Červen 2018

Pobřežní seč

30. června 2018 v 21:56 | Pavel Kverek
Tráva kvůli vedru moc nenarostla, ale přeci jen bylo třeba séci naučné stezky Dolnobousovskem.

Osm hodin v kuse jen občas smočit jazyk z láhve. To byl pokus dnešní soboty.
Hladinou jdou vlny, jaké se vidí málokdy. Vítr musí nastoupit totiž po délce rybníka a pak se to povede.
Už jsem vypnul stroj definitivně, jsem na lávce poslední. Psal jsem to tu kolikrát, mám radost z lidí, že chodí. Když to jde, rád s nimi mluvím. To na chvilku kosu vypnu. Kácím stromy nekloněné nad cestou, odklízím pryč. Vidím, že spadl starý topol, co na něm byla podložka pro čápy z mého mládí. Ještě posledně jsem byl pod ním schovaný...

Usedám na lavičku a budu odpočívat.
Unavený jsem docela dost, ale uši mám nataženy. Jestli se ozve slavík. Kdepak! Neozve. To už je čas, kdy mlčí. Pelichají. Slyším jen tiché kroky a to od počátku, jak jsem si sedl. Jsou nedaleko, míjejí mne, nic však nevidím. Jde kolem čas.

Přemýšlím nad slavíky a je mi krásně. Až jsem se oklepal při vzpomínce, že ještě na konci století jsem tady ve stejném čase končíval s chytáním. Ano, neuměli jsme nikdo slavíky zjistit a tak jak vyvedli, byl prostě konec. Náčiní se ukládalo. Sezóna tedy trvala jenom do července. Dá se tomu dnes uvěřit?
Jsem rád, že pokrok mne zastihl včas. Zprvu jsme nosili veliké magnetofony a moc toho s přehrávkou neuměli. A u slavíků v létě už vůbec nic.
Poslední roky to už je koncert. S technikou a zkušenostmi si to člověk opravdu vychutnává. A prověřené odškrtává místo za místem.
Taky už jezdíme za chytáním auty. Jinak by člověk působil jak onen chytač z hor od Míly Nevrlého na obrázku, jak má klícky na hřbetě až těsně pod oblohu.
Auto to uveze, dá se v něm schovat i cennosti uzamknout. Je to výhoda. K většině hnízdišť mohu přijet alespoň na parkoviště, málo je těch, kam se musí přes pole.

Dnešní vstup zakončím ještě pohledem do rákosí.
Je to k nevíře, ale už tam je zase ticho. Pár dnů tu od jara člověk není a tolik se toho změní. Jen žluvy poblázněně sletují k třešním - ptáčnicím a o něco níž i do maliní. Jak zraje ovoce, jsou z toho na větvi.

Rok ornitologa je překrásný.
Kdo má čas, chuť a umí chodit od jara do jara, musí byt šťasten. Míval jsem to tak v začátcích, když mi čas zbýval. V letech osmdesátých.
Je to vůbec možné, tak dlouho s jednou zálibou?

Vzpomínka a výhled

30. června 2018 v 9:23 | Pavel Kverek
V Slavičím háji se v čase, kdy jsem ze sklopky vybíral chyceného slavíka, zastavila maminka se synem. Jak jsem se dozvěděl, byl absolventem druhé třídy tamní základní školy a svojí glosou mi udělal radost. Když jsem na účet kroužkovaného slavíka řekl, že je mladý - on poznamenal, že odtud pochází nejstarší slavík vůbec! Koukal jsem na něj překvapeně než dodal, že to říkala paní učitelka.
Vážení, co víc si mohu přát..?

Chtěl jsem moc a snažím se dodnes, aby region byl jedničkou v povědomí o králi pěvců. Bylo by pro mne ostudou, aby lidé z Mladoboleslavska nevěděli, kým slavíci jsou. I proto MF Dnes pozítří nabídne v středočeské mutaci krom jiného i věty o Slavičím háji. Nebude jich mnoho, zatím. Ale domluvili jsme se, že bychom pro médium stihli, než odletí přiblížit celý pobyt slavíků u nás a já už vidím pod klávesnicí název: Český slavičí rok končí. To myslím, že by lidi přitáhlo.
Konečně vyložit, co zdejším slavičím rokem myslím. Kdy začíná a jak. A možná i co předchází. Co se v něm stává, jak finišuje, kdy končí a nějaký dovětek o naději. Vše ukončit v tónu ochranářském.
Paní redaktorku to zaujalo a věřím, že během "okurkové sezóny" v novinách se to povede. Mám do té práce velikou chuť. A možná byste tomu dnes už ani nevěřili, chodí ohlasy. Anebo jinak - nechodí tolik, ale lidi, když vás potkají, přihlásí se k tomu.
A to je jako s tím klukem v háji na cestě, pěkně se nám to uzavírá a já bych mohl pomalu jít.

Ale přeci jen pár vět ještě přidám.

Blogařů prý rychle ubývá. Jsou modernější věci a oni přecházejí za pokrokem. Prý za krátkým vyjadřováním, že už to lidi při spěchu nechtějí číst.


Já tady zůstanu, dokud nabídka bude. Neumím psát věci krátce a ani nechci.
Vy, kteří sem vcházíte, nenechte se uspěchat dobou, nepodléhejte pitomým trendům! Zelené téma ani ta čeština si toho nezaslouží.

Přichází prázdniny. Před dětmi, učiteli i námi ostatními se rozevřel prostor pravého léta. Já sice jsem si dovolenou už pomalu vyčerpal, ještě si ale nějakou napíšu, až budu chtít. Až mne ovládne pocit, že v tajemných nocích pod slavičí oblohou chybím. Že mne nová zvědavost přivolává právě tam!
A že od "háje" by ti naši také bez rozloučení odlétnout neměli.

Ještě se "Je".
Ještě o sobě víme!

Vyvádějí!

28. června 2018 v 22:11 | Pavel Kverek
Proč za tím příměstským kruháčem ptáci tak vyvádějí? Vyvádějí!

Jezdím teď autem se staženým sklem a z mnoha míst slyším slavičí naříkavý hlas, vyvádějí mladé.
Průběh českého slavičího roku mne fascinuje. Myslím si, že by šel celý vyjádřit hudbou, to by byla věc! Jinak jde vykreslit fotografiemi anebo vzpomínáním. Vyčíst jde rovněž z deníku kroužkovatele podle toho co se kdy chytalo a jak.

Slavičí rok - ten název nikde nenajdete jen tady na blogu. Patří do mého chytačského slovníku. Jak se přibližují prázdniny (rozumí se školní, já žádné nemám), dochází k prolnutí etap. Rodiny se rozpadají, mladí osamostatňují a staří pelichají "pohnízdně" kompletně. Mladí jen vymění drobné kropenaté peří a to klidně už za potulky. Která přejde v tah. Ano a to je téma, které konečně poslední roky umíme zachytit a zkoušíme rozplétat.

K tomu by bylo vhodné, abych sem vložil úvod pro naše texty v časopise Kroužkovatel a podotknul, že se na to chytání moc těším.



Hlavní texty sem kopírovat nechci, aby se z redakce nezlobili. Kroužkovatelé je ale dostali spolu s jinými v obálce poštou.

Slavičí rok - k radosti krok!
Ano, těším se vždy, až přijde. Začíná Knihou příletů a čekáním na možná překonaný rekord. Končí pak pod srpnovou oblohou, když hvězdy se nad sítěmi vyřadí do obrazců, jež mají slavíci v mapách.
Kde už víc hledat romantiku než v tomto čase?!

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá…

Ano, Hradišťan a jeho Krátký popis léta - úryvek.

Slavičí rok - je z pěti slok!
Ano. Duben, květen, červen, červenec a srpen. Abych byl přesnější tak z prvního a posledního půlku odečtěte. Dostanete zhruba 120 dnů, ve kterých mívám tolik úkolů!
Každou z těch slok prožívám s ním, nemohu sice každičký den, ale ty co vyjdou, žiji v radosti.

Vybral jsem si to tak tenkrát a lát nad tím rozhodnutím mne nikdy neuslyšíte. Patřím tak k spokojencům, kteří ví kam s volným časem.

Víc než kroužkovat

26. června 2018 v 20:24 | Pavel Kverek
Vím to na sebe dávno, kroužkovatel jsem divný. Čísly se nechlubím, v posledních letech mi už je skoro jedno kolik slavíků v sezóně připíšu, spíš hledám poučení a fígle jak na to. A taky si užívám.
Já už v tomto věku potřebuji držet si radost a chmury hnát od hlavy dál.

Co je tedy víc než kroužkovat?

Mnohem víc, asi nejvíc je pořizovat zpětné odečty kroužků. Česat to ovoce z dříve vsazeného. Nakroužkováno je v oblasti dost, sklízet je co.

Území od Humprechtu k Jizeře je prochytáno z předchozích let dost. Jak se zdá někde, že pták nejde chytit tuším, že bude mít kroužek. Vidět slavíka znovu po roce či déle vždycky přináší poučení. Žádný určovací klíč, žádný odborný text nenaučí, co kontrolní odchyty vlastních kroužkovanců.
A ještě něco to provází a vy to z blogu už víte. Radost ze setkání vypovídající krom jiného i o tom, že zákrok nebyl hrubý, že pták označením nestrádá.

Kontrolních odchytů po roce a déle mám v archívu několik set. Jsou cenné. A učit se z nich dá i po letech. Hledat spojitosti. To když hlava dojde k úvaze a třeba jít pro důkazy. Někdy to vyjde jindy ne. Někdy to do sebe zapadne, jindy se ukáže omyl. Toto je v podstatě ono bádání, výzkum. Proto byť amatérem, mohu svou ornitologii tak zvát. Jde o seriózní výzkum s odůvodněnými výsledky.

Za léta jsem se vycvičil k zvědavosti, k práci s úvahou. Jsem tak nějak "předučený" dopředu a ono se to v terénu hodí. Těším se na každé křídlo, každý rýdovák. Na každý zážitek na lokalitě a za neúspěchem vidím přeci jen šourající se vítězství. Zkušenost mi dává za pravdu. Mám ale pořád otýpku otazníků pod paží a sotva jeden narovnám ve vykřičník, už se ukazuje další. Ta nekonečnost a pořád vzdálené přiťuknutí nad finální tečkou je až roztomilá.

Jsou vydřené výsledky odečtů, to není jako chytit slavíka bez zkušenosti. Zasloužené bohatnutí v zkušenostech sběrem výsledků.


A vzpomínám si - bylo to jedno z prvních velikých překvapení v roce 84, když jsem měl v ruce první navrátilkyni, chycenou před rokem těsně u hnízda. A nové postavila poblíž.

Má to dodnes takovou sílu, že pocity zůstaly stejné. Každé jedno setkání voní po radosti a staví naději novou.

Taková je ornitologická specializace, tak to v terénu mám. V krajině, kterou jsem díky těm kroužkům začal víc chápat.
A to je bonus hodnoty nedoměrné!

V háji to zraje

25. června 2018 v 22:32 | Pavel Kverek
Slavičí háj je bývalá ekofarma. To neznamená, že když bývalá, že tam ovoce není čisté. Je.
Větve se letos ohýbají, ty špendlíky zrovna ale k záměru nepatří.


Kolega mnohde na ně však narouboval (úspěšně) peckoviny jiné.
Já se ale chci zastavit u jednoho zjištění už kdysi dávno - a sice že mladí slavíci upřednostňují v potravě ovoce. V Slavičím háji to jsou maliny, později ostružiny a také samozřejmě bezinky. Malin je v prostředí vysázeno hned několik odrůd, neoblíbenější jsou ovšem tyto divoké drobné. Zraje jich tam pořádný záhon a kolem se to křídly jen hemží.


Síť chytila samozřejmě i pěnice slavíkové v páru, protože ty maliny milují.


Soustředí se kolem ale též osamostatňující se mladí slavíci.

Z pohledu odborného je jejich chytání příležitostí prohlížet si na křídelních krovkách výraznost a rozpětí juvenilních skvrn. Výzkumy ukázaly, že i mezi sourozenci bývají velké rozdíly. Odhalil jsem kdysi velikou zapeklitost ohledně tohoto určovacího znaku. Bývá na jaře zpravidla jediným, který jakž takž platí. Podíváme-li se však na detail křídla při znalosti pelichacího sledu loketních krovek u juvenilů nyní vidíme, že směrem od těla k prostředku (tak jsou opravdu u této kategorie měněny) výraznost skvrn ve špici pera slábne a někdy až mizí!


Tady je ona zapeklitost protože nám zůstanou do jara v řadě krovky blíže středu (4 - 6 per) tedy právě ty málo prokreslené. (Tento pták je ovšem poměrně pěkně vyvedený). Své přidá ještě africké slunce, něco ubere otěr špičky a na jaře někdy koukáme na loňské mládě nevěřícně. Znaky tam chybí.
Kolegové by namítli, že máme jistě po ruce ještě jiné. Ano, to máme. Jsou ovšem ještě o dost prolhanější než tento v klíčích uváděný. Konce rýdovacích per, tvar krovek, hledání pelichacího rozhraní i v délce per vůči sobě v místě předělu, opotřebení praporů velkých per. Španělé by přihodili ještě barvu patra zobáku a klidně i dolní čelisti, což neplatí - prostě, našlo by se toho víc. A přeci se chytí v máji slavík, který nám určení pořádně zkomplikuje. Záměrně zmiňuji květen, protože v dubnu si můžeme pomoci ještě i domněnkou, že jsou doma zejména ptáci staří. To je už tak trochu načichlé Cimrmanem stejně, jako když chytači rákosníků v létě sledují, jestli pták odletí do kopřiv, anebo do rákosí. O které dva podobné druhy jde, si doplňte snadno sami.

Když už jsem sešel k rovině odborné, upozorním ještě, že u juvenilů je třeba vždy(!) kontrolovat první ruční letku ve vztahu ke krovkám. Abychom se náhodou nepřipravili o veliký "špek".
Dále pak samozřejmě kontrolujeme rýdováky u skvrněných juvenilů. Rezavý má slavík, zářivější rehek zahradní a olivový červenka. Modráčka bychom odlišit měli snadno.

Otázku zda mohou nastoupit tah i slavíci v kropenatém peří necháme na jindy. Zjištění je průlomové.

Splněné přání

24. června 2018 v 22:23 | Pavel Kverek
Neděli jsem si naordinoval po čase konečně ornitologickou.

Vyjíždím před polednem a bude to náročné. Směr Dolní Bousov, nejdříve čapí stožár!
Jakpak to tam aktuálně vypadá? V autě žebříček speciální konstrukce, který jsem vyráběl dopoledne, kroužky s kleštěmi, hromada lan a jištění, jedu totiž tentokrát sám. Ale věřím si na ten výstup, po letech stanu zase nad hnízdem. Už mi to roky zajišťoval syn, dnes nemůže a je nejvyšší čas mladé okroužkovat.

Zvládl jsem to, nálada hodně vysoko, sebevědomí též, čtyři pořádní čapí chlapíci podchyceni čísly.
Ještě dlouho sedím u auta a zálibně se dívám k hnízdu. Kolik je to let, co jsme jej na starý nýtovaný stožár usadili. Ale bez problémů to ani letos nebylo. Žádné z mláďat nebylo sice chyceno do provazů, ale jedno mělo zobák zamotaný nějakým roztřepeným plastem tak, že spodní čelist se začínala deformovat. Vzal jsem ho jako první a nůžky jsem ve výbavě pro bousovské kroužkování samozřejmě měl.
Je od sourozenců menší, ale dohoní je. Pomoc přišla včas. Ach ti bousovští čápi!

Přesouvám se do háje na ovoce a zachytat.
Je tady líp než posledně, kdy se teplota k večeru propadla až někam pod zem.
Netuším ještě samozřejmě, že jedna z odpoledních chvilek mne po čase vnoří do obdivna. Že budu vykulený hladit rezaté peří, sice už z kondice, ale vytoužené. Ano, nápadem natáhnout síť nezvykle v pobřeží zcela jinde jsem přelstil starého veterána, který pamatuje začátky nového domova po zániku původního.
Kolikrát jsme se už potkali, jen letos to zjara už nešlo. Na blogu to někde je, že ho nebudu stíhat za každou cenu, když se nechce dát přečíst a potvrdit. A přeci to vyšlo, naletěl!

Znám ty staré zpěváky, kde věk se blíží k desítce. Jsou často už z formy, utahaní.
Slavík je na první dojem vetchý a zvážení to potvrdilo. Nikdy jsem tak lehkého slavíka nechytil, má 18,5 gramu! Jako kdejaký modráček nebo červenka.
Držím ho v ruce lehounce, protože vím, že neuletí. A jen co ho doměřím a cvaknu pár fotek, pouštím po cestě do známých míst.


A musím na lavičku, přerušit chytání a prožít tu chvíli. Jsem rád, že se vrátil. Je neuvěřitelné, co ti slavíci dovedou!
Loni by se taky už nechytil, ale díky letnímu kempu nakonec skončil ve sklopce mých přátel. A teď znovu odlétá životem pokročit.

Zdání někdy klame, mám v živé paměti, co předvedl kdysi ten vůbec nejstarší slavík československé ornitologie sledovaný kroužkováním. Taky z Dolnobousovska, od splavu nedaleko. Jeden rok byl opravdu nuzný, rozloučil jsem se s ním a rok na to nebyl. Nebyl však díky nezodpovědnosti v kontrole, protože za rok jsem jej odchytil. A rekordy padaly!

Tento dnešní ze Slavičího háje tak starý ještě není, asi. Nikdo to ovšem neví, protože označen byl kdysi jako "+2K" to znamená nejméně v třetím kalendářním roce života. Mohl být však i starší. Kdo ví tedy, kolik mu vlastně je?

Chytli se pak tři mladí a je jasné, že i tady se vyhnízdilo.


A večer se v travách ještě rozepěla zelená cvrčilka. Pro radost z pobytu, pro srdce pozahřátí.
Ano, v travinách to žije! Je dobře, že je nesečeme. Nic by tu s večerem nezacvrčelo.

A tak sedím ještě, dívám se po stéblech, ale nevidím ji. Loni jsme nachytali v létě velmi pozdní mláďata, jak to s tím druhem vlastně je? Ví to někdo?
A k cestě přilétá divoká hrdlička, překrásný opeřenec! Sezobává kamínky. A k vodě přilétly jiřičky, ale to už sbírám sklopky a před letní nocí mizím.

Nádherné téma

23. června 2018 v 21:59 | Pavel Kverek
Kraj uherských slavíků. Tak to je vážení jedna z kapitolek spisovatele spisovatelů - ano, tak já ho dávno vidím a je mi obrovským vzorem - Míly Nevrlého z knížky Větrné toulání.


Kdyby tu seděl vedle mne, nebude se zlobit za těch pár vypůjčených vět. Navodit to prostě musím:

Řeka Latorica tehdy ještě tekla původním korytem. Prodral jsem se k ní houštinami, ze kterých vyletovaly tisíce komárů a bodavých mušek. V houštinách zpívali slavíci tmaví, (dříve se tomu druhu říkalo slavík uherský), kteří v Čechách nežijí. Zpívali tak, až se les otřásal. Hlasitě. Pěnodějky potřísnily stromy hlenovitým výměškem, zem byla pokryta bílým topolovým semenem. Kopřivy a pavučiny…

Kdo chytal slavíky tmavé v hnízdním prostředí, ví, že to tak je. Že to autor přečetl přesně. Jsou jiní ti ptáci, jiní než slavík obecný, kterého máme tady. Kdybych bydlel u východoslovenské Latorice či polské Prosny, nabral bych si úkolů kolem tmavých slavíků, že bych je neunesl! Posunul bych znalosti o druhu, vím to bezpečně. Je ve mně chuť a to půl vítězství.

Kdo s nimi prožije jediný den, nikdy nezapomene. Jsou nám vzácní, to ano, ale neplatí, že by u nás nebyli. Problém je, že když zpívají tady, často je repertoár divný. Ornitolog takového "uhra" ani rozpoznat nemusí, nemá-li jej možnost držet v ruce.


To na tradičních hnízdištích je situace jiná. Tam je jejich zpěv opravdu hlučný. Lze si jej ale zamilovat velmi snadno. Přednes je členitější jakoby váhavý. Sloky oddělené. Obsahuje mnoho hrdelních zvuků, a když jste opravdu blízko, jde o silný zážitek. Slavík tmavý je prostě slavík tmavý.

Jedna z otázek, kterou si kladu - jak to, že se druh nešířil z východu přes Moravu? Pokud k nám sporadicky zasahuje, bude se jednat o ptáky z nedalekých hnízdišť severněji, z Polska či bývalé NDR.

Slavíci tmaví odlétají na jih koncem prázdnin. Pak je lze kroužkovat i u nás během nočních odchytů. Jde však převládajícně o ptáky tohoroční, tedy mláďata. Takový výsledek už máme.

Slavíci tmaví.
Je to podobné, jako když od modráčků ze slatí přejdete do rašeliny. Od středoevropských k tundrovým. Ohromné svátky, kdy srdci se nechce domů.

Čas rozhlížení

22. června 2018 v 20:55 | Pavel Kverek
Vzpomínáte na kropenaté dětství? Článek tady na blogu?

Dlužím od posledně, pohovořit právě o výrostcích, připravených vyletět do života.
Tak dnes navážeme.

Je to významný čas. Uvážíme-li, že u slavíků neexistují žádní "mamánkové", chvíle loučení přichází záhy. Peří v křídlech a na ocásku právě dorostlo požadované délky, tělo je vychystáno zodpovědností rodičů a svět kolem lákavý. Už si umí potravu opatřit sami, umí přespat na větvi, ví i tak trochu na co dát v prostředí pozor. Potud to rodiče do nich nainvestovali a právě před chvilkou podtrhli čarou. Dál už mladí musí sami.


Rád jsem se vkládal do jejich myšlení, rád jsem se díval do daleka a maloval představy. Není to tak jistě a být ani nemůže. Když jsem se životem ale k nim připojil, chci to tak žít. Aspoň už nebývám v takovém šoku, když je kroužek na jaře prozradí. Když křikne: "Co koukáš, jsem to já!". Zkušený, dávno bez kropenatého kabátku. S první zvládnutou Afrikou a doma jako pokračovatel! Jako bych psal znovu knížku. Jako bych chtěl zas tam být..

Jsou zvláštní ty kroužky se skupinkou čísel a domovenkou N. Museum Praha. Dívám se na ně, jak zestárly, ohlazené. Hledám tam dotyk mých kleští z minula. I to, jak mi při tom bylo nadějně. A teď vím, že jsem nefandil nadarmo. Dokázal to, dokázala to! Po cestách dočista neznámých, nepředstavených.
Držím to rezavé peří v dlani, prohlíží si mne vyčítavě, co se mu motám do života. Ale já musím, chci znát ty návraty, i když se neudály kvůli mně. Beru si z nich tu vůni naděje dokonalé.

Další a další chytám, z bužírky kroužky odděluji pro každého z těch kropenáčů a je mi dobrodružně.

Přišel čas rozhlížení.
Ať je vám, slavíci školou pokračovací. Vzděláváním, které ať ukončí až ticho srdce.

V povětří a klasicky

22. června 2018 v 9:32 | Pavel Kverek
Auto voní po divokých malinách, které jsem trhal po háji celé odpoledne.
Fučel velký vítr, jenž oklepal spoustu ovoce - toho, které by se letos jinak úspěšně urodilo. Nenadělám s tím nic.

Chytat jsem se rozhodl klasicky, sítě by stejně uletěly někam pod Humprecht.

Zem je vyprahlá, motyčka do ní buší a práší se zpod větví. Všude je ticho, na prahu léta slavičí místa mlčí.
Jeden slavík ne, ten hned u lavičky! Starý známý, v ruce byl několikrát a tak mne přečetl i teď. Slovy klasika: "Je na malinách…" - říká si a v roli mne poznal. S dřevěnou lískou od rudé šťávy, rozvoněnou do neskutečna. Poctivým venkovským létem.
Poletuje na děravých křídlech, burcuje okolí - jako že - pozor! Chytnu ho příště, už jsem vymyslel jak.

Večer mám nulu, ze sklopky právě utíká rudý norník, takže budu šít ještě síťku. To je tak, když chci chytat do tmy.

Ožal jsem některé výsadby, vysekal promyšlenou "lajnu" na letní chytání přímo v travách tak, aby se slavíci mohli pořádně po délce rozletět. Jde o novou myšlenku. Uviděl jsem přitom, jaký mikroživot v těch třtinách vlastně jede. Normálně bych to neviděl. Kolik tam je dění!

Srovnal jsem berličku pro dravce, vítr ji kdysi vychýlil, tak jsem ji dole uklínoval dubovým klínem. Je konečně rovná. A po chvíli nevěřím očím, v povětří na špici balancuje poštolka a vyhlíží kořist! Než jsem vylovil foťák, byla už zase ve vzduchu. No nic, mám radost prokreslenu alespoň do sebe. Berlička funguje!
Jinak na ni vysedává kukačka v rámci svých nekalých plánů. Chce "být vidět". A slyšet.

Pak si vedle mne přisedl sameček strnada. A o kus dál simuluje na cestě další. Ano, hnízdí podruhé a já jsem velešťasten. Slavičí park jim sedí. Z volné krajiny ubývají, nikdo na ně nechce pamatovat. Když jsem viděl cestou sem, jak správa silnic už zase tak doširoka drtí všechny svodnice i s mláďaty zpěvných rákosníků a pěnic hnědokřídlých, je mi z toho zle. K čemu jsou tady ty instituce pro přírodu? Vím dávno k čemu, psát to sem nebudu.
Tak těch pár šťastlivců má alespoň Slavičí háj! A pokoj. Dvěma Pavlům pro radost.

Ten strnad je zlatý, vítr mu nevadí, zájem má jiný. Vím, kde přibližně hnízdí v travách, však se taky o mne hned zajímal.

Kvetou mydlice a to je tady klasická vůně pro letní chvíli.
Tvář mám v květy vpasovánu a nepůjdu dál, nepůjdu jen tak hned.
Tady jsem doma i já, je mi tu dobře a už se těším na chytání v noci. I to bude jiné - pokus číslo tři. Ano, třetím rokem budu hledat klíč k tajemství, o kterém jsme ještě na přelomu století vůbec nic nevěděli! A to je vzrušující.

Ten čas má cenu, může posunout dál.

Prazvláštní čas

21. června 2018 v 10:22 | Pavel Kverek
Je léto.

Přichází vrcholná fáze roku a já mám zas divný pocit. Denní světlo se dál nikam neproslouží, co hůř, bude slábnout. Má to vliv na mne, hlavně však na slavíky. Poznají to a polekají. Peří v tom úleku začne opadávat a i když se po něm objeví nové, my už jej neužijeme. To sametově tmavé, ostré a úhledné mají na cestu a taky pro Afriku.

Musím tam dneska jít a taky že půjdu. Do našeho parku města na Klenici.
Roznesu pastičky a sednu na lavici. Slíbil jsem pozvání místním, ale to někdy jindy. Dneska tam usednu sám.

Je to tak silné, musím tam být. Ve vůních ovoce koupe se místo, kde špačci se nebojí krást. A síť dám i na cvrčilku. Musím se dovědět, jak se jim daří.
Křoviny popojely výrazně, jen několik zašlo a na jejich místo už tlačí se jiné! Ano, už tam ty souboje planou. Tak jsem to chtěl, kout už si sám nastavuje režim. A já po umělém nastartování budu zas jenom divák. Sklízející.
Teď povyrostu obohacením. Teď se tam přiučím divokosti. Pochopím určitě o něco víc.
Budu ve svém. Toť pocit pocitů! Nemůže nikdo krom přítele v krvi nadiktovat mi, co mám a nemám.

A přijde večer. Možná i proměna počasí, uvidíme. Sítě si nachystám tak, abych vše v nejhorším zvládnul. Nevypnu jich moc. A budu sedět a sedět. Sedět a číst...

Jižní kraje

20. června 2018 v 22:43 | Pavel Kverek
Na slavičí koncerty je pozdě a přeci je tuším. V doznívajících úlomcích slok čím dál znuděnějších mistrů. Ty stačí k tomu, aby se podařilo zmapovat okrsky, kde se bude chytat. Do sítí, hlavně však do sklopek.

...

Večer vstupuje do prostředí, které odnikud neznám. Neměl jsem ještě příležitost být se slavíky v křovinách krčících se pod obrovskými stromy mezi loučkami vykreslenými v pruzích.



Neváhám ani chviličku - tady se slavíci opravdu mají!

Jak světlo mizí, utichají i ptáci. Drozd i ti slavíci. Nebudou se už obtěžovat, úkoly k nim dorazí jiné.

Zem je rozpálená z předchozích dní, kdy dnešní ještě přiložil. To je přesně čas kdy vylétají světlušky. K prvním setkáním pod závojem noci. Louky se rozžínají a která je šetřivější, brzy zhasíná. Stačí jí to tak, dala o sobě vědět a z výšky má vyhlédnuto.

Dopředl kolovrátek osamělé červenky, listí v korunách natřásá vánek, místo se ukládá spát.
Po noci vypnou se sítě a sklopky políčí. Je totiž čas mladých slavíků, možnost k nachytání.
Snad nám to vyjde.

Může se zdát...

18. června 2018 v 19:36 | Pavel Kverek
Přeji hezký den pozdního podletí, vážení čtenáři

Jsem po návratu z terénu a tak bude zase o čem psát..

Zatím bych nabídl obrázek.
Kdo umíte v citu, dívejte se do odrazu v ptačím oku a já už nesu hrstku návodných slov.

Slavičí mládí;
soumrak přicházející pod obrovské stromy vařícího jihu Moravy;
život přicházející do obrátek.


A může se zdát, že oko je černé, jak knihy mnohdy říkají. Barvu má hnědou. Nádherně hnědou.

Slavičí strategie

10. června 2018 v 18:09 | Pavel Kverek
Kroužkujete-li mláďata v hnízdě u slavíků, platilo nařízení k provedení mezi 6. až 8. dnem věku. Slavíci totiž opouštějí hnízdo kolem 12. dne zdaleka ještě nelétavá. Ale protože mluvíme o přírodě, není to tak vždycky. Tam, kde je hnízdo umístěno bezpečně a bez rušení, mohou v něm mláďata vydržet déle. V každém případně je pak rodiče obsluhují v okolní vegetaci, kam se rozběhla a několikrát od té doby i přemístila.
Činí tak celá řada dalších pěvců, hnízdících na zemi či blízko ní.

Takovou strategii už musel zvolit pár kosů v zahradě, kdy první mláďata jim vybrala veverka, druhé kočka a až třetí z hnízda včas prchla. Ve stavu opravdu nelétavém. Jde ale o život a ten zatím drží.
Jednoho trosečníka vidíte v skřípině v jezírku na stvolech těsně nad vodou, kam jej rodiče zaletují krmit.


Už tedy nezaletují. Nabral jsem ho sítkem na čištění hladiny a usadil do neprostupné vistárie.
Pro každý případ jsem ovšem odchytil velkou užovku, která tu byla pár hodin už pobytem. Že to tak je jsem poznal podle zakalené vody pod lekníny a do široka rozutíkaných žab. Ať si loví po Kněžmostce! Mladého kosa by chytla jako nic. Však taky staří na ni upozorňovali, ta reakce ptáků na hada je naprosto specifická. Varovné hlasy, poskakování po malých kouscích, nebojácnost, otevřené zobáky jako by jim bylo horko.
A pak už se objevila, tak jsem ji pobyt přeadresoval.

Kvete lípa. Musí jí být pořádně let, když jsme se sem stěhovali, vyryl jsem ji ve vysokém smrkovém lese jako deštníček. Vůbec nemohla růst a vyčerpala by se. Tady se jí vede, i když po přesazení se jí dlouho vstávat nechtělo.
Už to s ní vypadalo zle. Kvete třetím rokem a vždy pouze na jedné z mohutných větví. Ke slunci.


Je to ale něco, taky bych ji ustavil symbolem státnosti, jak stalo se dávno.
Ta vůně je jemná a květy léčivé. Věříte síle bylin a lidem co to s ní umí? Opravdu nemyslím současné hordy šarlatánů s miskou na prachy hnedle ve verandě. Je to jak s ptáčnictvím, spousta jich bývala z hor.
Sám jsem takovou kořenářku znal a někde o tom dávno už napsal.
Ta babka prořídlých úst porazila tenkrát před zraky ulice Na Hrázi celé socialistické zdravotnictví na lopatky a její druh Alojz musel hrobníkovi z lopaty. Na pěkných ještě pár let.
Na všechno přírodní lékárna nestačí to je jasné, ale na báječné pocity po užití odvaru to vyjde stoprocentně. Musíte být ale tiší a v šálečku ucítit celý ten dlouhý rok příprav toho stromu. Vychystání rozdat se potřebným, zesláblým všem! Čekajícím v těšeních, kteří se právě dočkali.

Sedím na špalku a počítám hmyz, co návštěvu neodmítl. Jak se vzdalujícím ránem všech přibývá a provoz houstne. Jak vířením stromu část nad hladinou celá se odívá! Čmeláci a včely samotářky. I ty organizované v úlu, docela čerstvě vylíhlá babočka síťkovaná té tmavé letní generace. Hmyz dole z jezírka co křídel se dočkal.
Je to tu na chviličku, snad na pár hodin jen kvůli těm nenasytům, ale mám to divadlo naštěstí blízko. Mohu říct na dosah.

V zahradě kovárny nenajdu zbytečných kořenů a i ty, na kterých sám postávám, jsou tady právem.

Les plný kolovrátků

7. června 2018 v 21:29 | Pavel Kverek
Kolem Kněžmostu už červenek moc nenajdete, ale stačí přijet k Úhelnici na jihu regionu a nevyjdete z údivu.

Vyčkejte ale večera aby vás okouzlení přemohlo snáz. Ozvou se jeřábi, přeletí černý čáp, rozvoní se omamně - ano, tady to sedí - bílé orchideje na vysokých stopkách vemeníky. Les vydechne poctivou letní vůní a pak to najednou slyšíte. Kolem pasek i v houštinách. Červenky! Vyvádějí mladé a je jich plný les. Cvrkají po holinách, v hromadách roští, jsou kropenaté a životem nezkušené.


Působí přátelsky. Zvědavé, nebojácné.


Foto: Zdeňka P.

Nikdo se v nich dodnes pořádně nevyzná, nikdo je nezkoumal. Například jak to je s jejich hnízděním. Je v roce jediné nebo jsou dvě? Jak to je s pelicháním, tam je také veliký dluh.


Je nádherný ten les - bezkolencová doubrava, vzácná.
Chcete uslyšet ťukání strakapouda prostředního? No tak tam běžte! Zažít hnízdit luňáky červené? Není problém. Chcete se přeplavit krásou? Tak z těch míst prostě neodcházejte!

Lesy kolem Úhelnice směřující k pravému Polabí jsou nejen jemu podobné, ale i nejcennější. Však jsem to vepsal do knihy o Kněžmostu, můžete si to nalistovat.

Ještě ne

4. června 2018 v 13:38 | Pavel Kverek
Dohnat musím rest ke kolegům, aby nepřestali chodit.

Ještě ne. To je nadpis pro pokus zařídit rekord v pelichání adultů.
Pokud nebudu počítat onu hybridní samici, jejíž rekord nikdo pro její zbytečnost v přírodě nepřekoná, drží jej M2K z Trní dvanáctým červnem, odchytem v 19.50 hodin roku 11.

Člověk si říká právě u těch slavíků, kteří promarnili sezónu - kdy jim proces nastartuje? Takoví pak i odlétají dřív. V Trní šlo a ptáka doprovodného k páru a včera jsem chytal podobného snad nešťastníka od Samšiny.
Výprava to byla strhující, protože nic nejde, jak člověk naplánuje. Slavík se na zpěv samozřejmě neozval, místo jsem neznal, nevěděl kde přesně jej očekávat, ale neodjel bych. Tentokrát ne, protože si jsem jist, že chybuji díky ukvapenosti. Ano, po pětatřiceti letech takto o sobě mluvím.
Mám ale co je pojistkou - nevzdávám se. Tak i tady mi nohy přitvrdly k louce čerstvě zžaté, v nadmořské výšce k Mladoboleslavsku nezvyklé, nabádající k okamžitému odchodu. V krajině uzavřené Troskám nadohled.
A pak jsem to prolomil. To bylo pocitů, že jsem to nevzdal!
Chytání byl problém druhý. Sklopky se "nechytaly". S hlasem či bez něho byly dál před sklapnutím. Došel jsem pro síť v čase, kdy na okraji vsi o mne už zájem narůstal, lovil jsem v hlavě, zda mám při sobě vůbec doklady. Měl, potřeba nakonec nebyly.
Síť jsem vložil do záhybu posečeniny, nutně do stínu.
Nešlo to, nešlo, skrčený v kopečku silničního náspu o nohách zkamenělých slyším ho pořád někde zpívat. Ano, teď se mu chtělo! Pokračující živý zpěv je nejhorším sdělením chytači o zátahu.
A přeci utichl! Po krátkém odhlédnutí k autu vracím zrak do sítě a už ho u zadní tyče vysoko vidím. Stará anglická síť by mohla všechny nové proškolit povýšeně, jemná, kapes hlubokých. Vyvázaná, i když už vybledlá.
Nespěchal jsem k síti, žil tu chvliku super-pohody. Co bude slavík zač? A jak je fajn, že ho mám pro okroužkování. Co se o něm dovím? Půjde opravdu o zkrachovance loni narozeného NĚKDE?


Dověděl jsem se, šlo.
Zdál se mi podivně hubený, tuku však dostatečně. Peří solidního, znaků se vytrácejících.


Ale nepelichající, to ještě ne.

Jistě tu nehnízdí, určitě ne. A loni tu nebyl, nemohl. To byl některému z párů teprve v plánu.

Odkud tito slavíci mohou být?
Další moment kdy krčím rameny. Ode mne zdola, ale i z daleka.
Přitáhne pozdě, letí a panikaří, líbí se mu kraj pod křídly - no tak tam zastaví! Zpívá a zpívá, lidé jej vnímají, udávají. Pak přijde ten na ně líčící a včasným opatřením mu ještě rychle před možným vypařením se kroužek přidělí.

Co bude dál?
Může se k Samšině vrátit? Spíš ne. Tedy s největší pravděpodobností. Když přežije, šanci na setkání přeci mám. Kdekoli.
To místo jeho touhy je ale krásné. Hluboce vříznutý potok v žlutém jílu, výšinné louky, a bochníček vrby ještě i tady! S chmelem a kdo ví, možná právě tito dva usazenci pozvánku vystavili.

Je tak vzrušující za horkého podletí mít hlavu pro kroužkování.
Výzkum se láme do přezajímavé fáze, ptáci mlknou, chystají přepeření, mladí se roztoulají, půjdeme pro sklopky.
Ale pozor, už to tak docela pro léto neplatí! Třetím rokem se pokouším chytat ty, kteří odlétají. Za nocí sítěmi. A to se bude muset ve scénáři konečně nějak přeskládat.
Ošidím jedno, užiji nového! Jsem sobě ředitelem, proč to tak nemít...

Tajemný slavík

3. června 2018 v 9:04 | Pavel Kverek
Vítejte na zelené stránce už v červnu, vážení příchozí!

Jak se od zdejší slavičí oblasti krajina zvedá, slavík v ní schází. Přes Šalandu k Samšině je to už téměř nepřijatelné. A přeci!

Do místa jsem přijel minulou středu na doporučení a podle informací zpěváka hledal. Neúspěch neomlouvá nedostatek času, měl jsem tomu dát víc, být prostě pečlivější.
V místě jsem "zahrál" bez výsledku. Hodilo se mi prohlásit, že zpěvák tam není, mohl jsem odspěchat na pracovní schůzku.

Jenže ten slavík tam najisto zpíval včera před setměním (pozorovatel v místě je zkušeným).


Nemám pocity, že bych byl nad slavíky vševědoucí, poctivě mi to dokazují. Oklamou, kdy si vzpomenou. Utvrzují, že pracuji s přírodou nevyzpytatelnou. I tady se nabízí rozdíl mezi zálibou a zaměstnáním, tam je vše jasné po jistotě.

Kolikrát jsem už podobně se slavíky prohrál. Ani bych to snad nevyjmenoval. Nevadí, v neděli se na něho vypravím zas a s kompletní výbavou! Hned po poledni než pojedu kroužkovat vlaštovky na tradiční setkání do Vlčpolské ulice v Dolním Bousově. K lidem, kteří se těší.
S radostí se mi poslouchá telefon v podvečeru, kde hospodář hlásí, že s kroužky se vrátily mnohé. Na levé noze i na pravé jiná. To znamená napříč ročníky kroužkování. Držím se staré strategie, mám to od slavíků. Když jsem je ještě kontrolovával dalekohledem. Lichý rok - levá a v dalším dát na pravou. Dnes se nad tím snad kolegové pousmějí, ale já si zálibu vedu k radování. K poctivosti, přesnosti. K poznávání a poučování. K překvapením i namáháním si hlavy žádostivé.

Slavík, který v místě zpívá ještě v črvnu je vždycky zajímavý. Takové třeba prověřovat.
Vypínám počítač, scházím do kabinetu, ptám se v bedničce červů, který by k Samšině chtěl a pak to rozhoduji sám. Ti největší. Zadarmo je živit nehodlám. Radost by měli z neúspěchu, vím to, já bych chtěl opak. A tak to chodí i v životě. Co dobré jednomu, nemusí líbit se jinde. Rozmanitost, to je to co mne baví.

Odcházím do kovárny naklepat kosu, abych sekáče nezdržoval a mohl ji co nejdřív povodit travou. Přebrousím ji a pak už vzhůru do kopců za slavíkem!