Vnímat přírodu

12. ledna 2018 v 12:05 | Pavel Kverek
Tiché kroky času

Je to už poznat! Vyjdete ven a rozpoznáváte, že sezóna začala. Opeřenci nepřehlédli slunce, jak kroky prodlužuje. A taky to, že zima asi žádná nebude.

V zahradě, u potoka i v lesích se rozbíhá život. Mám ty chvíle moc rád, je v nich síla a je to nakažlivé. Snadno se přenese.

Zastavil jsem u stromu, před pár lety přišel o vršek. Vichřice ho sťala. Byl jsem tam i tehdy a jako bych slyšel o veliké "klice". Že ho nevylomila, že kořeny nápor vydržely. Že zem, do které s křidélkem kdysi přiletěl, že se nevyvalila. Že má vlastně štěstí!

A byla to pravda.
Vidím teď, jak jedna z větví se obloukem vytáhla do prostoru a původní záměr zastává. Poroste dál a strom má naději, že to dál půjde.
Já sem chodím hlavně za slavíky, ale naučil jsem se prostředí vnímat komplexně. Kolik jsem viděl slavičích plácků! Dva nejsou stejné. Jsou ale věci, jež mají společné.
Dávejte pozor:

Nemusí být místo veliké, stačí fotbalové hřiště. Místo jednodruhového trávníku tam ale musí být kopřivy či jiný plevel a musí být nadivoko, nezastřižený. Místo nalajnování je dobrá síť kanálků, příkopů, anebo stezek od zvěře. Toť jídelní stůl. Namísto branek jsou prospěšné vyšší stromy s poctivou hrabankou po jejich vysvlečení. Kabinky pro zázemí tady nahrazují husté keře, nebo alespoň jediný, kam se slavíci potřebují skrýt a před odletem i převléknout. A to je zhruba vše. Samozřejmě, je-li na blízku řeka či rybník, potok, nebo strouha, přibývají "hvězdičky" navíc. Je-li poblíž silnice, je přísun potravy znásoben. Tam ale vzrůstá nebezpečí a třeba opatrnosti. Tak, jak je porážen hmyz a meten ke krajnicím, tak může dopadnout i rezavé tělo slavičí, zvláště ta kropenatá slavičího dorostu, abychom zůstali u fotbalové terminologie.

Pak jsou místa vícepárová, rozlehlejší. Taková nabídnou zážitky ještě jiné. Tušíte, že slyšet v máji jeden zpěv či hned kvarteto, je rozdíl. Vidět v červnu v podrostu míhat se rezavou - tady i tam a po straně taky, potěší víc.
Vědět, že slavíkům máte co nabízet a oni berou, je tiše krásné. Věřit, že o prázdninách, přijdete-li v samém jejich konci, kdy kopřivy už vyčáhlá těla odzdola vyholily a vy přec ještě některého k rozloučení naleznete, je zasloužené.

Stali se z nás přátelé za desítky let a smutně se z mapy gumuje plácek, který nevydržel. Lidi to křáčí už prostě nechtějí. Nevěděli možná, co věděl jsem já.
Odcházíte smutný kolem venkovského nádraží v Koprníku, s pár černými bezy pod linií lip. Pod větvemi, k pustému perónku svěšenými. Je 20. srpen a vy spíš v pokusu zastavit léto ťuknete o spoušť a pustíte jarní slavičí zpěv. Zpod staletého stromu vrásek přenápadných, obarveného pruhy ruměnic, přijde odpověď vzteklým ptačím zavrčením. Jak dávno ho znám! Dehet pražců vás stačil přilepit, jak v překvapení trčíte na místě. Černé žilky té pryskyřice se v bublinkách šklebí jako pavouk, který se konečně dočkal. Má vás!
Je tady slavík! Jak jsem mohl být roky tak nepozorný. Nebo do místa přisídlil teď, když pozvánku konečně vystavilo? Tak, nebo tak, nezáleží na tom. Připisujete do mapy novou tečku a radost se vrací.

Ne. Dokud bude po kraji naděje a příroda mnohomocná, smutek ať si jde po svém!


Obrázek z časů, kdy zima byla ještě alespoň nějaká.
(Mladá Boleslav - areál u Škodovky)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama