Březen 2018

Z modráččích bažin

31. března 2018 v 11:35 | Pavel Kverek
Vylezl jsem ze studny a musím do města pro součástku.

Odpoledne má pršet. Pojedu kolem luk u Koprníku, kolem modráčcích bažin v dáli a tak tam na moment nechám proběhnout srdíčko. Mám ho pro krajinu už pěkných pár let, od doby, co jsem začal brát rozum.

A zastavit musím, na sloup se totiž vrátili čápi!

V roce 1997 jsme ho vztyčili a vykovaný letopočet, za který se původně zaháknul žebřík při kroužkování, už není vidět jak hnízdo roste. Už tam nekroužkujeme, jenom se přicházím dívat. Já tohle potřebuji.
Vrátili se! Zakřičel bych to do mokřin, ale splašil bych je. Hlavně ji. Má toho docela, myslím si, tak akorát.

Možná že přilétli spolu. Nejspíš asi ano. Vypadá to tak.
Kdybych nepospíchal na ten nákup, stál bych tu klidně až do toho deště. Tak mi je dobře s opeřenci.

Vůbec jsem nevěděl, že jsou tam dva, až když jsem přišel blíž.


No, nepůjdu k nim už, nechci je vyhnat kvůli lepšímu obrázku. Obejdeme se.


Myslívám často za opeřence. Oni to ale nejspíš neřeší.
A přeci - jak jim teď asi je?


Co všechno je čeká a vyjde jim to? Když se sem táhli takový lán světa?


Možná, že jí teď poděkoval. Že tu s ním je.
Přišlo mi to.


Seznamování s domovem.

Když odtud odlétali, krajina vydechovala. Nyní se nadechuje a oni to z ní moc dobře cítí. Zas přijde ta síla! Je dobře, že jsme to dokázali a že jsme součásti Příležitosti, která má číslo 2018.


Máme vyhráno!

30. března 2018 v 8:43 | Pavel Kverek
Čekám vždycky, až se mi signálů sejde víc. Mám-li věřit, musím ověřovat.


Teď už to platí, myslím si, že jaro se stihlo vzpamatovat ještě v březnu a duben, byť bude příznačně rozjívený, bude nádherný.

O prodlouženém víkendu navštívím slať, abych se podíval, kolik kroužků na modráčky zhruba připravit. A pak to přijde, chytání, kroužkování, nádherná dřina.
Slavičí sezóna jde startovat právě přes modráčky. Tím začíná dřív. A chytání to je jiné, docela jiné. Pokud se tedy bavíme o sklopkařině. Sítěmi se podobá všemu ostatnímu, ovšem to já moc neprovozuji.

Mám tento úžasný druh spojený s minulostí. S časy prvních kroužkovatelů, ke kterým chovám obdiv, kteří si kroužky ještě razili po garážích. Sklopky si navyráběli z drátů na kola, síťky k nim napletli, červy vypěstovali. Oblékli baloňáky a rádiovku, přeblýskly boty a šup rychle na vlak! Směr říční koryta.
Pro pražskou skupinu to bývala současně společenská událost. A ti sóloví, ti si aspoň v místě psali vzkazy, jak že dneska to šlo, anebo, že nešlo vůbec.

Neumím se úplně vnořit do té nádherné atmosféry, neumím si ji tady namodelovat. Chybí mi k tomu ta doba. Společnost, kterou si možná víc idealizuji, ale přec byla jiná. Přátelštější.

A stejně ze starého ruksaku vytáhnu sklopky, navážu kolíčky, a kdybych měl sáhnout po vábničce, praštím se přes ruku! To dříve nebylo, tak Pavle nepodváděj!
Roznesu do uliček v rákosí všemožné harampádí z pařezů a větví a nadělám stolečky. Jak na nich bude přibývat bělavých puntíků od ptačího metabolismu, poskočím, že jsou už v kurzu.
Pak už jen sklopečku pořádně usadit a tiše čekat. Chozením dokola, aby tam ptáci v případě chycení nebyli dlouho.

Chytání klasicky, to těm mým 36 letům nad síťkami opravdu sluší.
Kolikrát jsem už sklopku tak natáhl? Nikdo nespočítá.


Je to vždy prazvláštní moment, myslíte na výsledek. A pak, když se obejme umění s náhodou a když jste vytrvalý, najednou je pod síťkou pohyb. A v čase března či mladého dubna - a v rákosních uličkách - pak je to jasné! Chytil se modráček.


Jednou tam dojdeme

29. března 2018 v 8:59 | Pavel Kverek
Dívám se ke mlýnu do staré zahrady, ne, ještě nepůjdu. Zapálím výheň, až přijde chuť.

Je po ránu a slunce se aprílově předvádí. Dobře to znám z chytání modráčků. Takového času jindy v roce už není.

Přes kostel od jihu přiletěl mrak, ale nic z toho nebude. To právě jen slunce se do něj odrazilo a on takto zčernal.
V té zahradě stojí v shluku prastaré stromy a jediný se k zemi nekácí. Krajní mají totiž větve, kmeny i kořeny mohutné, nachystané k obraně toho souboru. Dostali to výhodou za možnost užívat si.
Hřivnáči na větvi v dočkaném objetí neví a nezajímá je to. Ani toho brhlíka, co křičí z dutiny po strakapoudu. Ale já, já nad tím přemýšlet musím. Jsem totiž tak nastavený. Vše jednou vysvětlíme, neexistuje nic, co by se do toho nevešlo.
Pokud problém nevysvětlím už nyní, kdy spočívám v nějaké z dalších svých zastávek, je třeba hledat dál, přijde to jindy. Jsem posedlý hledáním, rozeznáváním. Objevováním, prokazováním. Můj Čas chce po mne výsledky a já mu je nosím. Tím mne vzdělává, nutí k samostatnosti, drží si v nadšení a navádí k dalším.

Abyste uznali, jak to může být zajímavé i ve světě peří, zůstaňte s blogem, nebo se vraťte. Vylovím příběh, který je hledání rozpoznání dost dobrým příkladem.

Dlouho jsem si lámal hlavu nad otázkou, kým jsou dvouletí modráčci, co se v prostředí objevují po půlce dubna. Jak to, že se zdrží jako by nikam nespěchali. Místními nejsou a z daleka nejspíš taky ne.
Chytal jsem je, kroužkoval, v místě pak kontroloval, třeba i zmizeli a pak se zas objevili, nutilo mne to k přemýšlení. To samo o sobě často však nestačí, vše má svůj čas. Průběžně vás to popichuje, máte to v kolonce "Nevyřešených", už byste konečně ten stav změnili a ono zas nic. Tak ještě z druhé strany o tom zapřemýšlet, přečíst si dostupné, poradit s kolegy a vrátit se do bažin.
Hlavu vytáčet do obrátek, podezírat věci dříve uváděné a "zaručené", názor si budovat svůj. Občas i hlavě vynadat za pomalost a zdržování, ale nutit a nutit! Proto ji na krku mám a neslevím jí.

Člověk však nepozná a ani nemůže - rodí se právě teď už třeba ta klíčová příležitost? Někde, snad kyne jako to těsto, než z díže vyhřezne přes okraj ven?

...

Přiletěl modrák tehdy na Červenskou kosu, byl toho jara jediný. Šílená sezóna! Ale zpíval tam. Pokaždé po ránu a jenom chvíli. Vydržel spoustu dní, ale byl sólo. Šly na mne mrákoty.
To by byla věc, kdyby tu zahnízdil!

Sotva byla upálena poslední čarodějnice po okolních kopečcích a smrad z pneumatik se konečně rozplynul, modrák byl pryč. Už se neukázal. Co tohle mělo být, k čemu mne nakouslé čím dál víc navádí?

Zapomněl jsem zmínit štěstí. Ano, tak to se hodí docela vždycky, když má pro vás dispozici.
Ten modrák tenkrát poslední slovo neřekl a vůbec třeba - jak člověk občas myslí - neskončil v drápech krahujce. Prostě se připomenul. Co připomenul?! Připomínal i roky další, ale odjinud! Z místa, kde se kdysi velmi pravděpodobně narodil - to v čase, kdy se o sedmihorském hnízdišti ještě nevědělo.

Nevím, zda jsem to vysvětlil dostatečně. "Vysvětlil" - nádherné slovo. - Vyplnit světlem, odkrýt temná místa. Tak nějak vidím rozbor toho termínu. Tak snad jsem toho dostál.

Závěrem už jenom obrázek od tamních bratrů Šťastných, kteří sedmihorské hnízdiště objevili a pravidelně sledují. Ti dolnobousovského modráčka zachytili už ve velmi zodpovědné roli.

Tady jejich obrázek je a posuďte sami.

Foto z hnízdiště: Jiří Šťastný


Najděte si čas

27. března 2018 v 19:44 | Pavel Kverek
POD KŘÍDLY NOCI

Je název akce na zřícenině hradu Zvířetice.

Protože návštěvníci slavičího blogu mají Doložku nejvyšších výhod, můžete jeden z chystaných momentů vidět už dnes. Informační tabuli v stoupání Eleonořiny stezky ke hradu.
Za zpěvu brhlíků byla osazena.


Ještě na pravou stojnu přijde připevnit stříbrný netopýrek - průvodce, jako mají stezky bousovské. To je od nás pozornost navíc.


Dnem konání bude 15. duben 2018 a sraz je v Infocentru v Podhradí o 14. hodině.
Vezměti děti, program je moc pěkný a výživný. Tabule se odhalí kolem 16. hodiny.

Rád sem tuto věc dávám, protože jde o snažení potřebné.

Takto vypadá místo.


Takto se stoupá stezkou, namasírujte svaly, ale když jsme tam vytahali všechny prvky a materiál my, těla tam vyvlečete taky.


Ostatně pro děti za to je i nějaká odměna.

Jak píšu, program bude pěkný, s přednáškou a diskusí. S doporučeními, radami, netopýřími invalidy, prostě magnetické.

Tak teď už jen pořadatelům počasí a radost z výsledku.

Společně naladěno

26. března 2018 v 19:16 | Pavel Kverek
Vážení přátelé blogu.

Březen jen párkrát namočí pero do kalamáře a už je tu duben. Uteklo to a my už od tématu nesejdeme. Budeme držet slavičí.

Nejprve se podíváme znovu do močálů (v nich už vydržíme až do výprav za slavíky rezavými) a dokážu vám, že se ve zdejších prostředích vyznám. Že za ty roky moc dobře chápu, z jakého těsta, že jsou.

O skromné kráse


Jsem známý oslavováním obyčejnosti, okouzlením prostotou české přírody. A močály u Koprníku to splňují beze zbytku! Dobře vím, že na tamní tajemství si musím najít čas a být pozorný. Nezmlsaný honosnem všemožných galerií, příběhů z předaleka. Patřím sem k pelichajícím doutníkům s čisťounkou vodou pod ledem kde zakleknutý prohlížím dno. Zase tam budou brzy ti čolkové, samečci s hřebínky na ocasech, samičky hnědé! Žáby snad ze všech koutů, užovka na pohovce z rákosí.

