Říjen 2017

Chtělo by to příběh

31. října 2017 v 21:07 | Pavel Kverek
Jako poděkování vám, co sem chodíte i jako poděkování říjnu za jeho loučivou tvář nabízím téma, které mne napadlo před chviličkou. A taky, že je dnes keltský svátek Samhain.

Jak vypadá slavičí odlétání? Vyčetl jsi to už ze svých míst, Pavle?
Povím vám to.

Přílety podchycovat je snadné, dokážu dnes i opravdu tiché ptáky, po cestě utahané, v prostředí zjistit.
S odletem to je těžší. Jak prokázat, že už slavík odletěl, že už je pryč, když půldruhého měsíce předtím ztichl a propadl se do země. A to tak dokonale, že ještě před koncem století ornitologové věřili, že po vyhnízdění z míst mizí.
Naučil jsem se rozumět tomu jejich odpočítávání, vypátrat je a dokonce pochytat. To je jeden z podstatných výsledků pětatřiceti let prožitých s nimi. A v paměti některých kolegů je nádherný přímý přenos slavíka - rekordmana ze Staré Studénky, myslím i tady na blogu.

Ten pták měl problém na jednom křídle, drobný, ale je otázkou, jak moc jsou slavíci ve vztahu ke kondici akurátní. I kdyby někdo snad zkusil něco podobného v budoucnu, nejspíš se mu to nepovede. Je k tomu potřeba pořádně zkušeností, znalost místa výskytu a dost času. Pak ale může výsledek přijít.
Kdybych měl napsat, kolik jsem tehdy na Studénce utratil času, mnozí z vás by si ťukali na čelo. Ale já cítil příležitost, pracovní diář už léta není u mne problém podvést a taky jsem byl jat nostalgií. Byl v kraji posledním. Báječně zářiovým! A v konci vás potom čeká to nejšílenější, chodit ještě chvíli za nulovým zjištěním. To peněženka nad nádrží naříká hodně.
Dnes si ale vážím té investice, nemít takovéto drahé objevy v archivu, specialistou budu polovičním.

Nevím, ptákům do hlavy nevidím. Opravdu nevím, co bylo příčinou prodlení starého slavíka doma. Poškozenou, asi úrazem, měl jen zakrslou první letku levého křídla. To samo o sobě by nebyl problém, pírko v křídle valné úlohy nemá, ale co když ho místo třeba bolelo? Nebo, co když pták prostě ví, že peří není z toulců docela venku a čeká.
O nic mu nejde, protože v začátku září to na prostřených stolech všude jen září!
Proč vůbec slavíci odlétají tak záhy? A z Anglie ještě dřív? Chápete to? Chtějí mít dost času na regeneraci svalstva v zastávkách a pojistku, co kdyby něco nepředvídaného? Pod Alpami, pod Pyrenejemi či v Atlase? Nevím. Tohle z nich na jaře nevytáhnu, i kdybych je v ruce držel o pět minut déle. Bílá místa výzkumu. Proč ne? Nikdy nebudu hotov. A spokojen? To už jsem dávno. Vždyť jsem se naučil hodně a můžu ještě víc! Když nebudu litovat času a budu pokorným.
Čekáte na ten příběh?

Jen v pár větách.
Věděl jsem, že se zdržel, že mu dorůstají hlavní letky a srpen má už namále. Věděl jsem, že to bude zajímavé. A bylo.

Vedla tam cyklostezka, odtamtud je onen posluchačsky vděčný příběh o cyklistkách, odbíhajících na stranu.
Dokvétalo tam pár šípkových růží, jako by chtěly léto zastavit tím omylem. Rozuměl jsem jim v té naději, ale nevěřil. Bylo toho roku už pozdě.
Terasy Staré Studénky se už dívaly k severu a věděly, že pódium Přírody, kde se bude další děj odehrávat, bude právě tam. Hrušky sládly v nádherných korunách určitě nejkrásnějších stromů, admirálové byli zpití nabídkou možná už ráno, kdy ještě nevylétli.
Od Jizerských hor létaly skupinky dravců a slavík u cesty pořád byl. To křoví tam je z nejtemnějších jaké znám, jedno z nejneprostupnějších. Kdybych neměl zvukovou techniku, byl bych marný. Stačilo na pálený džbánek - vábničku - tichounce hvízdnout dva tóny. A pokud tam byl, ozval se. Už jsem ho nestíhal, to až poslední dny pobytu. Jako bych tušil, že teď už musím. Že, i když si mne pamatuje z nedávného kroužkování, že ho chytit musím znovu. Abych prohlédl křídla, zvážil ho zas, podíval se na tukové zásoby pod kůží a podpořil ho slovy. Už jsme se znali.
Nakonec jsem byl úspěšný se sítí nataženou tak, že cyklisté by tudy neprojeli. Však pro ně byly rozvěšeny tabulky. Stejně mne mnozí už znali z řady pozdravení.

Nechtěl vůbec létat, slavíci to nedělají před odletem, i když už dovedou perfektně. Dobíhá u nich reflex z pelichání, kdy se staví neviditelnými. Ani z ruky příliš nespěchají, přikrčeni vyčkávají. To později ptáci chytaní na tahu třeba v horách, ti nejdou ani vyfotit jak tahový neklid tělem pumpuje! To vstoupili do jiné etapy ptačího roku.

Chytil jsem ho do té sítě přes cyklostezku. Divil se a moc o mne nestál. Byl jsem neskutečně šťasten a mluvil zas nahlas. Nafotil jsem ho i zvážil, prohlédl od klíšťat, žádná už nenachytal od doby okroužkování a pustil jsem ho.

Byly ještě dny společné, ale konec byl vyměřen jenom na hodiny. A přeci jsme se ještě uviděli, než odletěl. Seděl v šípku při kmeni dávno trním umučené jabloně a probíral si křídla. Byl jsem dojatý. Už mne pak netrápil k dojímání, bylo to naposledy. Ráno byl pryč a pak už pořád.

Nezmění-li se taková místa a já k nim přijdu třeba v zimě, je mi báječně. Takto a podobně mi tam totiž příběhy pokaždé zní.
Nejen, že tím trénuji paměť, na své si přijde stejně i srdce.

Z galerie hnízdišť

30. října 2017 v 19:06 | Pavel Kverek
Pohleďte, jak je to skromné! Několik stromů - ne o moc víc keřů, jeden myslivecký posed a ve vzduchu spolu s kroužící kání podzim.


Hnízdiště: Středočeský kraj, Mladoboleslavsko, Dolní Stakory.
A hned si postesknu - v sousedním Kněžmostsku takovéto místo už nenajdete ale tady, tady lem keřů zasahující do pole zatím nikomu nevadí. Hospodaří tu docela někdo jiný.

Nejezdím do toho místa tak dlouho, od konce devadesátých let, ale zažil jsem toho zde na dlouhé vyprávění. Nedojde na něj, ale pár vět dnes tomu plácku věnuji.

Kdo by se chtěl učit hledat slavičí hnízda, právě tady má šanci být úspěšný. Lokalita je malá a přehledná. Zakončují ji tři bezinky vlevo od posedu, navazující je už remízek jiný.

Slavíci místo obsazují pravidelně a jednou jsem si tu dokonce myslel na rekord, co se týče věku ptáka.
Lokalita, byť v podzimu působí řídce, je kvalitní a slavíkům umožňuje v místě dokonce i pelichat. Zhruba třetinu místa totiž pokrývá hustý pámelník.
Tady je jaro obzvláště pěkné, protože z lesíka je zpěv mistra slyšet do všech stran.
Kolem se pěstuje cukrovka, takže ptáci se pouštějí za potravou během krmení mláďat i do okraje pole.
Když tu pobýval stárnoucí zpěvák, první dny začínal s koncerty v houští. Později však zpíval z vysokého dubu. Tento motiv byl vlastně překopírován do knížky. Tady přišel nápad! Příběhy z kapitol vůbec byly posbírány po mnoha hnízdištích, tím mi jsou blízké. Otiskla se v nich naše krajina opravdu zeširoka a kolikrát mi připadá, že o tom ví.

I dneska - musel jsem zastavit, když jsem jel okolo s nákladem, nechtěl jsem ji jenom tak minout. Nejezdím tudy často, nyní sem vede objížďka, takže musím a dost jsem se na ten obrázek těšil.
Takhle já to mám.
Vichřice včera orvala skoro všechno listí, stromy už usínají. A přeci slyším šoupálka! Je tu na potulce z lesů okolo Úhelnice, stálo mu zato se sem přes pole vypravit. A je tu i brhlík, ten ovšem odnikud nepřiletěl. Je patriotem, s potravou vystačí, a když ne, zalétne v prosinci do vsi. Je odtud nadohled.

Ještě bych rád zmínil, jak krásně tu zjara kvetou kytky. Než stromy stáhnou rolety. Pak už jen v cípu poledního slunce vyrostou kopřivy, provléknou se popadanými větvemi a jednoho rána chviličku před májem se tam objeví hromádka listí. Dubového. To odstartoval seriál slavičích starostí o rodinu, co skončí chviličku před prázdninami.
Taky tu jeden čas hospodář pěstoval slunečnici. Ten obrázek vám přidám.
Dívejte se do tváří kytek, jestli uvidíte to, co jsem v nich vyčetl já.


Když svítí červená

25. října 2017 v 20:26 | Pavel Kverek
Dlouho jsem nikde nebyl a začíná mi to chybět. Vysílání z rádia.
Nespočítám, kolikrát jsem kde seděl ať už při předtáčení anebo v přímém přenosu.

Na obrázku ve studiu rozhlasu jsem neslyšel v jednom sluchátku, proto ta akce.


Prvně - a to si vzpomínám - vysílali jsme z regionální Jizery tady v Boleslavi. Rádio právě začínalo fungovat a měli jsme pravidelný pořad o přírodě. Možná si někdo vzpomene na ty časy. Vysílal se naživo.
První vstupy jsem měl trému, brzy ale odešla ze studia jinam. Pak už jsem červené světlo, oznamující, že se právě vysílá nevnímal.
Bývalo to tam pěkné, programový šéf Jaromír Maceška už chystal vždy pro hosta do pauzy od Žalmana Lohonky Divoký horský tymián. Patřilo to k tomu, píseň to je krásná i po letech a teď jako poděkování létu by mohla zaznít odněkud znovu. Dojala by mne. Vždyť Jaromír už je po smrti, rádio Jizera taky. Pavel Žalman zestárnul.
Pojďme jinam.

V Karlíně sídlí ČRo Region, tam jsme taky užili chvil se slavíky. Příjemně se vysílá s Ivetou Chlumskou (přešla z Jizery) a výborný byl Tandem Jana Rosáka. To bylo připravené z jejich strany dokonale! Uvedl mne úryvkem z povídky Obraz, který jsem hledal. Možná ji znáte, je o staré slavičí zahradě města na Klenici. Dokonale mne tím vykolejil, ale jen na chviličku. Je profík.

Asi nejprestižnější bylo účinkování slavíků v pořadu ČRo II - Praha (dnešní Dvojka) Host do domu. Když se člověk podíval, kdo byl hostem den před tím a dál pak po mne, polkne na sucho. Jan Křelina byl zkušeným a pořad vyšel reprezentativně.

Tady bych se měl rozepsat asi víc. S Milenou Lukavskou jsme několikrát točili pro pořad Periskop, byl pro děti. A hlavně později se Světlanou Lavičkovou kde nezapomenu na Noční Mikrofórum. Dvě a půl hodiny živě! Však se ptala předem, jestli vydržím tak dlouho o slavících mluvit a protože jsem už pěkných pár desítek vystoupení za mikrofonem měl, jen jsem se usmál. Lidé na druhém konci hovoru byli skvělí, a jaké přišly během čtrnácti dnů ohlasy!

I z rádia Signál jsem vysílal, to je nové po boleslavské Jizeře. Píšu to, kdyby někdo kontroloval, abych mohl do studií zase přijít. Aby mne zvali.

Byl to hezký čas a dobře vím, že hlavně rádia se postarala o to, řekne-li se příroda Mladoboleslavska, jsou to zejména slavíci. Do Jizery si mne do svého pořadu pozval i pan primátor Nwelati. Bylo to veselé, protože když položil otázku, kterou pokládal svým hostům pravidelně, odpověděl jsem, až zůstal koukat. - Být v jeho židli, co bych prý dělal? Krom vět jiných jsem zmínil, že bych snad nikoho z radnice ani nevyhodil. No, jednoho přeci jen! Nikdo, anebo mnozí ano - on ne. Nevěděl, o koho jde. Samozřejmě, že jeho jsem nemyslel, vždyť byl jediným v kraji, kdo mne za výzkum ocenil.

Ohlížení za létem

24. října 2017 v 19:09 | Pavel Kverek
Je čerstvě po dešti skoro na konci října.

Bojím se, že auto propadne travou a z louky nevyjedu. Kdo by se ale tahal s bedýnkami jablek někam na cestu.

Slavičí háj je tichý, vysoko po obloze letí husy, sedly by na Malý Pivák, ale je prázdný.
Už stojím pod jabloní, česáček v ruce a už jím osahávám větvě. Listí opadalo a tak to jde hladce. Užiji si to, času mám do večera dost. Chci zažít stmívání tady v tom místě. V místě pro přírodu. Mohl bych česat po dvou i po třech, ale nechci, aby se jablka potloukla. Jsou vlhká, krásných barev.
Nikdo tu není a tak si můžu polohlasem dovolit pár slov k těm větvím. Vím dobře, pamatuji si, jak strom voněl. Bylo to tenkrát, když slavíci kolem už zpívali. Já tohle potřebuji k mému zastavování. Už to jinak dělat nebudu, čas letí až příliš. Proč bych nemluvil ke krajině, když jsme přátelé? Ona ke mně mluví taky. Teď jablky. Vím, co v nich je, ryzí čistota.
První z bedýnek se už topí ve vůni, auto jí přetéká. To bude cesta nazpátek! Jestli tedy z té louky vyjedu.
Stojím, kde zjara kvetou petrklíče, bývá jich žluto. Hned vedle v proužku rákosí posedává strnad. Rákosní. Bude ze severu. Kdybych si chtěl dát práci, dokázal bych vám na výsledcích kroužkování, jak se tu u nás tito strnadi vystřídají. Když se naučíte číst z ptačích životů, začnete chápat o mnoho víc. Jako já teď tady u rákosí. Sedí a nikam se mu nechce, vítám jeho společnost. A o kus dál střízlík, v porostu topinambur. Ještě žlutě kvetou.
Vlhko je cítit, boty mám namáchané, je mi však skvěle. Taková nenápadná chvíle. Pro tohle sem jezdím! Pro klid i pro radost, pro neviditelnou sílu. Vždycky mne povzbudí a dnes budu i trošku materialistou. Povezu vitamíny! Kolem zaplocených sadů, kde se taky už sklízí, jen trochu jinak. Nechtěl bych jablko směnit jediné!

Jak je to dlouho, co jsme tu byli a chytali slavíky. Potmě. To bylo léto a trávy plné cvrčilek! Mám pro vás ten seznam netopýrů, Martin B. jej čerstvě poslal. A mluví i o vzácnostech. Ano, dva druhy až tam dosáhly! Dělá mi to dobře, nemůžu si pomoct. Jsem hrdý na tu krajinu. Na nevelký kus prostředí, který je náš. To je naprosto senzační. Nikdo mi nespílá, co jsem za hospodáře, když držím takový úhor! Je pro mne učebnicí. Keře sázíme, na jaké máme chuť a baví nás to. V práci jsme pomalí až líní, ale nikdo nás nepohání, neklepe vyčítavě na hodinky. A někdo přeci! Život. Ale s tím my se domluvíme, takhle čas zdržujeme co nejvíc, vím to už dávno.

Budu sem chodit a v jedno věřím, že slavíky udržíme.
Vědět tak, co ti naši dělají právě třeba teď! Jedno vím spolehlivě a lidem jsme to i předvedli - dokáží se o sebe postarat. Vrací se zpět. Nevědí, že jabloň co v písních raných májů vzduch prováněla, korunu nyní už vysvléká. A zhmotněné květy, že mizí v bedýnkách. Toho, který na ty ptačí hrdiny - na ně, tolik už ví. Přitom tak málo!

Slíbený seznam netopýrů z jediného letního monitorování:

Netopýr alkathoe (Myotis alcathoe) !!
Netopýr Brandtův (Myotis brandtii)
Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus)
Netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus)
Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)
Netopýr severní (Eptesicus nilssonii) !
Netopýr ušatý (Plecotus auritus)
Netopýr velký (Myotis myotis)
Netopýr vodní (Myotis daubentonii)

A slovo závěrem:

Není nádherné vedět, že i noc v háji provází takové pozoruhodnosti? A to byl průzkum pouze jednorázový!

(Nejen) slavičí záhada

23. října 2017 v 20:26 | Pavel Kverek
Pro ty z vás, kteří už přestávali věřit, že jsou pořád ještě na slavičím blogu..

Pojďme se podívat za úkazem docela neznámým. Už jsem sliboval posledně, snad zaujme většinu z vás, nejen odborníky.

Nabídnu fotografie, které to ukáží.




Jde o slavíky obecné, vyfocené v procesu pohnízdního pelichání. O něj nám teď nejde, nás bude zajímat barva peří. Tady je to totiž nejsnazší předvést.

Potkávají se na těch obrázcích dvě kategorie per - původní stará (u slavíka obecného nošená rok) a čerstvě nová (která onen rok mají před sebou a na jehož konci budou vypadat podobně. Budou vybledlá).

Barvy peří u ptáků se nemění ovšem jen ztrátou sytosti, taková pěnkava - sameček získá svatební barvy tím, že peří se v krátkém čase oláme v koncích, otře, odře či obrousí. Všechny tyto obraty mohou pro fenomén platit a používají se v literatuře. Má to tak i rehek zahradní, jikavec severní, bramborníček černohlavý, strnad rákosní - u všech samečkové, ale i slavík modrák v případě náprsenky/štítu. Ano, tady se všude objeví syté barvy, prve (na podzim) kryté matným filmem/povlakem.
U těch slavíků hnědých to je ale jinak. Na prvním a druhém obrázku to vidíte v křídle názorně, na třetím předkládám rýdovák neboli ocas. Krajní jsou stará původní, vnitřní kratší jsou rostoucí nová.
Jste překvapeni rozdílem barev? Ano, jarní zpívající slavík má peří v ocase tak vyrežnalé od afrického slunce, že až svítí! A přál bych vám vidět, co s tím vějířem před partnerkou v ranních průsvitech slunce v svěže zelených křovinách dokáže. K tomu ten zpěv, až byste zatleskali. Měli byste sice po divadle, ale v spravedlivé odměně. Sám jsem nikdy netleskal, dávám přednost pochytání, jsem kroužkovatel. Vy ale můžete klidně, pokud se s takovým divadlem setkáte. Je vzácné a jako všude platí to - O správné chvíli na správném místě. Znáte to.

Slavíci prominou

22. října 2017 v 20:03 | Pavel Kverek
Měl jsem dvě odborná témata k pověšení, počkají.

Kdo jste si našel o nedělním večeru chvíli na blog, vítejte!

Říci ovšem, že se to slavíků netýká, co přijde, není tak docela pravda. Kovaná vrata v nabídce k opravení se objevila po článku v INSTINKTu a ten byl především o králi pěvců. Takže to sem patří.


Do sestavy patří vrátka a plotové dílce vyplétané na koso.

Kdo je roztipovaný od voleb a chtěl by i tady, ušetřím mu přemýšlení a řeknu hned - dílo je z roku 1927.

Řeknete si třeba: No a co, takových plotů by se našlo!
Já chci na příkladu doložit spolehlivost kovaných věcí. Ani dřív nebyly z nejlacinějších. Šlo o precizní ruční práci i kvalitní usazení do bytelných zděných sloupků. Pro majitele věc prestiže, objednat si u kováře takové dílo. Většina ostatních přišla s otlučenou sekerou či motykou k nabroušení,utrápenější nechat vytrhnout zub.
Kováři byli vážení.

Jak to, že vrata vydržela sloužit se základní údržbou dodnes? Myslíte, že plastové ploty a všechna ta křídla garáží tak dlouho vydrží? A chce to po nich dnes někdo vůbec? Vždyť za deset patnáct let bude moderní úplně něco jiného a fungovat budou už při samé úvaze otevřít. Zavřou se sama. Budou to chytrá vrata! U "starých" uslyšíte, že oprava se nejspíš už nevylatí a dostanete katalog. Tady ale v eleganci trvalé stojí řemeslnost s otiskem doby, pastvou je pro oči a slouží. Pokud opravíme ložiska překováním, otryskáme křídla a vyspravíme/vyměníme plechové výplně, usadíme a seřídíme, mají - a za to ručím - dalších devadesát let před sebou!
Není práce s červeným železem motivující?

Mám rád dráhu času a otisky životů po krajině. Ten kovář už dávno nežije. Neví, jak si jeho dílo vede. Rád bych si s takovým potřásl rukou a dobře by mi bylo zatraceně. Zašel bych do kovárny a nechal si vyprávět z té doby. Kdy řemesla se nešidila a pokud se nějaký našel, neslo se to před ním krajinou do daleka. Byl každý v cechu, jak jsme i my. Byl zručný i s pomocníkem, to tady poznat.

Kolem těchto vrat šla válka. Byla mladá, ale prošla si tím. A pak časy jiné po samý dnešek. A my, domluvíme-li se, až se otryskají a zajiskří metalově, ukáží všechny ty rány kladivem a elegantní spoje, i zhmožděniny z časů života, zase mne zabrní ruka v tom navázaném dotýkání. A oči se sklopí v pokoře.

Velmi bych si přál, aby dnešní lidi neopájela práce laciná a ceny nejnižší. Každý podobný zanaříká. Stačí si pustit kritický pořad v televizi. Laciná práce už z podstaty musí být podezřelá. Pracnost se zrychlit a zlevnit nedá. Poctivost jakbysmet! Kdo úkol odflákne, může utíkat za druhým a vydělá víc. Kdo je laciný proto, že práci nemá, podezřelý je podobně.
Laciná věc je nakonec vždycky drahá! Říkalo se donedávna.
Tato vrata s brankou a oplocením laciná jistě nebyla. Jak ale vidíme, sázka to byla na jistotu.

Je to v háji...

21. října 2017 v 20:43 | Pavel Kverek
Zasazené.

Buďte klidní, nebudu komentovat stav po volbách, i když mí favorité postoupili i tak je to příšerné.

...

Byli jsme dosazovat v Slavičím háji stromky. Jedlé hložiny a jeřabiny. Na mě je to ale moc trpké přeci jen. Ani rakytník příliš nemusím, ať si to vezmou ptáci!

Dnes dám dost fotek, byl jsem předtím skoupý.

Než přijeli lovci, byl tam klid. Pak zvláštní hrobové ticho, možná to znáte.

Chytil se po rozednění jediný pták do sítě, krásný mladý sameček kosa (prokvétá hnědé peří, nemá žlutý zobák, proto není starší. Je černý, proto sameček).
Dostal kroužek a letěl. Mladí táhnou k moři, to je jasné. I tenhle fešák, kterého před chvílí přinesla noc.


Objevil jsem sléz, přeci jen pár kvítků přežilo a napříště jim připravím prostor pro život lepší. Měl jsem z něj velikou radost.


Už jsem se s ním v háji dříve rozloučil. Škoda by ho byla.

Podívejte se na podzimní lavičku, jak je romantická. Než jsem ji ometl rukou, aby dřevo vlhkostí netrpělo.


Stromy letos odpočívaly, jen jedna jablůňka ne. Jaru nevěřila, rozkvetla později. Vydělala.


Něco vám k tomu povím: Ta jablka nemají barvy těch z marketů, nejsou navoskovaná a v slupce i místy hrbatá. Trošku patinovaná šedí ale mohu upozornit, že snesou tu nejtvrdší známku Bio! Však se tu ještě nedávno pod licencí docela stejně hospodařilo. A to je radost, věřte mi, utrhnout si z takového stromu! Celý ten třpytivý kraj vůkol se do plodu postupně vepsal, ani slza šílené chemie se ho nedotkla. Možná se budete divit, že padají i pod strom ta příznivá jablka. Padají a necháváme tak. Jsme podivní s Pavlem, který je v dálce na obrázku.


A nejenom tím, že se jmenujeme stejně, podivní náhledem na kout. Musí nám být dobře na duši, když tu pobýváme. A je, věřte, že je. Stavíme si mikrosvět podle představ. Oba máme přírodu rádi, oba jí rozumíme. On vystudovaný zahradník, já polohluchý kovář.

Sázeli jsme a dlaněmi se dotýkali země. Po zahradnicku je to zem nikoli hlína, to byste dopadli!


Bažant se přiletěl skrýt do vysokých trav, vyzná se. Ale už křovištní třtina ustupuje.
Tady pod vrbičkami se vytváří slavičí zahrádka! Řídká travička a spadané listí.


Až vrby ještě povyskočí, zbude tam jen a jen hrabanka. A kolem kopřivy! Řekl jsem posledně novinářům, že jsem nejspíš jediným, kdo sázel kopřivy. Nechali si nezvyklost ode mne vysvětlit.
Tady jsou na obrázku. Kopřivy.


Je tam hezky i teď, kdy podzim kraluje. Jsme šťastni. Vidím to na něm a on to o mně taky ví.
Co hmyzu tam ještě dnes poletovalo! Než za teplým odpolednem přirazí změna. Ochladí se a možná už napořád..

Nemohu se vynadívat u potoka rákosí. Je už tiché, ale ještě nedávno bylo plné ptáků. A přeci se trhavým letem z výšky snesl osamocený strnad rákosní. Poseděl chvíli, seskočil k potoku, potom se odrazil a mířil do daleka. Nad zamlžené hřbety Rachval.
Je tady krásně. Dvakrát se rozhlédnu a jen polohlasem opatrně k vám - i bez slavíků.. Ale až přiletí, na drzý dovětek hned rychle zapomenu. Je to Slavičí háj!

Po cestě k dnešku

17. října 2017 v 19:28 | Pavel Kverek
Přihodilo se mi to na střeše. Pracoval jsem pod hnízdy jiřiček, kde ještě nedávno ptáci dokrmovali mladé. Nepřilétli už odnikud, ale vzpomenul jsem si na začátky. Přes jiřičky. A jak to tak mívám, hlava odlétla do těch časů a na práci jsem zůstal sám. A jen co se večer vrátím z práce, sednu si v kabinetu na starou německou ohýbanou židli a pustím si ten film z obrázků po stěnách i ze šuplíků. Ze staré mapy, z očí vycpaného sýčka, od sklopek na věšácích. Celovečerní.

Jak je to možné? Kam mne to dovedlo a co s tím dál. Třicet pět nádherných let!
Ano, je po sezóně, už se toho moc nestane, mohl bych uzavírat a lovit ve vzpomínkách. Báječný čas. Začnu ale až v listopadu tak kolem pětadvacátého.

A na konci roku se vydám na některé z míst, kde slavíci hnízdí. Dělám to už řadu let. Přijedu do místa a úplně se ztiším. Zvláštní věci se se mnou dějí. Pročítám větve, dívám se po zemi. Plácky po sklopkách jsou svěže nazelenalé, jak se tam uchytly semenáčky trav. Ale vidět jsou. Je to přátelské rozmlouvání beze slov. Zvláštní, jak v těchto případech paměť slouží, najednou síťka sklopky zase už přede mnou poskakuje! Málem bych se rozeběhl. Obraz se rychle poroučí, aby neprovokoval. Hlava už má ale úkoly jiné. Využívá, že prostředí je přehledné a ukládá si do přihrádek tvář biotopu. Abych si pořád a pořád doplňoval seznam efektů, které slavík pro usídlení potřebuje. Vidím přitom, jak divoké skládky milosrdně zakrývá listí a místo je chviličku přírodní. Nenarušené.
Pozdravil jsem prve polohlasem a pozdravím zas, až budu odcházet. Nepřijde mi to nikterak divné. I dominanty co tam jsou, oslovuji, chválím či lituji. A podporuji, že se zas uvidíme. Až rok se překlopí.

Uteče to, jak uteklo jaro i léto dohromady.


Uteče a zase budu stát v krajině vůní. Slunečního pozvedání a veliké naděje z té jeho síly. Naděje, kterou musíme mít.

První ze stezek

14. října 2017 v 19:38 | Pavel Kverek
Tak ještě jednou věnuji prostor dolnobousovským naučným stezkám, teď první z nich. Má jméno Okolo Klenice za hrou a poučením. A hned jedno zaradování - představte si, že dodnes nikdo mobiliář nepoškodil ani na jediné ze zastávek! To jsem nečekal. A vůbec neplatí, že by neměla návštěvníky. Poznám to podle otisků v blátě a taky ty lidi potkávám. Ono chvíli trvá, než zkontroluju stav místa, vyseču trávu a ostříhám větve, co místy vstupují do expozice. A ještě podle jedné věci to poznám, ta je mi nejmilejší - podle vyšlapaných míst vzadu za tabulí tam, kde děti řeší úkoly. Proč bych nenapsal, že záměr vyšel, okruhy mají komu vyprávět!

Tato stezka je dlouhá a oblíbili si ji hlavně cyklisté, je sjízdná. A další postřeh a radost současně - není tam nepořádek, i když jsem vychystaný, odpadků mnoho neposbírám. Pokud bych měl říct na sebe po pravdě, co mne při procházce napadá - témata bych s chutí doplnil. Pro toho, kdo jde prvně jsou jistě k zastavení, kdo chodí opakovaně, dívá se spíše už kolem, co se kde událo.

Probíhá tah ptáků a motýlů. Do toho k zemi sletuje listí, koruny topolů jsou už holé. Zaujmou rudé šípky růží, co ještě nedávno kvetly. Kde zůstal ten čas?
Zastavil jsem se u dráhy, po které vlaky jezdí už málo. Děje se tu malý přírodní zázrak. Galská růže z původního stanoviště se za pomoci ptáků či nějaké kuny rozšířila do míst vzdálených, v létě tam kvetla a voněla, co síly stačily. To je pro mne vždy neskutečnost, znovu a zas se potkávat s ohromnou vůlí po životě! Jak nakažlivé. Rozložila se v kamení, droboučké šípky se zase už nabízejí, chtěly by svézt.
Hned vedle je pole, kde jsme sbírali acháty a protože se nebojím pozdržet a umím ztišit, vidím ty otisky v hroudách od klukovských bot. A kapsy ublácené, plné nadějných kamínků, než voda vše dorozhodla. Kdybych chtěl, najdu si jeden i dnes. Nezapomněl jsem. Stačí mi ale dívat se přes vousoví mrňavé meze a vědět jen, že pořád tam jsou.
A hned o kus dál Klenice. Práce má nad hlavu! Červenský rybník se chystá k vylovení. A voda musí pryč. Valí se krajinou k Svobodínu, kde naučná stezka pod Formankou prudce otáčí. V místech, kde jsme letos pro rozhlas objevili prvního slavíka. A už před tou vrbinou stojím. Tajemná, jak byla, když jsem jezdil čekat a dočkal se. Proč slavík přiletěl první sem, k tomu klíč nenajdu. Nepotřebuji ale, zchudl bych o báječné vyhlížení. Kde bude příště nejčasnější? Nikdo to neví.

Projíždím podle zastávkového místa nahoře v lese a tady se vždycky opotím. Kotvit se muselo ve skále, když jsme chtěli místo exponované, byla to dřina.
A poslední v servisním okruhu je nad tůněmi. V rohatských Horách. To místo mne tolikrát překvapilo, že jsem mu neupřel účast na stránkách knížky o slavících. Se svojí studánkou, mateřídouškou, záblesky hořících svatojánků, tikáním netopýrů a s lesním paloukem uprostřed boroví, kde dávného jara sóloval slavík. Však je k tomu i příběh, jeden z archivovaných. Z jediného šípku, vyčáhlého tím šerem do vysoka. Tam seděl a nešlo uvěřit. Kdyby byl nezpíval, nikdy bych takové místo nenavštívil. Jsou věci, které i protřelého chytače za uši vytahají. A nevadí, že se mi stává dodnes. Připomínají, abych se nepnul nad znalostmi. Říkají: "Pavle, vyškolíme tě, kdy nás napadne!" Já tomu věřím.

Posekal jsem v pobřeží tužebník. Zavoněl během zapotácení, než padnul k zemi.
Kolik jiných podnětů k vnímání kolem tu je. Ta krajina je obyčejná. Obyčejná až neskutečně. A tak mne napadá, zda právě tím není výjimečná.

Slyším, jak usínají

13. října 2017 v 19:33 | Pavel Kverek
Údržba naučných stezek mne přivádí do krajiny v čase, kdy už bych tam normálně nepobýval. Jak skončí prázdniny a slavíci zmizí, vlády se ujímají pracovní úkoly a diář začínám s omluvou už zase poslouchat.

Těším se na chvíli, kdy motorová kosa bude moci konečně zmlknout a já se budu věnovat úklidu větví a ometání lávek.
V průseku pod dráty na pobřeží v atraktivním mlází nacházím hned u cesty (jak jinak?) rozestavěné slavičí hnízdo z jara. Tak si ho aspoň rozeberu a prohlédnu materiál. Jednou jinde z blízké skládky využil slavík ke stavbě žíně ze smetáku. Tady nic takového není. Proč to opustili, už nezjistím. Ale tím, že jsme prokáceli prostup houštinami jsme sem slavíky navrátili. Roky tu nebyli.

Stromy jsou v barvách, olše to neumí. Obdivuji střemchy. To je koruna, která slavíkům sluší. Hnízdišť, kde střemchy jsou, mám několik. Anglický park v Březně je takovým ukázkovým. Tady jsou v pobřeží též, není jich ale moc.
Sotva jsem vymetl můstky, už jsou strakaté novým starým listím. Čerstvé tam ale nechám, jen spíše čistím spáry mezi prkny od hlíny a listí tlejícího.
Probíhá silný tah králíčků a jdou s nimi šoupálci, je to podobná jistota, jako když s čejkami na jaře vidíte špačky. Stojí o sebe. Mlazina pod dráty je tenkých hlasů poutníků zdaleka plná.
Sebral bych čirůvky fialové, ale nechám je na pobřeží. Vypadají v pásech překrásně a k místnímu podzimu patří.

Rybník se vypouští a vlny jsou mocné. Fouká od severozápadu, klasika v tento čas.
Orel mořský se otáčí, když mne vidí pod sebou a polodomácí divoké kachny pro lov se uklidnily. Nechá je být.
Stezkou přijíždí dva cyklisté a pochvalují si nové nájezdy na můstky. Zrychlil jsem jim tím průjezd, ale doufám, že se místy zastaví. Nadýchat zdejšího podzimu. Je parádní a je k nám shovívavý. Nechal stromy vybarvit, nepoštval na ně mráz.
Stojím pod největší z olší v tom jejich mnohostupu, dotýkám se kůry ve výšce očí a poslouchám, jak se kolem snáší list za listem. Místy zašustí v nárazech. Tak takhle stromy usínají.

Na některých větvičkách v trnkové patině drží se ostružiny. Sladké už nejsou, slunce jim nezbylo. Jsou to však obrázky, které v podzimu potřebuji. K odcházení. Dívat se na statečnost pichlavých šlahounů a jazykem vzpomínat léta. Jak chutnaly ty veliké po slavičích stráních na Studénce! Jsem znovu tím klukem co venku utratil dětství. Všechny ty vůně a chutě po krajině moc dobře znám. Jsou pravé - přírodní a vůbec se nezměnily. To je mi jistotou ve zdejší prostinké poctivosti.

Třeba znát hlas!

12. října 2017 v 19:34 | Pavel Kverek
Tak to jsme tu ještě neměli!
Zaznělo to někde kolem budníčků pruhohlavých, letos se ukazují podobně jako křivky. Ano, u toho sibiřského budníčka i u křivek dobré znát hlas. Jinak je často přehlédnete.

Pro ornitologa je opravdu důležité učit se ptačí řeči, ten, kdo začíná, bát se ovšem nemusí. Půjde to do hlavy postupně a samo, věřte mi. Na Vítání ptačího zpěvu jsem to lidem dával návodem. Aby začali zjara. To je hlasů míň. Dá se i ze záznamů na nosičích či z internetu, ale není to ono. Do hlavy to tolik nejde, jako naživo.

Kdybych měl zavzpomínat, kdy mi hlas pomohl k senzaci, dlouho by to netrvalo. Mám před sebou hned tři!

Nejstarší je z roku 1988.
Ten rok byl na modráčky v močálech u Koprníku bídný. Nehnízdil jediný a přeci jsem v podzimu nostalgicky vyšlápl k polní rákosině, kdyby šlo chytat třeba strnady rákosní. Dokončoval jsem stavbu domu a nikde za ten rok nebyl, sítě visely v kabinetu.
Byl 30. říjen - ano, čtete dobře. Ptáci v tom přehledném plácku pod čapím stožárem už nebyli žádní. To rákosí bylo řídké, víc vysokých bylin a hlavně stružky sotva na šířku šlápoty, prostě zpřetrhané drény. Proto tam socialistická technika nejezdila a nechávala místo ladem. Jdu podél loukou když slyším "cvakání". Takové pohodové, hrdelní, tiché. Ten pták musí být přede mnou hned za hranou těch podvyživených brček! Někde v zemi. Takhle se neozývá ani ten nejzapomenutější rákosník, vždyť takhle se ozývá modrák! No, nakonec jsem ho chytil sítí naháňkou, byl to mladý sameček. Odnesl jsem ho k rybníku nadohled a okroužkovaného před nocí pustil. Že to tam bude mít lepší. Na kontrolu jsem se nedostal, až měl napadnout první sníh. Přes noc. Tak jsem tam pospíchal odpoledne před tím a všechno do puntíku se v té rákosince opakovalo! V ruce jsem ho měl po naháňce sice obtížněji, ale měl. Bylo 5. listopadu. Už jsem ho nikam nenosil, když se mu líbilo tady. Ráno ležel avizovaný sníh a pták byl pryč. Uletěl asi v noci. Kdybych neznal hlas, nic bych nedokázal.

Druhým případem byly sýkořice vousaté v zimě na Červenském rybníku. Nešlo uvěřit tehdy, byly ultravzácné! Zůstaly přes zimu, okroužkované a moje první.

Třetím případem je zástih pelichající samice slavíka tmavého tady na Dolnobousovsku o prázdninách. Kdybych neznal ten vzácný hlas, minul bych obyčejný bochník vrby u cesty, kde jsem nechal stát dokonce auto.
Utratil jsem tam sice dva dny, ale k výsledku došel. K senzačnímu.

Třeba znát hlasy!

Slavíci v časopise

12. října 2017 v 10:35 | Pavel Kverek

Napsal jsem panu redaktorovi, že od setkání po dnešní nákup v trafice v Bondy Centru jsem žil moc pěkné chvíle. a jak se tak pozoruji, trvají dál!

I když se mnohé nevešlo, vešlo se podstatné. Slavíci, můj Dolní Bousov a nakonec i to, co mne živí doopravdy - kovařina, mají pěknou reklamu.
Hned se mi ta přechodná známost s rýmou žije líp. Doufám, že ji to v mé společnosti brzy omrzí.

Dnešní večer na blogu

11. října 2017 v 17:31 | Pavel Kverek
Přijďte, mám zamyšlení nad nedávným úspěchem kolegů z výsypek a čerstvým hlášením z toho.
Taková věc se neurodí každý den, gratuloval jsem mezi prvními, vím, jaké to je.


Jak už jsem k výsledku napsal na sociální síti, jde v novém století o druhé hlášení u slavíka tmavého. Z minulosti tam je ještě jiný, ten diskutovat nyní nebudeme, je jiné povahy.

Nové dva se týkají jednoletých ptáků a na přímém tahu, oba jsou cenné a my si termíny vyložíme než postoupíme dál.

Jednoletý pták je ten, který se narodil v daném kalendářním roce, jde tedy o "mládě" na první své cestě do zimoviště. Přímý tah je právě ten, kdy oba výsledky na úsečce jsou z jedné a té samé cesty.

Slavík tmavý není tím naším slavíkem z máje, ten se jmenuje slavík obecný a jeho areál nedaleko naší severní hranice končí. Pak navazuje slavík tmavý, který u nás může občas zahnízdit (nejspíše ve smíšeném páru se slavíkem obecným), nebo právě se objevit během průtahu.

Pták z karty hlášení byl označen na jihu Švédska a je otázkou, zda šlo o místo narození, nebo k pobřeží přilétl z míst severněji. Rozdíl mezi kroužkováním a kontrolou je 16 dní, ten nemusí být dobou pro cestu, pokud slavík z místa kroužkování pochází a tah zahájil v mezičase. Co posoudit lze jasně, že příliš neztučněl, tedy vůbec! Mladí ptáci narozdíl od dospělých, kteří museli před odletem kompletně vyměnit peří a v poslední fázi procesu intenzivně přibírali na váze, to mají právě jinak. Mnoho mláďat musí tukové zásoby dohonit po cestě, nebo v nějaké zastávce.

Slavík z karty letěl k jihu, což není obvyklé. Druh táhne na jihovýchod takzvanou pohodlnou cestou, která je delší ale bez kopců. Míří k Bosporské úžině a dál proti proudu Nilu Velkou příkopovou propadlinou na samý jih kontinentu. Na cestě je několik zastávek, na jaře počtu nižšího, ptáci spěchají hnízdit. U mladých ptáků ovšem možno předpokládat "bloudění/zdržování", takže postup zmíněného slavíka Evropou zřejmě odpovídá jeho možnostem.

Pták předchozí, který byl zmíněn, pochází z roku 2005 a narozdíl od čerstvého případu byl vztažen ke kroužku českému. Byl totiž prvně chycen pro okroužkování u Náchoda tamním kroužkovatelem. Ovšem povedlo se, že byl 27. listopadu toho roku kontrolován v Africe v poslední zastávce před zimovištěm, v národním parku Tsavo v Keni, kde chytají angličtí kolegové. Šlo tehdy o senzační výsledek, ale nový se mu dle mého vyrovná.
Kdybychom byli domýšliví, můžeme se tipnout, že pták, chycený u Náchoda neznámého původu mohl být též klidně skandinávský. To už ale otevíráme věštírnu s křišťálovou koulí, v přírodě to může být docela jinak.

Dlužím informaci, kam odlétají slavíci obecní do zimovišť.
Směřují k jihu, spíš k jihozápadu, kde překonají Gibraltarský průliv a vstoupí do Afriky. Přeletí poušť a končí v Sahelu. Běžně však přeletují moře v kterémkoli místě, někdy se zastávkami na ostrovech.
I oni na jaře tah zrychlují, nedělají tolik zastávek, letí přímočařeji. Ještě dobré doplnit, že starší ptáci - ti se zkušeností, jsou rychlejší a s menším počtem ztrát. To všechno lze nalézt i v knížce Slavík z Dubového lesa. Tak si to v zimě nalistujte, kdybyste chtěli vzpomínat.

Dorazilo poštou

10. října 2017 v 19:29 | Pavel Kverek

Františku Gazdo, když ti to někdo vyřídí, děkuji. Jdu olíznout známku, najít obálku a odepsat ti na dopis. Dík i za všechny, kteří si to tu mohou přečíst. Dnes už se ví, že (některé?) samice zazpívat dokáží, sám jsem jednou zažil na vlastní mizerný sluch.

Na vlně podzimu

9. října 2017 v 21:38 | Pavel Kverek
Snažím se vždycky o originální nadpis, ale tuším, že už někým použit byl. Co naplat. Hodí se dnes však tento.

Vítám vás, vážení.

Nepotřebuji zpravidla příliš k dobré náladě, jsem z těch, kdo to kolem moc vážně nebere. Proč? Život nám ubíhá, potřebuji, abychom byli zdraví a měl jsem práci. Máte k tomu co dodat? Co by ještě bylo potřeba?

Neskutečné nápady mne popichují i v čekárně u zubaře, kdybyste to dneska viděli. Sledovat lidi v akci, to je něco tak báječného. Třeba téma "návleky". A říkat si - tak jak by ses v tomhle případě zachoval ty? Pryč ale s těmi větami, pojďme do přírody! Zubař na Slavičím blogu je šílenost.

Když přijdou tyto dny a já mám strach o sluníčko, když listí o větve tolik nestojí, když vítr vane studený, klíčí ve mně hledání záchrany. Objevit něco nadějného, co potěší.

Šel jsem si zahradou přivonět k motýlímu keři, ještě pár květů nabízí. Je to pohodář, kašle na přízemní jíní, vysoko se vyšvihnul dost a uniká. A jak sluníčko na chvíli vyšlo, už tam byly babočky. Vydržím se koukat dlouho, je to jiné než zjara. Defilé houževnatých!
Pár mi jich vletělo do kovárny, ale zůstat nemohou. Tak je vynáším ven.
Na modřín přitáhli králíčci, jsou přesní jak hodinky. Každý rok se objeví. Kdybych měl čas, budu je chytat. Proto nechytám. Do jezírka se vrátila pěkná hladina. Už v něm je klid, vše zazimovalo. Leknín neví, jestli poslední květ ještě rozbalit nebo už nechat tak, lípa nad ním zezlátla.
Víte, co je zajímavé, když ptáci zmizí, často to ani nevíme. Je to jinak, než když přiletí. Zmizely poslední jiřičky a nikomu nechybí. Ale chybí! Mně tady scházejí. Kde teď asi mohou být?

Až budu mít v zimě čas, překreslím obraz na stěně. Hořící Kněžmost po nájezdu křižáků. Odvlekli, pobrali, zničili všechno. Majetek, vždycky šlo o majetek! Kapitál, chcete-li. Je to jako s těmi sojkami, co na ně koukám, mohou se přetrhnout. Proč to říkám? Protože mám pocit, že to v té zemi pořád je. Že když jste vnímaví, že to zachytíte. Otisky. Jako jinde jiné. Neříkejte, že když vyrazíte na Šibeniční vrch, že vám nahoře bude do zpěvu. Prostě já se dokážu vyladit. Jsem snivý. Četl jsem zajímavou věc o znamení Ryb. Mají hvězdy a roční období vliv s ohledem na chvíli narození? Co myslíte? Jsem dalek tomu, abych se pasoval do nějakých škatulek, ale tohle je zajímavé. Ať už fázím roku budeme říkat, jak chceme. No, už jsem zase ovšem poodběhl.

Překreslím obraz, je v černé tuši a dosahuje na šířku přes celou kovářskou lavici a ta je délkou na ležícího člověka. Občas se při práci na něj dívám, mám dílnu tak, aby mne práce bavila. Okna kolem nadpočetně kvůli světlu ale taky abych viděl ven. A lidi asi dovnitř vidí stejně, což nevadí. Kovali jsme před nimi tolikrát, jsem zvyklý.
Rádio na podzim pouštím jen někdy, nějak se mi k náladě nehodí, nebo jestli se ten rozhlas kazí? Omladili a některé pořady jsou už úlet! Nevím, čemu se chtějí podobat. To je jako když Maroš v televizi organizuje Zázraky přírody. Jednou jsem to zahlédl, pak si na to počkal ještě jedenkrát, protože nešlo uvěřit a pak už si dal pozor, abych o tu hrůzu neovadil. Celé Kavčí hory bych jim nechal vygruntovat za zmařenou příležitost, taková tupost!

Psí víno je v barvách, ale zralé ještě není. Až bude, přiletí. Jednoho dne přivedeni nejspíš nějakým pamětníkem, přiletí špačci! Listí se najednou zavíří, kuličky zmizí, křiku bude všude a já si jen zas povím - Pavle, takhle to vypadá na jihu na vinicích a jak je roztřískají, takhle to dopadne na olivách. A teď to suď! Radši ani ne.

Sežeňte si, kdo rád čtete, knížečku Špaček Čipera (Vladlen Kuksov). Doporučuji.

Na podzimní stezce

8. října 2017 v 18:47 | Pavel Kverek
Lidé u bousovské stezky číslo dvě žasnou nad linií vrb podél náhonu. Hlavně v jarním hávu. Krásné jsou i nyní, ale krásy je víc. Celá trasa je milá a lidé jí chodí. Ověřil jsem to, a protože jsem člověk, kterému na slovu nesejde, za vzájemným pozdravem přidám i otázku. Dávám si pozor, abych tím nebyl otravný, ale zatím v té chvíli setkání takto bezprostředně se do řeči dávají. Tu pomohu kočárek na lávku, tu oslovím děti v doprovodu, třeba zda ví, kdo je jejich průvodcem po cestě.

Jsem pověřeným správcem obou tras a tak si myslím, že to mám jaksi i v popisu práce. Je to vysvědčení společné a musím říct, že stejně jako městu i mně velmi záleží na spokojenosti návštěvníků. Objeví-li se připomínka, hned nad ní přemýšlím. A samozřejmě, že jsou. Není v tom nic zlého, ať si každý řekne. Nosit nikoho po trase na zádech nebudu, ale řekne-li cyklista, zda by nešlo zařídit nájezdy a přijde-li s tím i pan starosta, už se na tom pracuje. Tady to vidíte. Bude pro zdatné, ostatní, nechť kolo převedou v ruce. Navíc, teď je dubový povrch kluzký, řidič musí vědět na co má.


Padá už listí některých stromů. Kdybych měl své děti malé, vzal bych je cestou za poznáním podzimních barev. Tolik je tam rozličných stromů! A hub co podél vyrůstá! Ne tedy zrovna na talíř, ale k rozpoznání jistě. A pak některé na ten talíř možná i přeci jen!

Ptáci všichni neodlétli ani to nemají v úmyslu. Brhlíci, strakapoudi, zelené žluny, kolem mlýna vrabci domácí, sýkorky koňadry, babky i modřinky, střízlíci i šoupálek. V rákosí se ozvaly sýkořice. Ano, Červenský rybník léta už splňuje vysoké nároky druhu. Zdrží se do zámrazu, někdy i přezimují. Sojky tu sbírají všemožné plody, co léto vychystalo a pak odtud zmizí.

Na jednu stálost bych málem zapomněl - na sebe samého! Udržovat schůdnost budu i v zimě. Ne snad, že bych solil cestu či odhrnoval sníh, ale lávky a můstek budou schůdné. Větve z průhledu odstraněny, odpadky průběžně sesbírány.
Mohl bych snad od zřizovatele nafasovat onu pověstnou kšiltovku, jen namísto označení "školník" tam mít odznak té které stezky. Na zimu do sněhové stopy běžky a ušanku. A hned jak jaro přijde, připravit se na tu velikou chvíli v kravatě. Od uzlu po špičku příjemně zelené, v hedvábí s vyšitým srdcem.

Kdybyste měli někdy čas, vydejte se cestami kolem Dolního Bousova. Jeho přírodou. Znám ji, věřte mi, má vám co nabídnout v každém čase.

Souznění v háji

7. října 2017 v 20:10 | Pavel Kverek
Na lavici už zebe. List, co nechtěl natlouct si o zem, sedí vedle mne a červená se že skočit se bál. Jsme tu spolu a je nás tu ještě víc. Společné vzpomínky, které má on a které mám já. Z časů, kdy to ve Slavičím háji zpívalo.
Byl mladým zelenáčem, ale pamatuje si. I já si pamatuji a déle než on! Pamatuji, když přilétali - včera jsem o tom mluvil k lidem. Jak jsme nevěděli, jestli se některý z dávných ještě vrátí. Vrátili se všichni do jednoho. Posledního přečetli přátelé, když byli tu pobytem v létě. Rozchytaní. Přelstili slavíka i mne. Teď už jsou pryč ti i ti.

Sedím na hrubém dřevě a hledám po stéblech trav zašlé otisky cvrčilek. Pryč jsou i ony jen tráva se drží dál. Nikdo ji neposeče, zůstane do jara, aby zajíci měli kde spát.
Přilétli úpolníci a bylo živo. Jiní být neumí, to jsou celí oni. Dívám se k nim radostně, protože ti odtud neodletí. Jenom se potoulají až bude jim hůř, prolezou rum i zásypy pro zvěř a se strnady povedou snění. O jaru. Že dočkají, jak dočkám se já.
List se pohnul jako by posbíral odvahu skočit. Jako by výhledů měl snad už dost. Neuletěl, jen prohnul tělo v závanu, který se provlékl oplůtkami.
On, vrabci a já, sedíme tu. A pocit, který mne drží od včera, když jsem před obrázky vzpomínal. To místo je naše - řekl jsem - a kdyby všude slavíci domovem zchudli, tady ho uhlídáme. Naši mohou odlétat po jistotě.

