Říjen 2018

V divadle Noc

31. října 2018 v 15:06 | Pavel Kverek
Slibovali mi sedm pro sílu větru jenže sítě mi mohou uletět.
Ale už se to tiší. Tma obtančila park, traviny opravdu své vlny zmenšují. Jdu znovu k sítím, dovypnout osnovy. I druhá síť, co jsem v kabinetu našel, je letitá. Chytával do ní Jarka Klápště, dostal jsem ji na památku po jeho smrti. A myslím, že dnes se hodí. Poslední odchyt ve Slavičím háji do sítí "v letech". Z úcty.

Nebudu spát, i když je dávno tma. Nejel jsem to sem prospat.
Obloha nad Bousovem je vyzlacena, jdou po ní první drozdi, ale já je skoro neslyším. Čas, kdy nevíte, co noc přinese, je z toho celého nejkrásnější. Až budu ráno vědět, bude po napětí.

Parkuji autem pod centrální vrbou povětřím olámanou. A už vidím starého ušáka. Neví o mně, jak rád ho po čase potkávám. Rosa není a to mu vyhovuje. Vybírá lupení, konečně pro něj nějaké narostlo. Nedivím se mu, že je tu pořád, taky bych byl.

Zapisuji v autě při baterce a je mi báječně. Celý přední sektor mám před sebou, tma nějak docela pobledla. Vidím odtud až k lavičce, tedy ke sjezdu. I cesta podél se sjezdem je naším majetkem, ale chce-li někdo jej využít, problém s tím není. Říkám to jen proto, že mohu parkovat, kde zrovna potřebuji. Tak, abych v noci viděl přímo do sítě.

Divadlo Noc.

V tom zlatém pruhu se nám ujala i rákosinka, už jsem o tom ale psal. Začíná šustit posledním ptákům na cestu.
Kde jsou dneska naše kukačky? Cvrčilky a hlavně slavíci. Vydali se do dálek, kam nedohlédnu, i kdybych se rozkrájel. Třeba se vrátí. Ano, tato čekání jsou jedním z nejdůležitějších momentů, které mne u kroužkování drží. Fascinace. Proč ale brát k tomu slova cizí? Okouzlení se tomu říká. Víte, co je za pocit, když kroužek v síti známě k vám promluví?

Jablka jsou zpola už pod stromy a tam už čekají ti, co si to přáli. Dočkali se.

Je noc, pár stovek metrů od Klenice a já uprostřed ní. Poslední říjnové.
Ptáci jsou ve vzduchu, i když je neslyším. Musí už letět, je nejvyšší čas.
Od Malého Piváku pár metrů odtud přes cestu se ozvaly skřeky vodních ptáků, nazouvám boty a půjdu kontrolou. Sítě jsou klidné a suché, přehrávka na stoličce je z drozdích slok, cvrčalích.
Zastavuji se pod jablůňkou, která pod zátěží klečí. Takových kolem je víc.

Tyč od sítě se zaklepala. Teď ve dvě hodiny v noci?
Nemusím spěchat, oka "třicítka" a "pětatřicítka" jsou na větší ptáky spolehlivá.
A už jsem v obraze, přímo proti zdroji visí v kapse zpěvný drozd.


Tak to je paráda, stáhl jsem ho z noční oblohy. Musel letět za hlasem těsně nad třtinami.
V čelovce si jej prohlížím, zdržovat ho nebudu, půjde hned na řadu.
Je mladý, letos se někde narodil. Mám o ty drozdy a kosy strach. Snad každý pátý je ohlášen střelený dole od moře. Každému proto osobně přeji štěstí, víc toho nevymyslím. Dívám se za tím čiperou, jak si ho noc bere zpátky. Vyrazil k jihozápadu podél Rachval pryč.

Z nuly na docela slušný - zvedl se vítr. Tohle v předpovědi nebylo.
Usadil se, protože jsem si to přál. A pak už byl do rána klid. Teplá noc zakopla těsně před rozedněním a najednou je na tyčích náledí.

Ještě nebylo světlo docela, když do sítě narazil pták. Drozd kvíčala.


Parádní, tak teď ještě chytit drozda, na kterého jsem do háje přijel.
To už se nepovedlo, červenka oky prolezla hladce a kosové letěli výš.
Zajíc po výkrmu popošel podle travin a pak opravdu v pravém úhlu odskočil daleko do pelechu.

Musím zabalit, než sítě ojíní a ztuhnou.


Na východě světlá, když odjíždím.
Po cestě už ale vidím vrabce úpolníky, pěnkavy se strnady. Háj neosiří.
A od Zvolínku z křovin se zvedají hejna kvíčal, která jsem příbuznou písní ponejspíš zastavil. Pokračují dál na jih. Já už se nechytám.

Rozhodnu se, a jedu!

30. října 2018 v 13:57 | Pavel Kverek
Při mém stylu života a živelnosti není problém vrhnout se do čehokoli a klidně hned!
Pracujeme sice na koncepci nového betlému, ale to je práce, jež počká. Ostatně přemýšlet mohu i pod sítěmi.

Tak, jak jsem nedávno po desetiletích vytáhl náčiní k chytání sov, nyní vezmu v kabinetu "ležák" jiný, německou dvanáctku k chytání drozdů. Doplním o některou méně vhodnou s okem menším a ještě před setměním směr - Slavičí háj!
Na okruhu Pražské ornitologie i jinde na webech se množí informace o výrazném tahu drozdů pod noční oblohou. A druh jsme nastavili přesně. Hlasy jsou jemnější, měkčí. Ano. Táhnou drobní, ale o to krásnější severští drozdi - cvrčaly.

Nachytal jsem je kdysi za dne a zajímalo mne vyhledáním v archivu, zda by to mohlo platit nějak pádněji. Kdy se to tehdy v hložinách jenom chytaly? A podívejte, ono to tam je!


Takže je všechno jasné. "Nikdy neříkej nikdy!" Noční odchyty tedy neskončily, počasí má být přímo luxusní (neumrznu) a zvědav jsem, jak to dopadne. Užiji si to, vím to už teď. V ráji stromů a keřů, které jsou naše. My o nich rozhodujeme a možná to vědí. Zůstanou s námi, dokud samy budou chtít. Zůstanou i traviny nyní zlatavé. Zůstanou výhledy do krajiny z toho místa. Na kopce Rachvaly i Humprecht vzadu. Na fabriku, kde jsem čas pracoval, na Továrenské nádrže, kde udici prvně jsem koupal. Na Klenici, na město, které mám nejblíž. Kam směřuji ohromně energie v posledních letech. Kde cítím, že mi je fajn.

Až ráno nedávno změněného času se rozsvítí, budeme v pokusu dál.
Chtěl bych aspoň jednu chytit a vím, co se stane. Vyskáčou vzpomínky, vždyť ta síť od těch dob nechytala! Tehdy v ní visel ve spodní kapse ke všemu pilich, co cvrčaly provázel. A z druhé strany káně rousná, co měla to podobně. Musel jsem se ve vteřině rozhodnout, po čem skočím radši a druhé obětuji. Tak velké dravce třicítka oko neudrží!
Rozhodl jsem myslím správně - pilich byl magnetem. Rousná káně pak křídla rozmávala, roztáhla pletivo kapsy a byla pryč. Pilicha jsem přiklopil do montážní brašny a řešil kvapně cvrčaly.
Mělo to vůni podtovárenského podzimu, hlohového listí, mého mládí a prvních zkušeností zpod sítí. Mělo to rozměr nečekaného. Jako by Štěstěna pomalu se mnou navazovala spolupráci. A kolikrát od těch dob přišla!

Budu ji prosit i večer. Než spustím přehrávku zpěvu severu. Cvrčalích not. A i když se nedočkám, neprodělám. Pro chuť té pralinky naberu směr a v háji se po ní poohlédnu. Co kdyby…

Dodatečně k svátku

29. října 2018 v 20:02 | Pavel Kverek
Mohlo by se to jmenovat též Na slovíčko s přáteli, jedno je, jak to nahlédneme.

Tady máte odkaz a těch pětadvacet minut si přátelé užijte. Oba pánové navštívili Slavičí háj, jsou kmotry slavičí knížky, oba slavíkům tolik pomohli od chvíle, co se známe. A teď, jako by neměl být konec obdivu společné vlasti, podívali se na hymnu.

Tak přeji milý zážitek a Štěpánovi se chvíli dívejte do strun. Je to uchvacující!


Český slavík 2018

28. října 2018 v 13:09 | Pavel Kverek
Než budeme na blogu pokračovat v retrospektivě, zařazuji téma načichlé kulturou.

Nedělám to proto, že hudební anketě došel tak nějak dech, ale proto, abych ukázal, že i u nás lze najít vítěze, kteří měli na to, dostat se letos do finále.
Rozhodování nebylo jednoduché, ale cenu udělit lze. Vznikla i fotografie, takže se budete moct podívat, který z nominovaných to vlastně je. Rád bych se s ním ještě znovu setkal osobně, nevím však, kam jít té chvíli naproti. Bude to ve Slavičím háji, kde letos se v hnízdě narodil, nebo na pláni kousek od Humprechtu, kde se jej podařilo zastihnout při cestě z domova?
Tento mladičký reprezentant našeho ptačího parku si ocenění zaslouží. Nechal mne v soukromé ostudě, abych napříště neurčoval, co mají slavíci dělat. Ano, neměl bych mluvit dřív, než věci si ověřím, než přijdu na to, jak které jsou. Zpychl jsem roky scházení se i pocitem, že už vím dost. Není to tak a zprvu jasná představa o průtahu cizích naší krajinou se stala děrovatou.

Ukázalo se, že ti, co nás pověřují chytat a kroužkovat si nijak nevymýšlí, když radí věnovat se více mláďatům. Že o takových ví se vždy víc! Měl jsem dostat tu facku a držím ji rád. A otisk na tváři nepřepudrovávám, jen ať tam křičí co nejdéle. Ať o tom vím.

Bylo to neskutečné v létě na planinách. Blíž horám jizerským, dokonce nadohled! V místech, kde logicky vyhlížet jen ptáky průtažné.
Přichází ráno a kolem je slyším, slavíci přibrzdili! A už se i chytají, nahrávka jim lže a oni uvěřují. Naletěli!
U tyče houpe se v kapsičce slavík tmavý. Jaká to radost z hosta severu! A vedle rezavější, v kabátě barev bukových listů, když podzim se v pažích jim přihlásí. Slavíci obecní - megarhynchové!
A je jich tu pěkně! Odhlížím na zadní tyč jak aktér trestňáku ve fotbale a síť se opravdu zavlnila. Hotovo, jdu ještě pro jednoho! Ten pták má ale kroužek, a když s přibývajícím světlem projíždím očima rýhu v hliníku cestou po číslicích, měl bych ho znát!
Tak, a tady můžu líčení utnout, vše je vám jasné...
Byl to náš slavík z háje!


Co vše z toho vykouzlit za dedukce, uslyší lidé v Kostelci na setkání.
Pro vás už spíše, že Českým slavíkem roku se stává: N681877!
Gratulace tedy pro město na Klenici.

Můj slavičí pravěk

27. října 2018 v 21:16 | Pavel Kverek
Nikde jinde než tady se můžete dovědět, jak to se mnou a se slavíky doopravdy bylo.
Možná vás to překvapí...

Úplně nejpřesnější pro stanovení začátků by bylo napsat datum 4.5.1981!

Vrátíme se k tomu za chvíli.

Jenže pro ornitologii se musíme sehnout ještě o něco hloub.
22.9.1979 dostávám z muzea na vojnu od pana docenta Otakara Olivy přihlášku do ornitologické společnosti. Vše se vleče a přijat jsem byl 10.4.1980. Pak už mám v tajném vojenském zápisníku, z kterého čerpám informaci o odeslaných fotkách na průkaz, datum 20.5.1980.

Do civilu odcházím 25.9.1980.
Pak navázala rybařina, nově s ornitologií.

A jsme u data 4.5.1981 a počítat musíme začít už tady. To se ozval zpěv za mými zády před navijáky ve vidličkách. Ověřit jsem to přijel v noci.
Pátého pátý byl objeven hned celý slavičí pár právě u Továrenských nádrží. Samice začínala stavět hnízdo. Zajímali mne ti ptáci. Prošel jsem s nimi celým hnízděním, našel později v okolí ještě dva páry další a co je velmi úsměvné, v poznámce mám u všech tří, že do konce června je na okolí už klid! Nádherná neznalost budoucích průvodců životem.
Ale věci přeci měly jít dál.

Na příští rok jsem již byl ve střehu, na slavíky si počkal (přiletěli) a na mladé si vychystal kroužkování. Kroužkovatel až od Turnova slíbil, že na kole přijede, až mu řeknu. Na sedmi dnech věku mláďat se kroužkovalo ve všech třech hnízdech a všechna vyšla.
Ještě před tím - a teď si přečtete něco, co nikdo nikdy neslyšel, o momentu, kdy jsem se rozhodl být kroužkovatelem. Když kroužkovatel v nadšení odjel k Turnovu, nemohl jsem večer doma usnout. Viděl jsem před sebou ta zvláštně ementálově žlutavá mláďata a hliníkové kroužky na nohách, pečlivě uzavřené.
Bylo rozhodnuto. Na druhý den (a teď mne suďte) jsem se k jednomu hnízdu vrátil, abych se přesvědčil, že mláďata žijí. Byla přikrčena v košíčku z listí a mně to nestačilo. Vybral jsem jedno do dlaně a kroužek si prohlížel. Ze všech stran. Nápis, písmeno "M" a kombinace čísel mne fascinovala. Národní muzeum Praha! Vonělo mi to neskutečně.
Tam se to stalo! Vrátil jsem ho nazpět, ale věděl, že budu kroužkovat. Dva roky musel mít každý uchazeč členství, pak mohl dojít ke zkoušce. A já u ní na prahu máje v Praze ještě s jedním kolegou najednou stál.
Složil jsem ji, ohlásil specializaci a dál je to už známé. Je to tu opsáno mnohokrát.

Než přišly kroužky, třicítka zkušebních, měl jsem hnízda nalezená a sklopky vyrobené. Natáhl jsem kousek od hnízda u Červenského rybníka na lokalitě "Pískovna" první pastičku z ruksaku. A v první kontrole tam byl, tedy byla. Poprvé jsem měl slavíka v ruce! T 303501 z 16.5.1983.
Měla holé břicho, které mne neznámě hřálo do dlaně, a v hnízdě byla malá mláďata, která jsem okroužkoval po pár dnech. A tak to všechno začalo. Ten rok jsem rozdal 44 slavičích kroužků a vůbec třeba ještě netušil, že je budu velmi často číst i v letech následujících. Že se slavíci tolik vracejí.
Netušil jsem ani, že místo urodí později vůbec nejstaršího slavíka československé ornitologie, sledovaného kroužkováním.
A ještě jednu drobnost bych k tomu rád přidal.
Na besedě před lety jsem odtud nedaleko zmínil před sálem onoho kroužkovatele. Nešetřil jsem obdivem i za pozdější. Když jsem balil věci a chystal se k odchodu, přistoupila ke stolku paní se slovy: "Děkuji vám, pane Kverku, za ta krásná slova o Mirkovi, jsem jeho sestra, která se sem provdala".
Není to milé?
Ten člověk dávno nekroužkuje, ale jeho to byly kroužky mnou prvně uviděné! Kroužky, kež mi otevřely srdce pro ornitologii. A bylo po rybařině...

A ještě průvodce, který to všechno pamatuje. Budoucí neúnavný pomocník polabských slavíků.


Čas k ohlížení

26. října 2018 v 7:26 | Pavel Kverek
Vážení příznivci blogu.

Blogerů ubývá, to asi víte. Odcházejí do prostorů modernějších, sledovanějších. Já to neudělám z mnoha důvodů. I telefon nosím starší, kroužkuji kleštěmi z třiaosmdesátého - proč bych neměl, když věrně slouží? Ano, hrozilo to rozchodem dvakrát, vynuceným, když jsem je ztratil. Vždy s celým penálem. Ale našli jsme se. Ne, nevyměním je za nic.

Tak to je i s místy, na která chodím. Mnohá jsou už na hraně přežití, osekaná, že slavík slevuje k pobytu už jenom z tradice. Kdyby se nevrátil původní zpěvák, prostředí osiří. Já ale když "jdu po návštěvách", topím se v laskavé báječnosti.

Co jsem to chtěl ale sdělit?
Ano, už jsem se chytil... Aby vás čtení bavilo a chvil nelitovali, musím vymýšlet ozvláštnění.
Nyní přicházím s retrospektivou. Pro toho, kdo přišel v čase novějším se tak objeví záblesky z cesty, která mne křídlo v ruce dovedla až sem. Není složité podle kroužkovací knihy nalistovat každý jeden rok, sezónu a oprášit tu skupinku pražců na dráze poznávání. Pomíjet nádraží, dívat se za zatáčky a těšit se z kolejí, které tam naštěstí pořád ještě jsou připraveny vést.

V díle nejbližším vás pozvu k chaosu, který vlastně po celý čas živím. K špatnému počítání, spíš chybě v předkládání. Pro ten čas zápisky nenajdu a vy už možná tušíte, že mnohé bylo jinak.
Tak přijďte, až budete mít chuť přečíst si o chození v tichu, o hledání a naslouchání, o čase nezbytečném.

A dám to republice k svátku. Nebýt jí, kam bych po ten čas chodil.

Přes Žabovřesky dál

24. října 2018 v 15:47 | Pavel Kverek
Je sychravo. Čtyřiadvacátý říjen mne vyhání z kovárny už v půl deváté ráno, ani jsem vlastně nezatopil. Posoudit rozsah zakázky jedu do slavičího kraje stejného, jako je náš. Do království bez krále v tuto dobu, do Poohří.

Nejdříve ale tato hromádka. Vtipů co přitahuje. Ale i poselství v rovině vážnější.


Ohře. Ta řeka je krásná co vidím za oknem a doprovodné biotopy, slavičí jsou zcela jednoznačně. A kdo ví, budu-li pro areál pracovat, bude to na tak dlouho, že návrat krále pěvců zažiji možná několikrát.


Přes Žabovřesky nad Ohří míříme k cíli. Ale kraj za oknem pořád mne láká. Jako by přemlouval: "To se tu nezastavíš? Nepřipomeneš si odbíhající slavičí rok též u nás?" Abych se vylhal, slibuji, že některé jaro - třeba, snad, možná...
V křovinách přenádherných, stačí jen kousek cesty podél vln a hned se keře rozestupují v malou světlinku a jen co ji oběhnou, znovu se do sebe zaplétají. Vím, že to tady musí o mladých májích vibrovat. Ohře pak hrdá, že dočkala se, lidé to možná vědí též.

Je mezi starými kolegy člověk, který k řece jezdil až od Plzně chytat slavíky na jarní tah. A je odtud i jeden z výsledků kroužkování v naší stanici. Jeho.

Říkal jsem si tenkrát, když on to líčil na aktivu kroužkovatelů, jaké že tam chytání musí jen být. A vidíte, možná to v životě ještě stihnu.

Bývaly časy, kdy jsem slavíky kroužkoval jen doma. Ve snaze pochopit domácí osídlení, odhadnout početnost. Se slovy, že doma je taky hezky, jsem se po jiném neohlížel. Dnes kdy čas popošel a já za ruku s ním, chce se mi vyjíždět. Poznávat místa jiná a poměřovat je. Cenit si, jak jsou si podobná, jak umím podmínky číst. Doktor Jiří Formánek, dlouholetý vedoucí stanice, od něhož mám knížku o hnízdech, mi neřekl tenkrát jen ona slova při předávání průkazu. Jeho jsou i ta z Postřekova, kde první modrák doložen byl: "Musíš se dívat po hnízdech očima samice!" Když je hledal. A v Krkonoších v houpavé zemi tundráků z Pančavy jsem byl upozorněn na Formánkovu muldičku! Co si myslíte, že to je? No přeci místo hnízdění mrazuvzdorné "sveciky"! Ano, jako Jiří i já jsem se za roky naučil slavičím nahlížením. Dovedu rozpoznat místa jejich zájmu, i kam nejspíše pták hnízdo uloží. Hodiny a hodiny pozorování, učení se, přemýšlení - ty mne protáhly kurzem.

Tak tady koukám, kde Ohře se provléká, a vzpomínám na celý rok. Slavičí. A taky říkám, zda neměl jsem času jim vymezit víc. Měl, jistě, že měl! Ale zahřát mne dovede i ten čas poslavičí. Vždyť tu z nich zůstalo doteků fůra, i knoflíky z kabátů obnošených.
Chtěli byste na závěr jeden takový vidět, i když je z Polabí? I tady bych podobné za chvíli našel.


Zas před ní stojím

22. října 2018 v 20:43 | Pavel Kverek
Už jsem si myslel, že se nedočkám. Že druhá taková neexistuje. Jenomže - naděje umírá až jako poslední.

Nemohl jsem tomu uvěřit, jel jsem se totiž konečně podívat během práce, na co mne v létě upozornil syn. Přeci jen v něm ti slavíci drápkem zůstali zachyceni. Koval koně, když poté slyšel slavíka…
A tady to mohu utnout, dál už pokračuje příběh můj z dneška.

Nejprve obrázek a uznejte, že to je pro slavíkáře už možná milimetr za hranicí snů!


Vzpomenete ještě na povídku Obraz, který jsem hledal? Z minulého století? Pak to tam zaniklo, i když na moji přímluvu alespoň magnólie zůstala. Chodím k ní, když kvete. Starý dům se zahradou už tam ale není.

A teď se vážení podívejte! A zároveň začněte držet palce, ať neskončí jako místo prvé. Podívejte na ten nebezpečný trakař, přistavený?


U toho plotu z výlisků jsem se až neovládal.
Já ho tam vidím, vím přesně, kde sedal! Jak to, že jsem si místa nevšiml dřív? Ani radši nepovím z pověrčivosti, kde je.

Teď vám něco napíšu a kdo chcete, vyškrtněte si mne z přátel. Chtěl bych takový dům mít! S ptačí zahradou. Já už jsem se z toho vyznal v zmíněném příběhu.


Kdyby stál ve Slavičím háji, štěstím bych šílel.
Copak nevidíte tu náladu místa? Ubydlil se tu Čas! V nesmlouvavosti, se zubem, který se výkonem obrušuje a zase dorůstá. Lidé odešli a místo možná i vzpomíná na ty časy.

Na trnité větvi hned vedle rozkvetl sléz. Byl ráno mrazík, on uchráněný nezmrzl.


Hnízdil tu slavík doopravdy? A vrátí se sem? Dám si na jaře pozor..

Dlouhý rozhovor

21. října 2018 v 5:33 | Pavel Kverek
Včera při práci na opravě mobiliáře naučné stezky jsem absolvoval diskusi, kterou jsem potřeboval. Aby mi pomohla vyznat se v čase, který úplně nezvládám. V lidech.

Je zajímavé, věřícím jsem omezeně, neorganizovaně a to ještě v prostoru spíše neobvyklém, ale pokaždé když člověk hledá záchytný bod, něco se objeví.

Blog, který píši nyní, má jediné přání - nechat stará sdělení sděleními a písmena přinášet v naději dál.
Moc se přimlouvám za uzdravení a přispívat budu čímkoli, co by potěšilo. Cesty tímto světem jsme si nevybrali, ale když už nás rodiče na ně vypravili - klopýtejme! A děkuji za to postrčení, mnohdy se podobných nedostává. Budu psát dál jak nejlíp umím, budu psát...

Rád bych připravil retrospektivu k 36 letům s kleštěmi. Každý jeden rok uvedu příběhy v čase. O tom jsem přesvědčený, že se bude číst hezky. Dnes ovšem vybírám z truhlice událostí téma, které mi přiletělo posledně nad ránem. Zvu.

Čas zimních hostů

Přilétají s podzimem, a jestli kdy pochyb mám, že ten a ten budníček nemusí být přímo ze severu anebo alespoň zdaleka, tihle ptáci určitě jsou! Severské pěnkavy - jikavci.


Vídám jich tady poskrovnu, když už v podzimu přitáhnou. Zmizí v Žehrovských lesích po bukvicích. Ale včera ráno bylo jinak. A bývá tak při sítích vždycky, když v naději někde je nalíčíme. Vždy něco pro oči zachytí. K obdivování. A jste-li kroužkovatelem citlivým, radost ze shledání vrcholí až v čase vypouštění. Kdy křídla co věřit přestávala, znovu se rozvíří.

Nevím, jestli ten mladý sameček přiletěl kvůli prameništi, anebo za hlasem budníčka sibiřského, to nevím, ale v síti najednou byl.


Oči mi zářily, protože setkání to jsou vzácná. Na pěnkavy se musí opatrně. V síti se nikdy moc nezapletou, snadno vyskočí.
Z kapsy jej vybírám a chválím rozhodnutí natáhnout na chvilku právě v ten čas. Jikavec si mne prohlíží a já opětuji. Je z březových hájů a vzpomínám na hluboké jaro tehdy v osmdesátkách. V rohatských Horách v mladém březoví jsem je nachytal těsně před odletem. Vybarvené pro chvíle budoucích svateb.
Mám rád ornitologii, nikdy bych se jí nevzdal. Pro tato sbližování. Já si ty dálky potřebuji osahávat. Pro snivé vědomí, pro ten můj čas.

Podívej/te, kolik jen barev ta pěnkava má! Nepustím ji dřív, než křídla odhrnu. Viděli bychom tu krásu až při odletu a to pak už nevyfotím.


A taky kostřec, bílý jak mají hýlové!
Vybírám kroužek podle předpisu a zavírám jej. Kleštěmi z třiaosmdesátého, které okroužkovaly na rumu skřivana a teprve nedávno jsem ho přeurčil. Podle vzpomínek. Byl prosincovým skřivanem lesním! Kdo říká, že nemám pokoru, ať ví, že mám. Svou chybu uznat umím. A směji se, jak v začátcích člověk byl nevědomý. Naivní, ale razítkem čerstvě pověřený.
Ten skřivan už nežije. Nejspíše. Setkání ano. Mám v hlavě záznamník a to se hodí.

Jikavec odlétá, zajíknul, jak oni umí. Je před ním celičký den středoevropského pobytu.
Bude už asi opatrný, nebude tolik důvěřovat. Ku prospěchu.

Pět různých obrázků

19. října 2018 v 23:52 | Pavel Kverek
Potkal jsem dnes na výjezdu - mohu to tak říct - příznivce. Fandí Slavičímu háji, fandí mým "železům" po regionu, chodí na slavičí blog. Není to báječné, slýchat slova podpory, o kterých předem nevíte? Ano, internet je mocný a já jsem paní Haně řekl, že - ne pro sebe, pro slavíky a jejich krajinu to všechno dělám. A že si lidé všímají i kdo za tím stojí, je jaksi navíc.
Vždy za takového okamžiku dostanu chuť něco připsat, kousek dopovědět. A příroda? Ta můj kalamář vyschnout nenechá!

Vzal jsem tedy pět obrázků, co mám po ruce a připravím čtení na příští dny. Ano, musí tu chvíli vydržet, blog se uklidí do zimního režimu a frekvence vkládání zmírní.

...

Ježka východního jsem vyfotil před pár dny na jihu Moravy.
U nás v zahradě bydlí ježek západní, který má bodliny uhlazené (jednosměrné, nikoli křížem).
Jsou to hluční chlapíci, ale vítaní. Každý rok najdu obydlí z listí, kde přezimoval. Patří do mé společnosti, vážím si kolem opravdu všech. I v trávníku květy dál kvetou. Poseču později.


Kalous ušatý je sovou, kterou lze k síti pro okroužkování přilákat i ústy přisátými k hřbetu ruky v čase oddálení. Anebo kouskem polystyrenu s navlhčeným sklíčkem. Anebo přehrávkou téměř čehokoli. Tento přiletěl na hlas kulíška u vycpaného sýčka. Ještě teď mám hřbet ruky poškrábaný, ale hojí se. Drápy jsou opravdu ostré.


Poznali jste králíčka obecného? Nejmenšího opeřence Evropy? Teď je můžete potkat i ve vaší zahradě! Zejména mladí ptáci letos narození se stěhují na jih. Jsou pospolití a životem upsaní jehličí. Však také se svou muší váhou dovedou jako jediní viset na jehličkách a vybírat ukrytý hmyz. Drobné tělíčko potřebuje energii pořád "točit" a tak je vidíte stále v akci.
Při prvních nočních odchytech v horách tehdy s přáteli na Rýchorách jsem je viděl za silného protivětru srážené do trávy, ovšem vždy v urputné snaze dostat křídla znovu do vzduchu a rvát se za postupné vítězství. Od těch dob držím k nim hluboký obdiv.


Rýdovací pera červenky obecné z odchytu ve zdejší zahradě večer. Podle tvaru zakončení a indicií dalších lze většinou rozhodnout, kroužkujeme-li červenku letošní či z roků jiných, dříve narozenou. Tato se narodila loni či v letech předešlých, není letošním mládětem.


Poslední obrázek je od peří vzdálen. V cestě za prací jsem si vyfotil gotickou branku u kaple ve Vlčím Poli. Ano, je naším dílem, o to by ale nešlo. Zaujalo mne, jak ji lidé přijali a ozdobují.


Díval jsem se jinde na práci jinou, na sluneční hodiny u Kněžmostského uzenářství. Za stupnicí cifer je plastika z mědi. Slunce z obecního znaku s píšťalou v ústech. Ta tvoří gnómus a přijde-li svit do těch míst, stanoví čas. Středoevropský, pravý. I proto bych radil vrátit čas k normálnosti, slunce nás totiž moc vážně nebere.

Ještě není tma...

18. října 2018 v 21:27 | Pavel Kverek
Slova klasika, beru si ku pomoci.

Je podzim. Vždycky rád hledám poslední naděje. Odvážného motýla, pampelišku, vykvetlou málem před sněhem, a na ní mouchu pestřenku, co v daleké cestě na jih lákavé nabídky využila. A taky révu. Hrozen, který jsem zapomněl odstřihnout o prázdninách. Je letos poslední. Zbobtnalý přidaným sluncem, kterého nabral do sytosti.


Ač se rok čím dál víc stmívá, věrný špaček přiletěl zazpívat i dnes. S včerejším kroužkem! Asi to ode mne přijal.

Mám rád poslední listy jabloní, když vše kolem padá. Drží se na špičkách vrozenou statečností. Přivyklé porvat se o každou minutu navíc. Těším se za souvratí zapomenutou slunečnicí. S kterou se nepočítalo. Vzal bych ji do vázy a postavil do místnosti. Tu však je doma a než zvonci zrníčka porozkradou, točí se za sluncem jak předtím ty dávno poklizené. Nikdo jí najednou nezaclání.

Vážil jsem si - a dodnes vážím - posledního slavíka rekordmana. Byl ze Studénky, odkud vrásčité léto už tenkrát spěchalo pryč. Měl v křídle potíž zřejmě od krahujce, ale odletěl za jedné noci, dobře to vím. Mám rád kopřivy, co mráz nespálí a mám je rád především za slavíky. Staví se za jejich hnízda a chrání v nich čipernou droboť. Dokud neochrání. A pak je potkávám v kabátech zimních, kdy letí pod nocí pryč. Na zkušenou. Ještě bych rád za nimi dosáhl, dotknout se naposledy. Než krajina osiří, než skřípne ji mráz...

Ještě není tma, ale stmívá se!

Pod slívou našel jsem zemního čmeláka, byl chladem omráčený. Vzal jsem ho do dlaně a výdechy hřál. V chvilce byl pryč. Viděl jsem droboučké netopýry, jak protáhli sezónu a ještě loví. Jako by říkali - není tak zle, slunce nás dál pořád hřeje. Já ale moc dobře slyším ten jeho znavený dech, i jak na nohy naříká si. Od východu k západu, po cestě uběhané.
Zlatavé trávy už šustí. Písní všech písní, než první sněžení zláme jim vaz. Chodím teď vyladěný pro každou chvilku. Nemohu si dovolit neuslyšet, nevidět a neucítit. Vím, že rok ubývá, však nechci to vzdát. Ještě je co! Než ulehnu do vzpomínek s osmnáctkou. V sezóně šestatřicáté. Před neznámým rokem devatenáct.

Střemcha naproti dívá se po puntících, jak odlétá k patě jeden za druhým. Neuhlídá už půvabný háv.

V síti nad jezírkem bylo dnes rušno.
Výrazně táhnou králíčkové. Nad zbylým nápadně převyšují, ale ptačí dvojka, která se zhoupnula v kapse nad prameništěm - to bylo překvapení. Mladý pár zelených žlun!


Až jsem si k focení vyžádal pomoc. Rukou se nedostávalo.
Žluny jsou tiché, nekřičí jako strakapoudi. Ne jako datel. Tady se ozvaly jenom spíš pro formu až později v ruce.
A za chvilku letí, spolu, jak dřív.

Pozdravím zimu, až bude čas. Vždyť má tu své místo odjakživa.
Příliš se spolu nemusíme - pravda, ale za jedno vděčen jí jsem. Učí mne vážit si hřejivého.

Dnes trochu jinak

17. října 2018 v 20:22 | Pavel Kverek
Jedna z vás, paní Vlasta, která si blogové texty tiskne, říkala, že bych měl napsat víc také o sobě, když jsem to nenapsal v záhlaví dle "nápovědy". Dnes tedy vyhovím a opíšu jeden z mých dní.

Čas vracím na začátek. Je17. října ráno, právě jsem zatopil v dílně. Pracuji celý den, když mne to baví, nebo je potřeba pohnout s plánem. Pro dnešek platí oboje.

Na tabulce členěných dílenských oken sedí sklaplá posmutnělá babočka. Tady ji nenechám, zahynula by. A už je v přístřešku, počká si na sluníčko a může letět.

Dívám se na obraz Lešetínského kováře. - Jo, máme to pořád podobně. Před vrchností se nepoložil. Naproti nade vraty je Politizující kovář s novinami. Tak to už mám za sebou, naštěstí. Nad hrubou lavicí pro hosty je kresba moje vlastní - vypálení Kněžmostu křižáky od Lužice. Tam trošku mrazí přes veškerý žár.
Pak kouknu na jezírko a hned se mi připomnělo, že bych měl natáhnout síť. Nechat pět sibiřského budníčka a myslet na náhodu. Hladina se topí v listí, pouštím prameniště, aby se ptáci nalákali.
A už se i chytají! Dva mazaní domácí vrabci, konečně jsem je přelstil. Budníček menší, červenka a u pergoly druhá! Chytli se uhelníčci, králíček ohnivý, k tomu tři obecní a pak se to stalo - dva nádherní špačci! Myslím, že to jsou naši od budky. Každý rok přiletí přinejmenším sameček k rannímu slunci na podzim zazpívat. Sedí na modřínu proti zlatému terči, musí to být náš! A s ním občas druhý a tak je možné, že s ním je ona. A třeba ne, ale já si to nastavil, že to tak je.
Nekroužkuji ten druh často, věru ne. Jsou přenádherní a hned jim domlouvám: Poberte psího vína, kolik chcete - však vinohradům, těm se vyhněte! Ať se tu na jaře potkáme zas.
Myslím, že pochopili. Pouštím je spolu, aby se neztratili, a pak se dívám ještě chviličku.


Je nádherný den, ptáci - zdá se - táhnou.


Králíček ohnivý

Že nemluvím o práci, že byste taky tak chtěli to mít? Hned do ní vstoupím, ještě však telefon od znalce jeřábů a střízlíků, že by se stavil. Bude ornitologie tedy ještě jiná, při kávě sdílená.

Je 17. října a datum mne upomíná. Co to je za den, kde jsi na ten říjnový díleček narazil?
Podívejte! Chystáme výměnu kříže na hřbitově. Za sešlý, rozpadlý, v prohnutém těle tenký chystáme jiný. Mohutný, dubový, pevný. Důstojnější. Žulová deska bude k hrubému dřevu přikována párem měděných spon.
Tady je to datum vsekáno do kamene.


Je otiskem těžkého dne.
Člověka napadne věcí hned fůra. Počítá roky mladého života, dohlíží dobu, na níž datum upomíná. Zbyl po ní v kameni jen tichý nápis.
Vím, že tu práci odvedu poctivě. Že otisk vydrží pro jiné příští.
Kříž ten se pozvedá nad řadou pomníčků obětem jiným. Kolik jen utrpení při bousovské aleji lip tady přetrvává!

Výheň přechází z dýmu už v žár, s mědí se musí opatrně. Chvíle pro kování není tak dlouhá jako u železa. Měď snadno shoří. Výsledek ale vždy stojí za to. Ukutá do barev bukového listí ve chvíli podzimu. Do tónů slunce v nejpozdnějším západu nad hladinou. Mědi čerstvě slité.

Probíjím otvory pro hřebíky, které ukovu později.
A potom už? Spojený kámen, dřevo a kov - pro udržení těch slov!

A o neděli kříž do kamenného lože v místě vyzvedneme. Je nejvyšší čas...

V zajetí hliníku

16. října 2018 v 18:12 | Pavel Kverek
O místě, kde z kleští jde pára, kroužky se v bužírkách neudrží, kde ptačí zpěv zní pořád dokola a podzim je oslavou ornitologie.

Nevpíši souřadnice. Jedni místo poznají hned, druzí si s úkolem neporadí. Třetí mávnou rukou, že vědět nepotřebují, čtvrtý pravdu mít nebude, že takového nic neexistuje.


Do kopců při polním letišti se vrátilo léto. Čekanka v krajnici zavýskla o trpělivosti a rozježděním ještě střapatější slavila dočkání se. Večer se dotýkal cílové pásky a prostor se chystala uchopit noc. Nad kopci Moravy rostoucí měsíc k pocestným ukázal svůj blýskavý hřbet, a taky hvězd přišlo nečekaně. Kopeček rozťatý uličkami uvolňuje ze slívových větví řapíky a dole z těch listů vytváří krasohledy.

Čihadlo tak jako v červenci, posléze v srpnu i září, zahlíží po křídlech stěhovavců. Přišel čas pěvušek, sibiřských budníčků a mladých sýkor. Zvlněnou krajinou volí si cestu a pospíchají. Čihadlo mává k nim pozvánkou, na noc si věří. A potom?
Hvězdy se pakují, vítr svou výhružku nedodržel. Tikání červenek a sítě vychystané.


Den přišel nestudený, přátelský.


Barevné pytlíky zbrzďují křídla, než za pár minut poletí dál. Jsme na jednom z nejúspěšnějších chytacích punktů od Aše k Tatrám, stojíme při podzimním tahu moravskou zemí.

Tužka kličkuje po papíře podivnou latinou s čísly, protože ptáci i dnes k místu přiletěli. Neznalý kdyby se zastavil a louskat snad zkoušel, co skrývá se za "rehek zahrada, 26 rubecul a velký collybita", hlavou by kroutil po zbytek dne. Jiní však rozumí předivnému stylu - umění, které je navýsost jedinečným! Živeném porozumění krajině a vyzrálým citem pro taktiku.

I za rok ptáci poletí na dohled Hostýnských vrchů. I za rok se dostanou mnozí z nich na seznamy. Do společnosti těch, na něž je vsazeno. Že prozradí na sebe přeci jen víc, než vyčíst šlo u kleští onehdy za rozbřesku.


Děkuji za vzácnou příležitost.

Při ptačí cestě

16. října 2018 v 8:54 | Pavel Kverek
Jste zvyklí čas od času si tady přečíst o ptačí migraci. O místech navštívených, vychutnaných, obásněných.

Přijďte tedy i dnes na konci dne a takové znovu najdete. Nevyslovené, neukonkrétněné, půjde zejména o náladu těch chvil.

Není to od slavičího Mladoboleslavska nejblíž, ale daleko také ne. Republika svojí postavou v mapě na to krásně postačuje.
A že bylo co tahat ze sítí mi věřte už teď.

Kam zajít v pátek?

12. října 2018 v 9:43 | Pavel Kverek
Seznamte se:

50.29.4 N; 14.59.8 E. Rybník Pátek u obce Buda


Rybník se po "vyčištění" dostal před lety rozmanitostí také na pevné dno.
V hlavě mám ještě krásný obraz již nežijící doktorky zvířat Hany Netíkové z Bakova. Znali jsme se - jak jinak - přes přírodu. Rybník na ni těch pár kilometrů tehdy zavolal, chtěl poprosit o portrét. Jako by tušil, co brzy přijde. A ona nepřeslechla, slyší moc dobře podobní lidé a po cestě zkušeně předmíchávala barvy. Aby pak na břehu jen a jen přidávala. V splynutí duší, jako od Maxe Švabinského!

Dnes, nutno říct, rybník si mnohé ze starých krás tvrdohlavě přitáhl zpět. Vyhnízdili tu vodouši kropenatí.
Pro nižší rybí obsádku byl vždy pro ptáky atraktivní a věděl to i Alfréd Hořice. Já jsem ale ornitolog patřící očima do houští. I mne však Pátek nejednou potěšil. Co melu, vždyť těší pořád!

Teď už za vodou slavíci nejsou, ale drží se nabídka topolové hráze ohromných kopřiv v podrostu.

Z historie bych mohl zalovit v archívu, netřeba mi. Postačí v hlavě.
Pochází odtud příběh loudavého mladého slavíka z jednoho září, který svou cestu nešťastně ukončil v noci na skle ve Škodovce. Chtěl tudy proletět podél Jizery Podchlumím ku Praze. Do Polabí. Není vám ta odletová sníženina v horizontu něčím povědomá? Už víte? No přeci Slavík z dubového lesa!
Tak si to v čase, kdy blog bude chviličku bez písmen, doprožijte.

Hezké dny věrného babího léta.

Těžcí střízlíci

10. října 2018 v 21:56 | Pavel Kverek
Oni jsou tedy lehcí, téměř nejmenší v naší avifauně, ale těžcí na určování!

Chytrá kniha, kde je u střízlíka až osm barevných tabulí křídel s komentáři, stejně vše nevyřeší. Přiletí do sítě čtvrtý (nyní táhnou) a nepasuje téměř nikam. Je to ten s odsunutým rozhraním poměrně daleko k tělu a současně ten na úvodní fotce, co vypadá spíš jako krutihlav.


Hraje se při určování znovu opět zejména o rozhraní, dané přetnutím kresby pera, někdy i délkou, ale zejména zakončením a odstínem v ploše pohledem po praporu.





Juvenilní střízlík pak má spodní krovky ocasní celistvě hnědé bez světlých skvrn. To ale po přepelichání padá.

Převládat by měli v tuto dobu skutečně ptáci mladí, z dospělých mnozí zřejmě přezimují, sám jsem kdysi přinesl vůbec první důkaz o takovém zimování hnízdní populace. Takže nyní v zahradách budou hlavně ptáci mladí, toť klidně nápovědou.

Na sítnici Měsíce

9. října 2018 v 6:44 | Pavel Kverek
Zas koukám, kde co lítá.
Nezměnil jsem se, pořád to platí a jako bych tátu slyšel i dnes. On toho přes kouř z cigaret nahoře nikdy moc neviděl, ale já, já to měl jinak! A muselo dojít to tam, kde postávám dneska. Nedospalý, probuzený dřív. Cestující v noci.
A vím, že tam jsou! Vím, že už zas letí. Že letět musí. Pár par táhnoucích s nimi, hvězdy místy zatemňujících nemůže pokazit snažení tažných ptáků uletět pryč. Před zimou, před tím, co nechtějí.

Teplo mi úplně není, ale zima taky ne. Kovárnu obeplouvá Měsíc a na jeho sítnici se konečně odrazila křídla. Vím, že tam jsou. Vždyť ráno den před tím byla podobných zahrada plná. Propadám a budu propadat dál velkému divadlu. Zůstalo mi a ještě víc jsem se přiblížil. Sítěmi, čtením tušeného, kopáním motyčkou pro chvíli překvapení. Neví moc lidí, jak voní zem. Břitem katrové pily čepýřená. Jak chutná touha po síťce skákající. A jedno, zda červenka, anebo slavík. Bělořit, ťuhýk či bramborníček. A taky kominíček. Přišel mne obepnout totiž svět neskutečna. Ptáků a jejich hnízd, prostředí, jeho poznávání. Vím v kraji docela kdy už kam jít, kde lajnu vyholit a na co líčit. Roky mých pochůzek nebyly marné. Ať čas při nich pozdrhal, daly mi vše. Kolik jen mohly..

Stojím tu ráno předběžně probuzený, protože tahový neklid mi odezní až s prvním sněhem. Periodicky. Až se mi zaskočené boty zase už promočí a chlad ten mne probere. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko! A tak se dívám dál v zeleném tričku a botách nazouvacích. Kovadlina se vyzývavě po dráze třpytí, lesklá od včerejšího díla, s rezavou tečkou od zašlého potu. Sáhla by po mne, když kolem jdu, ale neudělá to. Dobře to vím. Práce mne nechává jít za tím hlavním. Za tím, co před ni předstrkuji. I zástěra z věšáku, co už už se chystala seskočit, bojácně couvla. Přeci to nepokazí.

Droboučcí netopýři se konečně vracejí na fasádu. Z poslední leče. Vědí už přesně co já. Že nádherný český rok se znovu už ubírá do finále. Prospí ho za bedněním, na skrytém ciferníku slunečních hodin, které jsem zaklopil, když jednou už za nimi nepřišlo slunce. Co s takovými, když měřit už nesvedou?

Jezírko se vylačněle třpytí, ještě by stálo o kapek pár. Teď už se dočká, dostaví se. Prastará stavba v něm znovu se zanořila, nikdo ji hned zas tak neuvidí. Lákal jsem badatele v žíznivém roce, aby chytili příležitost. Nepřišli, nikdo dnes nemá čas. Ne, tak to není, já času mám, kolik si řeknu! Cesta mne totiž dovedla pod lampu. Svítí mi jako těm ptákům svrchu na křídla. Jenom je roztáhnout! Proč jsem já blázen ještě to neudělal...



...

Příspěvkem jsem si otevřel dveře pro návrat k tématu ryze odbornému. Objeví se druhý díl zamyšlení nad pelichacím předělem, nachytal jsem totiž v zahradě střízlíky.

Kolik jich mohlo být?

8. října 2018 v 18:12 | Pavel Kverek
Ne vždycky budeme na blogu slavit a radovat se. Dnešní vstup je právě takový.

Před patnáctou hodinou zvoní telefon a dovídám se o čápovi kdesi na poli. Mrtvém. Tolik už jsem jich zažil, k tolika přijel ještě v čase, kdy nefungovaly útulky. I nyní se zvedám a nasedám k cestě. Postavit se čelem, najít si chvíli a v ten moment nevydělávat je dobré hned z několika důvodů:
Velmi si hlídám vztah se zpravodaji. Budoval jsem jej roky seriózností a nehleděním na nějaký ten litr pohonných hmot.
I dnes tady jde o souhru ohromných náhod. Zatímco jedni míjeli, tento člověk (pro setkání se mnou kdysi na poli u sítí) ne. Nechtěl nechat informaci ležet. Když jsem chodíval do pořadu na rádio, právě podobným jsem po vlnách díky posílal.

Další důvod byl, že je dobré pořizovat snímky podobných tragédií. Hodí se při besedách.
Dál - zvíře je dobré odklidit, nenechávat v místě.

A poslední důvod je kroužkovatelský. Je dobré zjistit, zda pták nebyl kroužkován.
Tady sice bylo hlášeno, že ne, ale dobré vidět na vlastní oči.

Přijíždím na místo domluveného setkání, na zpravodaje se upamatovávám. Atmosféra je tak přátelská.
Na místě odhrnuji čápovi peří z běháků a objev je tu! Jde o ptáka ze Skandinávie, označeného barevnou kombinací kroužků. Ohlášení v momentě hodnotu navýšilo násobně.
Pořizuji fotodokumentaci a zvíře odklízím.

Co se mohlo stát, proč je titulek takový?

Čáp se zdá letitým, s hnízdištěm ve Švédsku.
Kolik mohlo být jeho cest do Afriky před touto poslední, přeťatou na všeborských polích? Myslím, že dost a nejspíš nám to hlášení severské centrály brzy řekne, protože čápi se většinou kroužkují co mláďata v hnízdě.

Co se mohlo vlastně stát?





Elektrovody jsou vzdáleny víc jak půl kilometru, jde ovšem o obávané "Stožáry smrti" s podélnou konzolí.
Mohl se pták, nejspíš letící ve skupině, při večerním odpočinku zranit výbojem? Možné by to bylo, stopy na těle jsem však nenašel. A že by tak daleko odešel, je málo pravděpodobné. Spíše to vypadá podle podivné polohy směrem od severu a podlomeného křídla, že takto na zem dopadl či přistál. Jako by mu najednou došly síly.

Ano, každý tvor jednoho dne svůj život neudrží. A může se přičinit i stáří. Kdy je už jasné, že dál to nepůjde. Že právě teď je to naposledy...
Do Švédska na jaře tento už nepřiletí. Jak mnozí jiní - i jako ten, co nám jej zabili kamenem. Domorodý kluk tenkrát u jezera v Malawi.

I slavíci - a vím, že to tak je - někde jednoho dne padnou. Pak už je nepotkám. O to víc vážím si chvil, kdy nám to společně tluče. Jim navíc zpívá - a mně vlastně taky..

Jednou je poprvé

7. října 2018 v 7:36 | Pavel Kverek
Děkuji za podporu. Přidám klidně, mám o čem psát. Není reklamy pro místa či pro slavíky nikdy dost.
Posíláte k diskusím i ptactvo jiné, nevadí to, vždyť slavičí blog taky někdy své poslání šidí.

Našel jsem mezi fotkami první geolokátor. Vidíte, postačí obrázek a můžeme tu sedět do večera.


To sice nebude, musím jít zazvonit kovadlinou, pár vět ale vkládám...

Ten přístroj jsem měl v ruce poprvé, kdy to jen bylo? To už jsem věděl, co "mašinka" umí. V Anglii to pro nás vyzkoušeli a napsali o projektu, že u slavíků jde o naprostý průlom. Moc jsem si přál, aby i z druhého "loggeru" alespoň pár věcí vyždímali, nefungoval totiž poctivě. Vyždímali nakonec dost.
My nyní ždímat nemusíme, přístroje držely, jsou dávno kvalitnější.
Jsem v jednom otazníku, jak se souhrn zápisů rozhovoří. To, co se vrbí, zavání u obou druhů pořádným překvapením. Znovu si tak na mne došlápla pokora. Na základě poznatků projektů jiných jsem tipoval zimoviště pro rezavějšího "někde" a nejspíš si slušně natloukl. Mohu se tak ale chovat, bez myšlenkových výletů by mé hledání bylo dost chudé. Jsem člověkem snivým a tady odlévám vrchovatě.
Nenapsal bych slavičí knížku, kdyby to tak nebylo. Kdybych neuměl přiklapnout oči. Musel jsem pár odstavečků malinko vylhat. Děti sem nechodí - a kdyby, odpustí mi. Ale jinak, jinak je po kapitolách samá slavičí pravda!
Nebylo těžké hrstku těch zážitků propojit k sobě. A moc dobře vím, že jestli mne krajina pozoruje, kýve mi k souhlasu.

Jednou je poprvé a i tady to bylo. Posbírat příběhy, promíchat s obrázky a potom čekat. Co laskavý čtenář, jak mu s tím ve výsledku bude.

Šel jsem se do skříňky dotknout skleněného srdce, co mám od novinářů. Dává mi sílu a drží naději. Že nejdu zbytečně. Sešel jsem se včera v tom Bousově o "svátku" pana prezidenta, co tam má náměstí a taky školu (a nově i podobu v kameni v centrálním parku), s člověkem z dětství. Bylo to milé. Z ulice Na Hrázi, kudy tak často musím projet a noha pedálu sotva se dotýká. Nejde tam o žádné šamanství, věřím však podnětům pro hlavu připravenou. To u mne funguje. A tak jsme včera postáli spolu a město mi najednou stanulo kapesníkem. Poprvé..

Cesty domů

6. října 2018 v 19:28 | Pavel Kverek
Pozvali mne do Bousova na oslavu. Když měl program přestávku, využil jsem toho a než na Školništi vzešla vojna, šel jsem za místy dávných odchytů, jež byla poblíž.

První zastavení mi pozvedlo radost a probudil se tipař. Ne že bych za tím zahradnictvím skrytě plánoval majetkovou nekalotu, tipoval jsem slavíky. Bývali vedle na koupališti, když tenkrát zdivočelo.

Rok 1982 to byl a první nalezené hnízdo! Pak se vše uhrabalo a vykácelo. Koupaliště prosperuje, slavíci dávno odletěli. Slyšel jsem z jara zpěv z těch míst, a co dnes nevidím! Nikdy jsem tou zkratkou ke Školništi nešel, nebyla tam. Teď koukám na zahradnictví plné buřeně, až srdce poskočilo. Tak tady budou! Vidím už přesně, kde by hnízdili, kde sbírali a odkud pěli do noci. Vidím v tom narezlém listí pod keři slavičí pohyb. Domnívaný.


Tak odtud zpěv nejspíš musel přicházet! Nejradši bych se proplesknul za ledabylost z jara. Vrátím se ale, až duben zazvoní. A vychutnám sloky z míst dávných začátků.
Velkou je nadějí, že hnízdiště občas vstanou z mrtvých. Navracení bývají dojemná.

Klenice nemá vodu! Tedy téměř.


Nikdy jsem to nezažil, uvažte, že tady jsem čekával na úhoře. Když zahoukal odnaproti z náspu za Břízkami noční vlak ze Škodovky, vlasec se začal napínat a čihátko skákalo k prutu. Voda dýchala jarem, polotma, jen hořící svíčka ve sklenici. Při Klenici.
Teď je i vzadu mlýnský náhon vyschlý docela. Šílené.


Pro krajinu tedy rok opravdu nesmlouvavý.
Kam odletěli ledňáčci, kudy potáhnou žlutí konipasi?

Jedno místo přežívá. Pojďte tam se mnou a zakloňte hlavy, kdo nemáte páteř zmoženou od počítače.


Tady to bylo. Tady jsem ve vysokých lískách pod těmi javory uviděl poprvé hnízdit žluvy, když z dalekých cest konečně přiletěly. Kde bál jsem se povětří, aby se snůška nevyklepala. Kout je ale ochránit dokázal.
Z těch javorů křídlatá semínka louskali hýlové. Tolik jich bylo na snězích a síť měl jsem jenom jednu. A přeci jsem dokázal šest metrů pletiva nalíčit tak, aby se pochytali.
Ty hlasy mi zní v hlavě dodnes. Věděl jsem už tenkrát, že jsou jiné. Neznámé, odněkud z dálky. Že čeští hýlové volají jinak. Byli to trumpeťáci! Velcí a barevní severští ptáci. Ze sto padesáti přišlo květnové hlášení, z Estonska. Byli opravdu hosty vzdálenými.
Javory tu stojí přede mnou. Času co proletělo kolem a stejně tu jsou! Zas mají naloženo, zas je pro ně semenný rok. Tak to hýlové třeba zas přiletí, až listí popřistává. Měl bych se za nimi vrátit a udělám to.

Ti hýlové v předjaří zpívali a já chodil každý den. Tak mne mladá ornitologie zabavila! Učil jsem se poznávat po hrstech. Pamatuji tu kovovou černomodř "kanovníčků", samčí červenou, samiček šedou. A dlouhá křídla všech. Kostřece, jak za nimi svítily, když jsem je zpod korun plašil. To když ze stromů všechno očesali. Neodlétli, jen sešli dolů.
Měnil jsem taktiku a chytal je nad proudem u napajedla. A najednou nevěřil očím. Chytil se nádherný sameček křivky. Ano. Tak si mne přitáhlo chytání pro kroužkování.