Leden 2017

16 keltských střepů

30. ledna 2017 v 23:47 | Pavel Kverek
Dávám úryvek z práce Jirky Waldhausera.

Ačkoli počet nalezišť v regionech Pojizeří z doby od sklonku halštatu po konec laténu vzrostl od dob J. L. Píče do současnosti málem stokrát (cf. Waldhauser 2002), základnu bádání stále obohacují objevy nových nalezišť, někdy doprovázené novými aspekty. K nim náleží aktuální zjištění souboru laténské keramiky v zavodněném prostředí v zástavbě obce Kněžmost na severu bývalého mladoboleslavského okresu (Středočeský kraj).

Ano, je to tady, co se týče otisků času opravdu těhotné.
Na besedách jsem pokaždé připomínal dětem: "Choďte tudy pomalu, vždyť každý metr země vám chce něco říct!"

Kněžmost je v tomto ohledu opravdu unikátní. Keltové tu ovšem do nedávna chyběli. Ne tedy, že by tu nepobývali, ale potvrzení scházelo. Nyní už v textu archeologa můžeme číst dál: "Soubor laténské keramiky tvoří celkem 16 jedinců…"
Mnoho jiných nálezů na své určení teprve čeká i dřevěná podvodní stavba, ale mnohé už své jméno má.

Je pro člověka, jako jsem já obrovskou inspirací k pohledům do minulosti, vyjde-li jenom na zahradu. A nežasnu sám, se mnou i odborníci. Jak je vůbec možné, že zem vydala na tak malém prostoru najednou tolik století! Nejstaršími jsou silexy (pazourky) z období mezolitu, takže každý z těch nástrojů fungoval v dobách 10 000 - 8 000 let před naším letopočtem! Kamenný sekeromlat z období neolitu je "jen o něco mladší", ale i tak je to úctyhodný odstup od dneška. I ten vytvořil člověk "kněžmostský". Potom ti Kelti a po nich spousta dalších se v místě "podepsala". A dnes jsme to my.

Tak - a teď tedy, co je na tom tak divné?

Že to tu všechno je pohromadě! To prý nebývá. A k tomu ještě, že z nádob Keltů chybí tenké stěny v zastoupení. Navrch má tedy spíš teorie, že Kněžmostka to sem do močálu odněkud přivlekla. Posbírala a vložila. Ani tak by to nebylo špatné, ovšem my chceme mít sídliště doma! A kde by to vzala? Kde se co ještě skrývá.
A pak je možnost druhá, kdy jsou přeci jen známa i sídliště v nivě potoka. Nejen na kopcích či vyvýšeninách. To by ovšem byla už opravdu událost! Jsou totiž velice vzácná.

Pro zajímavý týden

30. ledna 2017 v 6:01 | Pavel Kverek
Je pro mne milé, když výkaz návštěv blogu takhle vystoupá. Že byste cítili jaro?

Doufám, že neznudím, když se začtete v období slavičího klidu zas do kněžmostské historie. Přišla konečně zpráva k nálezům z doby laténské.

Řekneme si víc.
Je v ní jeden velmi zajímavý moment, kéž by se někdy naplnil! I odborníci by asi chtěli, je to z toho cítit.

Kdo ví, co se tady, když Kněžmostka ještě byla nárazově divokou dělo.
Zvláštní místo, ta zahrada s kovárnou. Oslím můstkem se tak dostávám k poznání, že bych měl jít dolů zapálit.

Přijďte, kdo najdete chuť. A ten název nahoře, ten si vezměte na cestu týdnem - tím vaším. Ať vyjde podle představ, pokud možno.

Úvod do VPZ 2017

29. ledna 2017 v 13:04 | Pavel Kverek
Pro vás, kteří s námi chodíte i pro ty, co by zatím jen chtěli a shání sobotní čas, nabízím šest obrázků.
Jsou z předloňska a loňska návdavkem, už jsme akce uvedli v čase.

Zatím na většině vycházek se nám podařilo chytit slavíka. I pod Babou v roce 2015 to vyšlo. Dáma v brýlích dokonce za slavíkem přijela z Prahy, kdy volila mezi moravskou Lednicí a Studénkou. Rozhodla dobře. Jaké pocity si z prvního setkání s králem pěvců odvezla, tušíte.


Velmi stojíme o dětské účastníky. Však je na ně také ze strany zastřešující ČSO pamatováno odměnami. Nemluvím o dárcích proto, že by děti přišly pro ně, jsou bonusem. Je-li téma vyloženo poutavě, jediné nechce stát opodál.


Mnozí vidí slavíka poprvé právě na naší akci.


Zato pro mne je to na ruce už nevím kolikátý.


Pěnice černohlavá a možnost pro děti si ji pohladit. Dopřál bych jim to i v případě, že by to bylo zakázané, nebo bych poznávací vycházky zrušil. Kontakt těch, kteří chtějí, je podle mého nesmírně důležitý.

Mnichovo Hradiště - Dolce 2016


Někdy odchyt opravdu překvapí.


Kdo ví, jak bude letos při VPZ v Slavičím háji.


... a kos k nám před dílnu chodí pořád.


Začínáme slavit!

28. ledna 2017 v 19:20 | Pavel Kverek
Nač otálet! Slavíci v dubnu přiletí a budou se zajímat, co jem pro ně udělal, když tu nebyli.

Prvním připomenutím pětatřiceti let výzkumu prostřednictvím kroužkování bude zanedlouho otištěný rozhovor na stránkách (jak o sobě říkají) nejčtenějšího týdeníku v České republice 5plus2. Oblast Boleslavsko a Nymbursko, takže pro vás tady kolem asi čtení dostupné. Tak si noviny někde vyzvedněte, asi je znáte třeba z obchodů.

Pokud se mi podaří, tak sem text s fotografiemi překopíruji.

V plánu je dál několik besed a přednášek, vše se teprve domlouvá. Tady na blogu to ale vždycky bude včas. A potom i nějaké to ohlédnutí.

...

Teď jednu zprávu aktuální.

Zatím od podzimního odletu v sledovaném regionu zaniklo podle mých poznatků sedm stanovišť. Je to naprosto šílené. Už jsem to tady jednou psal a teď to zopakuji.

Budeme-li na Boleslavsku takto drasticky nakládat s krajinou, jsme za patnáct let bez slavíků! Bez zvěře a motýlů právě tak. Kdo náš region v tu dobu navštívíte, přijďte do Slavičího háje poslechnout si, jak to slavíkům zpívávalo.
Kapesník s sebou, nocleh na louce zajištěn. Málokomu se totiž bude chtít před večerem odjet. Pokvetou jabloně a to je vůně, vážení, která se neodmítá.

Mám takový pocit, že to místo bude pro nás zároveň i zotavovnou. Jenom to předjaří tam jaksi víc studí. Jde o mrazovou kotlinu. To slavíci neví, když přilétají, všechno kolem už hřeje.
Jen s tím ovocem to klopýtá, květy se mrazíkům neubrání. Je to takové hrdinné. Ale zase - když tam při letních odchytech v otavách vyskládáte kostru, pak už to je něco!

Zvláštní místa to jsou a velmi rychle k mladému biotopu získávám úctu. A narovinu říkám - moc o něm ještě nevím. Nemůžu tam být často zatím, o sezóně spíš vůbec. Mapa hnízdišť SV Mladoboleslavska je rozlehlá a zavazuje.

Jednou ale, jednou čas bude. No a možná i proto (kruh se uzavírá), že většina ostaních zanikne.

...

Ještě bych chtěl využít vstupu a napsat, že výročí výzkumu je trošku "na vodě".

35 let se vztahuje k tomu nejdůležitějšímu a sice kroužkování.
Je to výměr od chvíle, kdy jsem získal zkouškou povolení. Dva roky před tím jsem už slavíky nesměle pozoroval přímo ve městě a byl členem ČSOS. Tedy znám se s nimi od roku 81. Bylo to ale takové "turistické" a započítávat do výzkumu to nechci.
Květen 1983 je startovním výstřelem. No, napíšu radši startovní čárou, i když z lehkoatletické minulosti vím, že oboje k sobě patří. Radši ale tedy opravdu - startovní čárou. Jen ten cíl by mohl přede mnou ještě ustupovat. Vidět do něj, o to vůbec nestojím!

Vybral jsem skvěle. Ty 4 měsíce výkonu mi stačí. Člověk toho má docela dost.

Dříve jsem chytával po celý rok, jak byl člověk nenasytný a chtěl zažít druhy všelijaké, ostaně na blogu toho je dost k nalezení. Nemám ten čas, ale vyrazil bych třeba na potok. Vezměte, že skorci už jsou v párech. Tam námluvy běží.
Znáte skorce? To je téma! Vydejte se do jejich bystřin či proudných úseků říček spíše vyšších poloh, najdete je tam. U nás mohu doporučit v čistotě skvocí Zábrdku. A začít můžete hned v Klášteře Hradišti nad Jizerou. A proti proudu směle k Zábrdí. Na skorce narazíte.
Kdo je od Žehrovky, nedopadne hůř. Kdo může k Mohelce, dopadne podobně. Tak si tu neděli naplánujte a užijte zpěvu. Ano, skorci už začínají. A v lesních partiích třeba na Malé Mohelce uslyšíte sýkory, datly, šoupálky, připravte se! No a kdo z vás by chtěl v sobě ustlat ornitologii pořádně, vstupte mezi nás do komunity! ČSO se jmenuje a internetem ji nahmatáte snadno. Ručím za to, že krok oceníte.

Den, kdy jsem se měl probudit

28. ledna 2017 v 14:43 | Pavel Kverek
Na slíbené fotografie musíte počkat do zítra.

Přišel mi mail a v něm zpráva o skvělých výsledcích v problematice slavičího křížení, kterou od roku 2008 sledujeme jinde. A tak mne napadlo podívat se do samých začátků výzkumu soukromého, kde se prvně nabídla příležitost, abych v odchytech zpozorněl.

Dnes se to píše, když doba je jiná, ví se víc než dřív, kdy nevědělo se nic.
Pionýrské časy byly krásné, ale vztek na sebe mít musím. I když fenomén slavičího křížení v republice zůstal vizitkou mého výzkumu, stejně si vyčítám nepozornost.

Nemohl jsem teď při pohledu do záznamů ani uvěřit roku pozorování, ale je to tak. A protože musím nabídnout čtení i odborníkům, tady to je.

16.6.1992 . To je den, kdy jsem měl se vším doma praštit, v zaměstnání si vylhat dovolenou a zůstat na vrbovím porostlé hrázi Nového rybníku u Koprníku na Kněžmostku. To jsem neudělal a chyba mne stála několik let zbytečného temna.
Nemá-li ovšem člověk představu, co nabízený výsledek může znamenat, vezme událost jen jako událost. Jako nečekaný zážitek, nic víc.
V republikové ornitologii u slavíků dál vládlo hrobové ticho, nic se nikde nedělo. V mé, v tu dobu již slušně rozběhnuté specializaci přibývá vydaných kroužků, zajímavých kontrolních odchytů, zkušeností s hnízděním, se slavičím zpěvem, s prostředím. To, že mi do sítě na volání již okroužkované samice slavíka obecného s hnízdní nažinou a mláďaty kdesi v porostu vletí podrážděný dvouletý samec slavíka tmavého s výraznou pohlavní aktivitou zjištěnou rozfouknutím peří beru spíš jako příležitost zavřít další kroužek na nezvyklý druh.
Pak přeci jen hlava nedovolí místo hned opustit a zkouším chytat dál. Jiný slavík na hrázi není, to jsem ověřil. Abych však přisoudil zjištění důležitost nejvyššího stupně a námět zodpovědně uchopil, na to mne mnohem víc lákaly odchyty další, jinde.

Tady! Tady se poprvé nabídla příležitost ochutnat slávu odhalení a zůstal jsem hluchý. Dnes vím jak všechno mohlo vypadat jinak.
Abych si ale neztěžoval. Přišla příležitost znovu, po pěti letech. Dávno v sobě potrestaný, jsem šanci v lesíku u Metuje sevřel v dlaních pevně. 30.5.1997, někde to tady najdete. Pak už vše běželo a nádherné objevy výzkum ozdobily.

A dnes? Vše běží v otáčkách. Kdybyste se však zeptali - ano, chtěl bych dnes připravený vrátit ten čas.

Zvláštní hlášení!

27. ledna 2017 v 20:14 | Pavel Kverek
V podivném režimu letos vychází slavičí blog, ale choďte sem nahlížet každičkou chvíli.

Myslel jsem, když ještě není ta sezóna, že bych vás nechal víc odpočinout, ale protože mi paní Kája Mikešová tady z Kněžmostu poslala fotky ze dvou Vítání ptačího zpěvu, chtěl bych nějaké vyvěsit. Pro lidi, co tam byli, pro milého kolegu v chytání, ale hlavně - a teď to řeknu ten nápad - budeme hovořit o emocích!

Dávno jsem je do svého projevu vtáhnul, jsem tím k veřejnosti snadno zapamatovatelný a myslím, že jim to sedí. Nechtěli by tam pana Kverka v drmolení latiny usínajícího.

I letošní rok pro výzkum významný se ponese v emocích. Kdo stihnete nějaké vystoupení, velmi rychle si na toto upozornění vzpomenete. Anonce se tu objeví, nebojte se.
Našel jsem v sobě polohu, jak co nejvěrněji obkreslit ten náš kousek planety a jestli mne po očku pozoruje, jednou mne po zádech přátelsky poplácá. Doufám, že neupadnu.

O víkendu fotky připravím a emoce z nich vypíchnu, abyste uvěřili. Je to nakažlivé, uvidíte, co lidi kolem, jak si je přebírají. Myslím, že i proto k nám chodí. A někteří - a já je přes blog takto pozdravuji - stali se slavíkům věrní a chodí dlouho. Ano, přátelé, ta chvilka tady teď je prosím vaše!
A já se v tichosti vytratím..

Jak na to koukám, jednu by to chtělo už asi teď. A pár písmenek k tomu.

Chycenému kosu černému odstraňujeme z koutků zobáku a víček očí klíšťata.
Abyste si prošli jednu tvář za druhou, k tomu asi nemusím vybízet. Lidi to baví a vrací se nám.


Pojďme se loučit

27. ledna 2017 v 11:00 | Pavel Kverek
Abych neuvedl v omyl, hned vysvětlím.

Pojďme skoncovat se zimou. Stejně mrazy povolí, únor sílu poslední roky nemívá, odepsal bych ho s dovolením předem. Pojďme uvidět dál!

Připravil jsem skupinku obrázků, s kterými to odcházení bude názornější.


Na prvním jsou zvonci - před pár lety početní, dnes vzácní. Trichomonóza, způsobovaná bičenkou drůbeží je zdecimovala. Z holubů se dokázala uplatnit u pěnkavovitých, hlavně zvonků. Byli všude, nejsou nikde. Není to zajímavé?


Nabízím stehlíky v bodláčí. Takový až trochu kýč z dětských básniček o roztrhané podušce. Jsou krásní a rady si vědí, jak zimu překonat. Tyto spižírny jim nikdo nevybílí. Dobře tedy, sníh ano, ale tak jsem to nemyslel.

Každý jeden z nich, i ten kos, co k nám chodí na ovesné vločky před dílnu, všichni se dívají na kopec. Tam mají jistotu i podnět k představám. Slunce se s rozhodností už zase pozvedá nad Hrádek a paprsky už trochu jinými líže kotlinu. A sníh se loučí v slzách.
Kněžmostka chystá břehy, po čase znovu poslouží. Kolik roků tak nebylo!


Dopíjím kávu za stolem a to slunce vidím taky. Jako oni. I moje vnitřní hodiny oslavují. Je kolosální znát, co přijde. Strakapoudi bubnují a sýkory prozpěvují. Červenka má nejhorší za sebou. A nebo nemá?
Máte-li dům ukrytý v loubí, slouží, jak chytací vrš. Šup, a už byla v dílně! Přišla si pro kroužek, který jí slibuji od podzimu.


Je hubená, hmotnost má bídnou, tak jsem ji před odletem trošičku nasytil.
Ale kdo se vyznáte v pocitech, vzpomeňte toho kosa - a teď se podívejte do tváře jí. Pohoda není.
Loni se někde narodila, je to její první zima. Kdypak odletí? A kam, taky do Finska? A bude mít víc štěstí než ta, co jsme tu o ní psali dřív?

Baví mne plnit hlavu tématem.
Křídla mne vnášejí do krajiny, kde bych toho bez nich mnoho nenachodil. Nevěděl nic. Jakou je a čím nám chce být. Co může dát a kolik smíme, aby jí ruce zůstaly i pro příště. Jak sbírat sílu, o níž ví vnímaví. A čím, když ji nabereme, účet vyrovnat..

V Praze je blaze

25. ledna 2017 v 20:33 | Pavel Kverek
Na sociální síti si lidé vyměňují zkušenosti od krmítek. Je to bezvadná tržnice názorů a funguje. Na většině míst podporovatelé výrazně naříkají, že klienti nejsou. V Kněžmostě napůl. U sousedů plno, na rohu Vilové takřka prázdno.

V pražských Vršovicích v parku ovšem už nefrčí krmítka, tam se málem hnízdí! A to může být také důvod.
Což o straky, ty umí chystat bydlení opravdu brzy a taky že chystají. Už tam v páru budují. Ale že modřinky budou zpívat a jevit zájem o hnízdiště, to mne v slunném poledni přeci jen překvapilo. V Praze je všechno dřív. I jaro, i když tady se jistě ještě o žádné nejedná. Botič je zamrzlý, ale park už ožívá.

Pozorovat městské straky opravdu stojí za to. Nemůže se člověk divit, že si od vajíček pěvců nechají vzejít až mláďata a pak si je odnosí. Byl jsem svědkem situace, kdy si tam dnes ve dvou poradily s holubem, který hodlal konzumovat špičku rohlíku. Ve chvíli byl bez oběda! Hnízdo chystaly na jírovci hned nad cestou. Koho by se bály!
Už i kosové jevili zájem o místo. Kdepak! Porozumět stavům, kdy u nás zimující ptáci takzvaně prozpěvují před odletem, nebo starší místní začínají obhajovat okrsky může být těžké a řekl bych splývající. Do toho se začnou navracet jejich příbuzní od jihu a vše se pro nás smíchá. Stane nečitelným. V tom je ornitologie též krásná, že není černobílá.

Tento fenomén je běžný třeba u sýkor a to i v lese. Kdo by se v tom vyznal. Víte kdo? Kroužkování!
Něco už se ví, na zbytek přijdeme. Zažil jsem to kdysi u hýlů, úžasné dvě zimy s nimi. Přilétali - jak ti naši z lesních tišin, tak severští "trumpetkové". A kroužkování tomu dalo tečku. Promluvilo. A tak by to šlo dělat i u sýkor. Nebo třeba u kosů. Nebo dnes i u červenek, každý z těch zpravodajů zmínil aspoň jednu od svého krmítka, takže jich tu přezimuje docela dost. Ty se také musí "vyměnit" až přijde jejich doba.

Jsou ty ptačí pohyby zajímavější, než by se na první pohled zdálo. I zdánlivě banální věci mohou mít zápletku. Třeba se říkalo, že když si zahradnící zakrmí v zimě pro sýkorky a vyvěsí budky nedaleko, že je tam udrží. Jenže se ví, že většina těch strávníků na krmítkách je příchozích zdaleka a potom zmizí. Přesto se budky vyplatí. Buď je mezi přezimujícími opravdu zástupce domácí populace, nebo se usadí až ty, které hostil někdo v podobné naději na jihu. Kdo to pozná?

Letošní zima přinesla otázku, jak to, že někde ptáci jsou docela početně a jinde nejsou. Co je velká a co malá návštěvnost? Proč nekonzumují lojové koule z obchoďáku a jiné ano. Opravdu, většina odpovědí směrem k přírodě je složitější, než bychom si přáli k vyřešení.

Do problematiky přikrmování vstupuje ještě jedna zajímavost.
Během zimy se návštěvnost mění i proto, že mnozí místo pobytu změní s ohledem na vývoj počasí. V předjaří zas zcela jasně a hlavně u čížků promlouvá do početnosti průtah ptáků k severu respektive návrat od jihu na severská hnízdiště. Pak je kolem dobře zásobených krmítek opravdu rušno a dokonce už i se zpěvem. Ano, je známo, že mnozí pěvci si zazpívají už během návratu domů, nebo v zastávkách. Činí tak i slavíci, tam ovšem záleží velmi na rychlosti tahu a jistě i počasí během cesty. I tady u nás se stává, že z místa zazní slavičí zpěv a druhý den už schází. A nevrátí se. To jsou ti ptáci průtažní či v širším okolí hledající uplatnění.

Jak je z uvedeného zřejmé, problematika návratů je podobně tajemná jak ono zimování.
Je na tomto poli ještě mnoho nepojmenovaného a něteré věci jsou ve vztahu k vývoji evidentně v pohybu. Vyvíjející. Zkraje se člověk divil, když okroužkoval v místě zpívajícího slavíka, zapsal ho do hnízdní karty a při náhodné kontrole o něco později tam usvědčil jiného. Kdyby tam mohl s nimi sedět všechny ty minuty jara, asi by pochopil víc!

Až ten čas přijde

24. ledna 2017 v 17:57 | Pavel Kverek
Blog může mít opravdu monoho tváří. Dnes jsem ho chtěl udělat prolhaným. Že bych sem slibované téma nedal. Nebudu ovšem hazardovat s vaší náklonností.
Našel jsem v archivu jeden příběh, ten se mi hodí. My budeme slavit pětatřicítku, tento je "na kulato" mladší.


O ŠŤASTNÝCH SETKÁNÍCH

Už čtvrt století pozvedám oči k dubnové obloze a odhaduji, která z nocí bude tou slavičí. A i když mladý apríl bývá čas bláznivý, jakmile dojde k půlce, změní se k nepoznání. Odhodí sněhové vánice i ranní jinovatku. Ze země vystoupí úbory devětsilů, rozkvetou jívy a babočky v nich stanou štěstím bez sebe! Zem zavoní k nocím plným hvězd.

Do úvalu Klenice se konečně navrací jaro!
Stojím v něm zase a tmou tuším křídla. Tisíce drobných, vířících k domovu. Jedna zastavují, jiná musí dál. Někde vysoko letí i slavíci. Už musí slyšet řeku, už poznávají třpytivý smog spícího plechového města.
Tady jsou doma! V křovinách lidského harampádí.

Rok od roku bývám nervóznější. Mám strach, že jednou přiletět nemusí. Že nebude kam.
Kroužkuji potomky potomků, postrkující odhodlaně životy za přežitím druhu. Nosívám v sobě radost i smutek. V kraji zlatých slavíků. Obraz, který jsem hledal. Slavík z Hor a třeba Starý příběh. Narodily se z tisíců hodin, kdy jsme tu mohli být spolu.

...

Nebudu to v šuplíku déle sušit, tady to je.

Co se od vás čeká?

Nejnáročnější je hledat slavíky čerstvě po příletu. Zpívají vzácně a vidět nejsou. Nechte to spíše těm, kteří to znají s přehrávkou a na ty své čekají.

Pro vás zbylé vidím jinou příležitost a v kalendáři určitě nespěchejte.

(Nepočítám teď ty, co půjdou s námi o VPZ. Tady jsme šli před desíti lety takto báječně! Nádherní lidé, výživné dopoledne, slavičí kraj. A důležité sdělení - chodí nám pořád takoví!)


Nabízím první máj! Kdo si troufáte, vyrazte ve dne - ale pozor - měli byste zpěv znát, jinak ho nemusíte mezi bohatnoucí kulisou rozeznat.
Můžete si pořídit do mobilu nebo na MP3 přehrávač krátkou píseň z internetu a tou místa testovat. Jen ale po jedné sloce a potom pauza! K poslouchání. Vyčkejte déle, klidně pět minut. Někdy se stane, že pták kolem vás přeletí. Jak tohle provede, okamžitě přestaňte hrát. Slavík je rezavý, poznáte ho. On pak už většinou stejně se ozve.

Hledejte slavíky vždy v křovích s podrostem. Měla by být na zemi hrabanka, vložené velké stromy nejsou podmínkou.
Pozor, ani blízkost vody není nutností, je to všechno jinak. Podstatné jsou keře a ty dnes v naší krajině najdete jen podle liniových staveb, anebo právě kolem vody. Ještě připadají v úvahu města, jejich suburbánní stanoviště a remízky v polích. Ani na jedno z nich asi nepůjdete, ovšem pokud máte možnost vyrazit do hájků či zarostlých sadů po cestičkách - to budete mít první máj jak vymalovaný! Vrážet do vás budou zřejmě zamilovaní, vracející se rozněžnění zpod kvetoucích stromů. Den bude teplý a uzdravující.

Kdo chcete ovšem zažít, proč je slavík uznáván nejvíc, přijďte až večer a počkejte si na tmu. Bez obav, že by nezačal. Jde mu o hodně a z naplánovaných vystoupení nesleví! V noci lze výborně pořizovat záznam zpěvu, ruchy většinou ustávají. Znám mezi vámi mnoho těch, kteří slyší slavíky z okna, nebo dokonce u stolu. Chlubíte se a rozumím vám. Měli jsme to kdysi taky tak.
Slavičí zahradu zpěvákovi těžko nabídnete, byla by totiž taková, že by vás sousedé proklínali. Džungloidní. Jinou neobsadí.

K zpěvákovi se v noci přiblížíte na metr. Sedí-li v keři u cesty a vy dokážete přijít v tichosti, opravdu stanete na dosah. Nebojí se. Pak si ovšem připravte uši. V takovém přiblížení na setkání vskutku nezapomenete. Nemusíte se ani podpírat, protože decibely vás udrží vibracemi vzduchu kolmo k zemi samy.

Další radou pro opravdové požitkáře je - opakovanými procházkami krajinou si vyberte kvalitní zpěváky a na ty se zaměřte. Jejich repertoár je na první poslech jiný, strofy bohaté, přednes spontánní. Jde v naprosté převaze o velmi zkušené mistry, hodinu od hodiny víc a víc podléhajících bouřícím hormonům. S hlasem dokáží neskutečné věci. Tací se zpěvem opravdu baví, sloky modelují bohatou zpěvní zásobou s tlukotem často až nekonečným. Improvizují. Věřte, že takoví opravdu existují. Desetiletý veterán od splavu Červenského rybníka byl už v půlce života slavíkem, jehož zpěv jsem poznal už v Bousově na náměstí!

Ryšavého zpěváka nejspíš neuvidíte. Sedí kryt mladým listím či větvemi, málokdy obsadí pódium exponované. Takového jsem dostal na snímku z Moravy od Břeclavi a fotografové po takových prahnou. Zpíval při železničním koridoru na suché větvi olše s velkou oblibou. Sovy si zřejmě ohlídal.

V noci pták vylákat přehrávkou nejde k změně místa, rozezpívat ano. Toho je s úspěchem využíváno při mapování hnízdišť severovýchodu Mladoboleslavska.

Dlouhé texty prý unavují, někdy můžeme navázat..

Ach ta chřipka ptačí!

23. ledna 2017 v 19:11 | Pavel Kverek
Dnes se tu objeví hlášení. I takový může blog být. Je-li potřeba pružně informovat, tady to jde.

Vzhledem k médii frekventovanému problému s ptačí chřipkou si člověk teprve uvědomí, jak se o něm v oblasti ví. Teď zavolají opravdu mnozí jak naložit s přilétlým holubem, který nechce ze dvora odletět. Co s kosem mrtvým na chodníku. Jestli se dá ještě nasypat do krmítka, nebo dál schraňovat housky pro labutě.

Jak jsem naučený, odpovídám všem. Nechci zklamat, i když odkazuji na instituce pověřené odborným servisem. Tam vás budou stát fronty o něco větší.

Vy, co máte k blogu důvěru a chtěli byste znát názor autora, chystali se zavolat, nebo i do kovárny přijít, vám bych rád ušetřil sil. Nejsem specialistou, jen znovu hledám pro sebe respektované zdroje, ze kterých vím - kdyby nic jiného a zvadly vám třeba i kytky na polici, že diskutovaný chřipkový kmen není člověku nebezpečný respektive nebylo podobné prokázáno. To je pro vás v tuto chvíli nejdůležitější. Ohniska s napadenými chovy jsou průběžně hlášena, divocí (vodní) ptáci v případě pozitivního nálezu likvidováni.

Nebudu se pouštět do rádoby učených úvah, jen bych chtěl poprosit, vydržte s ptactvem i v této pro ně ještě komplikovanější době! Nejpozději ke konci měsíce mrazy povolí, sníh možná sejde a oni už si poradí bez nás.

A já vám za to oznámím, že ochočený kos přišel před vrata i dnes. Bylo u něj pozorovat mírné zklamání, ale nasvačit se přišel. Tak snad bude dobře. Nechci chytračit, že získaná ostražitost se mu může hodit, jsem rád, že jsme spolu zůstali. Chřipky od něj se nebojím, žádnou jsem včera nechytil, jsem rád, že se dostavil.

Už ten kosí příběh ukončíme a připravím slibovaný návod, jak v dubnu na slavíky.

Popíšu fígle i prostředí, kde je očekávat.
Jak asi tušíte, návodu nevyužije každý, ovšem ani vy z hor či rozlehlých lesů nevíte, zda vás osud nezavede za květů jabloní do lázní poděbradských, bicyklem radostmi moravského jihu, po noze k rybníkům jihočeským, za pěnou na Plzeňsko. Užasnout nad sílou života do nově se formující přírody výsypek na Bílinsku. Do kopců Českého Středohoří, na soutok u Mělníka, na Karvinsko a třeba jiného k Labi v kotlině u Hradce. Do říčního úvalu nádherné Moravy či slunných pražských kamenných údolí. Na zaneřáděná předměstí sotva, ale na Vítání ptačího zpěvu do Slavičího háje už třeba ano. Tam ovšem nemusíte nic, tam budeme pracovat za vás.

Návod tu najdete zítra a na čí slavíky jsem zapomněl, tak mi to v diskusi vytkněte.
Samozřejmě ještě - početná hnízdiště Slovenska tak, jak o nich vyprávíte. Abych byl spravedlivý k sousedům.
No a vy ostatní si to prostě jen platonicky vyzkoušíte. V mobilu s nahrávkou, ztišeným krokem a chviličkou pro zážitek konečně vyšetřenou..

Tak přijďte.

Na konci odpoledne

22. ledna 2017 v 20:22 | Pavel Kverek
Tak ještě toto hlášení.

Kosice není loňská, je dříve narozená. Poznal jsem to v ruce, když jsem jí zavíral kroužek. Přeci jen jsem se rozhodl ji chytit. Proto se ptáci kroužkují, abychom věděli víc. Zvítězil ten krok před obavou, že se pták třeba už neobjeví.
Poznáme zítra.


Nepřipadala mi ovšem - a tady máte důkaz - že bych ji nějak nervoval. Drží mne za ruku a čeká, co přijde.
A zjistil jsem, že kosové mají barvu slavičích očí. Přesně.


Prohlédl jsem jí kondici a v překvapení uznal, že je na tom dobře. Pak její důvěřivost bude v něčem jiném. Může být na lidi zvyklá, to dnes řada městských kosů tak má. Třeba jim staví hnízdo někde v květináči a bezpečí vidí u nich. Pokud je zdejší, lidé mi ji podle kroužku nahlásí. Pokud je cizí, asi to nevyjde, ale už jenom proto, kdyby se před zimou zase objevila, to za to stojí.

Tento "kosí vstup" nemusí být ještě poslední, přibyde třeba zítra.

A když už jsem vstoupil, řeknu o kosech víc. Co třeba nevíte.

Kos černý býval přísně lesním ptákem. Všichni s cestovní mapou. Jak stromy svlékly listí, kosové odlétali. A na jaře spěchali hnízdit. Potom se začali stěhovat k lidem a dnes z jejich divoké populace příliš nezbývá. Do Středomoří cestují ptáci lesní, pokud se nestáhnou na zimu k lidem a pak mnozí mladí z prostředí různých. Chytáme-li ptáky na podzimním tahu v horách, chytáme i kosy. Jsou to "ti s mapou".

Městští kosi dnes natolik uvykli, že jejich příběhů je všude plno. Zpívají v předjaří hluboko za tmy kol pouličních lamp, vyhnízdí třikrát a možná i víc, odložili ostražitost. Jsou známy případy z mírných zim, kdy i v nich vyhnízdili. Měli se však ještě donedávna líp. Je to jako se vším. Přišli se skvělým nápadem a ono to vycházelo. Pak ale za nimi přesídlily sojky se strakami a žije se hůř. Připočítáme-li kuny, kočky, veverky a okenní tabulky, potřebu hnízdění pochopíme.
Je ale milé - a přijde to už za pár dnů hned po oteplení - když večerní zahrady rozezní zprvu jen tiché tóny jejich písniček. Kdo by měl v tu dobu zimy už plné zuby, tady si vyzvedne vstupenku k radování! A nebuďte překvapeni, až se tam ve frontě potkáme.

Krystalky nedělních zpráv

22. ledna 2017 v 9:25 | Pavel Kverek
Kdo nepsal blog, znát to nebude. Ale povím vám to.

Tím, že se člověk s názory otevře, dostává se do zajímavé polohy. Netuším, kolik je těch, kteří pro nudu odešli, ale tuším, kolik se nově objevilo. Ona stránka už taky nějaký rok běží. Mnohde na ní najdete odkazy a hlavně v porovnání s četnými zatím funguje.

Nedokážu pro vás napsat, abyste byli pokaždé spokojeni. Máte zkušenosti své po životech, politické náhledy třeba jiné, odlišné představy, co sobě potravou pro konečně volný čas.
Ale jsou mezi vámi tací, zažil jsem to už, že byste chtěli znát mé názory i v jiných směrech.

Blog se po letech mírně proměnil. I on má svůj vývoj, vývoj mám já. Ti, kteří chodí jen pro rezavé peří chci ujistit, že ho i letos bude nad hlavu. Zůstaňte ve střehu.

Všechno souvisí se vším a věřte, že bych dokázal uchopit kupříkladu atraktivní téma, jak přicházet na chuť životu přes vlnění v Přírodě a ony signály k nám. Zkušenosti mám, pokusy se sebou samým už zřejmě ve finále, šel bych tak po jistotě. Ne do vybájených neuvěřitelností, tam je energie škoda.
Rozepsal bych se, co lze v krajině "posbírat". V uvozovkách vyťukávám proto, že nejde jen o bylinky a sběr klasický. Možná dokonce, že o takový by dnes vůbec nešlo.
Cestu k vlastní vyrovnanosti a odolnosti, kterou lze čerpat či posilovat v krajinách. Nemyslím na senzibily s vodníčky a trpaslíky, které jste nezahlédli jen proto, že na sobě ještě musíte zapracovat! Na šarlatány jiné, kteří zbylým hledačům jméno kazí a znevažují snažení. Nahrávají "pevné mašině zažitého", která by nás všechny znovu tak ráda přejela a pro jistotu ještě přecouvala.

Má cesta je zdlouhavá, založená jen na ověřování průkazného, s utvrzováním o její správnosti. Nezdráhám se použít obrat "ve víře". Ano, bez věření v rozpoznané a ponalézané bych se z místa neodlepil.

... Jo, a ten kos tady je před vraty znovu! Dám mu, co mám, ať trošku sleví. V tom vztahu ustoupit nechci.



Zajímavost ještě jiná

Přišel mi zajímavý mail s nápadem, který se tu objeví.
Nebudu Tajemným hradem v Karpatech, nebojte se. Ale je dobré to tady sledovat. Slavíků se to dotýká nejtěsněji, krajiny jakbysmet.
Vydržte, hlavy naveďte k zamyšlení.

Hezký nedělní čas.

Vilová dnes po ránu

21. ledna 2017 v 18:07 | Pavel Kverek
Od včerejška nepracuji sám. Jak člověk otevře vrata, společník je na místě.


Jen moučných červů se mi už nedostává. Housku doma ještě nějakou najdeme.
Zkusil jsem na ni z kompostu žížaly hnojůvky, dá se jich nachytat dost, ale nechutnaly jí. Vylučují zvláštní sekret, asi to znáte - alespoň vy, kdo chytáte ryby. Překvapilo mne to, člověk by řekl: "Hlad je nejlepší kuchař!" a ono to docela neplatí.

Přemýšlím, jestli ji za věrnost chytit sklopkou a okroužkovat, aby mohlo pokračovat sledování třeba i po zimě, ale mám strach, že ztratím její důvěru. Ocitám se na křižovatce.

...

Tato informace je ze soudku jiného a doteď jsem váhal s vyklopením pocitu. Teď, protože se hodí, napíšu to.

Nebudete možná věřit. Když jdu hájit věci veřejné, čekal bych alespoň tichou podporu.
Bude tento sloupek tak trochu filosofický.

Konečně zavolal jeden člověk z oblasti, že je zděšen novým kácením křovin v krajině. Tak jsem mu vysvětlil, jak to ve skutečnosti je a že je saháno k nejrychlejší (ve vztahu k byrokracii) a výhodnější (finančně) verzi nakládání s krajinou, i když prostředky na "přechodové pásy" existují. Nečerpají se! Zavěsil (volali jsme po pevné lince) dost smutný.

Tak a teď k té úvaze

Od doby, kdy vyšel zpravodaj, jsem čekal a vyhlížel spřízněné názory a podporu proti společné zátěži. Co myslíte, přišla?

Co říkáte na dnešní společnost, neprojedeme to zase nějak, jak už tolikrát? Co by se muselo stát, aby se lidé znovu ozvali? Zůstane-li člověk v protiproudu jediný, brzy ho to odnese. Když ho nikdo nepodepře. Plavat sice umím, jen mi je hořko. Životnímu prostředí, krajině a přírodě v ní dá v této zemi bez obav kdekdo přes hubu.

Odpoledne jsem se zájmem sledoval z Hradce Králové sjezd Zelených (podílel jsem se v čase Martina Bursíka na volbách a tak je nedovedu úplně i přes jejich novou tvář ještě ignorovat). Lapal jsem po dechu. Až je tam musel jeden z nejstarších členů (z Boleslavských) pokusit se u mikrofonu ještě "napravit". Výsledek bude i pro něho tristní.

Koho už má česká krajina, krom pár ekosdružení mít, když Senát čerstvě převažující většinou produkuje takové zhovadilosti.

Přicházejí po internetu různé snímky zdevastovaných míst. Lidé si uvědomují obří nebezpečí. Bohužel jen ti, kteří se chovají slušně.
Je ale třeba mezi mladými stále dost všelijakých nadšenců moderního uvažování, kteří to umí uvidět. Ti jsou nadějí nad jinak docela apatickou již společností.
Prohlédněte si pomalou jízdou krajinu kolem sebe, a dáte mi nejspíš za pravdu.

Vilová včera po ránu

21. ledna 2017 v 9:11 | Pavel Kverek
Vítejte.
Nebudu roztápět výheň, jdu do klempírny. Práci mám jinou.

Před vraty na převislé sakuře, obléknuté horským plaménkem sedí kos. Spíš kosice. Působí, jako kdyby se jí z rána úplně neudělalo dobře. Jakou měla noc? Loni se někde narodila, mráz na sobě cítí prvně posledních pár dnů. A moc si s ním rady neví. Křídlo povislé, cos po ní chňaplo. Zčepýřená, zahlíží ke dveřím.

V mlýnské zahradě je jablek pořád dost, asi ji neberou. Na fasádě u nás též ještě "pár loků" psího vína, tak o co jde? Skáče ke mně. Ptačí chřipku nemá, musela by mít zobák smrkáním zarudlý. To nemá, takže medikamenty mi pro ni nikdo vtláčet nemusí. Jde ještě blíž, až je to dojemné. Jak zatoulaný pes. Záměrně nezavírám a ona vraty vstupuje. Nikdy jsem podobné nezažil. Kdy mu sepne - říká si. Sepnulo. Jdu do kabinetu, vybírám moučné červy, co měli být na jaro na chytání a házím je ptákovi. Nečekal, jestli popřeji a tak jsem už nepřál.


Od toho předposledního mi už zas koukala k rukám. Nedám víc, abych ji kondičně nevykolejil. Beru housku se sezamem bez soli, kovářskou botou se na ni na podlaze otáčím a k ptákovi odkopávám křupavou drť. Pobral kousky největší, rozhlédl se mrzutě po dílně a odletěl. Stylem vítězů! Koordinovaně, snadno a lehce. Ke mlýnu. Zvláštní, odpověděl jsem si. Rozumět jim tak víc při tom celospolečenském vzdalování..

Pořádně ještě nepřistála pod krovem střemchy, když vidím pohyb pod jabloní. Zvíře tam hrabe kopýtkem v zemi a sytí tělo.


Očím se nechce jít do práce od věrného obrazu. Zima. Máme ji tady se vší parádou a průvodními jevy. Dívejme se na ni podobně, jak budeme brzy číst předjaří. Strakapoud o tom ví, hrdličky pár dnů už ve vztahu, koňadra to notou zkusila za ostatní. Tak ještě ne! Je brzy. A pak - musí odtud nazpátek, někam na sever. Těmto mladým totiž nevěřím. Nejsou od nás jako ty, co okukují budky. Odletí.

Července to pořád sluší a v hrudi tluče. Visí na špaletě okna a v letu otrhává kuličky loubince. Každý den to tak má jako vitamíny. Vypadá úspěšně, zima ji asi nevadí.
Musím už odejít zaměstnat sebe jinak.

Chvilky z roku 2016

19. ledna 2017 v 19:23 | Pavel Kverek
Nabízím momentky z loňska. Některé jsou sotva vidět, když tak si je nějak doostřete.

Všechny roky v ohlížení mi působí radost. Ten čas se vyplatil. I rok loňský byl hezký. Tady je trojice vzpomínek.

První z předávání Řádu srdce v pražském Divadle U Hasičů.
10.3.2016 Praha


Druhá z udílení cen v Jičíně (Jivínský Štefan), kam byla nominována knížka Slavík z dubového lesa.
25.2.2016


A protože jsou na fotkách dnes lidé i třetí bude táž. Pavel Kverek, osazující Slavičí háj.
Vzadu nepřehlédněte lovecký zámek Humprecht u Sobotky. Tvoří nám zadarmo našeho obrazu nádherný rám (i když by to Bousováci určitě neradi slyšeli).


A protože by to dnes bylo téměř beze slov, přidám tedy čtvrtou a k té se rozepíšu víc.

Štěpán Rak před večerním vystoupením pro bousovské slavíky navštívil samozřejmě také Slavičí háj.
14.4.2016


Mistr byl velmi potěšen nápadem postavit slavíkům náhradní domov za původní zničený. Jen škoda, že přes moji úpornou snahu a tajné přání to jediný domů nestihl. A přesto, jak se později ukázalo, dovedli se vrátit ptáci kroužkovaní, tedy zkušení místní. Jen to na slávu tak nějak nestihli.

Vrátit se toho dne do oblasti však přeci jen první slavík dokázal a sice na periferii Mladé Boleslavi. Takže struny měly důvod opravdu znít!

Je pro mne důležité, připoutat k slavíkům lidi. A skromný nebudu, daří se to.
Je mi velikou ctí, když někteří bez honorářů chtějí pomoci tím, co dovedou. I my pracujeme zdarma a dívám-li se na Pavla - zrovna on je jedním z úžasných lidí. Osvícených, vzdělaných, skromných, zaměřený na vegetariánství, moudrý a o pár let dříve narozený. A od před pár let veliký přítel slavíků. To on pro ně uvolnil kus své krajiny, aby měli nově kam přilétat. Není to úžasné? Přál bych vám vidět ho ve chvíli, kdy to ornitologovi opravdu vyšlo a z pod nejnižších větví divokých slivoní se jednoho odpoledne zatím spíš nesmělý ptačí zpěv ozval. A my věděli, že když přijdeme k lavičce za pár dnů, slavíkův zpěv od ní uslyšíme.

Rok šestnáct už byl takovým suverénním. Slavíci místa obsadili a podle kroužků víme, že se vrací. Nechávám ostatní v náladě a obdivování, sám však v ústraní rozbíhám výzkum. Upadám do stavů soustředění a plánů. Jak zajímavé, že přestože jsou ptáci již letitými, neumí přiletět dřív. Mají své představy. Divím se jim, když poslední roky jsou jara časnější a prostředí dávno připravené. Jako by jejich vnitřní hodiny stále ještě nevěřily a nehnaly zvíře do nejistoty. To jen my tady zahřátí sluníčkem a zmlsaní vůněmi keřů hezkých pár dnů už nedočkavě koukáme k jihu.

Ochránci se loučili

18. ledna 2017 v 12:26 | Pavel Kverek
Když jsme tady ten příběh káně lesní, pověšené na stromě za silonový vlasec tenkrát ukazovali, zaznělo při tom, že se mladí přátelé přírody se svými vedoucími do zvířecí nemocnice za pacientem vypraví, aby zjistili, jak je na tom s životem. Vypravili se a zjistili.

