Listopad 2017

Když musí se končit

30. listopadu 2017 v 20:24 | Pavel Kverek
Sbalil jsem výstavu v Sobotce a nakonec musím říct, že se vydařila. A podobně to vidí i hostitel(ka).

Děkuji všem, kteří jste přišli a přijeli. Děkuji osobnostem z vernisáže, děkuji paní Magdě za pomoc s uložením materiálů.

Kniha ohlasů mne nalomila, věděl jsem to, protože tak bývá. A to jsem si říkal, že se nedojmu. Jsou tam znovu nádherné ohlasy a jsou velikou podporou. I závěrečné poděkování z knihovny tam vepsané.

Nechce se mi vše sem kopírovat, nesluší se to, ani nechci dělat výběr. Co udělám, že anonymně dám pár úryvků - to sem pověsím pro představu. Jak to lidé vnímají.

Tak třeba: "…Vidět přírodu Vašima očima musí být nádherné."
Nebo: "…Škoda, že jsem nebyla na vernisáži, o které jsem slyšela."
Jiné: "…Tvoje nadšení je nesmírně inspirativní."
A ještě aspoň jedno od školáků, ať jsou zastoupeni: "…JE TO TU BOŽÍ."

Slavíci v dnešním odpoledni Sobotku opustili. Galerie Na schodech se chystá na vánoční svátky.

Ještě jedna informace z prostor výstavy. Zaujala klícka starých ptáčníků s žíněnými oky kolem a uvnitř s "volavým" slavíkem (v našem případě vycpaným). Často se takovým ptáků oslepovaly oči, protože volání k obloze směrem k druhům bylo pak intenzivnější. Čižba je dnes už zakázána a nutno říct, že tyto kruté praktiky patří víc do Středomoří a k časům už opravdu dávným.

Krajina severovýchodního Mladoboleslavska je hnízdištěm pro slavíky tradičním, i když tady rozšíření končí. Vždyť už nad Sobotkou se povrch pozvedá k horám, uzavírá a temní a to pro slavíka není.

Představuji krále pěvců veřejnosti i proto, abychom si uvědomili, že o něj docela snadno můžeme přijít. Že přijdou časy, kdy tady nemusí být. Strašná představa.
Vždyť jsem si je vybral i proto, že pějí za humny, že je mám blízko.

Ještě se vrací, ještě se netěším marně.

O zastaveném čase

29. listopadu 2017 v 20:57 | Pavel Kverek
Ražice - nádraží!

Vyrážíme exkursí k Řežabinci.
Je listopadová sobota samého konce měsíce. Nikdy jsem tu takhle pozdě nebyl, podzim tady neznám.

U pozorovací věže známé tváře v roli průvodců. A Karel říká: "Pavle, je tam ten tvůj slavík". Nechápu, co má na mysli. Až pak jsem vstoupil a uviděl zapomenuté. Opravdu, zapomenuté.
Je z léta 2006. I když čas letí, tento obrázek jej zastavil. Stojím a žasnu. Dvatisícešest, Pavle..

Tak tady je.


A tady jsou oni, na táboře 2004 a 2006.
Karel Pecl a Jirka Šebestián. První založil - a roky vedl, druhý v tom pokračuje.



Na další jsem já, kroužkující krahujce.


A přicházející.


A pak ještě záběr na část tábora.


...

A teď se mnou pojďte zavzpomínat.

Je prázdninové ráno a čeká se návštěva. Karel - jinak mu tu od nejmenších po dospělé nikdo neřekne - pozval rozhlas. Přijíždí průvodkyně pořadem Periskop Milena Lukavská a s ní zvukař Jindra Jeníček.
Kemp dostal pro vysílání přezdívku Pytlíkový tábor, kroužkuje se modráček. Milena Lukavská k houfu vznáší nad mikrofonem dotaz, kdo uhodne, kolik modráček váží. Byl jsem hostem a mluvit do toho nechtěl. Když kolem "vystříleli munici", Karel mne vyvolal, že máme specialistu. Říkám tedy - třináct gramů. Karel bere Pesolu a hlásí: "Třináct a půl gramu! Tričko rozhlasu vyhrává Pavel Kverek!". Víte, co chci říct? Že doba byla jiná, neukecaná, serióznější. To tričko mi z ČRo II - Praha opravdu přišlo, mám jej ve skříni.

Bývalo tam krásně a tehdy u nás husy ještě nebyly, jako dnes málem na každém rybníku. Když klíny těch, které nepelichaly, přilétaly na rybník za hlasitého kejhání, byl to zážitek! Pak jednu mladou kluci přinesli k okroužkování, myslím, že to byl v rubrice pro kroužkování v místě nový druh.
Dneska je všechno přísné, byrokratické, dobrovolnost decimující. Jen pár nadšenců v jakési rotaci ještě podobné umožňuje.

Nemám fotku Mileny Lukavské, než tuto z výstavy při čtvrtstoletí se slavíky, kdy pro rozhlas téma komentuji.


Natočili jsme toho potom spolu docela dost, třeba slavíky na Budách, ale to by bylo na další vstup.

Slavíkům vděčím za mnoho, i za podobné lidi, jako je Milena Lukavská.
Periskop pro děti už se asi nevysílá. Nevím.

RADOSTI V PÍSKU

27. listopadu 2017 v 18:41 | Pavel Kverek
Nebude dnešní text o bábovičkách, ani dálkových pohledech k dětství. Pojednává o víkendové ornitologické radosti na jihu Čech. O ceně pro slavíky.


Na fotce slavíkům gratuluje Jirka Flousek a hned bych mohl začít psát o krkonošském chytání modráčků, o jméno zavadím-li.
A za ním Zdeněk Vermouzek. Kdybyste jeho neznali, tady se na něj podívejte:


Foto: Zdenka P.

Znám ta místa dobře díky ornitologii, mám tam přátele z časů.

