Červenec 2017

V Bousově letos na jedničku!

30. července 2017 v 20:15 | Pavel Kverek
Dám dvě fotky, obě radostné.

Čápi se z hnízda už chystají. Byli mírně opoždění, ale další vlna od severu už bude jejich! Poletí.
Letos to vyšlo a je záplatou na loňský neúspěch.

Vlevo jeden z rodičů.


Hned vedle bylo třeba chytit vlaštovku.
Domácí je nechtěli nechat nepřečtené, tedy tu jednu, zbylou jsme kroužkovali dnes. A sousední dva páry o prvním hnízdění (tento hnízdil dřív a "ulítnul" nám). Na poslední chvíli, ale povedlo se a výsledek všem udělal obrovskou radost. Ano, je to sameček z roku 14, který se pravidelně vrací!

Domácí ještě jednou pozdravuji. Děkuji znovu za kafe i za vajíčka. A radost sdílím.
Držte palce i dál, potřebují to.


Myslel jsem na ně

29. července 2017 v 20:16 | Pavel Kverek
Chodím po ránu zahradou s nůžkami na větvičky, líbí se mi, jak stárne.
Zákoutí se vzájemně pozorují, které má vrásek víc. Stromy, co jsem zasadil, jsou už korunami zemi vzdáleny, znám jejich letokruhy. A kdo ví, třeba to samé vědí o mně. Plácám je po kmenech a dlaň nakonec přitiskuji. Na chvíli. Bude-li kolem klid, přijde mi to. Propojení.

Pak mířím pod růži, kterou jsem získal tak, že jsem od dárců květ nechal zakořenit pod lahví od okurek. Dnes se pne do výšky svojí sytě oranžovou a voní neskutečně. Voní, jak zahradní růže umí. Ne ty skleníkové pro pugety, jež za rovnou postavu a možnost být u každé slávy zaplatily draze. Nedýchají.

Slunce visí nad Hrádkem a je při chuti. Čelo mi taví skloněnému nad trnem v ruce. A pak to slyším - vlaštovčí hlasy! Tak a jsou tady zas. Nevím odkud na okolí, ale paměť mají. Několik rodin, kdy mláďata sedají po střechách a co chvíli napodobují dospělé. Sletují nad skalku v předzahrádce - ráj mravenců. Právě na dnešek tu připadlo hmyzí odlétání. Mravenci se soustředí na balvanech, hledají pro start nejvyšší místečko. Když se podívám pečlivě, je jich ve vzduchu plno. A další se zvedají a mizí za tichým zavoláním! K přestěhování.
Ptáci to museli mít poznamenané někde v kalendáři, jinak to není možné. Člověk je normálně nevidí, teď se mi motají kolem hlavy, dohánějí vybraná sousta a mladí na nich trénují. Mravenci jsou ve vzduchu pomalí. Nepočítali s podobným, tak za to platí. Je to takové "rojení na druhou". Mravenci s vlaštovkami!

Když už bych si jich nevšímal, přišlo zakřičení. Možná takové znáte. A pokud ne, poznali byste, o co jde. Hlas úzkosti! Zakřičela ta nejpozornější, nepřehlédla nad travami mlýnské zahrady plížícího se krahujce. Všechny rychle do vzduchu! Tam mu uletí a on to dobře ví. Ani se o nic už nepokoušel.
Taktika neplatí na ostříže, jenže tohle je krahujec! A tak ho navíc lifrují k lesu. Strach nahradil projev bojovnosti, a hned jak se dravec vnořil do lesa, akci ukončily. Trvalo chvíli, než se před domem vyrojily zas.

Je to pro mne vždycky divadlo. Jak vše funguje, kolik zábavnosti v přírodě je! Činí mne šťastným. Člověk se může kochat na cestách, při práci, večer sednout k určovacím klíčům, anebo hledat, co k tomu řekli jiní. To je moc příjemné!

Před přestávkou

29. července 2017 v 19:28 | Pavel Kverek
Ano i slavičí blog si vybere oddychový čas. Vyjíždím po neděli k nočním odchytům k Labi.
Proto se tu dnes objeví příspěvky dva, jeden o slavících a druhý bych rád věnoval vlaštovkám. Udělaly mi velikou radost.

Noci ožívají

Skupina kroužkovatelů, která už několik dní odchytává po nocích zejména rákosníky, má napilno. Sociální síť jim slouží k dorozumívání a prezentaci výsledků. A v posledním vstupu k oslavě zahraničního zástihu. To je samozřejmě skvělé, emocím kolem rozumím a kdo jiný a názorněji by měl upozorňovat, že noci ožívají migrací než rákosník zpěvný s belgickým kroužkem. Zvedl se nedávno doma a letí. Zvědavost ho na Plzeňsku přitáhne nad ránem k rozezpívané síti a už je jeho kód opsán kroužkovatelem!

Noční odchyty jsou příležitostí začít rozumět tahu vybraných druhů ptáků.

S přelomem měsíců očekávám nástup migrace slavíků, proto moje následující aktivita u řeky. Slibuji si od toho zajímavé výsledky a zdokonalení chytacích technik za pochodu.
Časností bych chtěl zachytit nástup migrace, zkraje především slavíka obecného.

Po horkých dnech noci snad dopřejí pohybu ptáků nížinou i možnosti je chytat. Tak uvidíme.

Tehdy a dnes

28. července 2017 v 20:21 | Pavel Kverek
Držím se starého používáním chytacího náčiní. Jsem sklopkař. Tak chytali už dříve ptáčníci. A byli to machři v mezích možného.
Převzal jsem od nich moučné červy, vyřezávaný kolíček z tvrdého dřeva, nástrahu navazuji trochu jinak a sklopky mají pro komfort hustou nenasákavou síťku v provedení "stan". Pták může volně pobíhat.
Dále jsem přibral motyčku, ta je objevem mým a přehrávač, který je vrcholem dokonalosti.

Používání náčiní za léta vyladěným způsobem, schopnost číst chování ptáků i možnosti biotopu, k tomu přidaná vytrvalost a profese kvete!

K okroužkování chycený sameček ťuhýka obecného.


I první kroužkovatelé, kteří stavěli často zkušenostech čižbařů, sklopky používali. Síťky pro ně si pletli, pružinky navíjeli, rámky ohýbali z drátů na kolo. Sklopka byla spíš "plácačkou" a pták se do síťky zamotal a přikrčil. Peří měl rozcuchané a nedovedu si představit, že bych takové "ježky" fotil k pozdějšímu bádání.

Většinou se používaly sklopky "bez dna", kdy spodek tvořila zem a rámek se musel "přišpendlit" sponkami. Nešlo tedy líčit třeba do větví.
Nebyly sítě a tak se do zvláštních sklopek "na zakopnutí" chytali i bahňáci. Dnes si to už málokdo dovede představit. Jak šel čas postrkovaný českou tvořivostí, přibývaly i sklopky na dravce. Na lejsky a bramborníčky byly zas sklopky "dosedací". Chřástali se chytali do sklopek jiných "domečkových".

Jak z textu patrné, některé sklopky využívaly nástrahu, jiné měly spoušť v podobě nitky, vypnuté přes kolíček do cesty. Zvláštní sklopkou byly "jestřábí koše", dnes zakázané. Nástrahou v nich býval holub, chráněný mezistěnou. Některé to měly dokonce tak, že po sklapnutí vršku ze spodu holub vyletěl a doma signalizoval "akci".

Chytání do sklopek je starou disciplínou a i když nenachytá tolik, co sítě, stále se s ním pro výzkum počítá.
Chytání slavíků v čase pelichání by bez "pastiček" vůbec nebylo možné. Současná strategie se o ně opírá plnou vahou.

Výhodou rovněž nezanedbatelnou je skutečnost, že po sklopkaři nezůstanou v prostředí "ulice" a takový při práci i velmi snadno unikne pozornosti. Což by bylo téma už docela jiné a místy úsměvné.

Chytání do sklopek je i součástí výuky na kurzu pro začínající kroužkovatele. A to je dobře.

Tak dneska ji mám

27. července 2017 v 19:09 | Pavel Kverek
Čekám dlouho, než přijde. Sešitek v kapse s maličkou tužkou v chránítku, takovém tom prastarém kovovém.
Mluvím o náladě a pochytaných slůvkách, která sbírám pro chvíli, když připínám křídla.

Nejdřív však jiné zastavení. Tím musím začít.

Přebývalo ve vojenském zápisníku v časech, kdy jsem o slavících netušil, že by mne mohli doprovázet. Nic není náhoda. Už tenkrát potichu přisednul..
Báječná kompozice! V roce devatenáct bude obrázku čtyřicet.


...

Stojím po dešti na žebříku u obchodního domu, léčím problém budovy. Sledují mne pohledy, to poznat. Jedny od pokladen, ty druhé z ústraní. Dívají se sem totiž břízy, co zůstaly samy. Listí jim od jara ztmavlo a vytvrdlo jak srdce zvonu času ubíráním.

Jsem chytřejší už několik let, přestal jsem pospíchat. Dívám se dokola a podávám ruku příběhům, co o setkání stojí. Minul bych je, byl-li bych kvapným.

Pod těmi břízami jsem chytal slavíky v sousedství mraveniště. Uschován před lidmi, co kolem projížděli. Krytý před veřejnem.

Zhlížím z žebříku k blaženým lidem, onákupovaným. Někteří ještě před nasednutím sjíždějí účtenku a pak i oni nakonec odjíždějí.
A pak mne vyděsilo rorýsí ticho. Jsou pryč! Tohle mne baví i v té urputné trýznivosti. Nezastavím čas a jednou před ním stanu nepobaven.

A potom doma jen co přestalo pršet, už jsou tu motýli! Ponejvíc oka paví. Přesně tu jejich rudou, tu v hlavě mám. Přežila z časů. A to jsem je pnul a sušil na špendlících! Pravých entomologických, co nešly sehnat. Ale pan řídící když přerovnával sbírky a poškozená imaga vyřazoval, mohl jsem si je ziskem odrolit. Elegantně s zlatavou hlavičkou, štíhlé, přeostré. Různě silné i tenké, jen jsem zářil! Obyčejnými z krejčovství drobní motýli nabodnout nešli. Vezl jsem je od vzdálené vsi pokladem a už se viděl mrštný nad loukou.
Ne, motýly jsme tím nevyhubili. Vždyť, co jsem jich vypěstoval a vypustil ven! A naučil se při tom docela dost. A klidně i prohrávat když jsem dle návodu navařil vnadidlo a potřel v ulici sloup. Lepit by jím šlo po kriminálech pytlíky, jakou mělo přilnavost! Mravence zlákalo přes půl města, motýla jediného. Asi tím pivem, černé předepsané sehnat nešlo, zbývalo dělnické.

Když dnes vidím paví oka, zvou mne k těm pohledům do daleka. Dokáží to, jako by věděla, že mám v sobě zrcátko.

Jel jsem kolem pískovny a dilema bylo na světě. Bránit vy(h)rabování krajiny, anebo ne. Když vidím na okolí všech skvostných plevelů v přechodném tom květu, oživlé kaluže a stěny písku plné břehulí, co v roji se zvedají k oslavě sezóny dřív, než odletí. Už za pár dní. Vím to moc dobře z kroužkování. Jedno datum z nočních rákosin od Balatonu, druhé z Itálie. Když už je zvedalo moře. I jim jsem se díval do života a vypátral dost.

Tak co, je díra lepší než sady za plotem pod sítěmi, stojící jen o kus dál?

...

Déšť asi skončil a chystá se žár.

Slavíci odlétají, ne jako rorýsi nebo ty břehule co náhle nejsou. Slavíci "nebyli" od chvíle, kdy prošli hnízděním. Utichli a nás tím nachystali.
Ještě se ale dotkneme, buďte klidní. Začíná čas chytání v noci. Způsobem z loňska k ověření. Těžko už sebe však opijeme. Odlétají. Čtyřiatřicet roků to vím.

Přeji i vám co nejzajímavější cesty létem.

Když ptákům není dobře

25. července 2017 v 18:07 | Pavel Kverek
I tady jsem napsal, že už nejsme sběrnou poraněných zvířat. Jsou ale situace, kdy trošku z toho slevím. Když přijdou děti, když jde o lidi místní, když se nechce volat na číslo, které dávám.
Tady jsem nechal všeho kvůli mladé žluvě.
Nikdo ji k nám ještě nikdy nepřinesl a navíc mi nepřišla zpřerážená. Jen nějak slabá.


Tak jsem ji přijal a doktora zavolal sám. Přijel za chvíli. Uvidí(me), co se dá udělat.

Pán ji našel v zahradě pod moruší - jak říkal - byl rychlejší, než kočky. A protože jsem v okolí znám, svezl ji k záchraně do kovárny. Teď už ji možná mají na přístrojích a výživou staví zpět na křídla. Snad se povede.

Žluvy. Kolik neskutečnosti kolem nich je! Přiletí vyhnízdit, pobrat z větví ovoce a zmizí zas v tropech. Pro mne svět nedozírna!
Podívejte se posledních pár hodin na rorýse, pak už budete jen vzpomínat. Zamávejte mladým čápům, co už je křídla konečně drží. Stoupněte si ráno k rybničnímu límečku z rákosí a zažijete divadlo. Zastavte se pod dráty - ano, už tam posedávají! Pojďte se mnou na slavíky, zažít odlétání. Ne, žertuji, chodím rád sám, před lidmi se tolik nesoustředím a zápisky z jarního Vítání ptačího zpěvu jsou pro mne vždy potom rébusem. Jsem uspěchaný, překotný, nepozorný, unesený. Tak s tím já musím opatrně. Za roky se znám.

Psal jsem věnování do dvou slavičích knížek, odcházejí poštou z Kněžmostu. I tam žluva účinkuje. V roličce malé, ale dostala ji. Kdo knížku máte, nalistujte si.

U rohatské studánky jsem slyšel v jejich jižních svazích - tušíte koho, v tomto pozdním čase? Jasně. Čím dál vzácnější a tolik pronásledovanou hrdličku divokou. Ten její nádherný hlas, jenž je i součástí velkolepého Máje. Zavzpomínejte. Ano, hrdličky i v létě slyšet bývají. Když už je takřka klid. Není to poctivé? A za to jim kolem moře nasypou do peří broky. Do téhle ne. Alespoň zatím. Holoubek touží a milá mu sedí. Na průhledném hnízdě z větviček. Slunce to vypéká a kopce už zase tak těžce sládnou v ostružinách. Na dně rokličky stříbří voda a přes kraj se přelévá v začínajícím pospíchání. Stéká z rohatských Hor. Do Klenice.
Tak a pokud od klávesnice včas neodejdu, budu krajinu v okamžitosti kreslit až do půlnoci. Což by vás unavilo, tak zase příště. Můžem se sejít a znovu se naladit.

A na nadpis zapomeňte. Většinou to tak není.


I tato žluva k té svojí Africe nakonec doletí!

Pan učitel Brož

25. července 2017 v 7:58 | Pavel Kverek
Kolik i tady bylo o něm napsáno.
Teď ve Vesci u Sobotky znovu křtili. Jeho básně.
Okruh lidí, který mu fandí.


Je to zvláštní, chodit po světě málem stovku let a nepřestat se radovat. Umět zacházet s mateřštinou jak zasluhuje a nechat ji odtékat k lidem. Mít kolem takové, kteří slovům rozumí a hlavně v dnešním uspěchaném čase - najdou si ještě chvíli.

Profesor Josef Brož není jen básníkem Českého ráje, těší se i z krajin okolních. Z Máchova kraje, Podještědí i tady z těch míst bez názvu. Z naší krajiny pod rájem.
Znám jeho tvorbu a dcera mu kdysi sbírku pro děti ilustrovala.
Vždycky mi přišlo milé, že místa z básní opravdu existují. Že tam člověk ten hrbatý strom prostě najde.

Taky si natloukl, to budiž sdělením navíc. Za minulého režimu. To se ví, ale natloukl si i v tomto českém pojetí kapitalismu. To když verši protestoval proti tomu, kdo zastřelil brokovnicí u ptačí rezervace orlici. Což se nakonec jistěže vědělo, ale nikdy neodsoudilo. O sbírku v těch místech nebyl zájem. Asi mu to nevadí.
Taky jsem se k té zbabělosti vyjadřoval, zavolali mi to do rádia. Co s tím člověk nadělá, lidé jsou všelijací. Mluvil jsem s ním o tom později, chtěl jsem znát pohled širší. Přišlo mu samozřejmé rozhněvat se a že o sbírku zájem nebyl? Vidíte, ve Vesci se před pár dny lidé sešli početně.

Přeji mu to.
Za fotku děkuji L. Havlíkovi.

Čím dál víc si vážím

24. července 2017 v 22:03 | Pavel Kverek
Když si občas vyzkouším, jak nesnadné je znovu chytit mnohé slavíky, stovek kontrolních odchytů si čím dál víc vážím.

Řeknu hned zkraje, že podobný materiál nemá nikdo a to, co z něj možno vydolovat hlavně v budoucnu je nadějné.
Na zkontrolování jednoho kroužkovance třeba vynaložit dost času, jen málokdy se podaří chytit slavíka hned. Mnohý se chytit ani nepovede. Chytí se na tom samém místě třeba napřesrok a je pravděpodobné, že se tam vrací pravidelně. Je někdy až tragikomické pokoušet se zvítězit. Hodiny běží, objekt se většinou po čase již odmlčí a místo se chová, jako by tam slavík nikdy nebyl.

Jarní odchyty přeci jen dávají řadu možností jak nakonec uspět třeba kombinací metod, chytání letních pelichajících slavíků poté, co mají předchozí zkušenost se sklopkou je prakticky nemožné. Jiný způsob na ně totiž neplatí.
Ptáci se zdržují na omezeném (neprostupném) prostoru, výhodou je alespoň to, že v tomto čase nehynou na silnicích. Lze tak říct, že poslední etapa pobytu (starších, víceletých) ptáků je vcelku bezpečnou. I proto soudím, že výrazná část adultů se do oblasti vrací.
Je velkou neznámou, kolik slavíků zahyne během migrace a v zimovišti. Přesto bych rád zopakoval, že míra přežívání u starých ptáků je potěšitelná. Ač to není zcela obvyklé, stalo se třeba, že u rybníku Střípek se jednoho jara vrátili všichni tři samečkové a jedna samička, dokonce dva ptáci potvrdili pár. Pak jsou ale hnízdiště, kde slavíci dalšího jara chybí, přestože místo změn nedoznalo. Důvodem je, že původní zpěvák zahynul, družka rovněž, nebo se uplatnila jinde, mladí se nevrátili či možná po vyvedení ani neodlétli a uhynuli.

Obsazování hnízdišť v oblasti je otázkou zajímavou a právě kroužkování zásadně pomáhá.
Dalším očekávatelným efektem je možnost získat zpětné hlášení zahraniční, slavíci ovšem nejsou druhem, který by výsledky přinášel. Zejména pro skrytý způsob života.
Z mnou okroužkovaných zdejších dosud výsledek nepřišel.

O letním odlétání

24. července 2017 v 17:55 | Pavel Kverek
Bylo to včera. To slunce ještě svítilo, dnes se lije. Prší.

Nebude se dařit, tuším podle náznaků.
Hnízdiště v Přepeřích? Není se k němu přes klandr jak dostat. Mohl bych, s rančerem se znám. Nepolezu tam, objedu to úvozem, kde jsem nebyl desítky let.

No, to jsem si dal a autu taky! Pak jdu pšenicí vymáchaný a slavík ani jediný. No aspoň je odtud vidět do kraje, který už slavičí není.


Vracím se pod obec na váhovnu, tam taky nic.

Dívám se na přehrávku, jestli nějak nelže, je pravdivá. Obruby - pískovna, tam bývají jen někdy. Není ani jeden. A to mne čeká místo, kde zjara nebyli. Energetici vymýtili velikou část kolem rohatské studánky a zpěv tam chyběl. No, jenže teď tam je! Sláva. Tak si to užiju, kdoví, co mne čeká po cestě dál.
Pták to je ovšem složitý a chytit nejde. Přijde mi, že se bojí. Budu tu klidně do tmy, vzdávat nemíním.
Kolmo na průklest pod dráty sekám uličku na síť, poslední příležitost. Než něco dál rozjedu, dlouho přemýšlím o stylu. Povedlo se a jdu si pro něj vzadu k tyči. A už taky vidím důvod jeho nedůvěry, peří v křídle schází. Nejen to, co při pelichání má chybět, chybí na levém křídle všechny krycí letky. Někdo po něm zalovil ze země či ze vzduchu. Odneslo to jen peří, naštěstí. To doroste a možná, že ho v odletu ani neopozdí. Jde o letky, které patří k těm kratším.


Když jej u auta kroužkuji, zastavuje u mne turistka s hůlkami. Říká mi příjemně jménem a přechází v stesk. V televizi dávali, jak díky kroužkování uhynul mladý čáp. Tak jsem jí ukázal, jak to mám já se svými slavíky a událost mne neznámou snažil hájit. To jsem ještě neznal stanovisko Kroužkovací stanice i to, že na hnízdě nebyl kroužkovatel.
Slavíka si u studánky mohla pohladit a odcházela v zážitku. Od známých měla informace o jarním chytání ve Slavičím háji, kam přijít nestihla. Tak dnes to dohnala, slavík bude na prahu srpna už pryč.

Mám chvíli do setmění a věděl bych, kde zastavit. U mlýna v Bechovi.
A to jsem asi neměl, výsledek se znovu přechýlil k nezdaru. Slavík byl z těch, o kterých mluvím s respektem. Vyzkoušel jsem úplně všechno a nepochodil. Ne, zkušení chytit nejdou! Sedám do auta s večerem, snášejícím se do tiché olšiny. Z podrostu vrb se mistr ještě připomenul, odjíždím.

Jen k martinovským lesům mi to popojelo, přinutilo vystoupit a na příkopě stát. Do okénka vlétla vůně ekosystému a přerovnala minulé. Mizivě, ale vidím černé kosy, jak táhnou krajinou. Ti lesní divocí už zase odlétají. A slyším červenčin kolovrátek od náspu z keříku. A zář Mladoboleslavska! Dřív se to psalo s velkým písmenem, šlo o periodickou tiskovinu "málemproletariátu".
Všechna ta i podobná zjištění mne začala najednou postrkovat výš. Po žebříčku radosti. "Co bys chtěl? Buď rád, že jsi. Že tu můžeš stát!" Pak mi hlava těžkne z metafor, znovu jsem básník - toulavý po krajině.

Všeborský kostelík a zvonička s měděným límcem kříže dubového, který jsem kdysi oplechoval. Když klempíř nepřijel a sháněli v kraji podobného. Dal jsem si záležet a přijel i s dlátem. To, abych jej v dřevěném těle odsadil kvůli zatékání. Jak se dělalo kdysi, po správnosti, když v kraji kvetla řemeslnost. Zajímavá pověst o Všeborsku, sežeňte si ji. Kvůi jménu.

A já si uvědomil - po kolikáté už - jak sem do toho koutu zapadám, patřím. Přispívám, pomáhám, bojím se, opěvuju. Nemůžu být jiným na cestě, která mi vyhovuje. Domovinou.

Pak byl čas nastoupit a k severu už vládla radost.

Co mne to zastavilo a proč tomu tak je? Dobíjení baterek se tomu říká. A před chvílí v tom podlesí mne nestopoval nikdo jiný než jedna z občerstvovacích stanic. Jak důmyslné!

Je to vaše stránka

23. července 2017 v 10:36 | Pavel Kverek
Ano, vážení návštěvníci slavičího blogu. Když vstřebávám všechny věty o této internetové adrese, cítím z nich, že má smysl pokračovat.
Řadu z vás znám, jiné tuším a mnohé netuším vůbec. Pak se někde potkáme a blog je najednou prostředníkem. To je internet v dobrém, přátelském, pomáhajícím, osvěžujícím, lákajícím k návratu. Vracejte se, budu rád nejen za sebe, ale hlavně za krajinu, za přírodu v ní, za kytky, motýly, opeřence - i za toho hranostaje, co to měl včera před koly prázdninově rozjetého SUV u Března s životem "o fous".

Všude už zas stojí podél cest čekanky. Podél našich cest - to je důležité naspat. Ano, už je vám jasné, že dnešní díl bude vyvažovat předešlé odborné, bude hedvábný. To byste nedohlédli, proč právě tento příměr jsem nyní vyklepal. Včera tam na té lokalitě je schovaná moruše. Zmínil jsem ji k návštěvě a strom ten k produkci hedvábí přes housenky bourců zásadně přispívá. Není to už trochu ode mne úlet? Není, jen širší záběr scházení se s Přírodou.

Včera dopoledne jsem rozpoznal v lehkém závanu nad strništěm podzim. Bohužel. Byl to on. Je to jiné, docela jiné, i když pak znovu vzňal den a peklo se dál. Já to ale poznám, obhlížím krajinu a natahuji se k ní, cože mi to chtěla říct. Je trpělivá, ráda to zopakuje a já ji mám za to rád. Než obrazy posundává, slyším od ní ta slova: "Nechceš Pavle přijít ještě sem? Viděl jsi to pořádně ze všech stran? Nabral sis vůní? Budeš to pamatovat, až otočím list, protože už asi musím?" Budu, říkám si v autě, když zamykám na chvilku očima ohmatanou šperkovnici. Vždyť jen kousíček odtud je místo, kde tolik let hnízdí dudkové a tiskem to s pompou vylétlo odkudsi až letos. Ano, vždyť odtud pocházíme kovářským rodem. Jak bych to neznal! Lilie zlatohlavé v okrajích hájku, copak to jde neuvidět? Tak už je po tajemství. Ale ještě mi zůstávají. Ano, vedl jsem se znalcem keltské problematiky Jiřím diskusi kolikrát, jestli tajit "supermísta", nebo netajit. Některá neřeknu vůbec do médií, mám o ně strach. Na to mi je v nich dobře až moc. A možná jsem jim to slíbil tak nějak polohlasem. Ale ta slavičí, ta řeknu rád.

Jsem značně rozzářený po včerejšku. Spíš ještě víc. Když člověk přijde na metodu, jak v bádání postoupit, v přísnosti ji testuje a čeká na chybu k potřebnému pochybování a ona nepřichází, utrhnou se s vámi jarní břehy. Unášení, v tom tedy vynikám!
Když jsem u té vody (jakoby ji včera snad v polohách nebylo dost) - jsem ve fanklubu Jizery. Jsou tam i jiní, jasně. Co vodáků a třeba rybáři. Posledně jsem na ně koukal a vlastně si uvědomil, že oni také dost času probloumají. Mají v hlavě snění jako já, nebo, co řeší nad těmi podpěrkami?
Já tam koukal do vody, je znovu čas motýlic, tak nejspíš neodejdu. Mám chvíle ukotveny z dětství i s tím tužebníkem, co se na něm v sluníčku nabízejí.
Chytal jsem tenkrát ryby pod stříkající výpustí Červenského rybníka. Tam začínal revír. Teď tudy vede naučná stezka. Hnízdil tam ledňáček ve vývratu spolu s horským konipasem. Voněl tužebník po bílé lepicí pastě v kelímku zpod vosku. V kolekci se štětečkem. Vážky a šídla, pakomáři, chrostíci..
Dnes je to jiné, ubahněné. Vzpomínky však zůstaly třpytné. A jak čas kvapí, těžknou kapitálem.

Potkal jsem na stezce lidi. Rovnal lávku do podoby z času otevření (nyní cyklisty od najíždění poodstrčenou).
Řekli, že tohle netušili, dostat se k rybníku a koukat se po hladině. A co ten báječný stín pod olšemi! Přál jsem jim všechno, co řekli. Přál jsem to městu, jak se chce ukazovat.
Příliš k vyprovokování nepotřebuji a tady jsem se stezkou vytušil příležitost ukázat, že krajina v "předrájí" není horší. Ať třeba opomíjená. Nejsou tu skály, varovně vyzubené paragrafy, není tu ani ta knotovka červená z lysého provedení!
Víte ale, co tady hrozí? Kousíček srdce, že tady zapomenete, jste-li někde po okolí. Protože to je vaše. Kořeny máte tady, ne vedle ve skalách! Tady hledejte okouzlení souměřitelná a ještě hloub vrůstejte do krajiny. Patříte sem tak, jako já.

Z vody do vody

22. července 2017 v 20:31 | Pavel Kverek
Je po desáté, slunce nešetří nikoho, stojím na břehu rybníka, kde jsem se jako mladý málem utopil.
Včera večer při chytání jsem tu utopil přehrávač. Noc za nic nestála, kvůli hloupé chybě jsem se chtěl poslat do kouta klečet. Jenže, kdo by za mne spal?
Volal jsem Martinovi ještě večer ze břehu, co mám dělat. Všechno jsem splnil a neuvěřitelná věc, vyfénovaný, přes noc vysoušený přístroj po snídani naskočil! To není možné, vždyť tam spadl ke všemu zapnutý!
A teď je druhý den zmíněných deset hodin, slavík tu je jen mladý, do vody chci upadnout já. Hladina není už úplně z průhledných, ale prospěje. Snad mi oděv nikdo u olše nesebere. Dřív tu býval klid, teď jsem si sem poslal lidi po naučné stezce.
Mám tu rozlehlost rybníka rád. Odplaval jsem ze stínu pobřežních stromů, dívám se na žluvy, jak se už připravují.
Koupu se tu od té chvíle poprvé.

Telefon zvoní - jak že to dopadlo. Mám slova chvály úplně na všechno!

Pak volám Kubovi, že dnes bychom mohli odloženou účast na odchytech zvládnout. Stavuji se na oběd v Satelitu, jako vždy skvěle a mířím za březenský hřbitov. Tady jsme na jaře kroužkovali slavíka, dnes se tu na druhou odpolední sejdeme a zjistíme, co v místě zbylo. Jakub je z týmu, který pořádá skvělé ornitologické kurzy v Orlickém Záhoří a chtěl vidět chytat do sklopek.

