Prosinec 2017

Posledních pár vět

31. prosince 2017 v 21:34 | Pavel Kverek

Milí příznivci, vážení přátelé.

Děkuji vám za přízeň, děkuji za slavíky a jejich krajinu. Že s námi jste.
Je nezměrným štěstím poznávat, že zůstává dost lidí "přírodě blízkých", jak vás přečasto tituluji. Bez toho zjištění by se mi chodilo krajinou a po krajinách smutně až vylekaně. Že Naděje oslabuje. Ne, není to tak a to je zjištění všech zjištění.

Dokonale jsem pochopil, kde moje místo a kde mne je třeba. Odkud nesejdu. Má to smysl.

Přeji každému, ať vám vyladění drží co nejdéle. Závazky, byly-li, ať nějak pozvládáte a kdyby to nevyšlo, za rok se líp připravíte, nebo ty obtížnější prostě nezařadíte. Přeji vám štěstí co nejvíc, protože jsou chvíle, kdy je důležité opravdu dost. A přeji vystrašen rokem sedmnáct, abychom osmnáctým došli na jeho konec všichni - my zbývající.

Buďte blaženi a počítejme spolu pro časy další. Třeba hned na jaře o vycházce za ptačím zpěvem! A pište si, kdo máte chuť, tolik času mám.

Nevím, jaký bude rok nadcházející, jako jsem neznal uplynulý na jeho startu. Dneska jej beru. Hodí se mi do výzkumu i do života.

Držte se po vašich cestách, ať příliš netlačí.


Dopisovatel blogu Pavel Kverek


Táhněte pryč!

31. prosince 2017 v 18:54 | Pavel Kverek
Slavíme, už to začalo! Není ani sedm, ale už se ladí. Letos to bude tuším podle rozbíhání opravdu velkolepé.


V zahradě naproti zůstaly jenom kopřivy. Mladé se nebojí a staré jsou po smrti. Srny jsou pryč, zajíc taky, ještě odlétá nakvap splašený kos. Táhněte pryč, vzkazují ruce odpalovačů. Náš je ten konec roku, my Zemi řídíme!

Teď to na chvíli utichlo, je ještě čas.
Najděte si tu příběh o labuti, jak měla nejdřív štěstí po nárazu v Praze do trolejí a podruhé smůlu. To na vysokém napětí. Měla kroužek na noze, proto to vím.

Nevím, co mne čeká o půlnoci v křoví. Budu mít reflexní pásek na ruce, na čele světélko, v ruce zápisník a přes rameno foťák. Tuším ale, že zažiju něco, co netuším. A ráno se tam musím za světla vrátit, k posčítání pomalejších.
Bláznivá věc.

Silvestrovské odpočítávání

31. prosince 2017 v 18:35 | Pavel Kverek
Co jsem tady nesplnil dopsat, nechám novoročnímu předsevzetí.
Text konce roku bude postupně navazující, neplánovaný, ale živý. Což je výhoda proti okolním médiím.
Kdo najdete chvilku, vítejte v starém roce!

Odmlčím se před půl dvaadvacátou, mlha venku se rozpouští, plán se naplní. Vyjedu k Boleslavi. Ne, nedělám si iluze, nebude to veselé, ale projít tím musím. Dělám to pro přátele. Ano, ta krajina na předměstí a život v ní jsem přibral do rodiny.

Vidím z okna, že měsíc je téměř dorostlý a posvítí do posledních chvil roku.

Jaký byl se slavíky? Jaký byl s lidmi? Jaký byl rok 2017?

Především rychlý a to mi je dost už na to, abych se naučil s časem vyjednávat. Nabídnout klidně i "všimné" a počkat, jestli zpomalí.

Ten rok byl krásný, obohacující, jedinečný! Vždyť se v městě na Klenici narodila druhá naučná a zážitková stezka pro lidi. Ve Slavičím háji o pár prstů poporostly větévky budoucích kolébek pro všeliká křídla vytouženců!
A byl taky krutý. Odebral přátel i květy v obou slavičích sadech popálil. Byl nekompromisní, ten právě končící.

Jdu hledat fotku pro pokračování..

O jednom z míst

30. prosince 2017 v 14:11 | Pavel Kverek
Času nám mnoho nezbývá, pojďme se pomalu loučit.

Právě jsem se vrátil z okružní cesty. Poděkoval v Slavičím háji a cestou zpět se stavil tady u nás pod Hrádkem.
Nabízím odtud dva pohledy - na místo vlevo a záběr sousedního napravo. Nad nimi běží hřbet Hrádku a vzadu přechází na Velkou pláň, nejvyšší bod v kraji.
Nás ale zajímá prostor "dole", jde o dva těsně sousedící slavičí plácky, které názorně ukazují, s čím se slavík na Mladoboleslavsku spokojí.


Místo vlevo od silnice je mimořádně půvabné, ale jen k těm, kteří přijdou blíž. Ukrývá skalní blok se strmou stěnou a úzkou průrvou, která pod zemí končí kdovíkde. Za socialismu tam byla i divoká skládka, přístup je dnes omezen a to je dobře. Skládku překryla prsť.


Místo sousední je mladší, slavíci se v něm objevili v konci století, kdy zmohutněly trnkové keře.
Vývoj těchto plácků je dynamický, křoviny jsou vitální, a pokud jim je dovoleno, tak se šíří. Kdysi byla na svahu louka a keře jen linkou na mezi. Dnes louka mizí i s tradičními květinami, než přijde odněkud sekera.

Plácek se skalou je po pravé straně udržován pravidelným průklestem pro elektrovod a to ptáci vítají. V neustále zmlazované pařezovině úspěšně hnízdí a to i slavíci.
Skalní blok zjara odráží ptačí koncert do okolí a poslech právě v těchto místech býval velikým zážitkem. Slyšet bývá až do Kněžmostu. Jen trochu škoda, že v posledních letech zde sídlí slavík nevalného nadání, sloky v jeho provedení jsou chudší, motivy často opakované. A přeci mám radost, když kroužek chyceného potvrdí, že se nemýlím, že je to navrátilec známý.

Ve skalkách na okolí sídlí lišky a tak slavíci někdy vyhnízdí a jindy ne. Liška je opravdu dobrým lovcem.

Výhoda těchto míst spočívá v tom, že jsou neobdělatelná a tak snad slavíci o domov nepřijdou.

Co ještě stihneme

29. prosince 2017 v 20:12 | Pavel Kverek
Posledně byl správce webu rád za upoutávku na stránku, činím tak podruhé, je tam můj příspěvek. Tak si tam odskočte, kdo chcete.

http://avifauna.cz/bezcem-dlouhych-trati

Pak se tu objeví zhodnocení roku. Nějaký souhrn, slibuju už od léta, že spočítám letošní slavíky. Tak to předložím.

Pak by chtělo něco veselého, podívám se po kabinetu.

Pak bude Silvestr a na půlnoc tu nebudu. Budu v houští. Reportáž se objeví prvního ledna a bude se jmenovat S živáčky na útěku. Pořídím ji pobytem na boleslavském předměstí, kde zakotvím přibližně dvě hodiny před půlnocí, přivítám nový rok a budu dokumentovat vliv oslav na zbytek divoké přírody, který se z volné krajiny pro nemožnost bytí přesunul do zelených (v létě) obrazců mimoúrovňového křížení silnic kolem trafostanice, obchoďáků, kruháče, viaduktu a starých sklepů v torzu zalužanských zahrad. V ráji poflaků všeho druhu, v prostředí vhodném pro slavíky, v křovinách obklíčených svodidly.

Tak to je výhled do poslední hrstky hodin starého roku a k jeho přelomu.

Ještě na to dojde, ale kdo sem chodíte a měl byste posledního v posledních minutách či prvního v minutách prvních volno v hlavě, vzpomeňte na mne kdesi v rachotu střel a připálené obloze. Budu fotit a zapisovat. Přemýšlet a žasnout. Bát se i pochvalovat ten nápad. Mám-li o běsu mluvit, musím jej zažít! Nedovedu totiž v tuto chvíli vůbec odhadnout, co zvířata a ptáci příměstského stanoviště vyvedou, co dělali před rokem. Zda poruší nabytou ostražitost a dojdou si pod svodidly k újmě.
Mám pocit, že se mluví pouze o zvířatech domácích, divoká zmíní snad pouze pracovníci útulků, jinak je ticho. Už roky se vychystávám, letos se to stane.

Dám fotky míst, kde to není pro normálního člověka úplně jednoduché, ale jak vidíte, i tam je živo.





A ještě jednu věc letos stihneme, popřeji vám..

V televizi dávali...

28. prosince 2017 v 14:06 | Pavel Kverek
Vítejte!

Ano, toto je moje televize. Za oknem, za městem, za humny.

Čekám, až mi káva nepopálí jazyk a dívám se ven. K silnici. Na štětce, kterou jsem přesně pro tohle na podzim nevytrhl, už sedí návštěva. Vyfotím ji pro blog přes sklo (omluvte sníženou kvalitu obrazu), abych ty dva návštěvníčky nepoplašil.


Myslel jsem si na ně už řadu dní, kde letos jsou.


A věřte, stál jsem tam dobrou půlhodinu. Přál si přerušovaně, aby nikdo zrovna ulicí nešel. Přerušovaně proto, že chvílemi jsem upíjel a to je mi takový pocit, že "mám vypnuto". Jakmile jsem byl znovu v soustředění, už jsem oči popásal.

Vždycky mne ptáci fascinovali. Musel jsem takhle skončit, s kleštěmi, kroužky a v touze.
Já teď nemám čas, musím k výhni, ale věřte, že bych napsal článek košatý, k tomu, co jsem si mohl žít.
Oba stehlíci v namrzajícím deštíku velmi zkušeně tahali semínka. Dovedu si představit tu pohodičku v žaludku každého z nich, která se za chvíli odstartuje. Vždyť tato potrava má v sobě sílu budoucího!

Bavil jsem se, jak oba ptáci se dokázali vystřídat v hlídání okolí. Musí to tak dělat, jinak tu zítra nemusí být, i krahujec má v žaludku potřebu a možná po ránu tíživě vymeteno.
Fascinuje mne řád Přírody i jeho - v mnoha ohledech - přebírání lidmi.

Ti stehlíci se vrátí, potravy je v palicích dost.

Jdu se podívat (i když to dávno už vím), jak šikovně začali semeníky rozebírat od špičky. Jsou chytří, vybavení návykem. A jsou jistě severští, dal bych za to klidně - i to (zatím) nedopité kafe.

Večer se za nimi podíváme v archivu kontrolních hlášení, výsledky mám dva, přijďte.

A ještě poznámka - ty rostlinky před domem v dláždění bych dokázal samozřejmě vytrhat a mít uklizeno, ale všiml jsem si před roky, že i ony mají naprosto dokonale svůj čas. Přijde, co nevidět. V určitém okamžiku se po nich zdejší mikropopulace vrabců - úpolníků může utlouct. Něco jim to neviditelného dává, krom zasycení a tak to bývá v zahradě i s břečťanem. Přijde čas, kdy plody jdou doslova na dračku.


A ještě ten druhý výsledek..


Oba zástihy jsou z podobné oblasti po půli října. Naši stehlíci se zřejmě většinou posouvají na zimu jižněji a zde je nahradí ptáci ze severu.

Byly tři

27. prosince 2017 v 3:24 | Pavel Kverek
Koukám na ten nadpis, jak by z něho šla udělat nejmíň dvě odbočení změnou y/i v prvním slově. Čeština je moc milá a mně pomáhá se slavíky směrem k vám. Vím to. Jsem v tom trošku drzým, ale vím to.

Tady ta "y" nechám tak, protože jen říkám, že jsem vstal brzy a chystám ohlížecí příspěvek. Tak ho sem nad ránem (doufám) připojím.
Blog už zase funguje, to je příjemné.

Chodí vás dost v tomto čase, ukažte se zase..

...

Natrefit čas

Vy to každý znáte podle sebe, jak jste byli ve správném čase na potřebném místě a vyšlo vám to k nezapomenutí.
V zaměstnání, v práci, při nakupování, na houbách, v porodnici, no prostě mnohde.

Bude to o slavících dnes, jistě, ale přeci jen - proč dneska téma Času?

Včera jsem uklízel v poště a narazil na odborný text o keltských kouscích nádob z našeho jezírka. Tak jsem se tím nechal bavit asi tak tři hodiny a čas při tom "zatancování" hrál prim. Kdybych totiž ve výseči mého pobytu tady (míněn život) v tom báječném místě s neskutečnou atmosférou (míněno bydliště) nezarazil rýč v místě staré dřevěné stavby (míněno jezírko) z roku - no, píší patnácté století... ..neměl bych zážitek, neměl bych zkušenost, nesmutnil bych tady kolem, jak jsem se v dějepise mohl snad dovědět víc. To není podstatné, ten můj nářek, dnes to snadno lze dohonit. Takže ve správnou dobu, na správném místě! A ještě by se slušelo připsat - připraven. Protože u mého největšího slavičího objevu (sláva, už jsem v tématu zpátky), mi napsali ze stanice podpůrně - Pavle, štěstí ale přeje připraveným!

Letos byl báječných momentů plný jarní výšlap - Vítání ptačího zpěvu.
Byl v Slavičím háji a staří slavíci se ponavraceli neskutečně. To bylo před lidmi zase emocí! Nu, což, chvíle to chtěla.
To prostě mluvíte nahlas, otáčíte "olítaným" kroužkem na ptačí nožce, čtete k lidem jeho kód a žijete tu přidanou hodnotu v čase. Když akce skončí a odejdou i ti, kterým to nestačilo a pár vět či podání rukou ještě potřebovali, sednete na dubovou lavici pod slívou, opřete záda o ten pětihlavý Pavlův štěp (spolupodporovatel je zahradník), necháte se dotýkat tou kůrou a hlavně podkůřím a odpověď hledáte k otázce: "Co to bylo?" Jak to, že to tak vyšlo a zrovna před lidmi?

Slavičí rok jde dál...
Vy sjíždíte polskou krajinou k místům, kde se slavičí druhy tak tajemně dotýkají, jedete do "školy". Základku máte za sebou, střední jste zmákli taky v nadšení, jste na vysoké. Kéž by ten čas trval co nejdéle. Ne, netrvá. Mozoly od chytací motyčky už se zase vstřebávají, fotky vám pomohou rozloučit se tak nějak vyklusáním. Kolikátý to byl semestr? Stárneme..

Letní výprava ke Kolínu přes Bydžovská zastavení. Nečekanost nečekaná! Klíč nalezený kdysi jen kousíček odtud (Žehuňské týmové chytací léto) pasuje a brána poznání se otevírá. Sítě jsou rezavé po ptačím peří! A zkouškou pro kontrolu? Platí to dál! Co to je za slavíky? Chce se dotazovat. Jsou to ti od jarních polských řek? Nebo od německých? Nebo snad z okolí? Nikdo to neví, zatím. I proto tu jsme.
Ráno po prohrané (hraje se od půlnoci, od jedné či dvou hodin) noci je v napětí, povede se senzace znovu zopakovat? Od ledňáččí zátoky k lánu kukuřice už křídla kmitají. Ano, funguje to!

Léto jde v travách a nechává za sebou čím dál zřetelnější stopu od rosy.
Jinde a v čase jiném, s přehrávkou tvrdší. A v sítích zase houf bloknutých slavičích křídel, jen z větší dálky. Patří slavíkům tmavým a cestu už pořádnou mohou mít za sebou. I hlasy ptačího překvapení v síťoví jsou jiné, hlubší.
Když kroužky zavírám (myšleno do penálu, ty na nohách už dávno odletěly), zase mám v hlavě: "Jak je to možné, rozumíš tomu?". Co to chce říct? Najednou jste na stopě něčemu senzačnímu. Něčemu, co se moc neví. A to umí přikovat!

Vepsaným "oslím můstkem" se odebírám do dílny.
Bude šest, tak - práci čest!

OO

26. prosince 2017 v 15:27 | Pavel Kverek
Nadpis čtěte jako Otázka odborníkům.

Ano, aby na slavičí blog nezanevřeli, měl bych pro ně otázku k zamyšlení. Jde o moderní věc, nemusí mít nikdo obavy, ne žádný ležák, podnět přišel letos a nikde jinde než tady takovou nedostanete. Já se na ni též pokusím ještě do konce roku odpovědět, ale kdo chce, může tím hlavu pověřit též.

Velké úsilí bylo letos věnováno nočním odchytům letních táhnoucích slavíků, a protože to je téma nové, námětů k přemýšlení nastolilo fůru.

Slavíka tmavého jsme tu už jednou řešili v případě zmíněného zahraničního hlášení, slavíka obecného ne. Tam tolik štěstí nemáme. A na něj se zaměříme.


Jak je možné, že tukové skóre tohoročních slavíků, kteří v letních odchytech jednoznačně převládají, je nízké téměř u všech, a pak se objeví jedinec se zásobou výraznou?

A ještě upřesním poměr ve vztahu k věkové kategorii. V stovce nachytaných slavíků obecných odlišíme víceletých do pěti exemplářů s tím, že v doznívání tahu se podíl starších přeci jen mírně zvyšuje.

Tak to jsou už doplňující informace k zamyšlení, kdo chcete, pusťte se před Silvestrem do toho.

Záblesky zmizelého

25. prosince 2017 v 20:44 | Pavel Kverek
Jako přípravu na hlavní silvestrovské téma nabízím mozaiku postřehů.

V záblescích zmizelého ještě uvidím chvíli, kdy jsem opilý pobýval na hodech v Brodě nad Dyjí. Prvně jsem tančil na silnici v štěrku a prvně se nechal hostit vínem pro blízké.
Jindy jsem s ČSOS na exkurzi viděl od Pálavy přiletovat hejna žlutých koníků (Matacilla flava) do lačného Nesytu a slyšel ten jejich hlas. A viděl hlavu dropa v dlouhatánském poli u Znojma.

Taky jsem viděl slavičí louky u staré Metuje a směl si v nich zachytat. V bocháncích keřů.
Kolem Kladrub hledat tmavého slavíka a než slunce za těleso kanálu vlasy své zalomí, radovat se nad překlopenou síťkou. Užívat společnosti vzácného Pavla Žďárka, který mi před smrtí napsal věty, které nezapomenu.
Stát v okraji Týneckých močálů a nevěřit uším nad tím koncertem.
Brodit se vzácnými přátelstvími, jako s Jarkou Klápštěm a nechat si vyprávět příběh z Mexika o životě na vlásku při setkání s hadem křovinářem. Zvykat si u něho na noční telefonáty, protože od protinožců byl na to zvyklý. Gratulovat mu k cetii jižní z Novozámeckého rybníka a roztomile zjišťovat, že emoce zválcují čas od času opravdu každého.

Jít zimní strouhou a hnát před sebou k síti dva horské konipasy, co v podzimu neodlétli.
Zakusit, jak hřeje mrva v holínkách, když mne okoralé polní hnojiště na chytací pěšince najednou podrazilo.
Zažít na výspě vzácné bahňáky a radovat se z toho, že přibližováním uličkou v rákosí se hlasy nezvedají. Vrš zachytala! To jejich vypouštění po okroužkování nelze vůbec popsat. Vzdalování se nad hladinou, pár hlasů pro zapamatování a pak už jen zašumění dálek. A pak je chytnou druhého konce léta ve Švédsku a kroužky k vědcům promluví.

Chození krajinou, které den ode dne o fous víc rozumím.

...

Sedím teď nad seznamy a počítám slavíky z letošních odchytů.
Usedám před plátno a film se rozbíhá. Sedím tu sám, kapesník po ruce. Bude to zasloužené.

Před dvěma lety

25. prosince 2017 v 19:23 | Pavel Kverek
Miroslav Bobek (zdoj Facebook)

Martin Brejška mi poslal fotografii z nedávného mnichovohradišťského křtu knížky Slavík z dubového lesa, kterou napsal náš největší znalec slavíků, občanským povoláním kovář Pavel Kverek (vlevo). Bylo mi ctí o to větší, že přijel i Jirka Formánek. Zasvěcení vědí, o koho jde, vědět by ale měli všichni. Ornitolog, fotograf, dlouholetý vedoucí Kroužkovací stanice Národního muzea a hlavně skvělý člověk. Takový status píšu snad poprvé, ale Jirka i Pavel si ho zkrátka zaslouží.

Fotka uživatele Miroslav Bobek.

Jirka Formánek přivedl konečně na svět knížku Ptačí hnízda. Krásná.

Zvláštní hlášení...

24. prosince 2017 v 12:51 | Pavel Kverek
Ještě jednou přeji hezké chvíle.

Jak člověk tak projíždí hlavu, co ještě má stihnout, čeho nezapomenout, uvědomil jsem si jednu podstatnost. A nebude kalná, to se dnes ani nehodí. Právě naopak, je optimistická.

Občas jsem se "otřel" o zdejší Kněžmost. Ano, mám připomínek dost a hlavně k nakládání s krajinou, vždyť stačí popojet pod Studénku a jste pomalu jak v starém slabikáři. Krajina dýchá. Jiný kraj, jiný...

Ale - pozval si mne před koncem roku (už opakovaně) zdejší pan starosta na úřad k posezení. A probírali jsme věci mnohé. Nejdříve gratuloval k ocenění, věděl o tom.
Můj názor zná a upozorňoval jsem ho, aby se nedivil, až vyjde třeba Bakovský zpravodaj. Že se jen snažím na věci upozorňovat. Dovedu však ale též pochválit, jako třeba močály u Nového rybníku, že zatím žijí. To je sympatické.

Takže - chci říct, že se s radnicí společně bavíme o situaci. Starosta má zájem o mé názory.
Nikdy jsem to tu nezmínil, tak teď to napravuji. A děkuji k těm dveřím, že mi je dodneška nezavřeli.

Napsat tyto věty se hodí pro uklizený stůl roku 2017.

Vložka do knihy

24. prosince 2017 v 0:00 | Pavel Kverek
O loňském dni, kdy si dáváme dárky, jsem to nestihl, letos ano. Kdo si list objednal, dostane jej poštou, zbylí si jej mohou okopírovat.

Knížka o slavících je tím uzavřena.

Záleželo mi na tom a poznáte to. Ten, kdo sem osm let chodí, ví, jak to myslím. Možná, že ani tak dlouhý čas není třeba.

Je v tom doslovu snad více hloubky, proto jej dávám v samém počítání dne, abyste mohli myšlenku ponosit.


Hezké chvíle a nikam už dneska nepospíchejte.

Rozhovor o poledni

23. prosince 2017 v 11:49 | Pavel Kverek
Ještě, že jsem tu upíjel kávu, ještě, že jsem tu byl! Na pevnou telefonní linku (kterou už po republice asi málokdo využívá) mi zavolal pan profesor Josef Brož - Básník kraje.
Dověděl se z Kněžmostského zpravodaje o mém ocenění v Písku ornitologickou společností.

Víte, co mi řekl tento osmadevadesátiletý vlastenec? "Nemá, pane Kverku, nikdo takový vztah ke krajině, jak máte Vy". Ještě, že jsem měl na očích nachystaná víčka. Protože je to vyznamenání z největších. Od člověka, který krajinu nikdy nedal a verši se za ni stavěl vždycky. I v čase, kdy to neměl lehké.
Vůbec nevím, co dál mám psát.

Napíšu už jen, že jsem se hájil k němu a řekl: "Ne, nejsem největším, a pokud ano, vězte pane učiteli, že to mám od Vás. Vy jste mne naučil dívat se k domovině a bez pohybu rukou si sáhnout na srdce".

Byla to nádherná chvilka a ještě, že jsem tu byl.

A přitom hned poděkuji druhému podobnému. Bývalé skvělé knihovnici paní Karle Mikešové. Za mnohé a za ten článek ve zpravodaji: "Děkuji Vám, Kájo, a že se známe takto vespolek i s panem učitelem, není náhoda".

Teď už nejen pro dva jmenované, i pro Vás dávám lístek k roku před námi.

A ještě aspoň větu:

Děkuji vám všem tady na slavičím blogu. Zítra tu bude dárek k Ježíšku, tak si pro něj přijďte. To máte za přízeň ode mne i od těch ptačích ryšavců, kteří už možná v "afrických kostech" cítí, že noci doma konečně ubývá!
A máte to též od naší krajiny, které to v noci o Silvestru půjdu vyznat.

Hezký čas přeji. A tady - pro šťastné vykročení...


O naději

22. prosince 2017 v 9:48 | Pavel Kverek
Do smrti nepřestanu přemýšlet, kde se všechno bere, jaký to má řád a skončím u Přírody.
Poznají ti ptáci tady kolem, že se jim už dnešní noc "natáhne"? To asi ne, jen ti domýšliví. Ale dlouho nepotrvá a uvědomí si. Díky "hodinám" v sobě. Jak uvěřitelné!
Mám rád věci, na které lze najít odpověď a nějaká by se našla úplně na všechno. A já jsem jedním z těch, který se vydal hledat odpovědi zpřesňující, totiž na téma, které na stole dávno leží. Život.

Posedlý jsem "výzkumem" natolik, že od ranní kávy a pohledu z okna mezi opeřence, kteří se pod vlivem nabídky "nějak" chovají a já to chci číst i poznat, přenáším své sklony i na parkoviště supermarketů, kde divadlem jsou lidé. A dál s nimi v košíku nesen jsem až mezi regály, zajímá mne tolik věcí! Je mi jasné, kolik z vás by to chování odsoudilo jako vlezlé a nepříjemné, nepřijatelné společensky, mne ale lákají mikropříběhy.
Vezměte - když vidíte partičku jedněch, jak bravurně vytáhnou peněženku z kapsy jinému a vzájemným přehazováním si (léty nacvičeným) zamíchají situaci jak "na plátýnku", to je přeci událost! Ano, i tady to dopadlo dobře v duchu nadpisu. Kolega jiný viděl (a chtěl ještě vidět) v tom fofru konečnou inštanc peněženky a té uřvané lůze ji prostě z pod suknice sebral. V momentě nebylo v tom místě nikoho, opravdu ne.
A já se dívám tady na dvě sojky, co se naučily chodit na kouli tuku u krmítka, jak jsou prohnané. Jak si s návštěvníky konkurenčními poradí, po materialisticku. "Teď jedou ony!". A v žaludku to bude za chvilku k zaradování. Další chvíle přežití zaobstarány!
Jen co mají dost, vrací se kos, který do té doby vládnul. Už zas je přísný, už zas "jede on". Proletěl krahujec a u požitku není nikdo. Život je přednější, ale jen co zmizel z dohledu a zatímco kos již docela zasycený opatrně vyčkává, jsou tu bojovné koňadry. S křídly výhružně polosvěšenými k ostatním a otázkou - chceš proklofnout hlavu? - "u lizu" jsou teď ony. Výhoda těch "pod nimi" v hierarchii je, že slunečnici musí každá koňadra brát po jednom semínku k rozštípání někde v ústraní, ve skrytu. Modřinky dostaly dědičnou informací - zčásti, a z té druhé zkušenostmi, chytrost a hbitost, v momentě si chňapnou a odlétají. Dole "pod stolem" je v pohodě pěnkava a vrabci úpolníci. Nikam se netlačí, umí se nasytit v zbytcích a popadaném. Mezi to si zařaďte zvonky, někam doprostřed stravovacího pořádku. Ti díky zobákům a stylu jsou úplným kombajnem v krmítku. Ano, sežerou hodně, ale jsou to oni, kdo shazuje dolů partičce jiných. I s dlaskem, který si krmítko rovněž uhájit pro svoji chvíli dovede.
Pak přiletí hrdličky, už zase v páru anebo ještě pořád? V tom se dnes nikdo už nevyzná. Ale je to milé a lidé si toho všimli v příměrech.
Za plotem vidím první čečetky a hýla. Kopřivy dozrávají a to by se tihle návštěvníci pro ně "přetrhli". Krmítko je nezajímá. Červenka se postavila proti Hrádku a dobře ví, že tam, někde tam kde to není viditelné pro nás pro lidi, tam pluje slunce! I tento dar podědila. Vytušit. No a zpívá! To ptáci ke slunci dělají, pokud to náhodou nevíte. A od změny v kalendáři to bude čím dál častěji (viz nadpis).

Je vzrušující bádat nad životem. Jak se vine v periodách, jak zraje v poučeních. Není v tom víc, je to ale z potřebného vše. A věřte - nevěřte, souhlaste či oponujte, platí to i mezi lidmi ve společnosti. Nikam moc se to nevzdálilo a ani nevzdálí. Baví vás historie? Tak se do ní zas na chvilku ponořte.

Beru tady z okna ploštici a nesu na balkón. Je tam teplo, ať se otužuje. Ruka je po jejím sekretu cítit, že ani mýdlo si s tím neví rady. Lidské mýdlo, nedávno vymyšlené? Kam se hrabe na tu praktičnost! Další z taktik všemoudré a časy nepříhodnými otřískané paní Přírody. Mám tu o tom ještě dvě stránky napsat?
A když jsem u těch okenních tabulek tak přibrat invazní slunéčka asijská? Jak ta namyšlená kráska od Ferdy mravence má rodově po pár letech málem na kahánku, přetlačena zavlečenou návštěvou? To by bylo počteníčko! Jak jinak, než dobrodružné, vzrušující, poučné. Možná byste pak i vy koukali víc po těch lidech v hemžišti parkovišť a u regálů a hledali podobnosti třeba s krmítkem. A to jsem se vůbec nedostal k strakapoudí "kovárně" nad kovárnou. Přesně nad oknem dílny v třešňové větvi rozbíjí smrkové šišky pro semínka. Teď zrají a on i křivky to dobře ví. Křivky proto začnou v lesích s hnízděním! Je to možné? Věděli jste to? Tak to by byl příběh z dalších.

Létám v tématu jak "půllitr v nůši", ale chtěl jsem to tak napsat. A když jsem zmínil kovárnu, napadlo mne, že bych měl jít něco konečně dělat. Nálada by k tomu byla, zvědav jsem na výsledek.

Mělo to být dnes něco kratičkého o naději a keltském rituálu k navracení světla. Ale zmínil jsem červenku k odraženému slunečnímu rozednívání tušenému - zpívající. To vyjde podobně. Prostě - zákony této planety, místo pro domov v některém z pásem a především dar života k chviličce účinkování ve filmu evoluce, to je hladce nadevše!
Tak si každý srdíčko na ruce nahmatejte, netrefí-li nás zrovna nějaký ten "krahujec", můžeme zítra (báječně ještě) přiletět zas!

Před svátkem slunovratu

20. prosince 2017 v 19:11 | Pavel Kverek
Než letos k té významnosti nějaká doprovodná zamyšlení, spíše na oslavu přináším vzpomínku.

Je to složité, ale nutím se do rozhodnutí, který výsledek z pětatřiceti slavičích let je největší. A protože jsem zvyklý zadané úkoly plnit, i tady jsem nakonec rozhodl. Největším výsledkem, který mi přinesl i obrovské emoce, ukázal na moji práci i v zahraničí, byl redaktorem vynucený odchyt na předměstí Mladé Boleslavi.
Ono byste to tu někde našli, ale já se pokusím případ osvěžit ve vzpomínkách. Je to mimochodem také fotka v záhlaví blogu.

Pojďme si něco říct o velevzácných chvílích, jaké to vlastně je pár momentů před tím. Kdy člověk netuší nic, vůbec nic nenaznačuje, že za moment se budou psát dějiny.

..Před dvěma dny začal červen, je pro slavíky dobrý rok a ti vyvádějí mladé. Pozor, ještě chvíli je budou dokrmovat a poté doprovázet, ještě jim práce nekončí.
Je tomu tak i na předměstí Mladé Boleslavi, kam mne vytáhl redaktor týdeníku. K reportáži. Nebýt Honzy, možná by mi na předměstí ten rok nezbyl čas. Teď jedu, protože, když chtěl rozhovor, nepoženu ho v luxusních botách někam k polnímu hnojišti u Býčiny.
Mám strach, protože když moderujete pro veřejnost z terénu, pokaždé jsou problémy. Nejčastěji se ptáci nechtějí chytat.

Jedu dřív, než je stanovena hodina setkání, abych zkusil zachytat v klidu sám.
Z kvarteta zelených obrazců na sjezdu z pražské dálnice volím nejbližší vedle obchoďáku. Pod dvěma stříbrnými smrky uprostřed terčíku křovin je kemp nepřizpůsobivých. Nejsou tu teď, možná z obavy, abych jejich pojetí svobody, kdy nemusí už makat, nevtáhl do reportáže.
Slyším za sebou hlasy slavičích rodičů, jak se mne snaží odlákat od potomstva ještě nevzletného. Nenechal jsem se ošálit a oba sklopkou chytil a okroužkoval. Šlo o pár hnízdící prvně, tedy mladý.

V červnu už v prostředích mnohé keře odkvetly, tady ve výšce na stromě kvete růžová pnoucí růže. Jako v pohádce a najednou navzdory "vysokému datu" se vedle ozval zpěv. Divný, ale to může být právě tím, že slavíci už koncerty "šidí", nebo spíše už ruší.
Ptákovi začínám vadit, usedá na růži a pokřikuje. Vidím, že má kroužek staršího data. "Tak toho nechytím" - říkám si když ty dva předešlé jsem pro předčasnost radši propustil, krmí-li mladé. Nemám tak pro novináře nic.
A už se také z parkoviště hlásí po telefonu a já z toho rozpoznávám, že bude problém dostat ho i sem do křoví. Roznesl jsem sklopky do svahu pod svodidlo a chci mu jít naproti.
Tak brzy? Ale, proč ne! Zjišťuji, že první ze sklopek je překlopená a síťka sebou cuká. Bude vyhráno, volám, ať jde Honza do akce. Slavíka k dokreslení činnosti budu pro něj mít!
Za zády se rozezpíval ten podivný zbývající a pak začal pokřikovat. O co mu jde, když hnízdění slavíkům normálně už končí?

Pták ve sklopce je divný. Robustní, podivně hlubokým hlasem naříká, druhého mám za zády. Vůbec tomu nerozumím, a když jej lovím zpod síťky, je divný doopravdy. Samec to být nemůže, když ten za mnou s ním nejen že není v konfliktu, ale ještě jej podporuje obavou. Na samici ovšem nemá holé břicho - hnízdní nažinu od nedávného logického zahřívání vajec. Pohlavní orgán není ani samčí na tuto dobu, ani samičí prošlý hnízděním. Rozměry slavíka jsou velké - a pozor, peří začíná pelichat! Není to moc vidět, normálně by to jiným uniklo pozornosti, já ale proces dlouhodobě sleduji tak vím, na co koukat. Jde ovšem o šokující zjištění, protože v tuto dobu žádný normální slavík nepelichá, je brzy.
Indicie od chyceného slavíka dávají hlavě zaskočeného specialisty pořádně zabrat a ten začíná před přítomným novinářem slevovat ze spisovnosti a po chvilce i z publikovatelnosti.
Začínají se dít věci a v ústraní vyděšený redaktor stupňuje zájem. Tuší, že přijel ve správný čas do správného místa. A přeci ještě nikdo z nás nedohlédne zpod jasmínových větví, jaká senzace právě odstartovala.
Prohlížením znaků v křídlech i jinde jsem zjistil, že chyceným je víceletý kříženec mezi slavíkem tmavým a obecným - hybrid. Což o to, takových slavíků - samců jsem již popsal v Česku několik, přesně tři :)). Tady ale o samce jít přeci nemůže, vypadal by jinak. Slovník a hlasitost směrem k novináři se stal místy k neuveřejnění, bude se muset stříhat.
Říkám tam pod svodidly, že jestli jsem chytil to, co mi zbývá vyslovit, budeme slavní!

No vidíte, nakonec to tam došlo a v mailu mi nad podpisem kolegyně došlo chvilku před koncem roku toto: "Opakovanou zkouškou se potvrdilo to, co Pavel už dávno věděl, jedná se o hybridní F1 samici!"

Namísto pokračování příběhu, který mi i po letech prohřívá krevní oběh, řeknu, že zajistit objev pro vědu je pro amatéra ještě větší adrenalin, než pro vědce vystudovaného. Hlavu mu to zarazí do problematiky, byť úzce vyhraněné, o které doteď nevěděl skoro nic.

Švýcarští znalci pro nás pak vypočítali, kdy mohla ona samice začít pelichat. Dopočítal jsem to souběžně i já, 28. května!
A to už by bylo na článek samostatný, snad ještě obšírnější. Byla neplodná, nehnízdící. A první vůbec v přírodě doložená.

Co napsat v závěru?
Nebýt ornitologie, nikdy bych například jako sportovní rybář (kterým jsem před tím byl) podobné pocity nezažil. Být platným v oboru.


Je to jenom práce?

17. prosince 2017 v 5:14 | Pavel Kverek
V čase, kdy má každý práce nad hlavu, zvu přeci k zastavení a přečtěte si klidně, až budete mít čas. Nastavte podle sebe.

V dílně i dnes to bude vypadat takto - zbývá hodina do zahájení.


Zkraje bude práce tichá, více přemýšlivá, a pokud s kladivem, tak velmi jemná. Přeci jen je neděle, čas na konci noci.

Dílna na mne čeká, zas budeme spolu v respektu. Ona připravena, já po kratší noci též. Těšil jsem se, jako se těším skoro vždy, práce mi je především potěšením. I proto jsou kolem obrazy a kresby, i proto je dílna vsazena do zahrady záhad. Zahrady času a inspirace.

Domlouval se mnou kolega, co zná nejlíp ze všech chytat ptáky v horách, že by přivedl mladého kluka pro úvod do řemesla. Může a udělám to s chutí. Vybere si to řemeslo, myslím si, už jak odtud pojedou. Nepodcením to. Dnes je ruční práce málem ostudou a málo které z dětí takovou kariéru plánuje. Ale neplatí socialistické z úst loajálních kantorů: "Když se nebudeš učit, půjdeš na zedníka!" Jednak znám dost řemeslníků opravdu inteligentních (i zedníka třeba) - a potom - možná lépe takovým, než vzdělavatelem podobné "hloubky".

Pojďte, vezmu vás k jednomu produktu, který jsem před pár dny pracovně potkal.

Prohlédněte si ten zámek. Vydržel bych jen z něho číst dobře hodinu.
I nedávný společenský systém, jak se do něho otiskl. V klíčové dírce z lodi kostela vtlučené pouzdro, kotevní prvky, emaily.


Nepochybně je původní a patří mohutným dveřím jednoho z okolních kostelů. Dokonce takového, který jsem už navštívil, bude to možná půl století, tehdy jako kluk. Moc se tam nezměnilo, jen režim je kolem už zase jiný. Ani tento, byť je tolerantnější, není tím, který stavbu přivedl na svět. A podle toho to vypadá. Kdysi soubor projevů nejzručnějších řemeslníků, nejžádanějších, je nabízen očím dneška v poměření časem. Chrám je spíš více už bez lidí, ale vyšlapaná dlažba, ohmatané lavice a zářící oltář výpověď drží.
Já jsem tu ovšem za železem. Dívám se na zvládnuté kování dveří, a kdybych měl pro vás z toho přečíst jen polovinu, moc jiné práce dnes asi neuděláte.
Budu tedy stručný.

S autorem kování bych si rád podal ruku, to už se ovšem nepovede a jsem tak zvyklý přečasto. A tady se začíná rodit pokora. Panty se točí, zámek dál ochraňuje, klika se dívá směrem k náměstí. Vyčkává, a snad i vzpomíná...
Je rovněž původní. A tady už začíná mrazit. Genius loci? Ano. Přítomen silně! I pro člověka mimo vliv poslání stavby.
Zámek? Sotva jsem venku dopiloval ukovaný klíč, ten odblokoval uvnitř lamely a poskočil vpřed. Do akce!


Je to vůbec možné v čase výrobků, časovaných životností spíše jen do výměru garance? Ve dveřích mého domu všechny zámky do jednoho se málem na povel nedávno rozlámaly v šoupěti z hliníkové slitiny, procházející poločasem rozpadu. A jediné z dveří nešly otevřít v nekontrolovaném zaklapnutí. To tady nehrozí.
Znám skříňky kovaných zámků a vím, co je uvnitř. Mně to ale takhle musí stačit, oprava je bez rozebrání.

Železo je ošoupané, odřené v namáhaných místech, ale zatím dostačující. Ještě uzamknout dovede.
Kolikrát se v takovém klíč už otočil, kolik jiných faráři poztráceli, kolik lidí vzalo za kliku při otevření? Nespočítám. Ani nepotřebuju. Není to zdaleka první kostel, ve kterém stojím sám. S pracovním náčiním, jak řemeslníci přede mnou.

A jedno důležité jsem si nechal na závěr. Ctím povahy prostředí a snad to i zde je z textu patrné. Nechoval bych se jinak v modlitebnách ostatních uskupení. Ani sem nevstoupím na hlavě s naraženou čepicí a brašnu nesložím na lavici. Ač prochladlá, je tady k usazení.

::: A dopoledne na Dvojce ČRO František Novotný a Luděk Munzar ve svém posledním díle nádherného pořadu o slovech věnovali část i kovářům (Okouzlení slovem - archív stanice).
Jak případné! I o kovaném betlému se zmínili.
Proč má pořad končit, nechápu. Už i ten Rozhlas chudne.

Štědrý den na blogu

15. prosince 2017 v 16:43 | Pavel Kverek
Vzhledem k rozměrnosti pětatřicáté sezóny a radostem, které mi nanosila, dojde i na slavičím blogu k nadílce.

Je pro to ovšem potřebné, abyste si oživili příběhy slavičí knížky. Kdo ji nemá a nechce sedět v ten den stranou, nechť si ji někde půjčí, nebo sežene. V Infocentru v Mladé Boleslavi jich bylo předevčírem ještě deset (poslední objednávka přišla z Kroměříže), ČSO jistě taky nějaké má. No a tady u nás? Tady by se jich ještě našlo! Chci si je brát totiž příští roky s sebou na besedy, lidé to mají rádi a teprve, když se příběhy rozdiskutují, natáhnou uši.

Přeji hezké dny a zimě od klávesnice hrozím: "Běž si tam, kde tě rádi vidí!".
Zatím poslouchá.

Od stolu v kabinetu

14. prosince 2017 v 20:03 | Pavel Kverek
Do plánu, co ještě letos na slavičím blogu vyjde, bychom mohli přidat téma starého kostelního zámku v městě na Klenici. Na FB síti text vzbudil zájem.
A pokud chybí někomu slova barevnější, napíšu dnes o slavičím jaru v polské krajině.

Dva evropští hnědí slavíci mají sice poměrně úzký pruh společného území, který ovšem stojí za to. A přeci do prožitku maximálního ještě něco schází, což sotva uhodnete. Časování návratu.

Slavík tmavý se vrací na hnízdiště při soutoku Prosny a Warty později než slavík obecný. Dáno je to rozdílnými zimovišti, kdy první startuje z jihu Afriky a druhý se odráží k návratu nad rovníkem v Sahelu.
Rozdíl v příletu je kolem dekády a to je mírně na škodu, protože zatímco koncert rezavého mistra je v plném proudu, temnější příbuzný se sotva zabydluje.
A přeci se podaří kolem půlky máje zažít parádu, kdy touhy ptáků v blížícím se navečeru bouří a my slyšíme sobě nedaleko repertoáry oba. Váhavý, v pomlkách výrazně členěný zpěv slavíka tmavého s řadou tvrdých až rachtavých tónů a k porovnání s ním sloky svižné, měkčí, melodičtější, některé i obzvláště dlouhé, jako by pták nechtěl hlasem poklesnout. Oba repertoáry jsou slyšitelné na velkou vzdálenost a tak se stává, že setmělou říční nivou neběží jen vodní proud, ale souběžně druhý, z navazujících písní slavičích zpěváků.

Je zajímavé, že lidé vědí o přítomnosti slavíka, ale že by hledali v koncertech víc, co je pro překryvnou zónu jedinečným, to nikoli.


Rybáři, s kterými jsem po březích během let rozmlouval, jsou uvyklí krásným tónům, přeci jen však víc je zajímá udice. Bobří hráze s nadrženou vodou lákají ryby k usazení a to je pro lov to pravé. Pozoruhodné je, že se s ničím moc nepárají, často v zelené trávě hoří i oheň. Slavíci si za léta symbiózy se všemi nastavili zčásti svůj jídelníček, protože na cestách mezi chytacími místy i na chodníčcích bobrů je hmyzu spousta a hlavně nekrytého. Bělavé kapičky ptačího trusu o tom spolehlivě vypovídají.

Řeky bývají v tom čase ještě někdy vzedmuté a zejména slavíci tmaví, hnízdící v inundačním území čekají, až se stav zklidní.
Slavík obecný volí pro hnízda vyšší partie, často i křoviny přilehlých svahů. A přestože nároky na hnízdiště jsou odlišné, přeci se druhy za určitých okolností kříží. A tady bychom mohli exkurz ukončit, protože mezidruhové křížení příbuzných slavíků, ke kterému jsme od líčení atmosféry příletů dnes došli, je tématem v krátkosti neuchopitelným.
Snad dlužno říci, že možností zažít tuto atmosféru mne už v prvním roce pobytu (2008) potkalo něco, o čem jsem v začátku století neměl ponětí. Na snímku jsem splývající, chytající.

Foto 2x: Rebecca A Cramer


Ano, i v Česku lze za výjimečných konstelací zjistit smíšené hnízdění slavíků.
S kolegy na Jaroměřsku jsme před řadou let opravdu stanuli nad první zdokumentovanou snůškou smíšeného páru.
Nutno ovšem dodat, že slavík tmavý je v našich podmínkách stále velmi vzácným, pravidelně zde nehnízdí. Jedná se tak spíše o náhody a navazující ornitologický svátek.

S ťuhýkem naposledy

13. prosince 2017 v 17:32 | Pavel Kverek
V odlet věřím

Když zpravodaj Gedeon Kašpar nenašel v místě dlouhodobého pobytu odvážného ťuhýka žádné chumáče peří, ani mrtvé tělo, ptákovi se podařilo s největší pravděpodobností nakonec odletět a nastoupit podzimní tah!

Ťuhýci obecní od nás směřují k jihovýchodu k Bosporské úžině tak, jako třeba slavíci tmaví, nebo rákosníci zpěvní.
Cesta se dříve nazývala "pohodlnou" proto, že i když je daleko delší než jižní či jihozápadní, nestojí v cestě hory. V posledním čase ovšem stojí v cestě velmi výkonní lovci-chytači, kteří třeba v Libanonu či Egyptě pobijí miliony tažných ptáků, směřujících koridory dál. Tedy i obecných ťuhýků. My ale, protože chceme loudavému cestovateli přát, budeme si myslet, že využil k přeletu nebezpečných území oblouk, frekventovaný zejména na tahu jarním, přes Arábii.
A máme k tomu obrázek, který nedávno pořídil východočeský ornitolog Jirka Zajíc, když navštívil Omán.

Omán, prameniště ve vádí u Ash Shuwaymiyyah, lokace: 17.9342375N, 55.5268808E (21.11.2017)


A tady takového ťuhýka vidíte. Taky je mladý a nezkušený, též na cestě poprvé.
Lanius collurio


Táhnoucí ptáci nechtějí zemi ztratit z dohledu a tak, naskytne-li se příležitost k zastávce dole pod nimi, rozhodování není složité. Zastaví.

Náš ťuhýk by v tomto čase již měl být někde v těch místech a chystat se k přeletu do Afriky. Doufejme, že prostředí, kde už přeci jen je teplo a potravy dostatek té obvyklé, že mu svědčí.

Jestli je ptákem českým těžko říct. Mohl zrovna tak přiletět ze severu a tah ve Škodovce pouze přerušit. To už nikdo nevypátrá, leda že bychom měli kliku takovou, že na jaře ho někdo někde podle kroužku "přečte". A pokud to bude záznam červnový, máme vyhráno. Takový je hnízdní! Víc jsme pro jeho stopování udělat nemohli.

I proto mám rád kroužkování, že mohu být ptákům nablízku. Že mi nic nebrání přidávat vlastní chvíle k jejich. Že mohu přemýšlet nad řadou ????? a hledat odpovědi. Že se tím stávám zkušenějším, zbohatnuvším. Že si mohu výzkum nastavit docela podle sebe. Nikdo (krom Pokynů pro kroužkovatele), že mi do toho nemluví a svobody - té si cením nadevše.

Končíme příběh boleslavského ťuhýka, který zaujal nevídaností.
Domnívám se dokonce v čase všemožných statistik, že právě on je na seznamech pozdních zástihů druhu vítězem.

A teď už opravdu, jak to dělám i se slavíky, posílám k němu přání šťastného návratu. Někam, kde se mezi květy divokých růží před pár měsíci narodil. Když ještě nevěděl, že potká nás všechny a že mu to půjde ve zmatcích.
Snadné to nemá a mít nebude, ale to je případ většiny mláďat tažných ptáků, jež čeká cesta do neznáma. Vždyť největší ztráty jsou právě v prvním roce života.

Až poletí za rok, nejspíš ho při okraji Mladé Boleslavi s kolegou objevitelem už nepotkáme. Ale křídla, ta budou nad mapou více neomylná, troufám si říct, že naprosto jistá.

Děkuji za jedinečnost podobných chvil. Za setká(vá)ní.