Září 2017

Tak trochu změna

25. září 2017 v 20:40 | Pavel Kverek
Výstava tentokrát moc peří nenabídne. Jednak bude zaměřena striktně na slavíky a ani těch nebude mnoho. Tématem budu já. Bez jakéhokoli vytahování, bude to koukání na náruč roků v krajině domova i kousíček za obzor. Ukážeme díl báječné cesty životem člověka, který v sobě vztah postupně vypěstoval a dál pouto tuží.

Je to až neuvěřitelné, kolikrát se dívám z auta třeba, když jedu pro materiál na místa, kde jindy pobývám s kroužky, s penálem plným lidské zvědavosti. S kleštičkami, které mám od samého začátku a které bych nedal. Nikdy jsem nepočítal, kolik obrouček pouzavíraly, ty slavičí by spočítat šly o něco rychleji.
Dalekohled nenosím, to jsem jednou na sebe vyzradil před mikrofonem a bylo z toho docela pozdvižení. Nemám ho rád. Americká kolegyně Rebecca mne v Polsku nad sklopkami přirovnala k lasičce. Nikdy prý nic podobného nezažila. Ano, naučil jsem se slavíkům rozumět a být chytřejší než oni, umět je nachytat. Oni mi to ale dokáží vracet. Když je potřebuji chytit znovu, už to tak nejde. I proto má těch mých tři sta "kontrol" v sešitě takovou cenu. Je v nich tolik pravdy o králi pěvců, že jsem ji ještě pořádně ani nevyčetl. Na to se těším, že až jednou… A to je nádherná naděje na čas, kdy třeba pod větve se už neshýbnu, kdo ví. Budu sedět v našem slavičím parku na lavičce a poslouchat "Je". Ty bravurní tóny mi přivedou - a já to vím - fůru z těch nádherných chvil, kterou mi dopřáli nasbírat v nejupřímnější radosti.
Tak o tom bude výstava v říjnu.

Nedovedu se vyznat přeci jen, jak by si téma zasloužilo. Snažím se o nemožné, v úsilí ale nepolevím.
Nikdo slovy nepopíše zpěv ptačího mistra, když má pár hodin "nabaleno". Když uspěl a musí to z něho ven! Večery máje to nepokazí, dovedou si koncertů vážit. Jdou do toho s nasazením, které jen Příroda umí. Tam vážení přátelé přicházejte, máte-li v krajinách šanci! Tam si vás nakloní, jak naklonili kdysi i mne. Nemusíte je chytat a kroužkovat, přečíst si o nich můžete tu. To bude příbalem k té vaší vycházce, k zažívání.

Teď máme čas, už jsou zas pryč. Můžeme snění ušlehat se zážitky a koktejl ten nechat si jako medicínu. Než se k nám ze Sahelu vrátí.

Slovy pana Františka Novotného z brněnského studia rozhlasu, jež se mi líbí - buďte blaženi.

V lavici divadla Noc

23. září 2017 v 13:45 | Pavel Kverek
Po Čechách mají být mlhy a to na noční chytání není. Uteču jim na Studénce, ta leží vysoko.

Přijíždím večer ještě za světla, v přehrávači zajímavou kombinaci zpěvů - a naděje, té je plné auto!

Silnice je po dešti mokrá, ale pršet už nebude, má být jasno.
Bezinky jsou povětšinou ptáky obrány, vždyť za pár hodin i sem pod Babu dorazí podzim. Hvězdy už se důstojně rozestavěly nad terasami, jsou připraveny. Velký vůz přímo nad hrbatou silnicí k Bakovu - Trenčínu, tedy přede mnou. K lesu míří nad autem temní ptáci.

Sítě už visí. Ulici mám připravenu z dřívějška, na zpěv, který nezná, se ozývá červenka. Táhne jich ohromné množství a bude to poznat i tady na Studénce. Budou se chytat.

Tito cestovatelé budou už z daleka. Obrovské počty červenek především mladých směřují každoročně v úvodu podzimu do Středozemí. Cvrlikají večer na kdejakou událost, jsou roztomilé. Jejich průtah svůj vrchol teprve zažije, je na ně čas.

I tato zvědavá za chvilku poletí dál, do Polabí.


Auta jezdí občasně, přeci jen tahle spojka ještě zůstává stranou, k půlnoci už ani jediné. - A přeci, policie. Uvádím oba mladší muže v obraz, trošku zaskočeni zpěvem v terase. Poznávají mne podle jména a odjíždějí. Pak už jsem sám. V půl druhé od Bakova stoupají vlnami čtyři mladí lidé, ještě tak trochu tančící nebo vyčerpaní. Diví se síti i aparatuře, tak na ni svítím autem. Nechávají ji být a mávají na rozloučenou. Jak by to bylo, kdyby tu člověk nehlídal? Radši snad nedomýšlet.
Pak už je klid, kontroly jsou negativní, ale je tu hezky i bez kleští v ruce. Je teplo a mlha sem opravdu nedosahuje. Ptáky však z oblohy neslyším, noc je zatím světlá. Spát nebudu, dívám se pořád ven. Souhvězdí Velkého vozu odjíždí stranou, dole cíp lesnaté Bažantnice se zakousl do polí. Mám spoustu času na přemýšlení o mnohém - jak to ti ptáci s migrací vlastně mají? Vždyť se v tom nikdo i přes výrazné pokroky pořádně nevyzná.

Po rozednění je kolem spousta ptáků, ale síť ukázala, že jen dvou druhů. Červenky s černohlávky. Na co jsem čekal, nepřilétlo. No ale ještě tito dva patrioti, chytám tu sýkorku každého podzimu. Druh si určete sami (bílá skvrnka na čelisti).


Nevzdávám to, ještě určitě ne. Pro pěknou atmosféru.

Až odejde mlha

22. září 2017 v 8:43 | Pavel Kverek
Je půldruhé ráno.
Kněžmost ukládá spát i ty, kterým se do toho příliš nechtělo a já jedu do močálu.
Lipová alej na hrázi. Jak krásně kvetla letošního léta! To už je pryč.
Jsou tady ještě v slati modráčci, nebo už to je jak s těmi lípami? Zatímco Kněžmost je průhledně setmělý, u Nového rybníku pod Brodkem na panelce stojí mlha. A odchyt podle toho dopadl, nic se neudálo. Až na přelomu dne, kdy z kukuřice vylétla tato pěnice černohlavá. Protože to je (mladý) sameček, tma mu čepičku vypila.


Mlha neodešla. Třeba zkusit noc bez ní. Někde jinde, kde k tomu není taková náklonnost.
V pátek na Studénce. V bezinkách, které už si nejspíš ptáci dávno někde nesou v sobě nad krajinou k jihu. Uvidíme.

Pozvání za slavíky

17. září 2017 v 20:15 | Pavel Kverek

O tom co odchází

16. září 2017 v 10:36 | Pavel Kverek
35 roků bylo krásných. V těch raných jsem chytal, co se dalo. Takže od jara do jara. Času bylo spousta, a i když třeba sítě sehnat moc nešlo, chytání to bylo nádherné. Uměli jsme i do silnějších nachytat, byl to ale kumšt. Líčit tak, aby pták stanul překvapený, třeba nad vodou v zátočinách. V lesících proti větvím a v rákosí? Tam s těmi "záclonami" radši ani nelézt! Byly vidět a sestava samá tyč! Delší jak šestimetrové měl opravdu málokdo a většinou si takovou musel uplést. Ano, uplést.

Kroužků bylo málo a dělaly se s nimi drahoty. A taky se člověk musel rozhodnout, komu každý jeden dá. Pěnkavy na podzim neměly nárok, i kdyby měly peří ve zlatě! Prostě jich přilétlo moc a na provázku pozavíraného "hliníku" málo.

Slavíkům jsem měřil křídla špatně, nebyl ten, kdo by řekl něco o metodě "přimáčknutého křídla", takže jsem po letech všechna měření vyházel a začal znovu po správnosti. Přibral měření ocasních per, běháku, zápis o letkách ve špici křídla, pozornost věnoval zakrslé první ruční letce, započal s vážením a sledováním tučnosti. Dnes z toho je sbírka, kterou nemá po Evropě nikdo. Pak přibylo pelichání a anomálie.

Opravdu to nebyli ale jen slavíci. Chytal jsem kachny, bahňáky, dravce i šplhavce, sovy, kroužkoval mláďata a to i obou čápů. Bylo to vzrušující. A pak jsem vyhlížel hlášení. Zpětná, nejlépe ze zahraničí, abych mohl utíkat k mapě. Přišlo jich docela dost a sázkou na jistotu byl strnad rákosní nebo moudivláček. Ti se tu objevovali i s kroužky zahraničními.
Chytal jsem "na vodu", chodili tam za mnou ke Klenici o poledni procházkou bousovští intelektuálové. Opravdu chodili, ptali se a bavilo je to. Čekal jsem už pak na ten manželský pár, pán mi od mládí tykal, nevadilo mi. Dřív možná uličník teď pro něj vědec. Už nežijí ani jeden. A ani já už na vodě nechytám. Ale v síti tam visela třeba křivka v pozdním podzimu, ani jsem na dálku netušil, co v barvě cihel tam může tak být. Nikdy jsem ji před tím neviděl.
Co mne mrzí, že stanice v Praze nefungovala jak teď a třeba hlášení dlaska, které by mi udělalo takovou radost, dorazilo zapomenuté až před pár lety. Je to škoda, protože člověk "injekce" potřeboval.
Věděl jsem v těch místech, jak se koncem prázdnin obměňují ledňáčci, kdy přijdou po vodě horští konipasi. Odtud pochází vůbec první doklad o zimování našeho střízlíka v místě hnízdění. Bylo to krásné.
Když do mléčů na semínka dorazili v invazi hýlové, severští - barevní, to bylo nadšení! Vydržel jsem je prochytávat celou zimu, protože když obrali střapce po větvích, hledali pod sněhem v listí. Jeden z nich - sameček se zabil v Estonsku zjara o okno. A už jsem seděl u mapy!
První straku, co do sítě napálila a než stačila vyskočit, už jsem ji měl. Nádherné peří! Ptáci byli najednou nejblíž.

Šel čas a já ho dohnat už neuměl. Otrhával jsem aktivity, jak šlo. A pozornost mířila jenom už k peří rezavému. Musely mi stačit květen a červen, kdy šli slavíci chytat. To až dnes znám fígle, jak být s nimi od prvního přistání do odletu. A brát si tak víc. S kvalitním náčiním, ověřeným. S foťákem, bez něj bych už vůbec nevyrazil. A bez internetu, co by dnes člověk pořídil? To nikdo tehdy netušil. Že přijde čas přehrávačů?! Tak mobilních a s výdrží?

Jsou nádherné ty roky nového století, jsou přeskvostné roky poslední. Kolik mám možností, kam jsem to dopiloval. Co už dnes o slavících vím. Kolika jsem v radosti pootevřel dlaň, aby se vrátili do míst, kam patří. Po dotknutí.
A hlášení? To, co dřív bývalo duhou nad kroužkováním? U slavíků za ten čas ze zahraničí žádné. Ale s kroužkem cizím, to se mi jedenkrát povedlo! Srdce mi mlátilo u trnek s patinou, jak léto ji ve zrání přikreslilo. Po kopcích na Studénce. Že právě tam, odkud při ohlédnutí mám všechna svá místa na přečtenou. A já tam v té chvíli mluvil nahlas.
Není to zas tak dávno, jen několik let. Ten slavík po roce přiletěl znovu a mluvil jsem zas. Nešlo být zticha. Kdyby jen člověk dohlédl jeho itineráře. Najednou byl zpátky z cest doma a já chystal novou kartu hlášení k paní doktorce Merevic ze severu Pádské nížiny, kudy se slavík vracel. To jsou pro mne věci nadrozměrné a popsat se to pořádně nedá.

A teď je tu podzim po další sezóně.
Chystáme výstavu ve městě Sobotce k tomu balíku let. Vernisáž přejde v besedu, nikdy jsem to tak nedělal, tam je to možná zvykem. Souhlasil jsem rád. Promluví kolega Martin Brejška, znalec kukaček a mistr Zděněk Gola, malíř boleslavský. Protože si jich vážím.

Ten podzim se plíží tak nějak celkově, ale já nepodléhám. Splněné úkoly porodily další. Poznávání se větví a dlaně k pobrání jednomu nestačí. Tak aspoň ten čas, ten aby byl..

V roli až do rána

14. září 2017 v 19:24 | Pavel Kverek
Pro časopis jsme nahrávali a fotili po poledni. Když to je takováto větší věc (konkrétní prý mohu být, až to vyjde), žiju tím den celý. Článek bude o mne a o ostatním. Jen se zatím neví, jak časopis všechno pobere.

Pánové mne návštěvou přinutili uklidit pro natáčení kovárnu a trochu vlastně i zahradu, takže jsem začal ráno a skončil v háji ve čtrnáct. To už jsme byli pohromadě a oproti předpovědi nepršelo! To až později u naučné stezky, protože tu jsem chtěl Bousovu také dopřát. Pak už se jelo do Kněžmostu pod střechu a na štrůdl.

Mám tyto akce rád. A přijede-li inteligentní schopný redaktor (tady i s fotografem), je radost veliká.
Čas letí jak šílený a už se balí. Ještě světlo ze za okna, namířené ke kovadlině skrze tabulky a rozjezd.
Až dostanu fotku, tak ji sem dám.

Já ale nekončím jejich odjezdem. V hlavě vše projíždím znovu a už vím, na co jsem v háji zapomněl. Chtěl jsem předvést keramickou slavičí vábničku, jsem to ale zmatkař, vždyť už v ní byla voda a čekala v autě poctivě odzkoušená kvůli nastavení hladiny v džbánku. Tak až jindy.

Pak chodím prostorem, je mi z toho krásně, protože chyby v moderování už tak nějak nedělám.
Řada vět patřila pánům soukromě. Byly o životě. O tom, jak to mám, jak se mi na Zemi líbí a co bych rád ještě stihnul.

Chcete říct jednu z moudrostí, kterou jsem použil? Kdyby se náhodou nevešla. Tak poslouchejte. Je to podobné "příběhům z natáčení".

Dívali jsme se do savany s "bezvýznamnou" třtinou v Slavičím háji, odkud i poslední cvrčilky odletěly.
Říkám k tomu místu, že obyčejnost má rozměr neskutečný! A krajina domova, že mi je akumulátorem, kam se chodívám připojit. I jak mi přišlo dojemné, že v době chrastících zlaťáků po mě má krajina vůbec nic nechce. Zadarmo prý, že to od ní mám. Tak jsem si řekl - ne Pavle, přeci jen zaplatíš, mluv o ní a kresli ji slovy. K ostatním. To umím a roztrhám se, aby to bylo věrné. A hosté, myslím, že už tam pochopili, proč se tak "vznáším", proč jsem se "rozezpíval". V místech, kde slyším každičkou vteřinu. I celé to chrámové utichání.

Jenže já z podobné role jen tak hned nevyskočím a bohužel i teď mne drží. Asi až do rána. Okolní svět příliš nevnímám, otevřený jen jedním směrem, k rozplývání..

Jak je možné, že nepršelo, když mělo? Že přijeli aktéři příjemní?
Když jsem viděl, jak je navíc nasála archeologie zahrady, jak se jim nechtělo věřit, že tohle opravdu všechno? Ano, dočista!

Byly to báječné okamžiky a "lapálie" s ostříháním, převléknutím do pracovního k výhni, i ta současná "kocovina"? Veliká radost! Pěkná pozornost k "pětatřicetinám". Text vyjde asi za tři týdny. To budeme otevírat výstavu.

Pak v ohlédnutí napíšu víc a uvedu časopis. Nyní již do médií nic nechystám.

Poděkování oběma a mám pocit, že nejen jim.

Hezký večer.

Noc v Slavičím háji

12. září 2017 v 21:14 | Pavel Kverek
Tak takových už bylo, chtělo by se říct!
Jenomže ta, při níž měl hlavní slovo přístroj k určování netopýrů, taková byla zatím jen jedna. Detektoru bylo využito při nočních odchytech slavíků, ale nápad byl kouskem husarským.
Jedním ze zaznamenaných druhů je totiž velmi vzácný netopýr Alkathoe, popsaný pro vědu teprve v tomto století.
I mnohé druhy jiné jsou dokladem, že místo má obrovský potenciál, ale tento z drobnějších letounů je jednoznačně perlou.

Nevíme, co všechno nám kout může ještě nabídnout za překvapení. Pár pěkných už máme. Je vidět, že i noc oplývá senzacemi. Jen jim je potřeba vyrazit naproti. A to jsme s týmem nedávno udělali. Monitoring byl jednorázový, ale záznam z něj k dispozici bude. Bylo by třeba podobný v jinou letní dobu v příštím roce zopakovat, není všem dnům konec.

Naplánovali jsme do háje i odchyt kukaček. A to bude zážitek velkolepý!

Je stále na co se těšit. Příroda je nekonečnou a my ji můžeme oťukávat. Pro radost svoji, i pro evidenci odbornou. Vždyť třeba právě tento druh netopýra nárokuje velmi kvalitní lesy s vysokými stromy. A takové Rachvaly v zátylku jak vidno mají.

Je to jen několik dnů, co jsem tam vyfotil housenku štětconoše ořechového. V síti jindy po setmění uvízl lišaj topolový, kolem je slyšet rosničky i kuňky, ve stepi můžeme vidět koroptve. Co víc si přát balzámem pro duši nadšencovu než medicínu podobnou! Je k užasnutí, když co chvíli zjistím, jaké vzácnosti krajina ještě drží. A současně, jak o nich nevíme. Jak málo se staráme o životní prostředí, jak sobečtí dovedeme být. Tady jsou důkazy, že stojí za to kus země vyčlenit pro přírodu a že divit se brzy nepostačíme. Podobně, jak stalo se před pár dny nám.

Čtení v netopýří noci.


Slavičí síť ošálila netopýra ušatého. Ten je v Slavičím háji pravidelným.


Obě fotky: Zdeňka P.

Za sezónou

10. září 2017 v 10:54 | Pavel Kverek
Dávám první z budoucích. První z ohlížení za slavičím rokem číslo pětatřicet.

Vyladil jsem se na sociální síti přečtením textu člověka, kterého mi síť tak nějak dopřála. K řadě jiných nedokážu moc říct, bylo to takové "přistoupení", ale tenhle malíř a milovník přírody, ten je radost. Jmenuje se taky Pavel a myslím, že máme hodně podobného. Jen malovat tolik neumím, nebo spíš se tak nějak k stáru začínám bát. Když mám vzít tužku do ruky, předem to málem vzdávám, to dřív tedy nebylo, věřil jsem si. Je to ale jediný problém, který mi přibývající křížky navodily. Zatím.

Docela se směji těm pětatřiceti slavičím. Mám ještě na to jít dál, vím to. A v současnosti mne to baví neuvěřitelně.

Rok 2017 se ukázal báječným, některé pocity ani předkládat nebudu, jsou těžko sdělitelné a pokazil bych to. Třeba ten ze Studénky. Jak vám mám vypsat vůni nalitých bezinek a v čase vyčkávání v setmělém autě vzpomínku na právě v místě chycenou lindušku lesní, kdy jinak a jinde je nenachytám. No a pak sítě kolem osmé ranní balíte, už víte, že pro pozdní čas "slavící nejsou", když do té dolní od louky (přesně jako tenkrát) vletí pták volně zhoupnutým letem. Nenapadlo mne, vůbec jsem netušil - síť ho v kapse držela pěkně, pospíchat jsem nemusel a tak říkám - co tohle může být, víš to Pavle takhle na dálku? A ona linduška lesní! To byste upadli. Proč se tyto věci dějí, proč je to všechno tak kouzelné, proč mi ta ornitologie takto prostírá?
Jindy líčíte na skorce na řece Loučné, on vyskočí ze sítě málem v úsměvu, ale za chvíli je vše jinak! V ruce už zakoušíte tu jedinečnost setkání, jak jsem ji poznal kdysi na Zábrdce, když jsem skorce chytával. V ruce máte totiž co dělat, abyste silná křídla udrželi. Je zvyklý je používat k veslování v proudech a to se někde projevit musí. A vzpomínka je na světě! Ne, neznám krásnější záliby než je ornitologie. A u lidí kolem to vidím taky. Plavou vedle mne.
Včera večer jsem měl telefonát o tom, jak už znovu může svítit reflektor v horách jesenických, jak chytrá hlava na dálku rozhostilé tápání zastavila. Ne, nechlubil se, to nedělá, ale já jsem si v tom našel váhu ocenění. Mám rád lidi chytré, hlupáků jsem v místní politice zažil vydatně, takže mám na dlouho dost.

Slavičí rok začal přílety a ty se podařily.
Netušil jsem, že u slavíků tmavých to na hnízdištích může být jinak, to jsem zjistil záhy kolem jejich dvou polských řek. Užil jsem líčení všelijakého a všechna byla tak krásná! Rozkročen nad zemí s motyčkou a sklopkami v pytli. Roztrhaném, do kterého chytal kolega Zdeněk Jón modráčky před šílenými lety severně kousek odtud. A vak mi odkázal přítel, který už taky není. Plátno bylo s takovou dírou, že v Novém Bydžově jsem ztratil krabičku s červy a našel ji náhodou, když jsem ztrátu vůbec netušil. Kdyby se nestalo, chytat bych musel nejspíš na mirabelky. Vše dobře dopadlo a slavíků nakonec bylo!

Ošidil jsem místní krajinu, ale rozkrájet se nedovedu. I příští rok mne výprava za slavíkem tmavým přinutí švindlovat. Co naplat?
Teď třeba míjím v autě místo, kam jsem vůbec letos nedorazil a slavíci z něj jsou už zas pryč. Nenaříkám ale, spíš držím úsměv. Jak jsem na roztrhání, jak nikde nebylo špatně, jak se na mne budou zlobit u Jizery, když v pergole jsem ke kafi tentokrát neusedl. Mít času tak víc! Ale co bys chtěl, vždyť ho sem odkláníš spoustu. Odkláním a odklánět budu. Mohu a chci.

Den, který dorazil v dešti, být takovým nadále nedovedl. Už vyslabuje. A i kdyby ne, tolik ho třeba! Krajině, životu, planetě. Tak konve na chvíli pověste na hřebík, odkročte pod stříšku a dívejte se kolem po zahradě. Kolik je spěchání všelijakého! Kolik je vůní, když čas se nakloní! Kolik je před námi krásného i v nutném tom utichání!
Přivoňte si a naslouchejte.
A buďte blaženi..

Slavíci po republice

9. září 2017 v 18:12 | Pavel Kverek
Zaobírání se přírodou mne naučilo mimo jiné počítat s výjimkami.
Pokaždé někde nějaká je, bez nich to nejde. Činí bádání složitější avšak i zábavnější.
Jako posledně s tvrzením, že slavíci jsou pryč. To ano, ale převážně. Až na výjimky. Včera večer jsem sehnal informace hned dvě:

Slavík tmavý, okroužkovaný 5. 9. na Chotči (odchytové místo u Prahy, kde se soustředí na pěnice černohlavé) tam byl kontrolován ještě včera. Informaci poskytl vedoucí kroužkovací stanice.

V druhém případě slavík obecný, chycený po ránu 8. 9. na Kladensku. Ve tři čtvrti na šest před chycením do sítě ho už o kus jinde prý slyšeli.

Případy jsou dokladem, že tu a tam slavíci ještě jsou.

U mladých jedinců, kteří letí poprvé, se stává, že v místech potravní nabídky dokonce zastaví na víc dní, přestože by pokračovat v letu zvládli. Důkazů existuje několik např.: Slavík tmavý 1K, okroužkován 17.8.2009 - Vidlatá Seč a kontrolován tamtéž 27.8., tedy po 10 dnech. Pták byl podle kroužkovatele V. Jelínka bez tuku, ale v kondici dobré.

K druhému případu možno poznamenat, že měli kroužkovatelé štěstí, že po ránu na slavíka, který tam zřejmě v noci přistál, narazili.

Poznatkem, který jsem učinil už na konci století a který postupně ověřuji - neplatí starší údaje o pobytu slavíků u nás ještě v podzimu. S koncem prázdnin naprostá většina zmizí a zářiové či ještě pozdější pobyty jsou vzácností. V naprosté většině se navíc bude jednat o příslušníky cizích populací na průtahu. A ptáků, letících prvně. Není to věc, která by se měnila až nyní, prostě šlo o mylné představy. Takových kolem druhu je celá řada a některé zabraly hodně času, než jsem přišel na to, že tomu je jinak. I to je úkolem, porovnávat údaje staré a napravovat chyby.

A skončit bychom mohli zmíněnými výjimkami.

Najdete v archívech údaje o slavíkovi chyceném v březnu i v říjnu. A to je ten důvod, síla, která mne vyhání na jaře dřív, než je potvrzeno Knihou příletů a před podzimem drží v podezření, že nějaký někde ještě určitě prodlévá.


Nikdo mi to nevymluví

8. září 2017 v 21:04 | Pavel Kverek
Stačí dívat se naproti do zahrady ke mlýnu. Ona to tedy už zahrada není, víc divočina. Jak tam život klíčí!
Stačí zajít k bývalému rybníku nade mlýnem, co tam je v té tůni života! Proč bych ale chodil tak "daleko"?
Stačí vyjít do zahrady a ani ne relaxovat, klidně pracovně. Jako před chvílí. Tůňka nebo jezírko, vůbec ještě nevím, jak tomu vlastně říkat, už téměř odpočívá. Všechno se v něm narodilo a vyvedlo, malých skokánků hnědých je kolem rozeseto. I ropuchy to zvládly. Sny jsem ale mnoho let posílal ještě dál - asi tušíte. Mít tak v zahradě rosničku! Nejde mi o to její komentování počasí, jde o tu radost. Je dokonalá a není jich moc. Proč by tu neměla být, když zahradu nechávám přírodě už takřka celou?
V ruce držím velmi ostré dláto, které nemá dřevěnou násadku. Je to jen takový "kopáč" na zadlabávání okapních háků pro žlaby. Takže když jím začišťuji řezy po uťatých větvích deštníkové lípy, vydává to klepavý zvuk.
Je teplo, patnáct stupňů na velkém teploměru pod lomenou stříškou studny. Švestky zrají, kvas se line podvečerem, admirálové se chystají k noclehům. Podnapilí. A pak se to ozve! Hlasité skřehotání vedle ze stromu, které neumí nikdo jiný než rosnička. A znovu do toho po čase padám. Znovu je senzačně, znovu věřím síle Přírody! Ne, to nejsou náhody, nikdo mi to nevymluví. A podobně dojdeme v Slavičím háji. Kde bude zachovalé prostředí, tam nakročeno k úžasu. Já to mám teď tady kousek ode mne. Kdybych nevydal ten zvuk, nedovím se, že tu žabka je. Alespoň ne dnes. Možná bych ji náhodou zaslechl při některé jiné příležitosti.


Tento příběh je modelovým, jak to funguje. Jak člověk může k radosti dojít.
Tak už ji tady máme! Zahradě dlužím na ošetření, ale dohoním to. Slavíci odletěli, bude na ni čas. Musím ale opatrně, abych si vzácnosti nerozhněval.

Stmívá se a netopýři nejmenší vylétají. Ještě jich tu s námi pár je, i když už loubí úkryty pohlcuje. Možná zasáhnu v jejich prospěch, uvidíme. Přilétají rodit mladé a zdrží se pokaždé do podzimu. Můry se musí mít před nimi na pozoru, posledně se v trávě válela křídla přástevníka medvědího, jak se na pozoru chviličku neměl. Nic s tím nenadělám, tak to v přírodě je.

Hezké dny pokud možno.

Poslední noc v háji

6. září 2017 v 8:32 | Pavel Kverek
Už za tmy balím věci do Slavičího háje pro odchyt. Je před dvaadvacátou, na ulici někdo ztratil ponožku. Kněžmost je z polovičky plný všemožných nádeníků, jsme paralelním srdcem Boleslavi a podle toho to tu vypadá. Už ale u rybníka Zlato se mezi topoly ukazuje okrouhlý měsíc, je teplo. Ta cesta mladou nocí je nádherná, asi ale poslední. Jestli se nic nechytí, končím.

Sítě v háji jsou nataženy, přehrávka má po dvou hodinách problém, naštěstí ticho nad travinami způsobilo vysmeknutí svorky ze zdroje. Alespoň jsem zažil ten příšerný pocit, kdy vystrčíte ucho z auta ke kontrole a kolem ticho. Vše ale už běží dál, do rána ovšem ani pírko. A ráno zrovna tak. Nakonec dvě pěnice černohlavé. Jak napsal přemýšlivý kolega Zdeněk, tah slavíků tmavých Čechami zřejmě ustal. Morava a Slovensko na tom ještě mohou být lépe. Tam se už ale nechystám, sezóna pokusem končí.


Jedna z místních cvrčilek přehoupla travou a zase zmizela v zlatavém moři. Nedobytně. Už jí to ale čeká taky, musí uletět.

Setkávám se po ránu s Pavlem, je skvělý. Přišel pro dubovou kůru, aby se o dokonalém úplňku v devět do ní - vylouhované ponořil. Věty o vesmíru v souvislosti se silou měsíce diskutované byly zajímavé. Je velmi moudrým.
Vezu od něj hrozny vína a okurky. V háji jsem mu za to ukázal motýlí vzácnost ve stavu housenky. Neskrýval nadšení pohledem do listí rakytníku. Štětconoš ořechový, už ho jdu ohlásit na jih.


Byl to báječný rok pětatřicáté sezony, však o něm brzy napíšu.

A ještě jednu věc: Kdo nenecháte kontakt ve zprávě autorovi, tomu nemůžu odepsat. Ale děkuji moc, člověk si říká, když čte statistiku, jestli to lidi baví, co jim to přináší. Pak přijdou podobné řádky, jako od pana Hajzmana.
Děkuju za to, čas od času je to dobré dovědět se.

Úkoly zústávají

4. září 2017 v 20:50 | Pavel Kverek
Zítřejší noc věnuji poslednímu pokusu o odchyt táhnoucích slavíků. Tečku udělám v Slavičím háji.

Bude to zajímavý čas. Do hlavy pozvu během vyčkávání vzpomínky na letošek, na jubilejní ročník pětatřicet. I ty poslední z cesty na Litomyšlsko hlavně za slavíkem tmavým, který však do sítí nepřiletěl.

Prohrávat se člověk naučí, nebýt posmutnělý, když něco nevyjde.
V místech kolem Velkého Košíře, jednoho z nejstarších rybníků, se chytalo hezky. A nejen to. Taky obdivovalo, protože vidět orlovce jak loví, toť zážitek opravdu nevšední! Vidět (a slyšet) hejno úpolníků, vyletujících do pole z dokonalého úkrytu v křoví, to je zážitek podobně hezký. Strávit noc vedle rybníku od jara polovypuštěného, kam se slétají za setmění všemožní bahňáci, to jsou chvíle náramné. A ráno to pokračuje.


A přitom čekáte s nataženou sítí na místě, které se vám za dne líbilo, a žijete sen, že slavíka přehrávkou zastavíte. Ráno nakukujete do sítí s nachytanými ptáky, však slavík tam není. Ti, kteří líčí a vyčkávají, sní své sny jednou naplněné a jindy zas ne, ti vědí, jaké to je.

Datum je vysoké a šance na slavíka už nízká. Zjištěné nuly jsou ale důležité málem jak zapsaný úspěch. Prostě konec se dostavit musí ať se nám to líbí, nebo ne.

Na výjezdu se šlo zabavit chytáním denním v křoví i nad vodou. Vzpomínkově, jak bývalo dřív.
Vyplétat peří nádherně žluté konipasí, modravé ledňáčků i v barvě břidlice na těle skorce. Pěnic tří druhů, kropenatých drozdů i křídla sýkorek. Zvláště pak červenek a nocí táhnoucích lejsků černohlavých.

Ano, setkávání s ptactvem na konci léta je zábavné a vládnoucí překvapením.
I bez zapsaného slavíka lze užít takového výjezdu. A úkoly, které se k akci vztahovaly, zůstanou pro chvíle v roce osmnáct.