Květen 2017

Zpěvákem obyčejna

31. května 2017 v 21:36 | Pavel Kverek
Květen odchází málem už po minutách a nechce se mi pod střechu.
Noc bude letní, spát by šlo pod širákem. Spával jsem tady na balkóně, hlavu otočenou k bednění, pod kterým pořád ještě zůstává početná kolonie netopýra nejmenšího a díval se, jak začínají lov. To se to usínalo. I dneska vyletěli do zarostlé zahrady. Pak se přemístí nad vodu Kněžmostky a pod ránem jsou zpět.

Já jsem ale trávil poslední májové odpoledne u rybníka na přípravě stezky. A každému bych přál tu pohodu, která se s blížícím večerem rozhostila. Ptačí hlasy z hladiny i z rákosí, z olšového hájku, kde jsem hloubil jámy pro tabuli. Měkké světlo se plížilo nad cestou, voněly kytky i černý bez. Pytlák se krčil za kmenem, prozradila ho odvěšená bunda a parfém, který vzlínal od vody. Hladina kolem něho žbluňkala rybím poskakováním, dělal jsem, že o něm nevím. Byl rád a sám.

Naseli jsme slavíky!

Jeví se to divně, ale je to tak. Kolem stezky tím, jak jsme les prosvětlili prolukami zpívají slavíci! Nebývali tu a sečetl jsem tři. Není to skvělé? Klenba světlezelených větví se dokonale spojila nad cestou, takhle nějak vypadá ráj.
Slavíci byli slyšet i přes vodu od kačárny, žluvy se honily pod čepicemi vrb, bílá volavka se zapíchla příletem do mělčiny.
Kvetou šípkové růže a to je čas neskutečný. Vydám-li se k stezce číslo jedna, budou tam v trávě polehávat růže galské. Kvetou společně.

I druhá lavička šťastně vytuhla v kotvení a je připravena kolemjdoucího posadit. Místo bude kouzelné.
Přes hráz s pokřikem přehoupl ledňáček, měl napilno. Někde krmí.

Jak se ta stezka po etapách mění! Nepřísluší, abych to chválil já, ale místo to je opravdu neskutečné. To byla trefa! Sám jsem netušil, že rybník něco takového dovede. Vlaštovky kdesi ve výšce loví přídavek pro klidný spánek, kam člověk nedohlédne postrčí uši a zjistí, že ještě výš jsou nad nimi rorýsi.
Bělásek řeřichový s pomerančovými okraji křídel risknul cestu nad hladinou. Bude muset zabojovat, cesta bude dlouhá. Hladina se rozplácla nade dnem, rovná jak stůl. Sýkora lužní nese potravu do dutiny v tenké shnilé olši a o kus dál je slyšet stráček.
Dorazí večer za chvíli a vlaštovky se na něj chystají společně s břehulemi. V rákosí je rozestláno.

Já to všechno obásňuji, jako by to byl zázrak a přitom jde o každoroční obrázek konce května! Obyčejný.

Zakončím tím, co dlužím. Fotografií z předání knížky mladému zachránci.


Nepřiletěl

29. května 2017 v 20:07 | Pavel Kverek
Zase už vchází stmívání a stmívá se i nad samotným májem, je z řady předposlední a mlýnská zahrada je sama.


Nepřiletěl a to jsem si myslel, že letos by už mohl!

Střemcha je nehybná, vítr v ní není i zahrada je dnes klidná.
Zpěvný rákosník to zkouší letos zas, než ho sežerou v kopřivách kočky, srnče se má k světu.

Někdy si věřím víc než bych měl. Fakt jsem si říkal, že po těch prázdných rocích už by to na slavíka zase bylo. Tehdy to zmýtili a zavedli pastvu. Už je to pryč. Zákoutí je čím dál tmavší, topí se v čase. Ten se tu vrství, mlýn už se brání jen ze zvyku. Genius loci posiluje. Kuna, co bydlí na mlatě, večer co večer nedůvěřivě obhlíží slezlou sebranku, která dům objevila. Nikdo neodejde. Stromy starého náhonu vzpomínají, kdy jim to mezi prsty zurčilo, jak byly po těle pružnější. Na slávu toho řemesla, na lidi co mu rozuměli. Málem rozvitý socialismus tomu urval krk a nemele se od těch časů dodnes. Tohle všechno patří do magnetična té staré zahrady, do níž každý den koukám ze svých oken. A koukali jsme i tenkrát s přítelem Štěpánem Rakem, kdy jsme tu v noci nad kafem rozmlouvali. O mistrech, o hvězdách, o muzice. Noc slavíků nás pod Býčinou vypekla chladem, hvězdy se leskly, jak kdyby tam měly být naposledy, nikde ani noty. A pak tady u nás, stihnul to ten starý chlapák a všem to vyzpíval! Tabulky řinčely, jak mu to šlo, a já musel sestoupat na chvilku do sebe. Jak je to možné, že se tak děje. Že když to nevzdávám a pořád doufám, že mne to podrží.

Bylo to dokonalé tenkrát v tom roce sedm. Ano, to byl Rok slavíka, vážení. Od těch dob ze zahrady král pěvců zmizel. Odešel za keři, které už nemohly být.
Byl to neuvěřitelný příběh a já bych se do něj už tady nechtěl smáčet, bylo by to s písmenky do rána.
Anebo pár vět, i když vím, že to tím vykuchám a že to pokazím.

Venku je dusno, i když se šeří. Od třicítky rtuť slézá na obrovském teploměru nad rumpálem studně u kovárny nerada. Bude první tropická noc. Teď by se tam zpěv slavíka hodil! Rozlil bych kafe na lavici v dílně, otevřel vrata a dýchal.

Tenkrát ještě vyhnízdili. Vím to, protože jsem tam chytal. Ale přišla seč, a místo osiřelo.
Prvním rokem jsem se učil číst v jejich pelichání a moc mi to průkopnictví nešlo. A přeci jsem s objevenou metodou zajel i do Bakova, do zarostlého lomu. A rozchytal se tam, jak řádně namotivovaný brankář. První, druhý - a třetí! A to mi oči tedy poskočily pod liánou plotního plaménku. Šero sluje čtení brzdilo, ale kroužek byl lesklý, čerstvý! Ale odkud? No, co myslíte? Vystopoval jsem tam přestěhovaného slavíka od mlýna! Pelichal v té džungli, přetékající komfortem.

Seděl jsem potom v kabinetu, hlava se mi motala nad tím rozuzlením, byl jsem šťasten. Takový nález!
A abych tu zkrácenou verzi teď nějak ukončil, příští rok už nebyl ani tam. Kde mohl skončit? Vrátil se do oblasti vůbec, přežil odešlou zimu? Kdo ví. Já tedy ne.

Hodí se mi ale, protože nemám ve zvyku vzdávat, hodí se mi věřit, že příští květen už tahle zahrada za noci zpívat zas bude.

O řeči hnízdišť

28. května 2017 v 21:47 | Pavel Kverek
Naučili jste se chodit v sezóně na blog pravidelně a mne to zavázalo.
Je o čem psát, problém v tom není. Slovy klasika: "Pořád se něco děje".

Už jsem to zde nakousl jednou, čím déle máte možnost prostředí sledovat, tím víc jej poznáte. Problém je jedině v tom, že ten čas nikdo nemá. Já ono hnízdiště u Červenského rybníka teď ano, když tam pracuji.
Přečtete hodně podle zpěvu a zbylé chytáním. Jako dnes. Samičku jsem chtěl chytit, potřeboval ji poznat, jestli tam není nějaká zapeklitost, aby třeba nebyla slavíkem tmavým. To bez chytání jen tak nepoznáte. Najděte si případ od Jaroměře z lokality Starý Ples a budete to vědět.

Tak jsem nalíčil.
Na ticho, jen tak na překvapení. Sameček mne stejně odhalil, je nechytatelný, ale ji jsem přelstil.
Tady je.


Byla slavíkem obecným, velmi malým. Ale hnízdní nažina vypovídá, že plní poslání.

Je to tam vskutku nádherné místo a kdybych fotil reprezentanta do katalogu, pojedu sem. Stuhy divokého chmele se pnou po keřích, to se to slavíkům hnízdí! I pěvuškám, ozývala se každou chvíli.

Vždy zažiji něco humorného. Nevím, jestli to pokaždé dávat, aby to nevypadalo, že si tropím legraci z lidí.
Tyč jsem píchnul do okraje cyklostezky a vykotvil tak akorát, aby se někdo nepřizabil. Když jsem ji balil po odchytu, stál jsem přesně v krajnici. Proti jel chlap oblečený do bezpočtu pivních svijanských bublinek a říkal jsem si, že ho asi pozdravím předem. Pak jsem vše přehodnotil v představě, že mne těsně mine a nebude čas na diskusi. Vůbec mne neviděl!
Je to neuvěřitelné, vešla by se vedle nás možná ta basa s pivem! Oni ti lidé vůbec s ničím nepočítají, když jedou. Někteří.
Byl jsem z toho v šoku, fakt mne neviděl, vím to jistě. Teď, když tam stavím naučné tabule, kdo u témat zastaví? Musel bych tam dát závoru, nebo tu basu s pivem.

Z kopce u dvou borovic o kus dál to mnozí opravdu štípají, pomalejší jsou předjížděni rychlými, ujíždějícími před superrychlými. K ženám mi to přijde genderově plytké, většinou jim muži ukazují záda a nutí tím ke spěchu. Uvidíme, kolik jich téma zastaví. Třeba to dokáže lavička!

Dnes jsme ji s cyklisty otestovali. Drží.


Přijďte posedět a vezměte známé. Pobere vás.

Zprávy před půlnocí

27. května 2017 v 22:01 | Pavel Kverek
Kdo si počká, nemusí sem chodit ráno.
Ohlédnu se za sobotou kulturně i ornitologicky.

V Turnově to nikdy nepropadlo, dávají si záležet a já jsem tam dnes přes poledne musel.

Robert Křesťan je srdeční záležitost. Potrpím si na dobré texty, protože čeština na to má. A Druhá tráva na jedničku i s muzikou. Však taky těch, kteří přišli cíleně, byla převaha.

Slunce severu si nás otáčelo na ohni jak bramborák, ale lidi tleskali.
Čím dál tíž se dejchá, Dívka ze severu - to lidi bavilo. Nemůže dojít na všechny jako je Víla, Ještě není tma, Na španělských schodech, nebo Letní romance. Ale Telegraph Road dali. Je to poctivé a pro mne zážitek.


A teď pojďme chytat.

Na takovém odchytu jste se mnou ještě nebyli.
Při práci jsem tam rozlíčil sklopky a už se viděl s kleštičkami nad rezavým peřím. Do večera se nechytilo nic a já jsem byl výsledkem zaskočen. Přitom tam slavíci jsou.

Vím, že byly chvíle během hnízdění, kdy se nechytali. Že bych myšlenku prozkoumal? Na zítra tam totiž ještě mám práci, i když lávka je téměř hotova.

Mám takovou zajímavost.
Když člověk zůstane déle na místě, vidí, co netušil. A tady když je zdržen prací, má to podobně. Co lidí si vyjde třeba jen tak na procházku, i když to má docela daleko. Bavím se s nimi o nápadu stezky, jsou potěšeni.

Natíráte dubová prkna Luxolem, lístky z topolů vám padají pod štětec, z vrby koktá slavík (ne klokotá, koktá), sledujete žluvy. Proč se nikdo nevěnuje žluvám? To by byl tedy směr! Co to je za nádheru a tajemnosti. Radosti ve větvích kdesi vysoko, starosti s hnízděním. A času by takový specialista měl ještě míň, než já se slavíky. Odlétají fakt brzy. A to nedávno přilétly. Nejsou tak vzácné, jak se soudí, alespoň tady u nás. Jen uniknou pozornosti.

Líčím sklopky v tichosti vedle cesty. Je to vždy dobrodružství, protože opravdu musím zkoprnět, jsou-li vedle mne na cestě lidé. Co mi zbývá? A víte, co je nejhorší? Nechci se v tom sice probírat, příběhy podobné jsem dávno opsal pro lidi na mikrofon, ale ti na cestě, když vidí po mě naznačenou cestičku do roští, zaujme je. Víte k čemu? Ne, to jde samozřejmě víc o náhodu, ale jsou. Věřte. Měl bych snad říct všem i těm běžcům a běžkyním - fakt prosím kolem hnízdišť počítejte s ornitologem. Je to ale fenomén sklopkařiny a až budu jednou psát manuál k tomu oboru, tohle tam musí být.
U sítí vás vidí. Vidí z boku i síť, vidí cestu. Jste přiznaní a oni si vás vyřeší nejspíš odkladem. U sklopek to je jinak.

Nechci se v tom příliš patlat, ale když kopu motyčkou a hlína lítá, když jsem přeci hlučný, pak alespoň pozdravím ty vyděšence vedle. Bývají z toho milé chvilky, protože dodávám důvod toho chování. Jakmile líčím, jsem tichý. Mnozí si mluví pro sebe, ne do přístroje, pro sebe. Ostatně já taky. Když jsem tedy už na cestě a něco "za pozdrav" stojí. Rád se i dotýkám, stromů, dávného zábradlí, očima peří. A pak i rukama, když se zadaří. Na chviličku.

Prožil jsem tam krásné stmívání. A prožil tmu. Potom jsem nasedl a odjel.
Je to zvláštní - říkám si cestou. Neměl bych spíš taky třeba běhat, nebo někam jet? Než tady kopat plácky po křovích a k ničemu. K ničemu? To snad Pavle přeháníš, ne? Zkoušel jsi chytat, že to nevyšlo? Ještě moc nevíš, kdybys věděl, zachoval by ses jinak. Tak vidíte, musím tam odjet znovu.


S krásnou kulisou

26. května 2017 v 20:13 | Pavel Kverek
Nenechám otázky z minula nezodpovězeny, odpovím tady.
Lavičky u stezky zatím nikdo nezničil, potřebují zatuhnout v betonovém loži. Ještě pár klidných dnů jim přeji.

Se slavíkem na snímku je regionální kolega Gedeon K., který se vydal původně za slavíkem tmavým. Toho jsme ovšem nesehnali a nemůžu vůbec napsat, že by byl z místa pryč, protože dnes se mi znovu zpěv jednoho z nich nepozdával! Jinými slovy - je stejný včerejšímu. Jen čas nebyl pro obrovský spěch (hnala se bouřka), ale zítra, zítra jsem pracovní činnost přesměroval operativně znovu tam, abych mohl roznést sklopky. Uvidíme.

Jak jsem dneska zjistil, slavíků je v tom místě nečekaně. Před bouřkou se totiž projevili všichni. A skvěle by se chytali do pastiček.
Vzpomněl jsem si na to nyní náhodou, kdysi v bažantnici to bylo až neuvěřitelné. Vychytal jsem je tam ve chvíli snad všechny.

No a neoznačeným opeřencem je Locustella fluviatilis - cvrčilka říční.
Dnes už tam zase zpívaly a to je opravdu balzám na duši. Jak málo má už naše krajina těchto nádherných ptáků. Jen vám připomenu, že k nim patří u nás ještě cvrčilka zelená, o té jsme mluvili ve spojitosti se Slavičím hájem a také cvrčilka slavíková, která zpívá na rybníku té říční jen kousek nedaleko. Ta ovšem potřebuje rákosí.
Tak to jsou všechny naše cvrčilky - ptáci, kteří více lezou, než létají. Když však je potřeba, do Afriky doletí bez problémů. A jak radostně stojím na nové lávce zjišťuji - i ze zimoviště to umí zvládnout.

Sedím na mostě, kde, kdybych si dal práci a prohrabal vzpomínky jsem stával v roce 83. Místo prošlo vývojem a někdy to mělo dost těžké. Nyní ovšem Červenská kosa vede život klidný. Hostí ptačí skvosty, které mnohde nevidět, leskne se do nocí naproti křídlům, která potřebují nad ránem zastavit. A ona je pohostí. K poledni mnozí ze zastavenců odlétají, jiní vyčkají soumraku.

Už jsem to někde kdysi psal, co jsem tam zažil s jespáky obecnými, když tam v konci léta tehdy přilétli.
Postupně jsem je do vrší vychytal všechny, vůbec se samozřejmě nebáli. Člověka neznají.
Jeden z jejich proletů nad zátokou za hlasitého svolávání byl poslední, měl jsem štěstí, že jsem tam zrovna byl. Už se nevraceli, už nepřistávali. Nerad jsem to chápal, ale ty tečky se ztrácely nad jižní hrází, kde je splav a za ním už jenom dálka. Museli to tušit, po chvilce se zvedl silný vítr a z druhé strany přihnal bouři. Namačkaný v dětské boudičce jsem to přežil kousek od hladiny. Byl jsem součástí toho prostředí. Zajímavě. A pak už byla výspa vymetená bez ptáků.

Fůru dní jsem si potom říkal, vědět kam odlétli, kde skončili cestu k přezimování. A odkud sem přiletěli, když lidí se nebojí. Člověk může prohlížet knížky a přenést se jejich pomocí, ale snít nad těmi, které jsem potkal a okroužkoval a chtít poznat přímo jejich život, to je mnohem víc.

Za dva roky přišlo zpětné hlášení přečteného kroužku jednoho z nich. Na stanici v Öttenby jej kontrolovali švédští kolegové. Klepal jsem se nad tou kartičkou jak ratlík a starý příběh se mi rychle oživil. Tak o jednom z té skupinky tedy už vím! Zvládnul zimu a když na další zase odlétal, přečetli ho. Jistě, i na ten ostrov odněkud zdaleka přiletěl. Nemám tedy ani hnízdiště, ani zimoviště. Mám ho ze zastávky. A jinou kdysi byl dolnobousovský Červenský rybník.
I tenhle příběh se obejví na tabuli jedné zastávky NS, to aby návštěvníci dovážili význam mohutné ptačí křižovatky.

K tomu míří naše kroužkování, tady se snažíme přečíst nějakou z těch nádherných záhad. Dalekých ptačích tahů, odhodlání, chytrosti a nasazení, šumění křídel i našeho dočkání se.

Poplach v podvečer

26. května 2017 v 9:25 | Pavel Kverek
Důležité!

O předávání knížky si budete moci přečíst, zda dorazí ze školy slíbená fotka.


Dne se budeme věnovat včerejšímu poplachu, který se cíle minul.

Objekt odchycen nebyl, kdoví, jestli ho tam dneska ještě zjistím. Ten slavík tmavý je zřejmě místem v pohybu.

Zatím dám fotky z akce.



Tu poslední si určete sami. Shodli jsme se na cestě (když jsme ji předtím slyšeli zpívat), že tenhle rychle mizející druh je radost vidět v krajině.
Co to je?


Radši ještě obrázek "po hřbetě". Skvrnění chybí, takže...?


Dnes si tu přečtete

25. května 2017 v 8:17 | Pavel Kverek
Počkám, zda dorazí ze školy fotka s odměněným klukem a pak sem dám ohlédnutí.

Musím říct, že dámy učitelky ve sborovně pár vteřin před prvním zazvoněním měly se mnou svatou trpělivost, když namísto zvednutých obočí zvolily úsměv nad mým zaťukáním si na zápěstí a upozornění ve stylu "popracovního studenta" Hujera.

Pak už ale ve třídě proběhla velmi milá chvíle, o které poreferuji snad tedy večer.

Takhle jsem to do knížky tomu klukovi napsal.


Viděl jsem v jeho očích zvláštní hrdost a to si myslím, že přesně po mne Příroda chtěla. Tak je s námi spokojena.

Od dvou borovic

24. května 2017 v 19:39 | Pavel Kverek
Dnes vás pozvu do míst, kde se NS Krajinou Červenského rybníka otáčí a vrací k městu.

Zítra už tam bude pod borovicemi lavička.
Původní přijde odstranit, nová velkokapacitní bude v ose kmene a blíže stromu.


To místo je krásné a pamatuji si, kdy se tam borovice vykreslily. Když vykáceli sady, ty dva stromy nechali.
Bývali tam slavíci, dnes na špici zpívá drozd. Ale slavíky je slyšet jen pár metrů dole od zaústění Spyšovského potoka z Červenské kosy. Zpívají už nedůsledně, ale jsou to pořád oni.

Vysbíral jsem odpadky, aby to k odkládání nelákalo jiné odkladatele a pak jsem vyfotil výhled. Na rybník a k Sobotce. Přes louku plnou kytek.



V tomto čase by tu člověk vydržel sedět pořád.
Od rybníka víří život, zeleň je svěží až blahodárně, od sousedního lesíčka zpívá brávník. Tak to tehdy nebyl zřejmě protahující pták, byl už vlastně ve dveřích a já to nepoznal! Je pro mne nenaposlouchaná ta jeho píseň, nemám možnosti ji slýchat. Tak si ji užívám a přitom hloubím jámy. Když mám téměř hotovo, nebyl bych to já, kdybych nechtěl ještě kapku poladit dílo a drenážní rýč se v tu chvíli zlomil.
Usedám na starou lavici a nebrzdím smích. Jen ale do doby, kdy mne úlek znehybnil. Přes zaparkované auto jsem nemohl vidět cyklistu, který odshora přiletěl a v letu pokračoval. Neskutečný svist! Tak jestli takhle budou jezdit všichni, tak je tu tabule se zajímavostmi zbytečná. A asi i ta lavička - jedině, že bych mu ji strčil do cesty, pak ho posbíral a na ni vyskládal. Ten člověk s potištěným tělem v signálních barvách zmizel konečně za můstkem a já se můžu opatrně vynořit.

S houbařským košíkem dole z auta vystupují - no, houbaři. Zpátky ponesou šupiny. Kynou mi, asi - jako že dobrá práce. Tak jo, chlapi - ať je svatý Petr při vás, patrona houbařů hledat nemusím.

Je tady krásně, ale opravdu. Jen škoda, že až půjdou oficiálně turisté stezkou, bude léto a kolem propečený kout. Co naplat, takový je tuzemský rok. Zas ale přitáhnou na výspu bahňáci a tabule číslo čtyři, kterou jedinou jsem si vzal na starost tématem, bude mít oporu kousek dál v bahně.

A ještě si uvědomuji, že jsem dal asi špatný začátek akce. Už ho mám v mailu oficiálně, tak radši věším plakát.
Ty pruhy tam nepatří, samozřejmě.

A když koukám na datum, bude se z nás pořádně kouřit.


Nejnáročnější čas

23. května 2017 v 21:32 | Pavel Kverek
Člověk by měl umět přiznat, když mu něco nejde a nerozumí tomu.
Já to mám v Českém slavičím roku právě teď. Je to absolutně nejtěžší období na vyznání se v problematice.
Snažím se sice lidem odpovídat na dotazy a určovat nahrávky, ale při tom se dostávám pod vlastní kritiku, jestli je všechno ode mne správně. Čím víc získávám zkušeností (nyní aktivně se slavíkem tmavým), tím víc zjišťuji, jak je téma složité.

Ne, nemám patent na rozum a nikdy mít nebudu. Mohu se pořád po krůčcích přibližovat, ale téma nikdy docela neovládnu. Už to vím. Pohybuji se v tom pětatřicet let a kdybych měl být kritický, pevnější mám nohy od nového století. Do té doby jsem se (báječně) rozchytával a zavíral kroužky. Těšil na výčty koncem roku, jak že ti Od Jizery pomohli celkovým součtům ve stanici. Občas nějaká pochvala, toť vše.
Je to tak ale doopravdy? Co krajina, co druhá tvář výzkumu? To užívání si pohody, když slavíci přiletí. Ano, ale vědecky málo. A roky odbíhají. Mohou mi chybět.
Zpátky ale. Co je na tomto čase tak těžkého?

Nikdo neví, co se mezi opeřenci děje, když se lokality obsadí a naplní. Kolik je všelijakých zkrachovanců, opozdilců, hendikepů, kříženců. Ti všichni možnost získat přehled na těch množstvích hnízdišť (kde nemůžete sedět celý den a celé dny) značně komplikují. Pak přijdete a místo nepřečtete. Nepochopíte. Jedni začnou krmit a varovat, druzí na opačném konci kostrbatě zpívají a pak chytnete samici bez hnízdní nažiny, která snad odněkud z Afriky konečně přišla pěšky a chce všechno potrhat.
A to se bavíme o slavíku obecném.

Co teprve ten tmavý, který u nás zas tolik není, ale zastavuje se. Jeho čas "zmatkování" teprve přijde.

Podle nedávné fotky slavík od Záhlinic je loňským, většina mnou podobně zastižených byla také mláďaty po první zimě.
Co to je za ptáky?
Jeden se o prázdninách objeví na Vysočině, jiný pelichá u záhorské Orlice. Další zpívá do večera v Krkonoších a pak se chytí samice s holým břichem na Bohdanečském rybníku! Rozumíte tomu? Já ne. Ale hledám. Investuji čas, usmívám se nad naivitou dnů docela nedávných, postupuji.

Jedno vím jistě, chce to příležitosti. A ty konečně mám.


Chce to čas, nebát se zamknout kovárnu a nechat se odvést.

Poslední větu věnuji nutnosti klíčové - třeba mít i trošičku štěstí!

Stopy v trávě

22. května 2017 v 6:38 | Pavel Kverek
Procházejí tudy první nedočkavci, větve se nad nimi proplétají tak, jak byly v časném jaru pro novou stezku nastaveny.


Vědí ti lidé, co po nich na pár hodin zůstává ležet tráva od toho procházení, jak to tu vypadalo v březnu? Vědí, že slavík, co zpívá v místě budoucí lavičky na břehu rybníka, že by tu nebyl, kdybych prostor nevymýtil? Že mu to listnáčoví beze změny nestačí?

Myslel jsem si, že by se mohl ukázat, když jsem to chystal, před čtvrt stoletím to bylo řidší a slavík tu byl. Teď se vrátil.

Nádherné místo. Romantické.
Několik listnatých veteránů nad prázdným mlýnským rybníkem, stezka sem nastoupala od mlýna po terase a na trojúhelníkovém plácku bude lavička. A informační tabule. A čerstvý slavičí zpěv! Odtud návštěvník uhne do leva po koruně hráze ke splavu. Tam si přečte tabuli jinou, vrátí se a půjde na stranu druhou pobřežím. A dál a dál. Až téměř na konec Červenského rybníka. Nádherným pobřežním hájem souběžně s náhonem.

Pak otočka obloukem podle borovic nazpět k městu. Podél továrního komplexu. Všude tabule a poučování. A pod borovicemi lavička opravdu dlouhá, to kdyby přisedli turisté, co po modré táhnou do Českého ráje. Vešlo by se jich dost.

Byl jsem se podívat na stezku první a mobiliář je naprosto v pořádku. Tady je snímek z Rohatska. Mají to tam pěkné.


Maskotem pro děti byl tehdy zajíc Lek, je na každé tabuli vypouklý z nerezu. Jak autorka naplánovala, tentokrát děti povede kapřík Pepík. Takhle vypadají, chystající se pomalu už provázet.


Slavnostní otevření je 9. června, kdybyste někdo chtěl s dětmi přijít.
Bude to tady na blogu potom aktuálně.

Ještě k tomu Rohatsku. Já pořád opravdu nechci na Kněžmost nasazovat, ale když člověk vidí, jak si věcí pro krajinu hledí, jak se snaží, aby je místo reprezentovalo - už jsem si myslel, že bych se s otázkou "Kam byste u nás pozvali své přátele" vydal na zastupitelstvo. Tuhle otázku děti dostávaly v čase ekosoutěží, které jsme jim chystali tehdy. No radši jsem ten nápad hned zase polknul, zařekl jsem se, že tam chodit nebudu.

Nad vašimi zážitky

21. května 2017 v 18:51 | Pavel Kverek
Do pošty přicházejí nahrávky, fotky a dojmy.
Povětšinou je kolem nich trošku smutno, to když slavíkem není ten tmavý. Ale pak jsou nálezy, kam směřuji radost. Jako před chvílí do moravských Záhlinic. Ano, na zaslané nahrávce po několika slavících obecných z minula je opravdu slavík tmavý. A včera prý tam určitě ještě nebyl!

Radím pak - využijte příležitosti, najděte si čas a choďte zpěv dostávat do uší. Nejsou ty české projevy úplně učebnicové, ale základ je pravý.

...

Ještě pár slov od slavičích řek

Krom hlavních témat, která na blog dávat nebudu, si osobně hlídám stavy tučnosti přilétajících slavíků. Někdy se zdá, že to smysl příliš nedává, někdy to ale vypadá zajímavě.
Tady je jeden kontrolovaný.


A když jsme u kontrol, i tam se oba druhy vracejí. Důkaz třeba tady.


Až si člověk říká, proč takového nechytneme na průtahu Českem.
Důvodů je víc. Závěr tahu obou je pravděpodobně velmi rychlý s minimem zastávek.
U tmavých se může navíc odbývat přes Slovensko, tedy stranou. A pak - kroužkovanců není mnoho.
Cesty by měly odtajnit příští rok přečtené přístroje. Uvidíme, jak moc jsem se mýlil.

Ohlížení zakončím obrázky.


Takhle vidí okolní krajinu slavíci.


Takhle jejich domovy vidíme my.


A zatímco za slavíkem obecným si vystačíte v šněrovadlech, za tmavým musíte do vody.



Mějte hezký zbytek máje.

+ k pětatřicetinám

21. května 2017 v 12:44 | Pavel Kverek
Je po práci!

Slyším zase to pískání a uvažuji, že pro vás tu zahradu naproti po čase vyfotím. Srnče volá, že začalo s životem.
To je řečí na zarostlý kout, ale že je tady jediným, kde příroda nenaříká, to nikdo vidět nechce, nebo už ani neumí.

Dívám se do kopřiv z dálky a radost mne hltí. Tohle je ráj. A pak mne napadne v tom čerstvě prosvíceném dni podívat se do skalky a už letím dílnou, klopýtám přes nářadí a strhuji v kabinetu foťák z věšáčku. Dovedu být ještě rychlý, když o něco jde!

Nad orlíčky se zatřepetal motýl, kterého bych poznal i okem ospalým. Svislé pruhy, dlouhé ostruhy!
Na svoji rozměrnost je rychlý, zvláště dopovaný paprsky. A už je pryč ten první důkaz pro naši oblast. Konečně postoupil až sem, byla to jen otázka času. Když jsem psal přírodu do knihy o Kněžmostě, uvedl jsem ho z jihu Úhelnicka, což nepravda není. Tenhle byl ale kněžmostský a je v trapu!

Balím foťák, že zklamaný navážu pracovní proces a pak ho vidím, že je zpět.
Zapnutý blesk od posledního focení na chalupě je chybou a když mi další vteřinu dopřál, nemám zapnuté makro. Aspoň jsem po něm švenknul z dálky na důkaz.


Nejspíš, že mne má Příroda v oblíbených, po chvíli ho v zahradu vrátila. To už orlíčky, které ho nijak zvlášť nenadchly zastoupil v polštáři rožec a motýl podlehl. Složil křídla do kvítí a opájel se, co šlo.
Foťák jsem překontroloval a snímal a snímal.


Vždycky mne ten "podalirius" dostane. Může za to motýlkářova touha z dětství, kdy tu nebyli. Co jsem se ho nahledal. Pravda, viděl jsem ho na čundru po Slovensku, ale to bylo málo.

Jestli mne někdo tady v dopoledni viděl, nechť to zas rychle spolkne. Neumím to pořád nějak ubrzdit.
Ani teď, když píšu.

Úplně se s květem převrátil, tak těžkou byl návštěvou.


Otakárek ovocný dokonce v jarním pokolení a v kněžmostských zahradách!
Jak nepředstavitelné ještě v konci století.

Kvetou šeříky a motýl na to slyšel. Jak tradiční obrázek! Ale z odřených knížek.

A ještě řečnicky: " Není ta naše příroda též nádherná? A jednoho váhavým přihazuji.


Smutná zpráva

19. května 2017 v 22:40 | Pavel Kverek
Aniž bych to zjistil, před časem zemřel můj kolega z VČP ČSO František Šereda, výborný ornitolog a skvělý preparátor.


Foto z webu Spolupracovníků KS NM v Praze, z textu L.Urbánka

Od Františka mám vypreparovaného slavíka a teď vím, že si ho musím vážit ještě víc. Už mi nic podobného nevychystá.
Františku, děkuji, čím jsi mne obohatil a čeho jsem si od tebe mohl nabrat, příteli.

Pavel

Pro změnu změna

19. května 2017 v 21:39 | Pavel Kverek
Nebude na škodu předělit téma o slavících Polska událostí, kterou přinesl dopolední pátek. A vlastně i odpolední.

Přišel sem jistý táta se synem a přinesli v krabičce sýkorku. Mladou, ale už samostatnou. Kdyby nebyla poraněná. Vystlali ji v příbytku trávou a předali ji. Nebylo složité vrátit ji na nohy, dostala bez hlav tři moučné červíky, zobák jsem jí orosil, natlučenou nohu vydezinfikoval a mohla zas utíkat.

Nebylo by na tom až tak nic divného, občas sem lidé poraněnce přinesou, i když se tomu už bráním. Časy se změnily a dnes jsou instituce, které mají zachraňování zaměstnáním. Já mám zaměstnání jiné. Přesto, když přijdou děti, nedávám jim kontakt na útulek, ale trosečníka převezmu. A tak to bylo i dnes ráno.

Kluk asi do druhé třídy, abych ho neurazil - možná i třetí, podává koňadru přes plot a kvapí do školy. Co mne ale potěšilo nad rámec, že ten kluk, když šel odpoledne nazpátek, přišel se optat, jak to s ní dopadlo. A to už se mi na něm líbilo hodně.
Naše zdejší příroda víc než ty jiné potřebuje takových pomocníků, velkého zastání tady opravdu nemá. A tak jsem se rozhodl, že zjistím příjmení toho kluka, do své knížky o slavících napíšu poděkování za tu jeho záchranu a odnesu mu ji v pondělí do třídy. Ať má ten zážitek s odměnou.

Nebyl jsem v jeho letech takový, nosil jsem prak. O to silněji si uvědomuji, jak jsou tyto momenty u dětí důležité. A kdo ví, třeba se jednou v krajině potkáme s dalekohledem.

...

A přidám jeden postřeh, na který byste nejspíš odpověděli: "Však my to víme!".

Kdo nyní chodíte ven, cítíte vůně.
Tato část máje to s vůněmi doopravdy umí.
V naší zahradě voní akébie, všechno převoní nasládlou, velmi těžkou vůní a pokud nefouká, zahrada se v ní utápí.
Od plotu po vanilce a velmi decentně se připomíná horský plamének romanticky růžových lístků. Mráz mu sice naložil na hřbet, tak rozkvetl alespoň silou, která mu zůstala. To vistárie přišla o všechno a problémy má i motýlí keř.

Stojím před kovárnou v té podvečerní náladě a říkám si, jak ta Příroda je svá! Jak si vede na cestě aktuálním rokem, jak se zase už rve o přežití a jak při tom stíhá být skvostnou! Nenasytím se nikdy té studnice mouder, energií a odhodlanosti.
Laskavého zázemí mojí krajiny.

Dominanta blízkého Valečovska vrch Mužský, kterého se dotknula duha.


A ještě něco přidám.

Hlásíte slavíky, kam všude přiletěli. Ano, ještě se letos vrátili.
Hlásíte vlaštovky, jak vám dělají radost. Chcete, abych přišel chytit alespoň takovou, která má kroužek. Teď to je s časem dost zlé, ale vybyde později.
Stihneme i slavíky, co jsem slíbil, jen to bude také později. Ale stihneme. Jen co předáme naučnou stezku do užívání.

Koukání k obloze

18. května 2017 v 13:31 | Pavel Kverek
Zastavení druhé

Míjíme hranici a na hory je vidět od severu. Z polského jihu. Jsou to jediné jejich kopce a přes ně se vracejí slavíci.


Den je přijatelný, ale předpověď nedobrá. Bude pršet a chadno se zvětšovat. Vzhlížíme k obloze, stěžuji si. Co bude na práci, jestli se nedá chytat?

Už vidím řeku a uznávám, že je jiná. Vrchovatá až přetékající. Jak tohle zvládneme.
Kde vůbec slavíci budou? Uvidíme je? A přiletěli vůbec?


Voda se objevila i za ochrannou hrází Warty.


Předpověď se nemýlila, ty krátkodobé na solidních webech vycházejí.
Rodí se přesto plán a začínáme.


Práce se daří, výsledky přibývají.
Slavičí odlet před podzimem už bude sledován poměrně přesně. Novou moderní technikou. Není to poprvé, co se vědci snaží zjistit slavičí zimoviště, místy po Evropě se tak už stalo. A výsledky byly skvělé.

...

Nevydrží však horší počasí v květnu dlouho a ani tady tak nebylo. Tlak se vylepšoval a vrásky mizely. Jen voda z krajiny nikam nespěchala.


...

Vzácný nález, o který jsem se hned zas připravil

Sotva by se mezi vámi našel ten, kdo by se radoval nad zakouslým klíštětem. Jenže, to by nesmělo být z Afriky a vůbec prvně zjištěné u slavíka tmavého!
Hned jak jsem ho objevil, proběhla fotodokumentace a k šťastnému slavíkovi i osvobození od rozměrného parazita barvy prapodivné. Potud v pořádku. Pak mi ale nad ampulkou s lihem z pinzety vypružilo a na zemi se ho ani přes hodinové hledání později i při baterce nalézt už nepovedlo. Jistěže neuteklo, ale v trávě a písku ten výjev připomínal spíš klip k hledání jehly v kupce sena. Při baterce.
Skrýval jsem vztek, že nebude vyšetřeno odborníky, skrýval marně. Dlouho jsem se na sebe tak nerozzlobil, jako tady nad zmařenou šancí. Fotek je ale dost, to je podstatné. Jen materiál schází. Už jsem si to ale odpustil, povzbudily mne fotky, že vyšly.
Tady je jedna z nich. Ptáci tím opravdu trpí, i když by se brzy již pustilo.



A protože je tu dnes materiálu nad limit, přijďte zase zítra, to reportáž zakončíme.

Pokaždé po návratu z těchto míst mám o čem psát, událostí je mnoho. Téma, které nikde jinde nesehnat to nabízí.

Slavičí zastavení

17. května 2017 v 20:05 | Pavel Kverek
Zastavení první


= Ona se vám ta zem nevmáčkne jenom do podrážek a za stěrače auta, ona prostoupí do srdce =




V místech, kde se dotýkají dva druhy slavíků, dotknou se vzájemně také dvě řeky. A zatímco první spojení je rozvolněné, nejisté, druhé definitivní. Prosna se vpila do mohutnější Warty poblíž osady Modlica nedaleko Pyzdry.
Obě řeky protékají plochou krajinou a tvoří tak četné rozlivy, ráje (nejen) opeřenců. Zaplavované vrbiny hostí (u nás vzácného) slavíka tmavého zatímco sušší stanoviště - však řece nadohled obývá nám dobře známý slavík obecný.

Stále víc rozdílní se zdají zmínění slavíci, víc, než bych soudil. A nesou ty rozdíly další pozoruhodnosti. Jiná zimoviště - jiné přílety hnízdit.
A přeci se mezi sebou za určitých okolností kříží. Ptáte se - kam takový potomek rozdílných rodičů odlétá zimovat? Nevíme to. A neví se další. Však něco už přeci nabývá obrysy poznaného a další a jiné úkoly k sobě přibaluje.

Nechme odbornější téma na jindy, zvu vaše uši na procházku.
Tu neobyčejnou příležitost slyšet oba hnědé slavíky z jednoho směru místní lidé neřeší. I rybáři, co máchají udicemi do míst, kde se voda protiproudem otáčí, zpěv zvlášť nezajímá. Vím to. Zato my, když vstupujeme s ornitologickou pozvánkou, my nestačíme dýchat. I ten, kdo dosud slavíky po zpěvu neznal, brzy se zaučí.
Spíše drozdí, nápadně tvrdý až hřmotný zpěv dlouhých přestávek patří slavíku tmavému, po Polski - slowik szary. No a jásavý, klokotavý, většinou táhlých zesilujících úvodů, ten patří - po Polski řečeno - slowik rdzavy.
Zejména pro mne, člověka, který se tématu věnuje dlouho a ví na slavíky ledacos, jsou tato setkání omračující. Slavík tmavý, o něco robustnější, vysedává mnohdy na exponovaném místě a o poznání drobnější slavík obecný zpívá spíše z úkrytu. Někdy se rozezpívá snad každý z přítomných, jindy se "hecují" jenom sousedé. Sedíte na mezi pořád opravdové trávy, květů nepřeberných a kocháte se jedinečností.


Žluvy, dudkové, sedmihlásci co zrovna přilétají, cvrčilky zelené a vedle jeřábi, čejky a vodouši, kukačky s pěnicemi. Kdo by to nechtěl zažít! Rozlivy, že řeku nevidět. Divoké husy v nich pokřikují a orla v termice ženou pryč šedivky.
Sledujete, jak se slavíci z revírů vyhánějí, jak každý se rozezní na hranici. Přiletěli si ji nastavit z Afriky. Aby později uživili mladé.
Přijdete jinam a vidíte, že jeden Nachtigal pořádně vychytralý, táhne to se dvěma slavicemi! Ano, na místech přehledných i to lze uhlídat.
A pak je tu ono mezidruhové křížení a vy si říkáte - jak je to vůbec možné? Je.

Ukazoval jsem na pěnkavu, která cvrčivým hlasem upozorňovala na déšť. A pršet za chvíli začalo. Žabí koncerty nebraly konce a v sklopce na červíka chytla se blatnice skvrnitá! Vzácností - kam oko dohlédne.

Blog nezahynul

17. května 2017 v 8:00 | Pavel Kverek
Dobrý máj přeji!

Milí návštěvníci a všelijací příznivci slavičího blogu.
Sotva jsem dorazil ze slavičí expedice, mám co vysvětlovat. Ale uznejte, že nemohu na internetu vyhlásit odjezd pryč a nechat to působit po světě do široka. Alespoň jsem si vyzkoušel, co po těch letech všechno kvůli chybějícím tématům může nastat. V poště všemožné nahrávky k posouzení, dotazy na umrtvenou stránku, hlášení pozorování, uzávěrky zpravodajů, kam dopisuji, kovárna málem v pavučinách. Ale - venku za okny jakési "málemléto"!

Co se tu bude dít v nejbližších dnech?

Aby bylo za čím se ohlížet, musí se něco vždycky teprve stát. A já jsem se s přáteli vrátil na místa, která - a teď musím být velmi opatrný v definici - která snad už docela poznávám. Oblast společného výskytu dvou hnědých slavíků kolem svobodných řek Prosny a Warty. Ano svobodných, čtete správně!

Nějak večer začneme a budu přidávat, jak mi nesmlouvavý čas dovolí.
Prosím tedy dál o trpělivost, slibuji za to radost, výživnost i kreslení slovy směrem k slavíkům i polské krajině.


Přijďte už třeba večer - a neodpustím si - děkuji za podporu.

Hlasíte tmavé slavíky

4. května 2017 v 20:43 | Pavel Kverek
Vidíte, ptačí rok je jak přes kopírák! Jak čas překlápí kalendář, noví a noví ptáci jsou středem pozornosti. Teď to je slavík tmavý, po republice poměrně vzácný pták.
Ale nemuselo by tomu tak být docela. Kdo by chtěl slavíky provokovat v příhodném prostředí, může být překvapen. Každý z nich totiž při zastávce nezpívá - ba, co víc - zpívají spíše ti, kteří mají v plánu se usadit. Takový pobyde klidně i měsíc, než zklidní hormony. A ještě jinak. Proč by je neuplatnil, když z příbuzenstva signály mohou přijít. Ano, mezidruhové křížení. A u slavíků jde o známou a v poslední době pozorně nahlíženou záležitost. Tím vás ale zdržovat nechci.

Kam byste za nimi měli jít doufat?

Zapomeňte na podmínky, udávané literaturou, gumovky nechte doma, čvachtajících vrbovišť vám netřeba. Skočte pod šněrovadla.
Vyberte jakoukoli přehrávku druhového zpěvu, hrát budete potichu a v přestávkách! Kdo nechce čekat dlouho a má v plánu projít míst dost, postačí mu se pozorně dívat. Jakmile k vám poseskakují všichni okolní opeřenci a klidně někteří v zpěvu, můžete jít. Zpěv ten v místě neznají.
Jak se vám ozve v odpovědi zpěv tvrdší a váhavější, zpozorněte. Většinou totiž v našich podmínkách jde o dvouleté samce, kteří mají repertoár bídný a ještě často odposlouchaný od příbuzného slavíka obecného. "Doma" budete v případě, že se vám podaří uherského slavíka tmavého naštvat. Jeho poplašný hlas je jiný, než znáte z vašich roští. A necháte-li pauzu, sami ztišení, on se rozezpívá.

Hůře se zjišťují v prostředí samice, ale to by bylo na blogu příliš komplikované.

Hlásíte tmavé slavíky a to je důkaz, že tu a tam jsou. Ujít si šanci nenechte a kdo ho máte v dosahu, vracejte se tam. A piště i nahrávejte! Tyto údaje jsou pro tuzemskou ornitologii veledůležité. Slouží k tomu i její web.

Tak, silné zážitky u zpěvu, který je slavičí vždycky jen chvíli.

Čas podivných sólistů

3. května 2017 v 19:20 | Pavel Kverek
Tak, konečně zase pořádné téma!
Než se blog nejméně do půlky máje odmlčí - teď, teď je ten správný čas a lidé to slyší. Podivní slavíci!

Dlouho jsme před chvílí řešili nahrávku ze Záhlinic na střední Moravě, od závor. Jeden zpíval klasicky a druhý "divně".

Takhle to tu chodí každý rok - a hned říkám, jsem rád, že nahrávky v jakékoli kvalitě posíláte. Oboustranně výživné téma.

Pojďme k tomu nádraží.
Liniové stavby jsou jistě hnízdištěm, ale především migračním koridorem, velmi oblíbeným. Proč? Přežívají na rozdíl mnohde od okolní krajiny "zmlazované" - tedy atraktivní křoviny. Na silnici či drážním tělese je spousta hmyzu i posráženého. Brzy se otevřené prostředí prohřívá a "magnetizuje" bezobratlé. A hned vedle spolehlivý úkryt! Jistě i nápadnost v krajině, často osvětlená. Konstantní meziročně.

V případě Záhlinic, ležících v úvalu řeky Moravy i na strategické tahové dálnici, můžeme očekávat výrazné přesuny i slavíků. Přes hraniční hory míří do pásu jižního Polska, než toho obecného (o kterém je řeč) přes hybridní zónu (společné území obou) nahradí slavík tmavý.

Teď táhnou už dvouletí, zpěv šidí, většinou moc neumí a byl-li takový navíc poblíž repertoáru příbuzného slavíka tmavého, může si něco z jeho stylu pamatovat. A takový zpíval zřejmě i u středomoravského nádraží.

Otázka hybridů se sice nabízí též, ale bez genetického prověření jedince "plave".

Bez důkazů to nejde

1. května 2017 v 14:11 | Pavel Kverek
Ano, teprve s důkazy v ruce máte vyhráno.

Začal jsem ale ráno "rozcvičkou" na cestě za hřbitovem u Veselé. Táhli tudy rehkové zahradní a lejsci bělokrcí. Do sklopky se málem dvě samičky chytly najednou, jak si konkurovaly.


Síť zachytila jen pěvušku, protože slavík tam není. Zajímavé.



Na další lokalitě taky slavík není. Zajímavé.

...

Byl dopolední čas prvomájový, chladnější, ale přijatelný. S nápadným tahem pěvců.
Z auta se mi moc nechtělo, bylo tam příjemně.

Lokalita Rybníčky mi vždycky nahání hrůzu. Prostředí je nepřehledné a slavík tam býval velmi zkušený. A jednou mi tam málem ukradli auto. Ke všemu.
V roce 15 ani 16 jsem místního pěvce vůbec nechytil a vzdal jsem ho. Jestli se ještě vrátil, je na ostudu zaděláno znovu. A už slyším zpěv. Je zajímavé, že přiletět musel až po pětadvacátém, protože předtím jsem tu dvě kontroly udělal.

Nevěděl o mě, to je dobré. Tahám síť do staré uličky pod dubem a když začínám hrát, přiletěl na okraj do maliní s vrbovými větvemi při zemi. Zazpíval jen jednou a nemůžu si pomoct, rozeznal jsem v tom smích. Ani na mne už nevrčel, nestál jsem mu za námahu. Musí to být on - říkám si, ale nepamatoval jsem, zda byl někdy už v mojí sklopce. Tak jsem mu je tam vylíčil, jak v návodu pro začínající kroužkovatele. Přišel se na mne podívat, jestli se s motykou neflákám a odletěl někam pryč. Čas běžel a dávno zmizelo poledne. Napil jsem se z potoka, protože jsem byl žízní polomrtvý a jazykem prohmatával na patře možné stopy přípravků na péči o obilí. Nebyly tam. Myslím. Když si řeknete při tom, že ta jarní voda prostě skvělá je, tak je.

Čas, který jsem měl na spoustu lokalit Bakovska jsem utratil tady a sítě vlnil vítr. Sklopky se dočkaly jen koňadry a jinak nic. Měl jsem tak velký prostor na vzpomínání, jak to se zdejším virtuosem vlastně je. Odkdy se známe. Když už na mne hodiny hrozily doopravdy, projevem zoufalství jsem pustil hlas, který pouštím v létě. Jiný. Alespoň mi slavík odpověděl, uklizený byl až u rybníčků stranou. Aby se se mnou asi nemusel otravovat. A tak jsem popošel polem za něj a několikrát pustil přehrávku. Nebavila ho a tak popoletěl. "Jenže příteli, tam pod dubem je jemná anglická síť, kde jsi mne sice viděl líčit, ale zapomněl jsi!"
A tohle bývají chvíle za odměnu. Jdete k síti a říkáte, bude tam kroužek? Jestli ano, pak bude oblýskaný. Tak, a teď se na něho podívejte.


Vůbec netvrdím, že měl ze mne radost, ale já ho do ruky dostat musím. Kvůli kroužku i změření. Tady má výzkum největší cenu, chytat ptáky známé. A číst z jejich času.

Byl odevzdaný, musel jsem ho pohladit. A na takového už opravdu mluvím. Slevuji.
A málem bych ho pustil, když jsem si všiml, že má dvě klíšťata pod koutkem až v peří. "Jó, to najednou neprotestoval!"

Tady je vyfocená ošetřená ranka.


Archív jsem měl jen pro lidi s sebou na VPZ, jinak ho nevozím a chytrý telefon nepoužívám. Takže jsem se těšil domů. Už jsem mohl balit. Soutěž dvou hlav, co se znají, vyšla pro mne fantasticky.

Označený byl v roce 13 jako nejmíň tříletý, kontrolovaný tam v roce dalším a pak už to nešlo. Až dnes. Převěrný slavík!
Já mám tohle rád. Jsem trochu jiný badatel, já chci tu práci ŽÍT.
Cestou domů nejste vůbec sami. Přisedly vzpomínky. A pak vás to navštěvuje ještě během dne, jak je to možné, že ti ptáci tohle dovedou? Chápete to? Instinkt - jak jinak.
Je to neskutečné a tímhle slovem bych to tu rád vytapetoval.

Jedna z těch vzpomínek se zazelenala, když jsem ho měřil. "Ano, vždyť to je ten obrovský slavík s křídlem 90 a vějířem 74 milimetrů. A nohama dlouhýma - no dost. Ano, vzpomínám."

Cestou u Býčiny jsem jen stáhnul okénko, aby mne navštívily hlasy nejmíň čtyřech zpěváků. Jenže já mám dost a práce volá.