Březen 2017

Minuty před sezónou

31. března 2017 v 17:02 | Pavel Kverek
Zítra začíná první měsíc slavičích příletů (doufám, že se v té větě vyznáte). Nevyznáte - vysvětlím: V dubnu koncem první dekády přiletí první, do svátku čarodějnic těch starých většina a pak mladí, co bloudili přiletují ještě v máji klidně do jeho polovičky).

A my tu v rámci příprav uklidíme stůl.
Dnes dáme usnout historii zahrady, kterou jsme tu občas diskutovali.

Před chvílí dorazila zpráva o určení pazourků a už to máme pohromadě všechno.
Jen je připomenu, toto je kompletní kolekce.


Když budou děti mých dětí chtít být archeology, možnost mají. Necháme dřevěnou stavbu zatím dál pod vodou.

U pazourků bylo stanoveno, že tři jsou zlomky čepelek, jeden škrabadlo a zbytek úštěpky. Aby to pro vás bylo zajímavé, sami rozhodněte, s kterým byste v pravěku chtěli pracovat, který je pravým.
Datování: holocén, nejspíš neolit.

...

Další k řešení je tato kompozice.


Zápalky tam jsou pro představu o velikosti.

Jde o pět nejzajímavějších keltských střepů a dva kamenné nástroje primitivních lidí.

O těch nástrojích jsem myslím už psal. Studie o pobytu Keltů vyjde v červnu. Jde o první důkaz.

...

Namlel jsem si kávu z andských výšin, voní. Chci se v tom aroma nadechnout, abych potkal náladu shrnout zahradní historii. Prvně úpíjím z popraskaného soudkovitého hrnečku z dětství a myslím, můžeme začít.

Oba kusy kamenných palic jsou nejstarší stopou pobytu tady (či v nejbližším okolí, abych neprovokoval přátele, kteří určovali).

Víte vážení, kolik je to let? Co lidských generací se tu vystřídalo? A co byly zač? Představitelem čerstvým jsem já. I pro toto mám Kněžmostsko rád, i když nejsem původní. Ta zem má obrovskou výpověď! Napsal jsem to tady do knížky co vyšla (myslím, že tam), že historii nezničíme. I jiní mnozí ponacházeli, jen o tom nemluví. Nejsem tedy hledačem nijak výjimečným, to jsem nikdy ani neřekl, jen si myslím, že to patří všem pro hrdost. A taky proto, kdyby se někdy ještě o Kněžmostu psalo, tak tato lokalita je zdokumentována obsáhle a fundovaně.

Otázka, kterou si vědci kladou - jak je možné všechna ta staletí najít na jednom místě. Svádělo by to k tomu, že jsem vybral muzea po okolí a vše rozhodil v části zahrady. To bych neudělal, mám taky hrdost badatele. Co se tu mohlo stát?

Budu hodně snivý a zkusím být též archeologem nad tím pestrým depotem.

Už to v jednom jejich textu zaznělo. Kněžmostka tu tenkrát byla a jestli někoho bych rozhovořit potřeboval, tak právě ji. Ona dala důvod pro jméno sídla. Ona lákala i komplikovala. Hrádek, Pazderna - tam to mohlo být. Ale jasně, stavbu z hrubých kůlů sem voda nepřinesla. A jiné další kolem. Bude to, jak to bývá, kombinace několikerého. Tím vznikla tato vzrušující nepřehlednost. Střepy keltských nádob jsou v hranách ohlazeny, musely se již odděleny omílat. Přišly s vodou (v širší nivě meandrující) Kněžmostky? Usadily se v místech proláklin, když jinde mnohde těsně na okolí černá spraš chybí? Byly tam kopečky a ne důlky, proto tedy u nás? Místy máme bláta - a teď se nadechněte - až tři metry mocnou vrstvu! Hloubili jsme základy pro dům, tak to vím. Tehdy jsem byl zděšen nad místem, které na nás v ulici zbylo. Cement nikde komunista pro nás neměl, všechen musel prý šupem zaplácnout Černobyl a já neměl z čeho stavět. Vracel jsem se domů zdrcený, zaskočený, zatímco jiní stavebníci byli v pohodě. A vidíte, dávno bych tenhle kout za nic nevyměnil! Mám jezírko s takovou historií, co nemá nikdo. Spousta lidí by ji nepotřebovala, šoupla do díry plastový korpus s filtrací a rozprostřela kachlíky. Já ne. Dobře je mi na břehu s vážkami, potápníky, skokany, doutníky i stulíky. A pod hladinou s lidskou promyšleností!

Nevím, co tu kdo ještě můžeme najít zajímavého, já tady našel domov a zajímavý - myslím, že dost.


Důležité:

Pokud si někdo nevěřícně dokola pročítáte název blogu, zítra bude záplata. Vyrazíme k močálům "na živo" za modráčky.

Záhadu nerozluštím

28. března 2017 v 18:25 | Pavel Kverek
Na Červenském rybníku prostě modráčci nehnízdí a asi nehnízdili nikdy.

Dnes jsem to tam při práci znovu zkusil a modrák tam není. Přitom ta výspa je senzační! Asi ale jen pro mne.

Tak jsem chytil budníčka menšího, představíme si ho blíž.


Z našich budníčků je nejběžnější a nejmenší.

V Německu mu říkají Zilp zalp a to je vlastně celá ta jeho písnička. U nás zas jméno dostal podle tvaru hnízda, trošku připomínící kukaň. Zimuje ve Středomoří nebo v Africe, přilétá právě teď. Má rád staré zahrady, stráně, okraje lesíků, ale setkáte se s ním i kolem vody. Je nebojácný, nechá vás přijít blízko. Ještě odvážnější je kolem hnízda, má-li tam mladé. Vetřelce se snaží odlákat za neustálého naříkání. Podle tenkého zobáčku je jasné, že jde o hmyzožravce, proto i na zimu odlétá.

Jednoho jsem kdysi chytil s kroužkem, jdu se po něm podívat.


Budníček menší, protože nemá až tak vyhraněné nároky, ještě v naší přírodě je. Pohlaví se od sebe neliší podobně jako u slavíků.

Výhled na duben

27. března 2017 v 19:23 | Pavel Kverek
Březen se opřel do bříz, včera jsem to viděl prvně v životě. Potřebovali jsme začistit pilkou jen malou větev, co překážela a z rány stékala míza tak živě, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chytali jsme ji do plastového kyblíku, elixír života.
Březen je pod vrcholem. Přijde duben.
Nabízím výhled.

Nezapomínejme, že rekord v příletu se už dostal do magického prostoru první dekády. Ano, desátého je rekord současný. Mohou slavíci opravdu přiletět takhle brzy, nepřekvapilo by mne to. Budu to zkoušet a kdo budete chtít, přistupujte sem, abyste byli v obraze. Kdyby padnul, nějak to oslavíme.

Nemám ale dobrou zprávu z mapy hnízdišť a říct ji musím. Je šílená. Na sukoradské jezero se řítí pohroma v podobě silničního obchvatu od plechového města. Zanikne místo nejspíš celé.
Nádherný kout, několikapárové hnízdiště, vodní hladina - já nevím. Jasně, někudy to naplánovat musí, já nejsem ale specialistou na dopravní problematiku, já jsem specialistou na krajinu domova a ta dostává přes držku na Mladoboleslavsku každoročně a poctivě! Jestli to místo fakt zmizí, budu mít v sobě šrám. Nikoho, věřte, že nikoho to nezajímá, toto nikdo nehlídá. Jak se biodiverzita propadá. O čem budou chtít za pár let vydávat všechny ty sponzorované letáky?

Plácky, které přežijí, navštívit stihnu. A budu hlídat už zhruba od pátého. Na přeskáčku, všechny současně nemůžu, to by mne musel někdo sponzorovat, abych mohl zavřít dílnu. V režimu tradičním si to usponzoruji sám.
Nikdy jste to nezažili, to vyčkávání. Jezdíte po místech, všude ticho. Říkáte si, že příště už si tak drahý monitoring nesmíte dovolit a stejně to naplánujete. To už ten čas sám má v sobě magnetičnost. Říkám si, když už to dělám takových let, byla by hloupost vysadit. Jak prvního objevím, nabere mne to, jak draka vítr. Závislost mne ovládne a rozpohybuje. Zase jí podlehnu.

Pak přijde v konci měsíce naše společná vycházka za zpěvem a květen už je slavičí natvrdo.
Ještě tam nejsme, ještě se můžeme báječně těšit.

A ještě náplast na tu smutnou zprávu.
Takhle vítá nedaleká slať vracející se modráčky. V tichosti i eleganci. V čistotě a silou.


A má vody zas!
Když jsem tam byl, do bot mi nateklo. Je to veliká učebnice přírodní moudrosti. Tam pochopíte věcí!
Co už teď tam je života! Abych byl co nejspravedlivější, teď patří obojživelníkům. Skokani hnědí sem míří až od kněžmostského Hrádku poté, co překonali asfalt silnice. Ti šťastnější. Pak už je cesta pro jejich veliký úkol volná.
Jednou jsem takhle líčil na modráčka a odkryju připlavené poleno. Našel jsem čolka. Jindy jsem je tu zatím neviděl, pobývám tu jen zjara. Čas se mi nedostává. Ale vyjednal jsem tomu území, že zůstane dál. Domluvili jsme se na tom. To má pro mne obrovskou cenu! Myslel jsem, že veškerý čas namířím už na Dolnobousovsko. Ale když sem člověk přijde, přistihne se, jak lže sám sobě. Nejde odejít docela.

Na křídlech času

26. března 2017 v 7:15 | Pavel Kverek
Kdo by měl zájem si uvědomit, jak ten čas letí, tady máte inspiraci.

1983 - Dolní Bousov. Soutok Klenice a Trnického potoka. Z odchytu pěnkavovitých (jsou tam dva).


A takhle se chytá dnes.

2016 - říční niva Prosny. Z odchytu slavíka tmavého (není tam zatím žádný).


K čemu mi to je?

26. března 2017 v 5:45 | Pavel Kverek
Třicet čtyři let jsem utratil v ornitologické specializaci, za pár dnů začne další můj slavičí rok.

Včera jsem potkal specialistu na keltskou problematiku, dnes již opravdu starého muže a položil si otázku - co nám to dává? Že tvrdneme nad jedním tématem a nehledáme kolem. Jestli je ze mne na besedách podobný dojem jako z toho vyhraněného Jirky, můžu být rád. Proč jsme neodešli k výzvám jiným? A dá se něco vůbec v těch starých ještě najít? Kdybych se věnoval jednou ledňáčkům (nic proti nim), jindy šedým lejskům a pak třeba čápům, co bych za ten podělený čas objevil? Moc by toho nebylo. Dobře se totiž znám. Jsem pomalý. Potřebuji od signálů k posunutí, aby mne ťukly spíš dvakrát. Jsem konzervativní, chtěl bych po věrném autu, abychom spolu mohli být co nejdéle. Chtěl bych po přátelství, aby bylo pevné i za časů méně radostných, chtěl bych po systému, aby mne nechal žít v tomhle tom klidu a neotravoval příliš. Chtěl bych mít čas pro život v radosti.

Z výzkumu neodejdu, budu s ním i v roce osmnáct, když to půjde. Proč mne to neunavilo, neotrávilo dosud? Proč se mne na konci března už zase zmocňuje "tahový neklid", probouzím se hluboko před ránem, vyhlížím do tmy a chtěl bych je uslyšet. Nejen ty drozdy, co spěchají nad kovárnou kamsi domů už teď, já bych chtěl vědět, kde jsou mí slavíci. Mohu to tušit? Ano, když jsem tím specialistou, k odpovědi bych se měl postavit čelem. Jako včera ten archeolog, když se ho lidi ptali.

Pojďte si se mnou takové vyhlížení vyzkoušet a buďte mi pomocníky.
Co k tomu potřebujeme? Otázka sice nastavena, jak někde v pořadu o vaření - ostatně, už jsem taky přemýšlel, kdyby se mne někde zeptali, co jako vařím, co bych jim odpověděl. Lhát by mi nešlo a tak bych líčil, jak báječně zvládám rozklepnout tři vajíčka a v enormním sn(m)ažení se je pokouším nepřipálit.

Co k těm slavíkům potřebujeme?
Především bude dobré projít Knihu návratů, kterou tu mám. Tam se dozvíme o rekordech i hlavních vlnách příletů. Pak vezmeme výsledky kroužkování, mám jeden. Ne, není to směšné, musí nám stačit k dohlédutí, kde v čase slavíci jsou. Na které ze zastávek. Posvícení inu není každý den! Pravda, mohu se podívat do staničního archivu a najít zbylé, je jich - ne víc, než prstů na rukách. Divíte se, za ty roky? Slavíci svá tajemství drží. Pak je dobré sledovat vývoj počasí nad střední Evropou a ostatní časné druhy, jak aktuálně přilétají. Pak se jít podívat, jestli vám hnízdiště nezničili a budete mít kde čekat. Pak si vzít vábničku, za límec foťák, naději a kapesník pro slzy dojetí. Vyjednat doma volno, jako že nic v dílně neposunete, očima uprosit ručičku nafty, aby se držela pokud možno statečně a vyrazit. Lidé vás kolem křoví zase už poznávají, zpomalují své jízdy a kynou. Vy se pak znovu ladíte do stavu soustředění, abyste nepřeslechli, kdyby…
A ono nic! Je brzy. Krajina vás ale nechce nechat odejít nespokojeného. Tahá za rukáv a předvádí, co právě má. Vy ji v tom nenecháte, jak nebylo nikdy, a jdete přivonět. Opřít o pilíř stromu, co v křížení cest postává takových let. Ví na vás, vy na něj, dotknout se musíte. Co to je za stav? Kdy myšlení povadá, ruce se propojují s podivnem uvnitř té hmoty. Je to vůbec hmota? Co si to dovoluji. Vždyť právě pumpuje po míze do koruny a Život jde nahmatat! Tak jaký pilíř, Pavle?

Mohl bych procházkou po citech dál, tady to zarazím. Krásně to stačí.


Tak k čemu mi to je? Jak stojí v názvu. I k tomuto. K ujišťování, že se víc a víc učím. Dívat. Obdivovat. Naslouchat a předpokládat. Dočkávat se, protože znale už vím, kterou cestičkou před která vrátka přijít.

První motýl na stezce

25. března 2017 v 21:13 | Pavel Kverek
Prvním motýlem budované naučné stezky je jarní píďalka brzec Alsophila aescularia.


A už to bude přibývat.

Dnes byly očištěny mezníky, takhle vypadají.


A upraveno místu budoucí lavičky.


Byl krásný den a všechno se kolem radovalo. Je obdivuhodné, jak bylinné patro v olšině spěchá. Sněženky už odkvetly, kdo to nestihl, musí zas až za rok.

Aktuálně se do míst rozmnožení stěhují tito krasavci. Je obdivuhodné, jak se po zimě probudí do takovéto kondice.


Setkání s minulostí

25. března 2017 v 20:00 | Pavel Kverek
Dnes odpoledne jsme přivítali knížku Jirky Waldhausera o regionální archeologii. Že to bude mimořádné jsem tušil, že to bude až takové, toho jsem nedohlédl!

Už kdysi jsem si říkal, známe se dlouho, popularizovat vědu, jak to dělá on, že bych se chtěl naučit. Že na to mám. Je ode mne o dost starší, má víc zkušeností, ale snažím se jít vedle něj. Dnes jsem si to zase mohl porovnat.
Jenže, co si Jirka dovolí, na to ještě nemám! Už jsem i pochopil, proč mi říkal včera do telefonu, ať si pro žádnou knížku nejezdím. Je s ní nespokojen, i když akty byly nahrazeny vykopávkami.


Bylo to na něm znát. V kapse třímal Sparty, řekl hned po uvedení, že nás vítá na besedě, kdy mizernější nikdo z nás určitě nezažil. Věřil jsem mu, že půjde o něco mimořádného. Pár procházek historií jsem s tím matadorem už zažil, ani se to tu napsat nedá, třeba křest knihy na Valečově. Nikdo by to neuvěřil. O Beltainu jsme do poslední chvíle sháněli nějakou slámu. To taky bylo!

Dneska prohlásil někdy v půli, že knížku nikomu nedoporučuje, že je hrozná. Posluchači s nachystanými peněženkami se po sobě lekavě podívali. Nejhorší, že to myslel vážně. Přesto pak podepisoval a pro mne vytáhl jednu z pod stolu z igelitky. Říkal, ať si věnování přečtu až doma. Tak jsem ho teď četl. Prapotomci se jednou budou divit, co pan doktor dokázal urodit.

Do debaty zařadil vložku o nálezech u nás v Kněžmostu, přesto že to je mimo oblast diskuse. Pak vytáhl keltské střepy, které mi konečně vrátil, text že vyjde v červnu, ať se přihlásím. Střepů bylo pět, kolik jich nedodal, uvádět nebudu. Je to daň za probádání a ukotvení v letopočtu. Ani jsem se ho po ostatních neptal. Pět musí stačit. Ještě vykopeme, až postoupíme dál. Dal je kolovat mezi lidi, ale vrátily se všechny. Každý se mohl dotknout. Je ale pravda, že se mne zeptal se slovy, že to nikdo moc nechce takhle z ruky dávat, když ještě není opublikováno. Já s tím ale problém nemám, ať si každý sáhne a dotkne se těch staletí. Pazourkové čepele jsou vřazeny 10 000 let před letopočet. Není to síla? Teď se jich po těch šikovných lidech dotýkám já. Co k tomu dodat.

Na křtu bylo přes všechny příběhy a legrácky kolem k poslechu hodně. Krásná exkurze po krajině. Ví toho strašně moc a účastnil se spousty hledání. Mluvil o slunečním paprsku v keltské svatyni o slunovratu, jak tam ke kameni na den přesně přijde. Paprsek. A rozsvítí jej. Pozoruhodné.

K současnosti je příkrý a je to v projevu znát. Objekty pro kritiku máme mnohé společné.

Někdy jsme se od tématu oddálili k nakynutí tajemna, ale cestu zpět jsme pokaždé našli. A chodilo se zdejší krajinou. Užili jsme i mystifikace s horou Řípem a zdejší krajinou, nálada pozoruhodná.
Knihovna byla naplněna a to je pro pořadatele vždy radost. Většina lidí se stejně už zná, jsou to tací, které domovina zajímá. Mnozí opravdu úspěšní. Je to vždy opravdu fajn společenská událost a člověk je rád, že něco takového ještě žije.

A ještě autor s obrázkem k diskusi.
(Foto: V.Novotná)


Pátek (zas) u rybníka

24. března 2017 v 19:42 | Pavel Kverek
Další postřehy z budování stezky a pokus s přehrávkou hlasu.

Dnes jsem v poledne vyzkoušel, jestli není někde kolem přítoku do Červenského rybníka modráček. Nebyl. Takže jsem chytací náčiní nechal v klidu odpočívat.

Nabídnu ale nové tři fotografie z trasy a poskytnu k nim komentář.

Koukal jsem, že odpadky jsou už v pytlích, houby rostou a ptáci zpívají.

První fotografie se pohledem otáčí proti směru putování, aby ukázala, jak krásná vycházka to bude. Vlevo je těleso vyschlého mlýnského náhonu, vpravo hladina rybníka. Kdysi dávno na těchto hlavatých vrbách hnízdily divoké kachny.


Dále nabízím snímek, na němž je jeden z dlouhé řady mezníků. Informace k tomuto pěknému objevu teprve sháním. Ale určitě je na tabuli zmíním.


A třetím obrázkem je pohled na bývalou bahnitou šíji, zabíhající do rybníka. Dnes na ni rostou stromy, rákosí a pro bahňáky to už není. Dříve se muselo pravidelně dvakrát ročně náletovou vegetaci odstraňovat, aby bahna mohla ptáky přitáhnout. Je ale pravda, že stále sem do příbřežních mělčin přistávají mnohé kachny a na břeh i vystupují. Zaletují sem čápi, volavky a v konci léta i nějací bahňáci. Ale jen tací, kteří mají rádi brodění ve vodě. Břeh jim nic nenabízí - navíc se tam necítí bezpečně.


To je místo, které jsem posledně zmiňoval.
Odtud lze potom sledovat ptáky třeba stativovým dalekohledem. Červenský rybník patří ke třem největším na Mladoboleslavsku, ale podobně jako všechny má hladinu v létě bez kachen. A teď opravdu nemám na mysli ony zdegenerovance, vysazované uměle.

Je odtud celá řada zajímavých hlášení kroužkovaných ptáků, výběr se na tabuli objeví.
Z šesti expozic jsem si jednu přeci jen zamluvil a kompletně ji připravím. Bude to právě ta nedaleko odtud a vy ji poznáte. Bude patřit celá ptactvu až na ty mezní kameny, které přidám.

Když tam člověk pobývá pravidelně a zjara, jak ptáci přibývají, nestačí se divit, co se tam děje. Nejkrásnějším objevem je Dendrocopos minor a vy si tu radost najděte. Zítra ho sem vložím na fotografii. Už nikde nejsou, tady podmínky drží. Staré stromy, bohatá potravní nabídka a máme toho ptáčka kousek od tabule!

Bude to věc!

23. března 2017 v 15:42 | Pavel Kverek
Hřbet utahaný z práce, Bob Marley vibruje obývákem, povzbudivý ohlas na blog v denní poště, telefonát od přátel, jestli se taky chystám na křest Jirkovy archeologické knížky v sobotu - té, co mu tam omylem natiskli nahé ženy místo střepů, kafe čmoudí - pojďte se mnou čtvrtkem nazpátek.

Jsme přesvědčeni, že naučná a zážitková stezka Krajinou Červenského rybníka bude jedinečná.

Trasa je ode dneška průchodná. Dokáceno, dostříháno, doťato. Tom ještě řeší poslední javor.


Ptáci zpívají, medvědí česnek rozvírá listy (už se na něj chutěmi chystáme), dva nádherné stromy jsme v dráze neměli sílu pokácet, zůstanou k vyhýbání.
Jsme pány nad záměrem a to je skvělá příležitost. Dokážeme, co se dá v zdánlivě obyčejné krajině vykouzlit. Máme vytipované místo, odkud stezku nafotíme, jen co svěží zeleň po větvích zašumí. Místy totiž trasa vstupuje do jakési lesní sluje, nad hlavami uzavřené větvovím. Až to tu v máji vybouchne, mnohým se z výpravy nebude chtít domů. A na otočce v místě Červenské kosy, kde se připojujeme na modrou turistickou značku do Plakánku, budou pak slyšet slavíci.

Kdyby měl člověk počítat všechny ty zázraky, co jaro vábí na světlo, proháněl by tu klávesnici dlouho. Začínají růst smrže, vůbec jsem netušil, že tam jsou. Snad mi je nikdo nevybere. Už se na ten zážitek na talíři těším.
Letos se jaro chystá nádherné.
Stezka se sice otevře až o dětském dnu, ale my během práce užijeme jara nad rozměr.

Vzal jsem stopaře. Normálně to už dost let nedělám, holky bych nevzal vůbec - omlouvám se jim.
Tento mávnul terčíkem z tachometru a tak jsem věděl, že jezdí na větším autě, než ho veze teď. Zabředli jsme do diskuse, jel do Jičína pro kamión a byl rád, že jsem ho k nadjezdu hodil. Byl zhruba v mých letech a ze severu.
Říkal, že mi přeje dobrej den. A on tak nějak docela je.
Když jsem zpátky z cesty najížděl do provozu na "Jičínce", tvrdnul bych tam v tom svahu "na ruční brzdu" hodně dlouho. Nešlo to strčit mezi tu šňůru aut, všude plno. Pak se to od Sobotky na chvilku uvolnilo, ale z kopce to teklo dál. Pak vidím, že na mne z dálky bliká auto a zpomaluje, až brzdí celou šňůru. Říkám si - je to frajer, když si tohle dovolí, přečte situaci naproti a pustí mne. Nikdo na něj nezatroubil. Že nejsou naši jen ti arogantní magoři, co známe z médií, to mi šlo hlavou. Mávnul jsem mu díkem, až pak vidím značku. Byla belgická. Starý muž taky stačil v úsměvu mávnout. To jsou pro mne strašně důležité momenty, já je k životu potřebuji.

Podél stezky už táhnou ptáci. Budníčci menší, střízlíci a červenky. A zpívají. Teď už to začne. Nejkrásnější část roku odstartovala!

6 minut štěstí

20. března 2017 v 17:00 | Pavel Kverek
Chtěl jsem vstoupit na blog až večer, ale musím už teď.

Je sváteční čas a jaro. Morany mizí po vlnách z krajiny pryč a dalších a dalších událostí bych našel. Já jsem ale zavázán nadpisu, tedy uposlechnu.

Věci, které jsem si dnes přál, aby se staly, vyšly téměř. A protože tu poslední jsem si přál opravdu hodně, ač to vypadalo beznadějně, v 16:50 jsem se dočkal. Jihovýchod Kněžmostu trvale tmavý, ale tam, kam směřuje ukryté slunce, se v obloze rozevřela díra. Najednou kafe na ubrusu není tak černé, Tatranka vedle se nějak víc leskne, radostí nevěřím balkónovým dveřím, že to co prouštějí je sluneční zář. Či napsat tvář?

Otvírám neoblečen do společnosti vybíhám na balkón, ruce na břiše zaplétám do sebe a upadám do zvláštního stavu. Jak je to možné. Co se to děje, když předpověď ta nejspolehlivější skandinávská pro Kněžmost drží dál mračna. Jsem tichý a zima mi není. Rozjímám. Škvíra se zatahuje, divadlo končí. Dočkal jsem se v čekání, které jsem vzdával. Přiznávám, že to tak je.
Je nádherný čas a slova hledám. Nemám na rozdávání a to se mi nestává.

Nechtěl bych ten úkaz démonizovat, ale šťastný opravdu jsem. Obloha má tím splněno. A já slavím rovnodennost! Takovýmto kolosálním způsobem.
Vystavěl jsem radost na podobných nabídkách. Nic nás nestojí a tolik pozvednou. Dávno jsem zarostl do krajiny, jsme jeden strom.

Psal jsem včera úvod pro fotoknihu. Dva jiní a knim ještě já. Vyznal jsem se z toho, jak to mám. A nevím, kolik let už takhle niterně, ale zůstanu tak. Krajina má pro mne obrovskou cenu - tu, kterou mnozí devalvují. A po nich jdou jiní, kterým určitě mluvím z duše. Tak pro vás vážení, k vám tohle míří!

Kdyby to Slunce nevyšlo, svět by se nezbořil a uznal bych, že nejde mít všechno. Že rád mám být za věci, které dnes přišly. Ale ono to dokázalo! Radost je úplná.

Na západě jsou už zase mraky. Vyplazuji na ně s úlevou jazyk a ony se kaboní. Ty tmavé to mají v povaze. Přinášejí bouřky. Ty, v kterých se mi v dětství tak krásně usínalo. V bezpečí domova. A pak jsem viděl i na kůži vyzkoušel, co jindy dovedou. A stejně sem patří - tak, jako vítr nad městem. Jak po hodinách se zvětšující pupeny větví javorů. Jak tažní ptáci rozezpívaní nad shledáním, jak lesy na obzoru.

Vítej i k nám, živelné jaro!

Konečně přilétají

19. března 2017 v 14:29 | Pavel Kverek
Je neděle brzy po ránu a než odjedu do práce, s dobitou aparaturou směřuji k močálům u Koprníku. Tam chci letos začít svůj monitoring.


Jako by ty všechny roky před tím ani nebyly, co jich tudy prošlo od doby, kdy jsem tu chytal poprvé. Je to tu pořád tak podobné.
Dnes chytat nechci, i když mám všechno samozřejmě s sebou. Chci zkusit, jestli už se nějaký ten "modrý slavík" nevrátil. Zpívá tu budníček menší, tak to už by měl být nějaký.

Bekasiny otavní vyletují od kaluží, je jich tolik, že by sem stálo za to večer síť natáhnout. Jsou tady každoročně zjara. Zpívá strnad rákosní a z hlavaté vrby jeho příbuzný žlutý strnad obecný. Už jim to začalo.
Přicházím na konec panelky, co tady zůstala jako vzpomínka na časy hrůzného zavážení hlušinou těch mokřadních společenstev. Zachránili jsme zlomek. A to člověk při tom musel chodit ještě do práce a zbylý čas podepřít argumenty a nadějí a chodit přemlouvat. I proto tu dnes chodím jako páv. Mám pocit, jako by mi ta místa mávala na pozdrav první, než pozdravím já. Kde jinde má už člověk najít upokojení před tímhle šíleným světem, než tady. V chrámu Přírody.

Přehrávač je natěšený po dlouhém čase co spal, produkce je čistá. Hned však ji vypínám, protože za kanálem vylétly nad vousiska rákosů tóny podobné! Neříkám stejné, to modráčci nedělají. Jsou mistry v napodobování všeho možného, tady se zdá, jako by v slati zpívala cvrčilka. Neoblafne mne, už ho i vidím. Vylétá nad močál a padáčkem se snáší o kus jinam. Tak, tohle mi stačí. Píšu ho, víc času nemám a přijdu někdy na kontrolu. S hliníkem, spíš ale přečíst čísla, doufám.

Na Červenském rybníku v oblasti výspy je ještě klid. Žádný se neozval.
Odcházím cestičkou pomalu za prací a vzpomínám na ráno u Nového rybníku. Na ty hlasy jeřábů, na divoké husy.
Kdepak, předjarní čas, ten já bych nevyměnil!

Babočka bílé "C" na květu devětsilu.
Už před týdnem jsem na sluníčku jednu takovou viděl. Se složenými křídly v suchém listí hlohu na zemi, kam asi spadla při klestění větví jsem ji ani nepoznal.


Slunce jako zákon

18. března 2017 v 8:52 | Pavel Kverek
Tak vážení příchozí, už to pěkně běží.
To jste jistě už viděli, slyšeli i ucítili. Jaro!
Za 50 hodin Slunce vstoupí do znamení Berana, den se vyrovná noci, než ji (pro mne) na krásný čas porazí. Rovnodennost se chystá.

Ptáci nevědí nic o obřadech, které tu chvíli dotvářely. O události, jež lidi vedla k radování a nadějím. Ptáci to mají jinak. Vnitřní biologické hodiny v periodicky opakovaných procesech chystají hormony a hlavy i jejich těla poslouchají. Bude se hnízdit. Před tím však navracet, tokat a nabízet se, utkávat.

Každým dnem, každou nocí směřují k hnízdištím i místům narození, ale i jinam, obrovská množství křídel. Žene je síla, za kterou stojí Slunce. Není dnes složité pochopit ten zákon, vyjít ven či vyhlédnout z okna a přesvědčit se, že platí. A já do toho vpadnu zanedlouho. Třeba už toho 20. března v rámci oslav. Zajdu k močálům, které se tehdy podařilo zachránit. Pak už zas málem ne a teď to vypadá, že jsem vše donasmlouval. Přežijí, věřím.
A proč o nich mluvit v tuto dobu?
Kdyby vše dopadlo dobře a zkušenost spolu se štěstím byla při něm, může se do slati vrátit letitý modrák. Slavík modráček středoevropský.
Hnízdívá u kanálu, zpívá jak skřivan nad rákosím, písničku nikdy moc "nepiloval", ale nádherný - to on zas je.
Bude mi stačit zahrát pár tónů do jeho ostřic v houpavé zemi. A čekat v naději. Netrvalo by dlouho, je nesnášenlivý, on by se ozval.
Jsou to jiní slavíci tihleti modráčkové. Neskrývají se. A teď, když je rákosí ještě přehledné, najdeme je.

Po deštích přiletí.
Přivítají je strnadi rákosní, kteří jsou ještě o něco rychlejší a kolem táhnoucí lindušky luční. Ty je pozdraví, než samy popoletí. Skřivani, špačci, čejky, jeřábi, čápi, bramborníčci černohlaví - ani to vypisovat nebudu. Spíš se vrátím ještě k té stálici na obloze. Kolik malérů planeta zažila, když se k ní nemohlo dostat. Život byl v ohrožení. Kolik zažívá nyní, když víc spaluje. Až - a jestli vyjde o svátku, co je za dveřmi, věnujte té kouli chviličku. A kdo nestihne, může poděkovat večer. Budou tam v hlasech přítomni všichni co už přiletěli. I ti, kteří přežili útrapy zimy. Poděkuje každý jak umí. A při nich tam budu i já.

Přeji hluboký zážitek. A abych nebyl skoupým, tady je ten modráček.


Příběh-náhodný výběr

16. března 2017 v 17:43 | Pavel Kverek
Zapíchl jsem prst do galerie a obrázek, který se nabídl, okomentuji.


A zrovna taková nepovedenost!

Na předměstí, než se mi slavíci nachytají, mám čas prohlédnout parčíky. Nechápu, jak tam někdo za takového provozu může složit oloupanou izolaci z kabelů. No někdo...?

Žloutenka ani svrab mne nedostihly, z plesnivých ležení vytahuji jednu peněženku za druhou. Doklady tam zůstaly. Jsou okradených žen. Říkám to proto že se nezastávám té zevlácké havěti a hledat u nich životní smůlu či zakolísání nemíním. Hledat smůlu bychom měli u těch oloupených žen!

Jak se doba mění, jak se mění region, jak vzrůstá apatie, odráží to periferie. Byl by to zajímavý výzkum, ale mám na starost rezavé slavičí peří.

Dotýkání vzpomínek

15. března 2017 v 19:53 | Pavel Kverek
Vážení příznivci slavičí stránky.
Ještě je čas, ještě je na slavíky brzy. A je to dobře, protože stihneme pár témat jiných. Dnešní bude vzpomínkové, ale je tím, o čem "se hovoří".

Mezi 25.- 26. červnem budu přednášejícím pro začínající kroužkovatele na kurzu v Orlickém Záhoří. Kývnul jsem na to i pro ty neskutečné chvíle mého pobytu kdysi při hledání slavíka tmavého v místech. Říkal jsem si delší čas už - já se tam musím ještě v životě otočit. Prsty si ochladit v mladičké Orlici, vidět kraj zašlé slávy poctivého řemesla budoucích vysídlenců. Opájet hlavu vůní devětsilu, nechat průchod vzpomínkám na odešlé a promluvit k lidem o slavících.
Prve jsem se tam sešel s kolegy vrstevníky, které jsem chtěl vidět po čase, dnes tam jsou nástupci mladí, pokračovatelé. Odmítl jsem nabídku loni, přišla dost pozdě a diář o tom nechtěl už ani slyšet. Letos přijedu.

A všechny připravím na náročnost chytání. Tady na fotce to je poznat, proto jsem ji vybral.
Zpocená tvář, loket opuchlý od hmyzu, oděv špinavý a ohrnutý, kotvu na panelce není kam zarazit. A čas nikdo nezaplatí.


Nafotím tu romantiku pro vás a zase se rozepíšu. Auto mne nazpět nepobere pro nadměrnost, jak budu přetékat! Byl jsem tam tehdy opakovaně neúspěšný, dostal za vyučenou, vždyť jsem se tam v hecu ještě vrátil a znovu pohořel. Nechci takovýchto zklamání v životě prožívat příliš, hrdost trpí, ale myslím, že už opravdu vím, kde jsem nadělal chyby tváří v tvář senzaci. Na blogu byste to našli. Nevím, kolik je to let. První pelichání v republice pro druh jsem nedoplnil, zůstal jen odchyt na dvou fotkách tamních ornitologů. Bez popisu stavu fáze výměny peří.
A pak, pak jsem přijel domů, kde tmaví slavíci stejně jako tam spíše nebývají - a co se nestalo! Tedy spíš stalo.
Zaobírám se všemožnými souvislostmi, náhodami, tím co je dané jaksi dopředu úvahami podporovatelů těch myšlenek. Já jsem chvilku příklonem tam a pak zas jinde. Nevím, co si myslet o všelijakých těch zázracích. Tady ovšem to bylo šokující. Ano, za tím slovem si opravdu stojím. Dodneska jsem se s tím nevypořádal. Slavík tmavý pelichající v úžasné fázi procesu chycen po 40 hodinách přemýšlení v okraji devětsilů u osady Matice na samém pomezí Dolnobousovska a Sobotecka!
Dostal jsem se tehdy do jednoho z tranzů, kterých jsem zas tolik v životě neprodělal. Ornitologické jen dva. Jsou to stavy, kdy mluvím v prostředí nahlas, mám husí kůži a oči kalné. Třesu se, našlapuji bojácně, kontroluji po sobě každou minutu mizícího, jestli se všechno opravdu stalo. Ještě že už chodíme ven s foťákem!

Co řídí tyto souvislosti, když člověk vyhodnotí to "před" i "po". Rozhodování, váhání, přemýšlení nad zmařeným časem pro nápad - a pak, pak to září! V ruce máte důkaz, po kterém jdete od doby, kdy jste zjistili, že něco takového lze i v Česku hledat. Jak by to vypadalo kdyby... a spoustu jiného.

A pak když máte čas pro úvahy (a že takový držím), musíte si po těch zkušenostech říct, co bude další. Dovolí mi Budoucnost ještě takové mimořádnosti v chování, kdy zase nad sebou ztratím kontrolu u nějakého roští a budu působit vykolejeně? Chtěl bych znovu a zase pořádně!
Mám pětatřicet let chytání, zasloužilo by si to zase nějaký výbuch. A teď v této poloze, není náhodou dobré znovu se zamyslet a ptát se nahlas. Kdo to zařídí, co to vlastně je?
Co vím už teď najisto, že mne to baví. Odhlédnu-li od odborného přínosu, prostě baví. Kdyby žili rodiče, otřeli by si nejspíš vzájemně čelo a mluvili dál jen polohlasem. Aby nás nikdo neslyšel. Došel jsem jinam než chtěli. Než si dokázali představit. A došel jsem vůbec?! Ne, i cesta může být cíl. A já už zhruba od konce století dost dobře vím, že mi to na ní báječně šlape.

Nad šestým panelem pozornější uvidí odlétajícího slavíka.


Drozdi (ne)přilétají

14. března 2017 v 18:39 | Pavel Kverek
Začíná tah zpěvných drozdů.

A lidé už hlásí první "slavíky". Ano, pletou si je právě s drozdy. Podle zpěvu i podle zbarvení. I když samozřejmě záznam v literatuře u slavíka obecného existuje z března a spolehlivý (25.3.1974 J.Hora), je na slavíky čas.

Dnes dorazilo zpětné hlášení, které nepřekvapí mnohým, zejména způsobem zjištění kroužku. "Pták střelen". Přijde vám to normální?

Ano. Drozdi se mnohde na jihu prostě střílí! Mnoho jich "o slavících" nechytím a tedy neokroužkuji, ale na tohoto si vzpomínám dobře. Ještě jsem si říkal, aby měl dost štěstí, není prvním, kterého mám tady takhle vykázaného.

Podíváme se na kartu podrobně a řeknu k tomu pár vět.

V odstavci "Kroužkování" jsou údaje moje. Tak, jak jsem je zapsal při odchytu. Zajímavý je pro nás datum 20.7.2015. Starší ptáci u drozdů odlétají do zimovišť nejspíše na podzim, tady ještě půjde o příslušníka místní populace.

V odstavci "Zpětný odchyt" si všimneme tedy, že pták byl střelen, dále že se jim ho podařilo určit do druhu a datum 29.1.2017 ukazuje ještě jasně na pobyt v zimovišti. Takže oba datumy jsou vědecky cenné.

Pták zimoval na Ligurském pobřeží Středozemního moře kousek od francouzských hranic.


Tichouncí lidé

11. března 2017 v 18:49 | Pavel Kverek
Dnes to bude pro ty, kdo věříte v lepší mezi námi. Nesu chvíli příjemnou.

Už jednou jsem podobně psal, tehdy na Staré Studénce. A dneska jsem po ránu zažil podobné.

Zastavuji na konci cesty, vytahuji nářadí a chystám se k pobřeží, kde jsem posledně skončil. V svahu u dvou borovic, poblíž vyhlídky je na malé lavičce obsazeno. Jsem překvapen takhle po ránu. Pokládám věci a jdu k té lavičce. Velmi mne to zajímá, protože tuším, že najdu spokojenost. A vůbec se nemýlím. Starý muž s hůlkou v ruce a v očích prach z jeho dlouhé cesty se na mne dívá a měníme pozdrav. Sedí pod svatým obrázkem, který tam zřejmě pověsil on. Dávno o něm vím.


Hledal jsem větu ke konverzaci, ale nemusel. Řekl mi - co říkám na ten chrám před námi. Na rybník a na to ráno. Líbí se mi, řekl jsem a zeptal se, jestli přišel jen kvůli tomu. Řekl, jestli mi to je málo a rozesmál mne. Nad ospalý rybník slétaly husy, šly se napít. Drozd na borovici rozezpíval jehličí v ohromném čarovějníku, na kterém seděl, a muž všechno prohlížel s velikým zaujetím. Odešel bych, když se zeptal, jestli sem chodím často. Dneska už ne, nemívám čas - říkám mu - ale bývalo, že jsem tu kroužkoval ptáky pravidelně. Přidal jsem z historie, že kolem borovic rostly sady slivoní, jestli to ví. A víte, co odpověděl? Že byly jejich, než jim je režim vytrhal i s kořeny.

Jak to, že jsem ho tu nikdy nepotkal? Rozloučil jsem se a on zůstal. Seděl klidný, vpitý do místa, tichý.
Je to sem odevšad daleko, nevím, odkud přišel.


Ještě dlouho jsem při práci nad ním přemýšlel. Je nás zdá se pořád dost podobných se srdcem pro krajinu. Potřebujeme se alespoň tušit, abychom byli silnější. Aby pocit, že jdeme správně, zahříval.

A takhle tam dneska startuje jaro, devětsily rozkvétají. Čas modráčků je tu!
Vždycky si ten květ rozemnu a vůně mne posiluje. Devětkrát.


Čtení pro dospělé

10. března 2017 v 20:15 | Pavel Kverek
Slavičí milování

Málokdo viděl ve volné přírodě slavičí akt lásky.
Slavíci nejsou vrabci, aby se do intimností pustili třeba na okapu. Anebo čápi, kteří na sebe pozornost ještě dokáží přizvat klapáním zobáků, jak jsme viděli o jednom Vítání ptačího zpěvu. Slavíci si tyto chvilky pečlivě střeží a odbývají za oponou křoví.

Co bych byl za znalce, kdybych takovou věc nezažil. Dokonce dvakrát, jednou ovšem jen tak nějak "napůl". Přišel jsem až na samé finále. Z toho pochází i ona fotografie samečka ještě vzrušeného a spojením utřísněného.


Kdyby slavík mohl, jistě by mne vyfackoval. Já jsem však pořídil doklad nesmírně potřebný, přiznávám, že přispěním náhody, kdy mi přímo od samičky vletěl do sítě.

A když jsme u toho vysvlékání slavičích těl, tak ještě ona.
Genitálie jsou tady ukryté, bříško je rovné. Už podle těchto znaků by měl odborník umět slavíky určit (jinak jsou si oba šatem podobní).


A později možno je odlištit i podle hnízdní nažiny samičky, jemu se nic takového netvoří.

Pojďme si přiblížit, co se v tom roští děje.

Jakmile se vytvoří pár, on si ji hlídá. Stačí při tom sice zpívat, ale samičku hlídá. Ona přilétá z poslední tahové zastávky již připravena hnízdit, vykrmená a hned hledá místo pro hnízdo. Začíná stavět hlavně po ránu, kdy je materiál vlhký.
Jakmile je hrubá stavba hotova a chystá se výstelka, ptáci se sobě přiblíží nadotek. On ji provází podrostem s povislými křídly, s ocáskem vějířovitě rozevřeným a tiše, velmi tiše zpívá. Zpěv je jiný, z měkkých strof a roztoužený. Ona si je vědoma, co po ní chce a dokonce se stává, že začne ona a zpěvákovi naznačí jakýmsi podřepnutím s poloroztaženými chvějícími se křídly. Po chvilce toku dochází k vlastní kopulaci, kdy partneři ocásky vychýlí do protisměru tak, aby spojení nic nebránilo. Samotný akt je krátký.

Jakmile seskočí, ještě se chvíli otřepává. Ona mizí, on začíná naplno zpívat, většinou na jiném místě.

Slavíci obecní mívají snůšku 3-5 kusovou. Hnízdo je na zemi, nebo těsně nad ní.

Můj výzkum přinesl důležitý údaj do problematiky, kdy doložil hnízdo ve výšce 120 centimetrů nad zemí! V roce 1985 v místech, kudy zanedluho povede nová naučná stezka Dolnobousovskem.

Odstartováno!

9. března 2017 v 19:45 | Pavel Kverek
Kdo jste obdivovatelem ptactva, začněte něco dělat! Je nejvyšší čas. Ať nic nepromeškáte. Jarní tah ptáků začal.

Už slyším ty ortodoxní, jak by mi nejradši popřáli dobré probuzení, jako že jsem asi nezaznamenal, že milí opeřenci jsou tu s námi celý rok a hrdličky už hnízdí. Ale zaznamenal, zaznamenal jsem i hlasy odborníků, jejich varování, že malá účast u krmítek už jasně signalizuje dramatický úbytek ptactva. A nemýlí se. Je to tak. Já ale ožívám s jarem a nejen kvůli slavíkům, kteří od jihu přiletí. Mám jaro rád po všech jeho tvářích. Jak na zimu vítězně vyplazuje jazyk, jak to má se sluníčkem, jak ptákům chystá pro hnízda. A do pozdního předjaří mám vložený i svůj nejdůležitější den. Takže já už teď žiji, co to dá. Březen, za kamna vlezem, ale moje máma tenkrát spíš upalovala do porodnice. A načasovala to skvěle. Mám tu slavnost moji jako pralinku pro všechno krásné, co se kolem rozbíhá.

Pojďme si ale spíš říct, co můžete slyšet už zpívat. Já se rozepíšu, vy si vezměte pořádný atlas ptáků, na internetu hlasový archiv, je jich tam dost a zítra po práci se navlečte do dalekohledu a běžte začínat!

Ve městech hrdličky zahradní, kosové, vrabci.
V parcích koňadry, modřinky, brhlík, divocí holubi hřivnáči. Pěnkavy, zvonci a u vody čížkové, než popoletí k severu. Zpívají zvonci a stehlíci.
V hájích táhnou drozdi zpěvní, slyšet jsou kvíčaly a špačkové. Střízlík a červenka. Strakapoudi bubnují, ozývají se žluny, v lese datel a zpívá šoupálek. Někde králíčkové. Parukářky a uhelníčci. U vody skorec. A horský konipas.
V polích slyšíme skřivany a kolem cest strnady s vrabci polními.
V rákosí strnady rákosní.

Čekáme na bílé konipasy každým dnem, do mokřin přiletí slavík modráček během příštího týdne. Rehkové domácí už taky brzy budou, potáhnou pěvušky modré.
Podél cest ti pozorní mohou vidět černohlavého bramborníčka. Protahují čejky.

Na hladině jsou spousty kachen, labutí, lysek, v pobřeží volavky. Za noci se vrací první vodní chřástalové.
Dávno v lesích notují brávníci. V noci jsou slyšet sovy - prostě měli byste u toho být, dokud je ještě na co koukat a co poslouchat. Nevypadá to věru dobře, můžeme o ptactvo přijít.

Našli byste další druhy, další zpěváky, co jsem zamlčel. Tak si je když tak řekněte mezi sebou a zapamatujte. Vyčíst mi to budete moci na vycházce za ptačím zpěvem v konci dubna.

Hezké dny s ptačím zpěvem!

A ještě alespoň fotku.
Tato je z 19. března 2013 dopoledne a pořídil jsem ji při práci v parku v Bělé pod Bezdězem. Ten špaček po sněhové futeři normálně dál zpívá. Jak ten se musel tešit domů!


Místo k vzpomínání

8. března 2017 v 19:22 | Pavel Kverek
Povede tudy druhý okruh bousovké naučné stezky.

Práce v terénu mne drží v pobřeží ve dnech, kdy už jsou na rybníku ptáci. Hlavně na hladině.
Velcí rackové, husy a hlavně kachny. Ano, teď je rybník uhostí, v létě by neuměl. Teď tu jsou, čekající na odlet domů, teď ty tečky vzadu možná vidíte (podobnost s Cimrmany je čistě náhodná). Stranou od labutí, které jsou stejně v tečkách.


Já stojím ale v místě, kde mi i po letech naskakuje husí kůže a vůbec ne zimou.

Dívám se do vln a nacházím místo, kam bych kamenem dohodil. Co mohlo být mým posledním. Nikdo to dones neví.

Vydal jsem se plný nadšení vyzkoušet, jak jsem se na Klenici v malé nádržce, kterou jsme vybudovali vystavěnou hrází naučil plavat. Nikomu to tenkrát neřekl a přeci na břehu byli v páru lidé.
Znal jsem je ve svých třinácti letech, oni znali mne. Já ne - oni znali cosi navíc. Dno rybníka, že se prudce svažuje k hrázi.
Nikdo z nás ho však nepotřeboval, oni plavci, já taky(?). Čerstvý, s několika vyzkoušenými tempy.

Už brodím vodou a pokládám se, slunce přeje, tisknu se na letní zrcadlo a tempuji. Skvěle! Tady je konečně prostor a hrdost stoupá. A pak jsem řekl, že stačí, že si to můžu užít zhodnocením. Ten zázrak naučení. Kolik jsem o tom jen nasnil!
Jako splávek v záběru ryby zmizel jsem pod vodou. Oči viděly mlhovinu, zmatená ústa lokala vodu, ještě, že rybník měl dno! Nevím jak hluboko, ale věděl jsem, že se musím odrazit. Odrazil a po chvilce vykoukl nad hladinu. Zmatek a nabytá podnapilost mne vrátily dolů. Jen trošku a nohami se deru znovu za světlem. A už se i rychle nadechuji. A ještě jednou a potřetí! Nakláním na břicho, tempuji podivným způsobem ke břehu, oni mne vidí. Připraveni již před dekou na trávníku, pomalu si sedají. Oči mám jak králík po myxomatóze, svaly gumové, břicho ztěžklé. Je mi na zvracení, ale ponechávám objem v sobě. Na břehu se motám a volím maskující úsměv. Našel jsem ho s vypětím posledních sil. Usmáli se taky, aby podpořili, ale i oddechli, slyšel jsem to. Měl jsem štěstí a pud sebezáchovy.

Moje děti plavat dnes umí, zvládly to za méně dramatických okolností.

Stojím v tom místě po pětačtyřiceti letech. Hladina se vlní, já do ní koukám a trochu se bojím. Vzpomínání. To v sobě hledám až v břehu poodstoupený. "Ach ty můj nádherný Červenský rybníku! Kolik jsem se za tebe naválčil, aby už konečně zmizely otravy botulinem! Aby se socialistická voda uzdravila. Nakoukal u sítí, aby se konečně naplnily. A ony naplnily!"


Stojím tu pokorný a navzdory těžší vzpomínce, je mi zas dobře.
Kolikrát jsem tu hladinu přeplaval. Nechodím do bazénů a koupališť, nemám je rád. Jsem dítě Přírody. Potřebuji uvidět znovu všechny ty odvážné motýly nad hladinou, zažít laskavé slunce nad čelem, když na vodě odpočívám. Potřebuji pocítit širokou volnost, kterou dostanu pokaždé, když ztišený přijdu.
Potřebuji v návratech tužit svou hrdost nad krajinou a ověřit pokaždé, že ještě dovedu nahmatat společný tep. Po jistotě. A to nese obrovskou sílu. A jak se dočítám, trochu i vám. Tak zase přijďte.

Překvapuji se sám sebou.
Dřív k přírodě nesmlouvavý, výrazně drancující, dnes sycený vírou v její zákony, napravený. Posilovaný scházením se, nasloucháním hlasům neuslyšitelným a přeci srozumitelným. Výživným a obohacujícím, neoslabujícím. Provázen fascinací, zasnoubený.

Zažít Brno aneb Slavíci ještě nejsou

5. března 2017 v 15:05 | Pavel Kverek
I když byl slavíků plný sál Moravského zemského muzea, v okolních luzích a hájích bude ještě měsíc klid.

Pozvu vás ale k ohlédnutí za setkáním, pro které by stačilo jediné slovo - příjemné.


Ornitologové z mnoha koutů jižního regionu přijeli do Brna, aby užili schůze.

Přednášku kolem poledne jsem začal příměrem, že vézt krále pěvců na jih Moravy je jak nosit sovy do Athén.


Přesto jsem poděkoval za pozvání a ujistil, že posluchači nového i tak se dozvědí dost. A pokračoval, že slavíky cenil lid obyčejný, ale i klasikové. Karel Hynek Mácha, Oscar Wilde, i Waldemar Matuška zpíval o madridských, když u toho litoval, jak život utíká a odtajnil pořádnou žízeň.
Upozornil jsem, že většina z těch oslavovatelů přes veškeré projevy úcty slavíka viděla jen krátce, anebo vůbec. Jak mám o něm ale zpívat já, když se s ním scházím pětatřicet let?! A hned jsem i dodal, že mi umožnili dovědět se dost a že něco z toho za chvíli předvedu, když pozvu do slavičí kuchyně, koncertní síně, do dětského pokoje, ale i do ložnice. To všechno se na 88 obrázcích pak během půldruhé hodiny opravdu stalo.

Na ohlas se zeptejte spíš místních, anebo ogranizátorů, já to psát nebudu, aby šlo uvěřit. Jenom řeknu, že jsem vystoupil jedním z nejlepších projevů.
Pak jsme chodili z hostitelem příjemným městem, pobyli u něj i noclehem (tedy u nich) a před polednem, kdy už se z pootevřených dveří kostelů ozývala kázání i tóny varhan, město jsme opustili.

Byl jsem v něm podruhé a potěšen. Nádherné předjaří, přátelští lidé.
A slavíci naši i jejich, dávno už k domovům na cestě vypraveni.

A čeho nade vše? 90 letá osobnost ornitologie doktor Karel Hudec mi v jakési samozřejmosti nabídl tykání. Toho si cením.

A ještě jednu věc třeba ocenit a Brno vyzvednout. Jan Skácel opsaný kolem kašny. Tak to mi opravdu udělalo radost!
Až jsem se s ním musel nechat zvěčnit.