Slunovrat v sobě

21. prosince 2016 v 0:05 | Pavel Kverek
Dny, v nichž jsem uvěřil

Kdo myslí, že se chystám rituálem oslavit dnešní slunovrat, mýlí se. Fandím té prohře noci, to ano, nefandím rituálům. Pro můj život jsou zbytné, přestože slunovrat svou cenu má.

Pár vět ale k tomu životu bych mohl - ostatně sliboval jsem cosi víc o sobě. A dnes se to hodí.

Dohlédnu ještě, jak přišly k vrátkům s knihami dívka se ženou - jak prý nejlépe na život. Viděl jsem v očích až děsivou odevzdanost, ale i obavu. Možná o mé směřování, možná jen jestli je neodmítnu jako všichni kolem. Nevyhnal jsem je, životem tolik nepospíchám a názorům jsem otevřený. Znal jsem ty jejich tiskoviny, jednou jsem v nich četl o tahu vlaštovek. Na texty ostatní jsem se necítil odborníkem, nerad bych někomu ublížil, mým mravokárcem je pouze krajina. Ovšem u té ptačí migrace šlo o natolik rafinovanou manipulaci, že jsem dočetl spíše jen v lítosti. Nabízené u vrátek pak čerstvě odmítl a mluvil spíš já. Poslouchaly.

Proč o tom píšu?

Jsem věřícím jako ony, nemůžu se posmívat jim ani jinému v jiném. Ať si dnes se svojí hlavou udělá každý co chce. Přesně tak totiž voní svoboda. Sám věřím v přírodu a, i když jdu po cestě docela dlouho, uvěřil jsem teprve nedávno. Bezesporu, o léčivé síle bylin netřeba pochybovat a zem je pár roků už také kulatá, tak jsem to ale nemyslel a kdo v bylinkách umí, má mnohé snazší. Vím, co říkám. Já ale směřuji trochu jinam. Bojím se mluvit o zázracích (nemohu je sobě totiž dokázat), ale něco se přeci jen děje i v mojí ornitologii. Jde o náhody? Nezdá se mi. Dostavuje se před tím totiž jakési "tušení něčeho". Pak člověk svolí myšlenkám k odchodu a v jejich utichání to nakonec přijde. Potřikrát už! Jestli chcete, vezmu vás k tomu, když je tak významný den. Alespoň pro mne.

Evoluce je mi srozumitelnou a navíc mám možnost v studijním oboru se dál a znovu přesvědčovat, že takové je možné i pokračující. Mohu to přirovnat ke krabičce, abych byl názornější, kterou většina zná. Od bedny jež jsem nosil s cívkou na zelených zádech, kdy po kličkou zatočením se ozval řev naproti, tohle postoupilo. Jak šel vývoj a zdokonalování, dnes vyťukáte kombinaci na sklíčko a hned vás vyvolaný třeba na opačném konci republiky slyší! A ještě odjinud - například slavíci. Jak si zvykli kolem mimoúrovňových křížení silnic a sbírají v okraji pomlácený hmyz! A jejich mláďata bez cizí rady na jedenáctém dnu vyskáčí z hnízda, ač lítat vůbec neumí! Zázrak? Dědičná informace. Ne víc ani míň, než skryté poselství ve vajíčku.


Jsem rád, že vyšlo moje zrození stranou válečného běsu. Jsem rád za dobu, kdy věda už může bez obav konečně bádat a plodit pro všechny třeba ty telefony. A pro mne nalezne důvod odcházet za slavíky. Jsem rád v registru dárců krve a šťasten jestli pomohla těm, co si uchráněni demagogií ji dovolit mohli.

Jsem - jak ale zjišťuji - taky dál od slavíků a třeba se k tématu vrátit...

Znal jsem ornitologické výsledky ze zahraničí, navázané k mezidruhovému křížení příbuzných slavíků. Jenomže jednak to bylo poměrně pionýrské (bez laboratoří) a hlavně jsem to chtěl uvidět očima, které mám sám. Potravou pro hlavu, kterou jsem k tomu dostal. A mělo snad bláhové snění v svém čase utichání přeci jen dojít cíle den před koncem máje 1997! To když se mi povedlo v Dolním Pometují najít hnízdo se snůškou od smíšeného slavičího páru a před kolegy okroužkovat oba divné aktéry lásky, co v přirozeném výběru tolik selhali! Proč? Ona - s zimovištěm v samém jihu, on v centru Afriky. Ona tmavá, on rezavý. Uvěřil jsem, že něco takového je přeci jen možné. Na vlastní oči! Poctivě pak prochytal lesík v té louce, abych se ujistil, že jsou vážně svoji. A když se z pěti vajíček později podařilo probrat k životu dvěma schopným mláďatům, bylo vyhráno! (A nebo prohráno?)!

Brzy mi to ale přestávalo stačit. Výzkum jsem svobodně "překopal" a začal pátrat po takových mláďatech v jejich dospělém věku. Přečetl další listy seriózních materiálů, snažil se najít znaky, po kterých křížence poznat a potom už věřit a věřit. Den před koncem dubna 2002 se mi do ruky dostal v lesíčku u Kolomut podivný slavík. Nenápadné znaky v opeření mne nedovolovaly prsty hned otevřít a okroužkovaného zpěváka pustit. Byl jsem si jistý, že pták je produktem smíšených rodičů, ale jak v tom čase důkazy podat, když téma bylo neznámé. Robustní bastard, jenž terorizoval v sousedství spořádaný pár slavíků obecných, obtěžoval jemu partnerku a jeho na potkání mlátil, vrátil se i v roce dalším. Výsledek mého podezření místy vzbuzoval pousmání, ale já jsem mu věřil. Fotit jsem neměl čím, technika byla do batohu na kolo nepohodlná. "To", co přeje vytrvalcům, mi za výdrž nabídlo příležitost 10. června 2006 v březenském parku. Zase jsem křížence poznal, podobný prvnímu, jen nikoho nemlátil. Nikdo tam nebyl. Rezignovaně jsem ho "jen" popsal, okroužkoval a pustil. Zavdal ale domněnce, že hybridi tak vzácní nemusí být.

Přišel čas, kdy jsem pořídil pokrokový přístroj. Chytrý, netěžký, pohotový. Bral ho s sebou s vírou, že není všemu konec. A přišel 17. červen 2007, kdy spolu se synem - začínajícím kolegou jsem chytil podobného u Bakova nad Jizerou. Tady už štěstí přálo připraveným, dokumentace i otestování DNA poté promluvily. Uvěřil jsem, že téma ovládám.

Když se mohou objevit hybridní samci, proč ne samice? V literatuře byste se dočetli proč ne. A přesto z pokusů ve voliérách takový "úlet" popsaný byl. Z přírody jen "v nadšení" a bez důkazů. Vědecky vzato - nebyl. Nikdo, nikdy, nikde, toť´ vysoko nastavená laťka! A přesto mne to popichovalo k myšlenkám, proč by tak nemohlo být. Přišel 3. červen 2009. Nejel bych mezi zevláky periferie klopýtat v plesnivých leženích, mezi jehly od povzbuzovadel. Smluvil si však se mnou reportáž novinář, chtěl zažít "terén" v lakovkách. Pak tedy parkoviště u obchoďáku no a ty "záhonky". Aby to vypadalo profesionálně a šetřil jsem mu čas, přijel jsem o chvíli dřív a zalovil. A pak už jen mluvil nepublikovatelně, ruce mi vibrovaly, když jsem bral později jeho volání z mobilu. Přispěním novináře byla fotodokumentace dokonalá. A konečně jsem se se slavíky mohl vyfotit v objetí. Všechno jsem měl z okroužkovance sebrané, pustil ho a nechal redaktora završit reportáž. Když odešel, polomrtvý nervozitou jsem se k dálnici vrátil. I ve dnech dalších jsem se vracel, abych vyzkoumal víc. Už to ale nešlo, nenašel jsem ji tam, jen zpěv podivného slavíka i v tuto pozdní dobu po místech zněl. Toho, který mne pozoroval, když jsem sklopku pod svodidlem tehdy vybíral. I to mi pomohlo v odvážném verdiktu. Domnělá hybridní samice - nehnízdící a neplodná, mu pobláznila hlavu a zmařila jeho poslání!


Ještě prošla odstraněním klíšťat a vydezinfikováním.


Takhle klesáte od Prahy k Boleslavi, milí čtenáři. Kolem toho místa.


Moje čekání do konce roku bylo nekonečné. Ale před Silvestrem zprávu, která do kabinetu přišla, uložil jsem si na místo, kde se nepráší. Co jsem v létě předpokládal, opakovaná zkouška potvrdila. Uvěřil jsem tím potřetí! I v to, že ač jsem obor nestudoval, zvládám ho k vlastní spokojenosti - a taky trpělivost, že růže přináší!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama