Leden 2018

VPZ 2018

29. ledna 2018 v 5:27 | Pavel Kverek
Vítání ptačího zpěvu - dopolední vycházka pro veřejnost (jediná akce, kterou v roce pořádáme) má termín 28.4. od 6:30 hodin v Dolním Bousově u Továrních nádrží (v místě lze zaparkovat).

Zůstáváme ještě letos v městě na Klenici, jenom měníme místo.

Vydáme se od úvodní tabule II. naučné stezky po její trase a do místa startu se před polednem vrátíme. Naučná a zážitková stezka má jméno Krajinou Červenského rybníka, tím je vše vysloveno.


Cesta je dlouhá něco přes tři kilometry, kdo by chtěl krátit, může se ve dvou místech odpojit a nechat odvézt (nezajišťujeme). Zhruba v půli se trasy v oblasti oseckých luk dotýká hranice krajů, která je současně i turistickou cestou do Plakánku a cyklostezkou.
I tam lze z akce odejít směrem k osadě Šlejferna.

Budeme chytat a kroužkovat, poslouchat zpěv, dívat se na hladinu (vezměte si dalekohledy), povídat o ptactvu i o stezce, o přírodě kolem.

Na jarních hladinách, kdy rybníky nejsou ještě vyžrané rybí osádkou a potravní nabídku drží, uvidíme i vodní ptáky.
Rybník je významnou křižovatkou migrujícícho ptactva a konec dubna příležitost uvidět je. V tom čase již v pobřeží budou mnozí slavíci, i za nimi se podíváme.

Smíšený les východní terasy umožní zažít i ptactvo odlišné. Rozhodně bychom měli slyšet drozdy brávníky, kteří se v tom čase již kvapně vrací do nedalekých lesů Českého ráje a zde v poslední zastávce někteří chviličku přibrzdí. Zpívající.

Starý vyschlý mlýnský náhon v tu dobu ukáže kvetoucí vrboví, v místě bahnité kosy je šance na bahňáky, zejména čejky a kulíky. A zpěv rákosníků.
Staré doupné stromy ještě i dnes hostí řadu šplhavců tedy i vzácnějšího strakapouda malého, domovem jsou i brhlíkům či šoupálkům.

V tu dobu se kolem hladiny zdržují nedaleko hnízdící orli mořští, zastavují se čápi.
Na hladině řada druhů severských kachen, které zde mají rovněž evropské mezipřistání. V rozsáhlých rákosinách se občas vyskytne sýkořice vousatá, bukač velký či malý bukáček. Rovněž moudivláčci.

Cestou projdeme starou olšinou, v tom čase ještě hostící k severu vracející se čížky lesní. Je impozantní vidět je sletovat k vodě, koupat se a pít. Hejna těchto ptáků jsou však již velmi neklidná, plna zpěvu a dlouho se nezdrží.
Na zemi pod stromy uvidíme a budeme respektovat specifickou jarní květenu a první motýly včetně žluťásků řešetlákových či bělásků řeřichových.

Roky se v místě kroužkovalo, povím tedy o unikátních výsledcích toho výzkumu.
Pročíst si budete moci též naučné tabule, děti využít nabídky k soutěžení. Na vše bude čas.

Dolní Bousov stále ještě má co nabídnout. Je krajinou mého dětství, velmi dobře ji znám.

Přijďte se pozdravit.


Poznámka

Teď si uvědomuji, že o kus dál jsme již VPZ podnikli kdysi.
Pravidelným účastníkům, kteří se možná nad tímto dodatkem usmívají slibuji, že zažijí nové, nepoznané!
Rovněž na druhé straně od Červenské kosy, u splavu, již setkání bylo. V roce sedm Noc slavíků. To ale myslím pozvánce neubírá, bude to sváteční, nebojte se.

Pro čas příletů

13. ledna 2018 v 13:24 | Pavel Kverek
Ještě pár slov k příletům, co jsem tu předposledně uvedl.

Velmi přesně se do výměru slavičích návratů trefil keltský stromový kalendář. V něm totiž měsíc vrby (15. 4. - 12. 5.) je tím pravým časem k vítání. Termíny časnější a i pozdnější jsou nespolehlivé a vzácné.
Vypozoroval jsem, že i když se slavík někde objeví třeba dvanáctého, pak stejně přichází pauza. Navíc se zdá (a to jsem neobjevil já), že ptáci přilétají ve "vlnách". To ostatně (mluvím o pěvcích) platí i pro přelety horských sníženin severu republiky, kam jsem za pozorováními jezdil.

Pojďme ještě odskočit k té vrbě na pár slov...

V křovité formě je máme zastoupeny i v Slavičím háji. Ty jsou mladičké, ale staré hlavaté vrby můžete vidět nedaleko, na druhé z naučných a zážitkových stezek města na Klenici, která se jmenuje Krajinou Červenského rybníka. Zde doprovázejí starý nefunkční mlýnský náhon v místě pradávné hranice krajů, kterou připomínají objevené a směrem k návštěvníkům obnažené mezní kameny. Další vrby podobné, ale v krajině otevřené, najdete o kus dál na otočce stezky odhlédnutím k oseckým lukám. Jsou mimořádně krásné neméně.

Vrby byly uctívány už kdysi dávno mimo jiné pro svou vitalitu, kdy "na kmen" ořezaný strom se brzy obnovil mladými proutky.
Keltové slavili znovuzrození přírody právě v čase vrbových květů. Vrbě jsou připisovány i výrazné léčivé schopnosti, což jistě víte (např. Aspirin). A já je mám spojeny s dětstvím. Tu jejich vůni a to hned dvakrát! Prvně, když proutí, bez mízy nařezané, doma se bralo k pletení košíků. To byla vůně! A tátův nůž "Žabka", jak ten si v těch hrubých rukách uměl vést! A podruhé, když jako kluk jsem už chodil za motýly a vzdělanější o něco později je pak pěstoval z housenek. V houseníku, odkud se vylíhli později nádherní hranostajníci vrboví, to vonělo uschlým listím z větévek těch živných rostlin. A představte si, náhodou jsem přinesl podobnou s hnízdem moudivláčka, na zem po bouřce spadlým. V kabinetu se brzy rozhostila vůně, kterou jsem znal z dávných časů a já propadl vzpomínkám. Takovou mají vůně připomínací schopnost!

Vrby mám rád z vycházek za slavíky, když kvetou. Mezi "rozcuchanými kocoury" se to slavíkům věru bezpečně koncertuje, jeden problém však přinášejí. Jakmile se po odkvětu objeví chmýří a po dešti vykročí sluníčko, chytací sítě jsou v prostředí úplně k ničemu. V momentě obílené, chlupaté, prozrazené. Ne, Zákonu o přežití do představ vstupovat nejde. Chmýří vzdušné proudy pak nabírají a nesou zaklíčit jinam.

Vrbových lokalit pro slavíky mám řadu. I tam, kde chytávám modráčky, tam ještě víc!

Na jedno jsem zapomněl a směrem k vrbám by to bylo neuctivé.
Hned, jak zjara pustily mízu, mezi kontrolami sklopek na modráčky bylo času dost.


Rád jsem užíval klasických odchytů v poctivém čekání na táhnoucí elegány, jako byl tento fešák s kroužkem centrály OZZANO, zimující ještě před dvěma měsíci jižně Říma v spleti tamních zavlažovacích kanálů.


Dnes lze chytání výrazně urychlit technickými vymoženostmi.

Odsekl jsem si tenkrát větévku příhodnou a opracoval do základu. Pak otloukal, proklouzl, upravil jádro, zasunul - a co myslíte? Mohl jsem se radostí pominout! Nezapomněl jsem vůbec nic! Zapískala bezchybně klukovsky!

Vnímat přírodu

12. ledna 2018 v 12:05 | Pavel Kverek
Tiché kroky času

Je to už poznat! Vyjdete ven a rozpoznáváte, že sezóna začala. Opeřenci nepřehlédli slunce, jak kroky prodlužuje. A taky to, že zima asi žádná nebude.

V zahradě, u potoka i v lesích se rozbíhá život. Mám ty chvíle moc rád, je v nich síla a je to nakažlivé. Snadno se přenese.

Zastavil jsem u stromu, před pár lety přišel o vršek. Vichřice ho sťala. Byl jsem tam i tehdy a jako bych slyšel o veliké "klice". Že ho nevylomila, že kořeny nápor vydržely. Že zem, do které s křidélkem kdysi přiletěl, že se nevyvalila. Že má vlastně štěstí!

A byla to pravda.
Vidím teď, jak jedna z větví se obloukem vytáhla do prostoru a původní záměr zastává. Poroste dál a strom má naději, že to dál půjde.
Já sem chodím hlavně za slavíky, ale naučil jsem se prostředí vnímat komplexně. Kolik jsem viděl slavičích plácků! Dva nejsou stejné. Jsou ale věci, jež mají společné.
Dávejte pozor:

Nemusí být místo veliké, stačí fotbalové hřiště. Místo jednodruhového trávníku tam ale musí být kopřivy či jiný plevel a musí být nadivoko, nezastřižený. Místo nalajnování je dobrá síť kanálků, příkopů, anebo stezek od zvěře. Toť jídelní stůl. Namísto branek jsou prospěšné vyšší stromy s poctivou hrabankou po jejich vysvlečení. Kabinky pro zázemí tady nahrazují husté keře, nebo alespoň jediný, kam se slavíci potřebují skrýt a před odletem i převléknout. A to je zhruba vše. Samozřejmě, je-li na blízku řeka či rybník, potok, nebo strouha, přibývají "hvězdičky" navíc. Je-li poblíž silnice, je přísun potravy znásoben. Tam ale vzrůstá nebezpečí a třeba opatrnosti. Tak, jak je porážen hmyz a meten ke krajnicím, tak může dopadnout i rezavé tělo slavičí, zvláště ta kropenatá slavičího dorostu, abychom zůstali u fotbalové terminologie.

Pak jsou místa vícepárová, rozlehlejší. Taková nabídnou zážitky ještě jiné. Tušíte, že slyšet v máji jeden zpěv či hned kvarteto, je rozdíl. Vidět v červnu v podrostu míhat se rezavou - tady i tam a po straně taky, potěší víc.
Vědět, že slavíkům máte co nabízet a oni berou, je tiše krásné. Věřit, že o prázdninách, přijdete-li v samém jejich konci, kdy kopřivy už vyčáhlá těla odzdola vyholily a vy přec ještě některého k rozloučení naleznete, je zasloužené.

Stali se z nás přátelé za desítky let a smutně se z mapy gumuje plácek, který nevydržel. Lidi to křáčí už prostě nechtějí. Nevěděli možná, co věděl jsem já.
Odcházíte smutný kolem venkovského nádraží v Koprníku, s pár černými bezy pod linií lip. Pod větvemi, k pustému perónku svěšenými. Je 20. srpen a vy spíš v pokusu zastavit léto ťuknete o spoušť a pustíte jarní slavičí zpěv. Zpod staletého stromu vrásek přenápadných, obarveného pruhy ruměnic, přijde odpověď vzteklým ptačím zavrčením. Jak dávno ho znám! Dehet pražců vás stačil přilepit, jak v překvapení trčíte na místě. Černé žilky té pryskyřice se v bublinkách šklebí jako pavouk, který se konečně dočkal. Má vás!
Je tady slavík! Jak jsem mohl být roky tak nepozorný. Nebo do místa přisídlil teď, když pozvánku konečně vystavilo? Tak, nebo tak, nezáleží na tom. Připisujete do mapy novou tečku a radost se vrací.

Ne. Dokud bude po kraji naděje a příroda mnohomocná, smutek ať si jde po svém!


Obrázek z časů, kdy zima byla ještě alespoň nějaká.
(Mladá Boleslav - areál u Škodovky)


Kde to bude letos?

9. ledna 2018 v 19:48 | Pavel Kverek
Kroužkovací sezóny jsou čím dál náročnější, ale čas na Kalendář příletů najdu pokaždé. To stihnu.

Kam přiletí letos ten první?

Jde totiž o báječný čas, všechno je přede dveřmi, slavíci nedaleko.
Od prvního dubna je třeba začít se chystat. To je Den ptactva (alespoň tak stálo v socialistickém kalendáři), nejsprávnější čas.

Nyní končí úvodní dekáda ledna a biologické hodiny slavičích těl začínají v zimovištích tikat hlasitěji. Na tahový neklid to ale ještě není.

Kde jsou všichni ti s mými kroužky, kterých část po příletu ověřím? Jak si teď vedou? Musí to být neskutečné. Dohlédnout tam! Začíná mi být málo jen vědět, že všechno úspěšně zvládli podle kontrolou čteného kroužku na jaře. Do Afriky se však bojím, měl jsem to v plánu, než se to politicky pokazilo. Vidět tak slavíky v zimovištích.

Kam přiletí první?

Bude to Kněžmostsko, Březensko, Dolnobousovsko, Bakovsko, anebo snad Mnichovohradišťsko? Nebo hnízdiště okolo Boleslavi?
Všechny je projíždím a pátrám v nich přehrávkou. Přál bych to městu na Klenici - Bousovu. Tam ještě rekord nebyl, i když odtud pochází nejstraší slavík československé ornitologie. Přál bych to Slavičímu háji, to by bylo senzační! Ale tamní jsou z pomalejších, i když se vracet umí. O Vítání ptačího zpěvu to bylo až neskutečné, co lidem předvedli.

Favoritem jsou Dolce na okraji Mnichova Hradiště a nedaleká lokalita Za kamenným mostem, u Jizery.
Když se blížím k té zježené rokli (v tu dobu už jsou trnky před rozkvětem), mám pocit neskutečný. Když vystupuju z auta a začínám v okraji hrát, zvláštně se chvěji. Je to už léty nastavený efekt těla, hodně Dolcům věřím. Nevím, jak to je možné, že to tam často vyjde, musí jít o náhodu.
Když se pak na jednom z tamních čtyř zastavení ozve, mluvím si nahlas. To mi už nejde být k tomu zticha.
Chodí tam z města pejskaři, už se spolu známe.
Těším se úplně pokaždé, a když to nepadne tam, odjíždějíc bývám škodolibý. Konečně je šance i jinde, mumlám si.

V Dolcích je též zapsán rekord absolutní, rekord Knihy příletů.
To bylo tenkrát až neskutečné, slavík chytit nešel a už se den nakláněl. Byl jsem zoufalý, že když mám rekord, že tam ten ryšavec zítra už nemusí být. A já se těch prvních dotknout prostě musím, je to až rituální. Dotknout se křídel a po temeni slavíka lehoučce pohladit. Bývají klidní. Vím, vstupuju jim do života a otravuju, ale taky prospívám. Myslím, že to mám odpracované, nemusím se jim omlouvat. Kolik jen hnízd jsem zachránil, kolik toho o nich k lidem odmoderoval.
Toho slavíka jsem chytit nemohl, sítí to ve svazích moc dobře nejde, do sklopky nešel. Viděl jsem, že má kroužek, o to byla umíněnost větší.
Slunce už obešlo rokli a posvítilo do křoví od města přes kostel. Každá kontrola vycházela naprázdno. Hlava mi šrotovala na plné obrátky, zkušenosti byly k ničemu. Až mne napadlo vyházet ze sklopky červy a navázat jemné drátovce. Měli nádherně pálenou barvu jak sýrové tyčky k vínu. Byli drobní, až jsem měl strach, že je pták neuvidí nebo, že z drátků utečou, jsou daleko tvrdší.
Bylo už chladněji a hýbat se nechtěli. Byl jsem "na prášky" a chodil po pláccích dokola. Jsou tam lišky, tak aby nedošlo k maléru.
Slunce vadlo, dívám se ke Káčovu a spílám kvapu noci. Od toho kopce přichází šero. Slavík v okraji keře zmlknul, už se neozýval, dávno jsem k němu už nehrál. Ale sklopka se natřepává v síťovém "stanu" z překlapnutí! Ne, nebudu jásat, dokud neuvidím rezaté peří, chytit se mohla klidně i červenka. Táhne jich pod skalními městy v tu dobu dost a ptáky soumraku - to ony jsou.
Žádná červenka, byl tam! A kroužek proti očekávání vůbec nebyl můj. Byl to slavík přítele Jarky Klápštěho, který jej uzavřel před lety jinde. A jak jsem zjistil později, vím, proč přesídlil. Jeho místo u rybníka bylo vymýceno. Se sklopkou nikdy zkušenost neměl, nechápu, proč se nechtěl chytit.
Datum byl tehdy a zůstává dodnes 10. dubna. Vstoupili jsme tím konečně do první dekády měsíce!

Přicházím-li do Dolců, i tomu příteli z Brodu Železného formuluji pozdrav. Už mi na něj pár let ale odpovědět nedovede.
A je potom hezké, že rekord je ukovaný. Že drží a nechce prohrát. I pro vzpomínky..


Momentka z výstavy Čtvrt století s králem pěvců - vernisáž.
Jarka promlouvající, v pravo ředitel muzea L.Beneš.

Kdo hledá, najde!

7. ledna 2018 v 10:33 | Pavel Kverek
Vůbec to nesouvisí se slavíky, dotýká se zmínky z přelomu roku.
Tady to je:

Oživilo se mi, když jste mi milé dámy poslaly upozornění na rádio, kde Jirka (Jiří Waldhauser - keltolog) právě teď v posledním dílu exceluje.

Řekl jsem si, při vzpomínce na to, co jsme spolu prožili (i při vykopávkách u nás), že mi k té báječné historii místa stejně jen něco chybí. A ono nechybí! To už se netýká pochopitelně Jiřího, ale jiného velikána.

Jsem rád, že se ochomýtnul i v Kněžmostě, jen zatím neznám okolnosti. Ale dopátrám se. Zůstala po něm tato konývka na kytky, k zalévání. I když - k zalévání? No, a to je právě to podstatné. Celý on!

Byl tu, působil tu a jak již mnohde jinde - zapsal se tady.


Nálezový list jindy.

K zimním červenkám

6. ledna 2018 v 18:19 | Pavel Kverek
Stále častěji se u nás během zimy můžete setkat s červenkou.

Přijde i na krmítko, kde je však bojácnější, počká si na drť ze semínek, kterou sýkory štípáním slunečnice vychystají, a dál je nezajímá. Mají přece prostřeno!
Červenka si počká, a když je klid, přilepší si též. V "zimě" ale, kdy je na teploměru deset nad nulou hlady netrpí, o tom vypovídá pod kůží žlutý tukový polštářek.

Jak už jsem na blogu psal, chytnu a okroužkuji přes zimu v zahradě jednu dvě. Vydrží většinou do předjaří a pak zmizí. A víme už kam. Jedna byla ohlášena v létě z Finska.

Svět ptáků je pozoruhodný a zimní čas nudný k ornitologovi není. Jen třeba tematika, kdy se hledá odpověď na otázku - kolik opeřenců je místních a kolik krmíme hostů ze severu? Kroužkování by pomohlo dovědět se víc. A tak kroužkovatel, má-li chuť, čas a náčiní, nudit se nemusí jediný den.

Pracoval jsem na zahradě a ještě jsem ani rýč nepozvedl a už mne sledovala. Pokládal jsem balvany k jezírku a hmyzu poodhaloval fůru. A tak jsem ji přitom chytil a okroužkoval. A vyfotil.
V Tříkrálový den balím loňskou výzdobu, pěkně se to stihlo. Když už není sníh, důkaz, že jde o zimní červenku, mám tak od dveří.

Síť, kterou jsem po dvaceti letech vytáhl, aby se na mne nemračila, chytila střízlíka. U nich to je se zimou podobné.


Kdybyste chtěli vědět, jak jsou na tom přes svátky s případnou nadváhou, podklady dám:
Červenka vážila 20,5 a střízlík 10,75 gramu.
Jak jsem rozfukoval peří na břiše i krku kvůli tuku, shodit by trošku měli. Nejlíp ale až v máji, to budou z cest už doma a zaobírat se hnízděním. Na kněžmostskou zahradu s jezírkem nejspíš už nevzpomenou. Já tedy ano.

Jsou milí, však se podívejte.



Krásný den

6. ledna 2018 v 10:21 | Pavel Kverek
Přeji krásný den. Takový, jaký se na "konečné" polabské výspy rozhostil.
Je to nádhera, nádherný leden!

Bude ale bolet, to už je jasné. Plamének u zdi rozvíjí pupeny a dostane pohlavek. Určitě přijde, do jara totiž daleko. Co naplat. Příroda...

Přistoupil jsem nyní proto, abych uvedl dvě věci - radost a poptání.

Předně, do zahrady naproti se včera vrátila srna. Je tedy už zřejmě opravdu po oslavách.
Žasnu, jak v prostředí splývá, jak ji Potřebnost vybavila. Jen bílé zrcátko ji prozradí, jak se v kopřivoví pohupuje.
Tak snad už to půjde, říkám směrem k ní a mám radost z jejího rozhodnutí.

Druhý vstup je k případnému, kdo by chtěl z okolí třeba i "zabodovat". Myšleno ornitologicky.
Jak mi tak od vás chodí postřehy, komentáře, ohlasy, diskusní řádky, jeden z posledních je upozornění na zřejmě vzácné (2) racky, pohybující se kolem rybníka u Dětenic.
Místní birder Gedeon odjel bohužel pryč a nemůže místo prohledat. Tak to jen, pokud by chtěl někdo zkusit novoroční překvapení do birdlistu, šance je.
Pokud jsou hladiny volné a je potrava, velcí rackové s odletem nespěchají.

Brhlík v zdejší zahradě se může pominout štěstím, on ale ještě přibrzdí, bude nucen. Anebo, že by viděl dál?

Nejstarší zákon

5. ledna 2018 v 22:02 | Pavel Kverek
Po poledni byl zase venku "březen" a tak než jsem zapálil, musel jsem k jezírku.

Lekníny jsou přínosem, když žijí, ne když se tlející propadají pod hladinu. A protože není led, dohonil jsem rest a švédskými hráběmi vše vytahal.

Dívám se do orobince v části protilehlé, zda nezahlédnu nějaký život, nezahlédl jsem. Přeci jen jediný sníh, který tu nedávno půldne vydržel, vše asi postrašil a poukrýval. Hráběmi lovím i tady, tahám ode dna listí vistárie, aby nehnilo a neodebíralo z vody kyslík.
Hrábě odkládám a měním za podebírací sítko k dočišťování hladiny, když se to stane. Absolutně nejsem schopen uvěřit úkazu dole. Živá, krásně vybarvená škeble rybničná!


Tak tu sem určitě nikdo nedal a svojí nohou silnici a louku od Kněžmostky určitě nepřešla.

Víte, jak zní ten nejstarší zákon? Přírodní? Žij, jak dovedeš! Podle něj funguje na Zemi všechno. I lidi. I tahle škeblička.

Rybníček či jezírko - jedno, jak tomu budu říkat, je zajímavou učebnicí především vodního života. V létě bych nespočítal, co všechno tu je.

Nemám jiného vysvětlení pro tu událost, než že jsme ji jako "neviditelnou" museli pořídit tehdy, když jsme pro nachytané slunky na Kněžmostce nabrali do kýble vodu. Jinak to možné není. Jednak mne fascinuje to "postrkování" zvířátek i kytiček od Matky přírody do života a pak i to, že jsme si ničeho nevšimli. Až nyní.


Mám rád podobné chvíle, uvádějí mne do fascinace.

Jak bude v roce 18?

4. ledna 2018 v 14:18 | Pavel Kverek
Blog by měl být především nezadlužený. To znamená, že když jsem slíbil nedávno říct, kolik slavíků jsem v roce 17 okroužkoval, měl bych to napsat. Když jsem slíbil něco veselého, měl bych se přičinit. Neslíbil jsem, že s blogem vydržím, to napíšu teď - snad ano. A taky bude aktuální, ale i vzpomínkový. Ponechám mu obě již známé tváře, odbornou i poetickou. Podtrženo a sečteno - měl by být k vám čtenářům přínosným. A bude dál výrazně svobodným, to mi je vlastní a nezměním to/se.

Pojďme k tomu blíž.

Blog aktuální? Jasně. Slavíci nejsou, tak aspoň pohled do zahrady, okomentovaný zvoláním: Letošní leden, víc k jaru veden! Myslíte, že si vymýšlím? Teploměr nad rumpálem ukazuje sedm a zahrada o tom už docela ví. Jakmile zas usne, půjdu ořezat révu.

Blog apolitický? Budu se snažit. To předsevzetí už plním. To raději přepnu třeba na recenzi pro Trvalky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře včetně ukázky z vystoupení, kde si lidé stoupají. A pak ještě na poctu do nebe Ladislavu Smoljakovi, je to skvostné, tradičně chytré, potřebně inteligentní. A lidé znovu stojí. Není to s námi ještě tak zlé. Doporučuji a ponechávám pány Cimrmanology zde sobě co "oslí můstek" na zítra. Měli by ze mne radost, z "domácího nálezu". Tím smažu další dluh, směřující k veselosti.

A na konec ode mne poslyšte pár pravd.

Krom první, zbylých jsem autorem a urodilo je chození za slavíky.

Nikdy neříkej nikdy! Kdo tohle vymyslel, stoupám si před ním v úctě tentokrát já.

Slavíků je v místě vždy víc, než si myslíš! Nepřekonatelné, v posledních letech se nad ověřováním už jenom usmívám.

Naděje chytače slavíků zhasíná až s první hvězdou! Je to tak, při odchytech věřím kolikrát až v nemožnost a dobře vím proč.

Jak u polských sklopek dojde chleba, čas myslet na odjezd! Zvyk je tady železná košile, tamní se nedá.

Čas nezastavím, ale brzdím jej nespěcháním! Opravdu se už i při práci nenaháním. Je mi jasné, že většina lidí si to dovolit nemůže vzhledem k zaměstnání či potřebě mít dvě i víc výdělečných aktivit. Já jsem si to ale po vzoru některých dalších přenastavil (jiného už mi opravdu nezbývá) a už tak zůstanu. Proto tady teď sedím, ale za chvíli, za chvíli budu v procesu zpět. Zdá se mi potom, že mne to víc baví. Že nepřestává..

Jak život míří k podzimu, i každá zima je už vítanou! To zvýrazňovat nebudu, ale patří to sem též.

Užívejte dneška, je mi ctí, že jsem vás mohl pozastavit.

Jo a těch slavíků jsem okroužkoval 134 rezavých a 8 tmavých.

Vteřiny nezmeškané

2. ledna 2018 v 19:37 | Pavel Kverek
Toť název besedy, kterou jsme domluvili na půlku února do Bakova - Trenčína. Objednali ji Baráčníci a vracím se mezi ně po několika letech.

Mám rád místa, kam mne zvou opakovaně a úplně nejradši mluvím právě o naší krajině. Snadný je i výběr obrázků, které vyzvu k doprovázení. A lidé jako baráčníci jsou fajn publikem. Líbí se jim termín "domovina", který mám ve slovníku.

Lidé bývají překvapeni, kolik dokážu vylovit zajímavostí z přírody jejich místa. Není to složité, uvážíme-li, kolik času jsem v krajině prožil. Nejen vyhledáváním pozoruhodného, ale víc při čekání, než se slavíci nachytají. Právě tam se daří všem těm "dočkáním se".

Stojíte v místě veskrze obyčejném, ale protože vás odchyt je nachystán pozdržet, jdete vstříc heslu: Ve správnou chvíli na správném místě. Správná chvíle se nastaví hned, jak okolní život zjistí, že jste neútočným a hned jak dotkne se vás. A správným místem je zrovna to navštívené! Vždycky se něco přihodí. A ještě je důležité, jak v sobě nastavíte spouštěč radosti. Doporučuji hladinu co možná nejnižší.

Zvuky, barvy, vůně, akčnost, nálady. A pak třeba ticho, které se ale povede málokdy. Zažil jsem takové v posledním roce století před katastrofální smrští, když se obloha zatáhla, až začaly žhavit lampy veřejného osvětlení. Anebo v hloubi Žehrovských lesů, kde jsem hledal hnízdící hýly. To druhé, to bych vám opravdu přál. Pak se najednou ve smrčině ozval ten jejich tichounký hlas a já je uviděl v úchvatné intimitě. A málem neuvěřil v to defilé skromnosti. Momenty ornitologa, na které nezapomene. Vteřiny nezmeškané, i sem by šel ten nadpis dát.


Z vycházek za ptactvem pobaví každá. Stávají se "hodinou doučování" i balzámem na duši. Houstne v nich vědomí sounáležitosti, vzrušuje poznávání. A myslím, že člověk tím pomalí život. Ano, znají to umění zastavení. Vycházky.
Kdo vládne meditovat, je na té z nejlepších adres! Kdo umí okrotit spěch, dostává příležitost.

Hezké vteřiny neohmataného kalendáře, vážení pozdržení.

S živáčky na útěku

1. ledna 2018 v 12:07 | Pavel Kverek
Mám radost, kolik vás zašlo včera na blog. Možná se vrátíte kvůli upoutávce.
Tedy vítejte!

...

Nasedám do auta a kontroluji, zda mám potřebné. Málo toho rozhodně není. Signální pásek na zápěstí, závěsnou lampu na čelo, dvě tužky do kapsy k zápisníku a další a další potřebnosti.

Je po dvaadvacáté a mířím k Boleslavi.

Dlouho jsem doma vybíral místo a nakonec se přeci jen rozhodl pro východní předměstí. Znám jej z odchytů, zaskočit by mne nemělo. Mám ho rád zvláštním způsobem, právě tady se událo už strašně moc.
Dávejte pozor: Největší objev - hybridní slavičí samička (ano, to bylo tady). Dále, jedinkrát mne fotil při práci Jaromír Maceška, který už nežije. To bylo taky tady. Sem kdysi spadla ona helikoptéra do trafačky, možná si pamatujete. Tady se opalovaly kabely na vozíku z obchoďáku. Odtud jsem veden na policii co ohlašovatel vyloupených peněženek. Tady přiletěl první slavík pro mistra Štěpána, když večer hrál v bousovské sokolovně právě pro ně. Tady jsem ochutnal z cizokrajné výsadby peckovici a hlava mi mohla uletět (přiznávám, měl jsem tři). A jiné vzpomínky bych vylovil...

Teď se tam vracím v novém nápadu, mířím k silnici Praha-Liberec.

Zajíc tu jeden přeci je, nějaký ignorant, kolem už to v přípravách vybuchuje. Pak vidím lidi nocí se přesouvající s dětmi. Lehké kýble plné vykukujících špejlí, zvláštní čas. Celé to bude zvláštní, začínám tušit při nájezdu na R10. Totiž nikde, ale vůbec nikde není jediné auto! Další z nečekaných zážitků, člověk by si přes jízdní pruhy mohl rozložit karimatku.
U Bakova vjíždím do mlhy, protékající Kněžmostka se o to nejspíš postarala. Přepínám světla, postupně zpomaluji, ale všude dál klid. Pod stakorským mostem se noc už zase rozvírá. Sjíždím do kotliny Plechového města. Odbočuji na kruháč a k závoře elektrotrafačky. Zákaz zastavení končí přede mnou, postih nehrozí. Vystupuji do noci a přijde mi, že je březen. Město nespí, ale nijak výrazně zatím nevyšiluje. Mám v plánu projít všechny čtyři obrazce protierozních křovin, mají být i protihlukové, což o půlnoci posoudím.

22:41.
Prvním objektem, vyplašeným z křovin je žena. Klopýtá podle pilířů podmostí a za jedním chvíli mátožně prodlévá(?). Je k neuvěření, co všechno do ležení natahají. Rozměrný ventilátor s napájecí šňůrou, kterou nejde nikam zastrčit, značkové běžecké boty bílé barvy, polystyrénové přepravky k udržení teplé stravy. Všude vlhko a promoklo. Už ale musím zpět k autu, druhý jedinec s červeným batohem nahlíží sklem pátých dveří dovnitř. Malátný neméně. Na dotaz, jestli tam něco potřebuje, odpovídá deformovanou azbukou a pod závorou mizí. Není mu mnoho let, tak pětatřicet.

22:56.
Dívám se zpovzdálí, jestli se ten člověk nevrátí a pak jdu pokračovat v prolézání. Čelovku nezapínám, pouliční lampy se snaží. V kempech je prázdno, nikde nikdo. Ony dva stíny se vpily do zákrutu cesty podél fabriky v místě původních zalužanských sklepů. Tam až nepůjdu. Místo lze lépe přehlédnout z přemostění výpadovky na Jičín. Odtud budu mít scénu opravdu věrnou.


23:03.
Občas projede policie, to třeba říct. Poprvé zpomalili, když viděli na rameni foťák, v ruce zápisník a čelovku, jeli dál (to, když jsem stál dole, tady by asi radost neměli). Pak kvapí na východ ambulance. I tady je ale provoz vzácný, pouze taxíky občas projedou.

23:11. Do noci dýchá cukrovar v nedaleké Dobrovici. Vůně mne vrací do chvíle, kdy jsem řepu plavil několik dnů. S kolegou, kterému říkali Holínka. I mně se tak v obytné buňce představil mezi střídáním a pak když bylo naplaveno fascinovaně říkal "Spisovatel". Musel jsem už tenkrát dělat si poznámky, protože život to po mne chce. A já ho mám rád.
Cukrovar voní po melase, oslavy přede mnou sílí. Jsem ale u dalšího nečekaného zjištění - i kdyby zvířata poutíkala na těleso dálnice, nic je tu tentokrát neporazí, což je zajímavý moment pokusu a odpadá tím plán, ráno jet po krajnicích sčítat pobité.

Ozvěna se odráží po kotli až někde od Bousova, oslavy začnou. Pode mnou projelo SUV a nevěřil jsem, že ho kruháč zastaví. Povedlo se, vešel se a už sjíždí k městu. O něco mu někde určitě jde.

23:20.
Nedočkavci už jdou do toho! A začínám mít radost z nápadu, strávit přelom roku tady. Z posledního výsledku ve vzduchu nebylo poznat, jestli šlo ještě o petardu, nebo nějaký megaloman odpálil výměník.
A první výsledek je tu! Z mostní konstrukce vyletěla poštolka. Ač k západu, rychle otáčí k Řepovu. Píšu si ji.
Noc je světlá, ptáci by problém mít neměli s usednutím jinde.
Musím říct, že mne to baví. Jezdím sem v květnu, silnice sice řve po celou noc, ale docela jinak, než to tu vypadá teď.


23:30.
I přes slabší sluch registruji šum křídel a už vidím, o co jde. Holubi věžáci se někde zvedli a letí od města. Není jich mnoho, ale píšu je.
Jinak - v obrazcích křovin jsem nezvedl nic. Buď tam už nic není, nebo se zvířata i v tomto případě ovládnou a přimáčknou se. Není to výsledek, který jsem čekal, je to však milé. Uvidíme, co půlnoc, protože tohle je slovy klasika jistě "jen čajíček!".
Zřejmě pod vlivem mohutné pršky světel nedaleko a zvukového doprovodu jako když vítr páře plechovou střechu, vyletěl podle mne kos. Drží se nad tělesem silnice, kdyby byl provoz, má to spočítané. Zvláštní postřeh, ptáci si možná pro úrazy sami doletí. Sovy to tak dělají kvůli světlům, to se ví.

23:45.
Přichází zpráva od kolegy Martina, podpůrná. Je jistě v teple pod střechou.

00:01 2018
Peklo rozevřelo chřtán a já si říkám, jestli je tohle ještě normální. Jsem sice na okraji, takže z města to přichází před hradby domů, ale rozsvítilo se to celé kolem dokola. I nad Babu kdesi zdálky srší barevnosti, kouř všude, provázený zvláštním odérem.
Vzduch se sytí, nebe svítí, ale zvířata tu nejsou. Tak to tu dokoukám, protože tohle jsem absolutně netušil. Vyfotit mi to nešlo, nezchudnu.


00:32.
Končím. I oslavy zeslábly na třetinu.
Bylo příjemně teplo, kdo by to řekl do Silvestra. Ozývá se hudební produkce, takže šlo spíš jen o nějaký oddychový čas. Četl jsem, kolik tun se toho do vzduchu v minutách pošle. Nechci tu být moralistou, až děti mých dětí povyrostou, třeba se k tomu někde taky přichomýtnu.
Šlo mi o zvířata, ne o efekty konce roku. Společnost někam míří, neklamně bohatá, chce se pobavit. Znám ale druhé, co taky slaví, taky jsou fascinováni sílou času. Slaví to jinak, třeba zastavením se v myšlenkách a klidně i samotou. Ohlížením a porovnáváním. To je každého věc.

00:41.
U Bakova vjíždím znovu do mlhy, tentokrát neskutečné. A už zkouším brzdy - ano, ještě tam jsou. Přes protější pruh přiběhl pes, zmatený, zabloudilý. Jedu krokem kolem letadla, zvíře mám už po pravé straně, ocas vtažený mezi nohy, ustrašené. Ale podbíhá svodidlo a mizí k lesu.
I mlha se rozpouští a ke Kněžmostu za sjezdem jsou z ní už jenom cáry.

Lidé se po vsích shlukují před vrátky, nejspíš si přejí.

Poznámka na závěr:
Určitě jinak vypadá podobná noc někde na řece, kde zimují vodní ptáci. Tady se příliš nedělo.

Vítejte v roce 18

1. ledna 2018 v 0:53 | Pavel Kverek
Začneme ráno reportáží z půlnočního města.

Tak úspěšný start do nového roku.
Bude jedna, tady ještě bouchají ti, které zřejmě pozdrželo přišívání prstů. Tak ještě chvilku i s nimi.. Ať žije!