První ze stezek

14. října 2017 v 19:38 | Pavel Kverek
Tak ještě jednou věnuji prostor dolnobousovským naučným stezkám, teď první z nich. Má jméno Okolo Klenice za hrou a poučením. A hned jedno zaradování - představte si, že dodnes nikdo mobiliář nepoškodil ani na jediné ze zastávek! To jsem nečekal. A vůbec neplatí, že by neměla návštěvníky. Poznám to podle otisků v blátě a taky ty lidi potkávám. Ono chvíli trvá, než zkontroluju stav místa, vyseču trávu a ostříhám větve, co místy vstupují do expozice. A ještě podle jedné věci to poznám, ta je mi nejmilejší - podle vyšlapaných míst vzadu za tabulí tam, kde děti řeší úkoly. Proč bych nenapsal, že záměr vyšel, okruhy mají komu vyprávět!

Tato stezka je dlouhá a oblíbili si ji hlavně cyklisté, je sjízdná. A další postřeh a radost současně - není tam nepořádek, i když jsem vychystaný, odpadků mnoho neposbírám. Pokud bych měl říct na sebe po pravdě, co mne při procházce napadá - témata bych s chutí doplnil. Pro toho, kdo jde prvně jsou jistě k zastavení, kdo chodí opakovaně, dívá se spíše už kolem, co se kde událo.

Probíhá tah ptáků a motýlů. Do toho k zemi sletuje listí, koruny topolů jsou už holé. Zaujmou rudé šípky růží, co ještě nedávno kvetly. Kde zůstal ten čas?
Zastavil jsem se u dráhy, po které vlaky jezdí už málo. Děje se tu malý přírodní zázrak. Galská růže z původního stanoviště se za pomoci ptáků či nějaké kuny rozšířila do míst vzdálených, v létě tam kvetla a voněla, co síly stačily. To je pro mne vždy neskutečnost, znovu a zas se potkávat s ohromnou vůlí po životě! Jak nakažlivé. Rozložila se v kamení, droboučké šípky se zase už nabízejí, chtěly by svézt.
Hned vedle je pole, kde jsme sbírali acháty a protože se nebojím pozdržet a umím ztišit, vidím ty otisky v hroudách od klukovských bot. A kapsy ublácené, plné nadějných kamínků, než voda vše dorozhodla. Kdybych chtěl, najdu si jeden i dnes. Nezapomněl jsem. Stačí mi ale dívat se přes vousoví mrňavé meze a vědět jen, že pořád tam jsou.
A hned o kus dál Klenice. Práce má nad hlavu! Červenský rybník se chystá k vylovení. A voda musí pryč. Valí se krajinou k Svobodínu, kde naučná stezka pod Formankou prudce otáčí. V místech, kde jsme letos pro rozhlas objevili prvního slavíka. A už před tou vrbinou stojím. Tajemná, jak byla, když jsem jezdil čekat a dočkal se. Proč slavík přiletěl první sem, k tomu klíč nenajdu. Nepotřebuji ale, zchudl bych o báječné vyhlížení. Kde bude příště nejčasnější? Nikdo to neví.

Projíždím podle zastávkového místa nahoře v lese a tady se vždycky opotím. Kotvit se muselo ve skále, když jsme chtěli místo exponované, byla to dřina.
A poslední v servisním okruhu je nad tůněmi. V rohatských Horách. To místo mne tolikrát překvapilo, že jsem mu neupřel účast na stránkách knížky o slavících. Se svojí studánkou, mateřídouškou, záblesky hořících svatojánků, tikáním netopýrů a s lesním paloukem uprostřed boroví, kde dávného jara sóloval slavík. Však je k tomu i příběh, jeden z archivovaných. Z jediného šípku, vyčáhlého tím šerem do vysoka. Tam seděl a nešlo uvěřit. Kdyby byl nezpíval, nikdy bych takové místo nenavštívil. Jsou věci, které i protřelého chytače za uši vytahají. A nevadí, že se mi stává dodnes. Připomínají, abych se nepnul nad znalostmi. Říkají: "Pavle, vyškolíme tě, kdy nás napadne!" Já tomu věřím.

Posekal jsem v pobřeží tužebník. Zavoněl během zapotácení, než padnul k zemi.
Kolik jiných podnětů k vnímání kolem tu je. Ta krajina je obyčejná. Obyčejná až neskutečně. A tak mne napadá, zda právě tím není výjimečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama