Červen 2017

Červen odchází

30. června 2017 v 22:19 | Pavel Kverek
Další díl slavičího roku bude za chvilku minulostí.

Červen krok natahuje, ale den se už krátí. Od hnízda kropenatí mladí slavíci dál a dál zacházejí při prozkoumávání okolí a rodiče za nimi už nelétají. A jednoho dne se nepotkají. Půjdou si po svém.

Krajina se proměňuje v barvách obilí a červenec ty klasy vyklepe. Lány pak ostříhá na ježka a nakonec vyhřezne zem. Unavená. To už tu slavíci nebudou, snad jen pár opozdilců.

Vadí mi, že se nemluví o krajině, že nás nezajímá. Že v ní už scházejí básníci a malíři taky nepřišli. Že zůstávám sám. Opřený o mohutný strom, hlavu pozvedám do koruny a čekám na odpověď. Co s námi bude?

Včelojed pospíchá k lesu, čmelákům ve stráni rozhrabal bydlení a nechal tak. Kolik v tom k poznávání!
Kvetoucí hadinec přilákal soumračníka. Na modrém květu rezavý přeliv! Létají za dne a jméno co dostali, vůbec je nezajímá. Náš problém..

Vlaštovčí křídla látají oblohu večerem potrhanou. Než vstoupí tma a vykročí hvězdy. Než noci uberou a posvítí k cestě. K prvnímu odlétání. Protože červenec, červenec takový je.

A zítra budou kolem cest střapatit se čekanky. Jako by modré snad nad nimi nebylo dost. Dočkaly se!
Přichází prázdniny. Vchází díl roku, kdy příroda po všem tom tancování usedá na židli. Než vítr ji poplaší a odvede jinam.

Do Lorety neprší

29. června 2017 v 18:39 | Pavel Kverek
Mistr Zdeněk Gola otevřel výstavu v Loretě v Kosmonosech.

Na pozvání čas vždycky mám. Známe se od dob, kdy byl posluchačem boleslavké U3V.
Tady je fotka z výjezdu na slavíky, on je tam v modrém. Z roku 2005.



Chtěl bych, aby mi otevřel podzimní výstavu v Sobotce. Snad na to kývne.
Venku pršelo, na obrazy pod klenbou ne.
Lidí přišlo dost až hodně.

...

To večer před tím, než přišel déšť, odebral jsem pár centimetrů černavy z téměř suchého jezírka. A těšil se na "historii". A přestože se nejednalo o kdovíjaký odkryv, o lopatu tu a tam drobnost zachrastila.
Není v té hlíně k pálení hrnků jiného než historie - takže, jak se něco ozve, sehnutí je napjaté.

Je až neuvěřitelné, jak na tak malém místě lze zažít něco mimořádného pokaždé, kdy vás napadne. Šest zlomků z hrnců, z toho dva unikátní. A pak zpanikaříte, protože vás ukolébala stejnost. Lopata slabě zaskřípe, vy ruku povolujete, aby nebylo pozdě a ono přeci je! Odlomil se jen kousíček a pálenina to nebude. Oddloubáváte z plastelíny střípek, až si řeknete, kde se tu bere sklo tak hluboko? No, ono to samozřejmě není. Když opláchnete - jak jinak - čepel z pazourku! Ostrá jak břitva, zástupy roků jí vůbec neotupily. Kdybych krček neurazil, hrot by byl celý a v promluvě ještě výstižnější. Byl špicí šípu? Kdo ví. Já jsem tu s nimi pazourky tenkrát nerozbíjel..


Kolik toho tady může ležet? Co bych se dozvěděl, kdybych rybníček vybral "trhákem"? Už tak hned nevyberu, voda z lijáků jej naplnila docela a ještě přibyde. Což je zpráva k zahradě dobrá. A do země se vnořit můžu v pohodě kdykoli jindy.

Tichá Divoká Orlice

27. června 2017 v 20:28 | Pavel Kverek
Podivný název hned vysvětlím.

Řeč bude o kraji Divoké Orlice, kde ovšem řeka divokou ještě není. V Orlickém Záhoří, kudy protéká na cestě k soutoku s Tichou Orlicí, stékající z Kralického Sněžníku.
Podíváme se za nadšenci pro ornitologii, kteří se na česko-polskou hranici přišli vědomostně obohatit a ujistit vespolek, že frekvence, na které vysílají, je všem blízká.
Ti, kteří je pozvali, jsou k rozdávání způsobilí, kdybych to nevěděl předem, přesvědčil bych se tam.
Já jsem měl úkolem nadchnout účastníky ještě víc - tedy donadchnout.

Měl jsem dost času všechno si prohlédnout, atmosféru obohacování poznáváním, všímat si účastníků a poslechnout si, co každého z nich do blízkosti peří přivedlo. Počasí měli vyjednáno příznivě, program ubíhal. Sám jsem si na sobotní odpoledne připravil přednášku I cesta může být cíl a snažil se hlavně po obrazech vyznat se ze své závislosti. Těším se poslední roky velice, když mám po přivítání chopit se slova. Užívám si příležitostí a komentovat obrázky je pomoc veliká, pro posluchače barevnější.

Jedním z důvodů bylo setkání s člověkem, který stopu v tuzemské ornitologii otiskl hluboko - M. Hromádkem.


On mi byl průvodcem místy, v něž prorostl a hezky se to poslouchalo. I když některé z vět byly trpčí obavou o místa i ptačí obyvatele.

Orlice byla stejná z časů, kdy jsem tu hledal tmavého slavíka. Ikdyž "stejná" je obrat, který stav nevystihuje, vždyť přísloví hovoří jinak. Dobře - nebyla stejná vodou k přítomnosti, ale jinak, jinak jsem ji přesně takovou před lety opustil. Vinula se Záhořím v jemných slavičích tónech říznutých rašelinou.


Most přes ní kované zábradlíčko pořád měl, ohromné stromy v místech, kde stála dřív stavení "lidí od skla" také ještě žily, Orlické hory s přehledem bránily zkáze počasí.
Motýlů v lukách nemožných barev po stovkách, z travin kol pramenišť volali chřástalové. A taky cvrčilky, cvrčilky zelené. Účastníci zažili při nočním chytání jak chřástaly, tak i cvrčilky. Málem nadosah.
Noci byly jemné a hvězdy se rozestoupit oblohou jedinkrát nezapomněly. K tomu zpěv rákosníků, co přilétli poslední, "palustráků". A k tomu všemu komentáře od průvodců.
Pokud bych slovem měl chytit ty chvíle, jméno je "Nezapomenutelnost". Vidět skupinu posluchačů nocí dorazivší chřástalímu hlasu na dotek, jak na povel usedá do trávy, to jsou momenty převýrazné. Každý tonoucí v obdivu a chvále příležitosti. S komentářem závodčích, když už se mohlo, když bylo po akci.

Nenašel jsem tam ani teď žádného slavíka, jen napsaného v odchytové knize z loňska, potkal jsem ale tohoto kluka. Vojtu.


Jeho dosavadní dětská nevysokost přetékala znalostmi i nadšením. A tak nebylo divu, že "zařídil" svým pozorováním, abych vytáhl sklopky. Drobné holínky tančily kolem plácků, které jsem motykou chystal, odpověďmi jsem nestačil.
Večer si příchodem docela pospíšil a my svou naději sklapli. Ne ale nadlouho, protože ráno byl u sklopek zas. Pověsil jsem na něj vak, jestli ho to třeba neodradí. Přibral si věci další. Ohradou podskočil a koukal ze seče, co s překážkou udělám já. Oči mu hrály něčím, čemu se říká nadšení. A hnědí bramborníčci, kteří se měli dostavit pod kleště se nechytali.
Slunce si už orýsovalo, kde naše těla připálí víc, v klukovi se začínal zobrazovat smutek. I v matematice je zvyklý vyhrávat, jak jsem se dozvěděl. Tak si možná spočítal, jak dopadneme. To já jsem přemýšlel, co s vzniklou situací, ten nádherný druh znám jenom z jara a od podzimu.
Tam je chytat dovedu, hladové v tahu. Změnil jsem nástrahu na drobnou a věděl, že jiných trumfů nemám. Krmili se motýly, tedy mimo nabídku. Sletovali z kůlů nad zbytek louky mezi válce srolovaného kvítí a sklopky je nebraly. Změně jsem věřil a kluka tam nechal kontrolou jít. Vyšlo to v poslední a já zažil, co už spíš neuvidím. Smutek z louky vyhnaný štěstím. Radostí klukovských očí. A přeci jsem mu tam vyčinil, že ztrácel víru tak brzy. Že to se nedělá. Bylo mu to asi fuk, připsal si nový druh a to naplnilo.

Cestou z louky jsem věděl, že dát mu slavičí knížku za doprovod by bylo trefou do černého. Tak jsem to v předvečer udělal a hned ji prý rozlistoval k předčítání. Napsal jsem tam, že je za pomoc u sklopek.

Rád se vracím na stará místa jak činí vandráci. Ta prvotní nahlížení, zda ještě žijeme, ta jsou až dojemná. A v zaorličí to bylo taky tak.

Jižně jihu Polska

22. června 2017 v 21:15 | Pavel Kverek
Následujících několik dní bude patřit vzpomínání přímo v místech tehdejší události. Na dohled polské hranici, v Orlickém Záhoří.


Vezu mezi zájemce o ornitologii časosběrný příběh, zapisovaný 35 let.

A protože se ke Kněžmostu žene od severu druhá z bouří, ukládat budu řádky raději postupně, abych to nepsal do rána.

Orlické Záhoří si nejde neoblíbit. Nestačilo by to ale k tomu, aby člověk vyrazil do dálky uprostřed sezóny, vrací mne vzpomínky. Byl jsem tam přivolán kdysi za pelichajícím slavíkem tmavým. Chytili ho tam ve skupině pracující kroužkovatelé, kteří oblast sledují mnoho let. Já jsem však úspěšný nebyl a to ani návratem, který jsem podnikl po pár dnech, když jsem doma nemohl usnout v přesvědčení, že vím, kde byla chyba. Neuspěl jsem ovšem ani pak a cesta z hor byla pro mne opravdu mučírnou. Dneska už vím, co jsem podcenil. Je pozdě. Ale přeci jen se chci vrátit. Za hýly rudými, za krajinou. A kdo ví, pozorně místo prohlédnu, co kdyby se tam nějaký slavík skrýval. Jistě, je to hluboce nepravděpodobné, ale maličkou naději, tu si ponechávám.

Orlické Záhoří - od zítřka tedy napotřetí!

A proč zmiňuji to Polsko?
Pravidelná hnízdiště druhu neleží zas tak daleko. Jak se na okraji oblasti rozšíření objevují oddálení slavíci obecní, stejně to budou mít i slavíci tmaví. Pták bude tedy nejspíše polský.

Záhada na Mostecku

20. června 2017 v 21:43 | Pavel Kverek
Proč sem chci psát o cizím kraji? Kvůli slavíku tmavému, o němž mi napsala kolegyně Martina.
Chytili tam s kolegou 18. června samici slavíka tmavého s hnízdní nažinou. Co si o tom myslet?

Mohla tam hnízdit ve smíšeném páru, protože to je hnízdiště slavíků obecných, anebo tam od někud po nějakém krachu přivandrovala.

Oblast tamních výsypek je dosud velmi atraktivní pro řadu ptačích druhů, slavíky nevyjímaje. A dvojice kroužkovatelů aktivní. Snad místo dál budou prohledávat. Kdyby vyhnízdila, musela by být poblíž mláďata a v tuto dobu zcela jistě ještě v přítomnosti rodičů. Anebo v hnízdě. To by se ovšem takoví slavíci chovali dost hlasitě a zkušení ornitologové by to jistě nepřehlédli. Podle mne je to jen další ze záhad kolem tohoto druhu. Naprosto nevyzpytatelné výskyty jednotlivců kdekoli. Na Vysočině, v Orlických horách, na Bohdanečském rybníku a jinde.

Na ptáky v džínách

19. června 2017 v 20:54 | Pavel Kverek
Mimořádnost v mém roku ornitologa má jméno Výprava na vlaštovky.

To už teď bývá jediná změna oproti rezavému peří. A ještě ne každý rok. Letos, letos jsem ale už musel. S "majiteli" vlaštovek jsem se srazil před infocentrem a trošku se styděl. Tak jsem to smluvil hned na navečer.
A aby se změna odrazila i tady, pokusím se z toho udělat reportáž.

Přijíždím k domku staré části města a pán na mne čeká ve vrátkách. Znám to u nich za léta dobře. Paní se omlouvá z okna, že pro bolest zůstane doma a na dvorek nepůjde. Jinak sedává pod hnízdy, na vlaštovky mluví a žije s nimi podobně, jako její muž. Kdo z nich víc, nejde rozhodnout. Nikdo.

Dveře garáže pootevřeny kvůli ptákům už od příletu, v zadním chlívku okénko taky dokořán. Teď se prostě hnízdí!

Mám vyrobenu pro sklápěcí tyč železnou vychytávku a jemnou síť dvanáctek ok na gumičkových poutkách kvůli nesjíždění. Odnášíme pracovní stůl od zdi a instaluji. To nejdůležitější hnízdo je ovšem od předvčerejška prázdné. Vyletěly. Jistě, vrátí se na noc, ale tak dlouho tady nebudeme a rušit nocování nechci. V dalším je zbytek mláďat, co vyletět otálejí, tak tady šance je. Samička je brzy na kroužkování, vychytralý sameček později. V hnízdě, co nám uniklo byla vlaštovka s kroužkem a druhá bílých křídel! Snad se jich dočkáme v druhém hnízdění, pak určitě přijedu.

Než přemístím síť ke dvířkům za roh a smetu seno, aby se položená síť nezamotala, přichází dotaz: "Kam bude kafe?" "Sem na ten stolek klidně, jste hodní a děkuju za sušenky!".
Poslouchám příběh o starých traktorech, co domácí vlastní. Z osmačtyřicátého. Stavím síť kolem slepic, které se chystají na hřad, vlaštovky spontánně odhánějí pryč krahujce.

Další chycenou za rohem od mláďat je nádherně prorezavělý sameček, jakého jsem snad ještě neviděl. Po něm kroužkujeme i samičku a budeme balit. Je čas.
Pozván jsem k hnízdu červenky na okně v kůlně, nedávno vylétly, ovšem takovou mazanost jsem ještě neviděl! Vůbec jsem hnízdo červenek nikdy neviděl. Ani straka, ani kočka by tady neuspěly. Ptáci procházeli vypleteným kolem, tedy ráfkem, výrazně předsazeným nice. Neskutečnost!

Loučím se se slibem na druhé hnízdění, dostávám plata vajíček po desíti, ještě přivoňuji k rudé růži na záhonku, pak i k té nerudé žluté, kos hnízdí na okapové rouře hned nad kolenem - je tady milo.
S prohřátým večerem se vlaštovky točí nad komínem, loví z nepřeberné nabídky polétavců. Teď jim je hej!

Ještě o pár metrů dál přijedeme brzy na čápy, okroužkovat mladé. To bude trošičku jiné kroužkování. Z ptačí perspektivy.

Měl jsem vlaštovčí hnízdiště podobně nasmlovaná tři návštěvou, jenže jsem z toho musel vyskočit. Je to vázané termínem a to už nestíhám. Ale všude to bylo přátelské s posezením.

Je to změna, člověk může vyrazit upravený, oděný lidsky. Prolézání slavičích křoví s pastičkami to neumožňuje. Kdyby nic, jste zelení od trávy a rozdrbaní trním. Tady je to relax jaksepatří.
Kolegové, co mají vlaštovky úkolem jako specializaci (jsou tací), určitě to takhle podobně mají.
Závidím.

Doběr - Slavičí háj

18. června 2017 v 23:01 | Pavel Kverek
Konečně mohly proběhnout žací práce kolem keřů, aby mohly růst.
Už bych ani nechytal, z VPZ máme část osazenstva prohlídnutou pod kontrolou, ale nedalo mi to.

Do večera nedaleko, když máchám pod keři motyčkou.
Chytat budu do sklopek kvůli možným mláďatům.
Abych to pokrátil, do setmění za tu chvilku pět slavíků! A jeden lepší než druhý. Starý sameček bez kroužku, mladý výrostek závislý na rodičích, jeho máma hnízdící prvně, pak tedy veliká radsot v podobě staré dámy, o níž máme (malý) přehled a nakonec podle Kverkova pravidla číslo jedna - že slavíků je na lokalitě vždycky víc, než si myslíš, se chytil ještě dvouletý sameček taky bez kroužku. K tomu vím jistě, že tam ti staří bardi jsou podle povyku směrem ke mně vždycky, když jsem kolem procházel.

Fotky mám nekalé, ale jednu dát musím.


Je to sice jiný pták, než jsem si v euforii na místě myslel, ale výsledkem skvělý podobně. Pro tohle slavíky kroužkuji, abych z nich nějaké tajemství vyzískal.

Byla označena v roce 13 v srpnu jako dopelichávající. To se nevědělo, co to je zač, kým je. Určit to nejde.
Že to je samička se zjistilo v květnu roku 15 a pak zase nic. Není to ale tak, že tito ptáci v místě chybí, to jistě ne. Prostě se nechytí.
Chytla se dneska a to říká mnoho. Vrací se hnízdit a u samiček to je výkon obdivný. Jsou zranitelné. Tahle to asi umí, je nejmíň šestiletá, kolikrát asi mladé vyvedla u nás?
Zapomněl bych dodat jednu důležitou věc.
Okroužkována byla nad ránem vůbec při prvním pokusu o noční odchyty slavíků! Tehdy se nám chytil opravdu jen tento místní pták. Neměli jsme výkonnou aparaturu. To se změnilo, ale ona je z těch pionýrských odchytů, což je skvělé. Ukazuje to mimo jiné, že ani místní ptáky noční pokus nijak neruší, když se do místa dokáží vracet.

Abych nezapomněl

18. června 2017 v 10:35 | Pavel Kverek
Napadlo mne, že by třeba někdo chtěl znát, jak to má člověk s takhle letitou specializací.
Včera, právě včera, když se mi tak dařilo v odchytech, jsem si na to vzpomněl. Na dotaz kdysi na Dvojce rozhlasu.

Pořád mne to baví! To je základ všeho. A pak i naplňuje, to je další rozměr. Přispívám k poznání. A pak tam je třetí věc - dotýkám se tím vzpomínek "na tehdy" a jedinec jako já to potřebuje. Blaženost chvílemi dojemná.
Jako včera u toho Zvolínku, ale o tom asi psát nebudu.. Máte slavíka v ruce, potřebujete jít k autu těch pár metrů po upravené hrázi a zhodnotit odchyt. Ne, zastavilo mne to u boudy a tam jsem si řekl, že hned jak ho pustím, vrátím se na chviličku.
A pak jsem tam stál.
Nedělá mi potíž prohrábnout "gramoarchív" a něco na unašeč položit. Ramínko s citem natáhnout, otočit potenciometr doleva k ztišení a zaposlouchat se do dálek, umně navrácených.

Proč jsem nikdy neodešel k jinému v ornitologii, když takové žluvy, to by byl úkol! Chytat je v čase, kdy sletují konečně z korun na ovoce, na moruši, na ptáčnice. A nachytat je. Dívat se do těch jejich "chřtánů", slyšet volání "Kdyby ho bylo!" a bát se o jejich vpletená hnízda v povětří.


Tady je jiná, když se stmívalo. Ale ten zobák vidět je.


Vyjít k vodě za horskými konipasy (abych u žluté zůstal), poznávat jejich svět, dvojí hnízdění, chytrost při vyvádění mladých, pokřikování. A pak, když léto začne ztrácet, počkat si na ně na kamenné Klenici a kroužkovat ty desítky poslů odněkud z kopců. Z království vodní tříště a těšit se na ně zas příště. Že ve správnou chvíli - tady a teď! se v síti zatřepe. A rychle k němu, nebo vyskočí. Docela snadno. "Koníci" takoví jsou.

Ne, zůstal jsem u slavíků. Ale prošel jsem si i jiné a užil, to zase ano.
Chytání bahňáků, co dneska jsou tu, předevčírem byli na severu a za týden budou v zálivu Afriky. To je mi strašná neskutečnost! Zatoucháte blátem, co se v něm k vrším plácáte a ono vám přátelsky - ať chcete, nebo ne, vnitřek nohavic nad holínkami stejně olízne.
Chytáte dravce ještě postaru do sklopek a sovy večer, když byste měli být v peřinách. A po ránu šedý ťuhýk! Nevěříte, že něco takového může u nás být. Tak šikovného s elegancí nejprostších barev a ostrým zejkem k roztrhání.
Chytal jsem břehule po stovkách a kroužky mizely.
Kroužkoval čápy a hýly pak v zimě na hloží. Křivku si prohlížel ze všech stran a pustit ji po okroužkování se pořád zdálo brzy. Taková událost v karmínových barvách! A druhové ze skupinky kočujících na ni čekali, až se vynadívám. Pak si ji vzali a ze stříbrňáku byli pryč.
Zůstal jsem u slavíků, ale chytal i v plevelištích zvonohlíky, až jednoho našli v zimě, kde pramení Soča.
A v polích bramborníčky. Oba druhy. Každého trochu jinak, jinak bych nenachytal.

Zůstal jsem u slavíků. Ale s tím, že si můžu odskočit chytat ledňáčky, králíčky v lesích a zmizet v rákosí, když křídly po létu zašustí.

Zůstal jsem a nelituji. Těším se dál, jak těšil se před pár dny v únoru. Na něco, co už je, co mizí. Co se ale - a teď poslouchejte dobře - zapisuje pod kůži.

Zeptali se posledně na tu rybařinu. Pobral jsem odvahu a řekl, že bych dnešek nevyměnil za nic a s nikým.

A večer si možná znovu už vyrazím. Je to tam pokaždé nové.

Pojďte si zachytat

17. června 2017 v 20:14 | Pavel Kverek
ČESKÝ SLAVIČÍ ROK ČEKÁ POSLEDNÍ KROK!

Ano, je to tak. Říkal jsem si, než jsem vyrazil - datum je vysoké, mohlo by se to povést. Zachytit slavičí pelichání.

Projíždím opatrně po cestě k Vyhlídce nad Červenským rybníkem kolem přítoku (před pár dny jsem na ní odepsal dvě pneumatiky při práci na stezce) a zkouším chytat, kde zpíval slavík tmavý. Uteklo jen pár dnů a situace je v místě úplně jiná. Ticho, nikde nic. Síť je prázdná, sklopky taky, ikdyž slavíci v prostředí nějací jsou.
Utekly tři cenné hodiny z vycházky a nezapsal jsem ani čárku! Ikdyž - zapsal. Podívejte se na samečka červenky a pochopíte, proč tato skupina ptáků musí hnízděním zničené peří vyměnit ještě před odletem.


V Slavičím háji se chytat nebude, necháme to na léto.

Projíždím ke Zvolínku, tam o VPZ zpíval a jedná se o novou lokalitu výzkumu.
Z keřů, které se mi líbí, jde ticho. Neošálí mne, líčím sklopku s tichým hlasem. Odcházím na koleje, rozhlédnout se po okolí a vzpomínky z dětství jedna druhou odstrkuje a předbíhá. Motýli, louky, podběráky a v nich neskutečně vybarvení kapři z té čisté vody. Tehdy.

Musím zpět, protože jestli tu slavík je, bude pod síťkou. Je tam! Končíme. Balím a jdeme k autu kroužkovat.
Ano, tak tady u toho nehnízdícího samečka už pelichání opravdu začalo. Fotím tu parádu, spravil jsem si chuť.


Za Zvolínkem se dá dostat na lokalitu staré hráze pod Trním. Jetelem po cestičce. Nic v tom krásném prostředí letos není. Popojíždím o kousek dál k značce obce. Tam je jediná východočeská lokalita, západ Sobotecka. A taky je nejmenší registrovaná! Budou tady? Jsou! Zas to je rychlé, ptáci se tu vyměnili, jsou bez kroužků, staří se nevrátili.
Sameček, samička a dokonce jejich potomek.


A pak ještě vzadu - pozoruji přelet dvou a tlumený zpěv v reakci na provokaci. Krátký. To už ale sklopka sklapuje, slavík je rozpelichaný, druhá paráda!


A než ho u auta okroužkuji a vyfotím, v té samé sklopce skáče ten druhý. Zobák a bradu zelenou od housenek - ten pracuje pro rodinu! Proto ještě nepelichá.


Veleúspěšný výjezd s váhavým začátkem končím. Skvělá nálada mne odesílá ke Kněžmostu.
A můžu o tom napsat.

Dneska nezapálím

16. června 2017 v 8:09 | Pavel Kverek
Ne snad, že je pátek - dělníka svátek, ale nezapálím v kovárně, že práce by netěšila. A já jinak pracovat už nechci.

Je to strašný, dělám chyby svojí pomalostí, nestíhám se s přáteli vyrovnat hned a najednou je pozdě. A tak Jardovi věnuji alespoň tenhle pátek, abych se dorozloučil.

...

Nebudu ani nic psát, dám jen fotky z besedy v Hradišti.





Až bude figurka do betlému hotova (nesu hnízdo s mláďaty), pošlou ji k prohlédnutí. Jsou báječní.
Teď si ale uvědomuji, že by to bylo neuctivé, nechat tyto lidi bez komentáře.

Klub Jednoty bratrské z Mnichova Hradiště a fotky laskavě dodala D. Nováková.

Mají skvělých nápadů, staví i pohyblivý betlém. Poptali veřejnost, koho by tam ráda měla. A tak, ač přespolní, budu tam i já se slavíky. Čtou mé články v Echu, uvařili čaj, hráli na kytaru, zpívali, byli milí.

Nikdy se nestalo, aby mne někdo kotvil do budoucnosti tak nádherným způsobem, jak myslí oni.
A protože jsem je k slavičímu blogu pozval, ještě jednou říkám - je to pro mne veliká čest a moc si události vážím!

Chtěli, abych přinesl pár firurek z betlému, našeho kovaného. Vzal jsem radši celou jednu bednu a podívejte, co to tam udělalo s dětmi. To je vysvědčení pro skupinu! Knížky dvě objednali, třetí jsem přidal. Mají je na letní tábor odměnou nejlepším.
Já myslím, že to takhle už slovy stačí. Víc říkají sami, jací jsou.

Jel jsem tam opravdu rád a byl taky tak. Ptali se o železe, o krajinách, co máme společné, o slavících i o Vánocích, tak se vyptávali a čas se u stolu neměřil.

Děkuju za ten zážitek.

Jo, a ještě jednu věc, ať nedlužím aspoň tady.
Jestli má někdo slunce v duši, pak jsou to oni, rozsévající..

Chtěl mít vlastní

15. června 2017 v 21:26 | Pavel Kverek
Chtěl mít svoje a nakonec odešel i z toho, který ho zaměstnávalo. No, odešel? Je to už pryč..

Zval mne na akce stanice. "Za pásku", moc mi to v těch stanech neslušelo. To když pozval na okruh a svézt pořádnými auty, to byla jiná! Couvání, jaký jsem předvedl, otestoval jsem se pořádně. To ještě vysílala Jizera. Líbil se mi ten název. Hodil se mi k pořadu.
Jednou byl v kanceláři zarovnaný fůrou propagace, že se mu tam vešel sotva monitor a hrnky. Říká - Pavle, vem si tu kafák s logem a dneska budem řešit, co nám to tu v noci tak strašně řve za okny do vysílání. Došel jsem ven pod stromy a byly tam vývržky od sov, kalousi. Tak jsme to na červenou rozdiskutovali.

Bývalo legrační, když jsem tam přijížděl, z okna protějšího činžáku mávala vždy spolužačka Dana. Slyšela, kdo bude hostem a tak vyčkávala. Bydlela dřív v Bousově v naší ulici.

Pak tam měl svůj pořad primátor a Jaromír říkal, jestli bych přišel, že by se chtěl se mnou setkat za mikrofonem. Bylo to milé a nezapomenu, jak se mne zeptal na otázku, kterou dával všem hostům: "Co byste pane Kverku změnil, kdybyste byl na mojí židli?" Řekl jsem, že tam odspodu nevidím, ale jednoho, že bych vyhodil určitě. Ještě, že se nezeptal koho, ten trouba tam účinkuje dodnes (politikem není).

Událo se toho hodně a chci říct asi pár vět posledních.
Člověk opravdu neví, co bude zítra. Program si jen přeje, naplánoval. A co když "mu to už vypnou?" Jako Jardovi.

Buďme opatrní.

Zařídilo to rádio

15. června 2017 v 20:03 | Pavel Kverek
Je to už dávno, co jsem přišel do boleslavského rádia moderovat přírodu, ptactvo a hlavně slavíky. Vlastně od jeho vzniku.
Jaromír přišel o chvíli později, ale ve studiu jsme si vyhovovali. Uvařil kafe (chodil jsem radši o něco dřív, špatně se parkovalo), nalil vodu do sklenice, aby nevyschlo při mluvení, pořady bývaly naživo. Říkal jsem mu, jestli nás někdo při tom pošle do ..., lidi nebyli zvyklí, dopadlo to ale vždycky dobře.
Bylo by to v archivu, kdybysme vše doma na nahrávkách prolezli, těch šílených vystoupení! A pak, pak se to semlelo. Boty toulavý a nápad, doprovodit mne k prameni Klenice.

Musel jsem to spočítat, aby se povedlo dojít do čtyř odpoledních, to byl výměr živého vysílání. A šlo se. Jaromír s námi jako správný šéf, novinář TEPu Honza a hrstka nadšenců u soutoku pod boleslavským hradem.

První vstupy v éteru, první dojmy. U pramene jsme toho měl každý plné kecky, ale stihlo se. Když si reportáž dnes pouštím, naskakuje mi při tom husí kůže. Taková bláznivost!
Neskutečně působilo rádio na lidi, kteří se po cestě připojovali na kdejakém můstku, pan senátor s rodinou, starosta Kněžmostu, síla médií v praxi! Ve Březně nám jakýsi muž vyjel na hnátolamu říct, ať uhneme stranou, že Klenice byla z břehů a neprojdeme. Takhle to žilo. Žilo - to je to správné slovo!

A pak jsem ho potkal v novinách, MB Novinách. Byl jejich šéfredaktorem a já mu dodával svůj sloupek s fotkama. Byla to dobrá spolupráce a rád na ten čas vzpomínám. Pak jsem ho potkal se založenou realitní kanceláří, při výlepu plakátů a nakonec zaměstnaného v politice. Chodil jsem občas k němu na kafe do bývalého kina. Zval mne k nim, ale já už měl všeho pro lidi akorát po krk z komunálu. Dnes už to nedělá ani on.

................................................................................................................................................................

Přijel jednou, že by mne rád nafotil se slavíky. Většinou podobné nabídky neodmítám a tady jsem ji s chutí přivítal. Nemám obrázky o sobě, když bývám po křovích sám. Hodily se mi a byly perfektní. Precizní je lepší slovo. Pak jsem je v počítači dlouho hledal a nenašel. Odešly kdysi s diskem nezálohovány. Napsal jsem mu teprve nedávno, vlastně bych ten mail snadno našel. Řekl mi, že by je měl mít, jen je najít, že je ale určitě najde, že nemusím mít strach. Že budou. Že někde jsou. Napsal hned druhý den. Poslal je všechny a když jsem mu večer psal, že jméno vždycky uvedu, pokud mi je dovolí publikovat, jako jeden z mála odepsal, že to nepotřebuje. Že to uvádět nemusím.

Tak Jaromíre, až je někdy použiju - a že se tak stane, jméno ti tam dám. Ale blíž už k tobě kamaráde opravdu nedohodím. A ještě jednou děkuju za ten díl potkávání. Znásobil svou cenu.

Tam už nedohodím

15. června 2017 v 19:55 | Pavel Kverek
Zemřel mi kamarád a já za tebou ten svůj dluh už nedohodím, Jaromíre!
Pavel

Jaromír Maceška, bývalý programový šéf rádia Jizera, rozhlasový moderátor, náruživý tenista, golfista a příznivec motorismu, zemřel náhle na konci minulého týdne ve věku 45 let.
Autor: Jiří Macek je krajským šéfredaktorem Deníku

Zdroj: http://boleslavsky.denik.cz/nazory_region/dopis-do-nebe-aneb-nerikejme-nekdy-priste-20170615.html



Fotky jsou z cesty k pramenům Klenice.

Měl jsem v plánu napsat o tom, jak slavíci a jejich ochránce budou mít místo v Mnichovohradišťském betlému, jaké to bylo krásné setkání s tvůrci, jak jsem se dozvěděl, kterak mne jako přespolního objevili, jak fungují ti vzácní lidé.
Namísto toho věnuji večer klukovi, který mi právě začal chybět.

Víc pro tebe příteli už udělat nestihnu, než se v tom čase ponavrátit.

Ještě k slavíkovi

13. června 2017 v 9:54 | Pavel Kverek
K tomu kontrolovanému samozřejmě, protože k němu moc informací nebylo. A zaslouží, aby byl obdivován.

Není nejmladší a to ve výzkumu vždy potěší. Další zajímavostí je, že pochází ze stejného místa, odkud i věkový rekordman československého kroužkování. Z lokality "Splav" a jeho předchůdce má svůj příběh i na tabuli NS Krajinou Červenského rybníka. Padl dotaz při té slávě, kdo jména stezek vymýšlí. Kdybych to tu napsal, vypadalo by to jako vychloubání. Psát to nebudu.

Včerejší slavík s kroužkem NM PRAHA N 647 359 byl označen, coby kamenem dohodil na lokalitě "Kolonie" v červnu roku 2012 jako dvouletý. Kontrolován tam byl před koncem dubna 2013 a pak už stopa chybí. Mohl tam být do vykácení (letos)? Nevím, terén je tam nepřehledný a zašel jsem tam poté nahodile.
A mohl by hypoteticky být synem onoho veterána? Mohl, ale to se dostáváme trošičku už do jiné roviny.
Starý slavík končí účinkování v místě v roce 2013 a je známo, že starousedlíci dalšího jara povětšinou před potomky revír obhájí. Odletěl tedy mladý (dvouletý) jen přes kraj zátoky nedaleko? Mohl.
A třeba to bylo úplně jinak! Důležité je, že se mají na Dolnobousovsku pořád kam vracet. Že je potkávám, že obohacují bádání, že mi dělají dobře pod žebry.
Nedokázal jsem, jsem na to krátký, nikdy věrně vypsat chvíli, kdy podobné s rezatým peřím zažívám. Podivnou směs dojetí, úžasu, hrdosti a obdivu.

Dám ještě detail kroužku, aby tu fotka i dnes byla.


Až budete mít po práci a budete mít chvilku na blog, dívejte se do toho hliníku.
Kdo máte moji knížku o nich, rozlistujte ji na příhodných stránkách.
Vylouhujte laty černých bezů s jejich zlatým pylem, od studánky rozlijte vodu do třpytivé sklenice, přidejte meduňku po listech, anebo mátu - máte-li a dovolte slavíkům u vás zastavit. Vnořte se do ptačích životů a obdiv nikam neschovávejte.

Hezký den.

Nikdy to neomrzí

12. června 2017 v 21:08 | Pavel Kverek
Dobrou noc přeji.

Komu už chybělo rezaté peří a dosud od blogu neodešel, ten si dnes přijde na své.
Zavěsím report z podvečerního chytání.
Výsledky jsou natolik zajímavé, že chytání jen tak hned ještě neomrzí.

V prostřední dekádě června se na slavičích hnízdištích (i jinde) musí dít věci prapodivné. Nikde se o tom nedočtete, nikdo to nezkoumá. Pohyb tajemných. A já to takhle radši ještě vypíchnu.
Tady budeme hledat odpověď na "záhadné" výskyty i mimo slavičí oblasti, tady to klíčí. Z podhoubí neúspěšnosti.

Jdete do míst, kde do dneška zpíval (to "zpíval" je důležité) a on tam už není. A jinde další. Na třetí lokalitě se hnízdí podle odposlechu a proto samec nepřekvapí. Je to starý známý, jen pro práci zapomněl, že jsem ještě na živu a příspěvky řádně platím. Tady je.


Kdybych alespoň věděl, jestli to bláto v začernalé ražbě kroužku je ještě africké.
Ta setkání se popsat nedají a čím jsem starší, tím si jich víc vážím i užívám.

Času mám tak ještě na jedno místo. Jak to bude vypadat tam?

Je lahodný večer, pytláci se stahují k vodě, brzdím v pobřeží, kde bývala kachní výkrmna. Jde o tradiční lokalitu, kde však pobývá zpravidla samců víc, než je do páru. Však se taky jeden rozezpíval v místě, kde se nehnízdí a takový je pro mne magnetický. Na velmi vysoké datum mu noty zní báječně a vytočený je též jak se patří. Než vypnu síť nad cestou, kde doufám nikdo nepojede, slavík je pryč. To jsou ale ta rizika při chytání podobných poutníků. Než nakotvím téměř neviditelnou anglickou síť japonského typu, beru produkci a snažím se nevýhodný stav zvrátit v můj prospěch. Po chvíli se daří a zpěvák mne odkudsi zaslechl. To stačí, dokončuji léčku.
Usedám pak na obří pneumatiku pod bělostnou břízku, po ruce mi zkoumavě leze klíště, tak mu to ukončuji a sleduji divadlo na cestě.
Přiletěl proti hlasu dost nablízko, ale dál nechce. Tak si aspoň užiju Zpěváka podletí.
Užíval jsem pěknou chvíli, když se u vzdálenější tyče síť zavlnila. Z traktorové gumy jsem vystřelil, abych spodní strunu osnovy nadzvedl pro větší kapsu. A pak uživačně k němu docházím.
Je to jeden z velkých, to je jasné už v síti. A je parádní! Určitě víceletý. Bez kroužku a tady začíná dobrodružství. Byl tu už někdy? Jakto, že jsme se nepotkali?
Nejprve se podívejte, co s jeho barvou dovede měkké večerní světlo.


A teď se na něj podívejte v plné parádě.


Staří jsou nádherní i v době, kdy už o mnoho nejde. Považte, že tohle peří pořídil loni o prázdninách, to je kvalita, co? Až ho škoda za pár dnů zase handlovat.

A hned jsem zpozorněl. A docela dost. Už jsem mohl zachytit na křídle začátek pelichacího procesu, ale byl jsem pozorný a nedopustil chybu.
Ruční letka chybí jen na jednom křídle, nejde ani o tu, která proces zahajuje, takže nějaký problém jiný, třeba z bitky.
V křídle zatím nového nic neroste. Pečlivě jsem to zkoumal a druhé křídlo je kompletní.
Tady vidíte na složeném křídle v postupu "schod". Mezi 7.-9. ruční letkou (počítá se i ta malá vpravo dole na kraji křídla).


A teď poznatek nejdůležitější, který do čtení uložil tajenku. Nebudu uvádět stupeň, ale slavík byl velmi tučný. Rozhodně se nikde neúčastnil péče, jen tedy o svůj žaludek. A nemusí být zdejší. Zatím jsem nic takového nikdy nezjistil ve vztahu k období. Takto tuční bývají někteří samci po příletu a pak v poslední fázi pelichání, kdy se jim mění metabolismus a před odletem doslova kynou.

Co to je za zpěváka? Jak tu může být dlouho? Den, týden, déle a jdu tedy po falešné stopě?
Dobrodružství poznávání v přímém přenosu!

Tak klidný zbytek dvanáctého dne června. Pro mne byl po čase zase už slavičí.

Stezka otevřena

11. června 2017 v 20:35 | Pavel Kverek
Sedím u kávy, je teplý večer a já se budu ohlížet za časem, který patřil přípravě okruhu Dolnobousovskem. Dílo je předáno, otevřeno.

Okolo stezky, všude je hezky!
Podívejte se na tu nádheru.



Vydrží, než ji objeví děti.

Měli jsme fofr do poslední vteřiny, řeč během zahájení jsem vedl udýchaný a výjimečně krátkou.

V noci došlo k obtížím, kdy se opilec snažil tabuli č. 1 s interaktivními prvky vyvrátit. Nevyvrátil, ale zdržel nás hned ráno.

Lidí přišlo opravdu hodně a proudili do přírody podle návodu.


Byl krásný teplý den.
V rámci dětského dne byly na stanovištích soutěže. Podíleli se rybáři a vynalézavě.
Pro tu chvíli vydrželi zpívat dva slavíci a pro mne to byl signál, že se sláva povede. Povedla.

Už k záměru bylo napsáno hodně a příště půjdeme konečně za slavíky.

Takto vypadá zastávka číslo čtyři s výsledky kroužkování.


Trasu zvládli i lidé s kočárky, most otestovala pořádná zátěž, chvíli jsem u něho stál a požitkářsky si jeho lehké pohupování užíval. A slavík k němu posílal tóny.
Teď, teď by snad už byl čas se za nimi vydat a kroužkovat je. Snad.

Právě vyšlo

9. června 2017 v 9:18 | Pavel Kverek
číslo 6/2017 .................................................................................................. strana 5 - pět

Vůně podletí

Podletí. Půjčil jsem si to slovo od básníka krajiny pana profesora
Brože ze Lhotic. A teď to je, teď to zažíváme! Ráno, když vyjdete ven,
krajina vydechuje jinak, než během zbytku roku. Hlína, voda, stromy,
květiny, všechno se spojilo k tomu velesvátku! A přichází to každý rok
na kratičkou chvíli, než léto nastoupí. Básníkovo podletí! Čas, kdy se
vlní ještě měkké obilí, kdy ptáci pro práci s hnízděním odhazují zpěvníky
a kulisu drží jen ti, kteří buď hnízdí podruhé, či pro velikou dálku
přilétají později. Žluvy a rorýsi.

Stavíme nyní naučnou stezku Hradišti nedaleko. Kolem jednoho
rybníka. Potkávám dva druhy lidí, spěchající a jim nepodobní - kochající
se. Ti druzí jsou moji krevní skupinou. Naučil jsem se to a v naší krajině
je to důležité. Spěchající mnoho neuvidí, zbylí si užijí krásy a nálad
krajiny. Malíře povětšinou nahradili fotografové, ještě že alespoň tak!
Máme se pořád díky nim na co koukat i v čase, kdy kalendář dávno
postoupil dál, třeba do závějí.

Dostávám občas otázku, jaké mám místo nejraději v krajině mého
srdce, abych zas a znovu pana profesora připomněl. Vzal bych lidi
do kopřiv, kdy v nich zahnízdí slavíci. Aby viděli odznak mojí krajiny,
pravdivý, poctivý, obyčejný. Šílená kytka, plná žahavých chloupků
a v ní král všeho ptačího pěvectva! Rozdýcháte to vůbec? Kontrast
neskutečný! To je moje krajina. Nečekaná, překvapující, bouřící i ladná,
laskavá, velebná. Mám pokračovat? A teď ta roční období i mezidobí.
Mám se o nich rozepsat? Co léto, až přijde, až slunce rozpálí čedičové
suky po kraji a v jejich termice se povznesou čápi, orli, luňáci a pochopové.
Odlétající, už zase. Až kolem těch míst zakrouží otakárci,
protože pro svou krásu kopečky potřebují. Až šalvěj na Mužským
rozloží barvy a stromy v okolí zavoní po ovoci. Až odtud zjistíme, jak
ten kraj mrzačíme. Jak v polích přibývá příšerných krabic, kterým jsme
se pošklebovali na cestě od Prahy ještě nedávno. Jak jdeme po krku
každému keři, z kterého dotace nevytlučeme. Jak už jsme zapomněli
dotýkat se hlíny a jak dávno neumíme nahmatat krajině tep. Lehnout
si do trávy a odložit mediální zmasírovanost ohledně klíšťat. Napít se
ze studánky, kterou jsme předevčírem s dětmi vyčistili. Pro sebe, pro
jiné, pro vpití do krajiny.

Po třetí a naposledy se obracím k básníkovi krajiny a volám ho ku
pomoci: "Josefe Broži, řekněte nám, co je to ta láska k domovině. Nějak
už zapomínáme"!

Pavel Kverek


Z měsíčníku ECHO překopírovávám pro vás.
Až jsem se divil, kdy jsem to napsal. Ale jsem rád a panu profesorovi výtisk do schránky hodím, ještě v podletí.
Fotka nebyla moje, tak jsem ji nepřidal.

Noviny ECHO seženete na prodejních místech v Mnichově Hradišti.

Podvodní svět

7. června 2017 v 21:01 | Pavel Kverek
Dnes jsem měl na pracovišti ornitologickou návštěvu a možná i proto se slavík obtěžoval až z pobřeží rybníka a přišel se podívat k můstku.
Já bych chtěl ale pár vět o radosti, která mne málem dojala.

Ten mlýnský náhon nefunguje, voda jím nepřichází, snad jen trošičku po deštích. Přesto se v mlýnském rybníku jakási kaluž drží a v náhonu místy taky.
Pod můstkem jsem nánosy hráběmi vytahal, aby alespoň tam hladina byla, když lidé budou nad ní obloukem přecházet. Co by to bylo za most? Vznikla tak tůň. Když jsme posledně montovali prkna pochozu, sklonil jsem se náhodou k vodě. Nešlo uvěřit. To jsem viděl naposled v mládí, tak živou vodu! Plná planktonu košatého spektra. Taková nádhera! Takhle rybníky vypadaly, když k nim akvaristé chodili s punčochou čeřit. To urval čas. Škoda, že jsou tabule stezky napsány, tohle by stálo za to představit. Živá voda! A tak jsem dnes nelenil a hráběmi tůňku ještě jaksepatří rozšířil. Je teď kalná, ale až se vyčistí - a ona se vyčistí, půjdu si na klenutý můstek zalehnout. Snad mne cyklisté zachovají a alespoň někteří nepřejedou.

Jsem tím očarován, dočista. Nedivte se, pro mne to má rozměr ještě daleko jiný. Já si zase už a znovu naplno uvědomuji, že sílu a ohromnou vůli Příroda pořád má. Zase mne přesvědčila, i když žďuchat do mne moc nemusí, všechno jí věřím.

Kolem mlýnských sklepů poslední dny zpívá střízlík. Bere to za slavíka, ten už má napilno.
Dnes jsem od kolegy dostal otázku, jak vidím slavičí hnízdění, v jaké úspěšnosti. Zaťukal jsem na dřevo a prohlásil, že navzdory včerejšímu lijáku - skvěle. Pokud se nic nepokazí a nepřijde dekáda chladivých zmáčených dní, mají vyhráno. Letošní Slavičí rok v eleganci směřuje k vrcholu!

Chodíte-li někdo za děkovačkami mistrů, přijde vám nejspíš, že každý druhý zpíval ještě před chvílí divně. Ano, takhle kraj od nich vychládá. V podivné výseči pobytu mistrů, které ještě nerozumím. Aspoň mám na co se těšit. Pochopím to, jen třeba čas.

Spojení s přírodou

6. června 2017 v 22:35 | Pavel Kverek
Mosty. Postavili jsme čtyři, tento je nejdelší. Má téměř pět metrů.
Těsně před otevřením naučné stezky vysečeme trávu z trasy a tím vše odstartuje. Trasu byste tušili za mostem doprava vzhůru přes staré mlýnské sklepy, kolem zaniklých sádek na pobřeží rybníka.
Slavík tu ještě zpívá, třeba do neděle vydrží. Když, tak jsou po cestě další.


Ano, tento klenutý most (zatím bez dokončeného zábradlí) bude "dvířky" k poznávání krajiny Červenského rybníka.

Už se to blíží

4. června 2017 v 20:26 | Pavel Kverek
Ano, podle našich unavených rukou i podle kalendáře je poznat, že slavnostní otevření stezky se blíží.
Využiji toho a napíšu asi poslední postřehy z příprav, pak už tu bude jen samá sláva a radost dětí.

Nejprve bych vás konečně rád pozval na "čtyřku", to je totiž zastávka ryze ornitologická. Budou tam výsledky kroužkování. Vyfotit to místo neumím, když už to nekazí slunce, zas tam je šero. Snad z toho ale poznáte, proč jsem navrhl místo do schématu. Je pro duše romantiků. Ač není mobiliář hotov (chybí například střecha a tabule s tématem), už se to rýsuje.
Hladinu očekávejte na levém okraji obrázku. Zachovali jsme průhled pod břízou, která je snad jediná v celém pobřeží.

Ale ještě k obrázku - vídíte to, co já? Dvojici stromů vpředu? Ten s kudrnatu hlavou a druhým drobným, co ruku mu dotváří? A ve tváři? Vidíte ten klid? Tak takhle to tam žije. K citlivějším snad klapot mlýnů se doprodírá a za uši tahající "brekeke" skokanů? Třeba ne, třeba patří jinému od mlýna. To ať si děti už rozhodnou samy.




Rybník sem dosahuje hladinou a voda plná okružáků ploských.
Vidět bude na výspu. Nabízím doporučení. Nikdo kdo nechodí na blog a trasu půjde, to nebude vědět. Vy ano: Počkejte si tam do setmění v květnu nebo v červnu. Visí tam v tom čase obraz obrazů. Rybník se chystá přijmout k noclehu vlaštovky, kroužkování prozradilo, že sem mohou přilétat až z Horky u Nové Paky, není to síla? Už tomu bousovskému moři začínáte fandit? Skokani skřehotaví dělají kravál jak z vodnických časů, dokud tu stojíte, volavky si na ně netroufnou. Vrba, co drží váš pohled opravdu dlouho, se kdysi vyvrátila. Jenže ona to nevzdala. Dokud byly kořeny obaleny zeminou v tlusté vrstvě, hnízdili tu ledňáčci. Slunce, mráz a provzdušňování hlínu oklepává. Z kmene začaly růst vzhůru kmeny nové a vytvořily mříž. O ten kmen si opřete ruce a nechte se odnést náladou. Jediným problémem jsou v tomto úseku komáři. Kdo si chce užít nechť přibalí repelent. Tabulí se snažím naladit k obdivu. Mohl bych sem její finální podobu nabídnout, je vychystána do tisku a mám ji v počítači, ale nedám. Přijďte k rybníku.
Po krátkém úvodu o kroužkování nešlapu už kolem a předkládám výsledky z dálek. Rybník jako křižovatka! Vybral jsem jich jen několik pochopitelně, protože jsou s komentáři, potřebují místo: Kachna divoká ze Saratova, strnad rákosní z Finska, káně rousná z Laponska od polárního kruhu, chřástal vodní, kterého v poslední zastávce při návratu domů chytila sova. Připravte se.

Okruh je krátký, pohodlný. Terén zpříjemňují tři lávky a klenutý most se zábradlím.

Červenský rybník po východním pobřeží nebyl nikdy přístupný. Ano, kdysi dávno, kdy tudy vedla po hranici stezka. To ovšem mlýny klapaly do daleka! Ta doba je pryč. A rybník tu nebyl po drastické povodni, která sebrala, co v cestě stálo včetně jiných hladin. Obnovit se jej povedlo až pár roků před tím, než jsem se narodil.
Mnohé o něm i o jiných tématech se dočtete na okruhu. Stezka je zase z dubového dřeva, a protože se necháváme kvalitou materiálu zavázat i pro výrobu a montáž, vydrží dlouho. Mnohem a mnohem déle, než všelijaké z měkkého dřeva v okolí, někdy jen zamlácené palicí do země. Bousovský mobiliář odolá. Jen tabule se po čase vymění, natře kování a roky dál mohou cenit zuby.

Ovšem i jsem zaplatil.
Cesta není dobrá, nebezpečná, vím to spousty let.
Jednu skládku jsme vymazali rekultivací v místě výstupu z lesíka, ale kolem to je šílené. Kdybych se byl ohleduplně nevyhýbal cyklistům, nemuselo to být. Zadní pneumatika je po smrti.


Tak ještě něco radostnějšího.

Jsem rád, že představitelé přemýšliví k přírodě se našli zrovna v krajině mého dětství. Že mohu být u toho.
Budu upřímný - nikdy by mne nenapadlo, že tady budu mít důvod to psát.
Ono to začalo už se Slavičím hájem. Při otvírání jen polohlasem črtnutá vize pana starosty nyní dostává křídla.

K Okolo Klenice za hrou a poučením přibývá druhý (o dvě třetiny kratší) okruh Krajinou Červenského rybníka.