Záhon lebedy a pelyňku na jižní straně u sběrného dvora je v pohybu najednou celý. Konopky, budníček se střízlíkem, zvonohlík a dvě modřinky. Co tam je života! Rumiště bych chtěl zachovat, když už keře tehdy z té meze vymizely. Dorůstají, ale já bych rád plevely. Zakročím v místě na jejich prospěch. Krajní pár slavíků sem totiž vyvádí mladé a straka je nenajde. Nepustí se do džungle. Chtěl bych je udržet.
Od Zvolínku letí divoké husy, jsou místní a formaci pro mne vytvoří, až budou výš. Teď se jen domlouvají.
Vítr se naklonil nad vrbinou, která už háji moc sluší. Je mladičká a roste už rychle. Však taky ulice pro odchyt sítí má tady čerstvou linii. A zůstane napořád. Přibude v místě kaluž k napájení a ptačímu vykoupání. Už jsme ji promysleli. Těším se na práci a první návštěvníky. Voda nebude problémem v jílovém podloží, můj přítel Pavel místo vybral po zkušenosti. Je tu prý nejvlhčeji, uprostřed toho sadu.
Letí stehlíci. Ne nijak daleko a už bodláky vidí! Štětky je nalákaly. Ti, kteří přelétli, rychle se otáčejí a ocelovými hlásky domlouvají s ostatními plácek na přistání. I milí přátelé, místa je pro každého! A kdybyste chtěli, vezmu vás na lavičku na chvilku pobýt. Asi mne neslyšeli a možná jsem to vůbec k nim nevyslovil.
Teď, když jsem na plotně místo si trochu ohřál, neodejdu. Kreslí se stromům ty paže a budou tak do jara. Maličké, ale už vidím po listech pupeny ukryté naděje. Zas to sem vtrhne, i já se vrátím. Posedět, připojit k vyčkávání. Velikému. Až v čase dubna se budík po křovinách hlasitě rozezní. Že vstávat! Že je to zase už k doprovodu a srdce vypustit docela na volno!

Nádherný Slavičí rok

7. října 2017 v 9:00 | Pavel Kverek
Nebudete možná věřit, ale tento pětatřicátý, ten byl nejkrásnější.

Prvně jsem se rozjel po místech mimo moji oblast tak trochu víc. Chytat a přemýšlet prostě jinam. Kam napadne, nebo kam pozvou. A objevil jsem zajímavou věc - hlava najednou musí řešit momenty, na které není zvyklá. Rodí se nové poznatky a to prospívá. Lze třeba říct, že slavičí odlétání máme načtené. Víme o něm během těch chvil docela dost. Teď ještě jarní přilétání. Ne že bych chytat za noci nevyzkoušel, ale nabyl jsem dojmu, že to nefunguje. V Slavičím háji jsem neuspěl, dobře si pamatuji. A má to tak být, proč všechno pochopit hned? Jak jarní tah probíhá, nikdo zatím neví. Co je jasné už teď - bude to jiné. Pro to, co se událo u sítí letos kolem prázdnin, nemám ani název. To není podzimní odlet, když se děje v létě. Kolik bylo těch nocí plných přemýšlení, co se u sítí může jen stát. A ve správné chvíli na správném místě to bylo až neskutečné. Je zajímavé, jak člověk brzy přivykne úspěchu a počtům. Až pak se nestačí divit, když sítě už jenom vlají. Přemýšlí o vzácnostech ale ani ty nejdou. Inu vzácnosti! A pak je čas to zabalit. Říct si - je nasbíráno. Sednout si do kabinetu, sáhnout na topení jestli nespí, nechat zavonět kafe, od psacího stolu odsunout starou ohýbanou židli tak, aby nohy dosáhly na borový špalek a ztišit se. Mám z hlavy radost, naučila se na takové chvíle "slyšet". Ví, co má udělat, co se po ní chce. Ty 4 stěny jsou plny všemožných věcí a obrázků, pod sklem stolu přání od lidí, z nichž někteří už ani nejsou a už se rozbíhá "film". Stojím v zátoce ledňáčků a poté jindy a jinde na rozbité cestě od Žehuně. Vzpomínám na slavíka, kterého jsme u Bydžova nemohli chytit a nechytili, na návštěvu u mladé Divoké Orlice. Na polské nezapomenutelnosti se slavíkem tmavým, na Litomyšlsko. I na místa, kam jsem ještě nejel, na Jizerní Vtelno, kam se moc omlouvám a taky k Poděbradům. Třeba se ještě povede. Nezlobte se, prosím. Nemůžu utrhnout času už víc.

. (Tečka)

7. října 2017 v 7:11 | Pavel Kverek
Nadpis více než výmluvný. Skončilo snažení, výstava zahájena.

Jdeme Šrámkovou Sobotkou, mírně prší, náměstí se leskne. O holi místní básník stoupá po schodech a podává mi ruku.
Známe se dávno.

V knihovně, kde besededujeme, je teplo a útulno. Vzpomínám na čas, jak šel, jak prošel. A v autě pak cestou domů se do hlavy vtlačil díl druhý, takové pokračování - kolik ho ještě bude? Budu si přát, jiného nezmohu.



Děkuji všem.

Ve dveřích večera

6. října 2017 v 15:05 | Pavel Kverek
Tak už jen pár hodin a v Sobotce otvíráme!

Výstava visí, je rozložena, nainstalována chcete-li. Obsah je bohatý.


Ale ta galerie jedna sobotecká, ta si řekla o víc! Ještě místo na zdech, ještě se mi to nezdá dost dobré - Pavle, sáhni do tašky. Mám fotky navíc, samozřejmě. Z klipu vyklepávám jakousi starou výstavu a beru si tedy ještě dva. Nezdály se ty prostory, ale troufají si.

Vezu i "scénku", tradičně a něco k zalistování na stolky. Scénkou myslím výjev, tentokrát z čižby. Stará dřevěná ptáčnická klícka s kapsičkami na vodu krytá lískovím, uvnitř vězněný slavík a kolem plno smyček z žíní. Surovost na entou! A na větvi popisek, o co jde, aby lidi věděli.
Dole v chodbě sítě na zdi docela všelijaké, sklopky starých chytačů, dnes málem primitivní - ale pozor - nachytat ty pastičky uměly! Co jim tehdy zbývalo, měli, co bylo. Dnes stačí k licenci peníze a ty nejkvalitnější sítě japonského typu třeba až ze zámoří jsou vaše. Na jaké si vzpomenete! Dříve se pletly, očko po očku. Síťovaly. A otcové zakladatelé je měli pýchou ve veliké péči. Mám doma pravá pletená tenata - chytací síť, ale ta nevystavím, mám o ně strach. Dostal jsem je darem. Už ta klícka je odvaha, ale personál nepamatuje, že by cokoli zmizelo. Zas to mít doma po šuplíkách, to mi je málo.

Víte, co před takovou akcí, když už je naladěno, je třeba ještě udělat? Zavolat znovu těm, kteří na vernisáži promluví. Obě osobnosti potvrdily a to vám všechno dodává nálady. Bude to zážitek, téma je poctivé.
Mám pár vět k tomu také, jsem po slavících hráčem hned číslo dvě. To není špatné pořadí. Promluvím, a vím už jak. Není to pro mne vůbec složité, divili byste se možná. Vždyť tou krajinou hned na výstavu projíždím a dobře tam vidím oba ty palce, jak mi je drží, aby to dopadlo. Vždyť nesu na trh i kůži její!

Kdo nemohl se do Sobotky vydat, natáhněte si budíky s připomínkou v mobilech na osmnáctou, to otvíráme.
A už jsem se ptal milé paní knihovnice Magdy, jak nás tam dlouho nechá. Neodpověděla špatně.

Tak hezký čas.