Slavík se neozval, jedeme jinam.
Zastavujeme na hrázi krásného rybníčku a vykládám, co třeba dělat. Jak odchyt pelichajících slavíků začít. Aby host věděl úplně od začátku. Sluch má lepší, než já a tak už hlásí odezvu. Už ji slyším taky, až mám strach, jestli jsem to s produkcí "nepřepálil". Naštěstí ne. Předvádím koncert - styl, který letos ověřuji a snad už ani neladím. Není co, protože slavík v pastičce v momentě skáče! Je nádherný a já komentuji.

Jiný pod hrází není, mizíme pod Březno do zatáčky.
Tady volají dva. Chystám akci málem u jeho nohou, aby z pole viděl. A už hlásí sklopku překlopenou! Jdeme k autu a já vidím nad Chlumem černo. Tak tohle si pořádně vypijeme! Utíká pro přehrávač i sklopku ponechanou v pokračujícím odchytu a má na to tři až dvě vteřiny. Skáče ke mně do auta ještě docela nepromoklý, déšť je však sytý, teplý, ze silnice černé zatáčky vzlíná pára. Taky jsem v mezičase pár kapek pobral, mám to dnes tak nějak z vody do vody.

Bouřky (hned asi tři) to napálily do Ještědu v dálce, my jsme se mohli rozloučit. A každý v dešti, po cestě dostiženém, odjíždět domů.

Nádherné zachytání.
Je dobré, že druhým chyceným byla samička. Chci, aby metoda platila pro pohlaví obě. Snad to tak bude.
Jen mladí ptáci, na ty je potřeba síť. A trochu víc času.

Toto ještě slavík není...


...ale tady už je.


A tady místo našeho odpoledního setkání.


Rýdovák samečka. Když peří dorůstá, působí stupňovitě. Připomíná tak trochu sýkořici.


Tady je samičí. Ona z místa odletí později.
On do týdne, ona v srpnu.
Ona je nejspíše nedávno hnízdící loňské mládě (2K), on starší (+2K).


O čem se mluví

20. července 2017 v 18:10 | Pavel Kverek
Nejen slovenským kolegům nabídnu pohled na mladé slavíky. Řekneme si něco k znakům.

První obrázek (i takového slavíka možno ještě na lokalitách chytit).


Vidíme mládě, které rodiče ještě krmí. Ocas není dosud dorostlý, nám obrázek v této podobě vyhovuje.
Slavík je ještě v šatu mláďat, jemném, kropenatém.

Kam směřujeme pozornost jsou (svrchní) velké krovky křídelní.
Ruční zůstanou i po částečném přepelichání mladého takové, jak je vidíme. Zapamatujme si je.
Loketní jsou též (ještě) původní, tady se objeví změny! Ty nás budou zajímat i v dubnu u jarních ptáků.
Loketní krovky počítáme od středu křídla k tělu (stejně jako příslušné letky), a od těla budou brzy nahrazeny pery novými, jiného vzhledu.
V místě řady, kam dojde vypadávání, vznikne "rozhraní pelichání" (ukážeme později).
Ocasní pera mají světlé skvrnky u ostnu ve špičce (na jaře už nebývají vidět).

..Další obrázek..

Slavík, který se osamostatňuje. Peří dorostlé, ale stále první (z hnízda).


Juvenilní drobné peří je více chmýřím, vidíme třeba na spodních ocasních krovkách.
Skvrnky na loketních krovkách jsou variabilní, tento je má výrazné.

..Další fotka..


Zde už probíhá pelichání.

Jako poslední jsou měněny tváře, příuší. Tam najdeme občas "zapomenuté" pírko i poměrně pozdě (komentoval jsem u slovenských slavíků).
V křídle už vidíme rozhraní pelichání mezi krovkami lokte.

..Poslední obrázek..

Představí mladého (tohoročního) slavíka přepelichaného.


Vybral jsem názorného.

Rozhraní pelichání mezi 6.-7. krovkou (na šesté skvrnka, na sedmé nic), zde i na karpálním peru, a taky na všech třech letkách terciálních (zde není příliš vidět). Tento úkaz však na jaře příliš již patrný není, navíc je velmi proměnlivý. Řeč je stále o slavíku obecném. Slavíka tmavého dnes hodnotit nebudeme.

Musím zmínit pocitovou záležitost, o které se nikde nedočtete.
Chytám přepelichané slavíky poměrně dost let a v tmavém šatu před odletem na mne (zejména staří) působí po hřbetě až "nafialověle". Určitý tón tam vidím.

..Informaci poslední..

Vzhledem k tomu, že tito ptáci (1K) nosí peří výrazně déle do následujícího pelichání o dalších prázdninách, než v tomto okamžiku starší (+1K;+2K), je jejich peří před první kompletní výměnou (příští prázdniny) víc opotřebené. Přesto pro slavíky platí, co už zaznělo, že opeření před pelicháním/výměnou je nápadně zachovalé.

Každý den se počítá

19. července 2017 v 20:48 | Pavel Kverek
Ne, nejsem v terénu, nechytám. Ale to neznamená, že nevím, co se na hnízdištích děje.
Jednak je scénář každoročně podobný, potom mi někteří z vás posíláte z terénu fotky, jaké slavíky jste nachytali - a pak taky, když mám práci teď v pobřeží rybníka, vidím, co se děje kolem.

Někteří z mladých slavíků už vyměnili potřebnou část prvního opeření a jsou na potulce, dospělí přeměňují všechno a taky už finišují, ti úspěšní.

Pojďme se dnes podívat na tu dobu zblízka. Na slavičí rodiče, poukrývané v houštích, krmící se od rána do večera a opečovávající si pozoruhodně tmavý vznikající šat.


Nyní je téměř lhostejno, jak byl který úspěšný s hnízděním. Jak který se pozdržel náhradním po neúspěchu a který že začal měnit úplně nejdřív, když mu sezóna nevyšla a on nehnízdil. Nikdo slavíkům nikde v zastávkách se stopkami nestojí, aby je poměřoval a popoháněl. Není kam. Do listopadu k Africe doletí, o nic nejde.
Starý kontinent je v čase léta jedna velká spižírna, jde jen o to, ohlídat si život. Aby křídlům do cesty nevstoupila skleněná plocha, nedohnal je svištící automobil, krahujec či kuna anebo přímořský chytač - zabiják. Pouštní bouře, sníh na hřebenech hor, sucho v oázách. Aby se tělu vyhnuly nemoci, tuk k přeměňování energie aby moc zpod kůže neubýval, aby provázelo štěstí. To je všechno.

Pak je naděje, že po půlce dubna kroužek na slavičí nožce všechno potvrdí.
Co se nemělo stát, že se nestalo a k čemu dojít mělo, že se podařilo. Stojíme tam pak a pocit je to zvláštní. Někdy se mi stane, když všechno kolem voní z kvítků, že si navodím obrázek z léta, vypečeného, vařícího. Z takového, v němž narostlo peří, co zjara poslouží pro koncerty.


Obdivuhodné.

Vždycky se tam těším

16. července 2017 v 18:39 | Pavel Kverek
Někdo je nadšený v lese, jinému svědčí kopce, já jsem šťastný s řekou. Vím to na sebe dlouho. Bavily by mne všechny, po ruce mám Jizeru.

Sotva jsem to vyslovil, už do toho padám. Sedím sice doma, ale pořád ještě tam. Vždycky se k ní těším.

Jezero pod Veselou u Mnichova Hradiště s řekou, jen těsně míjející. Co bylo pobřeží prokáceno, moc slavíků tam nebývá, vlastně jediný vzadu.

Zákaz vjezdu bych neporušil, ale nevadí mi ti, co se na místa vozí. To už není jak dřív, sebrat krajíc oschlého chleba a u vody ho zvlhčený vyžmoulat v těsto. Napatlat na háček "kaprák" a švihnout do dálky. Dnes se přináší v kbelících a voní až do vesnice. A v barvách.
Hodnotím druhé a sám vrším chybu na chybu! Přišel jsem v náladě finálně ověřit moderní odchytovou strategii a neumím pořádně natáhnout sklopku. Chyby mne mrzí, jednu brzy napravuji a už fotím.


Tentokrát jsou tu samci dva, toho druhého už ale nepřesvědčím.

Lokalitu (všechny na 220 kilometrech mám pojmenované) jsem nazval "V proudech". Řeka tu konečně dostává svému jménu, pospíchá přes kamenné bradlo a promlouvá.


Jsem rád, že si slavíka odtud mohu po čase znovu napsat.

Řeka. Je fascinující, klidně i v tišinách! Je čistá, je živá. Neskutečná, o pozornost si říkající na každém decimetru, je ptačí. Divoká kachna mi před zraky vyvedla jediné mládě kousek dál od břehu. O zbylá nejspíš přišla. Umí to s řekou, ona i to.
A tohle je čas, kdy táhnou pisíci. A už ho i slyším, jsou dochvilní.
Jizera je pod Hradištěm přepůvabná, i proto jsem s ní v knížce počítal. Nemohl bych k ní teď ani přijít, kdybych to býval neudělal. Jsem ve fanklubu. I s tím rybářem, co sedí pod soutokem v křesílku s lahváčem. V strakatém oblečení, nad dvěma klacky. Zná řeku určitě, jak ji znám já. A až něco zapřáhne, na souhlas by mi kývnul.

Já tu ale nejsem kvůli Jizeře tak docela, úkol jsem už zmínil. Proto jsem o rok odsunul článek o slavičím pelichání, abych ověřil způsob efektivního vyhledávání ptáků a jejich schytávání. Jenže, kde hledat slavíky další?
Vyšel jsem do louky vstříc továrnímu náhonu, do lemu větvoví. Bývá umučený, ale v poslední době se mu víc daří vydechovat. Hned na první zastávce kontakt! Políčení a v momentě úspěch. Rozpelichaný sameček má dokonce kroužek, to bude hodně zajímavé z místa, kde nechytám.


- Střih v čase -

Co řekl archív?

Kdyby byl býval měl peří na sobě původního nyní o něco víc, poznal bych v něm slavíka loňského (2K). Neměl, ale archív si nevymýšlí. Nádherný výsledek "nenávratu" do místa narození. Okroužkován byl jako sotva létající kropenatý slavík u obce Plazy za hřbitovem 23.7.2016. Není to nádherné? Je.
Zase se člověk díky "hliníku" víc dozví, zas doklad velice důležitý. Zajímavá setkání, a kdybych ho tehdy nechytil sítí na zpěv pro jeho zvědavost (tušil jsem, že bude samečkem), dneska bych o něm nic nevěděl.
Pouštím jej k vodě. Je před druhou cestou, snad se mu nepokazí.

Technika funguje, postupuji mile nizoučkou loukou a už šmátrám v tašce nanovo. Teď budu otrlý a daleko pod větve nepolezu. Zkouška je zkouška! Pod nohou jsem zašermoval motyčkou a vše už zase vyčkává.
Nestačil jsem si však ani vyfotit sečí odkrytou galerii břehoviště, když ztichnutí vyzývá na kontrolu. A můžu fotit křídla docela další! Funguje to.


Tak ještě momentku z pracoviště, jak jsem ho v louce přechodně ustavil.


A poslední, abych upozornil na jinou ze zajímavostí během pelichacího procesu.
Povrch běháků se v určité fázi výměny peří též obnovuje. Rohovina puká, odkrývá mladou. Vydrží po celý další rok.


" V tónech Jizery".


Chytání na čas

15. července 2017 v 15:54 | Pavel Kverek
Jedu k Husí Lhotě a jedu sám. Chtěl jsem vzít kolegu, ale ani jsem nevolal. Nad Chlumem je divně, bývá tam jasněji. Houbaři v lese nejsou, chybí houby navzdory tomu, co všude hlásají. Na odchyt mám tedy klid, až na ty mraky. Ale neslevím, kdy už mám v hlavě vychystáno. Škoda to vzdát.

Místo mám rád. Je úzké, dají se tady slavíci chytit.


Nebudu se nyní prozrazovat zbytečným hraním, hned tahám síť. Na mláďata.
Nepřišlo jediné, ale slavík tu jakýsi je. Do prostoru nevyletí, je jasné, že křídla ho neunesou. Vím ale jak na něj, pokud mou techniku nezná. Neznal. Než nás obklíčily mraky, už jsem ho kroužkoval.

Možná zkusím popsat, jak na mne působí ta chvilka kroužkování.

První, co nad sklopkou řeším, aby mi neutekl. Za 35 let se mi to ještě nestalo v síti však ano. Několikrát.
Začínám u nohou, za ty ho fixuji a hned taky vidím, nemá-li kroužek. Nyní o prázdninách staří pelichají a tak vždycky čekám, jak bude slavík vypadat. Dokumentace procesu ve vztahu k datu pobytu je naprostou prioritou a jeden není stejný.
U tohoto (nejspíš) samečka je zajímavá ovšem barva peří hřbetu. Když byl ve svatebním kompletním šatu, musel být krásný, bíle prokreslený.


Teď peří ztrácí a křídla ho pořádně neunesou. Jak je to zajímavé! Jsem svědkem něčeho, co se moc neví, pozoruhodného slavičího pelichání.
Kolik potravy musí nasbírat, aby celý ten energeticky náročný krok před odletem udělal. V procesu, který zažívá jedenkrát za rok. U nás, v naší přírodě. Po světě pak lítá s peřím, co mu teď nově roste. A příští prázdniny zas všechno dokola! A pokud si lokalita udrží podrost hustý, odbyde všechno určitě tady.
Peří slavíkům roste rychle, kolem čtyř milimetrů za den. Scénář výměny je svižný. To ostatně vidíte na fotce.


Já navíc zakrývám úsměv nad mistrovou degradací. Ze šviháka hastrošem! Samičky se vyvyšovat nemohou, jsou na tom podobně.
A jakmile peří vymění, odlétají.

Ještě si na snímku všimněte ocasního pera, které je světlejší od ostatních. Je původní dosud nepřepelichané.
Tady můžete vidět i změnu, jakou barvy jinak mrtvého útvaru projdou během roku. Spíš tedy po Africe. Hnědorezavá se v máji stává zářivou, hnědá ve voskovém žíhání téměř světélkující! Není to zajímavé?
A jak se před koncem procesu hromadí po těle tuk si napíšeme jindy.

Mladí v pohybu

14. července 2017 v 21:21 | Pavel Kverek
Dorazil v noci poslední fotomateriál ze Slovenska, nabízím článek o dvou zajímavostech - pohybech mláďat. Jeden z jihu Čech, druhý jak zmíněno zkraje.

Kroužkovatelé dnes fotí a tak my ostatní můžeme sedět u monitoru a jejich dřinu z terénu zhodnocovat. Myšleno s určitou nadsázkou, ale je skvělé, jak slavičí blog po letech života hbitě funguje. Kolik už slavičích záhad jsme tady oťukávali.
Pokud si autoři nepřejí jinak, jméno v náznaku a příjmení celé jim umísťuji. Kdo chce zůstat skryt a jen o svém námětu číst a sledovat vývoj - bývá i tak.

První nález pochází z prostoru mezi Blatnou, Pískem a Strakonicemi, druhý od Prievidzy. První se týká mladého slavíka obecného v místě, kde zatím nebývají, druhý bude událostí docela jinou.

Prvního zjistil P. Louda a hledá, zda už v místě s vyšší nadmořskou výškou může slavík obecný hnízdit, když jej tam zpívajícího už zaznamenal. Kropenaté mládě tomu dává váhu.


Foto: P. Louda

Druhý případ provází doslova detektivní pátrání, ale výsledek je na světě. A spolehlivý!
Z fotek, co otec se synem Slobodníkovi pořídili včera v čase zástihu u podezřelého slavíka se nakonec výsledek podařil.


Foto: R.&V. Slobodníkovi

Podle pravdy, že "Ráno bývá moudřejší večera" jsem s hlavou tápající v čase dlouho po půlnoci nakonec přeci ulehl. A to už jsem oznámil stanovisko a důvod k radosti. Přeci mi však v hlavě ležel ještě otazník - co když se pletu? Co s kreditem, který jsem poctivě nasbíral? Co když někdo z fotek na blogu řekne: "Je vedle jak ta jedle"? A vysype argumenty. A co když mu budu muset kývnout s výmluvou, že z fotek to je vždy těžké.


Foto: R.&V. Slobodníkovi

Ráno jsem se zamyslel tak nějak nově a spěchal do kabinetu. Tam! Tam dojdu pomoci, teď už to vím. Za chvilku se to zlomí (snad) a já pohlédnu konečně pravdě do tváře! Ať dopadne jakkoli, je pořád lepší, než sklidit ostudu v éteru. Anebo čelit nepříjemné diskusi, i tak to nad tématy bývá. Verdikt třeba hájit jako před komisí.

Pro mnoho důvodů si pořizuji amputovaná křídla z sebraných slavíků. Za roky mám troje. Jsou mumifikovaná a najít na nich lze věrně třeba i v zimě vše, co slavík nosí. Že mne to nedošlo v noci!

Lovím první z celofánu - říkám si, vždyť to musí být, jak jsi rozhodnul, ta drobnost tam přeci je! Dívám se na křídlo - a je!


A ještě ze strany spodní, abychom se ujistili, že to tak je.


Potvrzeno. Nejde na fotce křídla od slovenského Košíku u první ruční letky o zbytek toulce po rostoucím peru. Kdyby ano, bude zle. Druhé křídlo z ptáka fotku nemá, důležitý znak by tím zavrávoral. Mohlo by totiž pírko po defektu růst (a klidně ještě dál do podoby slavíka obecného, který má tuto letku delší než tmavý. Stejně tak právě i hybridi).
Ne, světlá barva na snímku patří obrysovému peří. Jemným krovkám, v místě přítomným. Jak výše dokládá obrázek z kabinetu.
Ačkoli jsem tedy vzácného slavíka v ruce neměl, stejně se mohu podívat zblízka.
Ostatní znaky už mluví pro F1 hybridního potomka z letošního roku.
A teď už lze konenčě počítat i s popisem kroužkovatelů, které slavík zaujal jinakostí. Barva hrudi, robustnost, délka křídla, barva ocasu ve vztahu k tělu, spodní krovky ocasní, prostě zpozorněli. Mohou se radovat, odchyt jim totiž vyšel perfektně.

Co o tom víc napsat?

Zajímavé stopy na velkých krovkách po částečném přepelichání mladých. Téměř již ukončeném!
Napsat i to, že pták je už v pohybu, na cestě. Odkud - se neví.
Že samicí v páru byl nejspíš slavík tmavý.
Mám podobný odchyt z předchozích let.

Kam letí tito ptáci?
A jiných otazníků by mohlo být víc.
Přežijí první migraci, vrací se do míst narození?
Nebudete možná věřit, ale na většinu z toho už odpověď je. Až na to jejich zimoviště. Tam ovšem cesta k rozpoznání je téměř nedostupná. Znamenalo by mít ohromné štěstí a dočkat se zpětného odečtu kroužku u těchto hybridů po Africe. Nebo se snažit podobnému v čase odchytu nasadit přístroj - geolokátor, který by alespoň zhruba migraci zapsal. Tak jak to vidíte na obrázku od slavíků z nedaleka.


Pak bychom žasli. Tahové cesty a zimoviště jsou u obou hnědých slavíků zcela odlišné. A čím dál skvělejší je i to, že se neliší pouze tím. A přeci se prolínají v nejzákladnějším - smíšeně hnízdí! A takový je i slavík, kterého kolegové poslali na fotkách k prohledání.

Podobné odchyty stavějí na štěstí. Rozetapovaném.
Nejprve je třeba potkat se tváří v tvář, protože krom kroužkovatele takového nikdo na dálku nepozná. Pak se nechat vyprovokovat prohnaně skrytými rozdíly. Nerozvírat dlaň kvapně, dřív fotit a zapisovat. A stihnout zažívat, protože toto jsou pralinky po kapsách sítí! A pak s tématem pracovat dál. Není to tečka za setkáními, kterých přibývá.
Jednou se objeví souhrn, co tajemství přichystaným chtěla vše říct. Ze světa slavíků, který už dávno není něčím jen báječně rozezpívaným a lidmi opěvovaným prostorem krále pěvců. Je tématem výrazně členitým, vzrušujícím, zdaleka neuzavřeným pro svoji dynamiku. Perspektivním.

Doktor Jiří Formánek mi tehdy vpravil vzácnou větu do specializace, když napřahoval kulatým razítkem k výjimce ze zákona. A když křtil slavičí knížku před nedávnem, všechno se to na pódiu propojilo. Děkuji, Jiří. Jen nevím, jestli jsi tenkrát pod těmi vyřezávanými točitými schody myslel, že "těžkým druhem" jsou až takto docela? Opravdu jsou, dneska to vím.

Čas ze svého neustoupí

12. července 2017 v 17:08 | Pavel Kverek
Tak jsem si vyfotil strniště.


Už je to tak. Ta barva by ale byla docela hezká.
Nyní, když píšu těchto pár vět v něm poskakují drobné kousky ledu. Léto se vším všudy.

...

Kukačky už zase letí!

Kdo byste měl zájem sledovat tuto zajímavost, choďte na web BTO.


Naše kukačky se budu chovat obdobně, nejvýš s nepatrným zpožděním. U slavíků to tak je. V každém případě již nyní z naši krajiny mizí a to je pro řadu z vás možná překvapivé. Potomky jim v potu vychovávají pěstouni a ještě chvíli budou.
Kukačka obecná je jediným zástupcem skupiny u nás, ovšem reprezentuje ji myslím dokonale.

K slavičímu odlétání

11. července 2017 v 21:51 | Pavel Kverek
Od loňska tu leží tak sotva napůl zodpovězený dotaz, pojďme ho dořešit, už se to hodí.

K tomu, abychom mohli říct, kdy se první adultní slavíci objeví na noční obloze, třeba použít dvou poznatků. Změřenou délku pelichání a zástih nejčasnějšího přepeřujícího slavíka. Oba mám po ruce a se zjištěním třetím, že ptáci odlétají (až na výjimky) hned po ukončení procesu lze říct, že první může být na cestě už po dvacátém červenci! Mám takového v archívu.

V loňském roce započal nultý ročník nočního chytání, letos přípravy běží v předstihu. I proto mne to přinutilo konečně zastavit na nepříjemném úseku silnice nad Sobotkou a namířit objektiv do míst s největší předpokládanou aktivitou.
Šipkou je označeno místo, kde pod Rachvalskými lesy leží Slavičí háj.


K němu ptáci směřují od severu narovnávající se krajinou a výkonná přehrávka druhového zpěvu je může oslovit. Slavíci jsou určováni, kroužkováni, dokumentováni a váženi včetně sledování tukových zásob.

Světlá místa na fotce nejsou bohužel hladiny rybníků, ale hnusné sítě na zaplocených sadech. I když jedna hladina uprostřed taky je, schována do topolových hájů. Jde o Červenský rybník u Dolního Bousova. Dál odtud ptáci vstupují do Polabí a čeká je cesta komfortní krajinou.

Můj slavičí rok

10. července 2017 v 20:19 | Pavel Kverek
Zažil jsem ornitologii v práci.
Uvázán na laně na jedné ze střech jsem pro lidi řešil zapeklitost. Spíš tedy zatékání. Aby klempířskou dílnu nepokryl prach, beru si občas podobný úkol.

Město nad soutokem Zábrdky s Jizerou od příjezdu v devět připomíná výheň. Plechová střecha se rozpaluje, boty se ještě neškvaří. Pracuji pomalu, neboť jsem vyrušován. Rorýsi proletují kolem ve skupině a křičí a křičí. Chvíli je to velkým zážitkem, ale později už trošičku vadí. Prosviští kolem a ve chvilce zas.
Začal jsem přemýšlet, kdybych se zajímal o ně, jak bych měl sezónu krátkou. Ale bavilo by, jsou tajemní podobně. Místo motyčky bych nosil skládací žebřík, kroužky o něco větší. Kroužkovacích výsledků ze zahraničí by bylo podobně jako u slavíků - žádný. Mám ale rád ptáky, kteří odlétají.

Slavičí rok trvá od III. dekády dubna do III. dekády srpna. Plus mínus týden. A má svoje kouzlo.
Už jsem si zvykl na ty etapy a užívám, co to jen jde. A i když jej balím romantikou, věda je kamenem stavebním. Kolikrát jsem si říkal, jestli snad poetičnost výsledky neoslabuje. Tak nějak nezlehčuje, nenahrává těm, kteří jsou soutěživí či snad až zlomyslní, ale když beru činnost jako svůj koníček, zůstane radost napořád. Navíc si myslím, že styl, který mám, posouvá krále pěvců dál mezi lidi. Najednou je Mladoboleslavsko i trochu slavičí, nevěříte? Jak často se s tím setkávám. Jak často lidé potvrzují.

Slavičí rok v nastalém vedru (10.7.) vstoupil do finální fáze. Na smutek času dost, ale přeci jen trošičku přituhuje.
Teď bych chtěl zastavit čas. Když jsem ho neudržel v půvabném máji. A v červnu, přepočítávajícím následky těch koncertů! Tak aspoň teď, když mění peří zase už na cestu! A zde se to láme. Kdybych byl vědcem přísným, vysušeným, "scházení křídel" by mne netrápilo. Jenže jsem v dlani druhé se sešitkem, co básníky doprovází. Očima tušícíma, sluchem nastraženým a srdcem? Otevřeným. Dobře mi tak!
Pak se přihodí, že na každou výpravu vás do kopřiv postrkuje radost. Málokdy ji něco přejede tak, že by z rozpláclé nevstala. A tak teď nevím, po hezkých větách, jestli říct ty jiné o chybění. O tom, že v konci července první se vytratí.
Zas budu nad popálenými bochníky větví odškrtávat ty čerstvě tiché. Bez odezvy. Odhlížet k Domousnické bráně a prostupu Jizery v úpatí Chlumu, kam za noci odletěli.


Třicet čtyři let ve mne ukovalo, že se však dokáží vracet. Sázím tak na naději.

Po stopách příběhu

9. července 2017 v 11:27 | Pavel Kverek
Výsledek ze včerejška je tak pěkný, že jej v hlavě neumí novější přiklopit. Vzpomínám, kolik podobných je, musel bych hledat, tak radši zopakuji, že opravdu málo.

Pojďme odhadnout, jak se vše kolem mohlo odehrávat.

12. července loňského roku jsem přijel k hájku za veselský hřbitov chytat. A mladé kropenaté slavíky chytil hned tři! N 681988 byl prvním a nejtěžším. I největším. Šlo jistě o sourozence. Pak musel přijít srpen, zčásti přeměnili kabáty a domov opustili. Na potulku okolím a pak už dál a dál. Okroužkuji tolik slavíků, že jedna podobná událost brzy zapadne (pokud nejde o něco výjimečného).
Zhruba po roce jsem v místě nazpět a co zjara bylo neobsazeno, se přeci dočkalo. Odchyt to odkryl. Tady by bylo možno učinit první zastávku v textu a slovo "odchyt" podtrhnout. Jako klíčové. Proto chytáme ptáky a proto kroužkujeme.

Ani včera jsem před obřími kapkami schovaný v autě neutekl myšlenkám, jestli bych neměl stát ty stovky a tisíce hodin spíš v dílně, že mnozí tak mají. To bych ale nemohl dopisovat ani tento blog! Takže, když kapky sotva spláchly prach cesty, vyšel jsem ven k pokračování práce a pohoda byla zpět. A přišly výsledky.

Ten mladý slavíček (šlo to už tušit tehdy z rozměrů, nyní potvrzeno) je samečkem a potom, co odletěl do Afriky, někde v ní přezimoval a vrátil se domů, navázal v úkolu a teď vzadu dokrmuje potomstvo. Opožděně, ale zvládá.
Jeho je podobně mladá. Sehnal ji zpěvem pozdě, to je jasné. Před mým odjezdem do zahraničí (I. týden máje) tu bylo ještě prázdno. Ale sehnal a je s ní v páru. Komu to snad připomíná slavičí knížku, může. Příběhy v ní jsou opřeny o zažité i předpokládané.

Co se mi děje, když v knize ptačích životů přečtu stránku, jakou je ta od Veselé? Pro autora knížky opsané jen další z ohlasů a ujištění, že čas za to stál.

Tento slavík nejspíš zas odletí. Pelichat (prvně kompletně) už začal. A družka snad později odletí též. Nyní je vyhublá (19 gramů je nejnižší zjištěná hmotnost).
Vrátí se do míst, která jsou jejich? Zkusme úvahu dotáhnout do konce. Vrátí, proč by tak nemělo být? Úplný konec je totiž v tom, když přežívá hnízdiště. Byl jsem v něm chytat se starostou celé oblasti. Chtěl to zažít, tak jsem mu to předvedl. Poznal, o co mi jde a o co opeřencům toho hájku. Je k ochraně nakročeno. Budou-li mít ptáci i štěstí životní!
Bude to pro žluvy, co ptáčnice v tomto čase obírají a některé shazují na zem. Pro strnady při kraji cesty, co hnízdí podruhé. Pro černohlavé pěnice, jejichž mládě sotva vzletné chytila síť. I pro tu červenku. Pro zpěvného drozda a kosa k němu. Pro kytku, nezvykle zářící při okraji. Pro radost moji a taky pro vaši.

Příběh lze tady stopnout. Každý z nás upnutý k naději. Vzpomenout si a držet páru palce. Třeba i s knížkou v ruce.
A klidně tam mohu ještě zajet na konci prázdnin. Sameček bude pryč, ona to nestihne. Bude přetahovat. Však ani září není pro cestu špatné. Bude však po mých 220 kilometrech míst mezi Jizerou a Klenicí jednou z posledních. To už vím.
Pokud však na jaře přečtu na kroužku číslo N 681782, budu v náladě podobné, jež držím teď.