Ještě není tma...

18. října 2018 v 21:27 | Pavel Kverek
Slova klasika, beru si ku pomoci.

Je podzim. Vždycky rád hledám poslední naděje. Odvážného motýla, pampelišku, vykvetlou málem před sněhem, a na ní mouchu pestřenku, co v daleké cestě na jih lákavé nabídky využila. A taky révu. Hrozen, který jsem zapomněl odstřihnout o prázdninách. Je letos poslední. Zbobtnalý přidaným sluncem, kterého nabral do sytosti.


Ač se rok čím dál víc stmívá, věrný špaček přiletěl zazpívat i dnes. S včerejším kroužkem! Asi to ode mne přijal.

Mám rád poslední listy jabloní, když vše kolem padá. Drží se na špičkách vrozenou statečností. Přivyklé porvat se o každou minutu navíc. Těším se za souvratí zapomenutou slunečnicí. S kterou se nepočítalo. Vzal bych ji do vázy a postavil do místnosti. Tu však je doma a než zvonci zrníčka porozkradou, točí se za sluncem jak předtím ty dávno poklizené. Nikdo jí najednou nezaclání.

Vážil jsem si - a dodnes vážím - posledního slavíka rekordmana. Byl ze Studénky, odkud vrásčité léto už tenkrát spěchalo pryč. Měl v křídle potíž zřejmě od krahujce, ale odletěl za jedné noci, dobře to vím. Mám rád kopřivy, co mráz nespálí a mám je rád především za slavíky. Staví se za jejich hnízda a chrání v nich čipernou droboť. Dokud neochrání. A pak je potkávám v kabátech zimních, kdy letí pod nocí pryč. Na zkušenou. Ještě bych rád za nimi dosáhl, dotknout se naposledy. Než krajina osiří, než skřípne ji mráz...

Ještě není tma, ale stmívá se!

Pod slívou našel jsem zemního čmeláka, byl chladem omráčený. Vzal jsem ho do dlaně a výdechy hřál. V chvilce byl pryč. Viděl jsem droboučké netopýry, jak protáhli sezónu a ještě loví. Jako by říkali - není tak zle, slunce nás dál pořád hřeje. Já ale moc dobře slyším ten jeho znavený dech, i jak na nohy naříká si. Od východu k západu, po cestě uběhané.
Zlatavé trávy už šustí. Písní všech písní, než první sněžení zláme jim vaz. Chodím teď vyladěný pro každou chvilku. Nemohu si dovolit neuslyšet, nevidět a neucítit. Vím, že rok ubývá, však nechci to vzdát. Ještě je co! Než ulehnu do vzpomínek s osmnáctkou. V sezóně šestatřicáté. Před neznámým rokem devatenáct.

Střemcha naproti dívá se po puntících, jak odlétá k patě jeden za druhým. Neuhlídá už půvabný háv.

V síti nad jezírkem bylo dnes rušno.
Výrazně táhnou králíčkové. Nad zbylým nápadně převyšují, ale ptačí dvojka, která se zhoupnula v kapse nad prameništěm - to bylo překvapení. Mladý pár zelených žlun!


Až jsem si k focení vyžádal pomoc. Rukou se nedostávalo.
Žluny jsou tiché, nekřičí jako strakapoudi. Ne jako datel. Tady se ozvaly jenom spíš pro formu až později v ruce.
A za chvilku letí, spolu, jak dřív.

Pozdravím zimu, až bude čas. Vždyť má tu své místo odjakživa.
Příliš se spolu nemusíme - pravda, ale za jedno vděčen jí jsem. Učí mne vážit si hřejivého.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama