Zas před ní stojím

22. října 2018 v 20:43 | Pavel Kverek
Už jsem si myslel, že se nedočkám. Že druhá taková neexistuje. Jenomže - naděje umírá až jako poslední.

Nemohl jsem tomu uvěřit, jel jsem se totiž konečně podívat během práce, na co mne v létě upozornil syn. Přeci jen v něm ti slavíci drápkem zůstali zachyceni. Koval koně, když poté slyšel slavíka…
A tady to mohu utnout, dál už pokračuje příběh můj z dneška.

Nejprve obrázek a uznejte, že to je pro slavíkáře už možná milimetr za hranicí snů!


Vzpomenete ještě na povídku Obraz, který jsem hledal? Z minulého století? Pak to tam zaniklo, i když na moji přímluvu alespoň magnólie zůstala. Chodím k ní, když kvete. Starý dům se zahradou už tam ale není.

A teď se vážení podívejte! A zároveň začněte držet palce, ať neskončí jako místo prvé. Podívejte na ten nebezpečný trakař, přistavený?


U toho plotu z výlisků jsem se až neovládal.
Já ho tam vidím, vím přesně, kde sedal! Jak to, že jsem si místa nevšiml dřív? Ani radši nepovím z pověrčivosti, kde je.

Teď vám něco napíšu a kdo chcete, vyškrtněte si mne z přátel. Chtěl bych takový dům mít! S ptačí zahradou. Já už jsem se z toho vyznal v zmíněném příběhu.


Kdyby stál ve Slavičím háji, štěstím bych šílel.
Copak nevidíte tu náladu místa? Ubydlil se tu Čas! V nesmlouvavosti, se zubem, který se výkonem obrušuje a zase dorůstá. Lidé odešli a místo možná i vzpomíná na ty časy.

Na trnité větvi hned vedle rozkvetl sléz. Byl ráno mrazík, on uchráněný nezmrzl.


Hnízdil tu slavík doopravdy? A vrátí se sem? Dám si na jaře pozor..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama