá.


A kdyby mělo jít o více předpovědní jistoty, je tu posila.


A pak už jen předpovídat týmově.


Ještě veselost nekončí.
Takhle to může vypadat, když jdete po stopách věků hluboko pod zem.
Jezírko s základy prastaré dřevěné stavby (vpravo dole) v čase prvního rozkrývání.


A pojďme z toho do smutku.
Znám v krajině kdejaký kout. A jsou v ní i místa mocná.
Veterána na Zájezdech už takhle neuvidíte. Zbyl z něj pahýl a člověk si tady v celé brutální tvdosti uvědomí známé - Žádný strom neroste do nebe!


Abych předešel nářkům milovníků rezavého peří, že žádné nedám, jeden starší obrázek po ruce mám.
Někdy si říkám, kdyby člověk znal místo toho prstýnku z hliníku, kde leží. To by bylo zajímavé. Neumím to ani po letech.


U slavíků už zůstaneme, aby to bylo stylové.

Hledal jsem nedávno pro hradišťské Dolce snímek nejkrásnější a nenašel. Mám ho až teď. Je to hloupé dávat ho tam nazpět, pověsím ho sem a vy si zavzpomínáte.

Je to ten "jarní výbuch" v pozadí s panoramaty. Tak tohle, když tam vážení uhlídáte, budete se vracet i o píchlém kole!


Když se na hnízdištích stane toto, jsou slavíci ve dveřích.
Poznejte, jak si krajina zpěváků váží a co je ochotna pro tu chvíli udělat. Když tam půjdete v zimě, projdete bez zájmu kolem. Ale teď?


Tady je trošičku jiná, ale ve stejné příletové vteřině. Jsme jinde.


Takhle bude vypadat Slavičí háj - slavíků ráj.


Pojďme na poslední.

Je úchvatná po své výpovědi. Já ji pro vás nepopíšu a vy, aby vás to tady bavilo, si vlastní titulek vymyslete.

Jen už technicky: Jde o končící slavičí léto na Staré Studénce a místo slavíka už v síti visel akorát lístek. Kde mají listy srdeční krajinu, víme to některý z nás?

To je pro dnešek vše. Klidně se tady procházejte už sami. Krajina k vám dál promlouvá..


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 15.

15. prosince 2016 v 19:52 | Pavel Kverek
Za nejkrásnějším z slavíků

Pojďme za modráčky. Díl je to patnáctý, jsme tedy tak nějak v půli, půjde o sváteční věc. Je to téma opravdu srdeční, vy poznáte, že nejde o nějakou moderní líbivost u mě, že ten vztah je pevný. A zasloužený.

Začlo to četbou knih ještě před tím, než jsem mohl kroužkovat. Kdybych zašel doma do knihovny, knížku bych našel. Znal jsem tu kapitolku zpaměti, tolik mne ptáci přitahovali. A mohl ještě slyšet staré ptáčníky, jak modráčky lapali na červy. To mi neměli dělat, to mne ulovilo. A pak už jsem je "zkoušel" podle starých pravd a zvyklostí a představte si - vůbec nic!

Tvrdilo se, že zjara kolem velkých řek je šance (upozorňuji, že tady druh nehnízdil). Trčel jsem u Jizery a v každém mihnutí "ho viděl". Byly to červenky, dnes to vím. Však jich taky byly plné sklopky! To ony naplňovaly pravdy chytačů, že hladoví modráčci na tahu jdou za červíky jak diví. Jediného jsem nechytil a po čase rezignoval.
Zase jsem listoval knížkou, zase si lámal hlavu, zas chodil koukat k řece - a zase nic. Kdyby aspoň jednoho, abych věděl, že to snad platí. Ani to!

V roce 1986 jsem se rozhodl, že vyzkouším v oblasti táhlé hlinitopísčité výspy Červenského rybníka chytání rákosních strnadů do sklopek. Sítí moc nebylo, ani já jsem na tom nebyl lépe. Chytal jsem, jak jsem uměl. Aspoň se člověk musel snažit.

Prodral jsem se širokou rákosinou až na úroveň hladiny při vtoku Spyšovského kanálu v SV části obrovské hladiny, houpal se na rákosových stoličkách v nízkých gumovkách (jiné nebyly) a věděl, že dřív nebo později tam zmizím a naberu si. Byl březen pár dnů po narozeninách a v rákosí zimno. Rákosní strnadi už ti první ale doma byli a já chtěl vyzkoušet, zda by šli chytat. Kláda nad kanálem byla vratká, ale asi po ni nějaký ten pytlák přejít dokázal, jinak by tam nebyla. Než jsem se odvážil a vyzkoušel průhyb jestli mi holínky postačí, natáhl jsem první sklopku v místě nastoupení v představě, že zvědaví a hladoví strnadi využijí rozšlapané cestičky k nasycení. Bidlem se podpírajíc a neuvěřitelně balancujíc na lávce jsem přeci jen smrdutý kanál překonal. Fascinován velkými bublinami těch nejjedovatějších barev co vystupovaly z bahna vždy v místě vpichu. Věděl jsem, že když spadnu, krom gumovek se v hnusu rozpustím nejpozději ihned.
Vkročil jsem na břeh co břehem nebyl, ten se zahoupal, ale udržel. Když jsem tam píchnul tyč pro cestu nazpátek, aby nespadla do vody a neuplavala, podívám se na místo se sklopkou a śíťka byla překlopená. S batohem ostatních jsem se vydal nazpátek, abych tu, co jsem otřesy lávky sklapnul znovu aktivoval. Aby tam nebyla zbytečná.
Tabulky ranního ledu klouzaly po sobě a odjížděly, jak jsem je rozrážel holí a když jsem byl kousíček před "vyloděním", hlava se mi zamotala. Síťka sklopky ponadskočila! Tak přeci se bude kroužkovat, učím se ty strnady rychle.
Když jsem se při výstupu vyhýbal pastičce, abych ji nerozšlápl, neviděl jsem nikde polobílá koncová pírka strnadího ocasu. Ptáček byl podivně tmavý, otočený ve směru touženého útěku. A pak se ukázal. Nemohl jsem vůbec dýchat, zcuchané vlasy umastil pot a jen velmi opatrně jsem ramínko pootevřel, kdy druhá ruka ptáčka přes síťku jistila. Byl to modrák!
Až teď jsem uviděl červenorezaté barvy kořene ocásku, až teď jsem uviděl bájnou "hvězdu" náprsenky oproti knížce tak neskutečně blankytně modrou!

Škoda jen, že dobová fotka barvy neumí, lépe snad i pro mne. Byl jsem tak přezářen!


Hlava se hned po okroužkování a vyfocení Zenitem z fotopušky pustila do záhady, jak to že o rybnících a rákosí nikdo nikdy nemluvil. Jak to, že takhle v březnu, jak to, že vůbec tohle to?!
Domů jsem odjížděl v štěstí. Taková klika, takový objev, zítra jsem znovu!

To jaro jsem měl tři. A začal si všímat krom chytání i ptáků samých. Jediný nebyl stejný! Ten bez hvězdy, druhý s nepatrnou a třetí z samečků s nádherně širokou jako z knížky!
Tah brzy přešel a pak se už nechytlo nic. Samičky žádné a to měly letět později.

Pak se toho v letech dalších stalo strašně moc. Chytání jsem propadl. Byl jsem najednou jedním z těch starých ptáčníků co uměli líčit!

Dám pár fotek, tohle by trvalo do Silvestra.

V dálce (mezi labutěmi) místo, které si pro pozdější bahnitou šíji vysloužilo jméno Červenská kosa.


Způsob, kde se dnes chytá.


Mnozí samečkové ještě nemají lesklé svatební peří, jsou teprv na cestě domů.


A tenhle už nikam nepoletí, do cesty se mu postavil krahujec.



Klidně se k tématu vrátíme, do konce měsíce máme čas.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 14.

14. prosince 2016 v 21:15 | Pavel Kverek
Loučení v Slavičím háji

Přišel jsem v poledne, abych jím prošel, oživil vzpomínky a rozloučil se.
Je to jen na chvíli, ale už se tam letos asi nedostanu.


Zas jsem se přesvědčil, jak je moje území obyčejné a že vlastně pořádně nevím, na co lidi pozvat. Výsadby opadaly, traviny mlčí, šípky přešel mráz. Nu což! Aspoň je můžu jíst.


Z jabloně přeci odletěl kos a za jeho společnost jsem vděčný. Hejnko stehlíků prohlíží rumisko při okraji parku a hledá nějakou pochoutku. Vše dozrálo, semínek plevelů, jenom si vybrat. A jsou tu také strnadi, věrní vlastenci. Kolem zásypu pro zvěř zimu přečkají. Jsou v prostém opeření, samečkové teď mají do jarní krásy hodně daleko. A ještě střízlík tu pobývá. Než napadne sníh.


Jak se čas posouvá po našich životech i po krajině, krásně to uvidět na jabloni.
Fotil jsem pod ní slavíky z letních odchytů. I teď jablka ještě drží, ale ti slavíci, kdeže už jsou? Na zimovištích, právě dorazili. A myslím teď na ty tmavé - uherské, co letí až k jihu. Do špičky Afriky.
Už jen na tomto momentu by se šlo tady dlouho točit. Vytáhnout fotku a docenit jedinečnost okamžiku.
Držíte v ruce křídla, která když mají štěstí a zkušenost, dolétla k Bosporu, anebo do Řecka, to nikdo neví. Tam prvně pořádně zabrzdila a nabrala sílu. Dál je tu otázka - odkud k nám přiletěla? Tmaví slavíci nejsou zdejší a hnízdit mohou od Dánska po Skandinávii. Východnější už letí jinudy.

V půlce srpna se každý z nich odrazil z domova, proletěl kolem Klenice na cestě dál. Jen jsme se ho tu nad ránem dotkli. Dál už směr Afrika. No a v předjaří potáhne nazpět hnízdit. Není to úchvatné? Píšu to tady ve snaze povědět pocity, které mne provázejí. Jasně, když se kroužkuje a ptáci chytají, není čas na podobné. Ale když odletí a sítě se balí, pak už čas je.

Už jako rybář jsem podléhal obdivu nad migrací úhořů a vím na sebe, že tyto dálkové přesuny mne fascinují. I proto jsem si po rybách vybral slavíky, protože odlétají. A zjistil taky, že čas kdy tu nejsou jde pěkně využít na přípravu, hodnocení a v mém případě i na sdílení s vámi. A s jinými.
Kdyby byl člověk zvědavý víc, bude si klást i otázku, jestli je možné takového slavíka zachytit za rok. U těch našich si lze na staré mistry na jaře vsadit. U těchto průtažných je šance mizivá. Muselo by jít o náhodu, i když se ukazuje, že u starších ptáků lze předpokládat držení hnízdiště i zimoviště jednou vyzkoušeného, o zastávkových místech se mnoho zatím neví. Mluvíme pořád o pěvcích, ne třeba o čápech. A Slavičí háj pro slavíky tmavé ze severu Evropy není ani tradičním zastávkovým místem, jde o náhody šikovně posílené chytací taktikou.

Vidíte, i takhle jde pobýt pod zimní jabloní, kterou stejně jak jiné necháváme ptákům k dosklizení. Pobýt tam při vzpomínce na slavíky. A kdo bude chtít, může si myslet, že místo ty zážitky v sobě má a drží, tak jak vám připadá třeba na bojištích. Kdy cítíte z okolí podivnou úzkost. Proč ne? Chemické procesy v hlavě to citlivým opravdu zprostředkují.


Slavičí háj tím, že se prokázal průtah slavíků přes něj, má tak další "hvězdičku". Máme radost, jde v místě o největší objev sezóny.
Není to pro dnešní vstup příhodné zakončení?


Na shledanou patnáctého zítra. Půjdeme na modráčky do bažin.


´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´Zvláštní hlášení ´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´


Knížka o slavících prý není pomístně k dostání. Tady u autora ještě je k dispozici, můžeme poslat, kdo bude chtít dobírkou.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 13.

13. prosince 2016 v 19:41 | Pavel Kverek
Co z toho mám?


Možná by vás některé zajímalo, proč věnuji tolik času z mého života ornitologii a v ní pak především kroužkování a v konkrétním zaměření na slavíky.

Fůra lidí si drží nějaký koníček, u mne zvítězilo ptactvo. Dalo mi hodně práce naučit se alespoň v obecné rovině ptačí druhy, s kterými se tu člověk může potkat. Zbytek najdete v knihách.
Baví mne systematicky přemýšlet nad zadáním, baví mne svoboda v tématu, že si mohu zvolit úplně co chci.

I slavíky jsem si vybral dobrovolně, nikdo mi je nepřidělil. Našli si mne tak nějak sami. Věděl jsem od začátku, že to s nimi bude hezké, minimálně zpěv že je záživný a velice brzy jsem žasnul třeba nad hnízdy. Vím, že mnozí byste chtěli nad takovým se mnou postát a užasnout nad tou ptačí radostí i starostí. Schovat se někde poblíž a dívat se, jak to v přírodě funguje. Jak si vás rodiče za chvíli přestanou všímat pokud jste v klidu. A vám pak obličej nařídí vykulit oči a jindy se pousmát. A taky se s nimi bojíte, máte strach o výsledek když vidíte to snažení. To obří úsilí obou v diktátu Přírody. Přílétli se rozmnožit, proto se páří, zahrnují pozorností a něhou, proto pak s nasazením života odlákavají lasici, kunu či kočku, proto křičí na veverku. Těla pak mají opotřebená odříkáním, vše směřují mladým. A ti rodiče nešetří, chtějí z hnízda připravení co nejdříve pryč. A taky dlouho nečekají, jakmile jim nohy zesílí, už z něho vyskáčí do okolí. Co na tom, že křídla ještě neunesou, pud sebezáchovy je strká ven. Pak je chodíte pozorovat, jak se učí létat, jak o rodiče pomalu ztrácejí zájem, jak si pomalu začínají s životem věřit. A u všeho toho můžete být. Máte-li možnost navíc kroužkováním přiblížit se jim ještě víc, máte vše potřebné, abyste se jednoho dne zamilovali. Téma už ovládáte, dokážete předvídat co bude, napnutí jste nad výsledky kontrolních odečtů. To vám teprve otvírá oči! Poznávate netušené a jdete ještě dál. S každým tím jarem se dovídáte víc, až by se mohlo zdát, že víc už to nejde. Chyba lávky! Pořád je co se učit.

Chtěl jsem vás vzít dnes do rákosí a seznámit s modráčky, půjdem tam jindy, kdybych zapomněl, připomeňte.

Ještě se se mnou podívejte z okna k mlýnu přes ulici.


A úplně odjinud - přídám fotku, která zachycuje, jak moderování přírody prožívám.
(Historické putování - Kněžmost)


VPZ 2017

12. prosince 2016 v 3:21 | Pavel Kverek
Vítání ptačího zpěvu, s námi v pořadí sedmnácté, bude v sobotu 6. května od půl sedmé po celé dopoledne.

Zvažován je Slavičí háj v Dolním Bousově prodloužený vycházkou k rybníku Zvolínek.
Proběhnou odchyty pro kroužkování, pojednáno bude o samotném projektu vyvíjejícího se ptačího parku, komentovaný poslech ptačích hlasů.

Věříme, že si nenecháte ujít příležitost sejít se společně na jediné akci v roce, kterou pořádáme.
Kontakty a upřesňující informace naleznete v předjaří na tomto webu.

Očekávané druhy: kukačka, slavík, cvrčilka zelená (prostředí třtin ptačímu druhu vyhovuje a Slavičí háj je po okolí v současnosti jedním z mála útočišť těchto nočních zpěváků).

Obrázek upomíná na akci z roku 2014, kdy při návštěvě rybníků u Koprníku (r. Nový) na Kněžmostsku byla odchycena též kroužkovaná labuť a z nohy jí odstraněn zaseknutý háček s zaškrcujícím rybářským vlascem. Ještě že se Tom vyškolil v odchytech těchto rozměrných ptáků "na housku" na jihočeských kempech pro mládež na Řežabinci :))
Profesionální zákrok, kdy se ani nenamočil.
Zejména děti nečekanou vložku ocenily, stejně jako následné ošetření poraněné nohy ptáka desinfekcí na koně z mobilní podkovářské dílny. Bez silných kovářských kleští bychom hák vůbec neuvolnili).


Závěr akce v roce 2011, kdy se děti dělí o sesbírané acháty.


Rok 2015 a společnost mladých asistentů těsně před chycením slavíka pomocí přehrávky hlasu.


Dnes už má tato původně jen ornitologická akce rozměr i společenský. Velký důraz je kladen právě na děti, aby se naučily s přírodou spolupracovat a uvykly vzrušujícímu dobrodružství poznávání.

Akci pořádáme v spolupráci s ČSO a bude včas i na jejich seznamu.
Podzimní festivaly nepořádáme z časových důvodů, proto si do (za chvíli) nových diářů "Vítání" včas zaznamenejte.
Akce se koná za každého počasí.

Fotografie z archivů laskavých účastníků. Děkuji.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 12.

11. prosince 2016 v 22:14 | Pavel Kverek
Pobytem na hranici

Myslím si, že zajímavým tématem pro dvanáctý den dvanáctého měsíce roku by mohl být slavík tmavý. Druh u nás vzácný, více spíš přehlížený.

Nadpis zmiňuje hranici a já to vysvětlím.

Jednak "můj" severovýchod Mladoboleslavska je hranicí pro slavíka obecného v šíření z Polabí dál (o tom řeč nebude), pak ale určitou hranicí je i naše republika ve vztahu k hnízdnímu rozšíření slavíka tmavého. Snad nejsem příliš složitý, vyložím to tak, že sice jeho areál leží severněji, i u nás se však občas objeví. To jsou ony poměry na hranicích, protože i náš obecný se tu a tam objeví někde "výše", jak dokazují hlášení od zpravodajů.

Pro Faunistickou komisi při ČSO jsem měl zrevidovat doklady hnízdění čistých párů slavíka tmavého a výsledkem byl jediný případ, který bylo možno akceptovat. Od Záhlinic na Moravě. Ostatní ne a tak vyznělo doporučení.
Přesto se u nás slavík tmavý vyskytne a je-li jím na jaře sameček, často i zpívá a o to se opírá řada hlášení. Samičky unikají pozornosti, jsou tiché, na průtahu rychlé. Jako tato od Slavičího háje v Dolním Bousově.


Chytit lze na jaře i "tichého" samečka, který buď protahuje, anebo se pokouší o nějaký zálet v mimodruhovém vztahu. Tento z Červenské kosy se ale "nepokoušel".


Většinou ptáky, kteří opravdu nejsou v prostředí vidět, zachytí náhodně sklopka (chytací zařízení kroužkovatele), protože ti jeví o nástrahu zájem.

Za opravdovým hnízděním bychom museli na samý východ Slovenska do mokřadů Latorice, nebo do Polska a začít v místě společného výskytu obou druhů u řeky Prosny. Nebo pak stranou v Německu u řeky Odry.

Nabízím snímek od polské Warty.


Měl jsem příležitost s kolegy projet Polsko na východ a zažít už jednolitě zpěv slavíků tmavých. Bobří vrbiny mohutných řek hostily tyto slavíky po desítkách a člověk jinak vzácnému zpěvu brzy přivykne.

Takhle to tam vypadá.


A takto se zkoumají hlasové projevy.


Slavík tmavý zimuje na jihu Afriky. Jeho migrační trasa je tedy mnohem delší než u slavíka obecného, který letí do Sahelu. I proto je přílet na hnízdiště pozdější a váže se ke konci I. dekády máje (pro ty nejčasnější).
Slavík tmavý také je tím, kdo se "dokáže učit". Zpěv umí přizpůsobit slavíku obecnému, ovšem "tvrdý" akcent a "rozvážnost" pomlk by jej prozradit měla. Sám jsem si ovšem naběhl k pobavení celého týmu, který měl slavíka z předchozího roku označeného a jeho divný zpěv zaznamenán. Chytit jsem jej dovedl, očím uvěřit nechtěl. Přitom se jednalo skutečně o druhově čistý exemplář. I proto pokora před tématem, záludností je pořád všude dost.

Ještě dám fotku bobřích skluzavek do řek, kde jsem vynašel možnost být v odchytech podle pobytových stop úspěšný. Jinak by v té vrbové džungli člověk chytáním utonul.


Řeky tam vidět zcela svobodné, což od nás neznáme.


A ještě v zkratce téma kříženců, kdy se ukazuje jasně, že vývoj oddělování příbuzných druhů není ještě u konce. Příroda si opravdu od samého začátku vede svou v uspořádávání a představách všeho a my při tom můžeme být během svého života svědky krátkého segmentu celku.
Dík ale za příležitost toho strhujícího poznávání!

Takto jeden z potomků mezidruhového selhávání může vypadat. A já se obrázkem s vámi pro pondělí loučím.


(Hybridní samice z předměstí Mladé Boleslavi, jediná svého druhu pro vědu potvrzená).

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 11.

11. prosince 2016 v 14:00 | Pavel Kverek
Odteď k příletu

Sliboval jsem, že vás vezmu s sebou k tomu vyčkávání, k trpělivosti, kterou lze přeměnit v setkání. A protože samozřejmě mám v archívu obrázky i z prosinců, jak podnadpis velí, začněme hned!

Z šedesáti hnízdišť jsem vybral podregion Mnichovohradišťska konkrétně zářez Nedbalky v oblasti Dolců. A zase byste mne přistihli, že moje nadržování stojí na vodě, chci totiž říct, že místo je jedním z nejkrásnějších. Až budeme před Silvestrem procházet jiným, pravděpodobně to tam vyčtete zas. A vím, čím to je. Tím, že do té krajiny dávno patřím, jako jeden z těch stromů, jak kamenná zídka v ústraní zapomenutá z pradávných sadů. Je mi tam krásně.

Pojďte tedy na to nejbližší z tří hnízdišť, nejbližší silnici k Hoškovicím.

Je prosinec a krajina ještě neusnula. Nejde jí to a poslední roky je to potíž. Takhle to tam vypadá. Břízy za rýhou potoka v slavičím trní a na obzoru Český ráj. Vrch Mužský a vedle stěna skal.


Takhle to pod korunou keřů prosvítí lednový sníh.


A pohled od silnice, tedy z opačné strany. Ten už je ze 4. dubna, pokročili jsme v čase.


Končí se právě tady krajina Podještědí a končí tu také slavíci se svým rozšířením. Kdo by odhlédl stranou do dálky, uvidí majestát Ještědu s technickým unikátem od stavitele Karla Hubáčka. A po sněhové přeháňce.


Já bych ale vaše pohledy přeci jen radši už namířil k zemi, protože v prvních dnech dubna už místa žijí a bude na co koukat. Třeba na bledou modř rozrazilu, která je možná právě tím erbem krajiny. Ve skromné nádheře, viděné jen těmi, kteří mají čas pro pomalost a oči k nacházení. Vy se nad tím obrázkem chvilku pozdržte a uznejte, že si nevymýšlím.


I pod keři, kde v létě je šero se začalo žít. A poznat jsme to mohli už od cesty, po vůni. Rozkvetly violky a kolem s jahodníkem, jehož čas přijde později, máme před sebou část přírodní lékárničky, velmi účinné. Ale i radost nad projevy jara.


Před koncem dekády už přeci vidět proměnu i z dálky. Břízy se chystají kvést a koruny kudrnatí.


A ještě tedy pohled z větší vzdálenosti.


Není každý rok stejně na den totožný obrázek, ohlíželi jsme se rokem 13, rok 9 vypadal na přelomu dekád takto. Vím, že byste se rádi zeptali: "Kdy už přiletí nějací ti slavíci, když předpokládáme, že tam jste na slavících". Ano, stalo se jedinkrát za 34 let, že se slavík vešel příletem do první dekády dubna. Do samého konce. A nebudete možná věřit, bylo to právě tady. Ale ač v terénu bývám v tom čase už několik dnů, kontroly bývají negativní. Ovšem tušíte, že i to je pro můj Kalendář slavičích příletů velice cenný údaj. Nádrž v autě to v tak růžových barvách ovšem nevidí.


Jakmile se však stane toto, jsou slavíci blízko. Obrázek je ze čtrnáctého.
Jaro se opírá do života neskutečnou silou, kteří se dočkali, oslavují.


Jak o den dva později dole u potoka rozkvete střemcha, musí se mít člověk už opravdu na pozoru. Noci se oteplují, večery plné drozdího zpěvu, vůně všude nekonečno.
V nabyté závislosti zjišťuji, že rok od roku víc bývám nervózní. Ze setkání. Jak má člověk zkušenosti a se slavíky odžito, bere si to z něho hodně.
Chvíle večerů by se daly krájet, vypínám v sobě badatele a rychle přepínám na romantika, protože tohle nesmí propadnout. Slavík je k oslavování! Na něj to tu všechno mělo počkat!
Od potoka volá krutihlav, tedy pták, co letí též z hloubky Afriky. Už to musí přijít…


A taky že jo. Rezavé mihnutí nad cestou a tiché přistání nedaleko. Zkušené oko povyhazovalo z hlavy druhy, které by se mohly blížit záměnou, a k autu odcházím napnutý. (Nedokážu si představit, že by mne nyní někdo odvolal na práci, to bych se zapřel).
…A pak už všechno to chytání, o kterém tady z obavy o slavíky opravdu nechci široce psát, běží a zkušenost mne přivádí k výsledku.
Tak tady ho vidíte. Nepotkáváme se prvně, jak poznat hned.


A podle čísla lze vyřešit s přesností, o koho jde.


Po druhé dekádě už slavíci i kolem zpívají. Starší jsou zčásti už doma, ve svém.
Pohled na místo z druhé strany.


Kvetou prvosenky pod takhle nádhernými stromy.
Už víte, jak přírodu vnímám? Ta třešeň za chvíli pokvete. Nevzdala to.


...

Slavíci přiletěli (fikce) a my zde návštěvu ukončíme.

Možná snad ještě jeden obrázek.
Mladí, co se tu narodí a než údolí opustí, takhle vám obarví kůži, když se jich dotýkáte. Ne od borůvek, jak by snad mohlo svádět, od bezinek. S "pamětí" podobně dlouhodobou.


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 10.

10. prosince 2016 v 8:20 | Pavel Kverek
Slavnostní desáté vydání.

Za pěkný ohlas, který se nachází pod nedávno zveřejněnou Technickou informací a taky proto, že jsme na první desítce, dám z archívu něco úplně jiného.

Slavíky neošidíme, přidám je později, až něco vymyslím.


Text je pro ty, co jej přečtou, vzpomínky těm, kteří tam byli a ostatním pro radost.
(Dovolil bych si ještě ovšem upozornit na excelentní pojetí tématu paní Procházkovou, kterou jsme měli čest i s jejím mužem v kovárně pak pohostit).





Rozumím, měl bych k tomu asi říct o něco víc..

Srdce třeba - nebylo původní, samozřejmě. Srdce zvonů odcházejí, musí. Jsou měkčí a počítá se s tím. Tohle ještě opravit šlo, i když hromadu roků za sebou má.
Závěsný řemen je nový z dílny boleslavské, uložení zvonu je v pořádku.
Tím, jak mi kdysi odešel počítač, nemám ani jednu fotku z výhně. Kdyby se ozvala Iveta Kučerová a měla ještě někde nějakou, byl by to milý dárek.
Se Štěpánem Rakem jsme toho od té chvíle prožili společně dost, on s kytarou, já se slavíky. I kmotrem slavičí knížky on je. Zvon v Kláštěře jsem od těch dob neslyšel, zvoník Alex se myslím z míst odstěhoval. Opravdu srdce nenechal přerazit tenkrát, už takhle se do toho kovářům nechce, víte proč? Já se nebojím, příležitost za to stála. Nemohl jsem ty nadšence z dílny vyhnat.
A když jsem pak slyšel, jak se hlas starého zvonu s čerstvě vyměkčeným srdcem rozletěl zpod lamel chrámových žaluzií nad soutok Jizery se Zábrdkou, kde se potkává krajina Podještědí s Jizerskou, jak ruce kolem kostela se potkaly úplně stejně a krásně vystačily k obejmutí v té dojemné symbolice, jak bronzový hlas zvonu se rozvlnil - jak bývalo dřív, ten pocit zapomenout nejde.

Lidi se poztráceli od těch časů, i dáma časného narození Květa Procházková - kdo ví, jak to s ní dneska je, ale tenhle kousíček života, ten držím vážně vysoko.

===========================================================================================================

Zpod oblohy pod střechu

Dnes to bude celé s mojí tváří, příště se už když to půjde upozadím. Jak jinak to ovšem provést, když chci ukázat vteřiny z několika akcí. Ani autory fotografií všude nevím, snad mi prominou.

Komentovat budu jen krátce, abyste se vyznali. Pojďme se tím projít a kdo se uvidíte, tak zavzpomínat.

11. února 2012 jsem si vypřednášel v Bakově - Trenčíně u baráčníků mj. tuto roztomilost a to jsem netušil, co to bude za koncert, až ji nakrojíme.


7. května 2005 jsme během Vítání ptačího zpěvu navštívili jezero u Veselé.



5. května 2005 jsem coby lektor U3V v MB pozval posluchače v závěru přednášek do terénu za slavíky. (Buda, Bakovsko).



Věhlasný tábor mladých na jihu Čech. Tady se vyformovalo pro ornitologii hodně holek a kluků, a kvalitně.
Řežabinec 27. července 2006.


Otec - zakladatel Karel Pecl.
Tolik let mne lákal, až jsem syna jednou přivezl a dál začal vozit. Dnes pokračuje Jirka Šebestián a letní punkt mladých tak nezahynul.


Ani Karel ani já nejsme lidi, kteří by nepřáli legraci a jeho časosběrný materiál o historii tábora u Ražic nedaleko Písku obsahoval při promítání na setkání kroužkovatelů i tento obraz s mačetou. Snad by se mohl jmenovat "Zbloudilý chytač". (Dole u pasu je už samozřejmě vodní hladina).


A ještě tento: "Politizující kovář". (Na dovolené ovšem).


Pro dnešek zakončíme přednáškou z 19.ledna 2016 na Karmeli v Mladé Boleslavi, kde pro mne až nečekaně mladé dámy s profesorkou vytvořily takovou atmosféru, že setkání řadím mezi nejkrásnější, které jsem kdy absolvoval.
Kdybyste ovšem byli šťouraví a zeptali se mezi kolik - ne víc, než mezi padesátku.


Už blog těžkne a mračí se na mne při ukládání, na příště mám připraveno pár obrázků z vernisáží výstav, které jsme slavíkům po regionu vypravili.
Tak zas přijďte a třeba se na nich objevíte konečně i vy!

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 9.

9. prosince 2016 v 13:31 | Pavel Kverek
Když zdraví (ne)přeje (slavíkům)

Od dubna do září, od roku 83 do 16, mi rukami prošla spousta "rezavého peří".

Člověk ty slavíky přivírá do dlaně nacvičeným úchopem tak, aby jim neublížil, ale i tak, aby neutekli.
Při kroužkování, měření, vážení a nevím při čem ještě dalším je prohlíží a dokumentuje vše důležité, zajímavé. Přitom občas narazí na něco, co u jiných není. Barevné odlišnosti, odchylná postava ale i úrazy čerstvé i zhojené.

Vybral jsem zajímavosti, s kterými se člověk běžně nesetká. Nemusíte být znalci slavíků, myslím že mnohé vás zaujmou z přirozené zvědavosti. A komu by to na blogu nestačilo, pojďte s námi na jaře zachytat. O vycházce za májovým ptačím zpěvem.

Nebude dnešní téma kdovíjak romantické, věci příjemné nejsou, ale dobře vědět, že výzkum v rámci specializace přináší i podobné momenty.
A pojďme od nejhoršího k radostnému, které nabídnu v závěru.

Zdraví - nezdraví, přijde-li smrt, není co řešit.
Výzkum samozřejmě i tyto skutečnosti shromažďuje a vyhodnocuje, především proto, aby šlo v průběhu či ve finále stanovit, jak problém umenšit.

Takhle smutný obrázek se naskýtá kolem kdejaké silnice.

Vědecky spatřeno - zjišťujete, zda není přítomen na noze kroužek, určíte příčinu úhynu a zdokumentujete, v hnízdní době je dobré prohlédnoout břicho a pokusit se určit pohlaví (odlišit případnou samici podle hnízdní nažiny). Pomůže to k přehledu o vývoji hnízdění a dopadech na něj.

Přistoupí-li k zjištění člověk duše citlivé, nepřehlédne zobák v tichém výkřiku a dál pak povede myšlenky k hnízdu nedaleko, kde snůška osiří.


Když chytnete 20. dubna slavíka takovýchto per rýdováku je jasné, že máte v ruce hrdinu, který návrat lehký neměl. Měl ale kliku a to je víc!
Kdo dobře vidí, nepřehlédne při kořenech per světlé límečky toulců, z nichž pera rostou.
Kdybychom měli zpětně vypočítávat, kdy se to samečkovi přibližně stalo, šlo by zjistit. Přibližně před čtrnácti dny a to ukazuje na skutečnost, že někde v poslední velké zastávce byl neopatrný. Chvilku trvá, než je problém "vyhodnocen" a vychystána "záplata". Pak už roste peří zhruba čtyřmilimetrovou rychlostí za den a pták se dostává opět do formy. Během cesty to hendikep je, ptáci jej ovšem zvládají, jak dokazují i případy jiné.


Problém je větší, vznikne-li defekt takovýto. Podobného zpěváka žádná nechce. Nevidí v něm spolehlivost pro hnízdění i kdyby jí komponoval přímo na tělo. A taky parády při námluvách třeba, zářivé barvy udělají své!

To je případ tento, vůbec jsme v Brně nedokázali problém pojmenovat. (Tu hrůzu si zapamatujte, vystavím na tom závěrečnou radost).


V menším rozsahu vidíte poškozená pera ocasu u slavíka jiného.


Vraťme se ještě k jizvám na těle. Jednu vidíme a slavík se jí už nezbaví. Důvod znám detailně není. Může jít o poruchu v opeření, kdy v místě scházejí toulce, z kterých pírka vyrůstají.


Dalším problémem jsou deformace rohoviny, buď zobáku či nohou - a to vrozené či nabyté během života.
Tady třeba už ocenit přínos kroužkování, kdy jak vidět na letitém kroužku, slavík je sledován dlouhodobě a tím lze vyloučit problém vrozený. Vznikl v čase.
Jak se dnes už ale ví, i při horších deformacích ptáci umí přežít.



Pak jsou různé rány na těle, zhojené i třeba teprv se hojící, jako tato hluboká na břiše. Důvodů může být několik, nutno připustit i hojící se jizvu po cizopasné motolici Collyriclum faba, která byla znovu ve spolupráci s veterinární fakultou v Brně mým výzkumem prvně pro slavíka doložena. Jak se zdá, ptáci se nakazí v posledních evropských zastávkách alpského či appeninského podhůří, kde se parazit vyskytuje lokálně.
Stejně tak ovšem může jít o vpich trnem při pohybu keři.


Dalším problémem, na který se "neumírá" jsou různé podlitiny - chcete-li - modřiny. Nemají je tedy jenom lidé, ale jak vidíte i ptáci. U této samičky může být příčinou otlak ze sezení na snůšce, či problém zaviněný samotným snášením. Jde o samičku hnízdící poprvé a tělo enormní zátěži teprve přivyká. Zažil jsem jinou stejného věku na hnízdě mrtvou, kde se znalci domnívali, že podlehla selhání srdce při snášení.


A nyní, když jsem nasadil k obdivu nad slavičím "něžným pohlavím" popojděme, abych představil naopak starou dámu, tedy dámu "dříve narozenou", která je péčí o potomstvo tak zdecimovaná, že břicho už propadlejší mít nemůže.
Měřené rozdíly hmotností někdy ukazují na obrovské výkony ptačích těl, které akt rozmnožování žádá. Samečkové ovšem, jak se zjistilo - a tím nechci provokovat - rovněž hubnou a dost, ovšem nočním koncertováním!


Pro vaši představu, takto jdou mnohé před tím do hnízdění. Rozdíl na váze značný.


2. května 2010 se poštěstilo s tím otrhancem od Veselé setkat znovu. Přesídlil do Dolců k Nedbalce a nejen, že mu to dobře zpívalo a byl s nabídkou úspěšný, byl "v ohozu" tak pěkném, jak se na koncert sluší. Nebýt kroužku s kódem, sotva bych jeho proměny dohlédl!


Dnes více odborného, zítra pohodu.

A v neděli pozvu přesně sem, do míst nádherného setkání s "převléknutým" slavíkem, přesídleným právě na okraj Mnichova Hradiště, do nádherného údolí na vodu chudé Nedbalky.
Krom jiného ukážu, co dokáže jaro. Jak místo s kulisou Příhrazských skal se dovede vyparádit. Vůněmi a vířením včel.
Nashledanou.

Odpočí(tá)vání s blogem - díl 8.

8. prosince 2016 v 9:35 | Pavel Kverek
Na pulsu krajiny

Všechno si idealizuji a ještě, že těch procitnutí opravdu nepříjemných nebývá mnoho.

Nebudu tady psát o politice, jak se mne ptali, co mi to dalo. A jak jsem odpověděl o ideálech z náměstí, že jsem chtěl nejvíc zjistit, jak to s nimi je dnes. Tedy nedávno. Dnes už je to passé.
Nebudu tady psát o dávné partě, z níž jeden je po smrti a o většinu ostatních bych neopřel už ani kolo (jistě, že si o mne mohou myslet to samé).
Nebudu tady psát o spoustě věcí jiných, psát budu o krajině.
A to by se vám mohlo zamlouvat, bude to milé a nekonfliktní.

Právě proto idealizování z úvodu se stalo to, co se stalo. Kořením z krajiny zdejšího "Předrájí", z krajiny boleslavského Pojizeří, krajiny drané.
Fascinuje mne, jak v současnosti, když se tedy nosí ukazovat zajímavosti, hledá se najednou - co, kde. Dalo by se najít i u nás, ale chybějí už tak nějak oči a intuice a taky by dalo dost práce okolí objevu uvést do míry reprezentovatelnosti. Ale nám se stezkou v Bousově se to povedlo. Už ne tak se Slavičím hájem, ale to je to, o čem píšu.

Když jsem začal chodit domovinou, musel jsem se mnohému naučit tak, abych uviděl skryté. To u mne začalo v mládí, když mne houbařský maniak posílal do lesa "pro houby" a pak podle druhů v košíku kontroloval, jestli jsem opravdu všechna nadiktovaná místa absolvoval. Jak to mohlo dopadnout u zpupného kluka? Začal jsem chodit naschvál odpoledne, kdy houfy sběračů obtěžkány úrodou klopýtaly k domovům a těšil se na to nastupující utichání lesa. Pak jsem dokázal uvidět v onom ztišení opravdové zázraky toho rozšlapaného, rozhrabaného zotavujícího se chrámu.

Houby jsem sbíral domníváním. To když jsem na travnaté cestě (kterou každý v nevyhlášeném závodu po rozbřesku jen proletěl) na bocích jílovitých kolejí v jemné travičce sbíral křemenáče. S pocitem vítěze. A jinde na přesně daných nevelkých pláccích jen ponadzvedl zduřelé listí a už točil hříbkem! Hlavy zpola ještě světlé, ale třeně mohutného. Oškrabal a vše znovu zakryl, i s místem sběru. Ukládal do malého košíku s citem tak, aby se houby nemlátily a nebyly potlučené. A na stole doma pak hnusné. A díval se v pasekách po perleťovcích stříbropáscích a vřetenuškách na rudých štětkách bodláků, na které jiní pro celý ten spěch neměli čas. Které si nemohli dovolit. Poznával lesní koberec, co dokáže za zázraky, když slunce po něm zažhaví. Ostré odpolední, co jiní už neznali, protože doma pod pokličkami dávno dusili hmotu.

Chodil jsem se dívat na zmije, abych překonal hrůznost, kterou na ně lidská hloupost nakydala, a pochopil i to jejich místo v přírodě. Prohlížel kulaté hálky "duběnky" na listech a hledal v zažloutlé knížce pár vět o tom zvláštním úkazu. Prohlížel lesy, jak jsou si nepodobné, jak každý je jiný i podle světla a taky po vůni. To už málem při očích zavřených, jak to opájelo.

Po tomhle loudavém vzdělávání jsem aniž bych tušil přikročil k ornitologii. Hlava to pro tu příležitost prozíravě držela a nabízela k zhodnocení. Neměl jsem závodčí, žádné učitele (krom několika návštěv starého entomologa), musel jsem ke všemu sám. Šlo to. Dneska mám pocit, že Příroda si mne začínala už sama tenkrát směřovat k nápravě a zbohatnutí. Rozkrývala přede mnou obyčejnost a čím dál víc zkoušela, jestli už jsem "její", jestli už začínám nacházet. Zastavovat, rozhlížet se, vyčkávat, otevírat se, pohlazovat očima i prsty! Naučila mne pořizovat si důvod pro návrat.

Je opravdu tenhle kout obyčejný, odhlédnu-li od sbírky památek, jednoho přeúspěšného města a laskavého klimatu. Ale je možné i tady stále objevovat, protože - řečeno jednoduše - život neumřel. Ještě ne. Až někdy přemýšlím "v rytmu doby" - dala by se vůbec vystavět nějaká pozvánka sem k nám? A co tam dát. Obyčejnost v netušeném nadrozměrnu! Ano, to by mohlo být ono, tak bych ji pojmenoval. A prosil mateřštinu, ať mne v tom nenechává. Ať květnatostí a příměry mi pomůže k cíli. A v samém konci toho písmenkového procházení bych rozvěsil tyto obrázky.





A tenhle místo podpisu.


Odpočí(tá)vání s blogem - díl 7.

7. prosince 2016 v 18:09 | Pavel Kverek
Odčiněná nerozvážnost

Několik let jsem váhal, jestli se do tématu tady pouštět, ale myslím si, že dnes už zlého na tom mnoho nezůstalo.
Vyjasnil jsem si směřování a to, co mne s věkem čím dál víc začínalo štvát - jednak jsem konečně zastavil - a pak, začal i napravovat.

Dvojsnímek o tom vypovídá.


Začít musíme obrázkem spodním.
To, co na vás míří je prak a střelec pod černými brýlemi jsem já. V tomhle věku jsem sice už nestřílel po zpěvném ptactvu, ale přesto jsem se závislosti a brilantního umu nedokázal zbavit. Byl jsem tak neskutečně přesný, že kamarády nadhazované lahve na smetišti bouchaly jak petardy. Jednu jsem neminul a když se našla obrazovka, vystavila se na haldu a z velké vzdálenosti (protože byla vzácná a měla chvíli obstát) se střílelo až po odpočítání. Většinou to stejně byla lahůdka pro mne, když jsem nechal kluky každého jednu z praku vypálit. Nestřílelo se samozřejmě kamením, to by toho člověk moc nedokázal (zanášelo), ale kovovými výlisky z lisu, nebo kuličkami z rozmlácených ložisek. To byla munice skutečně přesná. Tam se ovšem muselo ložisko před rozbitím obalit hadrem, aby nás tvrdá ocel v prudkém rozletu nezabila.

Než vezmu do ruky bič a začnu se za ptactvo tady mrskat, musím uvést jednu přednost. Dokonale jsem se naučil pracovat s odhadem. Nemůže se nikdo pak divit, když jsem v Žatci na střelbách během vojny rozstřílel terč samopalem po jednotlivých ranách v malém černém středu "na hadry". Jako jediný ze všech útvarů, až lampasáci žasli. Chtěli mne potrestat za drzost, když se nejvyšší ptal, jestli jsem v civilu z něčeho střílel. Že tohle tu často nemají. Když jsem mu řekl o praku, vytočil se.

Zkraje jsem střílel ptactvo a bohužel docela přesně. Nastal pak u přemýšlivého člověka moment, kdy jsem se před oním "obrácením" zamyslel, jestli snad jednou ze mne nemůže být přírodě pomocník. Jenže v tom čase to byl spíše jenom záblesk podle známého - že z největšího pytláka bývá nejlepší hajný.

Až pohár konečně jednou přetekl a vyvěsil jsem první svoji budku v kraji lesa. A nestačil se divit, když modřinky nosily brzy na hnízdo. Když jsem na modřín vyšplhal, odklopil stříšku a uviděl samičku nebojácně sedět na vajíčkách, zastyděl jsem se naposledy. V ten moment věděl, že nikdy už na živý cíl nevystřelím.

Od těch dob jsem povyvěšoval spousty budek i zachránil dost poraněnců. Jako tohohle krasavce z drhlenských lesů.


Uchránil mnohá hnízda slavičí a dětem dnes radím totéž.
Nikomu jsem "zálibu" nepředal, aby v pokoji zemřela, ale že bych to tajil, to netajím. Už několikrát na besedě jsem k tomu momentu doputoval, když mne posluchači chválili za krajinu. Nebývalo tak vždycky.

No a snímek vrchní je už docela z jiného světa.
Jedno z čapích hnízd, které jsme postavili. Tohle je ve Střehomi a šampaňské je kvůli České televizi na pokřtění.
Dnes tam bohužel čápi nehnízdí, ale myslím si, že vadí disk přijímače, nakotvený v sousedství.

Je šílené to napsat, ale ten prak mne k ptákům přiblížil a pak přišlo, co přijít asi mělo. Sám jsem si v rodině dobře již ohlídal, aby se podobné nezdědilo. Není to pro mne místo, o kterém bych nechtěl mluvit, to střílení, válčili jsme i mezi sebou a když člověk vzpomene třeba Rychlých šípů a bitev kolem Stínadel, doba onu syrovost tak nějak nesla.
Pravdou je i to, že otec mi vždy zbraň rozlámal a spálil. Byl jsem trestaný, ale asi málo. Jak přijela do Vlčího Pole pouť a komedianti přivezli "gumy prakovky", bylo vystaráno.

Nejvíc mne otec zmlátil, když hned poté, co mi prak spálil, nový z nových gum jsem "ustrojil" ještě ten večer a nepromyšleně na prakovou "kapsu" vyřízl jazyk z jeho pracovních bot. První jsem štapně prostřihl a zničil, tak tedy i ten druhý. Dnes bych jeho stav připodobnil Zdeňku Svěrákovi v úloze "Tranďáka", když dorazil na kole z práce.

Uvažuji, zda by nebylo dobré zjara při výročí 35 let výzkumu prak na výstavě zmínit a představit. Koukal jsem ovšem na gumy pro rybáře a je to už docela jinde. Mimo.