Řežabinec a Řežabinecké tůně, jen co to dovyslovím, už mne proud času vede k návratům.
Zas vezu syna na nejvyhlášenější ornitologický tábor ke Karlu Peclovi. Pro holky a kluky prostě Karel, ale s respektem: "Karle, já si skočím s klukama do Ražic, jo? No, neskočíš, kolik ti je? Sedmnáct. Takže neskočíš!"
Jak jednoduché, a bylo po pivečku!

Z časů daleko dávnějších mne Karel zval k návštěvě, zažít to tam. Povedlo se a pak ještě a zas. Pomáhal jsem ve skupinách, bavili jsme se o určování těžších druhů.
Ukazovali se tam vzácní lidé, známá jména jihočeské ornitologie a Karel mne vždycky představil. Tak jsem potkal i jméno Zdeněk Vitek a nechat si z židličky k židličce vyprávět o setkání s vůbec prvními hnízdícími modráčky u nás, tehdy při Kladenském Rovném. Jak psáno v knížce Ludvíka Mühlsteina Kde krouží čápi. Však si to někde přečtěte.

Spát na čestném místě v nitru pozorovací věže dole v přízemí a rybník mít večer při otevřeném okně málem na klíně. Usínající, i vstávající. Cítit rákosí i vůni stavebního dřeva příbytku. V plameni svíčky číst knížky z knihovničky, určovací, jak jinak. Vidět u okna můry, jak chtějí pustit ven. A udělat to ve chvilce. Slyšet kroky nočních ornitologů, stoupajících nahoru na pozorovatelnu. Jak rozprostírají celty a chystají se podobně usnout.

Byly to krásné chvíle, ale teď stojím na mostě vůbec nestarším. Pode mnou Otava odměřuje písecký čas. Městu v kamenných dlažbách, zvečera vlhkých a studených. Řeka se třpytí efektem uličních lamp, starý strom v pádu se zachytil o most. Zůstane součástí městské scenérie. Jak je tu krásně!

A nedaleko Putim! Jak nevzpomenout dobrého vojáka Švejka. Haškovy chytrosti a požitku z vysmívání. Zlatonosnou řeku u Kestřan. A kousek dál vltavínová pole! I tam jsem kdysi byl, mohu to dokázat.





Jižní Čechy se do mne otiskly přes lidi z ornitologie. A událostmi ze soboty ještě víc!

Veliký den

26. listopadu 2017 v 15:17 | Pavel Kverek


Jedno poděkování nikde písmenky nezaznělo. K těm, kteří mne navrhli. Děkuji i vám, milí přátelé.

A k ostatním, děkuji, že sem chodíte, i blog byl totiž jedním z efektů, které rozhodly o ocenění právě pro slavíky Mladoboleslavska.
Mají úspěšný rok. Až by se chtělo napsat, že nejkrásnější, ale rozzlobil bych nejspíš všechny předešlé.

Dám ještě dopis, kterým bylo ocenění oznámeno.



Jsou to významné dny života a pro moji "práci po práci" důležité. I když si současně uvědomuji, kolik jiných by mělo být oceněno též, velmi si uznání vážím.

Je mi zesílenou oporou, až budu hájit krajinu. Jsem tím v jistotě, že cesta je správná a mám někdy pocit, jako by sama krajina v mnohém měla prsty.

Stál jsem dnes v jihočeských místech rezervace, kam jsem se vrátil po letech. A když jsem vstoupil do komory pozorovatelny na rybničním břehu, upozornili mne na výjev v mědi - slavíka, kterého jsem tam kdysi hřebíčky přikotvil. Vůbec jsem si to už nepamatoval a v staniční knize byly z těch časů moje nadpisy! I to přispělo k náladě, která nepřichází po každém probuzení a tohle byly převzácné chvíle. Prsty jsem tisknul do kůry letité břízy u cesty a vyčkával, jestli mne pozná. A přišlo mi vážně, když jsem ji stihl vteřinu před usnutím, že o mne věděla.

Příroda si mne popsanými momenty bere už málem celého. Držíme se spolu v prohřáté dlani a nechám se vést.

Je mnoho úkolů, které v specializaci vidím a přibudou další, jak to tak bývá.
Jsou pro mne poznáváním a činí vzdělanějším. Chci dojít ještě dál a momenty současné osvěžují vzpomínky na chvíle dávné i zcela nedávné, z přelomu století. Bylo to vždycky tak vzrušující!

Vím, že každý z vás má stránku, o které víte, že je vám silnou, že v tom jste jisti a že vás baví. Povznáší, obohacuje, záplatuje prošlé neúspěchy, plní a barví příjemně čas.
Přeji, protože vím, jaké to je.

Hezký večer.




Síla fotografie

23. listopadu 2017 v 20:18 | Pavel Kverek
Pro dnešní večer jsem vybral fotografii úplně ze začátků mé ornitologické specializace. Tady ji nabízím.


Uložte si ji do paměti, v pondělí pochopíte, proč se tu objevila právě před schůzí České společnosti ornitologické.

Pořízena je ruským ZENITem, jinak osazeným na fotopušce s třístovkou vyměnitelným objektivem se strašně hlasitou mechanikou světelné clony.
Na obrázku jsou - jak jinak - mladí slavíci, to už vám asi nemusím říkat. První hnízdo, které jsem nalezl a které se kroužkovalo.

Tak začal výzkum letos si připomínající 35 let.
Umím se dívat nazpátek a protože jsem z domu po rodičích stěhoval dnes písemnosti při vyklízení, je moje chuť vzpomínat ještě silnější.

Byla to zvláštní doba.
Málem rozvitý socialismus, mladý naivní člověk v něm stojící po straně (nikoli ve straně), alespoň, že ta ornitologie mne začínala svádět. Byla to změna, než chytat ryby, zalamovat jim skřele a vyhnat je ze šupin škrabkou. Nic proti rybářům, mám mezi nimi dávné žáky i přátele. Ryby na talíř patří i dnes.

Vždyť taky mé první cesty za nimi vedly kolem vody. Tam jsem o nich věděl.
V Bousově byly tři páry. Hnízda jsem měl pod dozorem všechna. Sedal jsem v ústraní a zvykal si na trochu jiné čučení než bylo to směrem k splávku. Bavilo mne to, bavilo hodně. Netušil jsem, že se dá tolik vypozorovat, tolik zažít. Byli to ptáci nadmíru vzácní, to jsem věděl. A pak, když se vylíhla mláďata, přijel na ně do hnízd kroužkovatel. Miroslav Medek od Turnova. Byl a dodnes je to velmi tichý a slušný člověk. Zářil tehdy nadšením, že mohl kroužkovat mladé slavíky a že jich bylo tolik.
A teď se přiznám k něčemu, co nikdo neví. Když tehdy Mirek na kole odjel, z jednoho hnízda jsem jedno poloopeřené mládě vytáhl ven a dal do čepice. Potřeboval jsem si prohlédnout ten lesklý ornitologický kroužek s písmenem a číslem, hlavně však nápisem N.MUSEUM PRAHA! To bylo tak vzrušující, kolik jsem toho o kroužkování četl.
Za chviličku už ale šel mladý slavík k sourozencům, kopřivy jsem zakryl pečlivě a mohu říct, že mladí do života vyšli.

Další rok už jsem v květnu měl kroužky na šňůrce vlastní. Slavičích rovných třicet! I tam byl vznešený nápis instituce, která i mne povolala do svých služeb. Netušil jsem - ani nemohl, co všechno mne čeká do konce století, co přijde v tom novém..

Třicet pět let.
Tisíce slavíků.
Stovky vzácných kontrolních odchytů a jeden jediný vztažený k zahraničí!
Dnes se nad tím usmívám, ale byly chvíle, kdy jsem se hodně těšil na nějaký signál o těch mých svěřencích. Vždyť ti, co kroužkovali čápy, vlaštovky, nebo ledňáčky, těm výsledky chodily! Přestal jsem na to myslet, zase to zařídili slavíci, aby to nebolelo. Vraceli se domů co to šlo a já nestačil opisovat čísla z let minulých. Neuvěřitelné! Taková věrnost. Začal jsem bádat nad tím a neřešil, kam odlétají a kudy táhnou. Šťasten, že je mám zpátky, že jsme se s kopřivami dočkali.

Začal jsem na konci 80. let rozšiřovat rajón a pronikal na Bakovsko, tam zejména. Slavíků tam bylo víc než u Klenice. Musel jsem přivyrobit chytací sklopky, sehnal první síť provenience NDR, úrovně podobné k jiným asi jako měl Trabant. Ale i trabant lidi převezl a moje "Zetka" chytala! Obarvil jsem její šílenou stříbrnou barvu Duhou na textil barvy černé, dvakrát sepral jak džínsy, aby "pustila" a už šla na klacky! Neulětel mi ani bažant. Tak byla pevná. I ten dostal kroužek samozřejmě.

Jezdil jsem na kole, starém policejním po četníku Hlavsovi. Mělo silné pneu a mne to vytrestalo. Když jsem u bažantnice pod Studénkou uviděl čerstvě vylétané mladé ťuhýky šedé a uvědomil si, že takové kroužky mám doma v šuplíku, kolo jsem otočil a upaloval k Bousovu. Ano, všechno jsem stihnul, i mladé pochytat rukou, ale večer k cestě domů jsem musel nad sedlem stát.

Čas utekl a utíká ještě rychleji. Komu za všechno poděkovat, že můžu dělat konečně co se mi líbí. Jen to, co mne baví a žít tolik nádherné dny.

Rok 2017 bude pro mne a moji ornitologii významným do posledních dnů roku, tak nebývalo.

Příběh zaujal

21. listopadu 2017 v 18:55 | Pavel Kverek

Na tomto webu se objeví brzy článek o ťuhýkovi obecném od nás z Mladoboleslavska, ze Škodovky. A podle autora v něm budou využity i citace tady z blogu.

Ano, je to zajímavý příběh a vy asi nevíte, že pokračuje.
Ťuhýk byl pozorovatelem v místě shledán i včera ráno sedící na svém oblíbeném keři. Přineslo mi to radost i obavu. Ukazuje to především na šetrnost odchytu pro okroužkování, že mu nevadil ani pobyt deset minut v ruce kdy se na své zimoviště jen koukal přes prsty. Že neodletěl.
Ovšem to, že neodletěl je současně i problém, blížící se. Pták se zatím vypořádává s ochlazením k nule, potrava v místě je. Nevím, jak to tam vypadá po předešlém přízemním mrazíku s korunami stromů a hlavně s keřem k nocování, jestli už listí neopadalo. To bude další moment pokusu o přezimování druhu, který měl být už dávno docela jinde.

Dobře, nechme napsané stát a pojďme si to říci jinak..

Není to dojemné a plné statečnosti? Zjištění místního ornitologa Gedeona K. si velmi rychle našlo cestu snad ke každému, kdo se o ptáky v republice zajímá! Ťuhýk je sledován a "sdílen". Měl by ovšem hned zítra od železniční vlečky odrazit a upalovat k jihu. Jak jsem napsal v jednom z komentářů jinde, pozdě ještě docela není. Budu si to přát, i když vědci vidí v pobytu příležitost pochopit mnohé ze života druhu. Sám objevitel se už pomalu chystá s rukou na "záchranné brzdě", poskytnout pěvci umělé dokrmování. Nebyl by první, podobné funguje v případě zimujícího zedníčka skalního na Karlovarsku už několik let.

Uvažme, že už odlétají i otužilí rehci domácí. Zmizeli konipasi bílí, táhnou červenky a střízlíci.

Další verše pro ťuhýka, byť čím dál známějšího, chystat nebudu. Byl bych rád, aby Škodovce konečně zamával. Kroužek má, kdyby se cokoli přihodilo, je šance se to dovědět.

Pojďme mu přátelé slavíků držet palce. Rezavý je podobně, i srdce neméně odvážného, jako cestovatelé naši.


snímek: V.Železný

Pojďme od dnešní noci, zpravodaje na birds.cz máme.

Úklid po sezóně

20. listopadu 2017 v 22:27 | Pavel Kverek
Je po půlce listopadu tedy před zimou, a protože ve zdejší krajině sníh bývá později, dá se v přírodě třeba uklízet.
Zažil jsem úklidových akcí v přírodě dost, už na ně nechodím. Ale uklidit Slavičí háj, to mne nikdo pobízet nemusí. Není té práce příliš, odpadků už moc nebývá. Většinou je v cestě závora a vpředu sběrný dvůr. Spíš se v křoví objevují odpadky staré, které zem tak jako vyvrhne. Je to takové retro-procházení, mnohé plechové obaly se dávno už nepoužívají.


Kdybyste nevěděli, co je to za rostlinku za kamenem, je to mydlice lékařská. Pěkně v létě voní a od středověku je využívána v duchu svého jména. Tedy i příjmení, protože jí lze též léčit. Hlavně ale u té tabule báječně voní, každý rok o to setkání stojím. Zvláštní vůně.

Je tam hezky a to i v čase, kdy je většina ptáků pryč. Slavíci skoro u cíle, zpěvní rákosníci zdaleka ne. Velmi rychle do té krajiny vkořeňuji. Všechno, co tam je, patří tak trochu nám. I ti slavíci.
Řekněte jak je možné, taková vůle po přežití! Loni jsem kolem lavičky prvně vysekal trávu opravdu na nízko, aby se nám tam pěkně posedávalo. A letos mnohde vzešel jahodník. V sběru těch několika plodů mne předběhli ptáci, ale což, jsem přeci v parku ptačím, jak bych měl protestovat. Jsou to kultivary z bývalé ekoplantáže, kde jsou světliny v třtině, tam se místy drží.

Dalším překvapením - a že jich ještě bude! - je vysoká vlhkost země v tomto čase. V létě hlína praská, teď se pode mnou houpe. Zvláštní. Je mi už jasné, proč tam bývá tolik prvosenek petrklíčů. Doslova záhony - další léčivka. Věříte na léčivost bylin, nebo v tom vidíte šarlatánství? Já v tu sílu věřím, mám to vyzkoušeno. Uznávám, že velkým podpůrcem je psychika, měli byste prostě věřit. Upnout k tomu síly. To máte podobně jak s tichem, které léčí. To téma je obšírné a mnohdy zneužívané podvodníky, kterým jde spíš o provizi. Jsou ale jiní, skvělí. To je jako se vším mezi lidmi, jen je vám líp, pokud hlupáků potkáte co nejmíň.

Místem nyní protahují k jihu kosové. Drozdi už jsou pryč, tedy ti zpěvní. Kvíčaly v jabloních pobývají, cvrčaly jen tiše sebraly pár hložin a už jsou někde blíž jihu. Kosové ale táhnou nápadně. Po ránu a večer je to vidět nejlíp. Jde především o mladé ptáky a též obyvatele lesů. Ti ještě odlétají. Kos byl totiž dříve přísně lesním ptákem, to zřejmě víte. Je smutné, že se jich od moře mnoho nevrátí postřílených. Běžně se tam loví. Teď si tady v naší zastávce hledají potravu i denní úkryt a jen co se setmí, poletí dál. Krásně na nich poznat úmysl. Přeletování z místa na místo mezi keři je nízké, takové oddechové, ale jak se zvednou do výšky, už míří za obzor. Tah ptáků fascinoval lidi odedávna. A já nejsem jiný. Je zvláštní ten smutek z opuštění, ale dobře vím, že za ním přijde radost. Z návratu. Jarní tah tu není tolik vidět, je rychlý. Zas si ale mnozí zazpívají a tím prozradí. Zapisuji druhy z místa. Které hnízdí i ty, které jsem zastihl na průletu či záletu za potravou. Bude to jednou čtení dost zajímavé.

Půlnoční lidé

19. listopadu 2017 v 23:12 | Pavel Kverek
Teplo, obloha plná hvězd.
Dvanáctý den srpna sedmnáctého roku nového století.
Zbujelé traviny ptačího parku při východním okraji města na Klenici se nehnou, je bezvětří. Noční hmyz rozezpíval traviny, táhne k půlnoci a mezi jabloněmi se už formují lehounké sítě. Tým kroužkovatelů přijel na slavíky.

Pevná lavice pod vitálním štěpem ještě vydechuje teplo odešlého dne a láká k usednutí. Pro nedostatek času zeje prázdnotou. Už stojí v uličce v travách skládací stolička a na ní aparatura k nalákání ve výšce táhnoucích slavíků. Sem k okraji Polabí sletují od Jizerských hor na cestě k Šumavě a dál. Budou lákáni k zastavení a označeni. Od východní paraboly Rachval Slavičí háj požitkářsky polyká vzlínající vůni suchopáru, němé figury netopýrů stříhají tmu. Po práci se lidé sesedají k představám, těší se, co bude. Štěkot psa znejistěného v dálce podivnou aktivitou nakonec utichá a uměle zpustlý kout bývalé jahodové ekoplantáže koštuje z poháru léta. Ve směru k náměstí se podsaditou postavou tlačí do obrazu chrám svaté Kateřiny, rozeznat jde i komolý stožár fabriky. Tam někde kousíček za ním do noci blýská bousovské moře. Splavu širokého jak nemá z rybníků v okolí žádný. I pro tento maják noční krajiny je u sítí opodál šance k nachytání. Metoda lákání je čerstvá, ve fázi testování. Povede se ptáky z oblohy přilákat?

Letní noci jsou krátké a než člověk stačí užít z toho šarmu, zvolna končí.

Obzor vysoko nad Sobotkou začíná světlat, přehrávka zpěvů se ztišuje, za chvíli poznáme, jak moc jsme úspěšní. První kosové z provizorních zastávkových pozic přeletují do bezpečí keřů, a hned jak se rozední, začnou snídat. Ve vrbině za potokem se ozval hlas, který znalým ohlašuje šanci. Hrdelní mlaskavý zvuk několikrát zopakovaný patří slavíkovi. Podrážděný zpěvem z umělé produkce tak, že jen co se denní světlo ukotví, za hlasem vyletí. K sítím. To od cesty už jiný přilétává! Lehké tyčky se třesavě zhouply a síť ptáka drží. A hned se otřásla znovu ze strany druhé. Nad ránem zlákaní ptáci právě přilétají.


Tak to chodí o nočních odchytech slavíků.

Připomínka je poděkováním nadšencům, kteří ponocování u sítí věnují čas. Jsem si jist, že za několik málo let staneme znalými v problematice, kterou doposud v tajemstvích držela tma. Dokážeme číst slavičí odlétání. Ptáků, kteří jen před nedávnem se zvedli kdesi severně a s taktickými zastávkami i několika hlavními se stěhují do zimovišť. Ptáků, kteří jen za "pár chvil" poletí už zase nazpátek. Kvapněji, rovněji, nedočkavě pod knutou potřeby přežít.

Proč mladý ťuhýk nikam nespěchá?

17. listopadu 2017 v 21:31 | Pavel Kverek
Přišly mi fotky od Vladislava Ž., fotografa, byl s námi u odchytu.
Dobře, že jsem ho požádal též o detail rozfouknutého břicha ťuhýka. Ukazuje se po podrobném prostudování kondiční problém.

Břicho by v tuto chvíli mělo být vyduté s vypnutou kůží a viditelným (žlutým) podkožním tukem. Ptačí hrudník by měl být dokonce zaoblený. Situace zdejší ukazuje spíš stav po dosažení zimoviště. Pták je vyhublý, kůže volná, tuk žádný. Takhle se na jih cestovat nedá. Ukazuje se, jakoby vlivem nějakých potíží o kondici přišel. Být musela, proto ta vytahaná vrásčitá kůže.


O ptácích vychystaných k dlouhým přeletům mezi hnízdišti a zimovišti se ví, že pokud nestačí okamžité tukové zásoby, křídla zpracovávají i svalovinu. Též srdce je potřebou dotčeno, až může dojít k vážným problémům. Proto slouží zastávky, kde se ptáci třeba i měsíc zotavují. Taková hlavní je pro naše obecné slavíky za mořem v Atlasu, zadržující migrující ptactvo před přeletem nehostinné pouště.
Angličtí kolegové poukazují na to, že právě třeba chránit i zastávková místa, nejen hnízdiště.

Náš ťuhýk má nějaký problém. Může jít třeba o parazity v trávicím traktu. To se může upravit, anebo taky ne. Jinak je při chuti, průjem nemá, potravy je pod keřem a v nízkých trávnících (zatím) dost. Vyjde-li slunce, loví ještě hmyz klasicky ve vzduchu.
Nemá-li člověk příležitost pro specializaci věnovat se jiným druhům a naskytne-li se náhodou šance jako tady, žasne nad mnoha věcmi. Zejména nad skvělým zrakem.
Ťuhýk hlídkuje na větvi (většinou nejvyšší) aby vzápětí zamířil šikmým letem třeba do dvacetimetrové vzdálenosti a z trávníku sebral potravu. Místní kos prý podle pozorovatele Gedeona K. velmi nelibě snáší neočekávanou konkurenci, ťuhýk se totiž netradičně věnuje i chytání žížal! Proto jeho zobák vypadá, jak ukazuje obrázek.


Ať už to s ťuhýkem dopadne jakkoli, máme výjimečnou příležitost sledovat ptáka v chování "na zimovišti".
Našel si úživný okrsek, pozorovací stanoviště, místo k bezpečnému přespávání, okoukl lidi, zda od nich nehrozí nebezpečí (až na chytače, toho podcenil, ale i on ho po chviličce vrátil pokračovat).


Našel si místo, kde je hmyz po ránu, kde na poledne, dokdy je třeba se před setměním nasytit.
Při odchytech jsem dobře viděl, jakých všemožných strategií, které od 4. října vyzískal, používá.
Odlétá i na vzdálenější řadu bříz, kde se to hemží divokými králíky, svým pobíháním plašícími hmyz. Přitom je neustále ve střehu kvůli krahujcům.

Mohl bych tu do rána vypisovat a pro vás analyzovat jednotlivé postřehy. Dokazovat, jak je přírodověda vzrušující a obohacující. Jen jedno je smutné a třeba v pokoře mít to na paměti. Jak zmínili němečtí znalci slavíků kdysi už dávno - z úchvatného filmu evoluce máme možnost vidět každý jen pár jeho okének. A já bych k tomu rád podotkl - za každé z nich jsem nad míru vděčným.

Dotek léta

16. listopadu 2017 v 17:50 | Pavel Kverek
Od 4. října je hlášen ťuhýk obecný z areálu jedné firmy nedalekého města. A Gedeon K. se s ním zvykl potkávat po cestě do práce každodenně.

Tento druh pěvce patří k subsaharským migrantům a měl být dávno pryč. To, že na keři vysedává a (zatím) spokojeně loví hmyz po zemi i ve vzduchu je nejpozdnějším zápisem v záznamech ornitologů. Ťuhýka to zajímá pramálo, jak je slavný, ale potřeboval by postrčit k jihu. Aby se vzpamatoval a dobrodružství okamžitě zanechal. Pohled na něj v parčíku působí nezvykle, jako dotek léta.

Chtěli jsme mu dát kroužek už minulý týden a vsadit na náhodu - co kdyby nám ten prstýnek později v čase ještě odněkud "zavolal"? Nepovedlo se a ťuhýk už potom na červíky nešel. Pastičku totiž před jeho zraky prozradila hladová koňadra. A podobně to bylo dnes u sítí.
Na volném prostranství ptáka s vynikajícím zrakem sítě nechytí, jsou vidět. To dvě koňadry, které protahovaly podle dráhy fabrikou, ty se chytly hned. A jako naschvál, před ťuhýkem síť prozradily. Seděl jen přes koleje v uniformním parčíku na zpola opadané sakuře a přišlo mi, jako by si chytací výjev poznamenával za uši. Asi ano, protože se podle toho celé dopoledne choval. Byl jsem mu s dvěma sítěmi k smíchu. Prostě tam nelétal, a když jsem ho chtěl z parčíku přeplašit přicházením, jen se kolem zatočil a seděl hned za mnou. Pak ptákovi došla trpělivost a odletěl do vzdálených bříz. Rehkové kominíčci tam ještě ve dvojici poskakovali parkovištěm a vypadali spokojeně. Ti mají čas a mohou vzácně i přezimovat. Tady se tak prý děje. Takže ti by pro ťuhýka vzorem být neměli.
V autě jsem se nervózně díval na hodiny a vymýšlel, jak příběh zpracuji. Že napíšu aspoň o tom, jak ťuhýk "zimování" zvládá a jak se chová - vždyť, kdo má kdy příležitost vidět tažné ptáky hluboko v podzimu!
Pak se listí na jedné větvi rozpadlo do stran a klesalo k zemi. Vrátil se, je na větvi. To já taky! Nevím, co s ním. Když půjdu před zraky lidí s visačkou návštěvníka šlapat mezi kosodřevinou v kůře, budu za šílence jako před chvílí. Když to neudělám, mohu se balit, o sítích za tratí moc dobře ví, nikdy se nenechal splašit směrem k nim.
Jdu z druhé strany, rezignovaně. Víc už koukám po lidech, než po vzácném pěvci, který ale najednou dělá chybu. Popolétl na třešničku poslední před budovou, kde už je kolem jen dláždění a lidé s vázankami. Teď, nebo nikdy!
Přeskakuji obrubník, abych dal postupu impulz. Nemohl čekat a vzlétá a dokonce přes koleje! Stará, ultrajemná anglická síť si s ním před keřem poradí, tomu věřím! Vidí ji, vidí na poslední chvíli přec a rád by let pozvedl. Pozdě! K mému štěstí pozdě. To lidem, do té doby poměrně nezúčastněným ještě chybělo. "Návštěva" šedých vlasů a obdobného vousu s namotaným dalekohledem na krku se rozbíhá napříč kolejištěm a už loví v síti.
Trpělivost růže přinesla! Načekal jsem se, ale nikomu neřeknu, že sklopku jsem měl v záhonku už sbalenu a stejné čekalo sítě. Že jsem to vzdával.

Mám ho! Opravdu dotek léta..


Musíme být blázni - my, kteří takto pohrdáme možností v procesu si vydělat peníze na lepší zítřky. Udržet úroveň, to dnes třeba. Vidím to tady málem na každé dlaždici, po níž lidé kvapí s přidělenými lejstry. A výheň má opodál děsivě chladná! Však se k ní vrátím, však oheň rozdmychám a prchlé doženu! A společníkem mi bude radost, radost ornitologická. A hrdost, že když mne kolega požádal, nešlo-li by ťuhýka chytit a podívat se z blízka, že jsem to splnil. On už si ho teď pohlídá a my už potřebné víme. Pták se letos (někde) narodil a je na první své cestě.

Proč nechce dál, těžko rozhodnout. Není úplně vykrmený, nemocný ovšem není. Poraněný? Ani náhodou!
Snad ztratil mapu, snad se nevyzná a poradit nemá už kdo. To vůbec netuší, co chystá počasí, že se vše změní.

Budu s ním už večer v myšlenkách, vlastně už jsem! A vzpomenu zítra a taky pozítří. Asi i v neděli a v pondělí počkám na verdikt pozorovatele. Jestli ho na keři neuvidí.
Pokud jsme blázni, jak psáno výše, pak ale nádherní!

Ťuhýku, ach ťuhýku! Zima bere za kliku.
Neměň svoji Afriku za zdejší zrádnou fabriku!

Netajím se, že bych byl radši, kdyby byl v pondělí pryč.
Poté, co jsme se potkali, záleží mi na něm tak nějak víc. Není pozdě doletět k Bosporu a dál vodním příkopem Nilu, tam už se ohřeje.

Půjdu se večer dívat na oblohu, jestli ta křídla na západním obzoru rozzářeného města nevytuším.
A jak koukám z okna, to už abych šel, začalo to.

Blog doporučuje

14. listopadu 2017 v 20:44 | Pavel Kverek
Obrat "To je moje krevní skupina" je tady na místě, vážení. Seznamte se.


A protože mám v knížce pozdrav pro slavíky, o nichž autor prý rád čte, půjčím si jednu z jeho pranostik - jak jinak než slavičí - a vepíšu ji sem i s tradičním úvodem.


V bezlesém kraji severozápadně od Loun jsem byl na svátek českého biskupa Vojtěcha svědkem krásného trojzpěvu. Na křižovatce čtyř silnic a u železničního přejezdu v obci Břvany společně zpívali, každý ve svém houští na opačné straně křižovatky, tři slavíci. Hlasitě. Teplý večer se blížil, slavíci tloukli, ale lidé chodili nevšímavě kolem.

"První píseň pro potěchu
Zazpívá slavík Vojtěchu"

Splněno a teď, kde možno objednat: cso@birdlife.cz (777 330 355).

Už nedlužím nic a přeji chvíle stejně půvabné, jaké přinesla Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry či Zašlá chuť morušek.
A přeci ještě. Knížky jsme si vyměnili, věnoval jsem Slavíka z dubového lesa.

Buďte blaženi v tomto barevném čase, nevydrží.

Po cestě pořád dál

7. listopadu 2017 v 19:29 | Pavel Kverek
Blog si dal dnes za úkol upozornit na jedno velké nenápadné jméno české ornitologie - František Zicha.


Má kulaté výročí, a to je důvod k zalovení v společném čase dávném i čerstvějším.

Mnoho věcí v ornitologii jsem nevěděl, které už vím. Především chytání v horách. Kde bych k tomu přišel?


Znali jsme se dávno, ale zachytal jsem s ním prvně v Krkonoších na Pančavě tundrové slavíky modráčky.


Nešlo nevidět jeho mistrovství a intuici. Ale co bylo ještě nad tím - nadšení. Je chytač. Má rád kroužkovací bužírky, když z nich hliník mizí a stěhuje se na seznamy. Když kroužek začíná žít! Kleště v prstech dotančí, ale jen proto, aby se ty prsty znovu - po kolikáté už - vydaly vybírat na chvíli zastavené čekající ptáky. Aby dál nečekali. Pak už odlétají, brýle jdou z očí na čelo a pohled směřuje do daleka. K povětří, k noci, k rozednění.


Takhle jsem ho poznal a takhle to plynulo dál. V sedle mezi rozkvetlými hořci, když zkoušel první chytání horských kosů - kolohřivců předzpěvováním.


A ono to šlo! Bylo to pionýrské, ale tam, tam se začínaly rodit zkušenosti dnešní.




Navázal na Šerlich, šlo o volné pokračování dávné akce Balt.
Došel pod sítěmi z nás ze všech nejdál. A ještě půjde. Zas ptáci potáhnou na konci léta. Dvoutisícíhoosmnáctého! Zas až se zajíní, nalíčí na sluky a až to zašustí, bude nachytáno.

Franto. Já a celá naše skupina ti přejeme dobré dny. Dlouho bych mohl věšet příběh za příběhem z časů společného pobývání. A být vděčný za letní slavíky z tvojí nabídky. I ty máš tak dílek v mém slavičím světě natrvalo. I za mnohé nezmíněné.

Sto tisíc kroužků jsi ponasazoval.
Těšil ses na tu magickou hranici, už jsi za ní a jdeš dál. Kdo z nás si dovede představit, kolikrát je potřeba natáhnout síť, kolik jich ponakupovat a za staré vyměnit. Kolikrát rozmávat mačetu, aby vůbec natáhnout šlo. Kolik lístků na autobus v cíli zmačkat a zahodit, kolikrát věřit, že ptáci půjdou.
Jsi pro mne největším znalcem chytání v horách a přestože si mohu myslet, že málo jsem nedosáhl, tebe nedohoním. Ani nechci, je to tvoje místo. Přeji ti jej a přátelé z týmu se přidávají.

Ať tě chytání vede dál po cestě poznávání a spokojenosti.

Program sešlosti

6. listopadu 2017 v 21:45 | Pavel Kverek
Pro zájemce.



A ještě jeden dluh: Podařilo se vzácnou náhodou najít ztracenou fotku (alespoň jednu) srdce zvonu v Kláštěře nad Jizerou, z vyžíhávání. Signum odkrývá letopočet vzniku tohoto srdce. Kolikáté v pořadí to už je, to se nedovíme.


Stopy v železe

4. listopadu 2017 v 22:36 | Pavel Kverek
Nevím, kolik se vás najde, kdo si to bude chtít číst. Tím, jak blog funguje nově a jak některé dopisy vás čtenářů vypovídají, stojíte i o témata "nepatřičná". Jedno takové nabízím dnes večer.

V kovárně jsme před chvílí rozpustili sešlost přátel z éry komunálního politizování a přitom mne napadlo, že bych mohl pár vět k pokladu, který tam čeká na renovaci. K hřbitovním brankám roku narození dávného.

Na obrázku vidíte dílo otryskané do metalova, tedy zbavené koroze i šílených vrstev všelijakých "skleněných" barev - patlanin z reklamy.


Je to po předchozím odstranění částí zničených korozí první krok v opravě. A je hned po předávačce nejkrásnější. Vidíte před sebou práci surovou, jak stála kdysi před kovářem a jeho pomocníky.
Co to bylo za dobu?
Zatím nevím, ale vědět budu, protože hřbitovní doplněk je jistě původní, tedy s výstavbou hřbitova. A to už tak těžké zjistit není, kdy se ukončilo pohřbívání u kostela a začalo v novém.

Přeli jsme se v dílně o ten křížek, zda může být původní, nebo přibyl časem. Teď je jasné podle způsobu zhotovení, že původní opravdu je.


Zatím ne, ale třeba najdu značku kováře, zatím se ukazují jen elegantní značení technická.


A v detailu si povšimněte i vnýtování jednotlivých dílů prostě - radost z toho číst!
Mohlo jít o místní kovářskou dílnu, aby tak.. mám odtud hlavní kovadlinu! Pak podezření porovnám. A kdyby ne, rohatinu mám od dílny druhé. Pokud byli oslovení mistři v místě, musí to vyjít a my se k tématu ještě jednou vrátíme.

To ale není tečka definitivní, tu udělám teď:
Uznejte, jak umění v železe drží staletí. Posledně jsem psal o zvonu, ale tady to není o nic menší. Proč by mělo být?
Kolik lidí v pietě vzalo za kliku té hlavní z branek? Kolik smutku fortelnost zadržuje!
A znovu jsme u toho - Čas! Diktátor nesmlouvavý. Umět se mu tak postavit a porazit jej. Nikdo, opravdu nikdo to nedovede! Ani to bytelné železo!

Na cestě ke ztišení

3. listopadu 2017 v 21:39 | Pavel Kverek
Mladý listopad a události v něm z kalendáře nás přímo vybízejí k nadepsanému.
A půjdeme znovu doopravdy krajinou. Kdo chcete, připojte se a pokud jste zdaleka, najděte si kout podobný.

Zastavujeme zprvu na městském hřbitově u hrobu Alfréda Hořice.


Kolik je času, co tužka v jeho zápisnících dopsala. Ale ptactvo, kterému rozuměl, žije tu dál.

Mnichovo Hradiště je známé ornitologům (a nejen jim) nově i tím, že odtud vyletěl do 17 obrázkových kapitol Slavík z Dubového lesa. A my už stojíme lesu nedaleko. Na hnízdišti náhradním, kam po vykácení míst z knížky slavíci přeběhli. Naproti továrně LIAZ, co stejnou už není.
Jde o okraj silnice na Veselou, zarostlý keři s pnoucími liánami. V sousedství autobusové zastávky. Zpěv slavíka je tu zesílen protilehlou stěnou z vlnitého plechu s předsazeným dřevěným křížkem v místě neštěstí.
Ještě zpěv v uších doznívá a nejsem smutný, že chytrého slavíka jsem ani ve dvou návštěvách neodchytil. Nejsem umanutý šílenec, který by kroužek na noze musel přečíst stůj co stůj. Tak s ním zas odletěl..

Scházíme z jihu města k vodě.

Jezero u Veselé je dalším z hnízdišť, další líhní příběhů! Nevytáhnu dnes ani jeden, jdeme dál k řece. Sem jsem vás chtěl dovést.
Stromy mezibřeží jsou vesměs holé, ale vidím i ty, kterým se nechce, a koruny listí nedají. Vítr má smůlu protože táhne-li od jihozápadu jako posledně, stojí mu v cestě řeka a stromy statné. Ty jej přibrzdí a napomenou.
Jdeme po rybářské stezce kolem jimi povyvěšovaných budek, vedu vás do místa, kde řeku uslyšíme. Pro ticho, v které se každý z nás ponoří.
Slavičí kout tu dostal jméno "V proudech" a Jizera tady přenádherná. Kdo by snad spěchal, nemá mezi námi co dělat. Tady se život přeměřuje v ohlížení, tady se "Já" každého z nás bere za ruku s krajinou. S tichostí velechrámu, nad který není. A řeka zpívá! Tančí i vypráví, a požádáme-li každý jeden o to, potom i doprovází.
Do hor je nedaleko a k soutoku taky. Co je šestnáct a půl desítky kilometrů! Co to je? Málo i dost. Čistých, životem chválících se.

Dávno jsem porozuměl krajině a smím být pyšný. Tohle jsem tenkrát nečekal, když jsem prvně nalíčil u splavu bousovského moře! NÁRODNÍ MUSEUM PRAHA T 303 501. Tak na to nikdy nezapomenu. První slavičí kroužek zavřený rozklepanou rukou. Jenže mne nenapadlo, že u hliníku to neskončí. Sotva tak začíná. Že mne ti ptáci provedou místy obecní samoty, že mne naučí času nelitovat a vyčkat zážitku. Že mne naučí vážit si, jak nejvíc to jde. Domoviny. Jejich i mojí.

Řekla mi kdysi jedna z posluchaček přednášek na U3V, jestli mi stojí za to dělat si mrzutosti mezi lidmi kvůli tomu, co v sobě nepředělají. Vzpomněl jsem si na ni v divadle U Hasičů, když jsem děkoval jiným za hlasy do ankety. Kam že mne vystrkali. Bylo to dojemné a já si vzpomněl i na tu Jizeru. Ne hned za mikrofonem, ale cestou domů. Řídil jsem auto se staženým okénkem. Musel jsem tak mít. Sdělit událé ven, do krajiny. Spolujízdou.
Tam! Támhle v lese jsme tenkrát vlekli vojenské várnice Popovického piva v čase cvičení Štít socialismu. Dva mladí a v lese docela zbyteční tátové. Jak si může nějaký trouba dnes dát do volebního programu tři měsíce povinné vojny pro kluky? Dojeli jsme domů a já to skleněné srdce držel v ruce tak dlouho, až se zahřálo. Cena čtenářů! Tak tohle je odpověď, proč se zastávám. A moc si toho vážím.

Řeka šumí i zurčí. A už vzpomínka jiná! Jen kousek proti proudu.. Ano, kde z Podještědí vstupuje do krajiny voda srdnatých skorců Zábrdka. A ty kapky jdou kolem nás. Teď! Nerozpoznal bych je v spleti jiných přítoků, ale ony se přihlašují a kreslí: Štěpán Rak už má v ruce kytaru, tóny stoupají pod oblouky odřeného kostela Kláštera nad Jizerou. Ohromný zvon nového srdce tluče o dávný plášť z drahé slitiny, zkušený pražský zvoník jej nad soutokem sotva rozkymácel. Skalní sruby Jizery zůstaly v omráčení. Taková událost!
Mám mluvit v kostele k sešlým. Hlas se mi chvěje, nepočítal jsem s tím v životě. Zvláštní pocit.
Loď naplněná k prasknutí, dopisovatelka rozhlasu si mne pak bere stranou. Nejde mi příliš dýchat.
Lidé kostel už obestoupili řetězem podaných rukou. Budou si přát.
Dřevěné žaluzie věžních oken se už zase přiklápějí a jenom řeka dál drží tón vyžíhaného srdce. A bude ho vracet ve vzpomínkách.

Je už čas jít..