Vím, jak se tenhle kout narodil a co mu vyhovuje. A nejsem si jistý, psát o tom takhle zeširoka. Abych mu neublížil.
Rybník jak drží vysokou vodu, vymazal docela převýšení přítoku. Voda je líná, rozlévá se. Drenáž už dávno vytéká jinde hned za hranou meze. Slať je tak měkká, že zmizet v ní po krk není nemožné. Ano, i taková oka tam jsou.
A to je učebnice, jakých už málo. Stačí mít čas a po kapsách zvědavost.
Zastavíte pod lipovou hrází a děravou panelkou už si vás vede. Kdo? Příroda.
Teď, teď ještě času je dost, všechno se probouzí a dává si na čas. Jeřábi už ovšem šílenými hlasy uvnitř laguny oslavují. A pokud se k nim divoká prasata nedostanou, vyjde jim to. Jak jsou velcí, tak nenápadní! Nebojí se, nejančí zbytečně, na člověka si zvyknou.

První jsou strnadi Emberiza schoeniclus. Ti tu už i zimují, ale pozor, příslušností jsou tito jiní, ze severu. A už jsou pryč. Ti, co tu prozpěvují, přilétli ze Středomoří a kolegy potajmu vyměnili. To bych nevěděl, kdybych je nekroužkoval.
Doma jsou už společně v páru i nádherní bramborníčci černohlaví. Hnízdí tu pravidelně. Dřív byli vzácní, opravdu vzácní, dnes místy jsou. A hnízdíval i bramborníček hnědý, to uvidíme. Meze na jihovýchodním okraji močálu jsou pořád stejné, proč by se nevrátil? Ti ovšem táhnou později až se slavíky. Ale modráčci, ti už tu někteří jsou. Jsou otužilí a přeživí se podobně jako červenky.

Každou hodinou musí přiletět čáp. Na stožár v lukách s vykovanou cifrou 1997. Je to vůbec možné, jak ten čas letí? Co jste kdo dělal v tom předjaří? My stavěli sloup čápům za domov! A kolaudovalo se hned toho jara.

Mám tady podpisy po mojí krajině, i toho močálu už dávno nemuselo být. Nechci být přehnaně lítostivý, ale tento druh vzpomínek mne vždycky dostane. Krajina žije a já jsem jí pomohl. Jako by všechny ty ostřice i měsíc v tůňce pod hrbatou olší, bezinky dávnověké a vůně bahna, jako by se mne dotýkaly. A až vzejdou hvězdy velikonoční krajiny, začnou sem zapadat křídla. Ano, těch dalších, co včera už byla domovu nedaleko. A smím tušit kde, protože kroužky z cest mi to naznačují. Nevěříte? No tak si sedněte k mapě:


Zeiselmauer (Niederösterreich); Schweina (Thüringen); Lago Fornace - Bellaria (North Adriatic); Ebenthal bei Klagenfurt (Karnten); Radolfzell-Mettnau, Südbaden (Freiburg); Požeg (Pragersko); Las Minas (San Martin de la Ve); Prat, Torreblaca (Castellon); Salon de Provence (Bouches-du-Rhone; Villeton (Lot-et-Garonne); Sumony AH (Baranya); Marin (Neuchatel); Capo Lena, Albenga (Savona); Oberkirch (Luzern); Sale, Gussago (Brescia); Kis-Balaton (Zala); Drana Lagoon, Evros delta (Thraki)…

…a tak by šlo pokračovat.

Území je hnízdištěm, cenným zastávkovým místem i zimovištěm ptáků.

Změna programu vyhrazena

24. března 2018 v 19:17 | Pavel Kverek
Trvalo dlouho, než jsem v kabinetu nafasoval kroužky, prošel připravenost sklopek a pozval červy (potemník moučný - nástraha na slavíky) na výlet. S informací z předchozích zpráv, jak si nemáme zapomenout sluneční brýle na víkend, jsem po deváté vyrazil do močálu.
Slunce jsem neviděl ani bez brýlí a teplé ráno chladivý vítr z krajiny zvolna vyháněl. Na rovinu - byla pěkná kosa.
Takže změna programu - chytat se nebude, bude se počítat!

Z krabičky v tašce se ozvalo spontánní poděkování.

Stoupám na rozhlednu a je mi hezky. Je pěkně vidět po okolí, ale co víc - z lagun to zpívá! A samý modráček, tedy čtyři. Budou to staří samečkové, ti spěchají hnízdit.
Nevidím ani jednoho, je mi však báječně. Tak tohle je ráj!
Těším se na duben, jak je okroužkujeme. Není kam spěchat, tihle neuletí a navíc ještě přibudou noví. Do okrsků podřadnějších.

Technická informace: Vzadu vrch Mužský, dominanta regionu (463 metrů). Vpravo ku Kněžmostce se strmě svažující Hrádek, kousek pod ním bydlím.



Jdu tedy o hnízdiště dál k Novému rybníku do podobné slatě, něco se však během cesty změnilo. Neozval se tu jediný, ale přeci jen jedno známé mihnutí v uličce registruji. Jo, jo, půjde to i tady.
Na nahrávku do mne málem vrazila samice motáka pilicha, zjara tu v pásmu vysokých ostřic občas přespávají. Pak jdu obloukem jinam, tam je klid, ale když zkouším konečně hrát v místech prvních, je ticho taky. Takže - Pavle pozor, chyba je u tebe! A tím se člověk učí to, co v knížkách nenajdete. Už jsem nikde nezjistil jediného, vše utichlo, záblo a netěšilo.

Jdu na Brodek vedle, abych pohár utrpení poctivě docucal. Vím, že tam jsou, ale zapsat nemůžu nic. Jen bílí konipásci ve dvojici brázdí holé bahno. A naproti nutrie! Vrací se k mladým, má jich pět pod břehem. Jsou zšedivělí jako já. Končím pochůzku břehem a čtu v poslední z lokalit na lipové hrázi.
Zastavují tu dvě cyklistky tak nějak nacvičeně, právě když dalekohledem projíždím modráččí hnízdiště v kraji stružky. Fotí si polodomácí kachny na lovišti a když jim říkám, že mohou klidně blíž, že tyhle jim zapózují, ta s více sděleními na oděvu povídá: "Máte tu bobry, viděl jste je?" V rámci dovzdělání lovím fotku ve foťáku se slovy: "Bobra znám, tohle jsou nutrie. Menší, bez placatého ocasu". Držíme shodu a ony odjíždějí.


Je čím dál chladněji. Vracím se dlouhou panelkou k autu u posedu, nízko přelétá orlovec říční, na kšticích rezavého býlí sedí pár bramborníčků. Jsou tady! Vrátili se. Bramborníček černohlavý je nádherný opeřenec. Tedy sameček, samička stojí té kráse stranou.
Znovu lezu na posed a chci ještě zůstat. Nefouká sem a můžu promýšlet chytací taktiku na příště.
Je dobře, že tady močály jsou. S množstvím drobných křížků od bekasin v blátě, propíchaném zobáky. I je bychom mohli zachytat, už to je let, co jsem je nekroužkoval. Hned mi pak jednu zabili ve Francii. Přijde mi šílené tak drobné ptáky lovit, na jihu se s tím nepářou.

Telefon hlásí, že do Bousova přiletěl čáp. O pár dnů dřív než loni.

Pojďme si v závěru dnešního vstupu tu situaci představit...
Hnízdo jsme kdysi postavili tak, aby bylo od stavení vidět. Tím vznikli nadšení zpravodajové. No a ti zpravují.
Víte, jak se musí těšit nad těmi svými kalendáři, když očima jezdí po linkách a pak hned mrknout přes silnici, jestli už náhodou na hnízdě nestojí? Vidíte, a stojí! Někdy od dopoledne k radosti místních.
To není ale oddechnutí čapího fanklubu. Sehnat družku, neporvat se o hnízdo s jinými, zavolat nám - kolik krků se zvedá k obloze a kdy přijedeme kroužkovat.
Na to hnízdo jezdíme s nůžkami, však se podívejte.


Nikdy jsme nepřijeli pozdě, pokaždé včas a ty příběhy jsou plné dojetí.
I to je ornitologie, i takhle často voní!

Odkud k nám přilétají

23. března 2018 v 14:13 | Pavel Kverek
Než je začneme doopravdy chytat, zvu vás na výlet. A zabádat si.

Slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) se u nás začal usazovat v půlce 80. let.
Ten čas se podařilo zachytit i u nás tady na severovýchodě Mladoboleslavska, dokonce jsme byli jedni z prvních. A kroužkování začalo přinášet výsledky (u nás i v republice).
Za jedním opravdu cenným se teď virtuálně vypravíme.

Začnu kartou hlášení, abyste viděli, jak to s výměnou informací po světě funguje.


A hned přidám i situaci z místa okroužkování italskými kolegy a tady už nemůžu být na slovo skoupý.


Kdybych měl vybrat tomuto slavíku místo na jihu k přezimování, nehledal bych jiné. Oblast močálů a odvodňovacích kanálů v regionu Latina v Itálii. To se to vyčkává na jaro v takovém ráji!

Kolegové modráčka dokázali v místě ještě kontrolovat, což výsledek umocňuje. Pak jednoho dne odletěl a přiletěl k nám (vše vyčtete z karty, máte-li si se mnou trošičku zabádat).

Já zatím nabídnu fotku, protože v tomto případě šlo opravdu a modráčka velmi elegantního. A to prosím byl mládětem z předchozího roku (staří bývají vybarvenější).


V tu dobu rybník už ožíval, kvetly blatouchy, kde bylo víc sucho tak orseje, prostě radost!


Před desíti lety, kdy se příběh stal, měl jsem už dost zkušeností s nejotužilejšími slavíky a pohledem do rákosí se mi zazdálo, že to z místa nemusí být všechno. Pták se choval divně, byl vzteklý k přehrávce, kterou jsem mu před síť prve vyslal, datum bylo "vysoké" - hnízdní a tak jsem do vrbičky odnesl sklopky s červy. A hned v první kontrole jsem zazářil, chytla se mladá samička!


Zbarvení podivného, tak trochu samčího, ale protože i křídlo bylo v měření krátké, bylo rozhodnuto.

A nyní se opřu o informaci, kterou ode mne máte z jiných míst, a vylžu se - proč nevím, jak to tam tehdy dopadlo.
Ano, modráčci byli málem tím, co mi zničilo specializaci. Člověk by tomu chytání velice snadno propadl a utopil se v něm. A přeci jsem se z okouzlení uzdravil, vyčistil si hlavu a vrátil se ke slavíkům pravým. A to je i odpověď, proč jsem už k Brodku později nepřišel, abych potvrdil či vyvrátil případné hnízdění.
Dnes vím moc dobře, že se to stihnout dalo, ale kdo z vás nebývá občas po bitvě generálem?

Zítra k močálům jdu a těším se moc.

Uvažte, právě tyto příběhy - a že podobných mám - jsou nejmilejší vrácenkou (vrácenka - něco podobného, jako vám dnes uzavřou na zápěstí při zábavné produkci. Dřív jste dostali lísteček, že tam už jako patříte, když se odněkud navracíte).
To už jsem ale zas úplně jinde..

Přeji parádní víkend ohromných svátků jara a Přírody a zas někdy přijďte.

Zvláštní upozornění

Kdo by chtěl a byl poblíž, Olda Forman pořádá vycházku. Tady nabízím.

Zdravím Vás přátelé ptačí říše,
protože někteří z Vás nemohou rozpoznat některé ptačí hlasy účinkujících v ptačích zprávách, nabízím Vám procházku nejen za těmito hlasy. Bylo by to ve Dvoře Králové nad Labem tuto neděli 25.3. od 10:00. Sraz by byl na parkovišti koupaliště.

Blog komentuje

19. března 2018 v 18:14 | Pavel Kverek
Které blogy fungují, komentují události venku.
I tento blog přinese aktuální zamyšlení, objeví se kolem 19. hodiny. Bude zároveň výzvou, nenechte si utéct monstrózní tah, zastavený počasím.

Někteří píšete, voláte, ohlašujete, proto se za fenoménem ohlédneme.


NĚKDY SE TO POVEDE..

Poslední třetina března je časem, kdy se na hnízdiště vrací mnozí opeřenci z oblasti Středomoří. Jsou vykrmeni, nabuzeni hormony, nedočkaví. Přes Alpy ale hlavně po obou jejich stranách táhnou početně drozdi všech druhů. Od západu se svižně vrací vodní chřástalové a už je z mokřin slyšíme, použijeme-li provokaci hlasem. Vrací se konipasovité lindušky luční, rehci, bramborníčci černohlaví, skřivani - oba druhy, hřivnáči i doupňáci, luňáci červení (a ti už letí zdaleka!).
Otevřela se ohromná magistrála a neutichne do konce máje. Počasí však připravilo migrujícím ptákům past v podobě ochlazení se sněhem a mrazy. Dobře to zvládají červenky, ale třeba čejky zcela zásadně změnily chování a usedají do zahrad. To se nevidí! Špačků jsou již tisíce, nocují po rákosinách, mnozí jsou už ale doma.

Co se stalo?
Masivní tah od jihu, jihovýchodu i jihozápadu přivádí ptáky do krajiny, která není ve stavu, v jakém očekávali. Zejména polní ptáci jako čejky nedovedou v kněžmostských velkých širých rodných lánech prsti přiotrávené najít jediné sousto do zobáku a protože jich je příliš, zkoušejí vše možné. Odkládají plachost a tlačí se do zahrad, kde v trávnících pod polo roztávajícími zbytky sněhu je žížal už dost. I v záhoncích kolem keřů krytých mulčovací kůrou.
Nikdo dál nepoletí, protože intuitivně tuší, že výše bude hůř. Počkají si a budou v zastávce strádat.
Vývoj může být v nejbližších hodinách velmi zajímavý, tak si na to počkejte s dalekohledem. I kolem krmítek se hromadí pěvci, teď by sežrali od lojových koulí i samotnou síťku!

Není tato možnost každý rok, letos ano. Dívejte se kolem sebe cestou do práce, vyjděte si pak za jeřáby, už se ozývají. Vyhlížejte čápy a jsou tu první vlaštovky, jestli přežily..

Přibývat bude modráčků a my se za nimi o víkendu znovu do močálu podíváme. Tentokrát už asi s kroužky. Chytat budeme ty průtažné - ty, kteří jsou zítra už docela jinde. V Polsku, Bělorusku, Rusku, Skandinávii.
Modráčci jsou otužilí, mrazů se nebojí, slatě je zahynout nenechají a oni to moc dobře ví. Tlející houpavá zem vytváří teplo a oka dávno nezamrzají. Kolem pat ostřicových stoliček je potravy poschovávané nejen pro "modré slavíky", ale i pro rákosní strnady. A ty chřástaly, co jsem zmiňoval.
Do stvolů buší modřinky, dobře ví proč. Podíváte-li se do místa zájmu sýkorky a rozloupnete rákos, červíky objevíte hned.

Ptáci nejsou hloupí, evoluce je učí postarání se o sebe za všech situací.
A přátelé, to je jeden z těch rozměrů, který mne fascinuje! Jsem šťastný, že jsem si vybral ptáky a něco tu řeknu jen potichu, aby mne srdnatí úpolníci, kterých mám v zahradě 5 párů neslyšeli. Mám rád hlavně ty tažné hrdiny. Vždyť vidíte, co všechno ta jejich vůle za přežitím dovede.

Nasypte ještě naposledy do krmítek a buďte s nimi. Než odletí.

Vzpomínání po telefonu

17. března 2018 v 18:08 | Pavel Kverek
Možná to znáte, máte dávné přátele, kteří si čas od času potřebují popovídat. Tak jako před chvílí. Usedám v chodbě do ratanu, beru sluchátko, bude to delší, jak Pepu znám.
Odstěhoval se na Vysočinu do kraje jiné nadmořské výšky. Dřív ale zajížděl sem k nám a právě v čase modráčků. To ještě kroužkoval. Dělávali jsme odchyt společný tedy navazující. Já v močálech u Nového rybníka, on u Býčiny o kus dál. Nebyly mobily, nešlo si podávat informace.

Věděl jsem, že zavolá teď, když ptáky v tahu zastavil sníh a je jich všude jak máku. A všelijakých! Zažil totiž tenkrát něco, co zažije málokdo.

Byl ale Apríl (modráci protahovali později, ne tak jako dnes). Přišla vánice a on najednou kolem sebe napočítal 11 modráčků. Spadli z oblohy a všichni hurá do rákosí. Koukal na ně z auta a které viděl, ty spočítal. Muselo jich být jistě víc. Výš u mne v močálech (jiná rybniční soustava) jsem toto nezaznamenal, tam totiž taková futeř nebyla. Chytil tehdy jediného, ostatní mu ze sítě vyklepal vítr. Ale zážitek mu zůstal.

A přidal příběh druhý, který jsem neznal.
Dvakrát vyrazil chytat na soutok Jizery s Labem k Toušeni. A pokaždé nachytal. Ptáci šli pobřežím a on sklopkařil, jak to viděl u mne. Jsem překvapený, že to zmínil až teď, protože jsem sám přemýšlel zažít opravdovou klasiku - chytání u velikých řek. Zajímavé, že tady na Bakovsku už mu to nevyšlo a nechytil nic. A přesně tak jsem kdysi dopadl já. Tehdy mne to samozřejmě nadobro odradilo a už jsem nic podobného nezopakoval. Naučil jsem se je chytat kolem rybníků, což se vůbec nevědělo. V rákosí.
Pak přišel objev hnízdění, našel je kolega tady u Nového v roce 86. Bylo to třetí prokázané hnízdění v ČSSR a pak už to šlo hodně rychle po celé republice.


Vše začalo na Postřekově u Plzně a na jihu v Kladenském Rovném. My byli třetí. I tyto vzpomínky mi tančí pod vlasy, když do močálu přicházím. Dnes je už doba jiná, tehdy to bylo pionýrské.

Pepa mi dnes řekl, že objevil tento blog a že mi gratuluje k ocenění. Bude mít co číst a až najde tyto řádky, možná zavolá znovu.
Bylo to tehdy vzrušující. Modráčků bylo pár, byli vzácní. Když na ty tmavé nohy člověk zavíral kroužek, srdce slyšel až v holínkách. Stálo mne to vždycky strašného času, ale když se chytil, měl jsem den jak víno. A později pak chytit samičku, to byl panečku teprve svátek. I když modrou barvu neměla, byly tak vzácné, že člověk zářil. Ty vůbec nelétaly. Chtěl jsem se naučit je hledat v prostředí a tak jsem seděl u uličky v rákosí na stlučené lavičce pro ten účel a čučel a čučel. A pak najednou z vrbičky vyskočil pták myšího chování, nelétal, jen přeskakoval, prolézal ty nejhustší partie třtiny, a co chvíli mizel z očí.
Ano, tak jsem se naučil objevit tajemné modráčky. A Pepa to dnes oživil.

Včera na výpravě

17. března 2018 v 12:07 | Pavel Kverek
Bylo odpoledne, chvíli před prvním posledním sněžením.

Jsou hlášeni po republice první modráčci a já vím, že v močálech u Koprníku šanci mám. V hnízdní době tu lze napočítat až osm okrsků (včetně sousedního Brodku a polní rákosiny pod čapím hnízdem).
Těmto slavíkům se konečně daří.

První, co člověk ocení, že močál na místě dál přežívá. A abych pořád nekritizoval, tady zemědělskou společnost chválím, že drží úmluvu. Děkuji vám za ten kus krajiny.


Po "vyřízení" oficiality už může naplno propuknout radost. Kdysi jsme aspoň tento kousek území zachránili s bousovským učitelem, ale to tu na blogu už mnohokrát je.

Zpod nohou vylétají bekasiny otavní, je čas, kdy jich je v močále opravdu hodně. Už jsem si říkal, jaké by to bylo vytahat po letech sítě na bahňáky a zachytat si je.

Odlétá dospělý orel mořský a husy se konečně uklidňují. Vedle rámusí jeřábi, budou zkoušet hnízdit. Lindušky luční začínají tah kolem kaluží a čtyři už vidím!

Druhou zprávou po jistotě, že nové holínky netečou, tedy radost! Ale nad Pískem se zatahuje, musím pospíchat s monitorováním. Je fantasticky. Kolik jarních bouří jsem tu zažil. Hodiny tady v močálech bych nespočítal, ta místa znám.
Volá vodní chřástal, tak už i on je doma! A ozval se budníček, vábením, žádný zpěv.
Rákosí je plné nádherných modřinek, táhnou. Nutrie už mají mladé, je jich pět. Úplně vytlačily další nepůvodní - ondatru. Na kytky je ještě brzy, laguna je zčásti zmrzlá. Hraju vábničku po roce a je mi dobře, i když odezvy nejsou. Než ale dojdu k posedu do místa, kde za kanálem je největší houpavé oko, ohromná plocha zblochanu, odtud i ten chřástal..
Hůře už slyším, mládí je pryč a musím si pomáhat intuicí. Vypínám zpěv, po kolikáté už? Ale ono to pokračuje! Jasně, je tady! Přesně v místě, kam se hodně let vrací modrák s kroužkem už úplně rezavým od bahenních solí. Hliník s nimi reaguje. Nevidím ho, otužilce, ale vím, co dělá. Sedí "v lavoru" na brčku rákosu a určitě se vzteká. Nebudu ho dráždit, musím si nechat jeho zájem na odchyt. A není v porostu sám, první strnadi rákosní, tak to se dalo čekat. Ti spěchají ještě víc.
Mám vám tu od nich vypsat pár zahraničních výsledků? To byste koukali, jak se o nich ornitologicky ví. Jeden byl kontrolován v mohutném zářezu alpské řeky Ticino, tam se ptáků kontroluje dost. Jiný je z hnízdní doby z Laponska, co tomu říkáte?

Prožil jsem tady hodně. A těch modráčků ve sklopkách! A to jich bývalo málo, to se taky během tahu třeba chytil jen jediný za celý čas. A přeci to bavilo! Nehnízdili tehdy, to byl spíš sen o návratu z konce 80. let. A pak to zas v jedné vlně přišlo a dnes to v močálech jen zpívá.
Nejsem smutný, ale lituji, že nemám pak už čas s nimi být, když přiletí praví slavíci. Ale letos bych chtěl. A čas ukradnu. Chci znovu mít ten pocit štěstí nad překlopenou sklopkou - pastičkou. Nikdy se modrák nestaví proti vám, vždy hřbetem (chce utéct). A vy náprsenku prostě nevidíte, až pak. To se neokouká. Chytání klasicky sklopkou je velikou úctou starým chytačům, jinak to neuměli. Dnes vábničkami a sítí to jde rychle (většinou). Ale jen u samečků. Sklopka vychytá výborně i samičky. Jsou totiž po cestě vyhladovělé.

Močálem kolem pak už táhnou ptáci i jiní. Bramborníčci a bělořiti. A pak se prostředí rozezní do neskutečna. Nejde o žáby, i když ony taky. Dorazily se rozmnožit mezi blatouchy. Spolu s čolky. Já ale myslím na rákosníky. To je pak teprve chór!

Život na močále. Ano, ten titulek si zapamatujte, jednou bude velikou oslavou těch čím dál vzácnějších míst. A že se v nich zastaví bukač a volavka bílá, čápi vedle z našeho sloupu, to je už jenom pralinka na cestu..

Můj 14. březen

14. března 2018 v 19:21 | Pavel Kverek
Vážení příchozí.

Dnes se hodí říci pár slov i tady na blogu.

Věříme tomu, před co nás přivedou a napovědí. Mně ale i kdyby neřekli o znamení Ryb, stejně bych se mu podobal. Snad bych jej neuměl nakreslit a zval třeba Touhou či Radostí. Ať to je jak chce, ty boty nosím rád a přepokorný před Časem, snad ještě chvilku budu.

Děkuji všem, kteří mne podporujete a děkuji za to, že o tom vím.


Čas modráčků

13. března 2018 v 9:27 | Pavel Kverek
Ten vůz prastaré konstrukce se s drkotáním obručí znovu už rozjíždí krajinou..

Vyjel od rybníků k polím, putuje lesem v sousedství skal, směřuje k řece a zbrzdí při osadách. Naložen jarem, ohromnou energií, silou vitality!
Nabádá k tanci a shání se po hudebnících. Mixuje z vůní a barvy narychlo dosycuje.

Tak už to začalo!
Špačci pospíchají a čejky v jejich cestovním společenství též. Kolem kaluží uslyšet luční lindušky, pokaždé takto proletí. Mají cíl někde v dáli, jsou neklidné. Podobnou cestou se vydal bramborníček, ten otužilejší - Saxicola torquata. Usedl na štětku a ta se s ním rozkývala. Letitý obrázek podjarních chvil.
Brávníci upalují k borům. Od chvíle kdy vstoupili Domousnickou branou do kotle Klenice, už na ně vidí. A zpívají! Bylo tak před rokem - a co vím, bylo už dřív. Jak před orlojem kdybych stál znalý obrazů budoucích!
Nohy mne ženou pod oblohu uslyšet skřivany jak postupují. Musím i tenhle obrázek mít!

Obruče loukotě spínající se tiší pojednou na cestě měkoučkých trav. Už nedrncají. Projedou od jihu na sever, cesta se zacelí, ale zaseto po nich už zůstane. Vždyť jenom pár hodin a možná snad minut se v močálech u Koprníku objeví první slavík.


Modráček středoevropský. Spona k vázance místní krajiny a od těch chvil tančit bude se všude!


Ne, dávno neumím stát stranou. Co s časem bez slavíků? Od krajiny dál, od Přírody.
Plíce se rozpínají a vydechnou všechnu tu nádheru až zase s prvním sněhem. Kdeže ty ovšem vzdáleny jsou!

Tihle dál nepoletí

9. března 2018 v 18:50 | Pavel Kverek
Přijíždím k Dobré Vodě, dnes se s ní jaro přišlo pozdravit.
Leskne se zem a slunce se jí dotýká. Už o sebe stojí. Od jihu někde od Kněžmostu letí skřivani. Nikterak vysoko, jen aby křídla neplouhali. Je jich sedm.
Usedají a už nikam dál nepoletí. Rozložili se podle cesty, co vede po terase někam k Přestavlkům, tihle jsou doma! A když pak jedu od Hradiště, bylo to tak. Dva už jsou ve vzduchu a zpívají.

Skřivany mám opravdu rád, jsou houževnatí. Vím toho na ně docela dost, co mi stačili ukázat. A mám je rád právě i za jaro. Oni ho přivádějí a zpěvem pak drží po krajinách.

Chytil jsem v prosinci čtyřiaosmdesát vzácného skřivana lesního. Byl na rumišti, nevím, proč neletěl tehdy k jihu. Na tom rumišti už dávno stojí domy.

Dnes už zpívali ptáci. Kdo nemohl vydržet, začněte slavit. Přišel čas, který nás zas tolik nabudí, potěší a tolik naučí. Veliký svátek ornitologů!

U Červenského rybníka jeden takový v zelené Felicii byl vmáčklý za sklem nad dalekohledem a už si užíval. V severovýchodní části v oblastí šíje Červenské kosy je hladina už volná a kachny ji teď už uhlídají.
Hejno špačků prohlíží rákosí, jestli v něm večer půjde usnout. Po čase. A ono půjde.

Brno 2018

9. března 2018 v 12:29 | Pavel Kverek
Po roce jsem měl příležitost představit slavíky v Brně trochu jinde.
Dělá mi radost mluvit o mé krajině kdekoli. A tady to bylo včera báječné.


Děkuji za pozvání.
Poděkování na jih i od slavíků. Váží si toho.

Děkuji za rodinný doprovod, přátelům za vše v místě, děkuji za krásný jarní den.
Sedlo si to tak nějak komplexně.


A alespoň fotku z příprav přednášky. Je zajímavé pozorovat jak studenti obsazují místa v posledních minutách.

V zkušební projekci jeden z obrázků, ilustrující vymezení zájmové oblasti. Viadukt u Jizerního Vtelna.


Na studánkách

6. března 2018 v 15:30 | Pavel Kverek
Známé též jako chytání na vodu. To je ornitologická disciplína plná překvapivých momentů.

Najdete v krajině místo, kam ptáci chodí pít, připravíte chytací uličku, kroužky dáte předehřát do kapsy a už to může začít.

Takový odchyt bude brzy na Horách. Ne přímo u studánky kudy prochází naučná stezka ale o kousek níž v podružném prameništi. Loni jsem ho vyčistil, ptáci jsou na něj zvyklí. Výhoda těchto míst je, že se vám představí spousta druhů. Mnozí ptáci se přiletí spíše vykoupat, ale třeba zrnojedi pít musí hodně.

V začátcích jsme měli s kolegou jedinou síť, šestimetrovou silonovou drátěnku (Draht DDR) a chytali na okraji tůně u mlýna přímo ve městě. Tam byla navíc výhoda, že potokem létali i ledňáčci či konipasi.

Ptačí napajedla jsou příležitostí pro ty, kdo se chtějí naučit spoustu ptáků poznat v krátké chvíli. Za slunného poledne to kolem nich opravdu žije.
Takové napajedlo musí mít čistou vodu a mělké okraje. Kamínky či větve ve vodě a keře či stromy v okolí, aby si ptáci mohli odsednout a v klidu se sušit.
Chytací zařízení je třeba pečlivě sledovat a pravidelně obsluhovat. V předjaří je i příležitostí zjišťovat třeba ptačí kondici po uběhlé zimě.

Každé prostředí namíchá ptáky docela jiné, zatím však lze očekávat druhy stálé či zimní hosty. Tato lokalita je známa výskyty severských jikavců pro březové lesíky kolem.


Uvidíme.

V polích už budou možná skřivani, spíš však přeletující. Od Chloumeckého hřbetu, který obepíná celý JV obzor slétají v čase jara do krajiny a před bradlo Pyrámu pokračují k horám, které odtud už vidí.
Jsou společenští, cestou se ozývají, takže je nikdo nepřeslechne.

Při staré cestě

1. března 2018 v 17:49 | Pavel Kverek
Ví se to dávno, ještě když jsme začínali kdysi s kolegou, upozorňoval mne na jarní průtah ptáků pod Chlumínem. Chodil sem i pan doktor Hořice v časech dávných, koridor jsem uvedl sám v knize o Kněžmostu.

Ještě po poledni jsem mladým ochráncům přírody v Dolním Bousově pod střechou tamní knihovny a galerie Na faře říkal, že v přírodě třeba předvídat. Číst, poznávat, radovat se, srdíčka posílat po cestách domovinou ale hlavně opravdu vytušovat.
Pak se vracím domů spodní silnicí u Lítkovic, Chlumínu poblíž.
Pole jsou mrazivá, ale v kalendáři první březen k znalému pozvedá prst. Přijíždím do úpadu mezi rybníky Brodek a Nový. Tady je ten koridor! Tady se dějí věci už po staletí.
Brodek je na blátě, vymrzlý, jen houfek nepřizpůsobivých prokřížených kachen stojí v lovišti.


Slyším hlasy a rychle se zakláním - skřivani! Nezklamali, jsem dojatý. Třiapadesát srdnatých pěvců postupuje žlabem nad močály ke Koprníku. Že jsem si na ně nevsadil! Nejsem v nejlepším zdraví, ale tato injekce tedy zabrala. Dívám se za nimi v radosti. Letí, ale nespěchají. Budou muset zastavit cestu, za Bezdězem se chystá soumrak. Často ptačí cestovatelé zastavují právě v pásmu ostřic, které je rozlehlé a členité. Ta stará cesta platí pořád!
Tenhle řád já ctím. Uvěřitelný, srozumitelný, provokující. Že jsem si nevsadil!
Z rákosí slyším první hlasy strnadů rákosních, to jsou podobní odvahové. Jaro vážení, jaro se chystá a kdo jej pro mráz nevidí, nezatančí si.

Měl bych se omluvit čtenářům na Bakovsku za provokace, že zimy už nebudou. Mráz přišel a jen mi dokázal, jak naivním bych byl, kdybych slavil "patent na rozum".
Ne. Nikdy nebudu moudřejším než Příroda sama.