Jen přijeli o chvilku dřív a zpráva o vypuštění uzdravené káně je zastihla až doma. To jim jistě radost nepokazilo, když viděli, že přežila. Des už možná - kdo ví, myši zase loví. Měla by si ovšem dát pozor na břehy rybníků a po výlovech často obnažená jejich dna, kde utrhané udice mohou číhat. Nemuselo by to pokaždé dopadnout takhle.

Člověk potká během pobytu v přírodě dost všelijakých utrpení zvířecích obyvatel, kolikrát ukončených smrtí. Nějak si zvykne, že to tak chodí, ale přihodí-li se událost podobná, jak bylo u Střehomi, kdy aktéry jsou děti - a pokud to ještě šťastně ve výsledku dopadne - je to úžasná věc!

Jistěže prospívá, mají-li děti možnost mít doma zvířátko, anebo pomáhat v hospodářství, ale setkání s přírodou divokou je přeci jen něco jiného! Dravec zděšený ohrožením se od nich poplácat nenechá a jasně to dává najevo. Zobákem, pařáty. Neslyší na jméno a nepřijde za nimi do postele, nevleze do kapsy. Je jiný. A právě v té jinakosti je ona příležitost k nezaplacení.

Nemám po ruce fotku z výpravy do Huslíku za kání, mám jinou. Ráno mi přišla. Je z cesty za přikrmováním ptáčků na křižovatce naučné stezky kolem Klenice.


Foto: M. Ječný

Člověk se neubrání porovnání, jak to bylo za nás tenkrát. Nic takového nebylo a člověk přeci cestu objevil a nastoupil. Složitou, tápavou, nejistou. Nepodporovanou. Když dneska někde cíle už asi nedaleko se zastavím a pohledem posvítím do dálky, nelituji toho rozhodnutí. Vybral jsem si dobře.

Pěvci v konzervách

17. ledna 2017 v 19:29 | Pavel Kverek


K dispozici mám v archívu dost článků, pozastavujících se nad neustálým chytáním a zabíjením ptactva pro kulinářské účely na obou tahových cestách. Na jaře i na podzim.


...Starý muž hrál na harmoniku zadumanou píseň a pěnkava na okně v kleci mu přizvukovala. Na plotně se vařil sváteční oběd. Hlavním chodem bylo jídlo skládající se z uzené šunky, cibule, plátků rajčat, česneku, francouzské hořčice, trochy másla, vína, koření a dvanácti drobných zpěvných ptáků.

Ano, takhle končí svojí cestu ještě i v tomto století nejeden z miliónů tažných ptáků, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A naletěl.

Zdálo by se, že jestliže se zpěvné ptactvo loví již několik století, není vlastně důvod, proč by měly tyto zavedené způsoby najednou přestat. Důvodů je samozřejmě hned několik. Především je to neetické, vylepšují se chytací metody, takže úlovků (ano, tady lze to slovo odůvodněně použít, nikoli v ornitologii) přibývá. Dochází k oslabení mnohých hnízdních populací, táhnoucích v rámci scénáře kritickým místem, zabíjejí se druhy i velmi vzácné.

Mnoho ptáků je rovněž postříleno či jen zmrzačeno a dobito poté. Nejde vždy jen o "maso na talíř" či "jatérka do plechovky", mnohdy jde jen o jakýsi požitek z lovu, kdy terč poté končí v nezájmu.
A traduje se i zvrácenost opravdu veliká, kdy v titěrné plechovce nabízeny bývají slavičí jazýčky. Jak kdysi vylíčil kolega, který se na jihu poblíž nachomýtl, nešlo prý o jazyky slavíků, když patrny na cípech byly pigmentační skvrny mláďat. Ptáci tedy pocházeli z podzimní cesty a takové skvrny patří zejména rákosníkům. Může snad někoho potěšit, že běží o podvod?

V některých oblastech řádění utichlo či bylo oslabeno aplikací zákonů na ochranu přírody, jinde vybujelo. Pro slavíky obecné, táhnoucí od jihozápadu či jihu do našich hnízdišť se situace vylepšila. A návraty na Mladoboleslavsko jsou každoročně podle kroužků opravdu radostné. Daleko horší je situace u slavíků tmavých, směřujících s podzimem k Bosporské úžině a dál k deltě Nilu. Tam na ně čeká opravdové peklo! Ostatně stačí si proběhnout internet či prohledat archiv ČSO.

Zdroj: Aktuálně.cz
Foto: BirdLife Kypr

Namítne někdo třeba, že svět má nyní starost více o lidi, kteří jsou v krizi a v pohybu a nějací ptáci, že jsou druhořadí. Nesouhlasím. Zejména starý kontinent je v tak výrazném růstu růstu a na takové úrovni, že zaobírat se odpovědně životním prostředím, přírodu z toho nevyjímaje, je naprostou samozřejmostí a odráží vyspělost společnosti.

Evropská unie ve své byrokratičnosti útočí na Pomazánkové máslo s Rumem, aby však nastavila pravidla pro drozdy a kosy, aby se na jihu nazastřelovali, na to se ukazuje chabou. O to víc vyniká snažení různých organizací přírodě opravdu pomáhat. Pomáhejme i my.

Zimo, děkuji

17. ledna 2017 v 8:35 | Pavel Kverek
Kolem slavičí stránky se začínají soustředit příznivci, jako kdyby snad zítra mělo vypuknout předjaří! Děkuji.

Tak já vás všechny ochladím, pořídil jsem si díky letošní zimě tento obrázek. Předtím by to nešlo. Máme "naši" stezku i v sněhově bílém. Do kroniky.


Ale hned si dovolím náladu pokazit. Připravil bych temnější téma pod názvem Slavičí jazýčky. Někteří možná víte, kam mířím a mám ten šílený příběh od svého přítele. Zoologa ve výslužbě. Měli bychom i tuto hrůznost spolu absolvovat, abychom si ještě více vážili.

Četl jsem v návodech, že záleží u psaní blogů na názvu a první výstižné větě. Pokud tam pověsím zamýšlené, internet třeba spadne. No ano, bude to znít až podivně, ale to bych tématu přál. Zejména východní Středomoří je rok od roku čím dál víc překážkou na mnoha místech, kudy opeřenci podle zděděných map proletět měli a nevyšlo to. Pojďme si to tady alespoň říct.

Zázraky zanedbanosti

16. ledna 2017 v 18:52 | Pavel Kverek
Psal jsem tu o tom, jak by bylo dobré mít hodně příznivců pro slavičí blog. A jak na to koukám podle obnoveného měření, je to milé.

V návaznosti na to nabízím dvě fotky z okna a představím nového návštěvníka mlýnské zahrady.
Je až neuvěřitelné, jak zvířata jdou do nám nepotřebných prostor.

Odvykli jsme, ale leden by měl mrazit. Letos se konečně pochlapil! Podívejte se na zimní momentku.


Sníh v opuštěné zahradě, to tu dlouho nebylo! Utichla, je to milé. Někomu to třeba přijde ponuré. K zimě ticho patří. Škoda ovšem, že peřina pomačká traviny a bude z nich placka. Čtyřnozí obyvatelé radost mít nebudou. A kdyby jen čtyřnozí.. Přibyl sem parádník! Nikdy jsem tu podobného neviděl, beru ho s radostí do stavu.


Špatně se mi z jídelny fotí, všichni obyvatelé aktivují navečer a foťák naříká. Je to spíš jen jako důkaz, jak se to dělá v birdwatchingu.

Odkud sem přišel, jak to, že přežil podzim?

Přijel kdysi majitel, dlouho tu nebyl a říká: "Pane Kverku, vy jste jediný, komu se to tady líbí, že jo?" Asi četl zpravodajové texty. Aby se nelíbilo. Jasně, že líbí!
Víte, já v superútočnost plevelů příliš nevěřím. Potkávám je každou sezónu a mám ty kytičky rád. Zkusili jste někdy ochutnat mladou jarní kopřivu? Jen tak hned po nalezení? Tak to vyzkoušejte a vůbec, zkuste to dělat v přírodě, jak dělám já. Prostoupíte časem do zajímavých sfér. Zažijete propojení s geniem loci místa. Přistoupí. Neohlížejte se na to, jestli jsou lístky pod zátěží nějakého preparátu, víc toho do sebe napumpujete v regálech obchoďáku. Já tedy zelené spižírně věřím!

Líbí se mi na fotografii, jak sníh ukázal prastarou jabloň.
Louka se mění a to je divadlo nejen zajímavé, ale i důležité. Člověk má před očima stárnutí v přímém přenosu. Vítězství vitálních a prohru nepřipravených. Zaskočených. Příroda a její řád! Pro moje oči i rozum kniha knih.

Kdo by měl čas, protože srny už se po Silvestru vrátily (tedy bez jedné), mohl by se naučit jejich životní styl. Seděl by tady u nás u stolu a sledoval, jak v malém prostoru dokáží splynout (teď na sněhu malounko hůř). Kdy vycházejí, co upřednostňují. Jak jsou vychytralé.
Slyšel by ze střechy strakapouda. Ano, už bubnuje. A jak se ozve ten první projev zvířecího vzrušení, probouzí další! Vědí určitě do jednoho o zlatém terči, jak se vitálně nadzvedá. A že to "do hřiště zase už vhodí". A pak to začne! Další vzrušující zákonitosti, listy knihy se míhají a čtenář zraky protírá. Málem byl nestačil a zastavit nejde. Bude po roce se zkušenostmi pohotovější? Přečte si o něco víc? Přečte.

Chtěl bych se krajinu naučit zpaměti. Co nejvíc míst vměstnat si pod vlasy a pochopit vše. V proměnách, do kterých krajinu tlačíme a čím dál víc. Pochopit v nesmrtelnosti.

Je dobře, že zima přišla.
Slunéčka asijská mnohotečná kvalí blíž radiátorům a snad také zažijeme po letech jarní tání. Řeky se umyjí od pasu nahoru, mokřady dožízní. To už ten strakapoud bude mít od toho hromosvodu hlavu omlácenou. Od tyče co vyměnil za suchou větev pradědů.
Slunce nad Hrádkem znatelně poskočí a žáby z úpatí namíří k močálům na trdliště. Posloužit odkazu.

V nabídce dne

14. ledna 2017 v 12:50 | Pavel Kverek
Dobrý den, milí návštěvníci slavičí stránky.

Taky přes inverzi vidíte chvilkami to sluníčko? Jo, jo. Už se vytahuje nad krajinu.

Červenka tady skáče po parapetu a mám pro ni na psím víně laty, kam špačci v podzimu pro svoji otylost nedosáhli.

Pozvu vás z večera do mokřadu. Je to teď aktuální a dostal jsem obrázky z povodně kdysi dole na Klenici. Zajímavý moment z předjaří, kdy říčka vodu neunesla zejména pro umrzlé nadloží. Pro co jiného.
A my půjdeme do slatě, protože takové království je nasákavé - a teď pozor na ten termín - TRVALE! To je pak věc, mít sjednanou pojistku u takové instituce! Spolehlivé.

Pochopili jsme my pobytem tady v novém století, jak krajinu oslovit pro spolupráci? Co myslíte, pochopili?
Na Kněžmostsku v případě močálů u Nového rybníka po posledním jednání snad ano.

Přijďte, vezmu vás tam na chvíli.

Teď už ale obrázky, kolem kterých se děj obtočí.

...

Tak, můžeme.. Budu se držet obrázků.

Na hraně hráze přetrvávají prastaré černé bezy. Jsou jedinými keři mocného močálu. Zde se také uskutečnilo v roce 86 první prokázané hnízdění slavíka modráčka středoevropského. Tehdy nikdo netušil, že právě tento druh bude klíčem k záchraně cenného biotopu a jeho obhajováním, že se nám podaří alespoň menší část bažin zachránit.

Rákosina tvoří nestejně široký pás, který lze přehradit třídílnou sestavou sítí. Pásmo ostřic, které navazuje, je dokonalým prostorem pro většinu ptáků k shánění potravy. Pohybují se v uličkách, které však místy přecházejí v hluboká slatinná oka, na nichž zejména v létě roste řada zajímavých květin.

Prostředí není jen hnízdištěm a zastávkovým místem, v zimě zde zastihneme chřástala vodního i strnady rákosní, pohybující se kolem promokvalých vývěrů (zanesené zpřetrhané drény).

Odbočíme-li k zimujícím strnadům rákosním (dnes už se ví) ten, kdo s nimi měl zkušenost z hnízdní doby nemohl se nepodivit jejich vzezření. Byli drobnější, menších zobáků i křídel, prostě jiní. A kroužkování posléze záhadu objasnilo. Jeden ze zimních hostů byl po třech letech jako hnízdící kontrolován finským kolegou v Laponsku. I tento drobný kamínek do poznávání zdejši ornitofauny ukazuje, jak pozoruhodné úkazy stranou našich očí v místě probíhají. Jak oblast dalším svým rozměrem odkrývá nespornou magnetičnost. Tu, kterou bez hlubšího zájmu bychom vůbec neznali.


Přemístili jsme se do druhé (novější) části, která se v současné době stává ještě cennější segmentu prvního.
Zde hloubka rozbředlé půdy dosahuje místy půldruhého metru a činí tak lagunu nebezpečnou a také nepřístupnou. Je to obrovskou výhodou z hlediska ochrany.
Díváme se na jedno z největších ok v sousedství obnoveného kanálu. Prostředí pochopitelně nabízí i podmínky k rozmnožování obojživelníků, žab i čolků. V posledních letech zde přibývá modráčků, což vzhledem k tomu, že v okolí schází, ukazuje znovu na značný potenciál mokřadů u Koprníku. Zastihneme zde i popelavé jeřáby, kterým ovšem hnízdění pravidelně maří divoká prasata.


A tady už máme možnost pohlédnout do tváře jednoho z modráčků, který se do míst pravidelně k hnízdění vrací.
Prostředí je z pohledu kroužkování v současné době frekventováno pouze na jaře když ptáci zpívají, v hnízdní době je odchyt zastaven. Ohledy nevyžaduje mokřadní druh slavíka, nýbrž jeřábi.

Kdo přijde od severovýchodu po panelové cestě k mokřadům, přehlédne odtud velkou část lokality a nemusí vstupovat blíž. I tady od samého jara, když nastoupí čas vegetace, našli bychom celou řadu opravdu vzácných květin, které buď přežívají, nebo do místa přisídlily.

Ovšem snad největší význam má prostředí pro svoji retenční úlohu a je jenom škoda, že většina podmáčených luk zmizela v konci socialismu pod navážkami hlušiny z testovacího okruhu Škoda. Dnes, když bychom už v jakémsi velmi pozdním záchvěvu osvícení o vodu v krajině stáli, možnosti schází.
A přesně v tuto chvíli by mělo zaznít, že podaří-li se obě ramena močálu ochránit, neprospějeme ve výhledu pouze modráčkům, přírodě, skvostnému kusu domoviny, ale i sobě.